Hovory s Bohem

Hovory s Bohem

Nový příspěvekod rafael » čtv 17. led 2013 21:16:21

Je třeba psát nějaký úvod? Jistě ne.

Na těchto stránkách je záznam, hovoru, který byl veden v rozpětí čtyřech desítek dnů, a který pokračuje i nadále. Děkuji za něj.



6.9.2005

Já: Můj milý, dnes odpoledne jsi ke mně promluvil. Tak nečekaně. Tak zřetelně.

Z pochybností zbyly jen stíny. Jak je to však již dlouho? Celou věčnost? Jsi tu ještě? Uslyším Tě?

Ty: Neboj se. Jsem tu stále. Vždycky jsem byl. Stále k tobě mluvím. Dřív jsi mně neslyšel. Jsem se všemi. Ke každému hovořím.

Já: Jak to, že jsem tě dříve neslyšel?

Ty: To není důležité. Hlavně, že teď mě slyšíš.

Já: Pane, jde to ztuha. Myslel jsem, že mi povedeš ruku...

Ty: Ale já ti ji vedu. Vedu každý tvůj pohyb. Každý tvůj krok. Dech i výdech. Ano, i v tvém dechu jsem přítomen. Jsem stále s tebou. Stále.

Já: Mám strach, že ti neporozumím, že moje interpretace nebude správná...

Ty: Strach je v pořádku. Ale teď se bát nemusíš. Jsme spolu. Piš, co slyšíš.

Já: Slyším cikády.

Ty: Správně.

Já: A štěkot psa...a zvuk motoru...

Ty: A lidský hovor?

Já: Ano. I lidský hovor. A kluky na hřišti. I plačící děcko. I bzučení mouchy...

Ty: Správně. Tak to mne dobře slyšíš. Jsem všude, kam se zatoulá tvůj sluch i zrak. Vidíš, jak se houfují vlaštovky k odletu? Vidíš stromy v dálce? Vidíš slunce zapadat? Pak vidíš mne. Jsem ve všem. Žiji skrze své stvoření. Dýchám skrze ně. Jsem jím.



7.9.2005

Já: A dnes, můj Milý, Tě uslyším? Jsi tu?

Ty: Jsem.

Já: Jsem klidný. Nemám snad žádných otázek. Lépe řečeno, otázek mám spoustu, ale nemám potřebu se ptát.

Ty: Protože jsme spolu. Jsi klidný, uvolněný. To mysl ti nedá spát. Má vždy tisíce otázek. Mysl tě okrádá o přítomnost.

Já: O přítomnost Tvou?

Ty: Řekl jsem, že jsem všude a stále. Jsem mimo čas i prostor. Stejně jako ty. Jsem Teď. Jsem Tady. Jsem to, co nazýváte Přítomností. Žádné bylo. Žádné bude. Jsem. Jsi. Tady a teď. Spolu. To je veškerá moudrost.

Já: Miluji Tě.

Ty: I já tebe. Jsme jedno.

Já: Cítím se klidný. Tady a teď. A přitom před chvílí bylo vše jinak. Po celodenní práci jsem byl unavený, nesoustředěný, měl jsem strach, že Tě už neuslyším, byl jsem nespokojen sám se sebou, s výsledkem své práce, s večeří, s knihou, kterou jsem četl...

Ty: Je důležité se dobře najíst, je důležité mít dobrý pocit z toho co děláš. To je pro tebe dobré. Ale důležité je na takových věcech neulpívat. Pro tebe má velký význam být spokojený, radostný. Protože ty jsi Radost. To je tvá podstata. A moudrost. Žiješ ve fyzickém světě. Aby jsi byl radostný, je dobré dělat věci, které ti radost přinášejí. Důležité je však na takových věcech a činnostech neulpívat. Jsou to jen prostředky. Samy nejsou cílem. Bez cíle, ke kterému vedou, nemají žádnou důležitost. Žádný smysl. Jsou prázdné. Ty teď sedíš a píšeš. To tě naplňuje radostí. Kdyby ti to nic nepřinášelo, jaký by to mělo smysl? Byl by to jen cár papíru. A promarněný čas. Měl jsi strach, že mne neuslyšíš. Měl jsi strach, že nebudeš moci psát. To je ulpívání. Způsobuje strach. Strach ze ztráty. Strach ze selhání. Jako by to byl jediný způsob, jak dosáhnout uspokojení a klidu. Radosti. Činnost je jen prostředek. Radost tu prostě je. Stačí se rozhlédnout. Zaposlouchat. Natáhnout ruku. Teď a tady. Radost tě obklopuje. Radost je tady. V Přítomnosti. Ty jsi Radost. Takového jsem tě stvořil...



8.9.2005

Já: Když jsem s Tebou, nemám otázek. Je mi dobře. Vše je, jak má být.

Ty: Nemusíš se ptát, jen buď. To je smysl. Být.

