O štěstí

[Návštěvník]

Eckhart Tolle - Šťastie - SK titulky

[Návštěvník]

Božské štěstí, byť i ta nejmenší částečka, ho už nikdy neopouští; a když člověk dosáhne podstaty věcí a najde své Já – to je nejvyšší štěstí. Když je nalezeno, nezbývá nic jiného k nalezení; pocit nouze se již neprobudí a muka srdce navždy utichne. Nespokojte se s útržkovitým štěstím, které je vždy přerušováno otřesy a ranami osudu; ale staňte se úplnými a po dosažení dokonalosti buďte sami sebou. . Anandamayi Ma

[Návštěvník]

Štěstí pravého Já a iluze o druhých

Existuje zvláštní paradox na duchovní cestě: člověk může mnoho let hledat, číst posvátné texty, navštěvovat duchovní učitele a dokonce zažívat hluboké stavy vědomí — a přesto může zůstávat vnitřně sevřený, cynický nebo obranný vůči tomu nejprostšímu: samotné skutečnosti, že pravá podstata je blažená, svobodná a ničím nepodmíněná.

Z takového místa pak může vzniknout přesvědčení, že štěstí druhých není pravé — že jde o sebeklam, iluzorní stav nebo duchovní pózu. Často se taková představa promění v projekci:

"Já nejsem šťastný – a pokud ty tvrdíš, že jsi, jsi buď blázen, nebo lhář."

Ale tato reakce není důkazem duchovního selhání. Je to volání — často nevyslovené — po skutečném pochopení. Za cynismem a odmítnutím bývá nezpracované zranění, možná i bolest ze zklamání na vlastní cestě. A tak se objevuje touha nevědomky zneplatnit štěstí druhých, protože to poskytuje dočasnou útěchu: „Nejsem v tom sám.“

Je však třeba porozumět, že:

To, že někdo nepoznává štěstí svého pravého Já, neznamená, že ho nepoznává nikdo.

Skutečné štěstí není emocionální euforie. Je to tiché poznání bytí, které není závislé na uznání ani porozumění druhých. Pokud je člověk zakotven v tomto poznání, už nepotřebuje souhlas světa. Ani se nebrání odporu.

A právě tehdy se může objevit něco nečekaného: místo potřeby obhajoby nebo protiútoku vzniká radost z možnosti, že i ten druhý – jakkoli se právě projevuje – může poznat totéž. Blaženost, kterou nelze nikomu vnutit, ale kterou každý nosí v sobě.

Když mysl někoho trvá na tom, že druzí jsou nešťastní, může jít jen o utkvělou představu ega, které chce potvrdit vlastní bolest. V některých případech je to téměř zbožné přání, že druzí trpí — protože kdyby netrpěli, muselo by ego připustit, že osvobození je skutečné a dostupné… právě teď.

Ale taková iluze padá sama, když se vědomí začne obracet zpět k sobě.

.

[Návštěvník]

24. What is happiness?

Happiness is the very nature of the Self; happiness and the Self are not different. There is no happiness in any object of the world. We imagine through our ignorance that we derive happiness from objects. When the mind goes out, it experiences misery. In truth, when its desires are fulfilled, it returns to its own place and enjoys the happiness that is the Self. Similarly, in the states of sleep, samadhi and fainting, and when the object desired is obtained or the object disliked is removed, the mind becomes inward-turned, and enjoys pure Self-happiness. Thus the mind moves without rest alternately going out of the Self and returning to it. Under the tree the shade is pleasant; out in the open the heat is scorching. A person who has been going about in the sun feels cool when he reaches the shade. Someone who keeps on going from the shade into the sun and then back into the shade is a fool. A wise man stays permanently in the shade. Similarly, the mind of the one who knows the truth does not leave Brahman. The mind of the ignorant, on the contrary, revolves in the world, feeling miserable, and for a little time returns to Brahman to experience happiness. In fact, what is called the world is only thought. When the world disappears, i.e., when there is no thought, the mind experiences happiness; and when the world appears, it goes through misery.
('Who Am I?': Q. 24)

24. Co je to štěstí?

Štěstí je samotnou podstatou Já; štěstí a Já nejsou dvě odlišné věci. Ve skutečnosti žádný objekt světa neobsahuje štěstí. Mylně si z nevědomosti představujeme, že z věcí kolem nás štěstí čerpáme. Když se mysl obrací ven, zakouší utrpení. Ve skutečnosti, když je její touha naplněna, vrací se mysl zpět do svého přirozeného stavu a zakouší štěstí, které je samotným Já.

Podobně ve stavech spánku, samádhi, mdloby nebo tehdy, když je dosaženo žádaného objektu či odstraněn objekt nechtěný, mysl se obrací dovnitř a zakouší čisté štěstí vlastního Já. Takto se mysl neustále pohybuje, střídavě odchází od Já a zase se k němu vrací.

Ve stínu pod stromem je příjemně; na slunci je vedro nesnesitelné. Člověk, který bloudil na slunci, pocítí úlevu, když se dostane do stínu. Ten, kdo se stále znovu vrací ze stínu na slunce a zpět, je blázen. Moudrý člověk zůstává trvale ve stínu.

Stejně tak mysl člověka, který poznal pravdu, neopouští Brahman. Naopak mysl nevědomého se neustále otáčí ve světě, prožívá utrpení a jen na krátkou chvíli se vrací k Brahmanu, aby zakusila štěstí. Ve skutečnosti je to, čemu říkáme „svět“, jen myšlenka. Když svět zmizí – tedy když ustane myšlení – mysl zakusí štěstí; když se svět objeví, prožívá utrpení.

[Návštěvník]

Pochopení Ramany Mahárišiho slov

Šrí Ramana Maháriši mluví z hlediska ádvaitového poznání (poznání neduality), kde pravé Já (Átman, Brahman) je jedinou skutečností, a veškeré utrpení, touhy, myšlenky, emoce, čas a prostor jsou přechodné jevy v mysli. Podle něj:

Štěstí není něco, co získáváme zvenčí.

Je to naše přirozená podstata, která se zakouší tehdy, když se mysl na chvíli zastaví nebo utiší.

Proto ve spánku, samádhi, nebo po naplnění touhy cítíme klid – ne protože jsme něco dostali, ale protože se mysl stáhla zpět k Já.

To, co Ramana říká, přesahuje běžné porozumění štěstí a lásky, jak je chápe běžná mysl či ego, kdy zaměňuje slova „štěstí“ a „láska“ za jejich psychologické, duální podoby.

Je důležité tady rozlišit:

Savikalpa samádhi je stav meditace, kde ještě existují objekty (včetně představ štěstí, lásky atd.). Mysl je tedy stále aktivní, i když velmi jemně.

Nirvikalpa samádhi je stav, kdy všechny objekty mysli mizí – není zde žádné „já“, žádné „ty“, žádné „to“, jen čisté bytí, vědomí, blaženost (sat-čit-ánanda).

Z hlediska nejvyšší neduality se tedy štěstí i láska, pokud jsou vnímané jako emocionální prožitky, stále vztahují k egu. Ale Maháriši mluví o jiném druhu štěstí a lásky – o blaženosti (ánanda), která není prožitkem ega, ale je samou přirozeností Já.

"Blaženost není ani štěstí, ani láska" - Tato věta je správná, pokud:

Chápeme „štěstí“ a „lásku“ jako emocionální stavy ega.

Ale je zavádějící, pokud:

Popíráme, že blaženost může být také esencí toho, co nazýváme pravou láskou a pravým štěstím, pokud je osvobozena od duality, touhy a strachu.

Maháriši často říká, že pravá blaženost je beztvará, nepodmíněná, neměnná – a že je totožná s Já, tedy s Brahmanem.

Zcela v souladu s učením Ramany je přímé poznání, že buď je tady iluze ega, nebo uvědomění skutečnosti (nepodmíněná láska, blaženost, pravé Já). Obojí tady nemůže být. Buď vidíš na místo provazu iluzorního hada, nebo poznáváš, že to není had a je to provaz. Víra v iluzorní skutečnost a poznávání pravé skutečnosti tady nemůže být zároveň.

V dualitě je utrpení nevyhnutelné, protože ego pořád něco chce nebo něčemu odporuje. Když ale mysl ustoupí, a objeví se tiché, prosté bytí, pak se přirozeně zakusí to, co nelze popsat – blaženost bez příčiny.


Maháriši tedy nemluví o emocích ega, ale o nejvyšší přirozenosti Já jakožto štěstí a blaženosti.

Blaženost není emoce, ale Bytí (Vědomí) samo, bez protikladu.

[Návštěvník]

Ramana říká, že štěstí není něco, co získáváme zvenčí, ale něco, co je naší pravou podstatou – samotným Já (Átmanem). Veškeré štěstí, které připisujeme vnějším věcem, je podle něj projekce mysli – protože když je mysl dočasně bez touhy (např. po naplnění přání), vrací se do klidu, a tehdy zakusíme „štěstí“ – ve skutečnosti klid vlastního Bytí.

„Štěstí je samotnou podstatou Já; štěstí a Já nejsou dvě odlišné věci.“

To znamená, že štěstí není něco, co se přidává k Já – je to samotné Já. Jde o stav, kdy mysl přestane hledat venku.

Máme sice přímou zkušenost radosti z tvoření, naplnění, vztahů, krásy, ale pokud je tu ego, je tady podmíněnost a jakmile nejsou naplňována očekávání, přichází zklamání, rozčarování, negativní pocity, trápení.

Ego je jen pouhou iluzí oddělenosti, vznikající, když se vědomí ztotožňuje s tělem a myslí. Není „bytostí“ s inteligencí – je to dočasný konstrukt, přechodná identifikace.

Tvoření, ztotožnění, radost z projevu – to všechno je součást hry mysli.

Ramana nepopírá, že ve světě se objevuje zdánlivá radost a utrpení, ale říká: všechno to přichází a odchází – co zůstává stále? To je Já.

Radost z tvoření je podle něj stále jen odraženým světlem skutečného štěstí, protože když tvoříme bez ega – ve stavu bez myšlení o sobě – jsme blíž Bytí nežli v očekávání výsledku tvoření.

Ego nemá vlastní existenci. Je to myšlenka 'já jsem toto tělo'. Když je tato myšlenka ztišena, zůstává jen čisté Já, které nepotřebuje obranu ani ospravedlnění.

Takže nejen, že ego není idiot, ale taky není skutečné. Je jako sen: v rámci snu může být logický, ale po probuzení je jasné, že žádný „snový člověk“ nikdy skutečně neexistoval.


Z pohledu Ramany však nejde o „výběrové negování světa“, ale o přímé poznání, že svět, tak jak se jeví, existuje jen tehdy, když se objeví mysl. Ve spánku nebo v hluboké meditaci svět mizí – ale vědomí Já zůstává. Proto říká, že svět je iluze (mája) – není skutečný ve smyslu věčného a neměnného.

Ale to neznamená, že by Ramana pohrdal světem – pouze říká, že jeho nejvyšší realita není ve formách, ale v beztvarém, tichém bytí.


