Utrpení

[Jana]

[Návštěvník]

M: "Bolest je skutečná, utrpení je dobrovolné. Povaha bolesti je také interpretována podle toho, jak jsi osobní. "

T: "Musím říct, že pořád prožívám utrpení."
M:"Ne, to není pravda, ty neprožíváš utrpení, ty prožíváš své zážitky s utrpením."

Utrpení není věc, je to stav. Znamená to, že se to může měnit.

Může existovat utrpení bez trpícího?....


......To, s čím nedokážeš udržet souvislý nepřetržitý kontakt, nech odejít...Odejde to samo...."

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Identita oběti je přesvědčení, že minulost je mocnější než přítomnost, což je opak pravdy.

[Návštěvník]

https://www.youtube.com/watch?v=eyGwhdJoyHc
...Pokud trpím (není tím myšlená fyzická bolest, ta není sama o sobě utrpením), je to pro to, že špatně vnímám realitu....

[Návštěvník]

„Vyzkoušeli jsme všechno, abychom se zbavili utrpení. Šli jsme všude, abychom se zbavili utrpení. Koupili jsme všechno, abychom se toho zbavili. Požili jsme všechno, abychom se toho zbavili. Konečně, když se člověk dostatečně snažil, vyvstává možnost duchovní zralosti s ochotou zastavit marnou snahu se toho zbavit a místo toho skutečně prožívat utrpení. V tomto významném okamžiku dochází k realizaci toho, co je za utrpením, toho, co je utrpením nedotčeno. Dochází k uvědomění si toho, kdo skutečně je."
-Gangaji"

[Návštěvník]

Jak se osvobodit od bolesti, utrpení (psychicky) a samsáry? Musíte se ptát, musíte věnovat pozornost, otevřít svou mysl a zpochybnit své myšlenky a zkušenosti, teprve potom samsára nebo nekonečné utrpení skončí.

[Návštěvník]

Primární příčinou neštěstí není nikdy situace, ale přemýšlení o ní. Buďte si vědomi myšlenek, na které myslíte. Oddělte je od situace.

[miroslav]

Primární příčinou neštěstí není nikdy situace, ale přemýšlení o ní.

Třeba takové důlní neštěstí

[Návštěvník]

Primární příčinou neštěstí není nikdy situace, ale přemýšlení o ní.

Třeba takové důlní neštěstí

Z pohledu osoby, která o tom přemýšlí:

Na světě zemře každý den přibližně 25 000 lidí hlady.

Úmrtí způsobená infekčními chorobami letos 4 281 102

Letošní dětská úmrtnost (do 5 let věku) 2 506 670

Úmrtí matky při porodu letos 101 931

Úmrtí na rakovinu letos 2 708 452

Úmrtí na malárii letos 130 045

Úmrtí v důsledku kouření letos 1 648 578

Úmrtí způsobených alkoholem letos 824 809

Úmrtí při silničních nehodách letos 445 168

Ví se, že každý, kdo se narodí, dříve, či později zemře.

Současná světová populace 8 030 606 970
Na druhé straně rodí se momentálně dvakrát tolik lidí, co umírá:
Narození letos 44 190 417
Úmrtí letos 22 128 490

https://www.worldometers.info/cz/

Když o tom všem budeš neustále přemýšlet, co s tím vším můžeš udělat? Pomůžeš tím něčemu?

A co takové přemýšlení udělá s tebou?

Leda tak způsobí depresi.

Sebevražd letos 353 638

[Pedriito]

Primární příčinou neštěstí není nikdy situace, ale přemýšlení o ní.

Třeba takové důlní neštěstí

No někde jinde jsem naznačil že karma je pro Šaktí jako vrcholek hory..
Ale to jsem se nechal unést. Nejde zapomenout.
A na tohle jsou duchovní vůdci kráttcí, třeba na důlní neštěstí,
nebo válku na Ukrajině.
Ne že bych je zpochybňoval,
ale, kdo je doopravdy sám Bůh, jen to může změnit, nikdo jiný.

[Návštěvník]

„Ten, kdo zemře, než zemře, nezemře, když zemře.“ — Jon Kabat-Zinn

[Návštěvník]

[miroslav]

Primární příčinou neštěstí není nikdy situace, ale přemýšlení o ní.

Třeba takové důlní neštěstí

Z pohledu osoby, která o tom přemýšlí:

Příčinou neštěstí není přemýšlení, ale situace, třeba když ti vlak ujede nohy a bolí to jako čert. A proč taková situace pro tebe nastala je dobrý námět na přemýšlení - vlastní blbost, karma, Pán Bůh - jeho vůle a tak podobně. Jaksi příležitost si v praxi prověřit to, čemu věříš nebo si myslíš, že víš, třeba že všechno je láska, blaženost, že nejsi tělem, že není žádné já atd.