Já: Kdo by to řekl? Smyslem bytí je bytí. Smyslem života je život.

Ty: Pro samé hledání života, ztrácí se sám život. Hledáním smyslu smysl míjíte. Hledáte, co už máte.

Já: Můj Milý, cítím, že svazek s Tebou je velmi křehký, že Tvá slova zkresluji. Jsem nepřesný.

Ty: Snažíme se vyslovit nevyslovitelné. Pojmenovat nepojmenovatelné.

Já: A má taková snaha význam?

Ty: Odpověz si sám.

Já: Má. I když není možné zachytit Zázrak, je snad možné zachytit alespoň jeho odlesk.

A odlesk nás může přivést k zázraku.

Ty: Buď upřímný.

Já: Dělá mi to dobře. To psaní a bytí s Tebou.

Ty: Pak to smysl má.

Já: Jsi tak dobrý...

Ty: Jsem takový, jakého mne chceš.

Já: Je to snad otázka mého rozhodnutí, je-li Bůh dobrý či ne?

Ty: Jsem takový, jakého mne lidé chtějí. Dobrý i zlý. Dvě strany téže mince. Rozhodneš-li se vidět svět jako něco nepřátelského, něco, co tě ohrožuje, pak i mne vidíš jako zlého a zlomyslného. Vnímáš-li svět jako něco kouzelného, krásného, pak i já jsem krásný bůh.

Já: Takže je to opravdu na mně, jaký je Bůh?

Ty: Nic nemůže ovlivnit podstatu Boha. Jsem, který jsem. Jsem všeobsahující. Dobro a zlo jsou jen pojmy. Právě tu žonglujeme s pojmy. Záleží na tvém vnímání. Mohu se zdát dobrý, mohu se zdát zlý. Je to stejné, jako kdybych se ti zdál malý nebo vysoký, hubený či tlustý. Já jsem Bůh. Jsem vně vašich kategorií. Myslí se to těžko chápe. Mysl vás ode mne odděluje. Vaše kategorie, vaše pojmy, vaše soustavy vás vzdalují od mého Světla. Váš intelekt vás odvádí od Pravdy. I tento text je jen bloumání kolem středu. Opatrné ošlapování terénu kolem zřídla. Obcházení jezera místo skoku do vln.

Blahoslavení chudí duchem...

Jde o Prožitek. Ne o intelektuální gymnastiku. Bohu neporozumíš četbou ani studiem. Boha je třeba zakusit...

Já: Děkuji.

Ty: Neděkuj. Vím, zač chceš děkovat. Není třeba díků. Žij. Teď a tady. Máš mé požehnání...



9.9.2005

Ty: Nevíš čím začít. Je to příznačné. Dnes jsi chtěl mluvit o strachu... Strachuješ se, aby již první slova za něco stála. Aby si nezačal ze špatného konce.

Já: Ano, mám strach. Stále. Jsem svazován strachem. Bojím se, že neodevzdám včas práci, bojím se, že se vybourám v autě, bojím se zítřka, bojím se pomyslet na včerejšek, bojím se lidí, bojím se samoty, bojím se ostrého světla, bojím se tmy...bojím se temnoty v sobě...bojím se svých strachů.

Ty: Strach neexistuje.

Já: ?!

Ty: Strach je sen. Zlý sen. Je třeba se probudit. Důvěřovat. Láskyplně vykročit. A sen se rozplyne. Nejde to naráz, ale jde to. Zatím je třeba se na své sny dívat s láskou. Soucitně je pozorovat. Nezatracovat je. Neodmítat. Nebojovat. Neutíkat. Nesnižovat kvůli nim sebe sama. Jsi v pořádku. Úplně v pořádku. Vše bude dobré. Věř mi.

Já: Dnes jsem slyšel hovořit kněze o tom, že i když mnozí lidé vypadají jak andělé, všichni máme své stinné stránky. Že všichni jsme, žel, jen lidé s našimi špatnými vlastnostmi a chybami, se kterými se musíme vyrovnat.

Ty: To je v pořádku. Jste, jací jste. To je v pořádku. Nejste dobří či špatní. Jste. Jste oblohou. Průzračnou modrou oblohou. Myšlenky jsou oblaka. Přicházejí a odcházejí. Mohou to být těžké olověné mraky, ale stejně jednou odplynou. A tak i vaše činy. Nikdo není lepší než druhý. Žádná myšlenka není hodnotnější než jiná. A ani žádný čin. Nezáleží na činech. Záleží na tom, co je za nimi.

Já: Tomu, samozřejmě, nerozumím.

Ty: Hovořím o absolutnu. Jedinou hodnotou je Láska. Jak můžeš posoudit, který čin je dobrý a který špatný? Že je dobrý pro tebe? Pro svět? Pro vesmír? Co je měřítkem? Nesuď. Ušetříš si mnoho trápení. Rozumem nepochopíš. Není dobro. Není zlo. Jsem Já.



