Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?
Napsal: úte 01. lis 2011 6:35:24
Ožehavé téma. Tradice většinou radí jasně – ne. Ale jaké tradice? Máme tu naopak tradice, které drogy používaly a používají na duchovní cestě jako samozřejmou součást. Pro to, abychom o tomto tématu mohli vůbec smysluplně uvažovat a diskutovat je nutné si vymezit, co to ony drogy vlastně jsou. Každý má totiž jinou představu.
drogyOsobně si myslím, že nemá vůbec smyslu hovořit zde o opiátech, barbiturátech atd. Tyto moderní chemické drogy tuším nikomu nic dobrého na cestě poznání nepřinesly. Jedině snad, že pro pár jedinců jedinců byly spouštěčem jejich osobní síly, když se s nimi museli utkat. Pak mohou být nazaplatitelnou zkušeností. Ale až po překonání – nikoliv při jejích používání.
Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější.
Jestli tedy vůbec existují drogy, které mají potenciál nás duchovně rozvíjet, tak jsou to jednoznačně halucinogeny. Jsou to právě ony, které byly a jsou k tomuto účelu používány.
První a zároveň nejznámější drogou, která může mít halucinogenní účinky je konopí. Respektive jeho činné složka – THC. Tato droga je tradičně používána v Indii. Svatí mužové jí tam kouří ve velkém. Osobně však nespatřuji žádný velký potenciál konopí ve smyslu objevování. Stav zahloubání a imaginace, který konopné drogy – marihuana a hašiš – navozují, mě osobně přijde jako mentální onanie. Samotná meditační praxe, alespoň dle mých zkušeností (s marihuanou jsem přestal experimentovat cca před 13-ti lety), je spíše ztížena, protože ochabuje koncentrace. Nemám pocit, že by konopné drogy, mohly být jakkoliv přínosné hledači při jeho pátrání. Tato droga má však určitě velký léčebný potenciál. Analgetický vliv spolu s efektivním potlačením nevolnosti a zvracení je například využíván i terapeuticky při zvládání těchto obtíží u AIDS a chemoterapii nádorových onemocnění. Nutno ještě zmínit, že pravidelné užívání s sebou nese rizika duševních poruch – hlavně různých psychóz, které mohou vyvrcholit schizofrenií a to zvláště u náctiletých.
Skutečnými halucinogeny většinou však myslíme drogy se silným halucinogenním účinkem. Z přírodních jsou neznámější psilocybin (lysohlávky) a meskalin (kaktus Lophophora williamsii - Peyotl), ze syntetických LSD. V současné době se hodně experimentuje také s Ayahuascou.
Pokud zjednoduším, tak mohu hodit do jednoho pytle Psilocybin, meskalin a Ayahuasku a k nim přidat ještě syntetické LSD. Ačkoliv se jejich účinky v detailech liší, mají jedno společné. Při dostatečném množství dokáží skutečně prolomit hranice běžného vnímání a to až do transpersonálních oblastí. Skok ve vědomí může být tak radikální, že zcela převrací náhled na to, co považujeme za realitu. Na těchto drogách si nelze vytvořit fyzickou závislost. Nebezpečí spočívá výhradně v neustání navozeného stavu vědomí, které se může projevit nějakým destruktivním činem – například sebevraždou, nebo předčasným a násilným otevřením nevědomého materiálu, který i po odeznění působení drogy, proniká do vědomí a může způsobit těžké psychické poruchy.
O účincích těchto drog bylo napsáno snad vše, co napsat jde. Za obzvláště přínosnou považuji práci Stanislava Grofa, která by se dle mého měla stát povinnou literaturou pro všechny, kteří se rozhodnout s psychedeliky experimentovat.
Po tomto nezbytném úvodu se tedy dostáváme k jádru věci. Mohou být tyto látky na duchovní cestě prospěšné?