[Návštěvník]

"Tvoříte přítomnost ze svého pravého "já". Přítomnost, která se objevuje znovu a znovu, svobodná a nespoutaná. To se nazývá ne-myšlení, hiširjó."

Kodo Sawaki

[Návštěvník]

Příčinou neštěstí není přemýšlení, ale situace, třeba když ti vlak ujede nohy a bolí to jako čert.

A nebo to může být třeba zrovna štěstí, že jsi to vůbec přežil. Záleží, jak o tom přemýšlíš.

Například:

Bylo mi 13 let, chodila jsem do 7. třídy a už tehdy se moje vůdčí sklony rýsovaly na pozici lodivoda posádky vodních skautů, který pomáhal vedoucímu vymýšlet hry. Cestou z výpravy jsme měli čas na vlakovém nádraží. Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než tento čas využít pro dobrodružné prolézání vyřazených vagónů, které na nádraží byly přichystány k sešrotování. Prolézali jsme vagóny jeden po druhém. Když jsem otevřela dveře dalšího vozu, objevil se přede mnou žebřík vozu nákladního. Vybavila jsem si hned záběry z filmů, kde lezou po střechách vagónů (dokonce za jízdy), a tak přece nebudu vůz obcházet. Lezla jsem tedy po žebříku na střechu vagónu. Poslední, co si ve své hlavě vybavuji, byl pohled očí na střechu vagónu. Dostala jsem se do místa, kam zasahuje elektrický oblouk od železniční troleje, která byla ode mě vzdálena ještě skoro 1,5 metru. I to stačilo, aby do mého těla vstoupilo 25 000 voltů. Po pádu dolů následoval zásah výpravčího stanice, který společně s mými kamarády volal záchranku. Ta mě převezla do okresní nemocnice v Novém Městě na Moravě, z níž jsem byla letecky transportována na brněnskou Kliniku popálenin s 60% popáleného těla.

Mezitím moji rodiče trávili klidné nedělní odpoledne, kdy jeli navštívit mou babičku a dědečka. Cestou se míjeli s houkající sanitkou a moje maminka se podívala na hodinky, které ukazovaly něco málo po půl druhé, a s divným pocitem si říkala: „Pro koho to zase jedou?“ V podvečerních hodinách se vrátili domů, protože i já se tou dobou měla vracet. Při výstupu z auta na ně čekal můj strýc – bratr maminky, kterého kontaktovala lékařka zasahující na místě úrazu. Byla jeho ošetřující lékařkou, a tak to byl nejrychlejší kontakt, jak mým rodičům co nejšetrnější formou sdělit, co se stalo. Rodiče následně kontaktovali kliniku, kde jim bylo sděleno, že nemá cenu, aby ještě dnes jezdili do Brna vzdáleného od nás 80km. Noc, kterou si museli prožít, si dnes jako rodič vůbec nedokážu představit a mají za to můj veliký obdiv.

Já jsem mezi tím prožila to největší ŠTĚSTÍ mého života – PŘEŽILA JSEM! V noci jsem se probrala na jednotce intenzivní péče zmatená: Kde to jsem? Co se stalo? Sloužící sestřička mi řekla: „Ty ptáku jeden, lezla jsi po vagónech a teď jsi popálená.“ Ta slova slyším dodnes. Dodnes si také pamatuji, že jsem si říkala: „Aha, to je v pohodě. To jsem popálená, jako když si sáhnu na troubu či plech, ale protože jsem popálená na velké části těla, tak jsem v nemocnici.“ Nevěděla jsem totiž vůbec, že existuje popálení takovým způsobem, že kůže na mém těle zmizela a můj život je ve velkém ohrožení. Byla jsem i přesvědčená, že stihnu jet za týden na školní výlet. Asi třetí den jsem pochopila, že si v nemocnici nějaký čas pobudu.

Jakmile moji rodiče přijeli na Kliniku popálenin, tady jim oznámili, že první týden bude kritický a můj život je v ohrožení. Měli obrovskou sílu, když mě poprvé jako zelené karkulky (tak jsem jim říkala, protože byli celý oblečení do sterilního oblečení včetně čepiček a roušek) navštívili a nedali na sobě vůbec nic znát. Pamatuji si, že jsem hlavně chtěla, abych se mohla podívat do zrcadla, jak vypadám. Byla jsem totiž ostříhána dohola a popálená v obličeji – naštěstí jen druhým stupněm.

Pamatuji si, jak mi tatínek říkal, že vypadám jak špekáček nad ohněm. Zase se objevilo moje ŠTĚSTÍ – jako rodina jsme to uchopili šťastným způsobem a novou životní etapu jsme brali s humorem.