11.9.2005

Já: Včera cestou z kaple jsem sešel k rybníku, na jehož hladině se mihotaly poslední sluneční paprsky. Usedl jsem na kámen a vychutnával krásu končícího dne, když tu najednou jsem pocítil, jakoby mě objala sama Hebkost, pocítil jsem potřebu dotýkat se kamene, na němž jsem seděl, vpíjet se očima do hladiny rybníka čeřené vlahým vánkem, naslouchat šepotu bříz a topolů... Měl jsem pocit, který říkal: "Všechno je v pořádku. Všechno je, jak má být." Tady je nejlepší místo pro život. Teď je ta pravá chvíle. Byl jsem zaplaven pokorou a vděčností.

Ty: To je ono. To jsou ty vzácné chvíle našeho sdílení. Chvíle, kdy mne konečně vnímáš. Konečně slyšíš můj hlas. A takových chvil je jak šafránu. Hýčkej si takové okamžiky. Prožívej je plně. Je jen na tobě, jak často a v jaké intenzitě k tobě budou přicházet. Já s tebou hovořím stále. Jsem s tebou nepřetržitě. Nejsem vousatý bělovlasý kmet, který aby byl s jedním musí odejít od jiného. Jsem s vámi se všemi. Jsem ve všem. Nehledejte mě. Jsem nasnadě. Buďte pozorní. Stačí natáhnout ruku a dotkneme se. Stačí usednout na kámen a ucítíte moje objetí. Já jsem vás stvořil. Žiji vámi. Miluji vás. Všechny vás hýčkám. Probuďte se. Jsem tu stále.

Já: Cítil jsem potřebu se poklonit. Pohlédl jsem na cestu a pak si na ní lehl. Ležel jsem na břiše, ruce natažené, tvář v prachu...

Ty: To je v pořádku. To je pokora. Pokora před velikostí stvoření. Pokora jde ruku v ruce s uvědoměním. S bdělostí. pokora je výraz vědomí. Láska, radost, pokora. Nejde o pokoru, jak ji mnozí chápete, jako výraz slabosti a nedostatku vůle. Ne. Jde o intenzivní pocit úcty před něčím, co vás mnohonásobně přesahuje. O vědomí úcty a sounáležitosti. Cítím pokoru před moudrostí vesmíru, přírody, boha. Na pojmenování nesejde. Cítím pokoru a úctu před stvořením. Cítím pokoru a úctu před sebou samým. Jsem součástí stvoření. Jsem součástí věčného koloběhu vzniku a zániku.

Pokora. Úcta. Láska. radost. Neoddělitelné výrazy vědomí. V tom je celá moudrost. V uvědomění si sounáležitosti se vším stvořením. Pak přijde láska i radost.

Jsme jedno. Tajemství.

Já: Vložil jsi mi do srdce klid a mír. Ale kdesi hloub cítím stále neklid. Jakoby fortelný dům stál na nepevných základech. Mám strach, že se dům zhroutí...

Ty: Neboj se. Není čeho se bát. Kolikrát se dům již zhroutil? A kolikrát byl již vystavěn? A pokaždé je bytelnější než předtím. Jde o zažití zkušenosti. Jedna věc je prožitek. A druhá věc je zažití prožitku. Jeho usazení uvnitř Tebe. Je to jako krev. Pokud se nedostane do všech částí těla, a to i do těch nejodlehlejších, nemůže tělo správně pracovat. Pokud ti krev neproudí v nohách, jak dlouho vydržíš pevně stát?

A tak je to se vším. Nestačí mne poznat. Je třeba mne zažít. Jde o to dovolit si nechat mne proniknout do nejvzdálenějších koutů těla i duše. A to může být velmi obtížné. Chce to čas. Jsi na cestě. A necháváš se vést správným směrem. Nechvátej, není proč. Jsem tu stále. neodcházím. Můžeš klopýtat. Můžeš padat. Můžeš bezradně bloudit. Můžeš se obrátit a utíkat. Může se ti zdát, že to nemá smysl. Můžeš plakat. Plakej. To všechno je v pořádku.

Všechno je, jak má být.

Ano, i dům se může zřítit. Přesto je všechno v pořádku.

Přesto to má smysl.

To je Tajemství.

Tajemství....



12.9.2005

Já: Dnes ráno dala má dobrá přítelkyně po těžkém porodu život malinké holčičce. Byl jsem dojat, neboť jsem věděl, že to bylo její největší přání. Byl jsem dojat a cítil pokoru před velikostí Stvoření. Cítil jsem, že o to v životě jde. Že je to Dar. A že je to Úkol.

Ty: Skrze tvoření se přibližujete bohu. Uvolněním energie tvořivosti se stáváte božskými. Tvorbou se dotýkáte Tajemství. A stvoření nového života je největší tajemství tohoto světa. A největší úkol.