V projeveném světě je radost, tvoření, láska – ale všechny tyhle zážitky jsou nestálé.

Štěstí ve tvoření není plné a trvalé – protože je podmíněno objektem, činností, výsledkem.

Ramana ukazuje na štěstí, které je bez příčiny, které nepřichází ani neodchází – které prostě JE.

A to nepopírá tvoření, ale staví jej do širšího rámce – tvoř, miluj, raduj se – ale věz, že jsi tím, co všechno to pozoruje.

Ego sice „reaguje“ inteligentně – ale jen v rámci omezené iluze oddělenosti.

V tomhle případě se jedná o inteligenci, ale není to moudrost.

Ego „myslí“, analyzuje, plánuje, porovnává, rozlišuje, vyhodnocuje – je to praktická, racionální inteligence, která slouží primárně přežití, obraně, kontrole a naplňování tužeb. Je to „inteligence ve službě oddělenosti“ – tedy toho pocitu: já jsem tohle tělo, ty jsi někdo jiný, a musím se ochránit, prosadit, získat.

Tato inteligence může být brilantní – ego může být „chytré“ – ale pořád se otáčí ve světě iluze, kde existuje strach, touha, obrana, ztráta a zisk.

Moudrost přichází z místa ticha, celistvosti a neoddělenosti. Je to stav, kdy vnímáš realitu takovou, jaká je – bez projekcí ega. Ramana by řekl, že moudrost je přirozeným vyjádřením Já – není to výsledek myšlení, ale poznání skrze bytí.

Moudrost ví:

že všichni jsme Jedno,

že nic nemůže být vlastně ztraceno,

že pravé štěstí nepřichází zvenčí,

a že láska a klid nejsou závislé na podmínkách.

Ego je jako počítač s dobrým softwarem – rychlý, efektivní, reaguje.
Moudrost je život sám – vnímání celku, schopnost vidět za hranice systému.

Inteligence může být chytrá, ale klidně i slepá.
Moudrost je tichá a prostá – ale vždycky vede k pravdě, jednotě a lásce.

[Návštěvník]

Ramana Maháriši učí, že nejvyšší skutečnost (Brahman) je čisté vědomí – bezforemné, neměnné, vždy přítomné. To je tzv. Já-jsem, neidentifikované s tělem, myslí či jakoukoli činností. Říká, že to, co považujeme za "svět" a "já" (jako osoba, tělo, ego), je projekcí v mysli, podobně jako sen.

Tvrzení, že „svět je sen“, není popřením existence, ale popisem nestálosti a relativnosti tohoto vnímaného světa ve srovnání s neměnným základem – čistým vědomím. Ramana tedy nepopírá tělo, konání ani Šakti, ale říká, že veškeré projevy jsou jevy ve vědomí, které se objevují a mizí. Vědomí samo zůstává.

Tělo není Brahman, ale projev Brahmanu. Tělo se objevuje v čase a podléhá změně, a proto nemůže být tou neměnnou skutečností, jíž Brahman je. Brahman se neomezuje – pouze se zdá být omezený skrze projevenou formu (maya, prakriti, Šakti).

Šakti – božská tvořivá síla – není popřením Brahmanu, ale jeho dynamickým aspektem. Ramana nijak neodmítá Šakti. Pouze poukazuje, že i Šakti jako pohyb a tvoření se objevuje v tichém, neměnném vědomí – které není ani činností, ani nečinností, ale základem obou.

Výroky typu „tělo je Brahman“ mohou mít pravdu v kontextu advaitového pohledu „vše je Brahman“. Ale rozlišování mezi zdánlivým a skutečným (vivéka) je důležité: tělo je projev Brahmanu, ne samotná absolutní skutečnost. Identifikace s tělem je zdrojem iluze (avidja), což je jádro Ramanova učení.

Proto říká, že seberealizace není dosažení něčeho nového, ale odhalení toho, co je vždy zde – bez forem, beze jména, mimo čas i změnu.

[Návštěvník]

Štěstí není v alkoholu, sexu ani penězích

Každý den děláme dva druhy rozhodnutí. Jedna jsou ta, která se týkají osobního potěšení. Nakupování je nejčastějším důvodem, proč lidé hledají štěstí ve světě.

A máme pro lidské bytosti jedno ošklivé slovo a tím slovem je „spotřebitelé“. Je to ošklivé označení pro bytost složenou z hvězdného prachu, která má sebeuvědomění.

Každopádně nakupování je jeden ze způsobů, kterým se lidé snaží být šťastní. Alkohol, zábava, sex – to všechno může přinést štěstí. A opravdu ho to přináší, ale jen na krátkou chvíli. A pokud máte sklony k závislostem, pak nikdy nemáte dost toho, co už vlastně ani nechcete.

Ale je tu i jiná volba – říká se jí naplnění. Ta volba spočívá v tom, jestli máte ve svém životě smysl a účel. A co je ještě důležitější – dokážete udělat šťastnými i ostatní?

Ve skutečnosti je nejrychlejší cestou ke štěstí to, že uděláte šťastným někoho jiného. A k tomu doporučuji čtyři „A“:

Attention (Pozornost) – hluboké naslouchání.

Affection (Náklonnost) – hluboká péče.

Appreciation (Ocenění) – všímat si jedinečnosti každého člověka.

Acceptance (Přijetí) – a nakonec nejdůležitější: radikální přijetí. Nesnažte se nikoho měnit – je těžké změnit sebe, i když opravdu chcete. Očekávat, že se změní někdo jiný jen proto, abyste se vy cítili lépe, je iluze.