Pomineme-li obecnou úvahu o tom, že prospěšné je naprosto vše s čím se v životě setkáme, nenajdeme jednoznačnou odpověď. Myslím si, že existují dvě zásadní roviny náhledu odkud se na otázku snažíme odpovědět. Za prvé je zde samotné dobrodružství objevování, ta ohromující hra vědomí a za druhé Ticho. Tichem rozumějme onen „stav“, který si představujeme jako konečné rozuzlení, srovnání a poznání – stav Jednoty. Schválně píši, představujeme, protože dokud není tento „stav“ žit, je pouhou představou.
Z hlediska Ticha je používání těchto látek jen dalším posilováním duality. Jenomže z hlediska Ticha je posilování duality jakékoliv dělení na duchovní a neduchovní, na vhodné a nevhodné, na žádoucí a nežádoucí. Na to, co na cestu patří a nepatří. Dalo by se říci, že Ticho nezná otázku ohledně vhodnosti a nevhodnosti používání jak drog, tak různých technik na cestě hledání. Můžeme zde sice filozofovat o tom, že jsme vlastně v jednotě všichni, ale nežijeme toto tvrzení. A tak se účastníme oné hry na hledání, ve které využíváme různých prostředků. A v této hře máme různé stavy vědomí, různá ano a ne, zkrátka dualitu. Proto veškeré následné úvahy, vychází z roviny hledání, nikoliv z roviny Ticha. Čím více se Tichu přiblížíme, tím méně nás budou podobné otázky trápit. Ale nyní zpět, do naší známé hry na schovávanou...
Při používání halucinogenů nám přibude ke všem těm známým stavům vědomí další. Ke stavu bdění, snění, hlubokého spánku beze snů přibude stav navozený pomocí halucinogenů či různých technik. Záměrně píši i technik, protože ty mohou fungovat úplně stejně, i když třeba nemusí být tak radikální. Holotropní dýchání, extatické tance, různá krijajógová cvičení atd. Všechna tato cvičení mohou mít úplně stejné neblahé účinky, jako halucinogeny. Tzn. nezvládnutí navozeného stavu vědomí, a předčasné uvolnění nevědomého materiálu, který pak nekontrolovaně proniká do běžného vědomí. Vím o čem píši. Nejhorší a fatální zásah do energetických center jsem si způsobil zdánlivě nevinnými prostředky. Kombinací silné energie, která mě „nutila“ do různých extrémů – extrémní sporty, pokoušení osudu, bohémský život v kombinaci s usilovným cvičením, jehož účelem bylo tyto energie ovládnout. Vše bylo vedeno „dobrým“ úmyslem. Dnes vím, že tyto energie volaly po kreativním využití a vyjádření. Jejich potlačování mnohaletým cvičením a životem v rozporu vedlo k jejich otočení dovnitř, kde začaly devastovat tělo a to bohužel již nevratně. Proč o tom píši v pojednání o drogách? Protože princip je stejný. Na základě této zkušenosti bych totiž mohl dojít k závěru, že je vlastně jóga špatná. (zde si můžete doplnit libovolné další techniky) . Podobně je tomu i s psychedeliky. Stejně tak, jako v případě výše jmenovaných technik, i ony pracují s ohromnou nevědomou energií, kterou jejich používáním uvolňujeme.
Proto je nesmírně důležité, být k sobě maximálně upřímní a pátrat po svých motivacích. Proč vlastně cvičíme, případně proč si bereme na pomoc nějaké látky?
Proč lidé berou drogy
Tím nechci tvrdit že používání halucinogeních drog a cvičení jsou jedním a totéž. Jen upozorňuji na to, že v obou případech se jedná o práci s energií, která se může obrátit „proti“ nám. Případů lidí končících na psychiatrii po různých seminářích, je více než dost a nemusí se jednat o žádné pochybné mistry. Zkrátka jsme různí, máme různé motivace, různě veliké batohy s povinnou zátěží atd. Zkrátka co je pro jednoho přínosné, může být pro druhého nebezpečné, nebo dokonce destruktivní.