Lidský život vám byl svěřen k opatrování. Je třeba jej hýčkat a s láskou o něj pečovat, tak, aby se mohl rozvíjet a vzkvétat. Vy jste jeho ochrana před deštěm a bouří.

Je to veliký úkol. Chránit a podporovat svobodný růst. Bez nároku na honorář. Chránit a podporovat to božské, co se v průběhu života vytrácí. To božské, co mají děti a dospělí zřídka. To průzračné na co v průběhu života zapomínáte. To ryzí, co jste měli, a o co jste přišli. Lásku. Radost. Pravdu. Sílu. Odvahu. Soucit.

Záblesk Tajemství.



13.9.2005

Já: Milý Bože, jsi tu i dnes? Uslyším tě ještě?

Ty: Ptáš se na to, co dobře víš. Jsem tu stále. Nikam neodcházím. Jsem s Tebou. Stejně jako se všemi ostatními. Jde jen o to, jste-li schopni mne vnímat. Jestli vám v tom nebrání ruch vaší mysli.

Mysl je pro vás celým světem. Je pro vás vším. Žijete skrze ní. Žijete v ní. Mysl vás však odvádí od skutečnosti. Od života. Jako i teď tebe. I když mě teď posloucháš a zapisuješ, hlavou se ti honí myšlenky na budoucnost. Po každé větě se zastavíš a nejsi si jistý, jak dál. Jako bych ti musel všechno opakovat. Mysl ti brání v kontaktu se mnou. Mysl je pro tebe překážkou ve vnímání skutečnosti. Tady a teď. To mysl nedovolí. Zná jen minulost

a budoucnost. A přítomnost? Pro tu nemá rozměr. Mysl tě rozptyluje. Teď jsme spolu.

Ty a já. Tady. Tady a teď. Jde o to tu blízkost prožít. Prožít tuto chvíli. Být přítomen. Být přítomen v každé chvíli, v každém okamžiku života. Být přítomen v životě. Prožít jej.

Já: Zdá se to být tak jednoduché...a téměř neuskutečnitelné.

Ty: Je to velice jednoduché. Je to pořád to samé. Stále se opakuji. A že se ti zdá téměř neuskutečnitelné vymanit se z pout vlastní mysli? To je v pořádku. To je přirozené.

Byl jsi tak vychován, byl jsi pečlivě veden, s myslí si se ztotožňoval tolik let... Nespěchej, všechno má svůj čas. Nejprve je důležité poznání. Uvědomění si stavu věcí. To je první krok. A pak následuje cesta pokusů a pádů. Jako, když jsi se učil chodit. Je to cesta vedoucí k uvolnění Já z područí mysli. Mysl dokáže být velmi zákeřná a nevzdá se snadno. Může to být dlouhá a nebezpečná cesta. Ale výsledek může stát za to.

Já: Mám pocit, že nejsem plně přítomen, že Tě jasně neslyším. Že tyto řádky jsou hlavně mým vlastním výplodem...

Ty: Chceš říct, výplodem tvé mysli, viď? Vždyť ty se také stále opakuješ. Nezoufej. Je to dobré. Uvolni se. O nic nejde. Jsme tu jen my dva. Ty a Já. Dělá ti to psaní radost? Baví tě naše konverzace?

Já: Strašně!

Ty: Tak vidíš. O to jde. Přináší-li ti to potěšení, tak v tom pokračuj. Musíš-li se do toho nutit, nechej toho! Prosté... Poslouchej, piš. Teď a tady. Minulost neexistuje. Budoucnost také ne. Je jen přítomnost. Teď. Tady. My dva.

Já: Přinášíš takovou úlevu, Pane...

Ty: Nepřináším nic. Prostě jsem. Stejně jako ty. A to je ono. Zakusit prosté bytí. I nepatrný okamžik může znamenat velkou úlevu. Na světě jsi proto, abys žil. Abys zakusil zkušenost bytí. Tak žij! Prostě buď! Teď a tady! Je to snadné! O nic jiného nejde.



20.9.2005, ráno

Já: Milý, Pane, proč jsme tak zabednění? Proč ztrácíme čas tisíci zbytečných věcí? Proč jeden druhého prudíme? Proč si pod sebou řežeme větev? Proč se chováme tak nedospěle?

Ty: Protože nedospělí jste.

Já: ??

Ty: Jste nezodpovědní. Tak to je. A je to v pořádku.

Já: ?!

Ty: Je to vývoj. Růst. Jako obilí, jako les. Vyrůstáte. A je jen na vás, zda-li dospějete. Zda-li se dočkáte plodů. Stromy ani květiny nikdo nevychovává, nikdo jim neříká, co mají dělat,

a přesto se rodí, rostou, dospívají a umírají v souladu se mnou.

Nemusí to být otázka výchovy, ani bolestného dospívání. Stačí procitnout. Teď hned. Uvědomit si, že jste stále v mém náručí. Prožít vzájemnou blízkost. Jednotu.

Je to stále to samé. A já vám to budu opakovat tak dlouho, dokud to bude potřeba.

