Když chcete dosáhnout osvobození, musíte vědět jak rozpustit myšlení, říká učitel dzokčenu, Chökyi Nyima rinpoče. Nahradit ho vyrovnanou bdělou pozorností.
Ego je jen myšlenka. Self je také jen myšlenka. Pojem „ostatní" také tak. Dualita je myšlenka. Koncept dobra a zla také. Neutrální koncept je také jen myšlenka. Kdekoliv je myšlenka, objevuje se lpění a za ním následují tři jedy - vášeň, agrese a ignorance. Protože myšlení zahrnuje tři jedy, je příčinou samsáry, nekonečného utrpení cyklické existence. V čemkoliv se objevuje myšlení, budeme zakoušet jako samsáru. Myšlení je kořenem samsáry.
Myšlení je příčinou karmy a konfliktních emocí. Kdekoliv je myšlení, objevuje se přijímání a odmítání, radost a bolest. Krása a ošklivost se jeví jako vlastnost externích objektů, je to ale jen představa mysli. Stejně tak její přijímání a odmítání je jen akt naší mysli. Týká se to smyslového objektu, hlavním faktorem je zde ale zase mysl.
Aby se bytosti všech šesti říší (bohové, asurové, lidé, zvířata, prétové a bytosti v pekle) zcela osvobodili ze samsáry, musíme vyřešit problém myšlení. Myšlení tvoří příčiny, jež nás pak ženou do různých říší. Je jasné, že myšlení je klam. Je ale těžké chtít se osvobodit a současně si ho ponechat. Jde to proti sobě a není to možné.
Když chcete dosáhnout osvobození a osvícení, musíte opustit myšlení. Meditace, ve smyslu návratu k přirozenosti mysli, je opouštění lpění a myšlení, jako příčiny samsáry, karmy a konfliktních emocí. Osvobození a samsára není nic, co by na nás někde čekalo, je zde, v nás. Myšlení je samsára. Opustit myšlení je osvobození. Když opustíme myšlení, nemáme myšlenky. Problémem je, že neustále vytváříme příčiny další samsáry a procházíme tak šesti říšemi se spoustou utrpení.
Ve srovnání s ostatními říšemi, jako lidé tolik netrpíme. Nezakoušíme nesnesitelné utrpení jako nesčetné jiné bytosti. Pro některé ale může být jejich fyzické, nebo duševní utrpení obrovské. Když necháme naše myšlení bez kontroly, nevíme, jak skončíme, v jakém tvaru či formě.
Podstatné tedy je, že musíme vědět jak rozpustit myšlení. Bez toho se nemůžeme zbavit karmy a konfliktních emocí. Dokud neskončí karmické jevy, nezmizí ani naše klamné vnímání. Je jasné, že se nelze zbavit myšlení zase nějakou jinou myšlenkou. Lze toho dosáhnout jen cestou bdělé pozornosti bez myšlení. To nám není tak docela cizí, existuje to s každou myšlenkou a od ní neoddělitelně. Myšlení ale zastírá a skrývá tuto vnitřní skutečnost, která je přítomná v každém okamžiku, kdy se myšlení rozpouští a mizí.
Buddha podrobně popsal 84000 emocí. V podstatě máme šest hlavních a dvacet vedlejších. Nebo ještě stručněji, máme tři jedy. Ať je vypočítáváme jakkoliv, Buddha učil jak se jich zbavit.
Možná nemáte čas, touhu anebo schopnost to všechno studovat. Pro takový případ Buddha a bódhisattvové podávají učení ve velmi stručné formě jako esenciální instrukci, která se týká všech emocí. Tou instrukcí je poznat, že všechny emoce jsou jen pouhé myšlenky. Lpění na egu a dualitě je jen myšlenka. Instrukce, kterou dává mistr svým studentům, ukazuje, jak rozpustit myšlení a poznat svou pravou podstatu, kterou je samotná bdělá pozornost.
