Utrpení

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Pokud zůstanete jen pozorovatelem, nebudete trpět.
Uvidíte svět jako show, jako velmi zábavnou show.

.

[Návštěvník]

Otázka: Někdo na setkání o ne-dualismu nemohl přijmout, že utrpení je součástí všeho. Proč je tu utrpení?

Jim Newman: Pokud přijmeme, že utrpení je součástí všeho, pak se zdá, že utrpení není něčím odděleným, co by mělo zmizet. Je to jen další forma projevu toho, co je. Myšlenka, že utrpení je problém, je výtvorem jedince, který chce, aby se věci změnily, aby byly lepší nebo jinak. Ale ve skutečnosti je utrpení stejně jako radost, smutek, štěstí, deprese - všechno je součástí toho, co se děje.

Neexistuje žádná skutečná potřeba, aby se cokoliv změnilo nebo bylo jinak. Když přestaneme vnímat dění jako něco, co se musí změnit, pak vidíme, že všechno je již úplné, celé a dokonalé tak, jak to je.

Toto pojetí ne-dualismu znamená, že neexistuje žádné "já" oddělené od zbytku světa. Neexistuje žádný pozorovatel, který by byl oddělený od toho, co pozoruje. Všechno je jednoduše součástí jednoho celku. To, co se zdá být oddělené, je jen iluze vytvořená myslí jedince.

Když tato iluze odpadne, zůstane jen to, co je - prosté, čisté dění, které je samo o sobě naprosto dostatečné a úplné. Toto pochopení nám umožňuje vidět, že neexistuje žádná skutečná potřeba cokoliv měnit nebo usilovat o něco jiného. Všechno je již zde, právě teď, takové, jaké to má být.

Existence je prostě tím, co se děje, bez potřeby to označovat, posuzovat nebo měnit. V tom spočívá skutečná svoboda - v přijetí všeho, co je, bez odporu nebo touhy po změně. Je to stav, kdy prostě jsme, bez jakéhokoliv "já", které by chtělo něco jiného.

Toto poselství není o tom, že bychom měli přestat cítit nebo prožívat emoce. Naopak, jde o to, abychom si uvědomili, že všechny emoce, všechny zkušenosti jsou součástí tohoto celku a jsou dokonalé takové, jaké jsou. Je to o tom, abychom se přestali identifikovat s těmi emocemi a zkušenostmi jako něčím, co musíme kontrolovat nebo měnit.

Tímto způsobem se osvobozujeme od iluze oddělenosti a vidíme svět takový, jaký skutečně je - jako jeden celek, kde neexistuje žádné "já" oddělené od zbytku. Je to hluboké a osvobozující pochopení, které nám umožňuje žít v míru a harmonii se vším, co je.

[Návštěvník]

Rozdílné pohledy na utrpení, jak je prezentují Nisargadatta, Ramana Maharshi a Jim Newman, mohou na první pohled působit nesourodě, ale oba přístupy mají své místo v širším kontextu duchovního porozumění.

Nisargadatta Maharaj a Ramana Maharshi často poukazují na utrpení jako důsledek nevědomosti (avidya) a identifikace s "já" (ego).
Tím myslí nevědomost o naší pravé podstatě, která je podle nich čistým vědomím nebo bytím (sat-chit-ananda).
Identifikace s tělem a myslí jako s naší pravou identitou vede k dualitě - oddělenosti mezi "já" a "ostatními", což je základ utrpení.
Podle těchto mistrů je utrpení překonatelné prostřednictvím duchovního probuzení nebo sebepoznání (atma vichara). Když jedinec pochopí a zažije svou pravou podstatu, uvědomí si, že je čistým vědomím, neomezeným tělem nebo myslí. Toto pochopení vede k osvobození od utrpení, protože je zřejmé, že utrpení je iluzorní, vázané na pomíjivý svět forem a identit.

Jim Newman na druhé straně zdůrazňuje, že utrpení je nedílnou součástí toho, co se děje.
Podle Newmana je všechno, co zažíváme - radost, smutek, utrpení, blaženost - jednoduše součástí toho, co je. Není zde žádné oddělené "já", které by mohlo trpět nebo netrpět.
Utrpení není problém, který je třeba řešit, ale je součástí celkového dění. Tím, že přijmeme utrpení jako součást toho, co se děje, bez potřeby to měnit, nacházíme svobodu.

