Kundalini

[Návštěvník]

Brokolice

(Toto cvičení se jmenuje brokolice, protože energie vypadá jako stonky brokolice.) Vyberte si nějaké ztuhlé místo těla, které vám dělá potíže. Představte si, že toto místo je plné energie barvy brokolice. Nyní si představujte, že část nejblíže k pokožce tvoří zelené bubliny, podobné květům brokolice; představujte si, jak se bubliny mění ve světle zelenou a pak ve zlatou, zatímco se energie uvolňuje skrz kůži. Změna barvy připomíná dozrávání brokolice. Všeobecného uvolnění energie můžete dosáhnout tím, že začnete od jater a budete pokračovat ke slinivce břišní, k žaludku, srdci, střevům a nebo ke kterékoli jiné části těla.

[Návštěvník]

Relaxace páteře

Toto cvičení relaxuje „hlavní dálnici“ nebo „komunikační kanál“. Lehněte si a položte ruce na podlahu nad svou hlavou. Přitáhněte si kolena k hrudníku. Dotýkejte se páteří podlahy a páteř uvolněte. Představujte si, jak napětí přechází do podlahy. Uvědomte si, kde napětí zůstává, a to místo masírujte. Je-li možno, požádejte někoho, aby vám namasíroval záda. Cvičení opakujte. Potom pět až deset minut meditujte.

[Návštěvník]

Dechová cvičení

Jedním z nejdůležitějších úkonů je dýchání. Je mnoho druhů dechových cvičení. Uvádíme jen některá z nich. Buďte opatrní, neboť pokročilejší techniky mohou uvolnit více kundalini, než můžete zvládnout.
Barevné dýchání. Pohodlně se posaďte nebo si lehněte a udržujte páteř rovnou. Začněte nadechovat vzduch do celého těla a vnímejte, jak dech vstupuje do každé buňky; pak si představujte, že se vám tělo naplňuje červenou barvou. Nadechujte červenou barvu do každé buňky a uvědomujte si její vibrace. Uvolněte červenou barvu a opakujte cvičení s oranžovou, žlutou, zelenou, modrou, fialovou a levandulovou barvou (v tomto pořadí). Nakonec naplňte tělo zářivým bílým světlem a meditujte o Božím zdroji. (Během meditace se střídavě soustřeďte na Boha, duchovní existenci, vesmír, smysl života nebo nějaký duchovní verš nebo myšlenku.) Po skončení meditace protáhněte celé tělo.
Vibrační dýchání. Posaďte se vzpřímeně nebo si pohodlně lehněte, ale páteř udržujte přímou. Zhluboka dýchejte, aby vám hrudní i břišní krajina vystupovala. Nejdříve naplňte vzduchem dolní část hrudníku, pak naplňte střední a nakonec horní část. Nadechujte na sedm dob a pak na sedm dob dech zadržujte, vydechujte na sedm dob a pak na sedm dob nedýchejte. Opakujte. Počítání můžete synchronizovat se svým pulzem; záleží spíš na pravidelnosti než na rychlosti.
Jestliže se vám při nadechování a vydechování hrudník skoro nepohybuje, vědomě jej při nadechování vystrkujte a při vydechování zastrkujte. Mnoho lidí má tak ztuhlé hrudní svaly, že jim dělá potíže dobře dýchat. Jakmile dosáhnete správného rytmu a začnete počítat automaticky, uvědomujte si pulz vesmíru – jeho rozšiřování a stahovaní – i jeho vibraci. Po tomto cvičení můžete přejít k otevřené meditaci.
Uvolňovací dýchání. Zhluboka a klidně dýchejte. Soustřeďte se na to, jak váš dech opouští palce u nohou, pak prsty a nakonec vaši hlavu. Představujte si, jaks sebou odnáší všechno životní napětí. Toto cvičení vyrovnává energii v těle, a tím celé tělo relaxuje. Přináší osvěžení, zvláště je-li následováno pěti až deseti minutami klidu.
Kompletní dýchání. Tomuto dýchání se říká kompletní, protože naplňuje celé tělo. Zpočátku dělejte toto cvičení vleže. Ohněte nohy v kolenou tak, abyste měli chodidla na podlaze; položte ruce – s konečky prstů u sebe – na břicho pod pupek. Při nadechování prsty nepatrně oddělte. Až se tento druh dýchání trochu naučíte, cvičte jej vsedě a potom vstoje. Nakonec byste tak měli dýchat normálně. Tady je postup:
1. Naplňte dolní část plic tak, aby se vám rozšířila bránice a břišní stěna.
2. Naplňte střední část plic tak, aby se vám rozšířil hrudní koš.
3. Naplňte horní část plic tak, aby se vám horní část hrudníku rozšířila a břišní stěna stáhla. Stažení břišní stěny dovnitř dovoluje horní části plic, aby se lépe naplnila. (Poznámka: tři předešlé kroky provádějte plynule na šest dob.)
4. Na několik vteřin dech zadržte a umožněte hrudníku a břichu, aby se lépe uvolnily.
5. Pravidelně a pomalu vydechujte, zastrkujte břicho a stahujte hrudník. Toto cvičení dělejte opět na šest dob.
6. Na několik vteřin relaxujte břišní a hrudní krajinu, než začnete znovu. Nezapomeňte relaxovat také záda.
Seďte nebo stůjte vzpřímeně, aby se vám dobře naplnily plíce. Zpočátku to není snadné; vyžaduje to cvičení a trpělivost. Cvičte nejdříve dva až tři kompletní dechy. Postupně počet zvyšujte, až budete schopni udělat bez potíží deset kompletních dechů.
Čistící dýchání. Nejdřív se třikrát kompletně nadechněte (viz nahoře) a po třetím nadechnutí zadržte dech na několik vteřin. Pak stáhněte rty, vytlačte dech několika krátkými výdechy, a zadržujte přitom dech mezi jednotlivými výdechy. Pokračujte, než všechen vzduch vytlačíte. Síla každého výdechu pomáhá čistit a oživovat tělo. Opakujte. Nadechujte se jen jedním kompletním dechem na každé vydechování.
Flétnové dýchání. Dělejte čistící cvičení, ale při vydechování stáhněte rty, jako byste hráli na flétnu nebo foukali přes hrdlo lahve. Vydechujte jedním nepřetržitým proudem, dokud nevytlačíte všechen vzduch. To uvolňuje přebytečnou energii.