Myšlení je příčinou zmatku. Esencí myšlení je ale bdělá pozornost. Zůstávejte ve stavu bdělé pozornosti bez myšlení, jak jen to jde. Samsára je pouhé myšlení. Jeho opuštění je osvobozením. Velcí učitelé to detailně vysvětlují, protože pouhý stav bezmyšlenkovitosti není osvobozením ve smyslu bdělé pozornosti. Bezvědomí, mdloba, nebo zapomnětlivost není samozřejmě osvobozením. To by bylo velmi snadné.
Jde ale o to, nahradit myšlení vyrovnanou bdělou pozorností. Důležité na učení o podstatě mysli je, že musí být jednoduché a snadné k nácviku. Zvláště v náhledu mahámudry a dzokčenu se mluví o otevřenosti a bezstarostnosti. Čím méně ulpíváme, tím jsme svobodnější a otevřenější. Taková je naše přirozenost. Čím méně rigidní je náš konceptuální postoj, tím svobodnější máme náhled.
Mysl je prázdná, vnímavá, jednotná a bez tvaru. Taková by měla být i vaše vlastní zkušenost. Také byste mohli říct, že mysl je „beztvárná jednota prázdného vědomí." To jsou hluboká a vzácná slova. „Prázdný" znamená, že mysl je v podstatě něco, co je prázdné. S tím je snadné souhlasit. Nemůžeme nalézt mysl jako věc. Nikdo ji nevyprázdnil, ani my, je přirozeně prázdná od samého počátku.
Současně jsme ale schopni poznávat a vnímat, což je také přirozené a nevytvořené. Tyto dvě vlastnosti, prázdnota a vnímavost, nejsou od sebe oddělené. Tvoří nerozdílnou jednotu. Nikdo ji nevytvořil. Není to jednota prázdné vnímavosti, která se objevila, je zde, a po čase zmizí. Co je beztvaré, neobjevuje se, neprodlévá a neodchází. Nepodléhá to času. Není to hmotná substance. Všechno co existuje v čase, nebo jako hmota, je předmětem myšlení. Beztvará jednota prázdné vnímavosti není ale vytvořená myšlením, není objektem myšlení.
Jakoukoliv představu založenou na čase či hmotě je složité udržet. Vyžaduje to hodně úsilí. Tato beztvará podstata je ale velmi jednoduchá. Příčinou komplikací, strachu a nadějí, je představa času a prostoru. Hmota a čas nikdy neexistovaly, neexistují a ani nebudou. Jejich představa je jen návykem mysli. I když neexistují, mysli se zdá, že ano.
Všechno okolo nás se jeví tak pevné a skutečné. Ve zkušenosti opravdového jogína ale čas ani hmota samozřejmě neexistují. Dokonce i učenec k tomu dojde inteligentní úvahou. Když si myslíme, že to co neexistuje, je, pak se zdá, že to existuje. Podle buddhy ale, vše co zakouší samsárické bytosti, není o nic reálnější nežli sen. Všechno je to jako sen.
Vadžrajánová praxe je založena na dvou principech, na oddanosti a čistém vnímání. Oddanost bychom měli cítit k neomylné přirozenosti, přirozeně oceňovat co je opravdové, nezmatené a nezatemněné. Ve skutečnosti je podstata všech věcí absolutně čistá. Znečištění je jen výsledkem našich konceptů. Proto bychom se měli v čistém vnímání cvičit.
V tomto kontextu mluvíme o třech druzích zkušenosti. Zastřená lidská zkušenost, meditační zkušenost jogínů a čistá zkušenost buddhů. Dualistickou mysl vždy doprovází zastřená zkušenost. Je nečistá, protože je spojena s karmou a konfliktními emocemi. Vždy je v ní snaha něco přijímat a odmítat, naděje a strach, a to je bolestivé. Je to utrpení. Kdekoliv je myšlení, objevuje se naděje a strach. Kde je naděje a strach, je utrpení.
V meditační zkušenosti jogína není myšlení. Je to něco jiného, nežli normální myšlení. Nazýváme to šamatha, nebo vipašána, nebo i jinak, není to ale obvyklé myšlení. Meditační zkušenost jogína se objevuje, když je mysl vyrovnaná a v klidu. Ty neznámější stavy se nazývají blaženost, jas, či ne-myšlení. Objevují se během vipašánové meditace, mohou se ale ukázat i při šamatě. Meditací se mysl vyjasňuje a stává se lucidní. Když ale nemáme mistra a nevíme jak k těmto stavům správně přistupovat, můžeme je považovat za realizaci. To je na závadu a je to vážná překážka.
Cesta mahámudry se presentuje jako dvanáct aspektů čtyřech jóg. Čtyři jógy mahámudry jsou cestou osvobození. První je jednobodovost, což je schopnost zůstat v nerušeném klidu jak dlouho si přejeme. Další je jednoduchost (prostota), což je, vidět svou přirozenost jako obyčejnou mysl, bez základu a kořene. „Jednoduchost je obyčejná mysl, která na ničem nezávisí a z ničeho nevyrůstá." K tomuto poznání musíme vyvinout sílu, jinak jsme bezbranní jak dítě na bitevním poli. Nacvičujeme to bdělou pozorností, nejprve s úsilím a pak bez úsilí. Jednoduchost cvičíme na nižší, střední a vyšší úrovni a dostáváme se tím k jednostejnosti, třetí ze čtyř mahámudrových jóg. Jednostejnost je rozpuštěním duality zkušenosti, kdy se duality jako je samsára a nirvána rozpouští ve stavu neduální bdělé pozornosti.
Završením jednostejnosti na nižším, středním a vyšším stupni se dostáváme ke čtvrté józe, k ne-meditaci. Tady se jakékoliv představy a ulpívání pozornosti na čemkoliv rozpouští. Dosahujeme dharmakájového trůnu ne-meditace.
Zpočátku potřebujeme nějakou představu o realitě a důvěru v náhled. Na konci je ale jakákoliv představa na závadu a na překážku. V konečném stádiu ne-meditace musíme opustit a zanechat všechny návyky a představy. Není už co kultivovat, není čeho dosahovat. Jsme na konci cesty. Co bylo třeba vyčistit, je vyčištěno. Karma, emoce i návyky jsou očištěny a nic už nezbývá.
Cesta trvá tak dlouho, dokud k tomu nedospějeme. Jakmile to ale nastane, cesta odpadá. Dokud k tomu nedospějeme, potřebujeme představu cesty, která nás vede. Když toho ale dosáhneme, jakmile zkultivujeme, co bylo třeba, a opustíme, co bylo třeba zanechat, potřeba cesty odpadá. To se myslí ne-meditací, doslova ne-kultivací. To je dharmakájový trůn ne-meditace. (Dharmakája je beztvará absolutní realita, jedno ze tří buddhovských těl, kájí). V dzokčenu je vyprázdnění všech představ a jevů tou nejvyšší zkušeností, osvícením. Všechny tyto úrovně realizace jsou pro všechny buddhy stejné.
Co se nás týká, existuje pak už jen čistá zkušenost. Ostatní bytosti vnímáme s jejich nečistou, zastřenou zkušeností. Například bytosti v šesti říších. Když je porovnáme, každá cítí, že její zkušenost je hlubší nežli té v nižší říši. Každá ale považuje svoji zkušenost za reálnou. Rozdíl v prožívání různých říší je rozdílem v intenzitě karmy a zatemnění. Čím méně intenzivní karma, tím je zkušenost bližší realitě. Ve srovnání s obyčejnou samsárickou bytostí, je pak zkušenost jogína reálnější, čistší. Ve srovnání s ním je ale zkušenost buddhy ještě víc reálnější a čistší.
Nečistou, zastřenou zkušenost musíme rozpustit. Pochází z neznalosti podstaty mysli, z ignorance jako neznalosti našeho přirozeného stavu. Když ho neznáme, zůstáváme obyčejnou bytostí. Ignorance mizí poznáním naší přirozenosti, buddhovství. Jeho neznalost tvoří karmu a emoce. S jeho poznáním se karma a emoce už netvoří. Kdybyste znali svoji vnitřní přirozenost, zůstávali v ní a neopouštěli ji, byli byste buddhou.
Buddhistická filosofie má mnoho krásných slov, jak to popsat. Čittamátra, škola pouhého vědomí, mluví o imaginární, závislé a absolutní realitě. Podle dzokčenu má ignorance tři aspekty: konceptuální ignoranci, spolupovstávající ignoranci a jednoduchou ignoranci. To jsou ale jen slova. Je to v podstatě stav, kdy si ani neuvědomujeme zmatek. Zmatek je neznalost naší podstaty. Základem toho co myslí je dharmakája. Myšlení samo o sobě není dharmakája, ale identita toho co myslí je dharmakája. Myšlení jsou myšlenky. Není to stav bez myšlenek, ale je to identita toho co myslí, že je bez myšlenek.
Ať už říkáme podstata mysli, prvotní čistý stav, nebo spolu‑povstávající moudrost, jedno je jisté: v okamžiku kdy nemyslíme, máme automaticky správný náhled.
K náhledu lze dospět dvěma způsoby. Studiem a úvahou, a zkušeností. I když se chceme cvičit v mahámudře, nebo dzokčenu, není tak snadné mít jistotu v náhledu bez nějakého studia a vlastní úvahy.
Občas je možné přenést náhled bez jakéhokoliv studia, vyžaduje to ale na jedné straně kvalifikovaného mistra, který zná esenci učení a chápavého žáka na druhé. Máme tři druhy transmise. Transmise myslí buddhů neužívá slova, gesta ani žádné znaky a přesto se něco přenáší - moudrost realizace. Transmise pomocí symbolů užívá jen slovo či větu - bez vysvětlování. Je jenom gestem, které ukazuje na moudrost realizace. Třetí transmise je nasloucháním, což je jen velmi stručné učení.
V našich časech je kterákoliv z nich nedostatečná. Potřebujeme vysvětlení, aby nás přivedlo k naší podstatě. To lze udělat dvěma způsoby. Prvním je analytický přístup učence a druhým je meditace. Jsou tací, co věří učiteli a mohou být přivedeni k přirozenému stavu bez dlouhého vysvětlování. Jiným to ale nestačí. Pak je třeba obsáhlejší učení a inteligentní úvaha, abychom dospěli ke správnému náhledu. I když k němu ale dojdeme inteligentním úsudkem, stejně potřebujeme požehnání učitele a ukázání podstaty mysli.
STUDENT: Můžete říct něco víc o čistém vnímání?
CHÖKYI NYIMA RINPOČE: Hlavním hínajánovým slibem je neubližovat ostatním a zanechat všeho co jim škodí. V mahájáně je to pomáhat ostatním a prospívat jim. Vadžrajána je cestou čistého vnímání, kdy cestou je posvátný náhled. Je to založeno na těch dvou předcházejících slibech, neškodit ostatním, ale pomáhat jim. Navíc se ještě cvičíme v čistém vnímání, nejenom v duchovním kontextu, ale i v normálním životě v lidské společnosti.
Vadžrajánový postoj, kdy všechno nahlížíme jako čisté, se může zdát divný a snad i pošetilý. Při podrobném zkoumání ale zjistíme, že čistota je podstatou všeho. Je tedy správné vidět všechno jako čisté. Čisté vnímání se tak blíží absolutní realitě, tomu jak věci skutečně jsou. Všechny bytosti mají osvícenou, buddhovskou podstatu. Všichni jsou buddhové, i když dočasně zatemnění. I tak ale zůstávají ve skutečnosti buddhy a je proto správné je vidět jako dokonale čisté.
Hínajánový slib neškodit je nezbytný. Mahájánový, sloužit všem bytostem, je také výjimečně důležitý. Navíc k tomu, vadžrajánový výcvik v čistém vnímání je ohromně hluboký. Je to výcvik v poznávání přirozené čisté podstaty všeho. Tibetské pojetí buddhismu je tedy takové, že tyto tři přístupy nejsou oddělené, ale praktikují se společně.
Princip čistého vnímání musíme pečlivě zkoumat, protože věci zdánlivě nejsou čisté. Na první pohled se zdá, že něco je čisté a něco ne, na úrovni skutečné reality je ale všechno čisté. Vadžrajánový postoj je takový, že všechno od samého počátku jsou tři buddhovská těla, (nirmanakája, sambhogakája a dharmakája). Všechny myšlenky jsou jen hrou bdělé pozornosti. Rozlišujeme a tvoříme názory, protože si to ale neuvědomujeme.
Je mylné považovat něco, co je ve skutečnosti čisté, za nečisté. Je ale správné vidět čisté jako čisté a podobně, vidět všechno jako pomíjivé a nehmotné, a ne jako pevné a trvalé. Nejvyšší náhled je vidět vše nejen jako pomíjivé a nehmotné, ale i jako dokonale čisté.
STUDENT: Co se týká čistého vnímání, zdá se snazší vidět sebe sama jako čistého, ne?
RINPOČE: Bez čistého vnímání je vadžrajána obtížná. Je to rychlá cesta, protože díky důvěře a oddanosti je mnohem snazší poznat skutečnou podstatu věcí.
Čisté vnímání je poznání, že všichni mají schopnost osvícení, každý má podstatu, kterou lze odkrýt a naplnit. Navíc i pět elementů, pět skand a pět jedů, všechny ty aspekty zkušenosti, mají čistou podstatu. Nečisté se jeví jen, protože je mylně chápeme. Při čistém vnímání bez vytváření představ o čistém a nečistém, vidíme všechno tak jak to ve skutečnosti je, jako manifestaci bdělé pozornosti.
Vadžrajánové učení je vhodné pro toho, kdo rozumí smyslu oddanosti a čistého vnímání a je ochoten se v tom cvičit. Vyžaduje to ale břitkou a širokou mysl. Všechno je absolutní čistota, všezahrnující čistota. Kdo ale nemá širokou mysl a ostrou inteligenci, ten to tak nevidí.
Měli bychom se také cvičit v tom, vidět učitele a ostatní praktikanty jako čisté. Neposuzovat jeden druhého, ale oceňovat své bratry a sestry v dharmě. Toho kdo učí vadžrajánu, bychom neměli vidět jen jako obyčejného člověka, snad trochu zvláštního, ale bůhví? Nikoliv. Učitele bychom měli vidět také čistě. V takovém postoji je obrovská síla.
Podle vadžrajánové tradice dosahujeme realizace díky oddanosti a důvěře. Oddanost vyrůstá z toho, že každého vnímáme jako čistého. Všichni jsou totiž potenciální buddhové. Dočasně zastření, v podstatě ale buddhové. Zastřená takovost se může stát nezastřenou, což je buddha. Zatemnění lze vyčistit.
Čisté vnímání je tedy velmi hluboké a vzácné. Jen díky němu se objevuje opravdová oddanost a skrze ni se dostavuje realizace. Jako když Milarepa řekl Gampopovi: „Jednou mne synu uvidíš ne jinak, nežli ztělesněného buddhu. Pak v tobě vzejde skutečný náhled."
Vadžrajána není obyčejným Buddhovým učením, ale praví: „Všechno co učitel říká, chápej jako výjimečné, všechno co dělá, jako čisté a vaše mysli se sjednotí." Dokud není člověk inteligentní a nemá širokou mysl, není to snadné. Vidět někoho zcela čistě, neznamená být slepý. O tomhle nemluvím. To by byl jen hloupý a falešný obdiv. Opravdová důvěra má spíš co dělat s poznáním základní čistoty všech věcí.
Oddanost, nebo důvěra a čisté vnímání, jsou základem vadžrajánové praxe. Platí to, ať nasloucháme dharmě, aplikujeme ji, nebo i v denní činnosti. Čisté vnímání je nezbytné v jakékoliv situaci.
http://www.praha.shambhala.info/index.php?id=3217