Jde o prožitek zázraku Stvoření.

Já: Milý Bože, jsem plný strachu.

Ty: A plný Lásky. To je v pořádku. Strach je zlý pán. Ale v domě, kde vládne Láska není pro strach místo. Neboj se. Není čeho se bát. Tvé jméno je Bohu milý. Víš, že jsem s tebou. Ale musíš to ještě zažít. Chce to čas.

Strach je nepřítomnost Lásky. Ale ty jsi Lásky plný. Chce to čas, abys to objevil.

Já: Jsi i v neštěstí, Pane?

Ty: Jsem i v neštěstí, i v bolesti. Skrze ně bývá často ke mě krátká cesta. Díky neštěstí a bolesti mne můžete konečně nalézt. Celou dobu můžete chodit kolem, nebo nečině sedět, ale až setkání s bolestí vám otevře oči. V neštěstí často přichází to, co jste si jindy nedovolili. Naprosté odevzdání. Už nebojujete, už se nesnažíte, už nic nechcete... A probouzíte se...

Já: I ve smrti? A co smrt dítěte?

Ty: Nemoc, smrt vnímáte jako tragédii. Je to pro vás tragédie. Zvlášť smrt dítěte. Ale kdo jste, že můžete říci, tato smrt je zlá? Smrt je smrt. Ani dobrá, ani zlá. Dobro a zlo jsou jen vaše pojmy. Celý svět je vámi rozdělen na dobré a zlé. Na správné a špatné. Jsou to pojmy. S podstatou se míjí. Říkáte, že život je dobrý, smrt je zlá. Ne. Ani dobrý a ni zlý. Život je život. Smrt je smrt. Život je smrt. Smrt je život. Prolínají se. Jsou neoddělitelní. Řeknete-li život, říkáte i smrt. Neoddělitelné součásti Stvoření. Kdo se narodil zemře. Dříve či později. To je Život.



20. 9. 2005, večer.

Já: Dnes dopoledne jsi mi řekl, že činy pramenící z prožitku Jednoty jsou dobré. Že když jsme probuzeni, vše, co uděláme, bude dobré. Můžeš mi, prosím, k tomu ještě něco říci?

Ty: Řekl jsem také, že nezáleží na tom, co uděláte. Jak se zachováte. Zda-li uděláte to či ono. Řekl jsem, že na činech samotných nezáleží. Že činy sami o sobě nejsou k ničemu. Důležité je, z čeho činy pramení.

Těžce se rozhodujete, nevít, jak se zachovat. Nevíte, jestli udělat to, nebo něco jiného. Rozhodujete myslí. Stále odděleni. Když budete probuzeni, když budete otevřeni Jednotě, když ji budete zakoušet, rozhodnutí k vám budou přicházet lehce a vy budete vědět, co dělat. A cokoli učiníte, bude dobré. Neboť to bude vycházet z prožitku Jednoty, z vědomí jedinečnosti Stvoření, jehož se budete cítit nedílnou součástí. Vaše rozhodnutí a čin bude vycházet ode mne.

Já: Jednota, Stvoření, Vědomí...mám v tom trochu zmatek...

Ty: Jsou to jen slova. To důležité je za nimi.

Já: Zjednodušeně řečeno, prosím, být probuzen, tím myslíme být vědomý, nebýt v zajetí mysli, pociťovat Tvojí blízkost, cítit pokoru před vším Stvořením, před vším živým - přírodou, oblaky, sebou samými. Myslíme tím prožívat Jednotu Stvoření...

Ty: Ano, lze to tak vyjádřit. Je důležité vnímat vše, co jsi právě řekl. Být toho součástí. Dovolit si být otevřený všemu, co se právě děje. Dovolit si nedělat nic.

Já: Vyzýváš nás k pasivitě?

Ty: Nevyzývám vás k ničemu.

Já: Cítím, že se mi psaní vymyká z rukou... Jako bych tě už neposlouchal a psal sám.

Ty: Píšeš sám.

Já: Jako bych na to neměl...udržet pozornost, vydržet u Tebe. Nedovolím si to. Myslím na tisíc věcí...

Ty: Je to stále totéž, že?

Já: Nikdy nekončící boj.

Ty: Může být velmi, velmi dlouhý. Ale může také již zítra skončit.

Já: Tak lehké to nebude.

Ty: Záleží jen na Vás.

Já: A na Tvé milosti...

Ty: Mou milost máte stále. Máte mou plnou podporu. Pořád, každou minutu, každou vteřinu jsem s vámi. Stojím při vás nepřetržitě.

Je jen na vás, dovolit si to poznat. Až to poznáte, budete probuzeni....

A teď doděláme to, co jsme začali. Být probuzený, být se mnou, prožívat mou milost není pasivitou, ale naopak vrcholnou aktivitou. Vyžaduje to od vás rozhodnutí. Akci. Odvahu dovolit si udělat, co se zdá nemožné. Otevřít se. Přestat se snažit. Přestat bojovat. Přestat chtít... Zahodit nepotřebné...strach...touhu...chtění. Jen být. Nic víc. Nic míň. Být. A pak pochopíte. A cokoliv v takovém stavu učiníte, bude dobré, neboť to bude naplněno úctou ke Stvoření. Pokorou. Duchem Svatým.



21.9.2005

Já: Milý Bože, nemám otázek.

Ty: Dobrá, můžeme mlčet.

Já: Snad, jenom, dnes v podvečer jsem Tě slyšel šeptat v lese. Ševelil jsi travinami, šuměl listy stromů. Cítil jsem Tě v každém póru lesa. Tvá přítomnost byla téměř hmatatelná.

Ty: Nešeptal jsem. Volal jsem na tebe mocným hlasem. Tak je to. Když na vás mluvím, jste jak hluší. Když se vám zjevím, jste jak slepci.

Volal jsem na tebe, ale ty jsi slyšel jenom šepot. Jako když na tebe někdo mluví, když spíš neklidným spánkem. Jeho hlas k tvému sluchu téměř nedojde.

Probuď se, uslyšíš vše, co je třeba.

Dnes v podvečer, jak říkáš, byla má přítomnost téměř hmatatelná. Ale byl to pouhý odlesk. Pouhý odlesk a jak tě naplnil radostí! Neboj se. Není čeho. Probuď se úplně!

Já: Cítil jsem Tě všude kolem. Víc kolem než v sobě. Mou pozornost však upoutávaly nejrůznější maličkosti. Byl jsem vyrušován nejrůznějšími obavami. Zda-li se nezraním, zda-li si nezničím oblečení a podobně.

Ty: Já vím. Jsi na dobré cestě. Neměj strach. Tvé obavy se mohou zdát malicherné, ale jsou přirozené. Je to stadium. Máš ještě trochu strach, ale to bude dobré. Obavy a neschopnost koncentrace jsou výrazem strachu. Mysl se vzpírá. Dovol si uvěřit. Dovol si otevřít se. Dovol si se zcela odevzdat. Nejsi ohrožen. To je jen stále stejná písnička tvé mysli. Uvolni se. Nic tě neohrožuje. Vše je dobré.

http://www.zahrada-ticha.cz/articles.php?article_id=120
Uživatelský avatar
rafael
 
Příspěvky: 577
Registrován: stř 02. led 2013 13:13:54

Re: Hovory s Bohem

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 16. led 2016 13:12:07

...Bůh se v jistém smyslu nezajímá o výsledek. Nezajímá se o konečný výsledek. Je to proto, že konečný výsledek je zaručený.

A tohle je vaše další velká iluze: že výsledek života je nejistý.

Právě pochybnosti o konečném výsledku stvořily vašeho největšího nepřítele, kterým je strach. neboť jestliže pochybujete o výsledku, pak musíte pochybovat také o Stvořiteli – musíte pochybovat o Bohu. A jestliže pochybujete o Bohu, musíte žít celý život ve strachu a s pocitem viny.

Pochybujete-li o Božích úmyslech – a o schopnosti Boha dosáhnout konečného výsledku – jak se můžete uvolnit? Jak můžete najít klid?

Ačkoli je Bůh dokonale schopen své úmysly realizovat, vy tomu nemůžete a nebudete věřit (přestože tvrdíte, že Bůh je všemohoucí), a proto si ve své představivosti budete muset vytvořit moc rovnou Bohu, abyste našli sílu, která je schopna zmařit vůli Boží. A proto jste si ve své mytologii vytvořili bytost, které říkáte „ďábel“. Dokonce si představujete, že Bůh s touto bytostí bojuje (neboť si myslíte, že Bůh řeší problémy stejným způsobem jako vy). A nakonec si představujete, že by Bůh mohl tento boj prohrát.

Tohle vše je popřením všeho, co víte o Bohu, ale na tom vám nezáleží. Žijete ve své iluzi a v neustálém strachu, protože jste se rozhodli pochybovat o Bohu.

Kdybyste však učinili nové rozhodnutí, co si myslíte, že by se stalo?

Řeknu vám tohle: žili byste tak, jako žil Buddha. Jako žil Kristus. Jako žili všichni světci, které zbožňujete.

A přece by vám lidé nerozuměli, stejně jako nerozumějí většině světců. Kdybyste se snažili vysvětlit svůj pocit pohody, svou radost, svou vnitřní extázi, poslouchali by vaše slova, ale neslyšeli by je. Snažili by se vaše slova opakovat, ale přidávali by svá.

Divili by se, jak můžete mít něco, co oni nemohou najít. A pak by začali žárlit. Jejich žárlivost by se brzy změnila v zuřivost a ve svém hněvu by se snažili přesvědčit vás, že to jste vy, kdo nerozumí Bohu.


