Láska

[Návštěvník]

Nemusíš nikoho měnit, stačí ho milovat.

.

[Návštěvník]

Každé slovo může být poslední. Každé slovo může být láska.

Někdy nás skutečné příběhy zasáhnou tak hluboko, že v nás otevřou něco dávno zapomenutého. Právě takový příběh vypráví dirigent a učitel Benjamin Zander — jednoduchý, a přitom tak silný, že člověk po jeho vyslechnutí ztichne.

Zander mluvil o ženě, která přežila Osvětim. Byla jednou z mála, komu se to podařilo. Když do tábora přijela, bylo jí patnáct. Její malý bratr měl osm. Rodiče ztratili. V přeplněném vlaku si všimla, že její bratr nemá na nohou boty. Unavená, vyčerpaná a rozrušená mu řekla:
„Ty jsi tak hloupý! Nemůžeš si svoje věci udržet pohromadě?“
Tak, jak starší sestra mluví ke svému malému bráškovi.
Ale už ho nikdy neviděla. Nepřežil.

A právě tato věta – poslední, kterou mu kdy řekla – v ní zůstala navždy. A když přežila a vyšla z pekla zpět do života, udělala slib:
„Nikdy už neřeknu nic, co by nemohlo být poslední věcí, kterou kdy řeknu.“

Tento slib je vzkazem pro nás všechny. Protože nikdo z nás neví, kdy mluví naposled. Nevíme, kdy se naše slova stanou těmi posledními, která někdo slyší. A proto bychom si měli každý den připomínat, že to jediné, co skutečně zůstává, je láska.
Ne úspěchy. Ne peníze. Ne status. Ale láska. V očích těch, které milujeme. V srdci, které bylo přijato. Ve slovech, která přinášela útěchu a světlo.

A možná bychom se mohli ptát sami sebe častěji:
"Co kdyby to bylo naposled?"
A odpovědí může být:
„Miluješ-li, řekni to. Obejmi. Buď laskavý. Buď přítomný. Protože nic jiného není podstatné.“

Slova mají moc. Mohou ranit, ale také léčit. Mohou spojovat nebo rozdělovat. A právě proto bychom si měli vážit každé příležitosti být hlasem lásky. Vždyť i ticho, ve kterém je přítomna láska, je silnější než tisíc slov.