S halucinogeny je to to samé, jen mnohonásobně intenzivnější a snáze dostupnější. Zatímco k tomu, abychom se zhuntovali například krijajogou, potřebujeme většinou dost času, silnou vůli a vynaložení nějaké námahy, houby stačí na podzim nasbírat a zkonzumovat. A proto jsou halucinogeny nebezpečnější, než cvičení. Ale to neznamená, že jsou samy o sobě špatné. Poučný je v tomto ohledu příběh Ram Dassova učitele. Ram Dass byl svého času velkým propagátorem LSD, absolvoval sám stovky tripů a dalších tisíců se účastnil jako průvodce. Jeho indický učitel (Neem Karoli Baba) se ho ptal, co na té medicíně stále vidí. Jednou ho požádal, aby mohl LSD vyzkoušet. Před Ram Dassovýma očima spolykal koňskou dávku LSD. Nestalo se vůbec nic. Ram Dass dával pak tuto storku k dobrému, ale začínal mít pochybnosti. Jak už to tak skuteční učitelé umí, zeptal se ho jednou jeho guru, jestli si náhodou nemyslí, že to byl trik. Že třeba LSD vůbec nepožil. Ram Dass musel s pravdou ven a přiznal se, že ho to napadlo. Jeho učitel se ho zeptal, zda-li má u sebe tedy ještě nějakou tu medicínu. Ram Dass přikývl a ukázal mu svou zásobu. Před jeho očima spolykal velmi pomalu Babadží dávku pro mnoha lidí. Ram Dass pak zažil několik horkých chvil, kdy si myslel, že se právě dopustil vraždy svého gurua :-) Když se Babadží „vrátil“ z tripu řekl mu následující. V podstatě je to dobrá medicína. Vy Američané pracujete s duchovními pojmy, jako se suchými popisy něčeho, o čem máte nějaké představy, ale nežijete jejich obsah. Proto pro vás může být LSD přínosem. Avšak, žák musí být připravený, a jeho motivace musí být čisté a obrácené k bohu. Pak může až na návštěvu ke Kristovi. Ale jen na návštěvu. Vždy se musí vrátit a cestu pak ujít svými vlastními silami. Pomocí drog není možné dosáhnout realizace, ale mohou být dobré.
V tomto příběhu spatřuji zásadní poselství ohledně tohoto tématu. Vždy jsou nejdůležitější motivace, upřímnost, pokora a příprava.
Proto si myslím, že halucinogenní zážitky mohou mít za splnění výše uvedených podmínek motivační potenciál a také mohou vést k pokoře. Protože vedou k sebepřesahujícím náhledům. A konfrontace s něčím, před čím ego musí sklonit hřbet, je zvláště pro naší civilizaci, každopádně přínosná.
Nikdy se však nemohou stát drogy cestou samotnou. Je potřeba střízlivé práce a tvůrčí činnosti. Naše já se chce pozitivně vyjádřit a přispět svým dílem ke hře. Nejde ho – a ani není proč ! – ho zabít či znásilnit. Dáme-li mu prostor, jednou samo bez humbuku a v radosti vtančí do Ticha.
Je potřebné si uvědomit jedno. Opravdu jsme každý jiný a já mohu jen závidět, těm čistým duším kolem sebe, které již nepotřebují na své cestě různé veletoče a žijí svůj skromný a prostý život, oddaný nesobecké službě svému ideálu. Má duše je však nepokojná a zvědavá a zdaleka není jediná :-). Dlouho jsem jí takovou odmítal a až po bolestných zkušenostech ji přijal a začal jí mít takovou rád. Takové duše se velmi pravděpodobně i přes veškerá varování, zkušenostem s halucinogeny nevyhnou. Jako se námořník nevyhne bouři na moři a horolezec nebezpečí pádu. A i ti klidní by měli být připraveni na to, že k nim třeba jednou přijdou jejich děti a budou chtít o tomto tématu něco vědět, nebo se s ním již budou konfrontovat.
Závěrem několik rad pro ty, kteří se i přes vědomí všech rizik rozhodnou s halucinogeny experimentovat.
Ujasněte si své motivace a věnujte patřičnou dobu přípravě. Velmi důležité je momentální rozpoložení. Je naprosto nevhodné vstupovat do neznámých končin své mysli se strachem, oslabením a v nepohodě.
Vězte, že cokoliv si pod pojmem rozšířeného stavu vědomí představujete, není to, co zažijete. Při silné halucinogenní dávce se budete – nebo to co z vás zbude – s něčím, co si prostě představit nejde. Zážitky a poznatky na tomto výletě mohou být velmi znepokojivé. Všechny vaše znalosti a konstrukce vezmou za své.
Z výše uvedeného vyplývá, že je nanejvýš žádoucí, vzít si někoho na pomoc. Ostatně tradičně při zkušenostech s těmito látkami býval vždy přítomen nějaký medicinman. Měl by to být člověk, ke kterému máte důvěru a který má zkušenost se změněným stavem vnímání. Tento člověk je důležitý ze dvou důvodů. Jednak se může stát průvodcem a pomáhat vám na výletě samotném a také může zasáhnout jako zachránce v případné krizi. Ta se může objevit jako přímá součást zážitku, nebo při návratu. A mohou to být vskutku krušné chvilky. V neposlední řadě vám může pomoci při zpracování zážitku. Z halucinogeních výletů se už pár lidí nevrátilo. Nepodceňujte jejich sílu!
Není potřeba a ani není žádoucí více jak jedno sezení za rok! Potenciál zážitku se obnažuje postupně jako skrytá mapa. Pokud máte pocit, že to mohlo být lepší a hlubší a úžasnější, buďte pokorní a buďte rádi, že to takové nebylo!
Začnete-li mít později jakékoliv psychické, či psychosomatické problémy nestyďte se vyhledat pomoc. Viz. nebezpečí popsaná výše. Halucinogenní zážitky také bývají startéry tzv. psychospirituální krize. Naštěstí žijeme v končinách, kde je osvěta na dobré úrovni a máme zde skutečné odborníky na toto téma.
Důkladně zvažte, zda-li vám výše popsaná rizika za to stojí. Jak jsem řekl, halucinogeny za vás rozhodně žádné kroky neudělají. Cestu musíte tak jako tak ujít po svých. Držte se této „myšleno každodenní“ reality. Zde máte možnost postupného vývoje, záchytných bodů, posloupnosti. Máte se zde vždy čeho chytit a poznání je vždy tady – nikoliv někde tam.
Vše co zažijete, je „jen“ hra mysli. ÓM
Správná cesta .. ??
Rozdělení na přirozené a nepřirozené techniky je používáno velmi často. Mezi ty přirozené jsou většinou řazeny různé druhy meditačních cvičení a mezi ty nepřirozené techniky spojené s užíváním halucinogenů. Troufám si tvrdit, že nepřirozenými jsou obě skupiny, pokud jim jde primárně o jakékoliv zážitky. Jak už jsem naznačil minule, jediné co určuje opodstatněnost používání obou dvou typů technik, je motivace hledajícího. Upřímný hledající je jaksi samočinně provázen tím typem zkušeností, které potřebuje pro svůj vnitřní vývoj nejvíce. Tyto zkušenosti někdy mohou být v absolutním rozporu s tím, co se považuje za přirozené či nepřirozené, nebo dokonce mezi tím, co považujeme za dobré či za špatné.
Můžeme vzpomenout třeba Holgera z kamene mudrců, nebo Milarepu. Jejich skutky před probuzením jsou z hlediska dualisticky smýšlejícího člověka nutně klasifikovány jako projevy zla. Tyto extrémní případy nám jasně ukazují na zásadní moment na cestě. Tím není nic jiného, než schopnost nepřipoutanosti k vlastním činům ve smyslu odevzdanosti. Já nejsem konající, je zde základním axiomem. Je to radikální odosobnění – ztráta identifikace se svým já, tak jak jej běžně nazíráme, tj. jakožto soubor naších tělesných, citových a mentálních funkcí. Stav – já nejsem konající – se neuskutečňuje najednou, ale postupně. Na začátku je potřeba zaujmout neochvějný postoj této idey a připomínat si jí tak často, jak jen to jde. A to jak v případech, kdy se rádi zbavujeme tohoto pocitu, což je většinou, když uděláme něco nedobrého, tak v případech, kdy bychom si rádi přivlastnili plody našich činů. Postupným upevňováním tohoto postoje, shledává hledající, že nad svým životem nemá žádnou faktickou kontrolu (ani jí nevyžaduje) a postupně jí odevzdává oné tiché moudrosti v pozadí. Zároveň paradoxně poznává, že toto není pasivní postoj, nýbrž postoj maximálně aktivní.