A kdyby se jim nepodařilo zkazit vám radost, snažili by se uškodit vám; tak velká by byla jejich zuřivost. A kdybyste jim řekli, že ani smrt vás nemůže připravit o vaši radost ani změnit vaše přesvědčeni, zajisté by vás zabili. Kdyby pak viděli, s jakým klidem jste smrt přijali, považovali by vás za světce a opět by vás začali milovat.

Neboť je v povaze lidí milovat, zničit a pak opět milovat to, čeho si váží nejvíce.“

Ale proč ? Proč to děláme ?

„Veškerá lidská činnost je motivována buď láskou, nebo strachem. Ve skutečnosti existují jen dvě emoce – pouze dvě slova v jazyce duše. Jsou to opačné póly velké polarity, kterou jsem vytvořil, když jsem stvořil vesmír a váš svět.

Tyto dva body – alfa a omega – umožňují existenci systému, kterému říkáte „relativita“. Bez těchto dvou bodů, bez těchto dvou myšlenek by nemohla existovat žádná jiná myšlenka.

Každá lidská myšlenka a každá lidská činnost je založena buď na lásce, nebo na strachu. Člověk nemá žádnou jinou motivaci a všechny ostatní myšlenky jsou odvozeny z těchto dvou základních myšlenek. Jsou různými verzemi – různými variacemi na totéž téma.

Přemýšlejte o tom a uvidíte, že to je pravda. To, čemu říkám řídící myšlenka, je buď myšlenka strachu, nebo myšlenka lásky. To je základní myšlenka za každou myšlenkou. Je to první myšlenka. Je to prvotní síla. Je to surová energie, která pohání motor lidského života.

A tímto způsobem produkuje lidské chování znovu a znovu opakované zážitky a zkušenosti. Proto lidé milují, ničí a opět milují: člověk se vždycky pohybuje mezi těmito dvěma základními emocemi. Láska probouzí strach, strach probouzí lásku, láska probouzí strach…

… A příčinu najdete v první lži – ve lži, kterou považujete za pravdivou – že Bohu nelze důvěřovat, že na Boží lásku není spolehnutí, že Boží přijetí je podmínečné a že konečný výsledek je tudíž nejistý. Nemůžete-li se spolehnout na Boží lásku, na čí lásku se potom můžete
spolehnout ? Jestliže se od vás Bůh odvrátí, když se nechováte správně, neudělají totéž pouzí smrtelníci ?

… A proto se v takové chvíli zřeknete své nejvyšší lásky a vítáte svůj největší strach.

Neboť jakmile řeknete „Miluji tě“, začnete se obávat, zda uslyšíte stejnou odpověď. A jestliže ji uslyšíte, okamžitě dostanete strach, že právě nalezenou lásku ztratíte. A tak se veškerá vaše činnost stává reakcí – obranou proti možné ztrátě – zatímco se bráníte, abyste neztratili Boha.

Kdybyste si však uvědomili, kdo jste – že jste nejpozoruhodnější, nejúžasnější a nejskvělejší bytost, jakou Bůh kdy stvořil – nikdy byste neměli strach. Neboť kdo by mohl odmítnout něco tak nádherného ? Dokonce ani Bůh by nemohl najít žádnou vadu u takové bytosti.

Ale vy nevíte, kdo jste, a domníváte se, že jste mnohem míň. A kde jste na to přišli ? Od jediných lidí, kterým ve všem věříte. Od své matky a svého otce.

Tito lidé vás milují ze všech nejvíce. Proč by vám tedy lhali ? Ale nevyčítali vám všelijaké nedostatky ? Neříkali vám, abyste nevyjadřovali své názory ? Nekárali vás ve chvílích, když jste se cítili nejlépe ? A nenabádali vás, abyste se vzdali svých nejkrásnějších představ ?

Toto jsou informace, které jste dostávali, a přestože neodpovídají Božím měřítkům a nejsou tedy poselstvím od Boha, právě tak dobře jím mohly být, neboť jste je dostali od bohů vašeho světa.

Právě vaši rodiče vás učili, že láska je podmínečná – často jste si jejich podmínky uvědomovali – a proto přenášíte tuto zkušenost do svých milostných vztahů.

A také do vztahu k Bohu.

Na základě této zkušenosti jste si vytvořili své představy o Bohu. V tomto rámci vyjadřujete svou pravdu. „Bůh je milující,“ říkáte, „porušíte-li však jeho přikázání, navždy vás zatratí a uvrhne vás do věčného vyhnanství.“

Nezakusili jste snad zavržení svých rodičů ? Nepoznali jste bolest jejich zatracení ? Jak byste si tedy mohli myslit, že ve vztahu k Bohu je to jiné ?

Zapomněli jste, jaké to bylo, když jste byli milováni bezpodmínečně. Už si nepamatujete, jaké to je, když vás miluje Bůh. A na základě své zkušenosti se snažíte představovat si Boží lásku.

