Ego

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 22. bře 2020 10:34:19

Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 22. bře 2020 11:52:29

Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 22. dub 2020 5:27:37

Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 17. čer 2020 14:26:49

Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 03. črc 2020 7:47:53

Ego je maska

Proč bývá tak často označované za viníka našich problémů a selhání?

Předně je třeba odlišit, o čem vlastně mluvíme, v jakém se pohybujeme kontextu.
Na ego lze na jedné straně nahlížet jako na jeden aspekt naší psyché či duše, jak ho popsal Sigmund Freud.

Na druhé straně se často potkávám s pojmem ego jako synonymem pro naši osobnost, pro celek našeho duševního života. Lehce se dotknu právě tohoto významu z psychospirituálního pohledu.

V tomto kontextu se naše osobnost, se kterou se identifikujeme, necítí být součástí celku. Veškeré vědomé ego je izolované, protože se separuje a odlišuje (já a ne-já). Různé systémy pojmenovávají toto oddělení různě, ale princip zůstává stejný: naše osobnost čili ego není ve skutečnosti naší podstatou.

I když máme tendenci nahlížet na sebe z perspektivy ega jako na nejpokročilejší stupeň vědomí, je to analogické pohledu na planetu Zemi jako na střed vesmíru.

Ego je z tohoto úhlu pohledu de facto jen nepatrnou částí vědomí, kapkou v oceánu, která je oddělená od svého zdroje, ať ten původ nazveme jakkoliv (bytostné Já, Jednota, Atman, Bytí či Esence). Takže i když máme tendenci nahlížet na sebe z perspektivy ega jako na nejpokročilejší stupeň vědomí, je to analogické pohledu na planetu Zemi jako na střed vesmíru.

Kterou masku nosíme?

Někteří autoři říkají, že ego je souborem myšlenek, které nám vymezují vesmír. Že když existujeme pouze ze své vrstvy ega, jsme vlastně pouze soubor individualizovaných reakčních mechanismů, které jsme si vyvinuli v reakci na životní zkušenosti.

Původ slova persona je skutečně maska, nebo také obal, slupky masek, zdánlivé osobnosti, které zakrývají mnohdy i nám samým, kdo vlastně skutečně jsme.

Jsme součástí reality, která dalece přesahuje všechny naše představy o ní. Jde o tajemství, kterému nelze než uvěřit – pochopit se nedá.

Jedna z velmi dobrých map ega, resp. typu osobnosti, je enneagram. Jde o model, který popisuje ustálené vzorce prožívání, myšlení a jednání. Neklade si za cíl zbavit nás osobnosti, ale nabízí kontext a nástroje k opětovnému kontaktu se základním aspektem naší existence. Zde se od roviny psychologické přesouváme ke spirituální zkušenosti. Protože jde o oblast, kterou každý vnímá jinak, mohu přiblížit, jak ji vnímám sám za sebe.

Narážím sám na sebe

Obecně pro mě spiritualita znamená vědomí, že život, který žijeme, není náhoda. Že je zde skryt hluboký řád, z něhož nejsme vyňati. Že jsme součástí reality, která dalece přesahuje všechny naše představy o ní. A ať jí můžeme dávat různá jména a přibližovat se k ní různými způsoby, jde o tajemství, kterému nelze než uvěřit – pochopit se nedá.

Praktická denní spiritualita pro mě znamená opakovaný a prohlubovaný kontakt s tímto tajemstvím. Zde se opět dostávám na pole psychologie, protože na cestě za tím, co mě přesahuje, narážím sám na sebe: na své navyklé vzorce nejen chování, ale i myšlení a prožívání. Tedy opět na ego.

Michal Petr
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 05. črc 2020 12:20:55


T: Doufala jsem, že se mi rychle rozpustí ego. A to se nestalo. Ego se pořád vrací na návštěvy. Asi si toho musím být vědomá.
M: No, vždyť tam bylo, dlouho tam žilo. Tak může občas přijít na návštěvu.
T: Takže žádné mávnutí kouzelnou hůlkou?
M: Poslouchala jste mě? Víte vůbec o čem mluvím? Neříkal jsem, že prodávám nějaký detonátor na ego nebo něco takového. Říkám, že nejdřív si zjistěte, jestli věrohodnost toho, čemu říkáte ego je pravdivá, nebo ne. A také, co si je vědomo toho ega. Jednoduchá otázka. Co si je vědomé ega? Nechceme žádnou rychlou odpověď. Jenom si pozvěte tu otázku, aby odhalila své možnosti... Co vidíte? Říkáte: Ego se vrací. Ale vy jste tam, když se vrátí? Ego říká nashle a když se vrátí, tak říká ahoj? A vy jste tady. V čem je tedy problém? Máte představu, že ego musí zmizet. Ano, to je, co se děje. Ale ego není.. Jste schopná toto vidět? Ego samo je pouze vykonstruované.
T: Ano, vidím to.
M: To není tak lehké vidět.
T: Byla jsem velmi překvapená, když se vrátilo.
M: Já je co? Zpomalme trošku. Já je co? To, které je překvapené, že se vrátilo ego. Ó, bože, ego se vrátilo. Toto je co? Vlastní Já?
T: Ego
M: Je to ego?
T: Hm
M: Takže jsou dvě? Dvojčata, jedno odejde a vrátí se a druhé: "Á, ty ses vrátilo." A když jsou tam obě tato ega, tak co pozoruje tato dvě ega? Ony přicházejí a odcházejí v přítomnosti něčeho, co nepřichází a neodchází. Co to bylo?
T: To by bylo místo klidu.
M: Ano, ale když tato slova říkáte, tak ve vašich očích vidím, že v nich není žádná síla.
T: Ale, myslím, že mají, Mooji. Mají.
M: A vy jste kde? Jste mimo tato slova? Mluvíte z klidu? Nebo jen mluvíte o tomto místě klidu? Nebo jste tímto místem klidu?
T: Jsem toto místo klidu.
M: A toto místo klidu je překvapené, že se ego vrátilo?
T: Ne :D
M: Chci to ujasnit
T: Ne, není.
M: Tak kdo je překvapený?
T: Ego je překvapené.
M: Ten, který něco očekává?
T: Ano
M: Očekávání je překvapeno?
T: Ano
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 09. črc 2020 17:37:44

Úryvek z knihy H.W.L. Púndži, Srdce které tančí,

O H.W.L.Púndžovi se zmiňuje Eduard Tomáš ve svých přednáškác *Avatar 2000:

Zacházej s egem a myslí jako s botami: obuj si je, když jdeš ven, a zuj u dveří, když jsi doma. Jinak bude místo, na kterém má sedět Prázdnota, obsazené.
Myslet si: "Jsem tělo" stačí k obsazení trůnu,
takže nech mysl s egem čekat v botníku přede dveřmi
dokud tu nebude žádné "uvnitř" a "venku" a nikdo,
kdo by je nosil. Buddhova přirozenost plyne samovolně,
ne v zájmu a v promyšleném konání. Ať se věci dějí, ty zůstávej tady. Co se musí stát, se stane, ty pouze zůstávej klidný, jen zůstaň klidný jako Mír.
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 29. črc 2020 12:10:48

Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 02. srp 2020 15:30:42

EGO NÁS DRŽÍ V KLEŠTÍCH

...ale člověk se přesto chová, jako by hledal koně, na kterém sedí, říká v rozhovoru náš nejznámější mystik Judr. Eduard Tomáš.

Nejdříve jsem měl poslat okruh otázek. Dělám to nerad, ale jakmile jsem napsal první, spontánně se ze mě chrlily další a další; jako bych s Tomášem vedl rozhovor na dálku. Zvolil jsem osobní a naivnější tón: připadalo mi to nejvhodnější a nejsmysluplnější. Za pár týdnů jsem se dozvěděl, že rozhovor je hotový a k převzetí. Ale pan doktor chtěl "podivného" redaktora vidět. Velmi jsem se těšil. Ani mě nepřekvapilo, že bydlí prostě a také jeho zájmy jsou obyčejné. Nedávno na videu zhlédl posledního Ramba: "To byla pěkná pitomost, ale takové kovbojky s Clintem Eastwoodem, to se mi líbí." Paní Míla, která je evidentní hlavou rodiny, mi vysvětlovala, že i mystici, zvláště ke stáru, žijí jako prostí lidé. Koupil jsem si od ní knihu, a když mi vracela nazpátek, drobné mi s přáním, aby se množily, "očarovala". Peněženku jsem druhý den ztratil. Tomášovy písemné odpovědi jsem záměrně nezměnil, pouze některé nepatrně zkrátil.

Obrázek
Judr. Eduard Tomáš

Jste náš nejznámější mystik a učitel jógy. Reinkarnaci berete jako přirozenou součást života... Většina lidí v reinkarnaci nevěří. Čím si to vysvětlujete?

Nemáte pravdu. Většina lidí na světě v reinkarnaci věří, dokonce i australští domorodci, ba oficiálně i někteří křesťané. Například v Etiopii. Tam totiž křesťanský zákaz této teze, která pochází ze 6. století (koncil tridentský), nedošel, protože to bylo daleko a cesty neschůdné. Církevní otcové tak rozhodli proti původní křesťanské nauce. Prý byli tenkrát na velmi nízké duchovní úrovni a obávali se, že by se nemohli opět stát duchovními pohlaváry, v čemž měli pravdu.

Podstatou buddhismu je princip, že každý náš skutek či myšlenka jsou "potrestány": předchází a tím zároveň vytváří naši budoucnost. Myslíte si, že dobré či špatné skutky jsou včas "trestány" většinou už v našem současném životě, anebo až v příštím?

To není jen učení buddhismu, ale všech velkých náboženství světa. Nejde ovšem o potrestání, to je naivní názor - kdo by koho trestal? - Jde o vyrovnání. Příroda miluje rovnováhu. Naše skutky a myšlenky - dobré, horší i nejhorší - jsou novými zkušenostmi rovnováhy, a to většinou už v současném životě. Ale když na to není čas a někdy i z jiných příčin, vyrovnání se přesouvá do dalších životů. U duchovně pokročilejších lidí jde vyrovnání rychle, někdy přímo, okamžitě, u duchovně zaostalých velmi, velmi pomalu. Takže ti už ani nevědí, proč to či ono na ně přišlo. A na druhé straně se lidé diví, proč takový darebák má úspěch a všechno se mu daří. To je právě tím osudným odkladem.

Znáte příběh o pokrývači?... Padá ze střechy mrakodrapu a stále si v každém poschodí říká: "Ještě to je dobrý. Pořád ještě je to dobrý." Nakonec je to tak, že k nápravě přece jen dojde. Ovšem nesmíte se dívat na člověka zorným úhlem jen jediného vtělení.

Vy znáte své životy ze starověkého Egypta i z Afriky, kde vás pokousal lev a dodneška vás z toho pobolívá koleno. Tomu nerozumím. Za co vás to koleno trestá, když žijete takřka jako svatý muž?

Tak za prvé, nežiji jako svatý muž, ale zcela normálně. A za druhé, to koleno mě netrestá, ostatně mě přestává bolet. Při vzpomínce na toho lva se už dávno jen směju. Mohlo to tak být, ale nemuselo, mně je to dnes už jedno. Konkrétní důkaz na to nemám, jako u jiných případů. Je to jen subjektivní vzpomínka, taková humoristická hra se slovíčky. Někdy mně to koleno připomínalo, že je zde ještě tělo, ale tomu byste asi neporozuměl, proto to nebudu příliš rozvádět. Řeknu jen tolik, abychom si lépe porozuměli: podle mé osobní zkušenosti my lidé nejsme jen fyzickým tělem, jak si mnozí často myslí. Máme je, jako máme boty a šaty, to je pravda, ale nejsme jím. Ba ani nejsme smysly, ani egem a jeho myšlenkami, ba ani pránickým dechem, protože jsme čistým vědomím a čistou existencí a také blažeností. V tomto stavu žije správný mystik - v úžasné pohodě. Je schopen pracovat jako jiní, a to do všech konsekvencí, které život přináší, a nikdo o jeho mystice nemusí ani vědět. Může ho prozradit jen dobrá nálada, tolerance a případně poněkud zvláštní lesk jeho očí. To je všechno. A přitom se duchovně prohlubuje od moudrosti k moudrosti. Nestálo by vám to za pokus?... Anebo vašim čtenářům? Návodů je teď všude dost.

Mnoho čtenářů vás i jiné mystiky má za blázny. Co lze takovým lidem říci, aby na chvilinku zapochybovali?

Dejte jim přečíst tohle naše povídání. Ovšem kdo zapochybuje jen na chvilinku, s tím je lépe příliš nemluvit, škoda slov. Jedině z důvodu soucitu. Ale teď mě napadá, že pokud se budou chvilinky opakovat, bude z nich nakonec třeba hodina, nebo i celý den. A to už by stálo za to.

Co by měli dělat? Když člověk omezí mysl, která stále vyráží na povrch, a když ji ponoří do srdce, pak se ego, to jest myšlenka já, rozpustí ve svém vlastním zdroji, takže po ní nezůstane ani stopa. A to je poznání. Vše, co existuje, se pak jeví jako projev svrchovaného Bytí, Vědomí a Blaženosti. Člověk vidí, jak úzce je spojen se vším. Kdyby aspoň tohle lidé věděli, to jest zažívali, přestaly by války a vůbec nesváry na celém světě. Mystikové to vědí, ale je jich málo. A tak řekněte sám: je tohle výsledek bláznovství, nebo je v tom alespoň trochu moudrosti?

Lidé si cení především lidského rozumu, který se odráží zejména ve vědě. Věda odmítá připouštět věci, jež nelze vědecky dokázat. Omezuje se tím, nebo jinou cestu zvolit nemůže?

Opět se mýlíte. Ledaže mluvíte jen o lidech kolem sebe. Věda už je dál. Přečtěte si třeba dánského fyzika Fritjofa Capru: TAO FYZIKY. A také si přečtěte jiné moderní fyziky a matematiky. A to nemluvím o Albertu Einsteinovi, který s tím začal. Ostatně celé jedno odvětví jógy je přísně vědecké. Je to džňánajóga, jóga moudrosti. Mimochodem moje nejoblíbenější disciplína.

Nejsou "zázraky", které by nebylo možno vědecky vysvětlit, nebo vyvrátit jako záměrné výmysly. Absolutno pracuje bez chyby a bez zázraků. Je mu však třeba porozumět a poznat je hlavně praxí. Jeho moudrost je daleko za lidským intelektem, to je pravda. Ale je ji možná, přesto zažít, když se to umí. Je však nutno umět se Absolutnu přizpůsobit, podle rady Mistrů. A pamatujte si, budoucnost jógy patří vědě. Je třeba jen jít hlouběji pod povrch mysli a nespočívat jen na událostech a zkušenostech světského života. Ostatně sféra za myslí je dosud silně opomíjena, respektive pokládána za nesmysl, nebo v lepším případě za magii. Naštěstí část lidstva si už začíná zvykat žít hlouběji.

Přiznám se, že mě irituje, když vědci popírají existenci věcí, které existují mimo dosah lidského rozumu. Mám totiž za to, že pokud by věda dokázala pochopit tajemství života, znamenalo by to zároveň konec života. Souhlasíte? Možná že ty nejpřirozenější věci jsou nejvíce tajemné...

Nesouhlasím s tím koncem života. Proč?... Život sám ani jeho původ pochopit nelze. To je pravda. Neboť nemá začátek ani konec, jenom JE. Ale je možné se s tím vědomě ztotožnit, totiž stát se vědomě jeho nástrojem, a to je vlastně účel mystiky. Jedině pak bude žít člověk přirozeně, šťastně, i když je to opravdu největší tajemství. Ale přesto čeká tato zkušenost člověka, jen přestane-li být sobecký, bázlivý, neinformovaný a bude mít touhu poznat. Přeju vám z celého srdce aspoň částečné takové prohlédnutí.

Často si říkám, proč tu člověk vlastně je, když ho příroda doopravdy nepotřebuje - zatím je její největší škůdce...

Kdyby ho nepotřebovala, nebyl by tady. Jeho cíl je však daleko vyšší, než lze zatím dohlédnout. Dosud je mnoho lidských jedinců v plenkách. A tak se teprve učí žít. To jsou zejména ti, kteří relativně nedávno opustili své zvířecí formy, což se neustále bohužel děje. A pak se nedivme, že člověk plundruje přírodu. Prostě jí nerozumí. Později s ní vědomě splyne do jednoty. Ale na to si ještě nějaký čas počkáme. Aby to tak dlouho netrvalo, bylo by dobře, kdyby vzrostl počet těch, kteří do toho mají co mluvit. Ostatně, někteří již promlouvají - vědci, spisovatelé, novináři. Církve zde ještě bohužel většinou zklamaly. Hodí se dnes jen pro základní etiku, ale už ne pro metafyzické zdůvodňování, i když by mnohé mohly. Neboť literaturu mají, ale nejsou lidi. Praxe chybí, a ta jediná je přesvědčivá. Přesto dělají, co mohou, a buď jim dík za to, ale je to málo. Je to široké, ale dnes už málo hluboké, dogmatické, a proto někdy i nepřesvědčivé.

Napadá mě, že jediné nové a pozitivní, co člověk do života vnesl, je humor. Pomáhá vám humor? Používal jste ho, nebo je pro meditaci zbytečný a rušivý element?

Humor používám snad od počátku svého myšlení, protože na mě působí odjakživa jako gejzír průzračné, čisté vody. Prostě ho miluji. Proto není správné předpokládat a představovat si starého jogína jako rozmrzelého, zádumčivého dědka, vždyť jóga sama působí často na humor, uvolňuje vás a úžasně osvobozuje. Člověk nemusí sedět v jeskyni, aby se stal mystikem nebo jogínem, a ani bych mu to nedoporučoval.

Víte, jsem přesvědčením buddhista, ale je mi to v podstatě k ničemu - neumím podle toho žít. Dokonce neznám většího nepřítele než sama sebe. Někdy se mi zdá, že nejsem pánem ani svých vět... A když se někdy snažím polepšit, jako vichr mě smete vír "hříchu". Připadám si jako prokletý a vidím jediné vysvětlení: je to můj osud. Jak byste vlastně definoval osud?

Co je to osud? Vlastní náprava vlastních hloupostí, řízená odvěkým zákonem karmy. Promiňte mi moji upřímnost, ale podle mého názoru nejste moc dobrý buddhista. Nejste ani moc dobrý křesťan, ba ani moc dobrý ateista. Nejenže si připadáte, jak sám uvádíte, prokletý, ale vy jím skutečně v tomto případě jste. Jste prokletý vlastní nevědomostí, respektive vlastní duchovní zaostalostí. Proč nejdete dál, když na to máte? Osud máte ve svých rukou, to je jasné. A přitom ještě přijímáte osud i té části lidské společnosti, ve které se nejčastěji pohybujete.

Jak z toho ven?

Návodů je mnoho, ale nebudou vám nic platné, dokud z vlastní vůle a touhy po pravdě nepadnete na kolena, a to myslím doslova, nejen obrazně. Každý den, dokud to nezabere. To je rada ze zkušenosti člověka, který nikdy nebyl a ani dnes není světec. Snažím se spíše o moudrost než o svatost. Moudrost je daleko lepší, i když stát se moudrým je obtížněji dosažitelné. Ale teprve pak se doopravdy žije. Smím-li vám radit: nežádejte ničeho, co k vám samo nepřichází, a snažte se dosáhnout džňánou k vlastnímu zdroji. Tento zdroj trvá během všech věků a stavů, trvale září vlastním životem a JE. Proberte to pátravým a trvalým sebedotazováním, "kdo jsem já?", a to tak dlouho, až mysl zmizí. Teprve pak spočiňte ve zdroji samém, ve kterém není ani nejmenší myšlenky či stopy ega. To je moudrost a také svatost (když si ji budete přát) a také blaženost.

Vážený pane redaktore, vážně cítím, že máte pro tohle předpoklady a bylo vám to už jednou v životě ukázáno. Tak nepromarněte příležitost jako dosud. Proto se tak rozepisuji. Příroda má sice s námi svatou trpělivost, ale když promarníme její pomoc, pak tato pomoc není častá. Nebo si chcete počkat na další vtělení?... Máte svobodnou vůli odkládat duchovní cestu do nekonečna, ale použijte raději vlastního rozumu. Nač byste ho jinak měl? V Boha Stvořitele věřit nemusíte, nechcete-li. Buddha se bez něho také obešel. Ale v Absolutno.

Čím jsem starší, tím víc tuším, že láska je dar, který je mnohým odepřený. Dokonce bych řekl, že je to čím dál vzácnější dar. Nebo se mýlím, a láska byla mezi lidmi vždy stejně rozdána?

Láska zde byla vždy a vždy zde bude. Je to latentní síla Absolutna, vedle bytí a vědomí. Všechno to dohromady tvoří jeden princip, z něhož je vytvářen vesmír, nebo lépe řečeno vesmíry. Někde se tomu principu říká Bůh, ale je to jen název něčeho, nebo někoho, co jednou povstalo z Absolutna a zase v něm jednou zmizí. Protože Absolutno nelze pochopit, můžete se k němu modlit. Jak říkám, nejlépe na kolenou kvůli vyvinutí pokory, která je nutná na začátku, uprostřed i na konci každé duchovní cesty. Jestli jí nemáte dost, a kdo ji má vlastně dost, proste o ni. Pomáhá to rozpouštět ego, což je hlavní umění mystiky a jógy a vlastně nejdůležitější podmínkou duchovního úspěchu. Ego nás drží v kleštích od narození až do smrti. Nikdo ho nepřemůže naráz, tento zápas je obyčejně dlouhý a trvá třeba několik let nebo i vtělení. Ale jednou se zdařit musí. Není smrtelníka, který by se mu mohl vyhnout. Tak proč nezačít právě teď?

Mám dojem, že vinou techniky ztrácíme i sílu prožitku. Pokud pročítám středověké kroniky, cítím tam víc upřímnosti, čistší emoce, vlastně víc života. Rozumíte mi?

Rozumím vám velmi dobře. Zdá se, že jste tak trochu bhakta, ale to není na škodu. Naopak. Zkuste to s modlitbou a překročíte tak zlo techniky. Stejně je jen dočasné. Možná vám dnes modlitba připadá jako směšný nebo dětinsko-atavistický akt. Ale to by byl další omyl. Pro mystika znamená modlitba intenzivní oddanost k hledanému cíli, žhavou touhu, láskyplné uctívání a hlubokou pokoru. Schválně to zkuste. Budete se divit, jak všechno pak půjde jako po másle.

Dříve slovo mělo větší váhu. Dneska se politici urážejí jako malí kluci, ale dřív by za něco podobného platili přinejmenším soubojem. Souvisí to s tím, že jsme ztratili důstojnost?

Taky, ale souvisí to hlavně s duchovní zaostalostí, v níž někteří zapomněli na jednotu všeho se vším. A druzí se o ní dosud ani nedozvěděli. Jsou to prostě vývojové prosté améby. A přece je to všechno tak jasné. Hledá se vlastní Já. Což je život v člověku samém, ne jeho ego. Ego je jen odraz tohoto života od lidských závislostí. Proto je tak zmatkové, plné tužeb a chtění. Tento život je totiž naším pravým Já. Hledáme Já, nic jiného. Ale člověk se přesto chová jako by hledal koně, na kterém sedí. Není to hloupost? Jak tedy hledat. Najděte posledního pozorovatele v sobě, to je ono Já. Toho, který si všechno uvědomuje, všechno vidí, všeho si všímá a je posledním svědkem všeho. To, co je uvědomováno, čeho si svědek všímá a čeho je svědkem, to není ono, to není hledané Já. Jenom poslední pozornost, to je to pravé hledané Já. Osiris, Kršna, Buddha, Ježíš, Maháriši z Arunáčaly a jim podobní je našli. Našli je v sobě a pak všude.

Vybavujete si svůj první moment, kdy vás políbil okamžik jakési božské věčnosti?

Těch okamžiků bylo mnoho. Začalo to v útlém dětství a já jsem potom stále toužil od případu k případu. Ještě jsem ani nedovedl mluvit. Později v pubertě blaženost trochu přestávala, ale namísto ní nastoupil částečný prožitek skutečnosti. Nejrůznější formou a třeba i vizemi světla a nekonečných prostorů. Nakonec přišly záblesky pravdy. Ale to už nebyl částečný prožitek skutečnosti, ale většinou úplný, jenže bohužel dočasný. Všechno je to zároveň blažené, ale nakonec i moudré a hlavně skutečné. Nejsou to žádné domněnky ani nálady.

Zažil jsem okamžik, kdy jsem omdlel a vpadl jsem do jakési pohádkové zahrady, kde mi bylo neskutečně dobře. A když mě kamarádi z toho stavu vyprostili, velmi jsem se na ně zlobil. Dosud mě nic krásnějšího nepotkalo. Zdá se mi smutné, že sen či drobounká klinická smrt je krásnější než skutečný život.

Bohužel u většiny lidí se tato pomoc božích sil objeví jen jednou, nejvýš dvakrát v životě. Ale to se může spravit. V tom svrabu nemusíte zůstat až do smrti. Skoro každý měl takový zážitek: buď na něj zapomněl, nebo si s ním neví rady. Vy jste na něj nezapomněl. A to je známka jisté pokročilosti.

V čem je tedy chyba?

Nedovedl jste tento blažený stav opakovat. Protože chyběl duchovní trénink a možná i duchovní touha. Skutečný život může být stejně krásný oproti snům nebo halucinacím a může být i relativně trvalý. Zažil jsem podobnou zkušenost, ale nejhlubší byla ta, když mě oběsili. Ano, slyšíte správně. Oběsili mě na větvi smuteční vrby v Havlíčkových sadech. Tehdy se jim říkalo Grébovka. Bylo mi sotva deset let. Hráli jsme si s klukama na policajty a lupiče a já byl těžko polapitelný lupič jménem Der Die Das. Rozsudek zněl: trest smrti provazem. Jenže provaz jsme neměli. Nahradili jsme ho několika spojenými řemeny od kalhot. Než odkopli zahradní stoličku, povídá kamarád: "Hele, vole, až nebudeš moct dejchat, tak řvi!" Jenže řvát pochopitelně nešlo. Nato ji opravdu odkopli a já visel. Poslední slova, která jsem ještě zaregistroval, byla: "Kluci, ten blbec modrá a neřve!" Nato jsem byl v ráji. Nebudu vám ho popisovat, když ho znáte. Všude převažovala záplava neobyčejného světla a neobyčejné blaženosti. Také jsem se zlobil, když mě probudili.

Když o tom uvažuji, mám za to, že jsme tenkrát byli ve stejné posmrtné atmosféře. A to je druhý důvod, proč si myslím, že na to máte.

Vy už asi cítíte dotyky smrti? Znal jsem jednu dámu, která se na smrt velmi těšila, protože jí skýtala moment překvapení...

Nic takového necítím. Bude mi teprve devadesát dva. Ani se netěším, ani nemám strach. Vždyť jde jen o přechod ze stavu do stavu a případně později naopak. Nebo už ne?... To by bylo nejlepší, zatím se o to snažím. Ale necháme to Pánu Bohu, co kdyby mě ještě někde potřeboval? Třeba v Americe, tam je to dnes duchovně dost suché, i když i tam se pomalu začíná probouzet touha po lepších duchovních časech.

Když jsem se setkal s dalajlamou, žasl jsem hlavně nad tímto poznáním: on je krásné, usměvavé velké dítě. A přitom je nesmírně moudrý. Asi je moudré zachovávat v sobě bezprostřednost dítěte... Nebo jsem to špatně pochopil?

Ale ne, dobře jste to pochopil. Měl jsem při setkání s ním stejný dojem, i když se toho mezi námi odehrálo víc. Těším se na nové setkání s ním, možná až po smrti: to by byla jen představa, ale sympatická. Ale zevní život je konec konců taky představa.

Často mě napadá, jak asi umírali Hitler nebo Stalin. Zvláště v souvislosti s mým přesvědčením, že okamžik smrti je finále našeho života.

Jak umíral Stalin, nevím. Slyšel jsem, že měl zlé vidiny. Kdyby pak už nebylo nic, byly by to snadné konce a zákon karmy, to je vyrovnání čili odplaty, by nebyl naplněn. To se nestává, buďte ujištěn, že právě tady existuje univerzální spravedlnost přesná jako chronometr. Ne aby trestala, ale aby napravovala, co bylo pokřiveno a co se z původní dokonalosti stalo zmatkové, egoisticky ubližující a nedokonalé. Neboť z dokonalosti jsme kdysi vyšli a do toho království nebeského se zase vrátíme. Ve skutečnosti neexistuje vlastně už teď nic jiného než úplná ryzí dokonalost. Vše ostatní je pouhé zdání. Ale o tom zase jindy.

. . . . .

Tolik z dopisu Judr. Tomáše. Byl jsem tím dědouškem nadšený. Působí trochu pohádkově a zároveň neuvěřitelně skutečně. Zeptal jsem se, jak to myslel, když mi napsal, že jsem prokletý svou nevědomostí. Řekl: "Nejde o intelektuální nevědomost, ale tu vnitřní. Přečíst si pár knih neznamená nějakou vědomost, musíte jít za mysl. Vy žijete venku. Je lépe být uvnitř... Já jsem vás ale cítil. Vidím, jak ten člověk vypadá. Nemám ale na mysli obličej," usmál se.

"Při ranním pohledu do zrcadla bývám někdy i vyděšený. Nevidím zrovna ušlechtilou tvář," přiznal jsem se.

"Vy jste ale vevnitř velmi ušlechtilý."

"Rád bych to připustil, ale moc platné by mi to asi nebylo."

"Proto jsem vám psal, že na to máte."

Po celou dobu se mě snažil přesvědčit, že na to mám, ale já věděl své: osud se dotýká mého ega víc, než je žádoucí. Raději jsem stočil řeč na dalajlamu, ve kterém poznal přítele z minulých století. Zajímalo mě, jestli dalajlamovi jeho politická práce neubírá příliš sil.

"On to taky ví, že to ještě nemůže učit. V tomto životě toho hodně zanedbal, protože ho pořád tahali do politiky. Říkal mi to. Je uznávaný jako nejlepší, největší tibetský duchovědec, ale ví, že to není pravda. Nemohl to stihnout, vždyť ho od devatenácti let podstrkávali k Mao Ce-tungovi. On byl chudák. Co se dá dělat, ale on to dohoní. V tomto životě už ne, ale později. Chce tu být pořád, nechce zmizet v absolutnu. Buddha čtyřiadvacetkrát dosáhl nejvyššího poznání, než začal kázat. Dalajlama má v sobě milostnost, toleranci a lásku ke všemu, ale on ještě není Buddhou moudrosti."

"Ale vy svým minulým životům nepřikládáte příliš velkou důležitost, nebo ano?" zeptal jsem se po chvíli.

"Potud, že už jsem svou cestu v minulých letech začal. Což bylo v jedenáctém století. Vlastně už v Egyptě," usmál se a dodal: "Ale já tomu opravdu nepřikládám žádnou zvláštnost. Ty věci z minula se mi objevují spontánně. Nevyhledávám je. Většinou jsou to nějaké blbiny, které jsem neměl dělat."

"Objevují se vám ve stavu meditace?"

"Je to trochu jiný stav."

"Uznáváte holotropní dýchání, které tyto stavy může též vyvolat?"

"Je trochu dobré, ale zároveň hýbe s věcmi, se kterými se hýbat nemá."

"Přiznám se, že mě holotropní dýchání přitahuje. Asi doufám, že se mi pak trochu rozsvítí," řekl jsem a vnímal, jak jeho oči svítí.

"Podívejte, můj syn jej prodělal přímo Stanislavem Grófem, a k ničemu to nevedlo. Ale můžete absolvovat všechno. Co se vám může stát... Vám se rozsvítí, až bude vaše ego pryč. Ale zvlášť intelektuálové mají své ego vybroušené. I mně to dalo práci, ale já na svém egu pracoval už v minulých životech. Proto mi to šlo snadněji. Zvláště ze začátku. Jako kluk jsem se v tom doslova koupal."

"Já se teď občas koupu v alkoholu. Chutnal vám někdy?"

"Nemůžu říct, že bych nikdy nic nepil. Ale každý den po něm rozhodně netoužím. Ani to nejde. Pokud chcete meditovat, nemůžete mít mysl podroušenou alkoholickými párami. (úsměv) Mám v pokoji nějaký chlast, ale ani jsem ho ještě neotevřel. Někdo mi dal slivovici. Lékařka mi dokonce štamprličku na noc doporučila: mám totiž půlku srdce pryč. Ale já se nedivím, že k němu máte sklon, protože máte sklon k vnitřní radosti. I meditací získáte vnitřní radost, a pak se na alkohol už sám vykašlete. To je pro malé děti. Já se opil akorát po maturitě, a pak když se mi narodila holka: jeden strýc, který měl vinárnu, mi poslal bednu vína. Pozval jsem kamarády, trošku jsem se zlísknul, ale nebylo mi dobře. A řekl jsem: Dost! To mi bylo sedmadvacet."

"Opravdu si myslíte, že člověk není taková škodná?"

"Není to pravda, oni jsou ještě tvorové nad námi. Ale ty my dobře nevidíme. My jim říkáme andělé nebo čerti..."

"Anebo duchové?"

"Také to existuje. Ale proč se takovými podřadnými věcmi zabývat...?"

"Jsou léčitelé, kteří s nimi jakoby pracují..."

"To jsou povídačky, neberte je vážně. Asi jeden z tisíce vám řekne pravdu. Na duchy se vykašlete. Jděte od toho dál. Kdyby ste do toho rýpal, skutečně byste se mezi ně dostal. A to je nepříjemné. Já jsem něco podobného také dávno zažil. Ono se to potom mstí. V mládí jsem někam zalezl, kam jsem neměl. S kamarádem jsme dělali určitý druh jógy, kterému jsme nerozuměli. A tak jsme zapadli do astrálu. To bylo ošklivé."

Opět jsem zdůraznil, jak se sám sebe bojím.

Pousmál se: "Čeho byste se bál, v sobě máte to nejkrásnější, co můžete zažít."

únor 2001 Rostislav Sarvaš
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 24. zář 2020 8:26:02

Osho: Člověk se rodí nekonečný

Když se dítě narodí, má neomezené možnosti. Jakmile však přijme názory společnosti a začne se vyvíjet jedním směrem, jeho možnosti ubývají. Dítě přichází na svět mnohorozměrné, ale dříve či později se začne rozhodovat, čím bude a my mu v tom pomůžeme, aby se stalo někým.

Jedno čínské rčení říká, že člověk se rodí nekonečný, ale pouze výjimeční lidé jako nekoneční i umírají. Když jste se narodili, byli jste čistou existencí. Až umřete, budete lékařem nebo inženýrem nebo profesorem. Celý život jste byli neúspěšní!

Když jste se narodili, měli jste nekonečné množství možností, všechny dveře vám byly otevřené – mohli jste se stát profesorem, mohli jste se stát vědcem, mohli jste se stát básníkem; měli jste miliony možností. pak jste se usadil a stal jste se profesorem – profesorem matematiky, odborníkem, specialistou. Váš život se stále zužoval a dnes jste jako úzký tunel, který se neustále zužuje. Narodili jste se otevření jako jasné nebe, ale brzy jste vstoupili do tunelu, ze kterého se už nikdy nedostanete. Tím tunelem je vaše ego, jež se ztotožňuje s vaší funkcí.

Je urážející, když si o někom myslíte, že je úředník. je velmi urážející, když si o sobě myslíte, že jste úředník; je to velice ponižující. Jste bohové a bohyně, nic míň. Možná jste více, ale určitě nejste méně. Když říkám, že jste bohové a bohyně, myslím tím, že máte neomezené možnosti, nekonečný potenciál. Možná se nesnažíte svůj potenciál realizovat úplně – to však nemůže nikdo, protože je tak obrovský, že je to nemožné. Jste celý vesmír; svůj potenciál nemůžete vyčerpat ani v nekonečném čase. To mám na mysli, když říkám, že jste bohové – jste opravdu nevyčerpatelní.

Něco však realizovat budete. Naučíte se jazyk, stanete se velmi výřečnými a možná se stanete řečníky. Máte smysl pro slova, možná se stanete básníky. Máte dobrý sluch, máte rádi hudbu a možná se stanete hudebníky. To jsou však jen nepatrné možnosti. Nemyslete si, že to je všechno. Nemyslete si, že tím jste hotovi. Nikdo není nikdy s ničím hotov. Ať jste udělali sebevíc, není to vůbec nic ve srovnání s tím, co ještě udělat můžete. A cokoliv můžete udělat, není vůbec nic ve srovnání s tím, čím jste.

Ego znamená ztotožňovat se s funkcí. Guvernér má ego – je guvernérem a myslí si, že dosáhl svého cíle. Premiér má ego a myslí si, že dosáhl svého cíle. Co víc si mohou přát?

To je ovšem velmi hloupé, strašně hloupé. Život je tak obrovský, že jej nikdy nelze dokončit. To je nemožné! Čím víc žijete, tím víc možností se vám otevírá. Ano, můžete dosáhnout jednoho vrcholu – a najednou je před vámi druhý, život nikdy nekončí. Člověk se rodí v každém okamžiku, pokud je otevřený svému potenciálnímu bytí.

Pro ego je důležitá činnost, zatímco pro vědomí je důležité bytí. Zen je pro bytí, a všichni jsme pro činnost. Všichni trpíme, protože naše bytí je tak velké a my je nutíme do velmi úzkých tunelů. To nám způsobuje utrpení, to nás svazuje. Ztrácíme svobodu a všude narážíme jen na překážky. Máme pocit, že jsme omezováni ze všech stran. Za to však nikdo nemůže, je to naše vlastní vina.

Moudrý člověk může dělat tisíc a jednu věc, ale s žádnou se neztotožňuje. Když je v kanceláři, je guvernérem, jakmile z kanceláře odejde, přestane být guvernérem a je opět bohem. Když přijde domů, stane se otcem, neztotožňuje se s tím. Miluje svou ženu a je jejím manželem, ale neztotožňuje se s tím. Dělá tisíc a jednu věc, ale zůstává oproštěn od svých funkcí. Je otcem, je manželem, je matkou, je bratrem, dítětem, učitelem, guvernérem, premiérem, prezidentem, metařem, zpěvákem a spoustou dalších věcí – ale s ničím se neztotožňuje. Zůstává transcendentní, je nade vším. Nic ho nemůže omezit. Pohybuje se všemi těmito místnostmi, ale žádná není jeho vězením. Čím více se pohybuje, tím je svobodnější.

Když jste v kanceláři, buďte úředníkem, buďte komisařem, buďte guvernérem – to je naprosto v pořádku – ale jakmile odejdete z kanceláře, nebuďte úředníkem, nebuďte komisařem, nebuďte guvernérem. Vaše funkce skončila. Proč ji tahat s sebou? Nechoďte po ulici, jako byste byli guvernérem – nejste jím. Funkce guvernéra vás bude omezovat; nedovolí vám užívat si života. Ptáci budou zpívat na stromech, ale jak se toho může účastnit guvernér? Jak může guvernér zpívat s ptáky? A přišly deště a páv tančí – jak může stát guvernér v davu a dívat se? To je nemožné., guvernér musí být guvernérem. Guvernér jde svou cestou , nedívá se napravo ani nalevo, nedívá se na listí stromů, nedívá se na měsíc. Zůstává guvernérem.

Taková pevná totožnost vás zabíjí. Čím více jste s něčím ztotožněni, tím více jste mrtví. To si pamatujte. Nic z toho, co děláte, vás neomezuje. Vaše činnost nemá nic společného s vašim bytím. Z hlediska vašeho bytí je vaše činnost naprosto bezvýznamná.

A ještě něco: já neboli ego je ta část mé existence, která předstírá, že je celkem – je to podobné, jako kdyb moje ruka předstírala, že je celým mým tělem. To by byl problém. Jsme součástí nekonečného vesmíru a předstíráme, že jsme celek. Ego je druh šílenství, je to neuróza -megalománie. Ego je velmi šílené, hrozně šílené; budete-li ho chvíli poslouchat, uvědomíte si to šílenství. Ego si myslí, že je všechno možné. Myslí si, že může ovládnout celý svět, že může ovládnout přírodu, že může ovládnout Boha. O ničem jiném nepřemýšlí. Myslí jen na agresi. Myslí, že je všechno možné, že je možné dělat všechno. A je stále agresivnější, stále šílenější.

Ego si myslí, že dokáže všechno. Žije ve falešné představě, že pouhá část je celek. Impotentní ego si myslí, že je všemohoucí. Ego, které vlastně ani neexistuje, si myslí, že je středem veškeré existence. A z toho vzniká veškeré utrpení.

Snažíme se dělat všechno možné, ale nic se nám nedaří, protože vycházíme z mylných předpokladů. Snažíme se být úspěšní, ale nikdy úspěchů nedosáhneme. Každý úspěch přináší zklamání. Nahromadili jsme spoustu peněz, spoustu technických vymožeností, děláme vědecké pokroky, ale naše utrpení roste. Trpíme víc než kdy jindy v minulosti. Tak by to však být nemělo. Naše století je vědecky nejpokročilejším stoletím. Nikdy ve své historii nebylo lidstvo tak bohaté, nikdy nemělo takové prostředky k využívání přírodních zdrojů – ale nikdy v historii nebyl člověk tak nešťastný. Co se stalo? Naše základní postuláty jsou mylné.

Pro člověka bez ega je možné všechno; pro ego není možné nic. Chcete-li ovládnout svět, budete poraženi. Nechcete-li ovládat, zvítězíte. Vítězí ti, co se vzdají existenci. Vůle vás do ráje nedovede, do ráje vás dovede vzdání se.
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 6:36:46

Jak se člověk zbaví ega?

Obrázek

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.
Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.
To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.
A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.
https://lamaoleodpovida.cz
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 8:42:58

„Ego je ve skutečnosti pravé, původní Já, protože ego znamená v latině „já“. Ale my jsme zvyklí říkat ego tomu jakoby nižšímu já. Ale toto nižší já neexistuje. Existují zatemňující vlastnosti, které nám předvádějí, že je tu jakési nižší já, kterému říkáme ego. Nemusíme se zbavovat ega, ale zbavme se všelijakých zatemňujících přítěží.“
M.Tomášová, kniha o egu - Setkání 1, str. 8
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 9:53:11

z http://www.inspiruj.cz/

a) Je třeba si vždy uvědomit, že zlo a jeho přítomnost jsou jen dočasné, zatímco dobro je věčné.

b) Zlo bude tak dlouho ve světě, dokud zde bude vládnout ego.

c) To současně znamená, že jen realizace pravdy a vyciťování jednoty lidstva může zlo zcela odstranit

d) Devadesát devět procent chyb a tím i nesnází a překážek na duchovní cestě je v tobě příteli. Zkoumej neúprosně svůj život a nehledej alibi pro své chyby a poklesky!

To, co tě zdržuje od duchovního pokroku, je hlavně ego. Své potíže vždy vystopuj zpět až ke svým vlastním slabostem. Jistěže existují i příčiny mimo tebe (bude o nich řeč později), ale i tak je to jen jediné procento ze sta. Ale i v tom případě skutečnou odpovědnost nese tvé ego. Nikdy je neospravedlňuj.

Eduard Tomáš


https://www.facebook.com/laskakmoudrost ... 459408336/


Ego a jeho myšlenky jsou v čase a v prostoru.

Eduard Tomáš


https://www.booktook.cz/p/108-meditaci- ... pokrocile/

Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 10:23:59

To, co tě zdržuje od duchovního pokroku, je hlavně ego.

A to, co tě udržuje v představě duchovního pokroku, je také ego.

:D
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 10:33:24

Návštěvník píše:
To, co tě zdržuje od duchovního pokroku, je hlavně ego.

Eduard Tomáš


A to, co tě udržuje v představě duchovního pokroku, je také ego.



Eduard Tomáš zemřel 26. května 2002, tyhle domněnky si už asi nepřečte :what:
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 11:09:43

Návštěvník píše:
Návštěvník píše:
To, co tě zdržuje od duchovního pokroku, je hlavně ego.

Eduard Tomáš


A to, co tě udržuje v představě duchovního pokroku, je také ego.


Eduard Tomáš zemřel 26. května 2002, tyhle domněnky si už asi nepřečte :what:


PS. Oba, Eduard i Míla Tomášová rozpoznali na každém, kdo jejich pomoc vyhledal, nakolik je dotyčný duchovně pokročilý, a upozorňovali ho na reakce jeho ega v situacích, kdy si je ještě sám neuvědomoval. Díky tomu docházelo i nich postupně k duchovnímu pokroku.
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 11:13:29

(oprava):

Oba, Eduard i Míla Tomášová rozpoznali na každém, kdo jejich pomoc vyhledal, nakolik je dotyčný duchovně pokročilý, a upozorňovali ho na reakce jeho ega v situacích, kdy si je ještě sám neuvědomoval. Díky tomu docházelo i v něm postupně k duchovnímu pokroku.
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 12:28:56

Návštěvník píše:
To, co tě zdržuje od duchovního pokroku, je hlavně ego.

A to, co tě udržuje v představě duchovního pokroku, je také ego.

:D


Tomášovi by s tímto výrokem jistě souhlasili. Kdo jiný, než ego, usiluje o to být někým pokročilejším, než je?
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 12:30:28

Dlouhá a krátká cesta

To, v čem všechny světy existují, to, z čeho všechny světy do existence vzešly, je jediná skutečnost. Tato skutečnost je vším. Je všude a především je též nekonečným vědomím ve vašem vlastním srdci. A to jakožto neosobní, skutečné Já. Neosobní, to zdůrazňuji, není to totiž ego. O člověku, který si tuto neosobní skutečnost ve svém nitru trvale uvědomuje, se říká, že dosáhl seberealizace.

Tato skutečnost nemá žádnou formu a i když je nekonečná, nemá vlastně žádné jméno. V současné době se pro ni nejčastěji používá pomocného názvu absolutno nebo také čistá mysl absolutna. Nábožensky založení lidé jí říkají Bůh, jiní zase absolutní jáství, v Indii je to brahma neboli bytí, vědomí a blaho anebo také absolutní osvobození. Když je tato skutečnost realizována, neexistují ani subjekty ani objekty, jen uvědomování se bytí, vědomí a nezkaleného blaha. Tyto tři aspekty absolutního jáství, tedy bytí, vědomí a blaho, nejsou od sebe odděleny a jsou společným atributem poznání Pravdy.

Absolutní skutečnost není osobní Bůh. Absolutní skutečnost také nestvořila vesmír. Vesmír je manifestací její vnitřní síly, které křesťanství říká Bůh stvořitel, Indové mája nebo Íšvara nebo někdy také Šiva, ale ať se vesmír objeví nebo mizí, absolutno tím není nikterak ovlivněno.

Lidé na duchovní cestě se mě někdy ptají, zda budou nakonec absolutno vidět. Musím je bohužel zklamat, realizace absolutna nespočívá v jeho vidění, ba ani v dosažení něčeho nového. I když jde o nekonečno, je to jen prosté bytí, kterým jste a kterým jste odjakživa byli. Jeho realizací je vědění, odlišné od poznávání i od nevědomosti. Je to je bytí Já, jinak pro ně chybí jakákoliv definice. Není zde dokonce ani náš známý poslední pozorovatel, i ten musí nakonec přestat existovat, má-li zůstat jen čisté Já absolutna.

Všechno, čeho je třeba se vzdát je uvědomování se něčeho jiného než jediného absolutního Já. Nic nepoznávat, ničím se nestávat, jedině být tím, čím člověk odjakživa je. Nemůžete poznat absolutno jinak, než že se jím vědomě stanete. Je to skutečný stav vlastní existence, která ani ve skutečnosti nemůže být realizována čili uskutečněna, neboť nemůže být uskutečněno to, co už tady je a co je odjakživa naší skutečností.

Věřte mi, přátelé, je to nádhera, překračující každou představu, každou myšlenku i řeč. Je to jak individuální duše, tak i tento svět. A přesto když se tím stanete, není v tom žádných objektů ani subjektů. Já vím, je to těžko představitelné, je to i těžko uvěřitelné, ale je to prostě tak. To ostatně jednou poznáte sami na sobě.

Jak toho dosáhnout? Když odstraníme naše četné dlouhověké závislosti, zmizí naše ego a jeho neblahé ztotožňování se s tělem, objeví se skutečnost nekonečného jáství. Tímto ztotožňováním se s tělem jsme po dlouhá tisíciletí uvízli v klamné představě, že jsme spoutáni individualitou, tedy svým tělem. A teprve když se této představy zbavíme, když v nás nebude existovat žádná touha ani myšlenka, zažijeme osvobození. Může se to stát velmi brzy, prakticky v několika dnech, ale také velmi, velmi pomalu a za velmi dlouhou dobu. Ale nebuďte smutní, ať to trvá jakkoliv dlouho, zázraky v oblasti vnitřního vývoje, vnitřního vzrůstu, duchovního zdokonalování se, nejsou nikdy vyloučeny.

Buďte jako ten veselý jógin pod baobabem. Možná tu pověst znáte. Byli tam pod tím stromem vlastně tři: dva žáci a jejich moudrý učitel. Meditovali a meditovali a když skončili, ptá se ten pokročilejší:

"Ctihodný guru, jak dlouho ještě budu muset bloudit bez poznání po tomto strastiplném světě?"

Mistr se zamyslel a potom povídá: "Ještě tři vtělení, ještě tři vtělení, můj dobrý hochu, než budeš moci skončit, co jsi tak zdárně začal."

A tu žák zesmutněl a hořce zaplakal: "Ještě tři vtělení, ach ouvej, jak je tohle vydržím?!"

Pak se zeptal ten druhý, méně pokročilý žáček: "Ctihodný guru, a co já, prosím?"

Učitel se podíval na obrovský baobab nad nimi a pak povídá:

"V tvém případě je to, chlapče, těžko určit, ale bude to myslím nejmíň tolik vtělení, kolik je listí na tomto baobabu."

Učitel viděl, že první žák pláče, a tak ho začal konejšit: "No tak neplač, ve skutečnosti už teď jsi pravým Já, to si jen myslíš, že jím nejsi, už teď jsi vpravdě docela prozřelý a všichni jsme ve skutečnosti prozřelí, jen se zbav té představy, že tě něco poutá."

Když to ale ten méně pokročilý uslyšel, začal tančit a radovat se, neboť náhle uvěřil mistrovi, že vlastně už osvícen je, a v tom okamžiku došel k osvícení.

Z hlediska přístupu k pravdě existují totiž dvě cesty: krátká a dlouhá. Je přirozené, že má-li si člověk zvolit jednu z nich, zvolí zpravidla tu krátkou. To může být dobré, ale také to dobré být nemusí. Jde-li o začátečníka, může to svědčit buď o jeho veliké touze po pravdě, nebo také o jeho velké lenosti a netrpělivosti. Objasním vám rozdíl mezi oběma těmito cestami.

Cesta dlouhá je cestou morální sebezlepšování. Žák se během ní očišťuje od vnitřních závislostí a jiných nešvarů, od stálého vlivu a tlaku nezkroceného ega. Tato cesta počítá s existencí ega. Proto je na ní samozřejmě morální zušlechťování a modlitby a tělesná cvičení, například hathajóga, a posty a pokání a mantrická i dechová cvičení a různé druhy meditací a také koncentrací, protože je to nepřetržitý boj s překážkami ve vlastní povaze.

Krátká cesta naproti tomu s egem vůbec nepočítá. Takový žák ví, že ego je jen iluzí, že je přeludem jako všechno, co má jméno a tvar, a že člověk je od svého prapočátku v podstatě božský. Proto záměrně zapomíná na svoje malé jáčko a zaměřuje mysl přímo k cíli, to znamená stále na cíl myslí, ztotožňuje se s ním a jediným cílem je tady prozření nebo osvobození, prostě nekonečné jáství.

Jenomže krátká cesta, i když vypadá velice slibně, má přece jen určitý háček. Člověk je božský, to je pravda, ale je potenciálně božský, neboť jeho pravé jáství je přísně střeženo, ba přímo obaleno závojem nevědomosti: závojem zvyků, tužeb, závislostí, takže člověk, i kdyby chtěl, neumí žít přímo v pravdě, ačkoliv ji má v sobě. Ale musí se na tuto možnost nejdřív připravit, to znamená rozvinout svoje vnitřní možnosti a schopnosti, a tak se doslova vycvičit na nový, božský život. Nový, božský život. Tato schopnost, jestliže ji člověk nenabyl nebo nenacvičil již v minulých vtěleních, se bohužel nedostaví sama od sebe, ale teprve po jistém čase a úsilí. Je však podmíněna nejen vážnou duchovní prací a opravdovostí, ale především též tím nejhlavnějším, vnitřní milostí.

Hledaná vnitřní skutečnost je totiž nejen živá a inteligentní, ale také soucitná a spravedlivá a jejím projevem je kosmická intuice. Tato intuice má své zákony, které člověk nemůže ovlivnit, může se však učinit hodným a způsobilým k jejímu přijetí. A to především láskou, milosrdenstvím, altruistickou činností. Příliv milosti kosmické intuice může pak vytrysknout náhle a neočekávaně jako mocný gejzír.

Dlouhá cesta až k poznání nevede.

Zůstává ve sféře ega od počátku až do konce a její vývoj je pomalý, ba někdy až zbytečně pomalý. Je to zpravidla cesta začátečníků v józe nebo mystice a patří k ní všechna náboženství se svými obřady a dogmaty, s různými liturgiemi atd.

Vážení přátelé, vy, kteří se pokoušíte o krátkou cestu, dejte si prosím pozor na duchovní pýchu, která může vzniknout vlivem náhlých úspěchů na této cestě. Ale na druhé straně vy ostatní nedejte se odradit od cvičení krátké cesty představami, že jste snad nedokonalí nebo že jste teprve začátečníky anebo snad nehodni duchovní milosti. Toto jsou dva extrémy, dvě klamné představy. Proto raději obě cesty kombinujte: V činnosti jděte cestou dlouhou, v samotě a v klidu cestou krátkou. Dřív nebo později určitě uspějete.

z knihy Eduard Tomáš - Cestami sebepoznání
Návštěvník
 

Re: Ego

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. říj 2020 12:59:14

Vzpomínky na staré špatné sklony nesmaže v záblesku první vstup do nebe, naopak - v kritické době vystoupí na povrch a hravě tě přemohou dřív, než si to uvědomíš. Zde bude hrát hlavní slovo úskočnost a mimořádná smyslnost, někdy i povahová tvrdost a hrubost. Jsi přece náhle "velký", proč bys měl být i milosrdný k ubožákům, kteří se nedostali tam, kam ty?

Ego je zrádné a lstivé, začne-li tě znovu ovládat, je království nebeské na opačném konci. Tvoje předsudky i omluvy ega jsou vrozené, a proto vytrvalé. Království nebeského jsi se sotva dotkl, a třebaže ti pomáhá, pomáhá ti v tichu, nenápadně. Musíš k němu zcela přiklonit, máš-li s jeho pomocí vyjít z léčky ega.

Učiň tak ihned! Nikdy to neodkládej. Věž, že duchovní pýcha je nejzatvrzelejší vlastností i vyspělého jogína. Aniž bys co zpozoroval, bude tvá cesta zatarasena nejen vnitřními, ale i zevními okolnostmi, lidmi a hlavně událostmi. Pokušení všeho druhu - káminikáňčana (ženy a zlato) - se budou kolem tebe jen hemžit. Tak můžeš svůj duchovní pokrok buď vůbec zakopat, nebo oddálit o mnoho dlouhých let.

Duchovní pokrok není a ještě asi dlouho nebude masový. Jenom jedinci rychle pokračují. Vyhledávej je a drž se jejich příkladů a rad. Vzdaluj se těch, kteří rozdmychávají nenávist, lhostejno ke komu. I těch, kteří žijí bez zábran. Pozor! Dobro i zlo jsou v lidech smíchány. Obojí existuje dokonce i v těch pokročilejších.


Eduard Tomáš

https://www.databazeknih.cz/knihy/108-m ... cile-32903

Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků

cron