Takže máme hledajícího, který už víceméně sedí na vlně dění jako divák, jako list nesoucí se podzimním větrem. Každá další zkušenost je vnímána jako příležitost k hlubšímu upevnění této idey. Stejně tak každé iluzorní rozhodování, mezi tím, co by učinit měl a co ne. Když se Maharišiho ptali žáci, jestli je potřeba kvůli hledání opustit rodinu a uchýlit se do ústraní, odpovídal následovně. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tato otázka by vůbec nevyvstala, ta síla by vás sebrala a odvedla do hor, jak kdysi toho, co tu před vámi sedí.
Náš hledající však zatím není ještě v pocitu nekonání tak upevněn, jako onen velký mudrc a tak ještě tu více, tu méně, volí, hledá a žije jako by byl přeci jenom trošku konající. Nit která ho někdy jasně vede, se občas ztrácí, a on bloudí. To jsou ty momenty, kdy hledá prostředky, které by mu napověděly kudy dál. Usedá do meditace, čte knihy, chodí na přednášky a kurzy. Svět konání už pro něj ztratil svou vůni, ale kýžené osvobození mu stále uniká. (Záměrně nerozebírám tento aspekt, byl by na samostatné pojednání o tom, co se v těchto chvílích skutečně odehrává.) Zde se mu může nabídnout i možnost, nahlédnout do koutů mysli, které jsou mu stále utajené i pomocí halucinogenů. Pokud zváží všechny možnosti, které jsou zmíněny v minulém zamyšlení a rozhodne se pro tento výlet, nechť ví ještě následující.
Zážitky
Zážitky jsou jen zážitky, ale co jiného formuje náš život? Náš život je vlastně také „pouhým“ zážitkem. Zážitky, které si můžeme přivodit požitím halucinogenních drog mají různé úrovně. Pro zjednodušení je můžeme rozdělit následovně. Úroveň esteticko emocionální, úroveň archetypální a úroveň transcendentální. Rizika plynoucí ze zážitků z prvních dvou úrovní jsou rovněž zmíněny v první části pojednání. Nyní se ale pokusím šířeji rozepsat možné problémy, plynoucí z výletů do končin transcendentálna. Jaký typ zážitků míním, řeknu-li transcendentální? Jsou to všechny typy zážitků, kde se radikálně mění subjekt prožívání, náš pocit jáství. Buď rozšířením své dosavadní časové a prostorové hranice – stáváme se někým jiným, v dávné minulosti, nebo v budoucnosti nebo tyto koncepty zcela ztrácíme a jsme schopni prožít identifikaci třeba s celou planetou, být časem, prostorem, čistým vědomím, láskou – tedy zcela ztratit to, co jsme dosud vnímali jako já. O všech těchto typech zážitků je věru zajímavé číst. Nicméně jejich prožitek samotný jaksi není naší představou o prožitku! Realita stavu – vesmír je sen - je diametrálně odlišná od intelektuální konstrukce tohoto stavu. Proč to zdůrazňuji? O těchto stavech mluví vlastně všechny nauky, které jdou cestou sebepoznání. Ať jsou to různé jógické školy, buddhistické, mystické atd. Zde jsou vnímány, jako stupně poznávání a jsou brány jako víceméně normální úkazy na cestě, na kterých není dobré ulpět. Proč tedy, ty samé zážitky navozené požitím drog, jsou většinou nahlíženy jinak? Myslím si, že valná většina těch, kteří tak brojí za čistotu cesty, vůbec neví, o čem mluví. Ohánějí se jakousi přirozeností a pokud jsou požádáni o vysvětlení tohoto nic neříkajícího pojmu, nejsou schopni své plamenné závěry podložit rozumnými argumenty. Na druhé straně jsou ti, kteří naopak drogy používají jako legitimní prostředek na cestě a při tom o problematice také nic nevědí a jen si před sebou chtějí obhájit své činy. Pak je tu ale naštěstí pár lidí, kteří jaksi mají kredit k tomu, posoudit proč ano a proč ne. Ti už nemluví tak plameně, ale i mezi nimi, se najdou zastánci obou cest. Tak kde je tedy pravda? To si musí každý zodpovědět sám.