Oba pohledy se mohou zdát protichůdné, ale v hlubším smyslu se doplňují:

Nisargadatta a Ramana nás vede k pochopení a prožitku naší pravé podstaty jako vědomí, což může vyústit ve snížení nebo odstranění osobního utrpení. Toto je cesta sebepoznání a osvobození od egoistické identity.

Jim Newman nabízí pohled, že i během tohoto procesu nebo v jakémkoli stavu vědomí je důležité přijmout vše, co se děje, včetně utrpení, jako neoddělitelnou součást reality. Toto přijetí vede k uvolnění potřeby něco měnit, což je samotné formou hlubokého míru a svobody.

Utrpení je důsledkem nevědomosti a lze ho překonat poznáním naší pravé podstaty.
Utrpení je součástí toho, co se děje, a jeho přijetí vede k osvobození.
Oba přístupy nám nabízejí cesty, jak se vyrovnat s utrpením - jeden skrze duchovní probuzení a druhý skrze přijetí reality takové, jaká je.

[Návštěvník]

Yogananda se ptá Ramany, jaké jsou pokyny. Ramana říká, že se pokyny liší podle temperamentu jednotlivců a duchovní zralosti jejich mysli, pro davy nemůže být žádné poučení.

Yogananda : “Proč Bůh dovoluje utrpení ve světě? Neměl by to svou všemohoucností okamžitě odstranit a nařídit univerzální realizaci Boha?”

Ramana: “Utrpení je cesta k realizaci Boha.”

Yogananda pokračoval: “Neměl by to nařídit jinak?”

Mahari řekl: “Toto je ta cesta.”

Yogananda dále otázal: “Jsou jóga, náboženství atd. prostředky proti utrpení?”

Mahari odpověděl: “Kdo trpí? Co je utrpení?”

Poté už nebyla žádná odpověď....

[Tara.]

Dovolit druhým setrvávat v plamenech, dokud sami neucítí potřebu z nich vystoupit. Tohle byl můj veliký úkol pochopit, že lidé z nich často nechtějí vystoupit, nejsou na to připraveni. Oni si chtějí jen popovídat o tom, jak moc je ty plameny pálí...

"Nebuď invazivní, nebuď arogantní, nepomáhej těm, kteří nechtějí, aby jim bylo pomoženo...
Jejich duše se rozhodla to prožít skrze bolest a ty s tím nic nenaděláš, musí si to prožít naplno.
Až budou připraveni, dají vám vědět.
Tím, že pomáháte těm, kteří si pomoci nechtějí, děláte to jen pro sebe, ne pro druhé a vytváříte problémy v jejich evolučním procesu.
Z běžného hlediska zjevně neděláte správnou věc.
Z běžného podmíněného hlediska...
Ale „vidět“ z nepodmíněného pohledu je něco jiného.
Lze to vnímat.
Přesně.
Je to porozumění z pohledu duše.
Soucit není sentiment, není to lítost.
Soucit je nejvyšší možná forma inteligence lidské bytosti.
Co můžete dělat, když někdo nechce, aby mu někdo pomohl?
Být přítomen...
Buďte této osobě zcela přítomni, ale bez zasahování.
Duše to pochopí."

Roberto Potocniak

[Návštěvník]

Netrpíte. Jen ten někdo, kdo si myslíte, že jste, může trpět. Vy trpět nemůžete.

.

[Návštěvník]

Štěstí a utrpení – hlubší pohled

Štěstí je váš přirozený stav. Nemusíte udělat nic, abyste byli šťastní. Štěstí je ve vás, nepotřebuje žádné úsilí ani splňovat podmínky.

Na druhou stranu, chcete-li trpět, musíte vyvinout velké úsilí. Musíte dělat mnoho věcí: vytvořit myšlenky, vytvářet komplikace, propadnout negativním pocitům. Trpět vyžaduje práci, zatímco štěstí je přítomné, jakmile přestanete něco dělat.

Podívejte se na to sami: jaké úsilí vyžaduje utrpení? Vyžaduje to energii a aktivitu – a přesto po tom většina lidí nevědomě touží. Štěstí ale nevyžaduje vůbec nic.

Zkuste teď na chvíli přestat dělat cokoliv. Nechte tělo být klidné. Přestaňte na okamžik přemýšlet. Jen buďte. Co se stane? Zjistíte, že štěstí není něco, co přichází zvenčí. Je tu pořád, čeká jen na to, až ho přestanete potlačovat vlastní činností.