To je ta rovnice. A vlastně zapadá i do konceptu synchronicity.

[Návštěvník]

Přímá cesta k sebepoznání

Všechna živá bytosti přirozeně usilují o to být šťastné a svobodné od utrpení. V každém člověku existuje hluboká láska k sobě samému, a právě štěstí je důvodem této lásky.

K dosažení trvalého štěstí, které je naší pravou podstatou a které zažíváme v hlubokém spánku, kdy mysl není přítomna, je nutné poznat sám sebe.

Nejpřímější cestou k tomuto poznání je otázka: „Kdo jsem já?“

[Návštěvník]

Nebuď jako papoušek

Papoušek celý den opakuje „Haré Krišna, Haré Krišna“,
ale jakmile se přiblíží kočka, zařve svým přirozeným hlasem – „squawk“.
To ukazuje jeho pravou podstatu.
Stejně tak když člověk doopravdy nevěří Bohu ze srdce,
jeho skutečný charakter se projeví v časech nesnází.

Když se mysl zcela osvobodí od světských starostí,
naplní se Bohem.
A toto božské soustředění přetrvává až do posledních chvil života.

Pokud se nádoba z neupravené hlíny rozbije,
může být znovu vytvořena.
Ale jakmile je vypálena a ztvrdne,
už ji nelze přetvořit.
Podobně, když někdo zemře v nevědomosti,
musí se znovu narodit.
Ale pokud někdo dospěl k moudrosti,
je osvobozen od znovuzrození.

Je to jako s rýží – pražená nevyklíčí,
syrová ano.
Jinými slovy, ten, kdo zemře s realizací, se již nerodí,
ale ten, jehož duchovní praxe není dokončena,
se rodí znovu a znovu.

Tělo je jako hliněný hrnec,
mysl, intelekt a smysly jsou jako rýže, brambory a voda uvnitř.
Když se položí nad oheň, vše se zahřívá,
ale právě oheň způsobuje proměnu.
Stejně tak božská energie – brahmašakti –
pohání naši mysl, intelekt a smysly.

Když tato energie odejde,
všechno se stane nečinným.

Duše je přirozeně bytí, vědomí a blaženost,
ale kvůli egu se zaplétá do falešných identit
a zapomíná na svou pravou podstatu.

Dáš-li někomu nálepku, změní se jeho chování.
I slabý muž začne chodit jako páv, když si obuje naleštěné boty.
Dáš-li někomu pero, začne psát po jakémkoli papíře, který najde.
Podobně je duše ovlivněna různými identitami a rolemi.

Jako had svléká kůži,
duše je oddělená od těla, radosti a bolesti, ctnosti i hříchu.
To vše ovlivňuje tělo, ne duši.
Kouř může začernit zeď,
ale nikdy se nedotkne nebe.

Stejně tak duše zůstává nedotčena.
Vedanta učí, že duše je zcela nepřipoutaná –
radost, smutek, hřích a zásluhy ji neovlivní.
Ale ti, kteří se ztotožňují jen s tělem,
trpí vlivem tří gun –
sattvy (čistoty), radžasu (vášně) a tamasu (nevědomosti),
které formují různé povahy lidí.

V jádru jsou všechny bytosti stejné,
ale podle svých podmínek se jeví různě –
jako ryby v síti:
některé leží klidně, některé se zmítají a některé se osvobodí.
Stejně tak existují tři typy lidí:
ti, kteří zůstávají v poutech bez snahy se osvobodit,
ti, kteří se snaží osvobodit,
a ti, kteří se již osvobodili.

Představ si tři panenky:
jedna ze soli, druhá z látky, třetí z kamene.
Hoď je do oceánu:
solná se rozpustí úplně,
látková nasaje vodu, ale zůstane celá,
kamenná zůstane nedotčena.

Solná panenka je jako osvobozená duše –
zcela se rozpustí v božství.
Látková panenka je jako oddaný –
ponořený v Boží lásce.
Kamenná panenka je jako nevědomá duše –
nedotčená poznáním.

Lidé jsou jako polštáře – červené, modré, černé navenek,
ale uvnitř všechny plněné stejnou bavlnou.
Stejně tak je v každém ta samá božská podstata.

Jako sladkost gujia – všechny vypadají stejně zvenčí,
ale náplň uvnitř se liší –
některé mají kokos, jiné mléčnou náplň.
Podobně lidé mohou vypadat podobně,
ale jejich vnitřní čistota se liší.

Někdo se narodí v bráhmanské rodině,
ale vyroste v učence, kněze, kuchaře –
nebo se propadne do hříchu.
Zrození negarantuje moudrost.

Ano, Bůh je i v tygrovi,
ale to neznamená, že se k němu máš přiblížit.
Stejně tak, i když Bůh přebývá ve všech,
musíme si dávat pozor, s kým se stýkáme.

Všechny vody jsou formou Boha,
ale ne každá je vhodná k pití:
některou si umýváš nohy,
jinou obličej,
jinou piješ,
a některá je tak znečištěná,
že se jí nedotkneš.

Podobně, i když je Bůh všude,
ne každé místo je vhodné pro pobyt.
Někde se jen pokloň a jdi dál,
jiná místa se zcela vyhni.

Pozor na lidi, kteří příliš mluví, něco skrývají, přetvařují se,
nebo jsou jako stojaté rybníky plné řas –
jsou nebezpeční. Buď opatrný.

Pokud je někdo příliš připoután ke světu,
i při smrti bude mysl ulpívat na penězích, rodině, majetku –
na čemkoli, co mu bylo nejdražší.

Pouhé opakování jmen Božích, koupání v posvátných řekách
nebo návštěvy svatých míst příliš nepomohou.
Záleží na tom, kde je tvá vnitřní pozornost.

Pojďme nyní pochopit Máju a Brahmana.
Brahman je Bůh.
Mája je Jeho síla.
Představ si je jako dvě stránky jedné reality:
když se had plazí, to je Mája,
když klidně spočívá, to je Brahman.

Nebo jako oceán –
jeho vlny jsou Mája, jeho klid je Brahman.
Stvoření potřebuje obojí –
Šivu (čisté vědomí) a Šakti (božskou energii).
Hrnčíř nemůže vyrábět nádoby jen z hlíny – potřebuje i vodu.
Stejně tak nestačí jen Šiva –
stvoření potřebuje i Šakti.

Jednou jsem se modlil, abych uviděl Máju na vlastní oči.
Uviděl jsem bod, který se proměnil v malou dívku,
ta vyrostla v ženu, otěhotněla, porodila –
a pak své dítě sama spolykala.
Opakovala to stále dokola – tvořila a ničila.
To je Mája – dává život všemu,
ale nakonec si vše vezme zpět.

Jako had nese jed, ale sám si neublíží –
ublíží jen těm, které kousne.
Bůh drží Máju, ale není jí ovlivněn.
Člověk se však do ní chytá –
a to je avidjá – nevědomost, která nás zaslepuje.

Jednou přišel sádhu ke zvonici chrámu Dakšinéšvar.
Nemluvil s nikým, jen meditoval.
Jednoho dne přišla bouře –
vítr rozfoukal temné mraky.
Sádhu vyšel ven, tančil radostí a smál se.
Když se ho ptali proč, řekl:
„Ta bouře byla Mája –
z ničeho se objevila, vytvořila svět,
a pak zase zmizela –
jako mraky na nebi.“

Ještě jeden příběh:
Když Ráma, Síta a Lakšman šli do vyhnanství,
Ráma šel vpředu, Síta uprostřed, Lakšman vzadu.
Lakšman toužil vidět Rámu, ale Síta mu zakrývala výhled.
Požádal ji, ať ustoupí –
a jakmile tak učinila, spatřil Rámu jasně.

Ráma představuje Brahmana,
Síta je Mája,
Lakšman je duše.
Dokud mezi tebou a Brahmanem stojí Mája,
nemůžeš Boha spatřit.

Jiný sádhu měl skleněnou trubici s barevnými vzory –
smál se, když se do ní díval.
Proč? Barvy nebyly skutečné –
byla to iluze, jako svět sám.

Představ si dítě s maskou lva,
jak děsí svou sestru –
ta utíká, dokud dítě masku nesundá.
Pak přiběhne: „Ach, to jsi ty, bratře.“
Stejně tak Bůh se skrývá za Májí –
bojíme se, ale když Mája odpadne,
poznáme, že Bůh byl vždy náš.

Proč tedy Boha nevidíme, když je všude?
Protože naše oči jsou zakryty Májí –
jako rybník zakrytý mechem.
Dokud se závoj Máji nezvedne,
nemůžeme Boha spatřit.

Mraky zakrývají slunce,
Mája zakrývá Božství.
Odstraň mraky – a slunce zazáří.
Odstraň Máju – a zjeví se Bůh.

Osvícená duše, paramhamsa,
je jako labuť, která pije jen mléko a nechá vodu.
Vidí jen Boha – ne iluze.
Jakmile porozumíš Máji,
sama zmizí –
jako zloděj uteče, když je odhalen.

Mája utíká, když skrze ni prohlédneš.
Tato učení Šrí Rámakršny Paramahamsy
nás vedou pryč od iluze a blíže k Bohu.
Nejen poslouchej,
žij je.
Sdílej je se svými rodiči a blízkými.

Zastavme se dnes zde.
Děkuji.

Buď zdravý.
Buď šťastný.

[Návštěvník]

Konfucius o štěstí: „Jen ten, kdo umí být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“



Co kdyby štěstí nezáviselo na tom, co se nám děje nebo co máme, ale na naší schopnosti pochopit radost? Konfucius byl jedním z velkých myslitelů Východu, mistr, který žil v bouřlivých dobách a chápal, že dobrý život závisí pouze na přístupu, nikoli na vnějším. Žijeme v přesvědčení, že štěstí se nachází za něčím. Za výsledkem, zlepšením, dosaženým cílem. „Budu šťastný, až dostanu povýšení,“ říkáme si, „až najdu partnera. Nebo až budu mít víc volného času.“ Mezitím dny ubíhají a my štěstí nedosahujeme. Ale… co když štěstí není v tom, co nám chybí, ale v tom, co už máme? V něčem, co nám v podstatě nikdo nemůže vzít? Konfucius, velký čínský filozof šestého století před naším letopočtem, nám zanechal větu, která nás vybízí, abychom se podívali jinam. „Jen ten, kdo umí být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“ Tak jednoduché, tak složité.

Dědictví Konfucia



Konfuciova doba nebyla snadná. Byla poznamenána válkami a politickým napětím. Žil v době, která nám v jistém smyslu může připomínat tu, ve které žijeme my. Složitá. Rozbouřenou. Přesto se jeho myšlenky vždy točily kolem harmonie. Rovnováhy se sebou samým a s ostatními. Pro Konfucia nespočíval tajemství šťastného života v tom, narodit se ve správný čas, do správné rodiny a se správným bohatstvím . Štěstí spočívalo v rozvoji morálky, zdvořilosti a úcty.

Ve svém zvláštním pohledu na filozofii, který nám může připomenout slavné stoiky, Konfucius zdůrazňoval koncept ren, který lze přeložit jako „lidskost“ nebo „shovívavost“. Podle něj může pravé štěstí přijít pouze ze života v souladu s těmito hodnotami. Jakýkoli jiný zdroj radosti je pomíjivý a povrchní. Pouze pokud jste v souladu sami se sebou a se svým okolím, můžete zachovat mír, i když jsou vnější okolnosti bouřlivé a složité.

Naučte se být spokojení se vším

Poselství Konfucia je tedy daleko od zjednodušené analýzy. Hotové poselství „usmívejte se a buďte šťastní“. Ne. Nejde o to přijmout vše, ale o to, aby všechny okolnosti života byly šťastné. Špatné věci se budou dít. Budete mít neuvěřitelné okamžiky i těžké chvíle. Ale ve všech těchto okamžicích je něco, co si můžete vybrat. A to je to, jak se budete chovat . Jak budete jednat, reagovat a myslet. A to je klíč k opravdovému štěstí.

Tímto citátem nám Konfucius navrhuje, abychom přehodnotili svůj způsob chápání štěstí. Namísto toho, abychom ho považovali za stav závislý na tom, že máme vše pod kontrolou, navrhuje základní přístup. Vnitřní predispozici přijímat to, co přichází, a nacházet smysl v tom, co je. Emocionálně podporovat to, co nás rozčiluje.

Jednej dobře, cítíš se dobře



Konfuciovo učení se nepochybně zachovalo po staletí. A moderní filozofie do jisté míry vzdává hold jeho myšlence, že spravedlnost a lidskost jsou jedinou cestou ke štěstí. Tato myšlenka se odráží například v dílech filozofa Rafaela Narbonu.

„Zasloužíme si právo být šťastní, pouze pokud jednáme eticky,“ napsal autor pro náš časopis. Před ním Kant řekl, že „není pravého štěstí bez čistého svědomí“.

A v dějinách lidstva není o takové případy nouze. Nešťastní jsou ti, kdo ničí, rozvrací, jednají proti zdravému rozumu a mění svůj život ve vír, který pohltí životy ostatních . Nikdy neuvidíte Hitlera, jak se usmívá do kamery, vtipkuje Narbon v jednom ze svých článků.

Štěstí je určeno těm, kteří mají klidné srdce a slouží vyššímu cíli. Kdo ví, že svým životem zanechává odkaz dobra. A do jisté míry to lze vysvětlit nejen filozofií, ale i vědou.

Být dobrý nás dělá šťastnými

Není snadné sázet na dobrotu v krutém světě, ale je to důležité . Horlivým zastáncem této myšlenky je Arthur Brooks, profesor na Harvardu a jeden z předních světových odborníků na štěstí.

V jednom ze svých četných článků popularizátor odhaluje nejdůležitější fakt vědy o štěstí. Dobrota a štědrost podněcují náš mozek k produkci endorfinů a oxytocinu, dvou hormonů nezbytných pro emoční pohodu . Jedna z jeho nejznámějších citátů zní: „Pokud chcete někoho udělat šťastným, požádejte ho o laskavost.“

Podle Brookse a výzkumů poskytování služeb druhým lidem zvyšuje naše štěstí mnohem více než jejich přijímání. V naší DNA, zapsané jako kód, se skrývá tajemství štěstí. Náš mozek nás odměňuje, když děláme něco pro druhé. Když se chováme dobře. Takže ano, Konfucius měl pravdu. „Jen ten, kdo ví, jak být spokojený se vším, může být vždy šťastný.“ A abychom byli šťastní, nepotřebujeme nic jiného než jednat důsledně, s ctností, zásadami a hodnotami.

https://www.restaurace-pasticka.cz/2025 ... y-stastny/

[Návštěvník]

Tři cesty ke štěstí: Konfucius, Ramana Mahariši a théravádový buddhismus

Při pohledu na učení Konfucia, Ramany Maharišiho a théravádového buddhismu se zjevuje překvapivě společné jádro: přesvědčení, že skutečné štěstí nevzniká z okolního světa, ale z hluboké vnitřní proměny. Každý z těchto směrů k tomuto klidu přistupuje jinak – jeden skrze vztahovou a etickou harmonii, druhý skrze sebezkoumání a třetí skrze moudré pochopení pomíjivosti. Přesto všechny spojuje stejná výzva: osvobodit se od utrpení skrze pochopení sebe sama.

Konfucius: štěstí jako harmonie s druhými

Konfuciovo učení vnímá štěstí jako důsledek mravního života, postaveného na úctě, pokoře a mezilidské harmonii. Zásadní je zde – lidskost, soucit a shovívavost. Pro Konfucia není štěstí vnější odměnou, ale přirozeným stavem člověka, který žije v souladu se svou přirozeností i s ostatními. Moudrý člověk podle něj nekoná proto, aby byl šťastný, ale protože koná dobře – a právě z toho plyne klid a radost.

Ramana Mahariši: štěstí jako poznání pravého Já

Ramana Mahariši nabízí zcela jinou cestu. Podle něj se pravé štěstí nerodí z žádného vnějšího vztahu ani z činů, ale z rozpuštění mylného ztotožnění se s tělem a myslí. Ramana učí, že člověk není osobnost ani jméno, ale čisté vědomí – pravé Já, které je stále přítomné a neměnné. Utrpení vzniká pouze tehdy, když se od této své podstaty odvrátíme a uvěříme iluzi oddělenosti. Jeho hlavní metodou je sebedotazování – jednoduchá, ale hluboká otázka „Kdo jsem já?“. Odpovědí není myšlenka, ale přímé zakoušení tichého bytí.

Théravádový buddhismus: štěstí jako osvobození od připoutanosti

Théravádový buddhismus jde ještě jinou cestou: podle něj žádné trvalé „já“ neexistuje. Utrpení vzniká z připoutání, touhy a nepochopení pravé povahy reality. Skutečné štěstí není dosažením stavu, ale osvobozením – nirvánou –, která přichází, když ustane ulpívání. Klíčem je moudré rozpoznání tří charakteristik existence: pomíjivosti (aničča), neuspokojivosti (dukkha) a ne-jáství (anattá). Tento vhled přichází díky etickému životu, meditaci a rozvoji všímavosti – známé jako osmidílná stezka.

Různé pohledy, jeden směr

Ačkoli každý z těchto přístupů mluví jiným jazykem a používá odlišné nástroje, společný směr je jasný: štěstí není závislé na okolnostech, ale na tom, jak jsme spojeni se svou pravou přirozeností – ať už ji chápeme jako čiré vědomí, mravní integritu nebo svobodu od připoutání.

Konfucius zdůrazňuje harmonii mezi lidmi, Ramana mlčenlivou přítomnost bez ega a théravádový buddhismus probuzení k pravdě o pomíjivosti. Všichni tři však vedou k témuž klidu – ke stavu, který nelze získat zvenčí, protože je naší nejhlubší podstatou.

[Návštěvník]

"Štěstí je tvá přirozenost.
Není špatné po něm toužit.
Špatné je hledat ho venku, když je uvnitř."
— Ramana Maharši


Štěstí není někde venku — je tím, čím jsi

Touha po štěstí je univerzální. Je zakořeněná hluboko v každém člověku, bez ohledu na jazyk, kulturu či víru. Ramana Maharši, jeden z nejčistších hlasů advaita védánty, připomíná, že touha po štěstí není chyba — chyba je jen směr, kterým se díváme.

Když říká: „Hledat venku je špatné, když štěstí je uvnitř,“ neukazuje prstem na konkrétní fyzické místo. Ukazuje spíše na vědomí — na samotný zdroj prožívání. To, co nazýváme „venkem“, jsou proměnlivé jevy, objekty, vztahy a okolnosti. Všechno, co přichází a odchází. Co je však trvalé, co nikdy nemizí, je samotný svědek těchto změn — tvé pravé Já.

Proč „uvnitř“, když v probuzení není rozdíl mezi „uvnitř“ a „venku“?

Pro realizovaného člověka je jasné, že žádné „uvnitř“ ani „venku“ neexistuje. Jsou to jen relativní pojmy, vytvořené myslí, která operuje v dualitě. Skutečnost — to, co je — je bez hranic, beze jména, beze směrů.

Ale dokud je mysl ztotožněná s tělem, s osobností, s tím, co je „já“ a co je „svět“, je potřeba mluvit jazykem, kterému rozumí. Ukázat prstem správným směrem — dovnitř. Tam, kde slova a směry končí, může nastat skutečné poznání: že Já je vše, že svět i Já jsou jedno, že hledající a hledané nikdy nebyli oddělení.

Použití pojmu „uvnitř“ je tedy součástí duchovní metody. Pomáhá obrátit pozornost od proměnlivého k neměnnému. A až se tato pozornost ustálí v tichu, v bytí, ve vědomí samotném — pak se může i tento směr rozplynout. Pak už není co hledat, protože je jasné, že štěstí nikdy nebylo mimo dosah. Bylo tím, co hledalo.

Pro ty, kdo opovrhují štěstím

Někteří duchovní hledači se štěstí vyhýbají, téměř se ho bojí. Mají za to, že radost je iluze, že štěstí patří egu, že duchovní cesta je jen o odříkání, odtažitosti, tichu bez barev. Ale toto pojetí není úplné.

Štěstí, o kterém mluví mudrci jako Ramana, není závislé na objektech. Není to euforie ani extáze. Je to přirozený klid, tichá radost bytí, která zůstává, i když se celý svět proměňuje. Je to štěstí bez příčiny — právě proto, že je naší přirozeností, ne něčím získaným.

Opovrhovat štěstím znamená opovrhovat tím, co je pravdivé, čisté a původní. Nezaměňuj iluzi potěšení s pravým štěstím. První tě vyčerpá, druhé tě osvobodí.

Štěstí není překážkou na cestě — je jejím cílem, ale také jejím počátkem. Je tiché, pokorné a hluboké. Když mu otevřeš srdce, zjistíš, že není mimo tebe — je tebou.

Ztiš se. Otoč pohled zpět.

Nehledej štěstí v dosažených cílech, vztazích, oceněních ani duchovních stavech. To všechno přichází a odchází. Co zůstává, je vědomí toho všeho — tvé pravé Já. A to je klidné, tiché, úplné… a naplněné.

[Návštěvník]

Je Eckhart šťastný? | Eckhart o skutečném štěstí a jak najít radost

Štěstí obvykle existuje jako součást hry protikladů. Prožíváte štěstí, protože vás něco činí šťastnými. A pak vás buď ta věc, která vás učinila šťastnými, opustí, nebo vás právě ta stejná věc začne dělat nešťastnými. Například manželství. (smích publika)

Z nějakého důvodu mám tady dvě otázky, možná od stejného člověka: „Jste šťastný?“ (smích publika) A druhá: „Jak mohu cítit radost a být šťastný, když je na světě tolik smutku?“

Jsem šťastný? Neřekl bych tomu štěstí. Někteří lidé by to slovo použili k popisu hlubšího stavu spojení s bytím. Ale v běžném smyslu je štěstí opakem neštěstí. Takže se pohybujeme od štěstí k neštěstí... (smích publika)

Znáte ty dvě divadelní masky – komedii a tragédii? Jedna je komická. (smích) A druhá tragická. (smích)

Štěstí obvykle existuje jako součást hry protikladů. Prožíváte štěstí, protože vás něco činí šťastnými. A pak vás ta věc buď opustí, nebo vás začne činit nešťastnými. Například manželství. (smích) Nebo vztah. Než spolu začnete žít, jste šťastní. Když spolu začnete žít, jste nešťastní. (smích)

Takže pokud to není štěstí, o čem to tedy mluvíme?

Pokud pustíte myšlení a zůstanete jako vědomí, pak toto vědomí vyzařuje určitý klid – živý klid. Radost, mír. Klidná, radostná životní energie. Vnitřní mír může být lepší slovo než štěstí, ale je třeba dodat: je to živý klid. Není to klid, který vzniká tím, že otupíte své emoce nebo něco podobného. Je to živý, intenzivně přítomný mír. Můžete ho cítit, i když jen na okamžik.

Vzdejte se myšlenek – a právě teď, pokud nemyslíte na problémy svého života, v tomto okamžiku žádné problémy nejsou. Existuje jen pocit bytí, živosti. A to je spojení s bytím.

Tím překračujete protiklady štěstí a neštěstí. V knize „Síla přítomného okamžiku“ mám kapitolu nazvanou „Za štěstím a neštěstím je mír“. Takže místo toho, abyste byli závislí na výkyvech mezi štěstím a neštěstím, je tu ten mír, kdy si uvědomíte podstatu toho, kým jste.

Pak už nejste založeni na egu. Máte identitu ve formě, ale už se s ní neztotožňujete, takže se z ní nestává ego. A pak fungujete ve světě z tohoto místa vnitřního míru. A cokoli děláte, s kýmkoli se setkáte, vaše činy a myšlenky se stávají projevem tohoto vnitřního klidu.

A když se do tohoto stavu dostane více lidí, více lidí se stává mírumilovnými lidskými bytostmi a nepřispívá ke konfliktům ve světě. Nepřispívají k šílenství světa.

Vrátím se k otázce: „Jak mohu cítit radost a štěstí, když je na světě tolik smutku?“ Ano, na světě je obrovské množství utrpení. Proč? Protože lidé jsou odpojeni od zdroje toho, kým jsou – a to je základní zdroj utrpení.

Takže pokud řeknete: „Odmítám být šťastný, dokud na světě nebude konec utrpení,“ pak čekáte na jeho konec někde venku. Možná budete i velmi aktivní: „Já přinesu konec utrpení.“ Děláte dobré věci, ale neuvažujete o konci utrpení v sobě.

Jak tedy má konec utrpení nastat? I když děláte dobré skutky – což je úžasné – ale jste-li při tom nešťastní, pak se to neštěstí promítá do toho, jak ty věci děláte a jak jednáte s ostatními lidmi.

Změna ve světě, konec utrpení – řečeno buddhistickou terminologií – Buddha popsal své učení jako ukázání cesty k ukončení utrpení. Nikdy to nenazýval negativně. Ježíš mluvil o království nebeském, které je ve vás. Použil pozitivní pojem. Ale oba mluvili o tomtéž.

Konec utrpení musí začít u vás. A pak se to šíří dál, protože to mění způsob, jakým prožíváte svět, a ovlivňuje to ostatní. A pak se vaše vztahy s jinými lidmi zásadně změní. Protože jen když jste ve spojení s podstatou toho, kým jste, můžete mít harmonické vztahy s ostatními a hluboký pocit dobré vůle k jiným lidem – bez ohledu na to, jestli s vámi souhlasí, patří ke stejné politické straně, náboženství, národu nebo kmeni.

Mít dobrou vůli vůči všem, s nimiž přicházíte do styku – bez ohledu na jejich životní nastavení. To může přijít jen z hlubokého spojení s bytím. A jen pokud automaticky a nevědomě nesoudíte ostatní, jakmile je potkáte – nebo v abstraktní rovině – nesoudíte celou skupinu lidí jako méněcennou nebo zlou.

I v Evropě to není tak dávno – v první polovině 20. století – celé národy vstupovaly do násilných konfliktů. Docházelo k neuvěřitelné nevědomosti a kolektivnímu egu v obrovském měřítku.

Musí to začít u vás. Tato dobrá vůle mění způsob, jakým komunikujete s ostatními. A to se začne měnit v malém. A postupně i jiní lidé se začnou obracet dovnitř a žít z tohoto místa.

Konec utrpení. A zapomeňme na štěstí. (smích) Mluvme o míru. Začněte u sebe. Staňte se tou změnou. Někdo to řekl. Byl to Nelson Mandela? Nebo Gandhi? Nevím. Řeklo to to jedno vědomí.

Buďte tou změnou, kterou chcete vidět ve světě. Pokud chcete vidět mír, musíte ho sami ztělesňovat. Konec utrpení musí začít u vás – vaším vlastním utrpením. To je konec utrpení na této planetě. A pak můžete ukazovat cestu i ostatním.

Nemusíte se stát duchovním učitelem – ale možná ano. Nemusíte být plně osvíceným mistrem. Ne. I jen tím, že procházíte tímto transformačním procesem, už začínáte, obrazně řečeno, učit. I když neučíte v běžném smyslu toho slova, každý, s kým přijdete do styku, je ovlivněn vaším stavem vědomí.

„Kurz zázraků“ říká: „Stáváš se učitelem Boha.“ (úsměv)