Pokusím se zde nyní popsat jeden aspekt, jež jsem nahlédl, a který není příliš popisovaný ani zdůrazňovaný a přesto dle mého je to právě on, který odhaluje zásadní rozdíl mezi transcendentálními stavy záměrně navozenými (a zde podotýkám, že je jedno jestli nějakou drogou nebo dynamickou technikou) a těmi samými stavy, vyvstanou-li spontánně. Pokud není naše vývojová integrita již nějak zásadně narušena (těžká nemoc, úraz, mimořádná událost) tak poměrně dobře fungují obranné mechanismy, které jednak brání staré pořádky, ale také to, co nazýváme osobnostní integritou, před poškozením.
Opět pro zjednodušení si můžeme lidskou mysl představit, jako jakýsi kruhový obal, tvořený různě hustými materiály, který je uspořádán, kolem jakéhosi imaginárního středu. Tento obal je to, co odděluje naší mysl od prostoru kolem, pro který existuje tak mnoho názvů. Tak jako je kuře před vylíhnutím, schované ve vajíčku, chráněné jeho skořápkou od zevního světa. Pokud krustu vajíčka odtrhneme předčasně, rozhodně tím kuřeti nepomůžeme k tomu, aby se dostalo rychleji ven, ale jeho život předčasně ukončíme. Jen ten neviditelný řád ví, kdy už je bezpečně tuto krustu rozbít a začít prožívat život zas na další úrovni vědomí – třeba jako slepice, či kohout. Těchto obalů máme kolem sebe ve skutečnosti více. V ideálním případě rozbijeme jeden, ustálíme se v další úrovni a až se v ní naučíme, co se naučit máme, jdeme dále. (schválně schematizuji) Jedinec, který na cestě již pokročil, může rozpouštět najednou i více obalů. Takto nějak si můžeme představit náš vývoj. Co se děje v okamžiku, kdy začneme tyto krusty rozpouštět jaksi vědomě? Vlastně pouze zrychlujeme přirozený proces, protože nám začíná uprostřed těch skořápech být těsno. Někdy dokonce máme možnost, prokouknout až do vesmíru schovaném za většinou těchto skořápek, a načerpat tam inspiraci. Tomuto průniku pak můžeme říkat, transpersonální zážitek.
Tak a dostáváme se k jádru věci. Při spontánně navozeném zážitku (i když může být výsledkem našeho záměrného duchovního úsilí) dochází k tomu, že při těchto vnorech, jsou ještě existující krusty jaksi zprůhledněny nebo dokonce na chvíli rozpuštěny. To, čím jsou tvořeny (vásany) však ale ve své podstatě zůstává a po návratu, se zase scelí – nebo vystoupí opět do popředí. Integrita těchto krust zůstane nenarušená. Ano, stěny jsou těmito vnory oslabeny, ale stejnoměrně po celém svém obvodu a lépe se pak rozpouští. Naproti tomu, použitím dynamický technik, nebo halucinogenních drog, vytvoříme jakýsi silný energetický vrták, kterým provrtáme krustu na jednou místě, kudy pak naše individuální vědomí může proniknout ven. Tzn. dostane se na „stejná místa“ jako v prvním příkladě, ale zcela odlišným způsobem. Protože krusta byla pouze provrtána, tak zbytek jaksi energeticky nerezonuje s úrovní, která může být zažívána. V prvním příkladě je energetická vibrace krusty přizpůsobena jejím zprůhledněním, či zdánlivým rozpuštěním. Díky této ohromné energetické disbalanci, vzniká velké riziko poškození celistvosti naší individuální mysli. Všichni víme, jak dopadne zapékací mísa, pokud ji vyndáme z trouby a nalijeme do ní vodu. Nedojde k teplotnímu vyrovnání a ona praskne. Další značné riziko, zmíněné již minule, vzniká tím, že ona díra, kterou jsme vyvrtali, se nemusí zacelit. Naše