Smrt a umírání

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 06. říj 2018 18:57:25

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 24. lis 2018 11:30:25

Tento text zapsal před svou smrtí Steve Jobs,
jeden z nejbohatších mužů této planety, zakladatel počítačové firmy APPLE, jeho jmění je odhadnuto na 8,3 miliardy dolarů. Zemřel na rakovinu slinivky ve svých 56 letech.

Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život nejspíš ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti. Na konci je bohatství jen aspektem života, kterému jsem přivykl. Když teď ležím na nemocniční posteli a promítám si celý svůj život, uvědomil jsem si, že všechno to uznání a bohatství, na kterém jsem si tolik zakládal, zbledlo a ztratilo význam tváří v tvář blížící se smrti.

Ve tmě se dívám na zelená světla strojů, které mě udržují při životě a slyším jejich mechanické bzučení. Cítím, jak se blíží dech boha smrti. Teď už vím, že když nakumulujeme dostatečné bohatství, aby nám vydrželo po zbytek života, měli bychom usilovat i o něco dalšího, co s bohatstvím nesouvisí.

Mělo by to být něco mnohem důležitějšího: možná vztahy, nebo umění, snad sen z mládí… Bezuzdné následování bohatství nás promění v pokřivené bytosti, jako jsem já. Bůh nám dal smysly a možnost cítit lásku v srdci každého, ne iluzi, kterou přináší bohatství. Bohatství, jež jsem vyhrál v mém životě si nemůžu vzít s sebou. Mohu si odnést jen vzpomínky vysrážené láskou. To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu k tomu jít dál. Láska může cestovat tisíce mil. Život nemá žádné omezení. Jděte tam, kam chcete jít. Dosáhněte výšin, kterých chcete dosáhnout. Je to všechno ve vašem srdci a ve vašich rukou. Jaká postel je nejdražší na světě? Nemocniční postel.

Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto, někoho kdo pro vás bude vydělávat peníze, ale nikdy nemůžete najmout někoho, kdo by za vás nesl vaši nemoc. Ztracené materiální věci lze nalézt. Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty – život. Když jede člověk na operační sál, uvědomí si, že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst – Kniha zdravého života. Bez ohledu na stadium života, v němž se nacházíte, budete každý jednou čelit dnu, kdy se opona zatáhne. Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku k svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům … Mějte rádi sami sebe a s láskou opatrujte ostatní.

Steve Jobs
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 26. pro 2018 7:11:38







Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 07. úno 2019 7:24:48

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 03. bře 2019 16:34:28

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 26. kvě 2019 6:21:25

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. zář 2019 14:54:37

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. zář 2019 15:05:36

"Člověk umírá šťastný ve chvíli, kdy tu není nikdo, kdo by měl umřít."
Alan Watts
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 17. zář 2019 11:36:52

5 věcí, kterých před smrtí nejvíc litujeme

Život běží a my si ani neuvědomujeme, že to skutečně důležité pomíjíme.

Obrázek

Život se bohužel nedá žít odzadu. Bylo by to hezké s nabytou moudrostí se prokousávat do stavu plného mládí a síly. To bohužel nejde. Co nám zbývá? Poučit se z životního příběhu jiných.

Australská paliativní zdravotní sestra Bronnie Wareová napsala knihu o svých zkušenostech s doprovázením klientů ke smrti, která se stala světovým bestsellerem (Čeho před smrtí nejvíce litujeme). Příběhy lidí, o které pečovala, si zaznamenávala a dost nad nimi přemýšlela. A čeho umírající lidé nejčastěji litovali?

1. Škoda, že jsem neměl kuráž žít podle svého

„Tohoto lidé litují nejčastěji. Když je už život téměř za nimi, tak zjistí, že už si své sny nikdy nesplní,“ vysvětluje Bronnie. „Nebo by rádi vše napravili teď, ale už nemají dost síly a zdraví. Pokud toužíte někam jet, jeďte nyní, pokud toužíte změnit zaměstnání, udělejte pro to něco.“

2. Neměl jsem pracovat tak tvrdě

Téměř každý člověk, o kterého se Bronnie starala, litoval toho, že se příliš věnoval práci a neudělal si dost času na děti a partnera. Posedlostí prací trpí převážně muži, kteří si tím potvrzují svůj status, jenže děti vyrostou, partnerka může odejít a oni zjišťují, že žijí v prázdnotě.

3. Neměl jsem dost odvahy, abych dal najevo své city

Lidé často potlačují své city – nejen pozitivní, ale i ty negativní, aby náhodou nerozvrtali vztahy ve svém okolí. Jenže pak zůstane mnoho nevyřčeno a okolí vlastně neví, co chceme, po čem toužíme. Zároveň si v sobě pěstujeme hořkost a zlobu, že nás nikdo nemá rád. Ale i lásku se musíme naučit vyjadřovat.

4. Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli

Lidé si na přátele neudělají čas a neudržují kontakty. Pak, když chtějí na konci života někoho vidět, najednou zjišťují, že nevědí, kde přátelé žijí a zda vůbec žijí. Je velmi těžké je doslova vystopovat.

5. Proč jsem si nedovolil být šťastnější?

Cítit se šťastným je otázka volby, jenže my si to v životě většinou nedovolíme. Raději zůstáváme uvězněni ve starých kolejích, než abychom něco změnili. Máme strach ze změn.

https://www.databazeknih.cz/knihy/ceho- ... 8203?c=all
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 07. lis 2019 16:51:52

Poznala vlastní smrt. Bylo to extrémní, říká Češka, která dnes doprovází umírající

V době, která oslavuje mládí, se téma smrti často opomíjí. Každý člověk ale bývá dřív či později konfrontovaný s tím, že nikdo nežije věčně. Přesně to se přihodilo Kateřině Černé Grofové, která dnes v rámci iniciativy Na konci dechu doprovází umírající a jejich blízké.

Obrázek
Když jí bylo 23 let, navštívila v nemocnici svou umírající prababičku. Cítila se ale úplně bezradná, takže z nemocnice utekla. Po této zkušenosti už Kateřinu Černou Grofovou téma smrti neopustilo.

Kdy se vás téma smrti poprvé osobně dotklo?

Když jsem byla ještě malé dítě, tak jsem si se svou sestrou hrála na to, že děláme pohřby pro různá zvířátka, třeba pro broučky a motýlky. V té době mi ale nedocházelo, že se smrt týká i člověka. Když mi bylo 23 let, zavolala mi babička, že to s její maminkou nevypadá moc dobře a bylo by vhodné, kdybych za ní zašla do nemocnice. Nebyla jsem připravená na to, co mě v nemocnici čeká. Ve chvíli, kdy jsem vešla do jejího pokoje, uviděla jsem, jak sedí na posteli s nohama svěšenýma k zemi a jak se jen tak nepřítomně dívá do prostoru.

Připadalo mi, že je úplně průsvitná a že se změnila k nepoznání. Vůbec nereagovala na to, co říkám, ani na samotnou moji přítomnost. Cítila jsem se úplně bezradná, slzy se mi draly do očí a nechtěla jsem, aby mě prababička v tomhle stavu viděla, takže jsem z pokoje radši odešla. Už jsem nenašla sílu se tam znovu vrátit a prababička v ten den zemřela. Tahle zkušenost pro mě byla natolik silná, že mi obrátila život vzhůru nohama. Říkala jsem si, jak je možné, že jsem v tak základní životní situaci netušila, co mám dělat.

Poté jste ale začala pravidelně docházet do hospiců a mluvit s umírajícími pacienty. Rozhodla jste se záměrně podstoupit zkoušku ohněm?

Asi rok a půl od momentu, kdy mi zemřela prababička, za mnou přišel kamarád, který už v hospicích dobrovolníka dělal, a nabídl mi, jestli to taky nechci zkusit. Jedna část mě se bála, protože jsem pořád nevěděla, jak s umírajícími být, ale druhá část mě se do toho chtěla pustit a ta nakonec převážila. Koordinátoři samozřejmě dobrovolníkům vždycky dali nějaké základní instrukce, ale ve chvíli, kdy vstoupíte do pokoje, kde leží třeba tři lidé v závěrečné fázi života, tak stejně přesně nevíte, co dál. Jaká komunikace je užitečná a jaká ne, jsem tak zjišťovala metodou pokus-omyl. Došla jsem k závěru, že když je člověk dostatečně vnímavý, tak zpětnou vazbu umírajícího velmi rychle zachytí.

Zjišťovala jsem, že žádná šablona nefunguje a ke každému člověku musíte přistupovat jinak. Některým lidem například může pomáhat, když s někým o smrti mohou mluvit otevřeně, ale zobecnit se to nedá. Podle mě je dobré to vždycky alespoň zkusit, abyste měli jasno, jestli o to ten konkrétní člověk má zájem, nebo ne. Navíc i když vám nejdřív řekne, že si o smrti povídat nechce, za týden už to nemusí platit a je dobré to ověřovat. Při dobrovolnické práci v hospici mi velmi pomáhaly zkušenosti se zenovou meditací, díky kterým jsem nepanikařila, zůstávala jsem přítomná, trpělivě jsem toho člověka vnímala a dařilo se mi se odpoutat od vlastních myšlenkových konceptů, s nimiž jsem tam často přišla.

Jak jste se k zenové meditaci dostala?