[Návštěvník]

Popis Nepopsatelného – vyprávění Šrí Rámakrišny o vzestupu kundaliní sedmi čakrami a o nalezení Boha



„Co měl na mysli Rámakršna, když mluvil o ‚vidění Boha‘? Co vlastně znamená stav vytržení? Jakým vývojem musí projít ten, kdo chce dosíci tohoto nadsmyslného stavu?“

Když jsem sbíral různé pověsti o Rámakršnovi, bylo mi den ze dne zřejmější, že bude třeba se blíže poučit o povaze duchovni zkušenosti, která Rámakršnovy žáky tolik poutala k Mistrovi. „Jak si lze vysvětlit, že tito silní a mladí lidé nebyli jím nikdy unaveni? Proč lpěli na něm s takovou oddaností? Jaké zázraky jim ukazoval? Proč se odvrátili od všech svodů tohoto světa? Či jim Rámakršna snad nabídl kouzlo neskonale větší a hlubší?“

Všechny tyto otázky jsem položil Svámímu Túrjánandovi v Benáresu. A ten mi řekl v odpověď: „Rámakršna nám zjevil tvář Věčna. Pak jsme už zůstali u něho, poněvadž jsme doufali, že pod jeho vedením a skrze jeho milosrdenství uzříme Ho opět. Kdo se stal jeho žákem, zůstal jeho žákem navždy! Pomyslete jen na možnost býti stržen do nadsmyslného stavu — do vytržení, pro něž se lidé lopotí po sterá svá vtělení — jediným dotekem jeho prstu či nohy! Jak bychom mohli od něho odejít, my, kteří jako všichni mladí lidé lačněli touhou okoušet stále a stále chuť svrchovaného blaha? Ano, zásluhou Rámakršnovou spočinulo na každém z nás aspoň jednou v životě pohledění Božích očí! A to nás arciť učinilo hluchými a slepými k tomuto světu. A tak z kulis tohoto světa nezříme nic než to, kteréž svým světlem prozařuje vše. Ať se díváme na cokoliv nebo cítíme cokoliv, všude ono volá: „To jsi ty, to jsi ty! Tat tvam asi, tat tvam asi!“ Ano, tomu nás učil a naučil Rámakršna. I přilnuli jsme k němu jako svobodné ptáče k obloze — svobodné rozletem do všech směrů a přece hledající záštitu pod větvemi rozložitého stromu nebes.“

Je dobře známo, že čélové často naléhali na Rámakršnu, aby jim popsal Nepopsatelno. Leč i sám Rámakršna to odmítal: „Poznání Boha nelze vylíčit slovy. Jedině vlastní zkušenost, nikoliv slova, vám zjeví v plném lesku nádheru Neviditelna.“

Než i přes toto odmítání ho několik jeho nejoddanějších žáků stále a stále prosilo, aby jim popsal aspoň svou vlastní zkušenost, kterou získal ve vytržení — ono ztotožnění s nejvyšším brahmanem.

Rámakršna se omlouval: „Nechápu, proč bych měl tuto zkušenost popsat zrovna vám, vám, jež jsem vycvičil a jimž jsem pomohl, aby jí mohli nabýti. Lze-li toto poznání vylíčit slovy, proč tak neučiníte sami?“

„Ale, Mistře,“ odpovídali žáci, „my nedokážeme, abychom byli pohříženi ve vytržení tak dlouho jako ty. Ty v něm prodlíš třeba i šest nebo sedm dnů po sobě. Kdo by tedy mohl popsat tento stav lépe nežli ty? Jak bychom se mohli odvážit mluvit před tváři Mlčení?“ Ale Rámakršna se jen pousmál nad touto nezakrývanou poklonou. Tu se jeden duchaplný žák pokusil jiným způsobem ho pohnout k mluvení: „Ale, Mistře, jak můžeme vědět, hroužíme-li se všichni do jednoho a téhož vytržení, ubíráme-li se za tímto cílem po tak odlišných stezkách? Tak na příklad, rozjímám-li a upínám-li se celou svou bytostí k jednotě, projevuje se moje duchovní síla docela jinak nežli u mého přítele.“

„Ovšemže, vnuknutí jde u různých lidí po různých cestách,“ odpověděl Mistr. „To lze popsat docela lehce. Vyzkoušel jsem sám na sobě všechny způsoby, abych si je ověřil. Ale ať se moje síla projevila jakkoliv, nakonec se vždy vznesla k sedmému údolí a tam jsem uzřel…“

V tom okamžiku upadl Rámakršna do vytržení. Jeho dech se zastavil. Srdce mu přestalo tlouci a krevní tep ustal. Kdyby jeho tělo nebylo zachovávalo jistou teplotu, nebyl by ho teď nikdo rozeznal od mrtvoly. Nebylo v tom arciť nic znepokojujícího. Jeho apoštolové vídali ho v tomto stavu nejednou, a třeba i několik dnů za sebou. Když se Rámakršna posléze vynořil z vytržení, ujal se znovu slova a pravil:

„Ó moji synové, chci se tedy pokusit vysvětlit vám tento stav. Leč můj prožitek je tak mocný, že jej slovy nelze vystihnout. Musíte se sami vnořit do vod tohoto poznání, neboť jinak nelze změřit jeho bezednou hloubku. I kdyby byl váš rozum a duch seberychlejší, nepředhonil by bleskného oře Božího poznání. Váš rozum a duch jen rozvíří prach slov a prach slov obé pohltí.“

„Ale řekl jsi, Mistře, že slovy dovedeš vylíčit, jak se u člověka otevře ono bohozřivé oko."

„Ano,“ přisvědčil Rámakršna. „Ačkoliv to, co vidí bohozřivé oko, je nepopsatelné, přece se ne vymyká jí z dosahu slov ony oblasti duchovna, jimiž hled tohoto oka proletí. A třebaže cíl je jen jeden jediný, přece cesty, které k němu vedou, jsou rozličné. Už staří věštcové vyjmenovali nejméně pět způsobů, jak duchovni silou se mohou lidé povznésti k Bohu, nítí-li v nich žár modlitby a rozjímání. Tak věštcové říkají, že duše lidská někdy jen poskakuje skoky pomalými a lopotnými jako ropucha. Jindy zas se mihne jako had v bleskných smyčkách po stráni. Pak je tu ještě třetí způsob. Každá buňka vašeho těla a každý tep vašeho srdce chví v pomalém střídání. Nuže, pravidelnost těchto střídavých úderů, které rozněcují vaše vnuknutí, je sice pomalá, ale nezadržitelná jako pochod bílých mravenců za potravou. Pak je tu ještě způsob ptačí. Všimli jste si zajisté, jak ptáci vzlétnou ze stromu a krouží po nebi jakoby bez cíle. A přece se po chvíli usadí na některém vzdáleném stromě, který si vyhlédli hned na počátku. Právě tak i vaše duchovní síla, je-li poháněna neutuchající oddaností, vznese se a zakotví na břehu neviditelna. Tehdy každý atom vaší bytostí je jakoby vynášen na křídlech Světla, jež proniká vším. Z počátku snad bloudíte bez cíle. Ale nepřestanete-li se modlit a rozjímat, vynesou vás tyto perutě až k Příbytku Jediného.“