mysl se vrátí zpět do své úrovně, ale nevšimne si, že nechala otevřený otvor. Pak může dojít k rozpolcenosti, která může vyústit v psychózu nebo jiný patologický stav. Tzn. že ne pouze nekontrolované průniky obsahu nevědomí do běžného vědomí, mohou mít neblahé účinky, ale paradoxně i nevědomé napojení na nadvědomí, může v důsledku působit negativně. Emoční tělo ještě není připraveno na tyto vyšší vibrace a brání se nepříjemnými pocity. Nešťastník pak vůbec neví, co se s ním děje a je velmi těžké se znovu srovnat. Tato situace je nazývána psychospirituální krizí a naštěstí je zde poměrně dost povolaných lidí, kteří mohou v těchto situacích pomoci. (v konečném důsledku mohou pak být tyto situace vnímány kladně, protože nás mohou donutit k zásadním krokům, kterých bychom jinak nebyli schopni. Ale v konečném důsledku jsou všechny zkušenosti shledány jako dobré
Poslední závažnou komplikaci, dle mého, může způsobit jakési zajizvení. To vzniká až po dlohodobějším užívání halucinogenů. V místě, kde jsme vytvořily onen otvor, vzníká i po zacelení jizva. Pokud průstupy tímto kanálem opakujeme, tak jizvu zvětšujeme. Tím vytváříme jakýsi energetický blok, na který v budoucnosti určitě narazíme. Tento jev popisuje například Ram Dass. Zjistil, že v místech krční páteře má neprůchozí místo, přes které se nemůže ve svých meditacích dostat. Ram Dass absolvoval v minulosti stovky halucinogeních tripů. Není pak s podivem, že průchod tímto místem je pak možný jen s velkými obtížemi a může způsobit mnoho nepříjemností i na fyzické úrovni. V jeho případě se projevil jako mozková mrtvice. Protože je však Ram Dass vskutku vyjímečným duchem, dokázal i z tého situace vytěžit a použít jí pro realizaci ještě větší pokory k tomu, co jest. Nicméně, asi bychom si všichni rádi, podobné zkušenosti odpustili.
Jelikož neznáme dávné rituály, nebo je považujeme za zbytečné, které eliminovaly tyto neblahé, ale přesto logické a zákonité jevy, je riziko plynoucí z výše uvedeného opravdu značné. Různých svatých a osvícených bláznů, lidí komunikujících s ufony, Ježíšem a podobně, tu pobíhá víc než dost a to jsou ty veselejší konce. I přesto vím, že se může v životě jedince stát, že bude potřebovat vystoupat na návštěvu do krajů vzdálených, pro inspiraci, ponaučení a posílení, jako tomu bývalo i v dřívějších dobách. Proto ještě s větší důležitostí kladu na srdce těm, kteří si myslí, že podobnou zkušenost potřebují, aby vyhledali pomoc někoho, kdo má s těmito stavy a ze všemi návaznostmi zkušenosti. Ať si v něm získají důvěru a ať si důkladně prověří, že je to člověk vnitřně svobodný, který je nebude do ničeho tlačit. Zvláště mladí lidé experimentují s těmito silami velmi nepoučeně a mravokárcovství typu, to je nečisté, je neodradí od pokusů samotných. Své experimenty pak provádí sami, nepoučení a konce pak mohou být tragické.
Nakonec je to vše opravdu jen hra mysli, tu hrající hru na peklo, tu na nebe, tu na nahoře, tu na dole. Skutečná svoboda začíná až tam, kde není touhy po prožívání jakkoliv vznešených a svatých zkušeností. Važte proto své motivace silou své opravdovosti. A na závěr jedno tajemství. Ten největší trip, který můžete zažít, probíhá právě teď, protože tento život není ničím jiným, než opravdu hodně povedeným stavem změněného vědomí :-)
Jan Jakub Šalomoun