Není snadné na okamžik nic nedělat, ani nepřemýšlet. Mysl je zvyklá stále něco vytvářet, je to starý zvyk. Ale co kdybyste si dali jeden jediný okamžik? Jednu vteřinu, kdy necháte všechno být.

Nemusíte dávat "vařenou odpověď" nebo "správná slova". Stačí jeden okamžik opravdové přítomnosti. Jen buďte. Co se děje?

Pokud ani na jedinou vteřinu nemůžete zastavit aktivitu mysli, je to jako být stále na "hřbitově". Tím hřbitovem je život, který nežijete vědomě. Přitom stačí jediný okamžik – jen vteřina v roce – kdy si dovolíte prostě být, bez myšlenek, bez úsilí.

Dejte si tento dar. Jediný okamžik vědomé přítomnosti. Zjistíte, že štěstí je vám blíž, než jste si kdy dokázali představit.

[Návštěvník]

Jak se vyhnout zklamání | Ajahn Brahm

Čím to je, že se lidé ohlédnou za svým životem a cítí hořkost?
Zklamání je jedna z forem utrpení, které můžeme jako buddhisté prozkoumat, pochopit a skrze porozumění je pak proměnit tak, že se staneme člověkem, který bude vědět, jak nebýt v životě už nikdy zklamaný.

4:44 Jak se vyhnout zklamání v manželství
33:36 Co je nejdůležitější se v životě naučit? (příběh o profesorovi a námořníkovi)

[Návštěvník]

Eckhart Tolle o osvobození se od zdroje utrpení

Tolle zde mluví o určité formě duchovního probuzení, kdy člověk přestane být zajatcem své mysli a jejího neustálého vytváření utrpení, kdy většina z jeho posluchačů "dosáhla bodu konce utrpení“, protože mají dostatečné uvědomění k tomu, aby si přestali vytvářet psychologické utrpení. Už rozpoznávají mechanismy, kterými mysl produkuje bolest, a pochopili, že mohou svou reakci na život změnit.

Na druhou stranu, myslí vytvořený pocit osobního "já" stále existuje u těch, kteří se plně neodevzdali životu – tedy u těch, kteří se stále ztotožňují se svými myšlenkami, emocemi a příběhy o sobě samých. Tito lidé nadále vnímají své "já" jako oddělenou entitu, která se musí bránit, bojovat nebo se snažit něco získat. Právě toto ztotožnění s egem vede k psychologickému utrpení, protože ego se neustále snaží dosáhnout něčeho, co mu zdánlivě chybí, nebo se vyhnout něčemu, čeho se bojí.



Většina z vás dosáhla bodu konce utrpení. Mluvím o psychologickém utrpení, které je produktem mysli – žádné jiné utrpení neexistuje. Existuje fyzická bolest, ta je reálná, ale pojem „utrpení“, tak jak ho běžně chápeme, naznačuje existenci trpící entity. Znamená to, že existuje myslí vytvořený pocit já, který se dosud plně neodevzdal životu.

.

[Návštěvník]

Mistr Eckhart: "Utrpení je cesta k Bohu, která očišťuje duši a přináší největší sladkost."

Šrí Siddharáméšvar Mahárádž: "Utrpení je součást iluze (májá), když poznáme Skutečnost, utrpení zmizí."

Nisargadatta Mahárádž: "Utrpení vychází z falešné identifikace s tělem a myslí, ve skutečné Lásce utrpení neexistuje."

Ramana Maháriši: "Co se mění, je iluze. Pravé Já netrpí, utrpení vzniká pouze v iluzi ega."

Přestože se liší v přístupu, všechny tradice míří k osvobození od utrpení.

Eckhart vidí utrpení jako cestu ke spojení s Bohem.

Indičtí mistři říkají, že pochopením pravé podstaty bytí utrpení zmizí.

Pokud bychom tyto přístupy spojili, můžeme říct:

➡ Utrpení je silný učitel pro toho, kdo je ještě připoután k egu (Eckhart), ale když člověk pochopí pravdu (Ramana, Nisargadatta, Siddharáméšvar), utrpení přestává existovat.

[Návštěvník]

Proč TRPÍME - Adyashanti:

Tento pohled vychází z přesvědčení, že jste samostatná, oddělená bytost – jedinec, člověk, oddělený od celku, od ostatních i od samotného života. A proto máte pocit, že musíte zajistit, aby váš život a vaše "auto" (symbolicky váš směr či osud) dorazily tam, kam chcete.

Pokud by existoval recept na utrpení, právě toto by byl jeho nejpřesnější popis.

Paradoxní na tom ale je, že tento způsob myšlení, který nás vede k utrpení, je přesně tím, co obvykle považujeme za recept na štěstí.

Nebo snad ne?

.

[Návštěvník]

Radikální způsob, jak ukončit utrpení

Tázající:
Každý koncept způsobuje utrpení. Co je to vlastně ten „koncept“?

Papaji:
Tvé připoutání k něčemu z minulosti, co nebylo naplněno. Proto trpíš.
A dokud se toho nezbavíš, jak se můžeš vyhnout utrpení?

Nikdo nikdy nebyl uspokojen potěšeními smyslů. Smysly nejsou nikdy nasycené.
Předměty potěšení existují, ale smysly je nemohou opravdu užít — přesto je chtějí.
Smysly nejsou nasycené, pokud jim nedáš jiný směr — to je láska k sobě samému.

Jak můžeš najít krásu a lásku, pokud stále držíš v ruce odpadky?
Musíš si tu ruku nejdřív umýt.
Držíš v ruce odpadky a někdo ti chce dát květiny — musíš si tu ruku nejprve umýt.
Pak můžeš květinu podržet a uvidíš, že je krásná. Jinak i ona se promění v odpad a bude páchnout.

Proto nevidíš tu krásu.
Nikdy jsi nepoznal tu chuť, protože jsi nikdy opravdu nežil.
Nikdy jsi si neužil společnost opravdu dobrého člověka.
Za 35 milionů let jsi nestrávil ani jednu sekundu ve společnosti skutečně dobrého člověka.
Smůla. A i sem jsi přišel trpět. Pokud se ti líbí utrpení…

Tázající:
Někteří lidé skutečně mají rádi utrpení?

Papaji:
Ano. Většina lidí má ráda utrpení. Říkal jsem ti to. Jinak proč by žili ve společnosti plné hlouposti a bolesti?
Vědí, že to je utrpení. Vědí, že je to bude bolet. Tak proč tam zůstávají?

Znám spoustu lidí. Chtěl jsem jim nabídnout štěstí. Řekli mi: „Ne, my chceme trpět, protože se nám to líbí.“

Tázající:
Ale já chci být šťastný. Už jsem trpěl dost dlouho.

Papaji:
Pak proč ještě ve svém dopise mluvíš o utrpení?
Stále o něm mluvíš — znamená to, že ho máš rád.
Přestaň to slovo vůbec používat. V celém slovníku je spousta slov — proč sis vybral zrovna slovo „utrpení“?

Tázající:
To nedává smysl...

Papaji:
Zahrada je tady. Krásná zahrada. Les je tady. Ale proč prase chodí do odpadků?
Protože odpadky mu chutnají.
Pokud místo vyčistíš, prase už nepřijde.
Stejně tak — když je mysl špinavá, přijdou mouchy. Nemusíš je ani zvát.

Když máš špatné návyky, vše špatné se usadí ve tvém srdci a způsobí ti potíže.
Ale když se rozhodneš být svobodný, nikdo se tě ani nedotkne.
Dokonce ani přátelé za tebou nepřijdou.

Jednoho dne budeš sedět doma v meditaci, přijdou tví přátelé, uvidí tě a zase odejdou.
Když je požádáš, ať si sednou a meditují s tebou — už nikdy k tobě nepřijdou.
Kdo by takhle seděl? Na co?

Není snadné odmítnout požitky smyslů. Není to snadné.
Žily s tebou miliony let. A ty je chceš hned odmítnout?
To není tak snadné. Potřebuješ k tomu obrovskou sílu mysli.

Tázající:
Každý ji nemá.

Papaji:
Ale uvidíš, jak silný musí být člověk.
Jak může člověk odmítnout palác? Jak musí být silný, aby se vzdal všeho: paláce, pokladu, ženy, dítěte, slonů a ministrů?


Proč jsme nevyprodukovali více Buddhů?

Protože každý je smeten proudem smyslových potěšení.

[Návštěvník]

Proč lidé milují utrpení? A co s tím?

Papaji často říkal:

„Prase se válí v bahně, protože se tam cítí doma. Stejně tak lidská mysl miluje utrpení – protože ho zná.“

Zprávy, média, příběhy plné bolesti a krutosti mají obrovskou moc – ne proto, že by odhalovaly pravdu, ale proto, že živí naši podvědomou touhu po bolesti. Mysl, která není tichá, neklidná, se neustále vrací k tomu, co jí připomíná její vlastní bolest – a tím ji znovu vytváří.

Obchod s lidským neštěstím vzkvétá, protože strach přitahuje víc než mír. A dokud je mysl připoutaná ke strachu, nemůže poznat, co je skutečná svoboda. Lidé říkají, že chtějí mír, ale ve skutečnosti nechtějí opustit zmatek — protože jejich identita v něm vyrostla.

A tak, když se někdo probudí, nepomáhá světu tím, že s ním trpí. Pomáhá tím, že vyzařuje svobodu. Jeho ticho se stává největším lékem.

Zeptej se své mysli:

„Co vlastně hledáš v bolesti druhých? Chceš opravdu pomoci — nebo jen potvrdit své vlastní zranění?“

A pak nech vše odejít.
Usedni tiše.
Nechej svět světem.

A sleduj, co zůstane, když utrpení ztratí tvou pozornost.
Tam — právě tam — je tvá svoboda.

[Návštěvník]

Co je zdrojem tvého neštěstí?

Není špatné cítit se nešťastný.
Naopak, může to být něco jako varovný signál, který říká:
„Aha, tady něco chybí. Pravděpodobně mi schází vědomé vnímání přítomnosti. Nějak jsem se odpojil od přítomného okamžiku. Je nějaký způsob, jak se z toho teď mohu dostat? Mohu svou pozornost vrátit zpět do přítomného okamžiku?“

A pak si uvědomíte, co jste cítili — že to neštěstí vlastně nepramenilo z toho, že stojíte ve frontě na odbavení na letišti. To je jen jeden jednoduchý příklad.
Vždyť vy tam jen stojíte a dýcháte. Možná je tam trochu nepohodlí, třeba nemůžete sedět. A pokud máte nějaký fyzický handicap, pak je samozřejmě potřeba situaci řešit, třeba si sednout. Možná vás i bolí nohy. Dobře, ale je to opravdu tak velký problém? Je to prostě bolest v nohou.

Takže v realitě tam jen stojíte a dýcháte. To samo o sobě není zdroj neštěstí.
Tím skutečným zdrojem je vaše mentální komentování celé situace. To je to, co způsobuje neštěstí.

[Návštěvník]

Ve výkladu Eckharta Tolleho se často setkáváme s tvrzením, že zdrojem neštěstí je mentální komentování skutečnosti. Aby bylo toto tvrzení lépe pochopeno, je užitečné ho rozšířit a zasadit do kontextu jeho celkového učení.

Když člověk prožívá nepříjemný pocit – například frustraci, smutek nebo úzkost – velmi často se s tímto pocitem nevědomě ztotožní. Jinými slovy: neuvědomuje si, že on sám není tímto pocitem, ale že pocit pouze prochází jeho prostorem vědomí. Toto ztotožnění s emocí je primární reakce, která přichází dříve, než si ji člověk stačí uvědomit.

V těsném závěsu za tímto ztotožněním následuje mentální aktivita – vnitřní komentář, který začíná situaci hodnotit, analyzovat, vysvětlovat a rozvíjet příběh kolem daného pocitu. Tento „mentální příběh“ pak často bolest a neštěstí dále prohlubuje. Myšlenky jako „tohle by se nemělo dít“, „vždycky se mi to stává“, „oni za to můžou“ atd. nejsou neutrální – vytvářejí napětí a oddalují nás od přímého prožívání přítomnosti.

Tolle tedy nepopírá, že ztotožnění s pocitem je součástí problému. Právě naopak – ve svém učení často zdůrazňuje, že uvědomění si ztotožnění s emocí je klíčovým krokem k vnitřní svobodě. Zároveň ale upozorňuje, že právě myšlenkový komentář, který následuje a který si často ani neuvědomujeme, dodává tomuto utrpení trvalejší charakter.

Když se přeneseme zpět do prosté přítomnosti – bez pojmenování, bez hodnocení, bez příběhu – emoce ztrácí svou sílu a může odeznít přirozenou cestou. V tomto smyslu tedy mentální komentování není jediný zdroj neštěstí, ale je jeho klíčovým udržovatelem a zesilovačem.