Láska

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 03. čer 2020 12:28:23

„Láska je naléhavé nutkání být zajedno s celkem, hluboké nutkání rozpustit sebe i tebe a dosáhnout jednoty. Láska je taková proto, že jsme odtrženi od svého vlastního zdroje; a z tohoto oddělení vzniká touha vrátit se zpátky k celku, být s ním zajedno. Když vytrhnete ze země strom i s kořeny, bude toužit po tom, aby mohl zase zakořenit, protože to byl jeho skutečný život. Teď ale umírá. Oddělen od země nemůže strom existovat. Strom musí existovat v zemi, se zemí, skrze zemi. A taková je i láska.“ — Osho
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 03. čer 2020 17:08:05



Mé srdce hoří láskou,

všichni mohou vidět ten plamen.

Mé srdce pulsuje vášní

jako vlny v oceánu.

Mí přátelé jsou mi najednou cizí

a já jsem obklíčen nepřáteli,

ale jsem svobodný jako vítr,

už mi neubližují výčitky ostatních.

Jsem doma, ať jsem kdekoliv

a v pokoji milenců

dovedu vidět i se zavřenýma očima

tu krásu, která tančí.

Za závoji

opilý láskou i já tančím

v rytmu tohoto pohybujícího se světa.

Přišel jsem o své smysly

v mém světě milujících.

V mé halucinaci

jsem uviděla zahradu květin mého milovaného

v mé závrati, v mém opilém blouznění

kroužím a tančím jako točící se kolo

Viděla jsem sebe jako zdroj bytí

byla jsem tam na začátku

a byla jsem duchem lásky

teď jsem střízlivá

a jen mám kocovinu

vzpomínku na lásku

a pouhý smutek.

Toužím po štěstí

žádám o pomoc

chci milost a moje láska říká

Podívej se na mě a poslechni si mě,

protože jsem tady jen kvůli tomu.

Jsem tvůj měsíc i tvůj měsíční svit

jsem tvá květinová zahrada i tvá voda.

Celou tu cestu jsem šla za tebou, nemohla jsem se dočkat,

šla jsem bez bot i bez šálu.

Chci, aby ses smála,

zbavila se všech svých obav.

Chci tě milovat, a pečovat o tebe!

Ach sladká hořkosti!

Budu tě utěšovat a uzdravovat,

budu ti nosit růže,

I já jsem byla pokrytá trny.

Kvůli tvé lásce

jsem ztratil střízlivost.

Jsem omámený

bláznovstvím lásky.

V této mlze

jsem se stal cizincem sám sobě.

Jsem tak opilý,

že jsem ztratil cestu do svého domu.

V zahradě vidím jen tvou tvář.

Ze stromů a květů

cítím jen tvou vůni.

Opilý extází lásky

už nedovedu poznat rozdíl

mezi opilcem a pitím,

mezi Milujícím a Milovaným.

Milující zná pouze pokoru,

nemá na výběr.

Plíží se do tvé uličky v noci,

nemá na výběr.

Touží políbit každou kadeř tvých vlasů,

netrap se tím,

nemá na výběr.

Ve své horečné lásce k tobě

touží zpřetrhat řetězy svého uvěznění,

nemá na výběr.

Milenec se zeptal své milované:

Miluješ sebe víc, než mě?

Milovaná odpověděla:

Sobě jsem zemřela a teď žiji pro tebe.

Vytratila jsem se sobě a svým vlastnostem

jsem tady jen pro tebe.

Zapomněla jsem všechno, co jsem se naučila,

ale díky tomu, že znám tebe, stala jsem se učencem.

Ztratila jsem všechnu svou sílu,

ale z tvé síly jsem živa.

Když miluji sebe, miluji tebe,

když miluji tebe, miluji sebe.

Jsem tvůj milenec

pojď na mou stranu,

otevřu bránu tvé lásce.

Pojď a usaď se u mne,

buďme spolu sousedy hvězd.

Skrývala ses tak dlouho

nekonečně plula po moři mé lásky

přesto jsi byla vždy se mnou spojená

skrytá, odhalená

ve známém i neprojeveném.

Jsem život sám,

byla jsi vězněm v malém rybníku,

já jsem oceán a jeho bouřlivá záplava.

Pojď a splyň se mnou

opusť tento svět nevědomosti.

Buď se mnou,

otevřu brány tvé lásce.

Toužím po tobě víc, než po jídle a pití,

mé tělo, moje smysly, moje mysl hladoví po tvé chuti.

Cítím tvou přítomnost ve svém srdci,

i když patříš celému světu.

Čekám s tichou vášní

na jedno gesto, jeden tvůj letmý pohled.

Přicházíš k nám z jiného světa,

za hvězdami a prázdnotou vesmíru.

Transcendentní, čistý, nepředstavitelné krásy.

Přinášíš s sebou podstatu lásky.

Všechny, kterých se dotkneš, přeměníš.

Všední záležitosti, starosti a smutky

se rozpouštějí ve tvé přítomnosti.

Přinášíš radost vládci i ovládanému

Rolníkovi i Králi.

Svým půvabem nám mateš rozum.

všechno zlo měníš na dobro.

Jsi mistr alchymista.

Rozsvěcíš světlo lásky na zemi i na nebi

a v srdci i duši každé bytosti

skrze tvou lásku bytí i nebytí splývá,

všechny protiklady se spojují

všechno světské se znovu stává posvátným.

Mé srdce hoří,

ve svém šílenství bloudím pouští,

plameny mé vášně pohlcují vítr i oblohu.

můj pláč toužení,

mé nářky smutku

mučí moji duši.

Trpělivě čekáš

a díváš se do mých omámených očí,

přijímáš mou vášeň s klidem lásky.

Jsi mistrem bytí,

jednoho dne budu Milujícím tak jako Ty.

V raném úsvitu štěstí

jsi mi dala tři polibky

abych se probudil

do tohoto okamžiku lásky.

Snažil jsem se vzpomenout si ve svém srdci,

o čem jsem v noci snil,

před tím, než jsem si uvědomil tohle ráno,

tento život.

Našel jsem své sny,

ale měsíc mne odvedl pryč,

pozvedl mne na nebeskou klenbu

a zavěsil mne na ni.

Viděl jsem, jak mé srdce spadlo

na tvou stezku a zpívalo píseň.

Mezi mou láskou a srdcem se děly věci

a já jsem si pomalu, pomalu na všechno vzpomínal.

Vzrušuješ mě svým dotekem

I když nevidím tvé ruce,

políbila jsi mne něžně,

ačkoliv jsem neviděl tvé rty.

Jsi přede mnou ukrytá,

ale jsi to Ty, kdo mě udržuje naživu.

Možná přijde čas,

kdy budeš unavená z polibků.

Měl bych být rád i za urážky od tebe,

jediné, o co žádám, je,

abych ti nebyl lhostejný.

Protože Tvá Tvář je modlou,

stal jsem se modlářem,

protože víno je z tvého poháru,

stal jsem se opilcem.

V existenci tvé lásky,

jsem se stal neexistujícím.

Tato neexistence, která mě spojuje s tebou,

je lepší, než veškerá existence.

To je tvá tvář, co zdobí tuto zahradu?

Je to tvá vůně, co omamuje tuto zahradu?

Je to tvůj duch, co z tohoto potoka učinil řeku vína?

Stovky po tobě pátraly

a zahynuly při hledání v této zahradě,

kde se skrýváš za kulisami,

ale tato bolest není pro ty,

kdo přicházejí jako milující.

Je snadné tě tu najít.

Jsi ve vánku i v této řece vína.

Od počátku svého života

jsem pátral po tvé tváři.

Ale dnes jsem ji spatřil.

Dnes jsem uviděl ten šarm, tu krásu,

Ten nevysvětlitelný půvab tváře,

kterou jsem hledal.

Dnes jsem Tě našel.

A ti, co se mi včera smáli

a opovrhovali mnou,

dnes litují, že se nedívali tak jako já.

Jsem bez sebe Tvou nádherou

a přeji si, abych tě viděl tisícerýma očima.

Mé srdce shořelo vášní

a hledalo celou věčnost tuto zázračnou krásu,

kterou teď zřím.

Stydím se nazývat tuto lásku lidskou

a bojím se Boha, nazývat ji božskou.

Tvůj vonný dech je jako ranní vánek,

jenž přišel do bezvětří zahrady.

Vdechla jsi do mě nový život.

Stal jsem se tvým slunečním svitem

a zároveň tvým stínem.

Má duše křičí v extázi,

až do morku kostí jsem prosycen láskou k tobě.

Tvá zář rozžehla v mém srdci oheň

a nebe i zemi jsi pro mě rozzářila.

Můj šíp lásky zasáhl terč,

jsem v domu milosrdenství

a mé srdce je modlitebnou.

Jak světlo, tak stín

jsou tancem Lásky.

Láska nemá příčinu,

je astrolábem tajemství Boha.

Milující a Milování jsou neoddělitelní

a bezčasí.

Ačkoliv se mohu pokusit popsat Lásku,

když ji zažívám, oněmím.

Ačkoliv se mohu pokusit o Lásce psát,

stávám se bezmocným;

mé pero se láme a papír uhýbá neznámo kam,

tam, kde Milující, Milování i Milovaný jsou jedno.

Každý okamžik je stvořen velkolepý

Světlem Lásky.

Ach Bože, nechť jsou všichni milující spokojeni,

dej jim šťastné konce,

dej, ať jejich životy jsou slavností,

nech jejich srdce tančit v ohni tvé lásky.

Má nejmilejší, probudila jsi ve mně vášeň,

tvůj dotek mě naplnil touhou

Už nejsem od tebe oddělený

Tyto chvíle jsou tak vzácné, snažně tě prosím,

nenech mě čekat

nech mě s tebou splynout.

Zemři! Zemři!

Zemři v této lásce!

Když v této lásce zemřeš,

tvá duše bude obnovena.

Zemři! Zemři!

Neboj se smrti toho, co je známé.

Když zemřeš dočasnému,

staneš se bezčasým.

Zemři! Zemři!

Přetni ty řetězy, které tě vězní ve světě připoutanosti.

Zemři! Zemři!

A žádná smrt nebude.

Zemři! Zemři!

A budeš věčný.

Zemři! Zemři!

A vyjdi z toho oblaku,

když opustíš ten oblak,

budeš zářivý měsíc.

Zemři! Zemři!

Zemři hluku a hřmotu všedních starostí,

v tichu lásky, najdeš jiskru života.

Měsíc se stal tanečníkem

na slavnosti lásky.

Ten tanec světla

je posvátné požehnání,

ta božská láska nás zve do světa,

který mohou vidět jen milenci

svýma očima plamenné vášně.

Oni jsou ti vyvolení,

kteří se poddali.

Kdysi byli střípky světla,

teď jsou zářícím Sluncem.

Odešli ze světa falešných her.

Oni jsou ti privilegovaní milenci,

kteří tvoří nový svět

svýma očima plamenné vášně.

Ach Bože!

Objevil jsem lásku!

Jak úchvatné!

Jak skvělé!

Jak krásné to je!

Mé tělo je horké žárem této lásky.

Jak tajemné!

Jak hluboké!

Jak zřejmé to je!

Nabízím své pozdravy

hvězdám i měsíci,

všem svým bratrům a sestrám,

zdravím duch vášně,

který vzrušuje a vzbuzuje tento vesmír,

a vše co je v něm.

Padl jsem neschopný znovu vstát.

Co je to za léčku?

Co je to za řetězy, které spoutaly mé ruce a chodidla?

Je to tak zvláštní a tak úžasné,

ta milující bezmocnost, kterou zažívám.

Buď tiše! Ať nevyzradíš tajemství mé vzácné lásky.

V lásce není nic věčné,

jen pití tvého vína.

Není jiný důvod, proč jsem ti přinesl svůj život,

než abych ho ztratil.

Řekl jsem: „Jen tě chci poznat“

„a pak zmizet.“

Řekla: „Znát mě neznamená umírat.“

Nebe bylo ozářené vznešeností měsíce,

tak mocné, že jsem padla k zemi.

Tvá láska mě ujistila,

že jsem připravena opustit

tento světský život

a poddat se velkoleposti tvého Bytí.

Ach milující, kam kráčíte?

Koho hledáte?

Vaše milovaná je přímo zde.

Žije ve vašem sousedství.

Její tvář je zakrytá závojem.

Skrývá se za zástěnou

a volá na vás.

Zatímco vy hledáte a ztrácíte se

v divočině a poušti.

Přestaňte hledat květiny,

vždyť kvetou v zahradě u vašeho vlastního domu.

Zatímco se vydáváte hledat cetky,

dům pokladů na vás čeká ve vaší vlastní bytosti.

Není žádný důvod pro utrpení,

Bůh je zde.

Má láska k tobě mě přivedla k šílenství,

toulám se bez cíle

ruinami svého života,

mé staré já, je mi cizí.

Kvůli tvé lásce

jsem se rozešel se svou minulostí.

Má touha po tobě

mě udržuje v tomto okamžiku.

Má vášeň mi dává odvahu,

hledám tě ve svém nejvnitřnějším bytí.

Čítával jsem mýty o lásce

a teď jsem se stal

mýtickým milencem.

Jsem promočený záplavou,

která teprve přijde,

jsem spoutaný ve vězení,

které ještě nestojí,

ještě jsem nehrál šachy

a už jsem dostal šach mat.

Aniž bych ochutnal jediný pohár tvého vína,

A už jsem opilý,

ještě jsem ani nevstoupil na bitevní pole

a už jsem raněný a mrtev.

Už nepoznám rozdíl

mezi obrazem a skutečností.

Stejně jako stín,

jsem i nejsem.

Agónie milenců

hoří ohněm vášně.

Milenci zanechávají stopu

ze všeho, kde byli.

Nářek zlomených srdcí

je brána k Bohu.

V sadu i v růžové zahradě

toužím spatřit tvou tvář,

v chuti sladkosti

toužím políbit tvé rty,

ve stínu vášně

toužím po tvé lásce.

Ach! Největší Milující!

Dovol, ať odložím všechny své starosti.

Květiny kvetou s nadšením pro tvého ducha

Alláhu!

Toužím uniknout vězení svého ega

a ztratit sama sebe v horách a poušti.

Tihle smutní a osamělí lidé mě unavují.

Chci hýřit radostí v opilém běsnění tvé lásky

a cítit v rukou sílu Rustama.

Je mi zle ze smrtelných králů,

chci vidět tvé světlo.

Šejkové a mulové bloudí s lucernami v ruce

temnými uličkami měst

a nemohou nalézt, co hledají.

Ty jsi Podstata Podstaty,

omámení láskou.

Toužím zpívat tvou chválu

a přitom stát oněmělá

s agónií přání ve svém srdci.

Jsme zrcadlem stejně jako tváří v něm,

ochutnáváme chuť

tuto minutu věčnosti.

Jsme bolestí i tím, co ji léčí,

jsme chladnou sladkou vodou i sklenicí, která ji vylévá.

Chci tě držet blízko jako loutnu,

abychom mohli plakat láskou.

Raději bys házel kameny na zrcadlo?

Já jsem tvé zrcadlo, a tady jsou kameny.

Jsem tak malý, že sotva mohu být spatřen.

Jak může být uvnitř mě tak velká láska?

Podívej se na své oči,

jsou malé

a přece vidí ohromné věci.

Bůh je uvnitř,

mé srdce je v harmonii s mou hlavou,

můj duch se vznáší jako pták, co hledá nové nebe

nevinnost mého života propouští Boha, jehož miluji, úplně všude.

Celý život toužíme po jakémsi polibku,

doteku ducha a těla.

Mořská voda prosí perlu, aby prolomila svou škebli.

A lilie, jak vášnivě potřebuje

nějakého divokého milého.

V noci otvírám okno

a prosím měsíc, aby vešel

a přitiskl svou tvář na moji,

aby do mě dýchal.

Zavři dveře jazyka

a otevři okna lásky,

měsíc nepoužije dveře,

jenom okno.

Když je chladno a prší,

jsi krásnější

a sníh mě vede blíž k tvým rtům.

Vnitřní tajemství, to, jenž se nikdy nezrodilo,

ty jsi tou svěžestí

a já jsem teď s tebou.

Nedovedu vysvětlit příchody ani odchody,

vstupuješ náhle

a já jsem opět ztracen

uvnitř velkoleposti.

Věz, že moje Milovaná je skrytá každému,

věz, že ona je mimo víru jakékoliv víry.

Věz, že v mém srdci je čistá jako měsíc,

věz, že ona je život v mém těle i v mé duši.

Milující přichází! Milující přichází!

Otevři mu cestu.

Hledá srdce,

ukaž mu nějaké.

Křičím: „To, co jsi přišel ulovit, jsem já!“

Říká se smíchem: „Nejsem tady, abych tě ulovil, ale abych tě zachránil.“

- Rúmí
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 05. čer 2020 8:58:39

Už staří Řekové věděli, že láska má mnoho podob. A každý člověk klade důraz na jinou z nich. Vymezili sedm možností, jak ji člověk vnímá. Najdete, která je ta vaše? A jak toho pak využít?
Vyznat se v lásce je těžké. Ale možná pomůže, když budete vědět, jak ji vy a partner prožíváte. A podle toho se řídit.

Možná jste si všimli, že potřebujete ve vztahu částečně něco jiného než váš drahý protějšek. Často tomu bývá kupříkladu tak, že dámy si chtějí víc povídat, zatímco pánové jsou spíše na fyzické projevy lásky – tedy na sex. Toto je ale velice zjednodušená představa o tom, jak to mezi dvěma pohlavími funguje.

Stylů, kterými člověk vyjadřuje lásku, je mnohem víc. „Záleží to na výchově, povaze, vnímání světa a toho druhého – nikoli na tom, zda se jedná o muže nebo ženu,“ referuje koučka Stephanie Kirby. Proto už v antickém Řecku definovali několik stylů, jak se může láska projevovat. A ty vám teď popíšeme.

Eros – láska tělesná
Přestože fyzické záležitosti obyčejně vnímáme pouze jako sex, jenom o ten v tomto případě nemusí jít. Bývá sice důležitou součástí vztahu, nikoli však jedinou. Tělesná láska může být zcela pohlcující a extatická, ale také slepá a bez rozumu. Člověk, který ji praktikuje, nemusí vidět žádné partnerovy chyby a následuje ho často i do pekel. Proto se někdy ocitne ve svazcích, kde by za normální situace nikdy nechtěl být. Na druhou stranu z ní vznikají i nejvášnivější vztahy na celý život.

Philia – láska platonická
Říká se jí také láska bratrská a bývá oceňována mnohem víc než výše zmíněný typ. Je to upřímné a velice oddané souznění s duší toho druhého. Může to být partner, ale důležitý je také tento cit ve vztahu k blízkým lidem nebo přátelům. Vyjadřuje hodně empatie a také důvěry v lidi, které zahrnuje. Bývá velice důležitým aspektem dlouhotrvajících vztahů. Pokud potkáte dvojici, která spolu žije léta a stále vypadá šťastně, většinou má dobře vypracovaný cit právě pro tuto oblast.

Ludus – láska hravá
Někdy se jí také říká láska bez závazků. Je vhodná zvláště pro mladé lidi anebo pro ty, kteří si prostě chtějí užívat a berou život tak, jak přijde, bez nějakého přemýšlení o budoucnosti nebo minulosti. „Je hravá, veselá, plná flirtu a pošťuchování. Hodně se zasmějete, prostě se bavíte,“ říká koučka Kirby. Toužíte být spolu jen nějaký čas – někdy je to den, jindy měsíc. Je nutné, aby se oba na tomto projevu lásky domluvili, jinak by se jeden trápil. Někdy přeroste v něco vážnějšího, ale není to pravidlem.

Agape – láska duševní
Je to taková podivně všeobjímající láska, která zahrnuje celý svět kolem vás – lidi, rostliny, zvířata. Většinou tímto typem operují lidé, kteří se věnují charitě a snaží se takzvaně zachraňovat Zemi. Může se ale objevovat i v partnerství. Člověk, který ji vyznává, udělá pro toho druhého doslova a do písmene cokoli. Roztrhal by se pro něj na kusy. Je ale proto také dobře zneužitelný a manipulovatelný. Pokud má partnera, který toho bude zneužívat, může být nakonec velice nešťastný.

Philautia – sebeláska
Ačkoli to může znít sobecky, tento druh lásky je vlastně nejdůležitější ze všech a měl by jím disponovat každý. Bez něj totiž nemůže projevovat žádné city vůči někomu dalšímu. Sebeláska je pozitivní vztah k sobě samému, uznání svého vlastního já, jeho schopností a smíření se sám se sebou. Pokud jí nedisponujete, často máte nízké sebevědomí. „V takovém případě se vidíte velice negativně, což způsobí, že stejně tak spatřujete i ostatní. A to do vztahu nepatří,“ říká Stephanie Kirby.

Storge – láska k dítěti
Také se jí říká láska rodinná a rozhodně nemusí jít jen o spojení rodič – potomek. Můžete ji cítit ke komukoli – k partnerovi a hodně dobrým přátelům. Je to láska bez kritiky. Danou osobu prostě musíte mít ve svém životě bez ohledu na její případnou špatnou povahu, chyby nebo hloupé kroky, které dělá. Stejně tak jako ve vztahu s dítětem se vám může v případě, že to přeháníte, tento cit velice nepěkně zvrtnout a stane se velmi hloupou závislostí. Jinak vás ale naplňuje.

Pragma – láska osudová
První, co vás asi napadne, je slovo pragmatický, tedy rozumový a užitečný. A přesně taková tato láska je. Nemá nic společného s potrhlostí zamilovaných, naopak hodně si bere z lásky platonické. Partneři, kteří ji vyznávají, spolu žijí dlouho, znají se jako své boty, a přesto se stále milují. Při řešení jakékoli věci nemyslí v prvé řadě na sebe ani na ostatní, ale jen na to, jak se daná záležitost podepíše na jejich vztahu. Pokud mají pocit, že špatně, nejdou do toho. Je to láska ojedinělá, osudová a záviděníhodná.

Co si z toho vzít
Pokud máte pocit, že se částečně nacházíte ve více typech lásky a stejně tak vidíte i svého partnera, nezoufejte.

„Pevné vztahy potřebují mix, kombinaci toho všeho nebo alespoň něčeho,“ říká odbornice. Naopak špatně je, když se u někoho projeví silně dominantní projev citů a u druhého silně podřízený. Taková partnerství buď rychle skončí anebo trvají, ale jeden vždy trpí. Když však máte postavený svůj svazek na dobrých základech, uvědomíte si, kde jsou vaše emoce, a který druh lásky upřednostňuje partner, může vám to velice pomoci.

„Páry, co jsou spolu dlouho, to nevydržely proto, že to bylo lehké. Jen to prostě nechtěly vzdát a o své souznění zabojovaly,“ říká Stephanie Kirby. Dnes mnozí hází flintu do žita příliš brzy. Ale v této těžké době je právě láska jednou z mála věcí, která nás může držet nad vodou. Nezapomínejte na ni! Zamilovanost a fyzická přitažlivost bývají často zaměňovány. Oboje je navíc krutě pomíjivé!
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 28. čer 2020 8:56:56

Obrázek

Láska je nevyčerpatelná právě tak jako Pravda sama. Její pramen je božský, nekonečný a nepomíjivý. Ať milujete člověka či Boha, tryská z vašeho duchovního srdce znovu a znovu a zaplavuje vás svou sladkostí, milostí, životností, silou a blahem tak dlouho, dokud ve vás žije poslední paprsek života. Láskou k Bohu se otevírají všechny průduchy k němu – mnohem mocněji a přirozeněji něž jakýmkoli intelektuálním pochopením. Milujte člověka, a vaše láska možná bude dřív nebo později opětována. Milujte Boha, a Bůh vás přímo zaplaví láskou, vodopády lásky, někdy až neúměrně závratnými vlnami štěstí, míru a blaženosti.

Dostaví-li se vám znenadání pocit hluboké náklonnosti, lásky nebo opravdového hlubokého přátelství ke komukoli, nikdy si ho nenechávejte jen pro sebe. Znamená to, že jste byli vyšší silou vybráni za nástroj a posla lásky. Proto ji rozdávejte lidem, rozdávejte ji zvířatům a věcem a Bůh vás zahrne láskou. Dávejte pořád víc a víc – čím víc ji rozdáváte, tím větší bude váš příjem. Božský zdroj lásky je doopravdy nekonečný a doopravdy nevyčerpatelný. A tryská věčně, dokud jej v sobě sami záměrně nebo omylem nezastavíte.

Metafyzika cesty Lásky je prostá. Když všechno, co máte a co jste, odevzdáte lásce, k Bohu, lidem nebo i zvířatům, síla ega postupně slábne, až ego nakonec zmizí. A když zmizí ego a jeho síla, objeví se identita mysli s absolutním a nekonečným jástvím. A to je – na rozdíl od egoismu – naše pravé jáství, bytí. Indové mu říkají átmán. Kristus ho nazýval Královstvím nebeským. Toto království není rozdílné od Absolutna. Není zde dvojnosti, jen jednota Bytí, Jsoucnosti, nejvyšší Existence. Jenom Bůh jest.

Eduard Tomáš, Cesta lásky
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 06. črc 2020 9:10:12

Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 17. črc 2020 21:04:10



Profesor jaderné a kvantové fyziky z CERNu, Jan Rak se s námi podělil o to, co pro něj znamená Láska a jak vnímá sjednocení na té hluboké úrovni.

Realitu si vytváříme svou pozorností a svým rozhodnutím

Profesor kvantové a jaderné fyziky více jak 30 letou praxí ve švýcarském CERNu, Jan Rak se s námi podělil o svá pochopení a poznání, ať už z pohledu vědeckého či lidského.Vědecká práce ho přivedla k poznání, že „objektivní realita“ je pohledem kvantové fyziky pozoruhodně blízko spiritualitě a tím věda jako taková má obrovský potenciál stát se ještě užitečnější než ta současná spotřebitelská - přidáním etického a morálního rozměru. Jak se píše v knize Allatra: „ Opravdová věda je procesem poznání pravdy, a ne prostředek k dosažení moci“
Realitu si vytváříme svou pozorností a svým rozhodnutím!
Každý z nás nese zodpovědnost za své činy, za myšlenky, kterým dá pozornost, protože jakákoliv myšlenka nebo informace v našem vědomí se automaticky stává součástí kolektivního vědomí a ovlivňuje tak celek.
Stav celé planety odráží jen vnitřní stav každého z nás! To, v jakém stavu je mé nitro, to se reflektuje na to, v jakém stavu je celé mé okolí.
Podstata sjednocení je podle pana profesora přijetí. O Lásce tento neobyčejný vědec mluví jako o tvořivé síle, která hne nekonečnou prázdnotou, jako o životě, o Bohu.
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 14. srp 2020 11:10:51

Pravá Láska

Obrázek
Pravá Láska jsou hluboké pocity člověka, které nelze slovy vyjádřit. Je to síla Duše, její stav Lásky k Bohu. Pravá láska mezi lidmi se začíná, kdy jedna osoba zažívá hluboké pocity Lásky k Duši jiného člověka, jak se říká, vidí jeho podstatu, vidí jej pravého, když dochází k „nevyslovitelnému úžasu“. Pravá Láska, to je štědrý vnitřní dar, který jeden člověk daruje druhému hojností hlubokých pocitů. Takovou Lásku můžeme dát, když na sebe zapomeneme. O této Lásce se říká, že je trpělivá, odpouští, není závistivá, není hrdá, není sobecká, a nepřeje nic zlého.
Pravá Láska, to je znovuobnovení jednoty Duší.
Milující člověk vidí v jiném spřízněnou krásu jeho Duše.

Co je pravá Láska? V dnešní společnosti je tento pojem značně překroucený, má zkreslený význam a podstatu. Kam se podíváme, je zřejmé, že v dnešním světě skoro všichni: děti, dospívající, mladí, staří, „osamělí“, lidé mající rodiny a také zatím nežijící v manželství pociťují velký nedostatek pocitu pravé Lásky. Nelze říci, že se v dnešní společnosti od tohoto pojmu ztratily klíče úplně. Ony existují, ale ukryté pod vrstvami neporozumění, pod pancířem materialistického vnímání. Aby je lidé mohli najít, měli bychom vědět, jak vůbec vypadají. Další věcí je, že se v konzumní společnosti dělá všechno proto, aby lidé z velké části tyto klíče nenašli, žili bez těchto Znalostí v utrpení a řídili se pouze živočišnými instinkty. Proč? Protože pravá Láska člověka vnitřně osvobozuje, dává nejcennější nebeský dar - skutečnou Svobodu od tohoto hmotného světa. Toto je velmi mocná síla, která probouzí Duši. Je to nejbližší, nejkratší cesta k Bohu.

Obrázek

Bohužel, lidé Lásku považují za cokoli, od sobeckého instinktu „alfa samce“ a „alfa samice“, až na vztahy mezi manžely, rodiči, dětmi, morální odpovědnost před svým rodem, společností, zemí a tak dále. Ale to všechno jsou konvence. Pravá Láska je velmi mocná síla, mnohem větší, než si lidé dovedou představit. Dá se říci, že v současném chápání většiny lidí je Láska omezena na šablonu, vnucenou jim v dětství. V podstatě se jedná o hru pro masy v rámci určitých konvencí s přihlédnutím k místním tradicím. Ve společnosti v těchto otázkách vždy existovala veřejnosti přístupná a uzavřená informace. Informace pro veřejnost sledovala vládní a veřejné zájmy. Šířila se mezi masy za účelem formování určitého způsobu chování, který vyhovoval strukturám, které uzavřenou informaci ovládaly. Uzavřená informace se aktivně používala v různých vládních strukturách, a také ve strukturách náboženského a okultního zaměření. Tyto informace byly založené na konkrétních znalostech o neviditelném světě a umožňovaly získání další moci a vlivu nad masami.

Neposlední místo v těchto informacích je věnováno jedné z nejmocnějších energií v lidském těle, hypoteticky řečeno, sexuální energii. Informace pro veřejnost na toto téma mají tendenci člověka buď „zacyklit“ na projevech Materiální podstaty, nebo ho vtisknout do rámců tabu s primitivním vysvětlením, které je vzdáleno od podstaty věci. V důsledku toho člověk při vzestupu této energie buď upadne do neudržitelné vilnosti a zhýralosti, nebo trpí myšlenkovým sebemrskačstvím, nadměrným omezováním. To se děje z důvodu nedostatku pochopení své přirozenosti být člověkem a absence dostatečných znalostí o této síle. Ve skutečnosti, jak v prvním tak i ve druhém případě dlouho očekávaný pocit štěstí nepřichází a místo vnitřního klidu člověk pravidelně cítí prázdnotu, nebo nadměrné napětí.

Sexuální energie je jedna z nejmocnějších sil, která ovlivňuje člověka. O její moci se můžeme přesvědčit při pozorování, které odpovídá vědomé či podvědomé interpretaci přání v mysli člověka. Jednoduše řečeno, pokud by lidé během dne tolik přemýšleli o spáse své Duše, kolik myslí na sex, všichni by se už dávno stali svatými. A síla je v každém případě jen síla, všechno závisí na tom, kdo a jak ji používá, na co koncentruje svoji pozornost.

Pokud ji člověk užívá v kontextu dominance Materiální podstaty, pak se promění v kult velikášství, vilnost, agresivitu, dokazování si, že jsi „alfa samec“ nebo „alfa samice“. V konzumní společnosti se všechno projevuje jako hra pro děti, mít tu nejkrásnější hračku, kterou chce každý. Poté, co hračka přestane bavit, se začíná honička za další krásnou hračkou, dokud člověk znovu neuvidí něco lepšího. A těmto lidským přáním není konce. Všimněte si, že stejná touha – ovládat to nejlepší a nejatraktivnější - se u mužů a žen projevuje i v jiných oblastech: auta, byty, oblečení a tak dále.

Kořen tohoto zla leží v Materiální podstatě člověka, která se vždy snaží získat moc, chce vládnout dočasnému, konečnému a pomíjivému. A v globálním měřítku vyhrává Materiální rozum, který tímto způsobem, další sadou iluzí nutí lidi utrácet životní sílu a směřovat pozornost na smrtelné, místo soustředění na svoji duchovní spásu. Takže, obecně řečeno, lidé svojí pozorností krmí svého nepřítele, který je ve skutečnosti pomalu zabíjí.

U každého inteligentního člověka je logické předpokládat, že pokud má sexuální energii, která se projevuje nejen v souvislosti s instinktem pokračování rodu, ale také v průběhu života, má na něj silné psychologické, fyziologické a další vlivy, to znamená, že její tvůrčí síla v struktuře člověka zaujímá neposlední místo, a to jak ve viditelné, tak i neviditelné. Co to vlastně je prudký vzestup hormonů? Je to vytváření chemických sloučenin jako následek práce různých energií, to znamená více pokročilá fyzika. Přičemž myšlenka je aktivátorem. Mimochodem, slovo hormon („hormao“) v překladu z řečtiny znamená „vzrušuji“, „přivádím do akce“. Hormony jako biologicky aktivní látky začínají do organismu přinášet změny, které ovlivňují všechny životně důležité procesy. Teď se bavíme o tom, co je lidem již známo na úrovni fyziologie, jinak řečeno, na úrovni viditelného světa a viditelné hmoty. A teď si představte, co tato síla může znamenat pro neviditelný svět, kde probíhají jemné vlivy a transformace, kde se ve skutečnosti rodí všechno.

Z duchovního hlediska je sexuální energie síla, průvodce do hlubokých vnitřních pocitů, abych tak řekl, do světa svátosti Nejvyššího. Tyto sakrální znalosti v odlišných podobách existují v mnohých tradičních náboženstvích a vyznáních různých národů světa.

Pravá Láska jsou hluboké pocity člověka, které nelze slovy vyjádřit. Je to síla Duše, její stav Lásky k Bohu. Pravá láska mezi lidmi se začíná, kdy jedna osoba zažívá hluboké pocity Lásky k Duši jiného člověka, jak se říká, vidí jeho podstatu, vidí jej pravého, když dochází k „nevyslovitelnému úžasu“. Vidíte ten rozdíl? Tento stav je od obvyklého stavu sexuálního vzestupu pro člověka velmi odlišný, navíc s dominantou Materiální podstaty, která v člověku probouzí touhy vlastnit, ovládat, využít druhého pro své vlastní sobecké účely. To se výrazně liší od psychologického chápání, které se projevuje v dominanci některých chvilkových nálad, vratkých pocitů, nekonečného množství chamtivých „já chci“.

Často to vzniká, když člověk přebývá v iluzi, že buď někoho ovládá, nebo se celý odevzdává a vzájemnost nenachází, svým chováním demonstruje neustálé trápení pro nějaký ideál, který si ve skutečnosti vymyslel on sám. On ve skutečnosti necítí pravou, nezištnou lásku a snaží se sobě a ostatním ukázat svoji alfa důležitost. Ve vztazích se to dříve či později promění v nedorozumění, napětí, vytvoří se nenávist a nepřátelství, protože tyto nejsou založeny na hlubokých pocitech, ale na přáních Materiální povahy. V tomto případě všichni nesou vinu za všechno, jedině on za nic nemůže. To ukazuje na to, že on pěstuje své vlastní ego, neumí opravdu milovat, ale pro sebe takovou Lásku vyžaduje od ostatních. Taková „válka a mír“ se v první řadě začíná v mysli člověka. Problémem člověka je, že na sobě nechce pracovat, sám produkovat opravdovou, duchovní lásku, Lásku, kterou jeho Duše cítí k Bohu. Vždyť tato Láska je pro rychlý růst duchovní Osobnosti jako životadárná vláha pro zrající klásek.

Pravá Láska, to je štědrý vnitřní dar, který jeden člověk daruje druhému hojností hlubokých pocitů. Takovou Lásku můžeme dát, když na sebe zapomeneme. O této Lásce se říká, že je trpělivá, odpouští, není závistivá, není hrdá, není sobecká, a nepřeje nic zlého. Pravá Láska, to je znovuobnovení jednoty Duší. Milující člověk vidí v jiném spřízněnou krásu jeho Duše. Když člověk opravdu miluje, nevidí povrchní krásu, tím myslím, rozumovou a fyzickou krásu jiného člověka, jeho talenty, schopnosti, ale vnitřní krásu jeho Duchovní podstaty. V tomto případě začíná člověka vidět z úplně jiného úhlu pohledu. I u této osoby také probíhají podstatné změny. Představte si, že ještě nedávno se vůči vnějšímu světu choval agresivně. Najednou v něm někdo objevil nikoli zlého člověka, ale dobrého, uviděl ne jeho špatné vlastnosti, ale dobré. To znamená, že obrátil pozornost na jeho duchovní krásu, která v něm také je, ale nebyla v jeho mysli dominantní. Díky tomuto upřímnému pocitu, člověk začne nejenom rozkvétat, ale i se měnit k lepšímu, přebývat svým vědomím v poháru plném Lásky.

Lidé, kteří chtějí jít duchovní cestou, by neměli ztrácet čas čekáním, že někdo někdy přijde a začne je upřímně opravdově milovat. Potřebujeme se naučit odhalit lásku uvnitř sebe - Lásku k Bohu, Lásku k Duši - a pak se to odrazí ve vnějším světě, dovolí to vidět lidi z hlediska jejich duchovní krásy. Je to vlastně mnohem blíže, než si dokážeme představit.

Zdá se, že lidé ztratili základní znalost toho, co je to opravdová Láska ... Pro masy zůstaly jen tradice bez pochopení podstaty ... Například v tradici pravoslaví se během svatebního obřadu modlí k tomu, aby nebeská milost sešla na muže a ženu, kteří se rozhodli spojit svůj osud, a proměnila mezilidské vztahy v nebeské. Vzhledem k výše uvedenému to nejsou jen slova. Důležitá je podstata - svátost Duše. Když si dva lidé vzájemně projevují pravou Lásku, jednotní ve svých hlubokých pocitech, a to i při fyzickém spojení svých lidských těl, nejen pomáhá, jak se říká v pravoslaví: „Otevřít jim skutečnou svátost, což je děj, který přímo pochází od Boha a vede k Němu“. Je to „zázrak, který překonává všechny přirozené vztahy a stavy“. To má mnohem hlubší význam, a v této svátosti je opravdu skryta obrovská síla. Tady není prvenství hmoty, ale Ducha. Hmota je jen pomocným nástrojem.

https://allatra.cz/allatra/
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 20. srp 2020 9:42:50


Skutečná láska je jako skutečná květina. jenže všechna náboženství vás učí umělé lásce. A tím tak ničí i pouhou možnost, že byste kdy poznali skutečnou květinu.

Skutečná květina má vůni, umělá květina nemá co do našeho života vnést. Ani to není květina, jen tak vypadá. Umělá květina je nenáročná. Nemusíte ji zalévat, starat se o její kořeny.

Skutečné květiny potřebují z vaší strany jistý díl kreativity. Každá opravdová hodnota potřebuje kreativitu.
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 06. zář 2020 10:51:16

Obrázek

"Po celý život jsem si vždy myslel, že někoho miluji. Nyní, když jsem tu s vámi poprvé, se ptám sám sebe: byl jsem někdy opravdu zamilovaný? Jsem vůbec schopen milovat? Jsem schopen tě milovat? Nebo mě život přivedl do bodu, kdy se štěstí v lásce už neděje?"

Základní klam, který v sobě nosíte, je ten, že jste vždy někoho milovali.

To je jedna z nejvýznamnějších věcí na všech lidských bytostech; jejich láska je vždy někomu adresována - a v okamžiku, kdy oslovíte svou lásku, zničíte ji. Je to, jako byste říkali: „Budu dýchat jen pro vás - a když tady nejste, jak mohu dýchat?“

Láska by měla být jako dýchání. Měla by to být jen vlastnost ve vás - ať jste kdekoli, s kýmkoli, nebo i když jste sami, láska z vás přetéká. Nejde o to být do někoho zamilovaný - jde o to být láskou.

Lidé jsou frustrovaní ze svých milostných zážitků, ne proto, že s láskou něco není v pořádku ... zužují lásku do takové míry, že se tam oceán lásky nemůže vejít. Oceán nemůžete zadržet - není to malý potok; láska je celá vaše bytost - láska je vaše zbožnost. Člověk by měl přemýšlet o tom, zda miluje nebo ne. Otázka předmětu lásky nevzniká. Se svou ženou milujete svou ženu; se svými dětmi milujete své děti; se svými služebníky milujete své služebníky; se svými přáteli milujete své přátele; se stromy milujete stromy; s oceánem milujete oceán.

Budete zamilovaní.

Láska nezávisí na předmětu, ale je zářením vaší subjektivity - zářením vaší duše. A čím větší záření, tím větší je vaše duše. Čím širší jsou křídla vaší lásky, tím větší je nebe vaší bytosti.

Žili jste pod společným klamem všech lidských bytostí. Nyní se ptáte: „Jsem schopen tě milovat?“ - opět stejný omyl.

Jen se zeptejte: Jsem schopen se stát láskou?

Když jsi v mé přítomnosti, nemusíš myslet na to, že mě miluješ; jinak jsi nevycházel ze svých obyčejných klamů. Tady se musíš naučit ... prostě milovat. Samozřejmě i tvá láska dosáhne ke mně; zasáhne to i ostatní. Bude to atmosféra obklopující vás, šířící se po celém světě; a pokud tolik lidí jednoduše vysílá svou lásku, svou píseň, svou extázi, celé místo se stává chrámem. Neexistuje jiný způsob stvoření chrámu. Pak je celá oblast naplněna novým druhem energie a nikdo není ztracen - protože se na vás vylévá láska tolika lidí: každého jednotlivého člověka zaplavuje láska tolika lidí.

Odhoďte ten klam. A kvůli tomuto klamu ve vás vyvstává další otázka: „… nebo mě život přivedl do bodu, kdy se štěstí v lásce už neděje?“ Život není nic jiného než příležitost k rozkvětu lásky. Pokud jste naživu, příležitost tu je - dokonce do posledního dechu. Možná vám chyběl celý život: jen poslední dech, poslední okamžik na zemi, pokud můžete být láskou, nic vám neušlo - protože jediný okamžik lásky se rovná celé věčnosti lásky

Láska, pravda, blaženost - je v nich vnitřní jádro: je třeba je sdílet; nejsou pro sebe dostačující. Sdílení je součástí, ale nejsou majetnické. Důvod je úplně jiný. Důvodem je, že láska v zásadě dává svobodu: dává svobodu sobě, dává svobodu ostatním. Láska, která se stane otroctvím, není láska; je to chtíč, je to zvíře, není to člověk. Láska dává svobodu, pak se stává člověkem, ale stále je to druh příbuznosti.

Je tu ještě jedna dimenze, kterou musíte milovat. Za prvé, láska je biologická potřeba; ve druhém jde o psychologické sdílení; ve třetím jsi láska. V první je to vztah, přivlastnění; ve druhém je to příbuznost, přátelství, přívětivost; ve třetím jsi láska sama. Vaše samotné bytí je láska, vyzařujete lásku. Teprve potom láska dosáhla svého vrcholu - dosáhla nejvyššího, posledního - můžete to nazvat zbožností.

https://www.osho.com/read/osho/osho-on-topics/love
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 07. zář 2020 12:58:20

„Láska“ je sloveso

Láska je skutečnost, je to něco, co existuje; strach je pouze absencí lásky. Problém s jakoukoliv absencí je, že s ní nelze nic udělat přímo. Strach je jako tma. Co můžete udělat s tmou přímo? Nemůžete ji zahodit, nemůžete ji vyhodit, nemůžete ji někam přinést. Neexistuje jiný způsob, jakým se lze vypořádat s tmou, než vnést do ní světlo. Cesta ke tmě vede přes světlo. Chcete-li tmu, zhasněte; nechcete-li tmu, rozsviťte. Budete však muset udělat něco se světlem, vůbec ne s tmou.

Totéž platí pro lásku a strach:

láska je světlo, strach je tma.

Člověk, kterého posedne strach, nikdy tento problém nedokáže vyřešit. Je to, jako byste zápasili s tmou: dříve či později budete vyčerpaní, unavení a poražení. A zázrak spočívá v tom, že vás porazí něco, co tu vůbec není! Když je člověk poražený, bezesporu se mu zdá, že tma je mocná, že strach je mocný, že nevědomost je mocná, že podvědomí je mocné. Mocné však vůbec nejsou, a především ani neexistují.

Nikdy nebojujte s tím, co neexistuje. Na tom ztroskotala všechna stará náboženství. Jakmile začnete bojovat s něčím neexistujícím, jste odsouzení ke zkáze. Vaše říčka vědomí se ztratí v neexistující poušti, a ta je nekonečná. Nedělejte tedy ze strachu problém. Podstatná je láska. S láskou lze okamžitě něco udělat; není vůbec zapotřebí na něco čekat či něco odkládat na později. Začněte milovat! Je to přirozený dar, jehož se vám dostalo od existence, od Boha nebo od Jednoty, nazývejte to, jak chcete. Jestliže jste byli vychovávaní v náboženském duchu, pak je to Bůh; jestliže jste nebyli vychovávaní v náboženském duchu, pak je to Jednota, Univerzum, Existence. Pamatujte si, že láska se rodí společně s vámi; je to vaše vnitřní schopnost. Jediné, co je třeba udělat, je dát jí volný průchod – uvolnit jí cestu, nechat ji proudit, umožnit, aby se mohla uskutečnit. Všichni ji blokujeme, zadržujeme.

Co se týče lásky, jsme velmi lakomí, a to z jednoho prostého důvodu: naučili nás určitému hospodaření, které je naprosto v pořádku, používá-li se pro vnější svět. Jestliže budete mít určité množství peněz a budete je neustále rozdávat, brzy se z vás stane žebrák. Tím, že budete peníze pouze vydávat, o ně přijdete. Tato ekonomika, tyto počty nám přešly do krve, pronikly nám až do morku kostí. Jsou platné pro vnější svět a není na nich nic špatného, ale pro vnitřní pouť už platné nejsou. Tam fungují naprosto odlišné počty: čím více dáváte, tím více máte; čím méně dáváte, tím méně máte. Jestliže nebudete dávat vůbec, přijdete o své přirozené schopnosti. Ustrnou a uzavřou se; začnou se skrývat. Nebudou-li se moci přirozené schopnosti projevit, uschnou a zemřou. Je to jako u hudebníka: čím déle hraje na kytaru či na flétnu, tím více hudby z jeho nástroje vychází. Není to tak, že by svou hrou na flétnu o hudbu přicházel – naopak, získává. Je to jako u tanečníka: čím více tančíte, tím dovednější jste. Je to jako malování: čím více malujete, tím lepší obrazy vytváříte.

Jednou, když Picasso maloval, se ho uprostřed práce zeptal jeden jeho přítel, kritik: „Pořád se mi honí hlavou jedna otázka a už nemůžu dál čekat, už ji v sobě nemohu dál dusit. Chtěl bych vědět: namaloval jsi stovky obrazů; který je ten nejlepší?“ Picasso odpověděl: „Ten, jejž maluji právě teď.“ Kritik nevěřícně zavrtěl hlavou: „Tenhle? A co ty ostatní, které jsi namaloval předtím?“ Picasso odvětil: „Ty všechny jsou obsažené v tomto posledním. A příští, který udělám, bude ještě lepší, protože čím více maluješ, tím větší je tvá dovednost, tím větší je tvé umění.“

Taková je láska, taková je radost – podělte se o ně! Zpočátku se bude objevovat jen v množství podobnému kapce rosy, protože vaše lakota je velmi stará, je pradávná. Jakmile se však podělíte o kapky rosy, budete brzy schopní se podělit o celé moře své bytosti; a to, co v sobě skrýváte, je nekonečné. Jakmile se seznámíte s vyšší matematikou dávání a dostávání, zjistíte, že tím, že dáváte, zároveň dostáváte. Není to tak, že by se něco vracelo; bohatnete hned od samého začátku. Pak se z vás začne linout láska, začne z vás sálat. Jednoho dne na vás čeká překvapení. Kde je onen strach? I kdybyste ho chtěli najít, nepodaří se vám to.

Láska není vztah. Láska se vztahu týká, ale vztah to není. Vztah je něco ukončeného. Vztah je podstatné jméno; došli jste až na konec cesty, líbánky skončily. Teď už v něm není žádná radost, žádné nadšení, teď už je po všem. Můžete v něm pokračovat, můžete jednoduše dostát svým slibům. Můžete v něm pokračovat, protože je pohodlný, praktický, útulný. Můžete v něm pokračovat, protože není nic jiného, co by se dalo dělat. Můžete v něm pokračovat, protože když jej přerušíte, přinese vám to spoustu problémů. Vztah znamená něco hotového, ukončeného, uzavřeného. Láska nikdy není vztah; láska je stýkání. Je jako řeka, proudící a nekonečná. Láska nezná žádný konec; líbánky začnou, ale nikdy neskončí. Není jako román, který v určitém bodě začne a v určitém bodě skončí. Je to nepřerušený úkaz. Milenci končí, láska pokračuje. Je to nepřetržitý sled. Je to sloveso, nikoliv podstatné jméno. Proč omezujeme krásu stýkání na vztah? Proč tolik spěcháme? Protože stýkat se je nejisté, zatímco vztah je bezpečný, ve vztahu je jistota. Stýkání je pouze setkání dvou cizích lidí, kteří spolu zůstanou možná jen jednu noc a ráno si dají sbohem. Kdo ví, co se stane zítra?

Náš strach je tak velký, že ze zítřku chceme udělat jistotu, chceme, aby byl předvídatelný. Chtěli bychom, aby se odehrával podle našich představ; nedovolíme, aby si svobodně řekl své. Proto každé sloveso okamžitě redukujeme na podstatné jméno. Když jste zamilovaní do ženy či muže, začnete okamžitě přemýšlet o tom, že byste se měli vzít. Udělat z toho smluvněprávní vztah. Proč? Jak ovlivňuje zákon lásku? Zákon lásku ovlivňuje proto, že láska chybí. Je to jen pouhá představa a vy víte, že taková představa jednou zmizí. Před tím než zmizí, se tedy usadíte. Před tím, než zmizí, uděláte něco, abyste se nemohli rozejít. V lepším světě, ve světě s meditativnějšími lidmi, ve světě, kde je rozestřeno o něco více osvícení, budou lidé milovat, nesmírně milovat, ale jejich láska zůstane stýkáním, nikoliv vztahem. Neříkám, že jejich láska bude pouze krátkodobá. Je více než možné, že jejich láska půjde mnohem hlouběji než láska vaše, že bude na mnohem vyšším stupni důvěrnosti, že v ní bude trochu více poezie a zbožnosti. Je více než možné, že jejich láska bude trvat déle, než mohou kdy trvat vaše takzvané vztahy. Nebude však zaručená zákonem, soudem, policistou. Její záruka bude vnitřní. Bude to závazek vycházející ze srdce, bude to tiché souznění. Jestliže jste s někým rádi, chtěli byste s ním být víc a více. Jestliže vám důvěrnost přináší potěšení, chtěli byste ji prozkoumávat stále více.

Existuje několik květů lásky, které vykvetou pouze po dlouhých důvěrnostech. Existují však i letničky; za šest týdnů vyrostou a zdobí, ale za dalších šest týdnů jsou navždy pryč. Existují květiny, jimž trvá roky, než vykvetou, a existují květiny, které kvetou po mnoho dalších let. Čím déle jim trvá, než vykvetou, tím větší je jejich květ. Musí to však být závazek jednoho srdce k druhému. Nemusí být ani převeden do slov, protože převést jej do slov, znamená znevážit jej. Musí to být tichý závazek: jednoho oka k druhému, jednoho srdce k druhému, jedné bytosti k druhé. Musí být pochopený, nikoliv vyslovený. Není vůbec hezké vidět lidi, jak chodí do kostelů či na radnice, aby se vzali. Je to tak ošklivé, tak nelidské. Dokazuje to pouze, že si nemohou věřit, že věří více úřadům než svému vnitřnímu hlasu. Dokazuje to, že protože nemohou důvěřovat své lásce, důvěřují zákonům. Zapomeňte na vztahy a naučte se, jak se stýkat.

Jakmile máte vztah, začnete jeden druhého brát jako samozřejmost. To je přesně to, co ničí všechny milostné poměry. Žena si myslí, že zná svého muže, a muž si myslí, že zná svou ženu. Nikdo nezná! Je nemožné toho druhého poznat, vždy zůstává tajemstvím. A brát lásku jako samozřejmost, je urážející, neuctivé. Myslet si, že známe toho druhého, je velmi nevděčné. Jak byste mohli znát svou ženu? Jak byste mohli znát svého muže? Vždyť představují procesy, nejsou to žádné věci. Žena, již jste znal včera, tu dnes už není. Tolik vody proteklo Gangou; je někým jiným, je naprosto odlišná. Vztah vytvářejte stále znovu, začínejte nanovo, neberte jej jako samozřejmost. A muž, s kterým jste včera spala – jen se ráno znova podívejte na jeho tvář. Už není tou samou osobou, tolik se toho změnilo. Tolik, nevyčíslitelně mnoho, se toho změnilo! V tom spočívá rozdíl mezi věcí a osobou. Nábytek v místnosti je stejný, ale muž a žena, ti už stejní nejsou. Poznávejte zas a znova, začínejte nanovo. To je to, co mám na mysli stýkáním. Stýkat se znamená vždy začínat nanovo, neustále se snažit o seznámení. Zas a znova se jeden druhému představovat. Pokoušet se proniknout do všech stránek osobnosti toho druhého. Usilovat o stále hlubší poznání království jeho vnitřních pocitů, prohlubní její bytosti. Snažit se rozluštit tajemství, jež je nerozluštitelné. To je radost lásky: poznávání vědomí.

A jestliže vztah vytváříte a neredukujete ho na hotovou věc, pak se vám ten druhý stane zrcadlem. Poznáváním druhého budete nevědomky poznávat i sami sebe. Tím, že budete pronikat hlouběji do druhého, poznávat jeho pocity, jeho myšlenky, jeho inspirace, poznáte i své vlastní hluboké inspirace. Milenci se stanou zrcadlem jeden druhému a láska pak přeroste v meditaci. Vztah je ošklivý, stýkání je krásné. Ve vztahu lidé vůči sobě postupně oslepnou. Jen si vzpomeňte, jak dlouho to je, kdy jste si naposledy se svým milencem hleděli z očí do očí? Jak dlouho to je, co jste se naposledy podívali na svou partnerku? Možná roky! Kdo se dívá na svou vlastní ženu? Už jste přijali jako samozřejmost, že ji znáte. Co je na ní tedy k vidění? Zajímají vás spíše lidé neznámí než ti, které znáte; znáte kompletní topografii jejich těl, víte, jak reagují, víte, že všechno, co se stalo, se stane zas a znova. Je to stále se opakující kruh. Tak to však není, tak to však doopravdy není. Nic se nikdy neopakuje; všechno je každý den nové. To jen vaše oči stárnou, vaše domněnky stárnou, na zrcadle se vám usazuje prach, jenž vás připravil o schopnost odrážet toho druhého.

Proto říkám, abyste se stýkali. Mám tím na mysli, abyste nepřetržitě zůstávali na líbánkách. Neustávejte ve vzájemném poznávání a zkoumání, hledání nových způsobů, jak jeden druhého milovat, hledání nových způsobů, jak jeden s druhým být. Každý člověk je tak nekonečná záhada, tak nevyčerpatelná, neproniknutelná, že není možné, abyste jednoho dne prohlásili: „Už ji znám.“ „Už ho znám.“ V nejlepším případě můžete říct: „Snažil jsem se ze všech sil, ale záhada stále zůstává záhadou.“ Čím více ve skutečnosti víte, tím tajemnější ten druhý je. Láska je pak nepřetržitým dobrodružstvím.



Text je z knihy: Osho: O lásce
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 09. zář 2020 22:11:31

Obrázek

- Nepatřím k žádnému náboženství. Mojí vírou je láska a každé srdce je mým chrámem.

- Díky tvému světlu jsem se naučil jak milovat. Díky tvé kráse, jak tvořit básně. Tančíš v mé hrudi, kde Tě nikdo nevidí, ale já Tě někdy zahlédnu a ten pohled se stává mým uměním.

- Ticho je jazyk boží, vše ostatní je ubohým překladem.

- Kde rty mlčí, srdce mluví tisíci jazyky.

- Pokud se vás zeptají co je to láska? Odpovězte - obětování vůle.

- Milující člověk chce pouze být v přítomnosti své lásky, oceánu jehož hloubka nebude nikdy známa.

- Milující se lidé se nakonec někde nepotkávají. Jsou sami vzájemně v tom druhém po celou dobu.

- Vsaďte na lásku vše, pokud jste opravdovou lidskou bytostí. Polovičatost v srdečnosti nedosahuje její vznešenosti.

- Jsi cestou lásky a na jejím konci mým domovem.

- Vdechla jsi mi život. Co ale znamená jeden můj život? Ty jsi jich stovky.

- Tvůj dech se dotkl mojí duše a já dohlédl do nekonečna.

- Nechte se tiše vléct podivnou silou toho, co opravdu milujete. Nesvede vás na scestí.

- Musíte lámat svoje srdce, dokud se neotevře.

- V jatkách lásky, jsou zabíjeni jen ti nejlepší, žádní ze slabých nebo pokřivených. Neutíkejte pryč od tohoto způsobu umírání. Kdokoli, kdo nebyl zabit láskou je mrtvým masem.

- Zranění je místem, kudy do vás vstupuje světlo.

- V ruinách je naděje na nalezení pokladu.

- Žijte zapáleným životem a sledujte ty, kteří rozdmýchávají vaše plameny.

- Když děláte věci ze srdce, cítíte v sobě pohybující se řeku - radost.

- Odpověz na každé volání, které osloví tvoji duši.

- Nejsi kapkou v oceánu. Jsi celým oceánem v kapce.

- Přestaň jednat v takové malosti. Jsi vesmírem v extatické pohybu.

- Včera jsem byl chytrý, takže jsem chtěl změnit svět. Dnes jsem moudrý, takže měním sebe.

- Každý byl stvořen pro nějakou konkrétní práci a touha po této práci byla dána do každého srdce.

- Za hranicí myšlenek o konání správných a špatných věcí je místo. Potkáme se tam.

- To, co hledáte, hledá vás.

- Pozvedněte svá slova, ne hlas. Je to déšť, díky kterému květiny rostou, ne bouře.

- Umění vědění je znát, co ignorovat.

- Předtím než smrt vezme to, co jste dostali, odevzdejte, co je k předání.

Rúmí
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 29. zář 2020 5:53:33

Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 07. lis 2020 10:51:16

Temná sestra lásky

Nenávist prozrazuje silné citové pouto. Pravým opakem lásky je lhostejnost.


Obrázek

Zamilovaní prožívají koktejl povznášejících emocí, který může dozrát v lásku, ale také se zkazit v nenávist. Emoce se mění a přelévají jako vlny na moři. Ne každý z nás dokáže proměnlivost emocí zvládnout hladce, zvláště když spadnou růžové brýle zamilovanosti. I když je láska v plné síle, mohou se do ní přimíchat pochybnosti, zda mě ten druhý skutečně výlučně miluje, jestli je to ten pravý, jestli nám to vydrží… Láska je ohrožena také vlastní neschopností umět skutečně milovat – naše city jsou často určovány zkušenostmi z předchozích vztahů. Naše schopnost lásky je poničena životními frustracemi a neurotickými strukturami, které vláčíme s sebou. Umění zralé lásky od nás vyžaduje mnoho pokusů, trpělivost a velké úsilí.

„Může být projevem zlomeného srdce či „zlomeného pocitu vlastní dokonalosti“ i nenávist?“

Nenávist je polaritou lásky, která se aktivuje při emocionálně velmi zraňujícím nebo existenci ohrožujícím zážitku (například nevěra, rozchod, nezájem). Nenávist funguje jako určitá forma psychické obrany. Trpíme a naše duše se brání nepříjemným emočním prožitkům. Původní přitažlivost se přeměnila v odpor. Místo toho, aby emoční pouto k druhé osobě zmizelo, změnilo polaritu.

Přece nemůžeme milovat někoho, kdo se s námi rozešel nebo nám ublížil. A tak si stavíme obranné zdi nenávisti. Je potřeba si toho člověka zhnusit a vidět na něm jen to špatné, protože žádné dobré vlastnosti nemá! Takový blábol nám často vnucuje naše mysl. Pokud jí uvěříme, vybudujeme si pevnou zeď, která může stát dlouho, třeba i celý život. V některých vztazích se zdi boří a zase znovu staví a někde jsou postaveny v jakési průhledné formě – tito lidé milují a nenávidí zároveň.

Nepustím tě!

Carl Gustav Jung ve své knize Duše moderního člověka píše, že pokud se po lásce objeví nenávist, signalizuje to, že citová vazba přetrvává, ale na jiné, deformované úrovni. Lidé mají tendenci držet ty, kteří je opustili, aspoň jiným emočním poutem – a tím bývá nenávist. Pro mnohé z nás funguje: Lepší pokřivené pouto než žádné. Je to podobné jako u dětí, které „zlobí“. Lepší jakákoli pozornost než žádná.

Nenávist je lásce blíž než mrazivá lhostejnost, napsal Julius Zeyer. Skutečným opakem lásky je právě lhostejnost – necítíte nic. Je vám jedno, co partner dělá, s kým to dělá, kde je, kdy přijde apod. Nevidíte ani to dobré, ani to špatné, co jste společně prožili.

Během života jsem došla k pěti nejčastějším důvodům, proč se láska mění v nenávist:

Milovali jste člověka, důvěřovali jste mu, a on vás zradil, podrazil.
Jste majitelem zatím ne příliš stabilní psychiky a často si vytváříte domněnky, které neodpovídají realitě.
Druhého hodnotíte podle svého momentálního rozpoložení a právě nastalé situace. Nedokážete jeho chování vnímat z hlediska celku a dlouhodobého časového horizontu.
Do vztahu jste dali „všechno“. Obětovali jste se (i když to po vás vlastně nikdo nechtěl) a nedočkali se očekávané zpětné vazby (vděku).
Máte v sobě emoční vzorce, tajné programy: Neumím milovat. Bojím se milovat. Nezasloužím si lásku. Radši budu nenávidět a druhému ubližovat.
V každém případě nenávidět je velmi vyčerpávající. Když někoho nenávidíme, ubližujeme hlavně sami sobě. Emoce se promítají do těla. Uvědomili jste si někdy, kde to bolí, když právě zažíváte nenávist? Pokud ne, tak to zkuste.

Někdo cítí tlak na hrudi, bolí ho srdce, stáhne se mu žaludek, oslabí nohy. Jiný vnímá např. zátěž v oblasti beder a ramenou, jako by nesl něco, co nést nechce. Nenávist se často pojí se vztekem, což jí ještě dodává na síle. Lidé by se často rádi nenávisti i zbavili, ale nejde to a potom nenávidí ještě navíc sami sebe za to, že nenávidí toho druhého (protože vědí, že si touto emocí ubližují).

Pět kroků ke zpracování emocí

Je třeba odpustit. Ale jak? Na pultech knihkupectví najdete spoustu knih na téma odpuštění. V knihách se často píše, že odpouštíte kvůli vám samotným, že odpuštěním nezbavujete „pachatele“ odpovědnosti za jeho činy, ale že emočně ulehčujete sobě. To je super, ale většině lidí to funguje jen pár dní. Odpuštění je dlouhodobý proces a u hlubokých emocionálních zranění to prostě nejde jen tak, na povel.

Já mám o mnoho raději slovo „puštění“. Nemusíme nic nikomu odpouštět, ale emočně pouštět. Kousek po kousku. Je fajn, pokud si danou oblast emočně propracujeme, například s psychologem. Puštění (uzdravení, zbavení se nenávisti) chce čas a někdy mnohem víc času, než si myslíme, že by to mělo trvat.

Jak se pouští emoce, detailně popisuji ve své knize Emoce pod kontrolou. Tady to zjednodušeně shrnu. Základem pro práci s emocemi, v tomto případě s nenávistí, je koncept všímavosti.

Pokud se budeme pitvat v nenávistných myšlenkách a emocích, budeme je tím živit a je možné, že nás začnou trápit deprese a budeme si přitahovat nemoci a negativní události. A to hlavně proto, že náš celý svět budeme vnímat přes šedé nebo černé brýle. Nemá smysl řešit, jestli jsou vaše emoce oprávněné, či nikoli. Pokud chcete, klidně si řekněte, že jsou. Potom je potřeba, kdykoli se objeví emoce nenávisti a vy si jí všimnete například v tělesných pocitech (srdce, žaludek), udělat následujících pět kroků:

1. Zastavte se
Je možné, že se vám nebude chtít, že budete mít potřebu si negativní emoci užít. To se stává tehdy, pokud ji prožíváte dlouhou dobu. Mozek si prostě vytvoří „neuronovou lajnu“, kterou nechce jen tak opustit nebo smazat.

2. Uvědomte si, že vy nejste ta prožívaná emoce
Vy jste ten, kdo právě prožívá emoci, a ta emoce bude za chvíli pryč. Víte, že emoce jsou jako vlny na moři. Tímto získáte částečný odstup. Emoce nebude tak silná.

3. Potom emoci se zájmem pozorujte a nechte ji odejít
Kde se vám právě teď promítá v těle? Klidně si s ní i popovídejte: Nazdar, tak už zase? Byla jsi tu včera desetkrát a předevčírem patnáctkrát. Tak co mi dnes chceš sdělit? Jo, byl na mě hnusnej a opustil mě, ale to už jsme řešili 999krát. Neboj, zase tě probereme u psychologa. Tak, co budeme dělat teď?

4. Večer vyhodnoťte
Jak byla emoce nenávisti dnes silná?
Pohltila vás? Nechali jste si s ní kazit den?
Co vám nejvíc pomáhá?
Tady prosím: buďte k sobě upřímní. Nejde o to být hned perfektní. Klidně se můžete nechat emocí občas pohltit. Sami ale uvidíte, že to bude stále méně a méně často.

5. Nezapomeňte na psychohygienu
Sem řadím hlavně jakýkoli pohyb, sport (negativní emoce se skvěle vybíjejí přes tělo), přiměřeně zdravé a kvalitní jídlo, spánek a meditaci.

A co když máte pocit, že ten druhý nenávidí vás? Je dobré si uvědomit, že vy nemáte (a ani mít nemůžete) zodpovědnost za to, jak on či ona prožívá své emoce. A pokud jste chyceni ve smyčce já nenávidím jeho, protože on nenávidí mě, jedná se většinou o zrcadlení emocí, o projekce. Zde by bylo namístě si odpovědět i na otázku: „Nenávidím sám sebe?“ I v této situaci vám mohou pomoci výše uvedené kroky.

Nezlobte se na sebe za to, že prožíváte nenávist. Vnímejte to jako přirozený obranný proces před vaší bolestí. Budete se postupně uzdravovat a pomalu se vám otevřou dveře ke svobodě a nové lásce. Ani ona nemusí trvat věčně a může se opět proměnit ve svoji temnou sestru. To je koloběh života, to jsou vlny na moři. Jedna se objeví, zaplaví vás, stáhne se zpět a zase přijde další…
https://psychologie.cz/temna-sestra-lasky/
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 11. lis 2020 20:05:53

Kvalita lásky v souvislosti s úrovní vědomí

Láska slouží, zatím co ego chce, aby mu bylo slouženo.

Úroveň našeho vědomí určuje, jak prožíváme lásku.

Nízká úroveň vědomí sebou nese těžké emoce, jako je strach, hněv, vina, pýcha, nenávist, stud a jiné. Ego je hlavní vůdce, který pod vlivem těchto emocí řídí náš život a nedovoluje prožitek vyšší vibrace lásky. Tajně čerpá potěšení z negativity. Ego žárlí na vše, o čem tuší, že přesahuje vlastní omezenost, a tak se snaží srážet vše, čemu nedokáže porozumět. Sebeúcta a sebe láska se odvíjí podle toho, jakou hodnotu mi dají druzí. A tak i pozornost automaticky přechází k posuzování, komentování a obviňování druhých.

Láska v tomto pojetí vychází z naučených rodinných programů, je to více o dělání, než bytí. Projevuje se to péčí nebo děláním něčeho pro druhé za účelem nějakého zisku.

Duchovní vývoj nás přivádí více k sobě samému.

Není to už tolik o tom, co druzí, ale začínáme být schopni sebe reflexe a sebe přijetí i v situacích, které pro nás nejsou příznivé. Naše ego se pomalu začíná uvolňovat a odevzdávat svoji moc tomu Vyššímu. Začíná připouštět svoji omezenost. Pokud přijde strach a jiné negativní energie, můžeme je vidět, ale nemusíme být s nimi ztotožněni.

Velkou výzvou k překonání strachu a s ním spojených pochybností, je ochota jim čelit s odvahou. Překonáváním těchto překážek k nám začíná proudit duchovní energie lásky. Překročením duality se láska postupně zduchovňuje a stává se z ní soulad s Božským, které je jejím nejvyšším zdrojem.
https://www.kvalitazivota.cz/doc/kvality-lasky
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 29. lis 2020 12:36:14

Obrázek

Představte si, že od někoho pocítíte více lásky, než jste kdy poznali. Jste milováni ještě víc, než vás milovala vaše matka, když jste byli kojencem, víc, než kdy vás miloval váš otec, vaše dítě nebo váš nejintimnější milenec - kdokoli.

Tento milenec od vás nic nepotřebuje, nehledá osobní uspokojení a chce jen vaše úplné naplnění. Jste milovaní jen proto, že jste tím, kým jste, jen pro existenci. Abyste to získali, nemusíte dělat nic. Vaše nedostatky, nedostatek sebeúcty, fyzická dokonalost nebo sociální a ekonomický úspěch - nic z toho nevadí. Nikdo vám tuto lásku nemůže vzít a vždy tu bude.

Představte si, že být v této lásce je jako donekonečna relaxovat v teplé lázni, která obklopuje a podporuje každý váš pohyb, takže je tím pronikána každá myšlenka a pocit. Máte pocit, jako byste se rozplývali v lásce. Tato láska je ve skutečnosti vaší součástí; vždy proudí skrz. Je to jako subatomární struktura vesmíru, temná hmota, která spojuje všechno.

Když se naladíte na tento tok, pocítíte to ve svém vlastním srdci - ne ve svém fyzickém srdci nebo ve svém emocionálním srdci, ale ve svém duchovním srdci, místě, na které ukážete ve své hrudi, když řeknete: „Já jsem.“ Toto je vaše hlubší srdce, vaše intuitivní srdce. Je to místo, kde se spojuje vyšší mysl, čisté vědomí, jemnější emoce a vaši duševní identitu a vy se připojujete k vesmíru, kde je přítomnost a láska.

Bezpodmínečná láska skutečně existuje v každém z nás. Je to součást našeho hlubokého vnitřního bytí. Není to ani tak aktivní emoce, jako spíše stav bytí. Není to „miluji tě“ z toho či onoho důvodu, ne „miluji tě, pokud mě miluješ.“ Je to láska bez důvodu, láska bez předmětu.

Je to jen zamilované posezení, láska, která zahrnuje židli a místnost a prostupuje všude kolem. Myslící mysl je uhašena láskou. Pokud půjdu v sobě na místo, kterým je láska, a vy půjdete na místo v sobě, které je láskou, jsme spolu - zamilovaní. Pak jsme ty a já skutečně milující, to je stav být láskou. To je vstup do Jednoty.


~ Ram Dass, z „Be Love Now“
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 08. úno 2021 17:21:05

Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 14. úno 2021 22:24:36

Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod Tara » čtv 18. úno 2021 0:30:15

Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 2844
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Láska

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 09. bře 2021 13:24:46



Buddha učí, že sami vytváříme své nynější životní situace a můžeme je měnit a utvářet. Láska a partnerství jsou chápány jako základ pro růst a rozvoj a současně jako možnost, jak překonávat svá osobní omezení až k jejich úplnému odstranění. Lama Ole Nydahl je přes 40 let ženatý a svá doporučení, jak dosáhnout harmonického vztahu a trvale šťastného života, která vycházejí z učení Buddhy, popsal ve své knize Buddha a láska.

Co říká buddhismus o věrnosti v partnerství?
Nejprve je důležité pochopit, že Buddha není stvořitel ani trestající Bůh, který by na nás ukazoval moralistickým ukazováčkem. Buddha si jen přeje, aby se nám vedlo dobře, abychom lépe žili, lépe umírali a lépe se znovu rodili a abychom se rozvíjeli. Buddha se držel daleko od našich ložnic. To bylo to nejchytřejší, co mohl udělat.
Lidé jsou prostě rozdílní. V různých kulturách existují různé modely. Na Západě převládající model je jeden plus jedna: jeden muž má jednu ženu a jedna žena má jednoho muže. Ti mají pár dětí. To vytvořilo v západním světě tu nejstabilnější společnost. A skutečně to vypadá tak, že je to pro většinu lidí to nejlepší. Často se ale vztah stane trochu omezeným, je v něm příliš mnoho tlaku a očekávání jako v tlakovém hrnci.
V jiných zemích existuje polygamie, jeden muž má více žen. Pak existují země jako Tibet, kde je polyandrie, kde má jedna žena více mužů.
V Grónsku patří k pohostinství, že host může strávit noc s ženou hostitele, když přijde na návštěvu. Cestoval totiž pravděpodobně pár týdnů v mrazivém prostředí, zatímco hostitel je s ženou stále. Přirozeně záleží na ženině souhlasu.
Naproti tomu ženy v arabských státech musí své tělo zahalovat, protože muži nechtějí, aby někdo viděl, jak pěkné nebo ošklivé jsou. To však velmi omezuje jejich svobodu pohybu a často se stávají oběťmi dopravních nehod, protože pořádně nevidí.
Mezi těmito modely svobody a omezení nacházejí různí lidé svoji cestu. Ve velké míře je to závislé na karmě. Ve většině případů máme nejsilnější karmu s jedním nebo dvěma partnery, s kterými jsme byli v předchozím životě.
To jediné, proti čemu se Buddha vyjadřoval negativně, je incest. V tom byl zcela jednoznačný. Jinak ale jako buddhista nebo buddhistka můžeme žít dobře téměř v jakékoli společnosti bez toho, abychom se dostali do potíží. Sexuální vztah, který nezpůsobuje bolest, je dobrý sexuální vztah.
Teprve, když přijdou děti, vzniká opravdový závazek. Přivedli jsme tak na svět bytosti, které jsou na nás závislé. Pak bychom se měli pokusit být dobrá rodina nebo k sobě mít minimálně dobrý vztah.

Jaké je správné nastavení v lásce a partnerství, aby byl vztah šťastný a oba partneři se mohli optimálně rozvíjet?
Řekl bych, že správné nastavení v lásce je vždy myslet víc na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní a pokusit se dávat to, co je užitečné. Nemít tolik připoutanosti, sdílet přátelským, lehkým způsobem a nebýt k sobě moc přilepení. Partnera si stále držíme v mysli. Díky tomu bude vztah méně omezený a více radostný. Je to dlouhá cesta a potřebuje nějaký čas. To je fáze, ve které mají lidé nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že chtění bylo tím nejsilnějším pocitem.
Z toho důvodu, zvláště pokud máme moc nad lidmi, tak od okamžiku, kdy se nám v hlavě trochu rozjasní, musíme dávat pozor na to, jestli jsou naše činy pro druhé užitečné. Pokud tomu tak není, měli bychom přemýšlet, co s ostatními můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme zohlednit spoustu různých věcí. Občas musíme dělat věci, které se zdají být podivnými.
Když se na věci díváme z nadosobní úrovně, tak vidíme, že nejsou jen dobré nebo špatné, nýbrž podle okolnosti mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnohých případech je to sexualita. Když mají lidé odpovídající karmu, bude to pro ně plné radosti. V jiných případech přináší lidem sexualita jen problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.
To nejlepší, co můžeme udělat, když máme s někým silný svazek, tělesně blízký vztah, je nechat mu nebo jí co nejvíce svobody. To je ten pravý dárek lásky – ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a pak jim nechat svobodu. Ověř si to, mysli na druhé, ne na sebe. To je důležité.
Když se například podíváme na lásku, vidíme, že existují dva typy. Ta první dává, obohacuje, roste a je nádherná. A pak je tu druhá, která omezuje, očekává, brzdí a je stále připoutaná k minulosti nebo budoucnosti. Ten špatný druh lásky je ten, kde se pokoušíme vzájemně se strkat do šuplíků. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, takže nesmíš mluvit s tím a musíš dělat to a já očekávám toto a nedělej tamto.“ Nebo když se lidé na sebe tak upnou, že se zcela odříznou od vnějšího světa. To je známka slabosti a není to dobré, protože se tím všichni ochuzují.
Jiný druh lásky, který je štědrý a velkorysý, který má příchuť svobody a růstu, najdeme ve vztazích, kde se lidé chtějí společně učit a růst a chtějí, aby se ten druhý rozvíjel. To se děje, když se muž podívá na ženu, a řekne: „Já z ní udělám královnu“. A když se žena podívá na muže a řekne: „Udělám z něho prince.“ Kde toho druhého nechceme kontrolovat a omezovat, kde chceme tomu druhému ukázat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti, to je pravá láska.

Existují ještě jiné funkční formy partnerství, než je vztah dvou lidí?
Řekl bych, že pokud není ve vztahu žárlivost, funguje to velmi dobře s více partnery. Například v Tibetu byly spíše ženy s více muži než muži s více ženami. Myslím si, že ve většině případů je partnerství ve dvou jako základní rodina s trochou otevřenosti to nejlepší řešení. Jsou však také případy, kde se k sobě více partnerů dobře hodí.
Musíme jen vždycky dávat pozor, aby nikdo netrpěl a nebyl využíván. Každé setkání musí vždycky probíhat s motivací přivádět druhé k růstu a rozvoji. To k tomu patří.

Když vidíme všechny bytosti jako buddhy a nevylučujeme nikoho ze své lásky, pak přece nemůžeme mít vůbec žádný intenzivní milostný vztah k určitému člověku?
I když se v nás objeví velká radost a budeme zářit na ostatní a přát všem lidem všechno nejlepší, tak přeci jen tu budou lidé, s kterými budeme mít užší svazek. Se kterými jsme např. v předchozích životech činili silná přání dělat společně něco dobrého. Takže i když přejeme všem všechno nejlepší a děláme vše, co je v našich silách, a vždy pociťujeme radost a nadbytek pro ostatní, nemůžeme pomoct všem bytostem. Je to jako kroužek a háček, když tu není kroužek, tak se háček nemá kde zachytit.
Potom potkáváme lidi, se kterými máme užší svazek, a pokračujeme v práci, jako já a moje žena Hannah a Caty a hodně mých žáků a přátel. Přestože tedy zažíváme stále více radosti, prožíváme s některými lidmi užší vztah než s jinými.
Jinak řečeno, to, že přeješ všem všechno nejlepší, neznamená, že nepřeješ všechno nejlepší bytosti, která ti je blízká. Tak to prožívám já.

Mezi muži a ženami nevznikají jen milostné vztahy, ale i jiné. Můžeš k tomu něco říct?
Když budeme lidi blíže pozorovat, často uvidíme, jaký vztah s nimi můžeme navázat. Jestli při tom vznikne připoutanost, a jaký druh vztahu to může být – více sexuální nebo emocionální atd.
Jsou čtyři věci, kterými žena může být pro muže a čtyři věci, kterými muž může být pro ženu.
Žena může být matkou, která se nás snaží vychovávat. Když se spolu dobře bavíme, pak je spíše jako sestra. Když ji ochraňujeme, je spíše jako dcera. Když nás fyzicky přitahuje, je spíše milenkou.
Stejným způsobem může žena vidět muže. Jako otce, když je spíše ochráncem a dává pocit bezpečí. Když je to zábavné s ním být, bez přílišného citu, pak je jako bratr. Když je to někdo, koho musíme ochraňovat, koho musíme vychovávat, pak je jako syn. A milencem je, když nás fyzicky přitahuje a vztah funguje.
Samozřejmě každý by chtěl být milencem nebo milenkou – je to více vzrušující a speciálnější, ale můžu vám říct, že jsem díky požehnání všech buddhů získal zkušenost, že o deset let později už není důležité, jestli někdo byl jako moje sestra, dcera nebo milenka. Nezáleží na tom, jak blízký vztah to byl. Pro vztahy, které trvají dlouho, to není důležité. Samozřejmě že dáváme vždy více a jsme otevřenější k osobě, se kterou se milujeme, protože je to blízký vztah.
Daleko důležitější jsou však trvalé kvality, kvality dharmy, kvalita důvěry. Důležité je, abychom rostli, rozvíjeli se, pracovali spolu. V takovém soužití je velké požehnání, ale pokud je v něm příliš připoutanosti, pak je zde i hodně utrpení a hodně obtížných věcí atd. Nejdůležitější je, abychom sdíleli dharmu, rozvoj a růst.

Můžeš říct něco o manželství a rodičovství v moderním světě?
V manželství je to stejné jako v ostatních oblastech života. Partneři chtějí v manželství dosáhnout štěstí a zabránit utrpení. V tom se manželství neliší od jakéhokoli jiného vztahu mezi mužem a ženou – ať už s oddacím listem, nebo bez něj.
V podstatě jsou tedy stále svobodní. To se ale změní, jakmile se narodí děti. Protože děti jsou na svých rodičích závislé. Proto bychom se za těchto okolností měli pokusit zůstat spolu, i když je někdy těžké najít společnou řeč. V tom případě by bylo pro děti lepší, kdyby někdy strávily více času s matkou a někdy více s otcem, podle toho jak samy chtějí. Důležitý je při tom náš postoj. Měli bychom druhého podporovat v jeho růstu a rozvoji, tedy dávat, ne brát, nevyužívat ho. Proto musíme partnera vidět zásadně jako něco velice drahocenného, jako někoho, kdo je schopný se rozvíjet.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?
Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.
Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.
Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Co je lepší, když do vztahu dáváme úplně všechno nebo když hned od začátku uděláme určitá omezení, abychom si zachovali trochu samostatnosti?
Myslím, že bychom do toho měli dát úplně všechno. Pokud ovšem chceme raději žít vedle sebe s jasnými hranicemi, více jako ve vztahu k otci nebo matce nebo jako bratr a sestra, je to také možné, ale nebude tu dokonalá blízkost, jako je tomu v romantickém vztahu. Proto si myslím, že je mnohem více vzrušující, když do vztahu dáme všechno, když do něj takříkajíc skočíme rovnýma nohama.
Protože v lásce vyhrává ten, který dává všechno. S láskou je to jako se studnou. Čím více z ní čerpáme, tím více dostáváme. Rosteme tím, že dáváme. Také zde samozřejmě musíme mít správnou motivaci, měli bychom si přát, aby ten druhý rostl a posouval se dál. Měli bychom při tom však být samostatní a zachovat si svůj střed, abychom stále mohli i dávat.
Možná si myslíme, že vyhrává ten, který do vztahu nic nevkládá, a že ten, který dává vše, všechno ztratí. Není to pravda. Ten, který do vztahu nic nevkládá, se nic nenaučí, ten, který dává, získává a roste. Můžeme samozřejmě být i tak vlažní, že si před tím, než zemřeme, ani nevšimneme toho, že jsme žili – to však nikomu neradím.

Co je lepší, mnoho volných vztahů nebo jeden pevný?
Na to existuje mnoho různých pohledů. Například Dánové říkají: „Proč učinit jednu ženu nešťastnou, když můžeme učinit mnoho žen šťastnými.“ To bylo dobré do doby, než se objevil AIDS. To byl konec lehkého, veselého „flirtování“. Od té doby je to riskantní a člověk by měl dávat dobrý pozor a chránit se.
Měli bychom dávat pozor, abychom nelámali příliš mnoho srdcí, to znamená od začátku dávat jasné signály. Pokud to má být jen krátké setkání, měli bychom být čestní a hned si to ujasnit, aby nevznikaly nějaké sliby a podobné nepříjemné věci. Láska by měla přinášet radost, ne potíže.

Někdy se vytvoří vztah jen proto, že jeden druhému zapadá do jeho schématu, např. představuje postavu otce nebo matky. Jak s něčím takovým zacházet, máme to pojmenovat a analyzovat nebo si toho nemáme všímat?
Jakmile něco pojmenujeme, zároveň to zmenšíme. Když řekneme je to nějak, specifikujeme to a tím výrokem vyloučíme, že by to mohlo být i jinak. Vezmeme tím situaci prostor a připravíme ji o všechny další možnosti. Nejlepší je zůstat v proudu dění. Radil bych, aby se každý sám za sebe podíval, jak se můžeme navzájem co nejlépe doplňovat, jak se můžeme shodnout. Analýza je dobrá u mrtvých záležitostí. Když začneme něco krájet na kolečka, abychom to mohli přesně prozkoumat, po prozkoumání to zůstane samozřejmě rozkrájené, a tím pádem mrtvé.
Vztah se však neustále vyvíjí a neměli bychom ho pevně vymezovat. Jednoduše směřujeme za tím, čeho chceme dosáhnout. To neznamená být neupřímný nebo nechtít vidět věci takové, jaké jsou. V každé situaci ale dáváme prostor, aby se mohlo rozvinout to nejlepší. Říkám tomu „dynamická pravda“. Každý se tedy více dívá na to, co je možné, než na to, čeho již bylo dosaženo. Je to jako voda, která teče. Je to živé!
Návštěvník
 

Re: Láska

Nový příspěvekod miroslav » úte 09. bře 2021 17:14:03

To je moc pěkný :)

"Láska a partnerství jsou chápány jako základ pro růst a rozvoj a současně jako možnost, jak překonávat svá osobní omezení až k jejich úplnému odstranění."
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 3963
Registrován: čtv 29. kvě 2014 10:33:24

PředchozíDalší

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků