Poradna zdarma

Sedm kroků k překonání ega


Zde je sedm návrhů, které pomohou překonat hluboce zakořeněné představy o vlastní důležitosti. Všechny jsou navrženy tak, aby pomohli zabránit falešnému ztotožnění se s domýšlivým egem.



1. Přestaňte se urážet

Chování druhých není důvod, abyste se sami znehybnili. To, co Vás uráží, Vás pouze oslabuje. Hledáte-li příležitosti, abyste se urazili, najdete je na každém kroku. To pracuje Vaše ego, které Vás přesvědčuje, že svět by neměl být takový, jaký je. Můžete začít oceňovat život a sladit se s univerzálním Duchem Stvoření. Když ale budete uražení, nemůžete se dostat k síle záměru. V každém případě, počínejte si tak, abyste vymýtili hrůzy tohoto světa, které vycházejí ze silného ztotožnění se s egem, ale zůstaňte pokojní. Jak nám Kurz Zázraků připomíná : Mír je od Boha. Vy, kdo jste součástí Boha, nejste tedy doma nikde jinde než v jeho míru. Bytí je od Boha. A Vy, kdo jste součástí Boha, nejste doma nikde jinde než v jeho míru. Pokud jste uražení, tvoří to stejně ničivou energii, která se dotkla v prvé řadě Vás a vede k útoku, protiútoku a válce.



2. Vzdejte se potřeby vyhrávat

Ego nás velice rádo rozděluje na vítěze a poražené. Honba za vítězstvím je zaručený způsob, jak zabránit vědomému kontaktu se záměrem. Proč? Protože konec konců, nelze stále jen vyhrávat. Někdo bude vždy rychlejší, mladší, silnější, chytřejší nebo mít více štěstí a Vy se pak budete cítit bezcenní a nedůležití. Nejste Vaše výhry či vítězství. Můžete rádi soutěžit a bavit se ve světě, kde výhra je všechno, ale nemusíte tam být ve svých myšlenkách. V tomto světě, kde všichni sdílíme ten stejný energetický zdroj nejsou žádní poražení. Vše, co můžete daný den říci je, že jste prováděli srovnání s ostatními na určité úrovni. Ale zítra je další den, s dalšími soupeři a novými okolnostmi k posouzení. A Vy jste stále nekonečná přítomnost v těle, které je o další den (nebo desetiletí) starší. Vzdejte se potřeby vyhrávat tak, že nebudete souhlasit s tím, že opakem výhry je prohra. To je strach ega. Pokud Vaše tělo dnes nevystupuje vítězným způsobem, pak jednoduše nezáleží na tom, když se neztotožňujete výhradně se svým egem. Buďte pozorovatel, který si všímá a baví se, aniž by potřeboval vyhrát trofej. Buďte v míru a spojte se s energií záměru. Je ironií, ačkoli si toho sotva všimnete, že jakmile se budete méně snažit o vítězství, začne se ve Vašem životě objevovat více.



3. Vzdejte se potřeby mít pravdu

Ego je zdrojem mnoha konfliktů a neshod, protože Vás tlačí k tomu, abyste přesvědčovali druhé, že nemají pravdu. Když jste nepřátelsky naladěni, jste odpojeni od síly záměru. Tvořivý Duch je laskavý, milující a přístupný; a bez hněvu, zlosti, nebo hořkosti. Tím, že se ve svých debatách a vztazích vzdáte potřeby mít pravdu, je to jako říkat egu: „Nejsem Tvým otrokem. Chci přijmout laskavost a odmítám Tvoji potřebu mít pravdu. Ve skutečnosti nabídnu této osobě šanci cítit se lépe tím, že řeknu, že má pravdu a poděkuji za to, že mne nasměrovala k pravdě.“ Když se vzdáte potřeby mít pravdu, jste schopni posílit Vaše spojení se silou záměru. Ale nezapomeňte, že ego je odhodlaný bojovník. Viděl jsem, jak lidé ukončují své jinak krásné vztahy kvůli tomu, že lpěli na své potřebě mít pravdu. Apeluji na Vás, abyste se vzdali své egem řízené potřeby mít pravdu tím, že se zastavíte uprostřed hádky a zeptáte se sami sebe – Chci mít pravdu nebo chci být šťastný? Když si vyberete radostný, milující, duchovní postoj, Vaše spojení se záměrem bude posíleno. Tyto okamžiky nakonec rozšíří Vaše nové spojení se silou záměru. Univerzální Zdroj s Vámi začne spolupracovat na vytváření života, k jakému jste byli předurčeni.



4. Vzdejte se své potřeby být nadřazení

Opravdová urozenost není o tom být lepší než někdo jiný. Je to o tom být lepší než jste bývali. Soustřeďte se na svůj růst s neustálým vědomím toho, že nikdo na této planetě není nijak lepší než kdokoliv jiný. My všichni vycházíme ze stejné tvořivé životní síly. My všichni máme poslání si uvědomit svou předurčenou podstatu; vše co potřebujeme k naplnění našeho údělu je nám přístupné. Nic z toho však není možné, když vidíte sami sebe jako nadřazeného ostatním. Je to staré pořekadlo, ale přesto pravdivé: V očích Boha jsme si všichni rovni. Vzdejte se své potřeby cítit se nadřazeně tím, že se budete v každém jedinci snažit vidět rozvíjejícího se Boha. Nehodnoťte druhé na základě jejich vzhledu, úspěchů, majetku a dalších ukazatelů ega. Když vysíláte pocity nadřazenosti, vrátí se Vám to zpět, což povede k rozhořčení a nakonec nepřátelským pocitům. Tyto pocity se stanou vozidlem, které Vás zaveze dále od záměru. Kurz Zázraků o této potřebě být zvláštní a nadřazený říká: Výjimečnost vždy vytváří porovnávání. Je založena na nedostatcích viděných v ostatních a udržována hledáním a udržováním všech jasně viditelných nedostatků, které může vnímat.



5. Vzdejte se své potřeby mít více

Mantrou ega je „více“. Není nikdy spokojeno. Nezáleží na tom, čeho jste dosáhli nebo co jste získali, vaše ego bude trvat na tom, že to není dost. Shledáte, že jste ve stavu neustálého snažení, a vyřazujete možnost čehokoli dosáhnout. Jenže ve skutečnosti jste toho už dosáhli a jak se rozhodnete využít tento přítomný okamžik Vašeho života je pouze Vaše volba. Paradoxně, když přestanete potřebovat více, do Vašeho života přijde více toho, po čem toužíte. A protože jste odděleni od této potřeby, zjistíte, že je pro Vás snazší předat to dále druhým, neboť si uvědomíte, jak málo stačí, abyste byli spokojení a pokojní. Univerzální Zdroj je spokojený sám se sebou, neustále se rozrůstá a tvoří nový život, nikdy se nesnaží držet se svých stvoření pro své vlastní sobecké záměry. Tvoří a nechává jít. Jakmile se vzdáte potřeby ega mít více, sjednotíte se s tímto Zdrojem. Tvořte, přitahujte k sobě a nechte to jít, nikdy nepožadujte, aby k Vám přišlo více. Z vděčnosti za všechno, co k Vám přichází se naučíte mocnou lekci, kterou učil František z Assisi : „…. dostáváme dáváním.“ Když umožníte hojnosti, aby proudila k Vám a skrze Vás, spojíte se s Vaším Zdrojem a zajistíte, že tato energie bude pokračovat v proudění.



6. Přestaňte ztotožňovat sami sebe se svými úspěchy

Toto může být složitá představa, pokud si myslíte, že Vy jste Vaše úspěchy. Bůh píše všechnu hudbu. Bůh zpívá všechny písně. Bůh staví všechny budovy. Bůh je zdrojem všech Vašich úspěchů. Mohu slyšet Vaše ego hlasitě protestovat. Nicméně zůstaňte naladěni na tuto myšlenku. Vše vychází ze Zdroje! Vy a tento Zdroj jste jedno! Nejste toto tělo a jeho úspěchy. Vy jste pozorovatel. Všímejte si toho všeho a buďte vděční za schopnosti, které jste nasbírali. Vzdejte veškeré uznání síle záměru, která Vás přivedla na tento svět a jejíž jste zhmotněná součást. Čím méně budete potřebovat být uznáni za své úspěchy a čím více zůstanete spojeni se sedmi výrazy záměru, tím volnější budete, abyste něco dokázali a tím více se to projeví. Právě když přilnete k těmto úspěchům a věříte, že Vy sami děláte všechny tyto věci, opouštíte mír a vděčnost Vašeho Zdroje.



7. Vzdejte se Vašeho dobrého jména

Vaše pověst se nenachází ve Vás. Sídlí v myslích ostatních. Tudíž nad tím nemáte žádnou kontrolu. Pokud promluvíte s 30ti lidmi, budete mít 30 reputací. Spojit se se záměrem znamená poslouchat své srdce a vést sám sebe na základě toho, co Vám říká vnitřní hlas. To je Váš účel zde. Pokud se přehnaně staráte o to, jak Vás ostatní vnímají, pak jste se odpojili od záměru a dovolili, aby Vás vedly názory druhých. To pracuje Vaše ego. Je to iluze stojící mezi Vámi a silou záměru. Není nic, co byste nemohli dokázat, pakliže se neodpojíte od síly zdroje a nenabudete přesvědčení, že Váš záměr je dokázat druhým jak mistrovský a nadřazený jste a nebudete vynakládat svou energii k tomu, abyste se pokoušeli získat ohromnou pověst mezi dalšími egy. Dělejte, co děláte, protože Váš vnitřní hlas, který je vždy spojený s Vaším zdrojem, jemuž je i vděčný, Vás také nasměruje. Držte se údělu, odpoutejte se od výsledků a přijměte odpovědnost za to, co se nachází ve Vás: Váš charakter. Nechte svou reputaci ostatním k diskusi, s Vámi to nemá nic společného. Nebo jak zní název knihy: Co si o mě myslíte není moje věc!

Zdroj: Wayne W. Dyer, Ph.D. (http://www.drwaynedyer.com)
http://slunecnyzivot.cz/2014/02/sedm-kr ... onani-ega/

Možná proto se kdysi advaita odhalovala jen připraveným

máš pravdu, naštěstí toto vše lze vzít jednou ranou postupným spálením ega..

Smyslem každé sádhany je očista mysli. Nečistoty, které se mají odstranit, se souborně nazývají egem. Pochopení povahy a působení mysli a ega je důležité pro poznání, jak sádhana očišťuje mysl.

Mysl (antahkárana) je jednotlivá entita s množstvím funkcí. Ve skutečnosti je to Self, neboli čisté nekonečné vědomí – átman, který je omezen v individualitě (džívátman) pro nečistoty, které vytvářejí ego. Funkční části mysli jsou: manas, buddhi, ahamkára a čitta. Filozofické systémy sánkhja a tantra uznávají první tři, zatímco védánta k tomu přidává čittu.

Manas je tou částí mysli, která je v kontaktu se světem, který zažívá pomocí pěti smyslů a pěti orgánů činnosti. Je zapletena v myšlení (manana) a v myšlenkových formacích.

Buddhi představuje intelekt nebo také vyšší mysl a přizpůsobuje manas, nižší mysl. Buddhi obsahuje morální a duchovní uschopnění, např. vivéka – rozlišování mezi Skutečnem a neskutečným, dále vajrágja – odpoutanost neboli volní zdrženlivost od tužeb a připoutaností. Buddhi je neosobním vědomím.

Ahamkára je osobním vědomím a osobuje si nárok na „já jsem ten a ten“. Poskytuje pocit individuality, pocit jednoty těla a mysli a stálost ega či já v měnícím se světě. Je také základem egocentrismu, který nazýváme egem. Nicméně pocit já, který je odrazem Já – Self v mysli, je schopen vést jedince k realizaci Já – Self.

Čitta je částí mysli, která se zabývá podvědomím. Obsahuje formace a znovuoživování samskár (vásan), což jsou dojmy vtištěné v mysli, egoistické motivy z činů jedince. Jsou-li dostatečně hluboké, jsou v podobě „semenného tvaru“ uloženy v příčinném těle. Čitta je také tím, kdo poznává jména a tvary ve fyzickém světě. Ukládá zkušenosti do paměti, avšak dovede také zapomenout či zamítnout zkušenost. Čitta je během sádhany kontrolována a očišťována.

Jak působí a pracuje mysl jako celek? Nejsnadněji to pochopíme, vezmeme-li si příklad člověka, který přichází do styku s objektem.

Jedinec na zahradě se setkává s růží. Jeho smyslové orgány zraku a čichu posílají tuto smyslovou zprávu manasu. Jestliže jedinec o toto nemá zájem, manas zprávu zamítá. Pokud ho to zajímá a květiny ho přitahují, pak manas poselství smyslů přijímá a vede je dále ke zbylým třem částem mysli. Čitta rozvine své samskáry k poznávání a také samskáru touhy. Každá z těchto samskár, které jsou uloženy v semenné formě v příčinném těle, začnou svým pohybem do srdce a posléze do mysli a narůstají do myšlenkových tvarů. V jedinci vystoupí myšlenka: „To je růže“ zároveň s touhou po ní. Ahamkára povzbuzuje manas a v jedinci vyvstane myšlenka: „Musím takovou růži mít“. Buddhi je činitelem, který rozhoduje. Předá proto manasu svůj souhlas a jedinec si růži přivlastní.

Působení mysli ukazuje na dva důležité závěry:
1. – jsou to samskáry, dojmy, touhy, které běžně určují jedincovo počínání,
2. – je to vajrágja, odpoutanost v jedinci, která zabraňuje, aby samskára touhy uskutečnila.

Pokusíme se nyní vysvětlit povahu ega a jak funguje. Již jsme vysvětlili samskáru touhy, jak působí v mysli a reprezentuje ego, nebo přesněji egocentrismus jedince. Je asi lepší dávat přednost pojmu egocentrismus, abychom si ho nepletli s jástvím ega, kam patří individuální jedinec džívátman. Podle védánty a jiných systémů, egoistické motivy činností jednotlivce zanechávají samskáry (dojmy) v mysli jedince, které ho učiní náchylným, aby si v budoucnu počínal stejným způsobem. Když např. provádí určité činnosti s velmi sobeckým motivem a často je opakuje, pak zanechají v jeho mysli hluboké dojmy, které jsou v příčinném těle zaznamenány jako samskáry, a to v semenném (zárodečném) tvaru. V mysli jedince pak samskáry znovuoživují způsobem, který jsme si popsali a činí jedince náchylným opakovat stejný motiv nejen v současném životě, ale i v budoucím životě při novém vtělení.

Toto však zasluhuje určité vysvětlení. Člověk disponuje třemi těly: fyzickým, které koná, jemnohmotným tělem, které je nositelem mysli a příčinným tělem, které přenáší samskáry a jiné příčiny do dalšího znovuvtělení. Jemnohmotné a příčinné tělo tvoří jednotku a přežívají fyzickou smrt. Později, když nastává čas jedincova znovuzrození ve fyzickém světě, jeho jemnohmotné a příčinné tělo se zrozují v novém fyzickém těle. Když se jedinec narodí ve světě, nepřináší s sebou jenom mysl, ale i samskáry z jeho minulého života na zemi. V něm tkvící samskáry se během jeho fyzického života oživují a vystupují z podvědomí jako myšlenky, které ho ovlivňují, aby prováděl činnosti se stejnými sobeckými motivy, jaké měl v předchozím životě.

Samskáry jsou nečistotami mysli, které vytvářejí clonu mezi myslí a Já-Self. Nazývají se „egem“, protože plodí silně egoistické motivy konání, jako např. nestřídmé touhy, stav sobectví, nenávist, žárlivost apod. Svazují jedince k cyklu zrození a smrti, protože jejich vystoupení v životě zjednává nové „příčiny“ pro znovuvtělení. Chce-li člověk žít šťastný život ve světě, pak samskáry jsou velkou překážkou. Nicméně správným počínáním mívá člověk dostatek možností, jak se jich zbavit.

Nazývat z hlediska morálky motivy chování jako „dobré“ či „špatné“ není moc platné ani užitečné. Motivy činností je třeba definovat gunami, které představují tři silové složky, kterými působí příroda – prakrti. Těmito složkovými silami (gunami) jsou sattva, radžas a tamas. Funkcí sattvy je odhalovat Sat (bytí) – Já-Self. Funkcí tamasu je zahalovat Já-Self. Radžas je energizující silou, která aktivuje jak sattvu, tak tamas. Pohyb od tamasu k sattvě ve všem lidském snažení je duchovním pokrokem či pochodem směrem k Já-Self. Činnostní motivy sattvy jsou: beztužebnost, čistota srdce, soucítění, láska, zbožná oddanost, víra apod. Tyto motivy nevážou k znovuvtělování, ale vedou k osvobození a k Já-Self. Tamasické motivy činnosti jsou sobectví, egocentrismus, nenávist, závist, hněv, podvod, krutost apod. Tyto svazují a odvádějí jedince od Já-Self. Touha po ovoci konání je svazující. Domýšlivost „já jsem konající“ také svazuje. Touha je kořenem všech sobeckých motivů konání. Člověk se nemůže vyhnout činnosti ve světě. Jeho karman mu to nedovolí. Proto potřebuje ke svému chování určitý kód, jak má provádět činy, které by ho nesvazovaly. Kód je jednoduchý. V prvé řadě pozůstává v rozvinutí vajrágja čili odpoutanosti tak, aby samskáry nenacházely prostor jak jej ovlivňovat. Pak musí provádět činnosti, které spadají pod povinnosti, aniž by měl při jejich vykonávání touhu po odměně a bez nejmenšího pocitu, že je konajícím. Jeho minulé samskáry odumřou tím, že se rozptýlí v myšlenky, kterých si ani nepovšimne, pro odpoutanost, kterou disponuje. To je cesta karmajógy, jak ji uvádí Bhagavadgíta.

Existuje jen jediný způsob, jak jedince zcela a navždy osvobodit od vazby samskárami. Je to sádhana, neboli duchovní usilování, obsahující koncentraci mysli a meditaci. Nejjednodušší a nejúčinnější je sebezkoumání, což je přímým útokem na ego. Je to sádhana, kterou učil Bhagaván Ramana Maháriši. Její praxe spočívá v jednobodovém soustředění na jedinou myšlenku – pocit „já“, který reprezentuje naše vlastní ego či bytost. Praxe se provádí s klidnou a dovnitř stočenou myslí. V tiché a klidné mysli, která se zabývá meditací, přicházejí podvědomé samskáry do otevřeného vědomí ve formě myšlenek s daleko větší rychlostí, než je tomu během normálního života.

K tomu Bhagaván Ramana Maháriši říká: „Během meditace vystupují všechny možné myšlenky. To je jen správné, protože to, co je skryté, musí se vynést na světlo. Dokud nevyvstanou, jak bychom je mohli zničit?“

Samskáry ve formě podvědomých obav, utkvělých představ a komplexů vystupují jako myšlenky. Jednoduchý čin, který je z mysli vyhazuje vždy, jakmile se objeví, je vyčerpává a odstraňuje jejich zakotvení. Když se koncentrace stane hlubší a mysl se stane introvertní, pak se dosahuje kausální (příčinné) tělo a vytlačí se i ty nejtvrdošijnější samskáry. Když se takto vytratí většina samskár, mysl klesne do Srdce. I ty nejvzpurnější samskáry se zničí a rozpustí v Já-Self pravidelnou meditací a také tím, že vytrváváme v úsilí, aby mysl přebývala v Srdci. Vytrvalou praxí se zcela odstraní i poslední stopy samskár a mysl se dokonale sladí s neomezeným Vědomím. Sádhak tak zjistí, že jeho život a pohled na něj je zcela transformován.

Článek vyšel anglicky v časopise "The Mountain Path" (čtvrtletník vydávaný Ramanášramem) - v čísle III, roku 1980.

Ramesh: Jak může nevinné ztotožnění se se jménem a formou být tak obrovskou překážkou k tomu, abys byl Bohem? Podle mého pojetí ego není pouhé ztotožnění se se jménem a formou, ale ztotožnění se se jménem a formou jako oddělenou entitou a odděleným konatelem jejích činů. Právě toto je skutečná překážka - ne pouhé ztotožnění se se jménem a formou, ale ztotožnění se se jménem a formou jako odděleným individuálním konatelem či jako individuálním konatelem odděleným od jiných individuálních konatelů. Rozumíš? Oddělovat se jakožto konatel, to je skutečný problém.

Jak se můžeš zbavit myšlenky, že jsi konatelem činů, jež se dějí skrze tuto soustavu těla a mysli? Mé pojetí je takové, že to nejprve musíš pochopit intelektuálně, a potom, díky osobní zkušenosti, přijde nevyhnutelné a bezpodmínečné přijetí toho, že nejsi jedinec, jenž by byl od druhých oddělen a konal oddělené činy.

Zprvu přijde intelektuální pochopení, že nejsi izolovaný konatel. A tato představa postupně, prostřednictvím osobní zkušenosti, zapustí hluboké kořeny, až se stane zcela a bezpodmínečně přijímaným pochopením.

Tim: Říkal jsi, že bychom mohli provádět analyzování činů a že touto praxí lze oslabovat ego.

Ramesh: Ego samo začíná s prováděním praxe a během toho procesu slábne.

Tim: To, co jsi říkal je, že otázka je někdy dána přímo Zdrojem ...

Ramesh: Otázka vyvstává! To znamená, že ego je tak slabé, že ani nemůže klást otázky. Stává se, že určitá cvičení ego ještě více posilují. V procesu, který navrhuji, ego, tak jak ho pojímám, víc a víc slábne a díky osobní zkušenosti dochází ke stále hlubšímu chápání toho, že samo nic nevykonává; ego nemůže nic vykonávat, konání se děje. Potom ego slábne víc a víc, a nakonec zaniká.

Gary: Mám problém, když nás žádáš, abychom konání analyzovali. Problém spočívá v tom, že již nevěřím, že můj rozum či cit jsou této analýzy schopny. Pozoruji svou mysl a své pocity a někdy se zdá, že to cítím opravdu tak, jak o tom mluvíš, ale pak zjistím, že ne, že mé pocity byly vlastně odlišné. Zdá se, že je ve mně něco velmi zmateného a popleteného. Nemyslím, že by bylo možné vyšetřit, zda někdo je či není konatelem.

Ramesh: Neřekl jsem, Gary, že máš pozorovat své pocity. Neřekl jsem, že máš pozorovat své myšlenky. Řekl jsem jen to, že se během dne něco přihodí, ne?

Gary: Ale jak mám vyšetřit ...

Ramesh: Jednoduše! Vezměme si prostý příklad. Půjdeš odtud a dostaneš se do nějaké neznámé hospůdky. Budeš-li na konci dne analyzovat, jak se toto konání přihodilo, zjistíš, že tě během něj napadlo pár myšlenek, nad nimiž jsi neměl žádnou kontrolu. Jaké to byly myšlenky? „Jsem hladový." „Rád bych něco jedl." „Nemám s sebou moc peněz, bylo by tedy dobré najít čistou hospůdku, kde bych dostal slušné jídlo za přijatelnou cenu." Tak se někoho zeptáš: „Je tu někde ...?" - „Jistě, zrovna za rohem."
Co se tedy stalo? Byla tu série myšlenek. Mozek odpovídal na tyto myšlenky podle okolností, nad nimiž jsi neměl žádnou moc: hlad rostl; rád bys chutné kvalitní jídlo s ohledem na své možnosti; zjistíš, žes většinu peněz nechal ve svém pokoji. Mozek reaguje na vzniklou situaci a někoho se zeptá: „Je tu někde místo, kam lze zajít ...?" Nakolik je to tedy „tvé" jednání, a nakolik je to řetězec okolností a podmínek, jež tě dovedou do oné restaurace? Tímto způsobem dojdeš k závěru: „To nebylo ´mé´ konání. Pojednou jsem pocítil hlad a v důsledku okolností, nad nimiž jsem ´já´ neměl žádnou moc, jsem byl zaveden do restaurace."

Gary: Mám dojem, že v průběhu času se to mění. Proto říkám, že nevěřím svým smyslům. Jestliže se něco děje nebo se k tomu schyluje, zdá se mi, že to mám pod kontrolou. Ale pokud se již něco přihodilo, zdá se mi, že jsem nad tím kontrolu neměl. Je jedno, o jakou věc se jedná; je to otázka času - jak to vidím v průběhu času.

Ramesh: Proto říkám „Na konci dne ..."

Gary: Pak se vždycky bude zdát, že nemám kontrolu ...

Ramesh: A to je účel.

Gary: Ale dívám-li se dopředu, pokaždé se zdá, že mám kontrolu.

Ramesh: Ano, „pokaždé se zdá". Jsi stoprocentně přesný. Pokaždé se „zdá", že „ty" máš kontrolu.

Gary: V obou případech „se zdá".

Ramesh: Nikoli. Na konci dne, když si to probereš, dojdeš k závěru, že jsi neměl žádnou kontrolu. Přišla myšlenka, zaslechl jsi nějakou narážku, nebo jsi něco uviděl. Mozek reagoval na to, co bylo viděno, slyšeno či myšleno. Takto můžeš analyzovat jakékoli konání a na konci dne zjistíš, že to vůbec nebylo „tvé" konání.

Analýza konání, jakéhokoli konání, je podle mě jediná sádhana, jediná praxe, již je třeba provádět. Takové je moje pojetí. Prováděj tuto sádhanu v tom rozsahu, jak je to pro tebe možné - a to závisí na Boží vůli a osudu dané soustavy těla a mysli. V tom rozsahu, v jakém jsi schopen tuto sádhanu provádět, dojdeš k závěru, že žádné konání není ve skutečnosti „tvým" konáním. Děje-li se to tak den za dnem, znovu a znovu, pak v určitý čas - opět, je-li to Boží vůle a osud dané soustavy těla a mysli - z velké hloubky tvého bytí vyvstane otázka: „Jestliže Gary nic nekoná, kdo je Gary?" Jak řekl Buddha: „Neexistuje nikdo, kdo by něco konal." A to je závěr, k němuž dojdeš osobní zkušeností. Jestliže Gary nic nekoná, kdo je Gary? Kdo jsem já?
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -balsekar/

Kód: Vybrat vše

Infikovaní lidé žijí v neustálé frustraci, bojují proti nechtěným silným emocím. Jejich hlavní obavy jsou smrt, nicota, neexistence, nedostatečná kontrola, špatná budoucnost. Z těchto se rodí další obavy, a podobně jako pavučina, se strach připojí na všechny oblasti nakaženého lidského života. Další velkou obavou je, paradoxně, strach ze života, strach z živých a svobodně milujících.

Sebestřední lidé vždy pociťují, že s nimi něco není v pořádku. Srovnávají své předpokládané „já“ s ostatními předpokládanými „já“. Snaží se stát lepšími, zlepšit se více než kdokoliv jiný, po celou dobu. Pocit špatnosti přichází z hlubokého vědění, že zde neexistuje žádné oddělení, ale virus JÁ nikdy nedovolí jakékoliv zpochybnění existence „já“. Tohle prostě není v programu. Takové dotazování se nesmí přihodit ani náhodou.

Infikované lidé vědí, že s tímhle „já“ je asi něco špatně, ale nevědí, co přesně to je. Myslí si, že štěstí je spojeno s kvalitou „já“. A tak se snaží zdokonalovat, stát se lepším „já“, které má vždycky pravdu a nesmírnou moudrost. Myslí si, že mají ego. Mají pocit, že štěstí je někde venku, že musí přijít od někoho nebo něčeho jiného. Že je tu někdo nebo něco, co jim to může dát - a že na to mají právo, ať už je to cokoliv.

Tedy mně to vůbec nevadí,

Vědomí to taky nevadí,

a ztotožnovat se s tělem, myšlenkami a pocity a konatelstvím mně přijde docela fajn...

Dokonce mně ani nevadí, že mně něco vadí, to je taky docela pěkná situace...

Takže já jsem možná sice nakaženej, ale jsem nakaženej pěkně,

já to hodnotím pozitivně...

Jiří Vacek: Tak jsme také přivezli knížku o duchovním léčení. Já tyhle knížky nemám moc rád, ale tahle je opravdu podnětná. Autorka, nějaká paní Ponderová asi Angličanka nebo Američanka tomu dala podtitul: Šokující pravda o vašich nemocech a jejich léčení. No, šokující bych neřekl, ale opravdu je to podnětná knížka. A když se na to podíváte z duchovního hlediska, tak je to vlastně o našich negacích, o kterých ta paní tvrdí, že naše negace, my tomu říkáme také záporné tvořivé síly nebo nespásné vasány a podobně, katolíci tomu říkají smrtelné hříchy, že jsou příčinou našich nemocí. Samozřejmě jsou i jiné příčiny nemocí, jako třeba karmické a nebo také někdo může přebírat nemoci druhých. Nemůžeme si myslet, že takový Rámakrišna nebo Ramana Maháriši měli nějaké negace, i když byli velmi a velmi nemocní. A ne jenom oni. Z toho co v knížce bylo, mě upoutala kapitola o odpouštění. Odpouštění a všecko ostatní je samozřejmě hlavně vždy vnitřní a ne zevní. To nemá vlastně s tím, komu odpouštíme, co dělat. Odpouštíme kvůli sobě. Protože pokud neodpustíme, tak je tady neustále pouto mezi námi a tím, kdo nám ublížil s tím skutkem ublížení. Buď upadneme do větší nebo menší nenávisti vůči tomu, kdo nám ublížil, a nebo naopak se trápíme tím, že nám bylo ublíženo, že je to nespravedlivé, že s tím nemůžeme nic udělat a podobně. To jsou všechno velmi nežádoucí stavy mysli, kterými si ubližujeme. Já s oblibou říkám, že to nejhorší, co nám může někdo udělat, je když nás naučí ho nenávidět. Protože nenávist je opak Boha a velmi důkladně si pamatujte, že neexistuje žádná oprávněná nenávist. Každá nenávist je doslova Satan, opak Boha a nejvíc ublíží vždycky nám samým. Kromě toho, že se nám zase znovu ještě vrátí jako karmický odraz. Čili vyvarujte se všech takových tzv. spravedlivých nenávistí, protože vůbec nejsou spravedlivé. Maháriši například říká, že když se nám něco stane, tak je to působení neblahé karmy, neblahých předešlých skutků, které teprve teď dobíhají. Že to se současností nemá nic moc co dělat. Že prostě, než se karma zrealizovala, tak musel uběhnout určitý čas a musely nastat určité vhodné okolnosti, aby se mohla projevit. Takže žádná nenávist a to ani v těch jemnějších formách, jako jsou ty: „ On je mi od pohledu protivnej nebo já ho nemůžu vystát “ a podobně.

To si prostě nesmíme dovolit, protože to jsou smrtelné hříchy, které se neodpouštějí. Ty se prostě musí vymýtit. Ale kromě odpouštění my někomu autorka velmi správně a dost objevně tvrdí, že ještě mnohem důležitější je, abychom my prosili za odpuštění ty, kterým jsme ublížili a samozřejmě i Boha. Bohu ubližujeme pořád. Protože, jestliže žijeme v egu, tak se chováme k tomu svému božskému Já stejně, jako se chovali židé k Ježíši.

Přibíjíme ho na kříž a usmrcujeme ho symbolicky, ale vlastně i doslova. Ego, to je vlastně dočasná smrt Krista, pravého Já v nás. Proto musíme prosit Boha o odpuštění. A druhé musíme prosit o odpuštění, abychom se vyvázali alespoň částečně z těch karmických následků, že jsme jim ublížili. Myslet si, že jsme nikdy nikomu neublížili, je naprostá nepravda a nesmysl. Všichni ubližujeme druhým nebo jsme ubližovali ať už vědomě nebo nevědomě. To odpuštění, když prosíme všechny, kterým jsme ublížili, o odpuštění, říkám vnitřně, nemusí to být zevně, tak nás vyvazuje z karmických závislostí. Právě proto říká Ježíš, že máme svým nepřátelům činit dobře. Odpuštění je toho součást, ať už odpouštíme jim nebo prosíme za odpuštění, protože nepřátelství je většinou oboustranné. Tak to je jedna věc, která mě tam velmi upoutala a která je velmi dobrá. A pak tam je ještě jedna věc, která je úplně jedinečná a kterou jsem nikde nenašel. To je kapitola okultní zákon léčení, ale spíš by se to mělo jmenovat léčení pomocí vědomí Já jsem. A to už jsme vlastně na naší domácí půdě. Autorka tvrdí, já to budu číst úryvkovitě, vy si to přečtěte celé. Stojí to za to. Máme se spoléhat na okultní zákon léčení, což se dělá tak, že ignorujeme stávající stav a budeme opakovat jen mocí nabitá slova Já jsem. Já jsem jsou slova, ale je to nejvyšší mantra jaká existuje. Všechny mantry jsou nižší včetně Óm a dalších. Já jsem je nejvyšší mantra, protože to je pravé jméno Boží. Autorka uvádí, že pomocí Já jsem Mojžíš vysvobodil židovský národ z otroctví a také mu byl schopen čtyřicet let v pustině poskytovat potravu. I když si to můžeme samozřejmě vyložit také jinak. Já jsem bylo židovské jméno pro Boha, pro dobro, a židé jsou známí jako lidé Já jsem. V tomto jménu jsou skryty podivné síly. Tato dvě slova uvnitř nás stimulují božskou sílu. Já jsem je Boží jméno uvnitř nás. Ježíš o této věci hovoří jako o Božím království uvnitř člověka. Meditujeme-li pravidelně o slovech Já jsem světlo mého světa, mohou naše nitro naplnit světlem a vypudit z něj všechnu tmu. Pak autorka udává příklady, kdy o vykupitelské moci těchto slov se přesvědčili i různí lidé, kteří byli při jejich použití zachráněni. Říká, že Já jsem je dynamická síla, která automaticky vytváří to, s čím jí spojujeme. A máme proto být opatrní, jaká slova k Já jsem připojíme. Řekneme-li jsem nemocný, jsem unavený, jsem slabý, jsem nešťastný, jsem osamělý stimulujeme sílu, která tento stav vytvoří a když ho nevytvoří, tak ho určitě posiluje. Přestože to v daném okamžiku nevypadá jako pravda, řekneme-li jsem zdravý, jsem šťastný, jsem úspěšný časem se tak stane. Ježíš si byl nepochybně vědom obrovské síly, kterou je možné prostřednictvím těchto slov uvolnit, neboť často slova Já jsem používal.

Autorka to chápe ve slovním významu. V tom pojmovém významu. Ale i tak ta slova mají sílu. A ještě větší mají sílu, když za nimi je skutečný prožitek Já jsem. Kdo čtete hodně o Mahárišim, tak víte, že on měl schopnost uzdravovat druhé. A to automaticky tak, že když se dozvěděl o jejich nemoci, třeba pomocí telegramu, tak v ten okamžik, kdy se o nemoci dozvěděl, tak jeho uctívatelé nebo jejich děti byli uzdraveni. Proto mu posílali telegramy, že třeba jejich syn je nemocný s prosbou o uzdravení a oni se skutečně uzdravovali silou Já jsem. My sami se taky můžeme uzdravovat silou Já jsem v kombinaci vnitřní pránájámy s vědomím. Tady se nám nabízí určitá možnost, jak příznivě ovlivňovat své zdraví. Samozřejmě neděláme jógu pro to, abychom měli zdravé tělo. Když je potřeba, tak můžeme i tento aspekt Já, tedy ten šaktický aspekt Já si uvědomit. Proto doporučuji tuto knížku. Opravdu tam jsou podnětné návrhy. Nemusíme všemu věřit. Nemusíme všecko brát, jak to tam je, ale jsou tam některé věci opravdu dobré.

J. Mládek: Tak budeme pokračovat v Átmavičáře. V obracení pozornosti na sebe. A budeme se prožívat jako ryzí nehmotný duch.

J. Vacek: Tu knížku máte tady vystavenou. Nechceš k tomu taky něco říct Jirko? Ty s tím máš větší zkušenosti.

J. Krutina: Samozřejmě pokračujeme dál v Átmavičáře. Ježíš to řekl zcela jasně, když řekl „Já jsem život“, a tak dále. Z toho jasně víme, co životem je a co oživuje všechny ty následné úrovně projevu od mysli, prány, až po to hmotné tělo, které je vlastně pránou a vazbou prány nebo tím spojením prány a vědomí vlastně propojené. Není tam nic odděleného. Je jasné, že vědomí Já jsem a jeho aktivní část je přímo uvědomování té záře. Vědomí Já jsem není nějaký klid v tupé meditaci, ale uvědomění Já jsem je doslova žhnutí toho vědomí sebe sama. Proto Maháriši třeba hovoří o záři Já nebo o vibraci Já. To není nic hrubého, ale je to prostě záře. Aktivní moc vědomí Já jsem.

Pokud tyto aspekty vědomí si uvědomíme a pochopíme do důsledků, tak se nám odkrývá i moc, která je za stavem ryzího osvícení vědomí Já jsem. Z toho také plyne i to, že opravdu přímá stezka a její hlavní cíl, který je rozpuštění ega, je největší pragmatismus. Protože on nepřináší jen duchovní osvobození, ale na základě další vytrvalosti vlastnosti, jsou zejména pokora, protože pouze pokorou se lze spoji s tou silou. Čím více jsme pokorní, tím více jsme i spojeni s mocí vědomí Já jsem. To opět říká i Ježíš. Pak to přináší i vše potřebné v tom, jak říkáme, životě zdejším. Proto, když hledáme jako první Království boží, poznání sebe sama a zejména rozpuštění ega, pokud jsme hodně pokorní a naučíme se, jak se říká, s tím Bohem chodit, nám může být i mnoho přidáno. A to i v těch podmíněných úrovních, které nejsou naším prvotním zájmem v duchovním úsilí. Také platí, že Bůh není žádný tyran a že není rozhodně ctností trpět. Není ctností si přivádět zbytečná ublížení ať už emočního typu nebo tělesného. To vše je vždy naše nevědomost a nesprávné používání zejména síly řeči. V naší řeči, přesněji v našich myšlenkách, a jak tady právě Jirka zdůrazňoval, zejména citová hnutí typu antipatíí, nenávistí a podobná jsou obrovské vibrace, které se promítají do našeho tělesného systému. Každý z nás má asi zkušenost, kdy měl třeba strach, tak jistě víte, co to s tělem dělá. Zde vidíte, že vlastně všechno to utrpení, které zakoušíme vychází vždy z prvotní nevědomosti.

Z nevědomosti o sobě samém a pak z následného zneužívání síly z této prvotní nevědomosti. To skutečné duchovní léčení, které nám je k dispozici, je možné pouze ze stavu bez ega. A to nikoliv naší mocí, ale pouze pokorou skrze moc vědomí Já jsem vědomí Já jsem.

Když už o tom tady takhle mluvím, tak často se léčí pouze pránou nebo asi všichni znáte přikládání rukou. Ale prána jako taková vzniká z vědomí. Ona je prvotním ztuhnutím nebo bych řekl rozlišením ryzího vědomí. A pokud chcete oživit nějaký systém ať už tělesný nebo nějaké vaše záležitosti ve vašem životě, tak jedině vědomím, září vědomí já jsem Já jsem které se přivádí do toho objektu, s kterým tuto záři spojím. Takže pokud léčit, tak opravdu jen z toho vědomí Já jsem. A opřeni pouze o to, co nás přesahuje, poněvadž nemyslete si, že léčíte vy, nebo my. To je vždy z ega. Můžeme pouze připravit podmínky proto, aby moc vědomí Já jsem uzdravovala a dávala život, jak říká Ježíš. A samozřejmě nejsme všemocní. Ale kdo hodně miloval, a je hodně malý, hodně pokorný, tak i tyto prostředky jsou nám k dispozici. Ale vždy platí: první hledejte království, pak vše ostatní nám může být přidáno. Jinak technické věci tohoto léčení jsem někde i sepsal, takže je to myslím k dispozici i na internetu nebo to v brzké době někde vyjde.

Ale to je o tom pěstování našeho spojení s Bohem a hlavně pokory. Poněvadž opravdu, jak tady Jirka říkal, nikdo si nemysleme, že to jak tu teď sedíme, že sem někdo spadnul naprosto čistý. Člověk, který naprosto nikdy nikomu neublížil nebo i v současné době třeba neubližuje neexistuje. Často si toho pouze nejsme vědomi. Odpouštění, to je hrozně moudrá věc, protože odpuštění je také energetické podstaty. My často nejme připoutaní v egu jen k potěšení, ale zejména jsme připoutaní i k utrpení a ubližování si. A to odpuštění i v tom slově odpustit, znamená pustit se energetických sil, které nás vážou k tomu opakujícímu se utrpení. Takže pokora. Proto všichni mistři včetně Ramany Mahárišiho zdůrazňují zejména aspekt pokory. A ještě nejdůležitější je ve stavu, kdy již si uvědomujeme vědomí Já jsem, protože pak teprve si uvědomíme, že to, že jsme se uvědomili v našem pravém Já, je skutečně do písmene jenom pouze milostí. I když za tím stojí nutné úsilí, tak uvědomění je projev milosti. A pokud trvale neudržujeme pokorný postoj ve stavu uvědomování sebe, tak ho velice rychle ztrácíme. A způsobujeme si velice často opět další utrpení. Skutečně, pozor na myšlení a cítění. Tam začínají všechny naše karamboly. Všechno to utrpení, ale i to co můžeme vidět ve světě, jako ty zdánlivě náhodné válečné konflikty a hladomory. Všeho to je výsledkem ega, pádu od Boha a zneužívání síly myšlení. Takže opravdu pokora je na prvním místě. A vyléčit se nejprve z omylu, že jsme dokonalí. Na prvním místě opravdu je následovat všechny, ty co nám radí, poznejte sebe sama a rozpusťte ego. To je jediná cesta, jak dále neubližovat druhým a zejména tedy sobě a Bohu v nás.

J. Vacek: Tak máte dnes večer o čem přemýšlet, a co dělat. Zamyslete se nad tím jak, ať už vědomě nebo nevědomě jste někomu ubližovali nebo ještě ubližujete a poproste ho vnitřně o odpuštění. Ale to musí být provázeno opravdu pravou lítostí. A ze všeho nejvíc prosme o odpuštění Boha, protože tomu jsme ublížili a ubližujeme nejvíc. Zobrazování Krista, jak je přibit na kříži, je velmi a velmi názorné, jakým způsobem zacházíme s Bohem v nás. Maháriši říká, že kříž, to je naše tělo, které je spojeno s tím Božstvím tím, že je na ten kříž přibito. Což je ztotožnění vědomí s tělem.
http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky ... mluvy.html

Myšlenky nejsou vaše

Když myšlenky vyvstanou v mysli, je užitečné i fascinující položit si otázku: „Proč mě to či ono napadlo? Kde se ta či ona myšlenka vzala?“ Velmi často můžeme dané myšlenkové vzorce vystopovat až k učitelům, kteří nás v některé části života inspirovali, ať už přímo v osobním styku nebo prostřednictvím knih. Proč vás určitá myšlenka napadla? Je to skutečně vaše myšlenka, nebo je to myšlenka Adžána Brahma či možná myšlenka vašeho otce nebo matky? Kde se ona myšlenka vzala? Myšlenky vám nepatří. Myšlenky přicházejí v závislosti na svých podmínkách, v mysli je probouzejí k životu sady příčin. Vidět, že myšlenky jsou anattá, ne „já“, ne „moje“, je vskutku fascinující.

Čím to je, že myšlenky dokáží mysl uchvátit? Myšlenky vyvstanou a my se jich chutě chopíme. Udržujeme je při životě, jelikož se mylně domníváme, že jsou důležité. Meditující mají někdy tak krásné myšlenky, že neodolají a přicházejí za mnou, aby se o ně se mnou podělili, a říkají jim „vhled“. Nejde ale o vhled, nýbrž o myšlenky, nic víc. Nechejte zkrátka myšlenky na pokoji. Neberte je za „svoje“. Pokud někdo považuje myšlenky za „svoje“, pak půjde a otluče je někomu o hlavu. Nechat myšlenky být přináší mysli tolik míru, tolik radosti. Myšlení je jednou z největších překážek hluboké meditace. Myšlení často brání meditujícím uzřít pravdu, spatřit pravou povahu věcí.

Nepřisuzujte proto myšlenkám žádnou hodnotu. Ani v nejmenším se o ně nezajímejte. Místo toho si važte a zajímejte se o ticho. Ti z vás, kterým se poštěstilo zažít dlouhé meditační sezení, v němž se v mysli neobjevila jediná myšlenka: není to nádherné, není to překrásné mít mysl naplněnou mírem, bez jediné myšlenky, která by jej rušila? Mějte to na paměti, hýčkejte si ono pomyšlení na stav bez myšlení. Pak se takové pomyšlení stane tím, co ukončí myšlení. Veškerá pravda, všechny vhledy, veškerá moudrost klíčí ze živné půdy ticha.

Adžán Brahmavamsó

http://dhamma.wz.cz