Pobyt v nemocnici byl dlouhý a komplikovaný přidruženou zlomeninou krčku stehenní kosti, která mě tři měsíce držela upoutanou na lůžku. Celou tuto dobu za mnou moji rodiče každý druhý den dojížděli 80 km a trávili se mnou odpoledne. Byla to pro mě veliká psychická podpora. Z dnešního pohledu mají můj veliký obdiv, protože to pro ně bylo velice časově i finančně náročné.

Po krátké pauze následovala rehabilitační léčba nejen popálenin, ale především přidruženého zranění. Celkově jsem v nemocnici strávila 1,5 roku a celé naší rodině začala nová etapa života, kterou dodnes rozdělujeme na období před úrazem a po úraze.

Po zaléčení se naše rodina musela vrátit zpět do běžného života. Pro mě to znamenalo především zpět mezi své vrstevníky. Sociální vazby byly velmi narušeny a dodnes cítím, že se nikdy nevrátily tam, kde byly před úrazem.
Ovšem opět jsem měla to ŠTĚSTÍ, že v roce mého úrazu (1994) bylo založeno Sdružení na pomoc popáleným dětem. Od začátku existence jsem měla potřebu se v této organizaci angažovat. Zpočátku jako pacient a postupně jako pomocník při organizaci jednotlivých aktivit. Toto Sdružení mi začalo dávat směr mého profesního rozhodování. Uvědomila jsem si, že chci pomáhat druhým a pracovat s lidmi, kterým můžu být nápomocna. Proto jsem se po studiu gymnázia rozhodla pro obor sociální pedagogika. Po studiu jsem začala pracovat v sociálních službách a v rámci zkušeností z této oblasti jsem začala pociťovat nedostatek profesionálních služeb pro lidi s popálením.

Začala jsem mít obrovskou touhu pro lidi po úraze tuto profesionální službu vybudovat, ale sama jsem cítila, že je pro to potřeba velké množství zkušeností. Také jsem cítila, že pro takovou aktivitu je potřeba, aby na to nebyl člověk sám a měl možnost se o někoho opřít, jak v profesním životě, tak i v životě soukromém.

Opět se ale objevilo moje ŠTĚSTÍ. Na Kliniku popálenin začala docházet maminka od holčičky, která si popálila ručičku od žehličky a hledala odbornou pomoc. Nenašla ji, a tak si prostřednictvím pana primáře našla mě a společně jsme začaly naplňovat myšlenku nabídky profesionální pomoci lidem s popálením.

Tato myšlenka by ale nemohla být naplňována, kdybychom obě neměly to OBROVSKÉ ŠTĚSTÍ v podobě velmi tolerantních a vstřícných manželů, dětí, babiček a dědečků, kteří nám vycházejí vstříc při našich aktivitách a hodinách věnovaných ve prospěch této organizace.

[Návštěvník]

"Cestujete z místa na místo v zemi Buddhů, je-li mysl vždy prázdná.

Cestujete z jednoho pekla do jiného pekla, pokud je mysl neustále v pohybu."

Bódhidharma

[Návštěvník]

"Tvoříte přítomnost ze svého pravého "já". Přítomnost, která se objevuje znovu a znovu, svobodná a nespoutaná. To se nazývá ne-myšlení, hiširjó."

Kodo Sawaki

[Návštěvník]

„Klíčem k růstu je zavedení vyšších dimenzí vědomí do našeho povědomí.“

— Lao-c'

[Pedriito]

Příčinou neštěstí není přemýšlení, ale situace, třeba když ti vlak ujede nohy a bolí to jako čert. A proč taková situace pro tebe nastala je dobrý námět na přemýšlení - vlastní blbost, karma, Pán Bůh - jeho vůle a tak podobně. Jaksi příležitost si v praxi prověřit to, čemu věříš nebo si myslíš, že víš, třeba že všechno je láska, blaženost, že nejsi tělem, že není žádné já atd.

Dle mě je to o pozornosti. Je to jako když udělám v práci zmetek. Mohu to svést na karmu, protože to je jednoduché, muselo se to stát.. Nebo to byla prostě nepozornost, nedával jsem patřičný pozor, a udělal zmetek...
Jeden zpěvák kdysi unaven usnul na kolejích a vlak mu ufik nohu, byla to karma nebo otupění, únava, pozornosti?
Jedu na kolobrdě, a nezpomalím v úzkém průjezdu, kde bych měl, páč se věnuji víc myšlence o něčem, než cestě.. tak to zalomím
do zábradlí a udělám kotrmelec, když se znenadání proti mě vyřítí cyklisti... Karma nebo nepozornost?
Jedu a koukám po řece po volavce a kachnách a najedu na šutr, a už letím... Karma nebo nepozornost?