Roli „rodiče“ připisujete Bohu a vidíte ho jako Boha, který vás odměňuje nebo trestá podle toho, jak se mu líbí vaše chování. To je však zjednodušené pojetí Boha, založené na vaší mytologii. Nemá nic společného s Bohem, jimž jsem.

Když jste založili celý myšlenkový systém o Bohu na základě lidské zkušenosti, místo na duchovních pravdách, začnete vytvářet realitu kolem lásky. Tato realita je založena na strachu, neboť vychází z vaší představy o strašném, pomstychtivém Bohu. Vaše řídící myšlenka je mylná, ale kdybyste ji odmítli, narušili byste celou svou teologii. A přestože by nová teologie byla vaší spásou, nemůžete ji přijmout, neboť pojetí Boha, kterého se nemusíte bát, který neodsuzuje a který nemá žádný důvod trestat, je příliš velkolepé na to, aby je obsáhla i vaše nejvznešenější představa o Bohu.

Tato realita založená na strachu určuje způsob, jakým prožíváte lásku; ve skutečnosti jej vytváří, neboť si nejen představujete, že dostáváte lásku, která je podmínečná, ale také vidíte sami sebe, jak lásku dáváte stejným způsobem. A zatímco si stanovíte své podmínky, část vašeho já si uvědomuje, že skutečná láska je něco jiného. A přesto se zdá, že jste bezmocní změnit způsob, jakým lásku dáváte. Máte špatné zkušenosti a nechcete být už nikdy zranitelní.

[Vaše (mylné) představy o lásce vám brání prožívat ji čistě. Proto ani Boha nepoznáte takového, jaký skutečně je. Dokud mě nepoznáte. Neboť přijde okamžik našeho usmíření a vy nebudete schopni popírat mě navždy.]

Veškerá lidská činnost je založena na lásce a strachu. Rozhodnutí týkající se podnikání, politiky, náboženství, vzdělání, sociálních programů, ekonomických cílů, války a míru, obrany a agrese; rozhodnutí hromadit nebo rozdávat, sjednocovat nebo rozdělovat – jakékoli svobodné rozhodnutí, které učiníte, vychází z jedné ze dvou možných myšlenek: z myšlenky lásky nebo z myšlenky strachu.

Strach je energie, která omezuje, uzavírá, skrývá, hromadí a poškozuje.
Láska je energie, která rozšiřuje, otvírá, odhaluje, sdílí a léčí.

Strach zahaluje naše tělo, láska nám, dovoluje, abychom zůstali nazí. Strach lpí na všem, co máme, láska rozdává všechno, co máme. Strach v nás probouzí nenávist, láska uklidňuje. Strach napadá, láska léčí.

Každá lidská myšlenka je založena na jedné z těchto dvou emocí. V tomto ohledu nemáte na vybranou, protože žádné jiné emoce neexistují. Můžete si však svobodné zvolit jednu z nich.“
Návštěvník
 

Re: Knihy ke stažení zdarma

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 28. srp 2016 7:59:45

HOVORY S BOHEM - Neale Donald Walsch

Obrázek
Ukázka:

Správné rozlišování


Mnoho slov bylo vyřčeno jinými, mým jménem. Mnoho myšlenek a mnoho pocitů je podporováno něčím, co jsem přímo nestvořil. To je zdrojem mnoha vašich zkušeností a zážitků.

Problém spočívá ve správném rozlišování. Někdy je obtížné rozeznat, co přichází od Boha a co z jiných zdrojů. Rozlišovat je snadné, užijete-li tohoto základního pravidla:

Vaše nejvyšší myšlenky, vaše nejsrozumitelnější slova, vaše nejvznešenější pocity přicházejí vždy ode mne.
Všechno ostatní přichází z jiného zdroje.

Nyní se rozlišování stává snadným, neboť ani pro začátečníka není obtížné rozpoznat, co je nejvyšší, nejsrozumitelnější a nejušlechtilejší.

Přesto vám dám tato pravidla:

Nejvyšší myšlenka je vždy ta myšlenka, která obsahuje radost. Nejsrozumitelnější slova jsou ta slova, která obsahují pravdu. Nejvznešenější pocit je ten pocit, kterému říkáte láska.

Radost, pravda, láska.

Tyto tři pojmy jsou zaměnitelné a jeden vždycky vede k druhému. Nezáleží na jejich pořadí.

Jakmile s pomoci těchto pravidel zjistíte, která poselství jsou ode mne a která přicházejí z jiného zdroje, záleží jen na tom, zda mým poselstvím budete věnovat pozornost.

Návštěvník
 

Re: Hovory s Bohem

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 15. zář 2021 12:59:22

Návštěvník
 

Re: Hovory s Bohem

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 16. zář 2021 18:43:57

Návštěvník
 

Re: Hovory s Bohem

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 17. zář 2021 12:35:59

Návštěvník
 

Re: Hovory s Bohem

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 18. zář 2021 10:09:55

Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků