Smrt a umírání

[Návštěvník]

Vzpomínám si na svého přítele, který zemřel před mnoha lety. Když umíral, zeptal jsem se ho, jaký má pocit, když se ohlíží za svým životem. Řekl mi, že jeho život vypadá jako sen, jako pouhý sen. Cítil, že jeho bytí zůstalo nedotčené, že se nikdy nic nedotklo jeho podstaty. Jeho bytí zůstalo čisté, zářivé, svobodné, prázdné a uvědomělé. Nikdy nebylo poznamenáno zkušenostmi, nikdy nebylo zraněno, nikdy nestárlo, nikdy se nezměnilo.

Jak jeho životní zkušenosti odcházely, jeho bytí začalo zářit stále jasněji. Jeho neměnnost na něj stále více zapůsobila. Všechno ostatní se v porovnání s tím zdálo jako sen. Dříve si myslel, že jeho život je reálný a jeho bytí nereálné. Ale teď se to obrátilo - jeho bytí bylo v jeho prožitcích zvětšeno a uvědomil si, že to je ten jediný skutečně podstatný prvek jeho existence. Jeho život se mu teď jevil jako sen. V tomto kontextu se říká, že se nic nikdy nestalo.