„Ale pátý způsob se liší od všech předešlých. Věštcové jej nazvali „cestou opic“. Opice, jak víte, sedí někdy nehnutě jako skála. Náhle se dají do běhu a skákají tak dlouho, až najdou co hledají — mangový sad. Stejně si počíná i váš duchovní zrak. Sedíte tiše a rozjímáte den za dnem, leč nic se neděje. Upínáte se stále k Jedinému celým tělem, celým srdcem, celou myslí a celou duší. Dbáte, abyste neochabli ani nejmenší částečkou své bytosti. Soustřeďujete se cele a po dvou nebo po třech letech vznesete se najednou na křídlech svého prozření od průmětny k průmětně, přelétnuvše nejstrmější úbočí jako rychloletý jestřáb, až se střelmo vrhnete v Nedvojno — v ono ztotožnění s Nekonečným Rozumem.“

Poté Rámakršna zavřel oči a odmlčel se. Zvolna se nořil do vytržení. Rámakršnovi žáci musili opět čekat dlouhou dobu. Zdá se to neuvěřitelné, ale jejich trpělivost neznala mezí, šlo-li o to, aby uslyšeli slovo Mistrovo. Uplynula nejméně hodina, nežli Rámakršna procitl z vytržení a navázal na svůj výklad: „Vedle rozličných způsobů, jimiž se duše může dobrati jednoty, musíme si všimnout i různých plání vědomí, jež nutno přejíti. Ať rozjímá kdokoliv — Buddha Osvícený či prostý člověk — každého uctívatele Pravdy provede rozjímání šestero různými údolími neboli pláněmi vědomí, jež jsou branami do údolí sedmého a posledního. Nechť vaše duchovní vnuknutí se bere kupředu skoky žabími či letí letem jestřábím, musí nutně projít sedmero údolími.“

„Jsou zkušenosti z těchto údolí stále stejné, ať se tam duše dostane už tak či onak?“ tázal se jeden z jeho žáků.

„Ano,“ odpověděl Mistr. „Tyto prožitky jsou u všech lidí stejné.“

Tentýž žák se ho znovu tázal: „Když jsi začínal, rozjímal jsi po každé stejným způsobem? Nebyl snad tvůj způsob jiný nežli náš?“

Rámakršna: „Rozjímal jsem tak jako vy. Seděl jsem nehnutě, jak mi přikázal můj duchovní učitel, a snažil jsem se očistit své myšlenky a pocity od všech škvárů odluky. Celou myslí, celým srdcem, celou duší a celým tělem prahl jsem po Jeho přítomnosti. Cítil jsem, že nejsem od Něho odloučen. On dlel ve Mně. I pobízel jsem každou částečku své bytosti, aby mi vyjevila Skrytého: „Vyleť, ó dýko nesmrtelnosti, z tohoto těla, jež je tvou pochvou!“ Tak jsem se modlil den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, až konečně moje duše se několika skoky přenesla přes břehy tohoto světa a vnořila se do vod prvního ze sedmera údolí. Neznámé světlo jakoby z jiného slunce oblévalo vše, nač jsem se podíval. Všechny pozemské věci, na nichž utkvěl můj zrak, se mi jevily jako do krásy zahaleny. Ať jsem pohleděl kamkoliv, krása a duchovnost tryskaly z hmoty, jako tygři vyrážející z temných pelechů. Uvědomil jsem si, že jsem v domově smyslů. Pohled na tolikero divů mne plnil nezřízenou žádostivostí. „Ber, ber,“ dotíraly na mne žádosti ze všech stran. Byl jsem jat nevýslovnou touhou zmocniti se vší té krásy, která mne obestírala. Vtom se ve mně ozval jiný hlas: „Střež se, střež se šalebných svodů tohoto údolí!“„

„A nemeškaje uposlechl jsem tohoto vnitřního hlasu. Zdvojiv své úsilí vnořil jsem se do hlubšího rozjímání a modlil jsem se ještě vroucněji, abych byl vysvobozen z nástrah tohoto údolí. Po několika měsících byly moje modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mne již nelákal: brzy jsem pustil ze své mysli svody prvního údolí, jako orel pouští ze svých spárů kostru své kořisti.“

Takto prošel Rámakršna bez úhony prvním údolím.

„Teď jsem vešel do druhého údolí. Zde se nevtírala v mou přízeň hmotná krása toho, co jsem viděl. Světlo, v němž se tento svět stápěl, bylo jemnější, ušlechtilejší a konejšivější. Cítil jsem se tu šťasten. Divukrásné barvy, tvary a zvuky oslazovaly mi svými zlomky pobyt v tomto údolí. Zachtělo se mi povolit v rozjímání a zůstati na tomto místě. Tu dolehlo na mne pokušení zplodit život a já uslyšel „volání pohlaví“. Neboť v luzném světle druhého údolí odívá se pohlaví v roucho krásy a síly. Ale ať je jeho roucho jakkoliv svůdné, duše mu musí odolat. I jal jsem odpoutávat své vědomí od mocného půvabu pohlaví. Přiložil jsem vícero paliva oddanosti na oltář hledání nejvyššího brahmana. Plamen osvícení hořel zprvu velmi slabě. Ale postupně jasnil a jasnil. A po několika dalších dnech plály jeho plameny jak světelné dýky. A v těchto sžíravých plamenech lehlo druhé údolí popelem. Jeho lákadla už na mne nikdy nepůsobila.“

„Takto jsem dospěl k třetímu úseku. Tam jsem zjistil, že se zmnohonásobila moje síla, již jsem pocítil v druhém údolí. Měl jsem pocit, že bych mohl uchopit samo slunce do svých dlaní a rozdrtit je v žhavý prach. Ale pocit síly musí být rovněž zkrocen, neboť je jen zkouškou lidské povahy. Není podlejšího pokušení nad tento vládychtivý pud! Sotvaže jsem si uvědomil toto nebezpečí, tísnící mne se všech stran, jal jsem se rozjímat ještě usilovněji. Moje rozjímání musilo být mocnější nežli síla, které jsem měl vzdorovat. Modlil jsem se — ach! jak jsem se modlil! — abych se vymanil z pout své vládychtivosti. Ale pokušení jako zuby hadí zůstávalo zabořeno v mém nitru. Však moje duše se mu nepoddala. Na křídlech rozjímání vylétl jsem stoupaje stále výš a výš, až výška pozbyla pro mne významu. Tu had otevřel svá ústa a odpadl mi od boku!“

„A teď jako slon, jenž prorazí ohradu, vřítil jsem se do onoho údolí, kde září Boží srdce. Jako by se moje srdce proměnilo v pochodeň zažehlou Jeho plamenem, zalévala moje duše svou září všechny věci. Od oblázků až po hvězdy — vše pělo v tomto lesku chvalozpěv Nevystižitelného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil takřka oproštěn od všech pokušení. Ale přece jen jsem dával na sebe bedlivý pozor. Ačkoliv jsem byl kalichem světla, zůstával jsem ještě nedůvěřivý k lidským svodům. Tato nedůvěřivost byla mi výstrahou. I rozhodl jsem se, že tu nebudu otálet. A tak přišlo období postu, modliteb a rozjímáním."

„Na štěstí nemusil jsem čekat příliš dlouho. Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byly výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně, strhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl Jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále.“

„A tu jsem se ponořil do rozjímání ještě tužšího a hlubšího. Nebylo pro mne ani klidu ani radosti. „Buď Ho uvidím tváří v tvář anebo si vezmu život,“ říkal jsem si stále a stále. Počínal jsem si jako tygr, choulící se ke skoku. Modlil jsem se, čekal jsem a číhal. Nechtěl jsem se zdržet v údolí projevů. Nechtěl jsem naplnit svůj život pouhým velebením Boha. Potřeboval jsem Ho vidět. A tak jsem se tiskl k zemi v nejvroucnějších modlitbách. Náhle jsem uzřel cosi před sebou. V tom okamžiku jsem vyskočil — a octl jsem se v šestém údolí, v údolí vesmírného stavu. Byl jsem v samém předpokoji Milovaného. Mohl jsem Ho vidět i cítit vedle. Jen lehoučký, průsvitný závoj odděloval mou duši od Něho. Poznal jsem, že jsem konečně překročil práh Příbytku Jediného.“

„Ze šestého údolí lze už snadno vejíti do údolí sedmého. Leč tam nemá přístup ni slovo, ni nejmenší záchvěv lidské myšlenky. Jedině duše, zahalená v Mlčení, může odestříti onen závoj, abyste spočinuli v objetí Božím…“

Když Rámakršna domluvil, mlčeli po drahnou chvíli jeho posluchači. Konečně jeden z jeho nedočkavých žáků, místo aby strávil zbytek dne v rozjímání o tom, co mluvil Mistr, položil mu tuto otázku: „Lidé o tobě říkají, Mistře, že jsi nevzdělaný, jak si však máme vysvětlit, že víš vše, co napsali staří věštcové? Vždyť to, co jsi nám popsal, je uloženo v tlustých svazcích o metafyzice. Sám jsem nejednou slyšel, že prý jsi nevzdělaný.“

Rámakršna odpověděl docela jinak nežli obvykle: „Nikdy jsem nestudoval vědecké spisy, ale slyšel jsem učence o nich rozprávět. A když jsem je vyslechl, upletl jsem si z poznatků, které jsem považoval za pravdivé, věnec a ten jsem si ovinul kolem krku. Leč později jsem jej položil Bohu k nohám řka:

„Božská matko, vezmi si všechny tyto svazky učenosti! Mé duši je třeba jediné tvé lásky!“

Sotvaže Rámakršna odpověděl na tento dotaz, položil mu kdosi otázku ještě významnější: „Mistře, vše, co jsi nám řekl, lahodí duši a ukájí srdce. Nicméně můj svéhlavý duch by si přál vědět toto: Pravíš, že ten, kdo rozjímá, aby splynul s Ním v jedno jediné, dojde tohoto ztotožnění, budou-li všechna jeho slova, city a skutky vyjadřovat — „jsem On, jsem On!“ Ale kam dospějí ti, kdož se vydají na cestu opačným směrem říkajíce: „Ty nejsi já, ale já hledám Tebe!“ Projdou i takové bytosti sedmero údolími, aby s Ním splynuly v jedno? Anebo zůstanou od Něho navždy odloučeny?“

Nerozmýšleje se ani na okamžik Rámakršna odpověděl: „V otázce posledních věcí nezáleží na tom, říkáš-li Mu „Ty“, či pravíš-li „jsem On“. Lidé, kteří chápou Boha jako Bytost od sebe odlišnou, říkajíce Mu „Ty“, mají k Němu vpravdě láskyplný poměr. Je to přibližně poměr starého, oddaného služebníka k jeho pánovi. Oba stárnou a tu se pán obrací na svého přítele služebníka stále častěji a častěji. A na sklonku svého života radí se s touto perlou všeho služebnictva o každé důležité věci. Jednoho dne, dojat oddaností věrného služebníka, vezme ho za ruku a posadí ho na své vlastní vznešené křeslo. Služebník, uvedený do rozpaků, táže se vzrušeně: „Co děláte, pane?“ Ale jeho pán, drže si ho na trůně vedle sebe, mu odpovídá: „Jsi jedno se mnou, můj milovaný!“ A tak i když budeme vzývat Boha jako Bytost od sebe odloučenou, budeme-li Ho vzývat láskou upřímnou a sebeobětavou, učiní On nás jednoho dne rovnorodými. Ano, to je ztotožnění.“

Vypravuje se, jak jednou požádalo několik přátel dakšinésvárského světce, aby jim blíže vysvětlil stav ztotožnění. Naléhali naň: „Povíš-li nám něco o tom, budeme mít dokázáno vše. Vymez pojem ztotožnění a bude tím vymezen i pojem Boha!“

Leč světec odvětil: „Vymezím-li vám pojem Boha, k čemu vám to poslouží? Však já vím, co s tím zamýšlíte. Uděláte z toho věrouku a založíte mým jménem nové náboženství. Ó nikoliv! Já jsem nepřišel na svět nastolit novou víru.“

Nicméně jednou prý Rámakršna přece jen vymezil pojem Boha. Ptalo se ho totiž několik návštěvníků: „Vyložil bys nám něco, co si navzájem odporuje? Praví se, že jsi dospěl k ztotožnění: jsi tedy On. Přitom se však stále koříš božské matce. Nikdy neříkáš ‚já‘. Vždy říkáš ‚Bůh‘, ‚božská matka‘, ‚ona‘, ‚Ty‘. Ztotožnil-li ses s Bohem, proč Mu říkáš ‚Ty‘?“

Mistr odpověděl: „To je konec konců otázka chování. Viděl jsem Boha a spočinul jsem v Jeho objetí. Byl jsem nekonečné bytí, svrchovaný rozum a blaho. Ale nemohl jsem setrvávat v tomto stavu nebeském a současně dlít ve stavu pozemském. Ve stavu nadzemském není hranic. Tam každý a vše je jedno jediné bytí, bytí nekonečné, bezpodmínečné a nepopsatelné. Toto bytí nelze vylíčit slovy. Neboť slova mají svůj omezený, ohraničený dosah. Říkáme arciť ‚Ty‘, ‚ona‘, ‚matka‘ atd. Vezměte si na příklad sedm tónů hudební stupnice. A teď zpívejte tuto stupnici nahoru: do, re, mi, fa — až k tónu nejvyššímu. Co učiníte pak? Přijdete opět k tónu do. Každý člověk, jenž dostihl Mlčení, tohoto nejvyššího vrcholu života, otevře-li ústa, vysloví do. A do — toť Bůh!“

Překlad: Rudolf Janíček, kapitola z knihy Světec či Bůh?, Dhan Gópal Mukerdží

[Návštěvník]

ONG NAMO GURU DEV NAMO
(bezpečné probuzení síly kundalini)

The rain is pouring down
Like all the souls you sent here
Coming to this earth
To find healing
Mother earth takes in the rain
Like your heart takes my voice
Let us free eachother
With our prayers, with our voice
And I'm coming home
And I'm coming
Ong namo guru dev namo
Ong namo guru dev namo
Oh, my beloved
Kindness of the heart
Breath of life
I bow to you
Divine teacher
Beloved friend
I bow to you
Again and again
Lotus sitting on the water
Beyond time and space
This is your way
This is your grace
Ong namo guru dev namo
Ong namo guru dev namo

Déšť prší
Jako všechny duše, které jsi sem poslal
Příchod na tuto zemi
K nalezení uzdravení
Matka Země přijímá déšť
Jako by tvé srdce vzalo můj hlas
Osvoboďme se navzájem
S našimi modlitbami, s naším hlasem
A já se vracím domů
A já jdu
Ong namo guru dev namo
Ong namo guru dev namo
Oh, můj milovaný
Laskavost srdce
Dech života
klaním se ti
Božský učiteli
Milovaný příteli
klaním se ti
Znovu a znovu
Lotus sedí na vodě
Mimo čas a prostor
Toto je tvůj způsob
Toto je tvá milost
Ong namo guru dev namo
Ong namo guru dev namo

[Návštěvník]

Probuzeni kundalini:


Silná energie probouzí meditujícího sádhua v Maha Kumbh

V mnoha východních duchovních tradicích se věří, že v těle existuje latentní energie nazývaná kundaliní (často zobrazovaná jako spící had stočený na spodku páteře). Tato energie může být probuzena různými způsoby, například intenzivní meditací, hlubokým soustředěním, dýchacími technikami nebo zasvěcením od duchovního mistra.

Když se tato energie aktivuje, může se začít pohybovat nahoru podél páteře skrze energetická centra (čakry), což může způsobit různé fyzické projevy:

Nekontrolovatelné záškuby, třes nebo spirálovité pohyby těla
Pocit vnitřního ohně nebo elektrického proudu
Spontánní změny dechu
Změněné stavy vědomí, hluboká extáze nebo naopak intenzivní emoční očista

Tento proces je v některých tradicích považován za součást duchovní transformace. Mniši a jogíni, kteří praktikují velmi intenzivní meditaci po dlouhou dobu, mohou mít zkušenosti, které běžní lidé neznají.

Každý člověk přistupuje k meditaci jinak. Většině běžných forem meditace odpovídá přirozený prožitek klidu a míru.

Probuzení energie kundalini se většinou děje lidem, kteří praktikují specifické duchovní techniky po dlouhá léta.

V tradiční meditaci jde především o harmonizaci mysli, zatímco probuzení kundaliní může být bouřlivější a intenzivnější. Někdy je to vnímáno jako požehnání, jindy jako náročný proces, který není vždy příjemný.

Pokud se kundalini probudí náhle nebo bez přípravy, může být tento proces fyzicky i psychicky náročný. Proto se v tradiční józe doporučuje postupný rozvoj pod vedením zkušeného učitele, aby se tělo i mysl na tuto sílu připravily.

Kundaliní probuzení je často popisováno jako proces transformace, který ovlivňuje tělo, mysl i vědomí. Ale co přesně způsobuje?

Skutečné osvícení (uvědomění jednoty Bytí) je ovšem něco jiného než probuzení kundaliní.

Uvědomění jednoty Bytí je bezprostřední poznání, že neexistuje oddělené „já“ a že vše je jedním vědomím. Není to proces, ale přímá realizace pravdy.

Probuzení kundaliní je proces, který může pomoci uvolnit energetické a psychické překážky, aby k tomuto uvědomění mohlo dojít hladčeji. Ale samo o sobě nezaručuje osvícení. Někteří lidé mají silné kundaliní zážitky, ale jejich ego zůstává nezměněné.

Kundaliní často odhaluje nevědomé vzorce, emoce a traumata, bloky, které jsou v těle a mysli uloženy. To může vést k jejich uvolnění (někdy dramatickým způsobem).

Lidé mohou při uvolnění bloků procházet silnými emočními výkyvy, vzpomínkami na minulost nebo nevysvětlitelnými tělesnými pocity.

V józe se říká, že na páteři jsou tři hlavní energetické uzly, které brání svobodnému toku energie.

Kundaliní je „rozpouští“, což může vyvolat fyzické projevy (záškuby, spontánní pohyby, vize, změněné stavy vědomí).

Může při tom dojít k zvýšené intuici, hlubším vhledům nebo dokonce ke změnám v metabolismu. Někteří lidé začnou vnímat energii jemněji, vidět světlo při zavřených očích nebo cítit vibrace v těle.

Pokud už člověk není připoután ke svému tělu a neztotožňuje se s myslí, pak kundaliní není potřeba.

V některých duchovních cestách (např. Advaita, Zen) se kundaliní neřeší, protože není nutná k realizaci pravdy.
V jiných školách (např. tantrická jóga) se věří, že kundaliní pomáhá zjemnit a transformovat tělo, aby bylo schopno lépe přijímat vyšší vědomí.

Pro ty, kteří mají silné tělesné a psychické bloky, může být důležitým mostem ke svobodě.

[Návštěvník]

Pokud hadí síla (kundaliní) vystupuje přes nižší čakry místo toho, aby stoupala směrem k duchovnímu srdci nebo korunní čakře, může dojít k uvíznutí v tzv. „podsvětí“ nebo nižších astrálních úrovních.

Co znamená „podsvětí“ v tomto kontextu?

V esoterických tradicích se podsvětí neinterpretuje doslova jako peklo, ale spíše jako sféry spojené s nižšími emocemi, touhami a instinktivními silami. Pokud kundaliní stoupá nesprávně (např. kvůli nečisté mysli, emocionálním blokům nebo špatné technice), může aktivovat hlavně první tři čakry:

Kořenová čakra (Muladhara) – pokud se síla zde zasekne, člověk se může stát posedlým základními potřebami, materiálním světem, přežitím nebo strachem.

Sakrální čakra (Svádhišthána) – zde se energie spojuje s emocemi, sexuální touhou, nevědomými traumaty. Pokud zde uvízne, člověk může být pohlcen smyslovými požitky, vášněmi nebo chaotickými emocemi.

Solar plexus (Manipura) – zde je centrum ega, moci a osobní síly. Uvíznutí v této oblasti může vést k manipulaci, agresi, touze po moci, nevyváženému egu, nutkání ovládat druhé.

Proč se to děje?

Pokud je mysl nepřipravená (plná negativních emocí nebo lpění), kundaliní spíše zesílí již existující bloky a nezvýší duchovní vnímání.
Pokud není člověk duchovně čistý, může se stát, že místo transcendentních vizí bude mít spíše noční můry, halucinace nebo pocity strachu a deprese.

Některé tradice věří, že energie může „vytáhnout“ karmické vzorce a nezpracované podvědomé obsahy, což vytváří dojem sestupu do temnoty.

Jak se tomu vyhnout?

Správná duchovní příprava – očista mysli, práce s emocemi.
Postupná práce s energií – nepokoušet se násilím aktivovat kundaliní bez stabilního vědomí.
Meditace se zaměřením na srdce – srdce jako středová čakra pomáhá vyrovnávat energii a bezpečně ji vést vzhůru.
Práce s učitelem nebo mistrem, který má zkušenosti.

Pokud hadí síla projde správně až ke korunní čakře, nastává jednota s božstvím, osvícení nebo hluboký klid.

Pokud ale vystupuje chaoticky a vychází ven v nižších centrech, člověk může zažít vnitřní konflikty, duchovní krize nebo se „ztratit“ v iluzích nižších úrovní.