Z hlediska víry a náboženství jsem do té doby byla nepopsaný list. Svou cestu k duchovnímu životu jsem vůbec neplánovala, moje otázky týkající se smrti mě ale přiváděly do situací, které mi na ně pomáhaly nacházet odpovědi. Když jsem docházela do hospice, byla jsem v posledním ročníku studií speciální pedagogiky a dostala jsem výjimku, abych mohla psát diplomovou práci o doprovázení umírajících. Zhruba rok po prababiččině smrti mě pak můj tehdejší partner přivedl právě k zenové meditaci. V Česku jsem nejdřív navštěvovala zenové meditační centrum, které bylo součástí mezinárodní buddhistické školy vycházející z korejských kořenů. Tam jsem určitou dobu také žila.

Život s meditační praxí byl pro mě natolik intenzivní a důležitý, že mi postupně měnil i pracovní a osobní život. Po několika letech, kdy jsem dělala jazykové korektury ve významné české IT firmě, jsem tohle zaměstnání opustila a tři roky jsem strávila v buddhistickém klášteře v Maďarsku, který se tenkrát teprve stavěl a stal se vůbec prvním místem pro mnichy a mnišky v Evropě. Měla jsem možnost být při celém jeho zrodu, pečovala jsem o klášterní kancelář a ubytování lidí, kteří tam podobně jako já přijížděli kvůli možnosti strávit 90 dní v ústraní, kdy od rána do večera sedíte v meditaci a nevyrušují vás žádné světské věci. Díky tomu se člověk může dotknout hlubokých věcí v sobě.

V dnešní západní kultuře na lidi útočí tolik vnějších podnětů, že málokdo dokáže jen tak vypnout a říct všem okolním ruchům stop. Jak dlouho tedy trvá, než meditace skutečně začne přinášet nějaké ovoce?

Důležitá pro mě byla myšlenka reinkarnace. Ve chvíli, kdy věřím, že se po smrti znovu zrodím, že navážu na to, co jsem si odžila v tomhle životě, dostává pro mě život úplně jiný význam, než když si myslím, že smrtí všechno skončí a po mě ať přijde potopa. Pokud jsem přesvědčená, že vztahy a způsoby chování, které jsem v tomhle životě budovala, budou v nějaké formě pokračovat, získávám motivaci se jim více věnovat, více zkoumat, jak jednám a proč tak jednám. Kdybych naopak zůstala u toho, že po smrti z tohohle světa jenom zmizím, chybělo by mi nutkání se ptát, proč tady vůbec jsem a co tady po mně zůstane.

Podobný význam má koneckonců posmrtný život i v křesťanství, nemyslíte?

Ano, taky jsem postupně došla k tomu, že ačkoli buddhismus a křesťanství používají jiný jazyk a jiné symboly, esence, která leží za nimi, je velmi podobná. Proto teď k duchovním naukám přistupuju tak, že tolik nelpím na formě učení, ale spíš se soustřeďuju na obsah a sama v něm hledám smysl. Takhle se mi to v hlavě začalo skládat potom, co jsem před několika lety podstoupila ceremonii s amazonskou medicínou a prožila při ní svou vlastní smrt.

Tehdy jste se zúčastnila rituálu s nápojem ayahuasca, který vyvolává psychedelické účinky. Jak byste svou zkušenost s indiánským halucinogenem popsala?

Měla jsem před tím velký respekt i strach, ale zároveň jsem cítila, že to neberu jenom jako nějaký úlet a že mě ta zkušenost opravdu volá. Ayahuasca je přírodní medicína vytvořená z výtažků rostlin z amazonského pralesa. Tamní indiáni prý ovládají rozvinutou mimosmyslovou komunikaci s rostlinami, takže dokážou velmi dobře rozpoznat, k čemu jsou rostliny vhodné. Proto jsou tak dobří bylinkáři a až díky téhle souhře rostliny navozují ty stavy, které navozují. Nápoj z nich vám pak pootevře dveře k vašemu vyššímu vědomí a vy si uvědomíte, že si vaše tělo pamatuje i věci, o kterých jste ani netušili, že je máte někde uložené. Současně vám dovolí nahlédnout i do svého potenciálu, tedy do toho, co dokážete, ale o čem vám vaše mysl celý život říkala, že to není možné, a do kolektivního vědomí, které se skládá ze zkušeností celé společnosti.

Indiáni ayahuasku používají k léčbě těla i duše, ale určitě jí nechci dělat reklamu a nabádat každého, kdo chce poznat vlastní smrt, aby zkusil amazonskou medicínu. Pouhá zvědavost není ta správná motivace, protože to setkání bylo opravdu náročné a rozhodně není vhodné pro všechny. Projít si tím extrémně silným zážitkem je navíc jenom jedna část procesu a minimálně stejně důležitá je i následná integrace, tedy návrat zpátky, který vyžaduje pečlivou psychoterapii.

Co si mám představit pod tím, že jste pod vlivem ayahuasky zažila vlastní smrt?

Při ceremonii dochází k rozšíření vědomí. Tento proces bývá provázený prožitkem rozpadání nebo rozpouštění obvyklé struktury mysli, tak jak ji známe. Já jsem při svém prvním takovém zážitku na chvíli ztratila kontrolu nad svou myslí i tělem a prožila jsem obrovskou paniku. Ego, které je u každého člověka do určité míry zdravé a potřebné pro zachování jeho identity, se toho rozpouštění začalo děsit, protože se najednou nemělo čeho držet. Bálo se, že přestane existovat, že už nic nebude jako dřív. Když jsem touto částí ceremonie prošla, prožila jsem naopak nepopsatelný pokoj, hlubokou lásku a sounáležitost s celkem. Když jsem se na ten zážitek zpětně dívala, došla jsem k tomu, že právě tak může probíhat proces lidského umírání. Trvalo mi ale několik měsíců, než se to ve mně poskládalo a začalo to dávat smysl.

Rok po první zkušenosti s ayahuaskou jsem cítila, že chci téma smrti vynášet na povrch. Začala jsem překládat texty na toto téma, pořádat semináře, workshopy, zvát zajímavé lektory z Česka i ze zahraničí, kteří do témat konečnosti, umírání a smrti vnášejí jiný úhel pohledu. Podařilo se mi pozvat i lidi, kteří umírající a jejich blízké provázejí zkušeností s koncem života. Například v Austrálii nebo ve Spojených státech už jsou tito takzvaní death walkeři běžnou součástí společnosti. Vyplňují místo mezi církví a zdravotními institucemi, dovedou o smrti hovořit srozumitelným jazykem a poskytují doprovázení se spirituálním přesahem.

Obrázek
"Většinou příbuzné umírajících povzbuzuju, aby rozhovor o smrti vůbec zahájili. Často se bojí, jak a kdy to zkusit, aby nezpůsobili víc škody než užitku."

Podobnou službu teď sama nabízíte v rámci iniciativy Na konci dechu, kterou jste založila. Jací klienti o ni mají nejčastěji zájem?

Z 90 procent se mi ozývají lidé, kterým někdo z příbuzných umírá. Ti mají někdy na téma smrti jiný náhled než zbytek jejich rodiny. Vždy jsou to lidé, kteří mají k potřebám umírajících velký cit, ale potřebují povzbudit v tom, že ty potřeby opravdu chápou správně, a nasměrovat, s jakými komunikačními dovednostmi mohou pracovat. Někdy přicházejí sami a někdy s sebou dovedou i ostatní. Obvykle se mě ptají na to, jak mají rozpoznat, jakým způsobem s umírajícím mluvit, jak zjistit, co si přeje, a podobně.

Co jim v takové situaci radíte?

Většinou je povzbuzuju, aby rozhovor o smrti vůbec zahájili. Často se bojí, jak a kdy to zkusit, aby nezpůsobili víc škody než užitku. Já jim ale připomínám, že právě oni nejlíp znají jazyk, jakým se v jejich rodině mluví, že právě oni mají ke svým příbuzným nejblíž. Nejdřív si samozřejmě musí udělat jasno, že téma otevřít chtějí, ale pokud k tomuhle dojdou, správnou chvíli a vhodná slova už sami najdou. Jak už jsem říkala, když jsme se bavili o hospicích, ten rozhovor si stejně nikdy nepromyslíte dopředu a nezbývá vám než reagovat na zpětnou vazbu od vašich umírajících.

Taky se rovnou nemusíte ptát na jejich názor a nejdřív pojmenovat vlastní pocity, které se vám se smrtí pojí. Tím otevřete prostor pro dialog, a když budou umírající nebo ostatní členové rodiny chtít, tak na to zareagují. Dialog se ale nemá týkat jen péče o umírajícího. Do procesu vždycky vstupuje vztahová dynamika mezi jednotlivými rodinnými příslušníky, na povrch často vyvěrají celoživotní témata, která byla dlouho odsunutá pod kobercem a je třeba s nimi pracovat.

Bývá moment, kdy člověk leží na smrtelné posteli, zlomovým bodem, v němž pocítí potřebu vyřešit si konflikty, kterým se během života vyhýbal?

To je hodně individuální. Najdou se lidé, kteří konflikty do poslední chvíle odsouvají, protože to dělali třeba desítky let a příliš se s tím identifikují. I ve chvíli, kdy víte, že vám v životě zbývá nějaký omezený čas, není úplně lehké se jen tak lusknutím prstu začít k problémům stavět jinak. Smrt je sice vždycky příležitost se probrat, uvidět, že něčeho lituju, a říct to ostatním, ale ne vždycky se to stihne. Někdy se to člověku nepovede třeba proto, že s konflikty nikdy neuměl pracovat a čas, který mu zbyde, není dostatečný na to, aby to ještě změnil.

Někdy se říká, že nebe a peklo nejsou nějaká konkrétní místa, ale spíš stavy mysli, což mi dává smysl. Když je člověk celý život plný zloby, tak s touto emocí a její energií i umírá, je to poznat na jeho tělu a umírání je pro něj velmi náročné. U lidí, kteří se během života chovali laskavě, naopak mnohdy vidíte, že tento svět opouštějí velmi smířeně a svobodně. Občas za mnou přicházejí i klienti, kterým někdo umřel už před delším časem, ale oni si chtějí zodpovědět otázku, proč se to stalo tak, jak se to stalo, nebo se vyrovnat s tím, že od umírajícího už neslyšeli něco, co od něj ještě slyšet potřebovali.

Tomáš Maca
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 01. pro 2019 16:43:51

VĚDCI ŘEKLI JASNÉ SLOVO: SMRT NEEXISTUJE! ŽIJEME NEKONEČNOU SÉRII VĚČNÝCH TEĎ

Robert Lanza, vědec z lékařské fakulty na severokarolínské univerzitě, se v čerstvém vydání Aeonu rozhodl pro nelehký úkol: vysvětlit čtenářům, že poté, co zemřou, stane se něco úplně jiného, než si dosud mysleli. Obvyklý současný pohled na smrt je ten, že když člověk zemře, všechno končí. Takhle se aspoň na věc dívají všichni lidé považující se za natolik vyrovnané a realistické, aby se nemuseli utíkat k náboženství coby těšítku jménem posmrtný život.

Jak říká Lanza, tenhle moderní pohled není zrovna veselý. On sám je přitom jedním z autorů teorie vesmíru zvané biocentrismus, podle níž život a vědomí tvoří realitu kolem sebe a v níž pro smrt prostě není místo. Pochopení takového světa se neobejde bez připomínky teorie relativity Alberta Einsteina. Zásadní pilíř moderní vědy totiž ve svém důsledku zboural ideu neporušitelného, kupředu jdoucího času a způsobil, že pojmy minulost, přítomnost a budoucnost přestaly být absolutními pravdami.

„Když se snažíte chytit čas, vždycky vám proklouzne mezi prsty. Lidé jsou si jistí, že existuje, ale nikdo není schopný jej nějak uchopit. A já mám stále silnější pocit, že to je proto, že vůbec žádný čas není,“ cituje Lanza britského fyzika Juliana Barboura, autora knihy Konec času.

Barbour a řada dalších fyziků považuje každý jednotlivý moment za celost, která je hotová a existující sama o sobě. Žijeme v nekonečné řadě Teď. „Máme sice dojem, že (věci) jsou kolem nás v pevných pozicích a ve vztahu k sobě navzájem, ale opravdu je jenom jedno Teď za druhým. Nic víc - a nic míň.“


Obrázek
Albert Einstein se svou ženou Elsou, 1931

Už Einsteinův kolega na univerzitě v Princetonu zabývající se mimo jiné červími dírami (čili hypotetickými tunely v časoprostoru) John Wheeler dospěl k závěru, že čas není fundamentálním aspektem reality. Jeho experiment nazvaný „odložená volba“ ukazuje, že pozměněním částice světla zvané foton v přítomnosti je možné zpětně ovlivnit její minulost. Když světlo prochází rozcestníkem ve zvláštním přístroji, musí se rozhodnout, zda se bude dál chovat jako částice, nebo vlna. Rozhodne se tedy - ale pokud vědci za rozcestníkem změní tento zvolený charakter, změní se tím i zpětně volba v rozcestníku.

Tento a další pokusy čím dál určitěji ukazují, že proud času je iluzorní záležitost. „Ale jaký smysl dává svět, kde není času? A co nám takový fakt říká o smrti?“ ptá se Lanza. Pokusem o odpověď je právě biocentrismus. „Moderní věda, dnes více než kdy předtím, byla samou přirozeností donucena znovu vznést otázku možnosti pochopení reality coby mentálního procesu,“ prohlásil kvantový fyzik a nositel Nobelovy ceny Werner Heisenberg. Ukazuje se, že všechno, co vidíme a zažíváme, je rej informací vynořujících se v naší hlavě. Nejsme jen objekty zasazené do nějakého vnějšího matrixu plynoucího „mimo nás“. Spíš se zdá, že čas a prostor jsou nástroje, s jejichž pomocí si naše mysl dává všechno dohromady.

Jedno takové „teď“ zažíváte samozřejmě třeba ve chvíli, kdy tohle čtete. A nyní si vezměte, že z perspektivy vaší babičky je vaše teď její budoucnost, zatímco teď jejího dědečka je její minulost. Slova „minulost“ a „budoucnost“ jsou prostě relativní pojmy související vždy s pozicí každého jednotlivého pozorovatele.

Takže co se tedy stane s vaší babičkou po smrti? Hned zkraje je třeba říct, že ve světě bez času není žádné „po smrti“ - je jenom smrt jejího fyzického těla ve vašem teď. Protože všechno je jenom teď, neexistuje žádný absolutní prostoročasový matrix, do kterého by se mohla rozptýlit její energie - a je prostě vyloučeno, že by vaše babička mohla někam „odejít“.

Podle Lanzy si to je možné představit jako přehrávání desky na starém gramofonu. Informace na vinylu je převedena do našeho třídimenzionálního světa, kde ji můžeme na okamžik zažívat. Všechny ostatní informace na desce existují pouze ve své potenci. Jakékoli příčiny a souvislosti vedoucí k našemu právě prožívanému „teď“ mohou být považovány za „minulost“ (tedy za tóny odehrané gramofonem před pozicí, v níž jehla právě je) a všechno, co nastane, za „budoucnost“ - a tyto paralelní linie teď jsou k sobě v superpozici. Podobně i před-smrtný stav zahrnující váš současný život se všemi jeho vzpomínkami se vrátí smrtí do superpozice; do té části gramofonové desky, která reprezentuje jen informaci. Stručně řečeno, smrt vlastně neexistuje. A pokud smrt a čas jsou iluze, pak je iluzí i spojitost mezi jednotlivými teď.

Einstein to věděl. Když v roce 1955 zesnul jeho celoživotní přítel Michele Besso, napsal necelý měsíc před svou vlastní smrtí v kondolenci jeho rodině: „Předešel mne a opustil tenhle zvláštní svět krátce přede mnou. To nic neznamená. Lidé jako on či já, kteří věříme ve fyziku, víme, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je pouze tvrdošíjně udržovaná iluze.“

https://aeon.co/ideas/there-is-no-death ... 4-68759429
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 02. pro 2019 7:08:14

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 11. led 2020 8:11:09

Lidé se z klinické smrti vracejí jiní, říká psycholog

Vědci sice zkoumají prožitky blízké smrti, ovšem že by světlo či tunel byly z jiného světa, tomu příliš nevěří. Přesto podle nich může posmrtný život existovat.

„Asi nejpříjemnější pocity svého života jsem zažila při své smrti," říká Michaela Roserová v britském dokumentu Byla jsem mrtvá.

A v dalších minutách popisuje: „Dívala jsem se na sebe z výšky a uvědomila si, že do svého těla dokážu vstupovat a zase z něj vystupovat." Při posledně jmenované činnosti údajně zaslechla rozhovor mezi svou matkou, otcem a babičkami, který se odehrál v nemocniční restauraci. Následně jej – naprosto celý – matce převyprávěla.

Celou tu dobu přitom ležela Michaela Roserová na posteli a byla v kómatu.

Okamžiky, jež žena popisuje, se všeobecně nazývají NDE neboli prožitky blízké smrti. Zažívají je lidé, kteří se dostanou do stavu takzvané klinické smrti (zástava dechu a srdeční činnosti).

Právě opuštění vlastního těla, dále pocit cesty tunelem či spatření zvláštního světla se řadí mezi nejčastěji zmiňované zážitky lidí, kteří „se vrátili".

Jsou NDE důkazem toho, že existuje posmrtný život? Jedná se o mystifikaci? Nebo je všechno jinak? Objektivní odpověď v praxi neexistuje.

Výplod fantazie?

„Není to o vědě, ale o ideologiích," odpovídá uznávaný psycholog Jeroným Klimeš na otázku, nakolik je v případě života po životě vědecká obec jednotná, respektive roztříštěná. Z vědeckého hlediska lze totiž potvrdit pouze jediné: fenomén prožitků blízkých smrti existuje, byl popsán, je zkoumán. Jenže…

Zatímco pro jedny je důkazem existence posmrtného života, pro druhé se jedná „pouze" o fyziologickou záležitost, o změněné stavy vědomí.

Psycholog Jeroným Klimeš si osobně myslí: „Zážitky blízké smrti fungují tak, že sice člověka přesvědčují o tom, že posmrtný život existuje, ale na druhou stranu samy o sobě nejsou produktem kontaktu s nadpozemským, nic nedokazují. Kromě toho lidé často nejenže rozmlouvají se svatými, ale i se stále žijícími. Z velké míry tam vstupuje fantazie." Na posmrtný život ovšem psycholog sám věří.

„Psychiatrie na prožitky blízké smrti stále hledí jako na změněné stavy vědomí podobné těm, jaké si člověk může navodit hypoxií čili nedostatkem kyslíku, léky či drogami. Také k nim může dojít při takzvané hypoglykémii, což je nedostatečná hladina cukru v krvi," doplňuje psychiatr Cyril Höschl.

Místo plné motýlů

Ať už je vysvětlení odborníků jakékoliv, jedno je jisté.

Na ty, kteří se ocitnou takříkajíc jednou nohou mimo tento svět, mají zážitky ze stavu klinické smrti obrovský dopad.

„Lidé se z klinické smrti vracejí takzvaně jiní. Absolutně se nebojí smrti, a ač se dosud snažili o cokoli (o moc, slávu, o vědomosti), tak po návratu dostanou nový smysl života. Tím je učit se milovat další bytosti," tvrdí ve své knize Život po životě Raymond Moody, člověk, který téma posmrtného života celosvětově otevřel právě tímto bestsellerem z roku 1975.

Moodyho slova ze své praxe potvrzuje i Jeroným Klimeš.

„Změní se náhled na život, na smrt a hodnoty," říká. O síle prožitku svědčí i informace, která se objevila nedávno v médiích. Americký neurochirurg Eben Alexander vydal knihu s názvem Důkaz nebe. Vypráví v ní o zážitku z vlastního kómatu.

Když mu údajně dříve pacienti o „onom světě" vyprávěli, nevěřil jim. Pak ale změnil názor a sám píše o „krásném místě plném motýlů, růžovobílých oblaků, hudby, zpěvu a světélkujících bytostí."

O smrti toho ví lidstvo jen zoufale málo. Logicky nemůžeme vycházet z vlastní zkušenosti, neporadí nám ani blízcí, u nichž obvykle čerpáme moudré rady. A lidé jako Eben Alexander, kteří si „tím" prošli?

I pokud věříme, že se opravdu na okamžik ocitli tam, kam se nakonec dostaneme všichni, nepřipraví nás dialog s nimi úplně. Ačkoliv jejich nejsilnější „vzpomínky" jsou vesměs stejné napříč věkem, státy a sociálním postavením, mnoho zůstává i v jejich podání utajeno.

„Tito lidé mají zpravidla zážitek, který se těžko sděluje. Zkuste slepci vysvětlit, jak vypadá červená nebo jaké jsou barvy podzimu," pomáhá si Jeroným Klimeš přirovnáním.

Ve filmu a knihách

Životem „v předpokoji smrti", respektive životem po životě se nezabývají pouze psychologové, psychiatři a další vědci na základě vyslechnutých svědectví. Popis prožitku blízké smrti se objevuje i v románu Ernsta Hemingwaye Sbohem, armádo či v Tolstého díle Smrt Ivana Iljiče.

A návrat do reality poté, co člověk naposledy vydechne? Stačí si vybavit filmy Duch v hlavních rolích s Patrickem Swayzem a Demi Moore či Město andělů, kde excelují Nicolas Cage s Meg Ryan.

Jistě, uvedené snímky se neptají, zda (a případně v jaké formě) existuje posmrtný život, scenáristé prostě fabulují. Ale už jen skutečnost, že andělé či duchové se opakovaně stávají hlavními postavami knih a filmů, jen podtrhuje jediné: lidé nepřestávají přemýšlet nad tím, jestli je smrt opravdu konečnou stanicí jejich existence.

Ovšem o tom, že jednou jim musí být vystavena stopka – minimálně pro život v podobě, jaký známe – se mluví minimálně.

„O smrti se hovoří čím dál méně a méně," tvrdí Jeroným Klimeš. „Problém je v tom, že lidi si velmi často nevyřeší otázky středního věku předtím, než ho mají opustit a postupovat dál. Nedokážou odpustit sami sobě, že neudělali díru do světa," dodává psycholog.

Peklo a reinkarnace

V případě, že někdo není spokojen s tím, co v životě dokázal a vchází do pomyslné zimy své pozemské existence s nevyřešenými problémy, nemůže se těšit ani z toho, že posmrtný život jej „vysvobodí". Alespoň v jeho některých pojetích, například v tom křesťanském.

Takzvané vzkříšení totiž znamená, že do posmrtného života vchází člověk jako osobní bytost, se všemi problémy, stesky či zdravotními potížemi. Jako by tedy plynule navázal na své pozemské žití. „Když proklínáte manželku, odtáhnete si to s sebou. A tam začíná peklo, a to už se nedá vrátit," popisuje Jeroným Klimeš.

Naopak východní náboženství používají pojem reinkarnace – duch začne po biologické smrti nový život, ale v jiném těle.

Na zemi i jinde

Víra v konkrétní formu posmrtného života má samozřejmý vliv na pozemskou existenci člověka, na jeho hodnotový žebříček, na řešení jednotlivých situací…

Posmrtný život tak s jistou mírou nadsázky ovlivňuje i život pozemský, který by mu měl předcházet.

Raymond Moody

- Osmašedesátiletý americký filozof a psychiatr je autorem celkem 12 knih, z nichž nejznámější je bestseller Život po životě z roku 1975, který se stal v devadesátých letech hitem i v Česku.

- Jedná se o vůbec první vědeckou práci, která si dala za cíl zkoumat jevy, které se odehrávají mezi životem a smrtí; vychází ze vzpomínek lidí, kteří přežili klinickou smrt.

- Moodyho názory rozdělily vědce: Pro část z nich jsou dodnes nepřijatelné, někteří s americkým autorem souhlasí plně, jiní zčásti.

- V rámci svých přednáškových turné navštívil Moody i Prahu, naposledy v září roku 2010. „Lidé by si měli uvědomit, že vědecký výzkum není ještě na takové úrovni, abychom exaktně dokázali odpovědět na otázku života po životě," řekl tehdy mimo jiné v pořadu České televize Události, komentáře.

Na vlastní kůži

Americký neurochirurg Eben Alexander onemocněl v roce 2008 zánětem mozkových blan a dostal se na týden do kómatu. Když se z něj probudil, popsal následující:

Na začátku svého dobrodružství jsem byl v mracích. Velkých, nadýchaných, oranžovobílých mracích, které byly kontrastně vidět proti tmavěmodré obloze.

Vysoko nad mraky – neobyčejně vysoko – létala přes oblohu hejna průhledných světélkujících bytostí a zanechávala za sebou dlouhé stopy. Seshora se šířil zvuk, obrovský a zvučný. Byl téměř hmotný, bylo to jak déšť, který cítíte na kůži, ale nezmoknete.

Po většinu mé cesty byl se mnou kdosi jiný. Žena. Byla mladá, měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její krásnou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme na nesmírně složitém povrchu, který jsem po chvíli poznal jako motýlí křídlo. Kolem nás byly miliony motýlů.

Žena se na mě dívala pohledem, za který byste se vzdali celého svého dosavadního života. Aniž by použila slov, promluvila na mě. To, co říkala, mělo tři části, a pokud by se to dalo přeložit do lidské řeči, bylo by to toto:

„Jsi milován, navždy, pořád."

„Nemusíš se ničeho bát."

„Není nic, co bys udělal špatně."


Naplnilo mě to obrovským a šíleným pocitem úlevy. Bylo to, jako by mi někdo předal pravidla hry, kterou jsem hrál celý život, aniž bych jí pořádně rozuměl.

„Ukážeme ti tady mnoho věcí," řekla žena opět beze slov. „Ale nakonec se vrátíš…"

JÁCHYM NOVÁK
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 02. úno 2020 6:58:11

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 11. úno 2020 7:35:13

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. bře 2020 21:52:42

Ve smrti se spolu mísí bolest a krása...
Umírání je v mnoha směrech podobné zrození. Umírající se pohybují směrem ke smrti, krok za krokem, hodinu za hodinou. Zápas se střídá s přijetím. Úlevu střídá bolest. Nakonec je cesta dovršena. Být přítomni a být svědkem smrti někoho, koho milujeme, je samo o sobě zázrakem.
Koneckonců, život končí smrti. To platí pro každého z nás.
Plně přijmout, uznat a učit se ze smrti někoho milovaného je nesmírně těžké, srdce-rvoucí a velmi, velmi těžké. Ale je to také nádherné, poučné a hluboce pravdivé. Dotýká se samotné duše.




http://www.nakoncidechu.cz/zdroje/jdete ... MWhb6ZQ_3g
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 06. bře 2020 6:32:59

Návštěvník píše:...Umírání je v mnoha směrech podobné zrození....


Obrázek
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 06. bře 2020 7:40:26

Všechno je jen hra myšlenek. Ve stavu prostém představ (nirvikalpa samadhi) není nic vnímáno. Základní myšlenka je "já jsem". Narušuje stav čirého vědomí a je následována nesčetnou řadou senzací a dojmů, pocitů a myšlenek, které ve svém souhrnu vytvoří Boha a Jeho svět. "Já jsem" zůstane jako svědek, ale je to Boží vůlí, že se vše děje. V mém světě se nikdo nenarodil a nikdo neumírá. Někteří lidé se vydají na cestu a vrátí se zpět, jiní nikdy neodejdou. Jaký rozdíl to činí, dokud cestují v snových zemích, zabraní do svého vlastního snu? Důležité je se pouze probudit.
Je dostačující poznat "já jsem" jako skutečnost a také lásku.
http://www.advaita.cz/24905-sri-nisarga ... -o-ja-jsem
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 13. bře 2020 7:09:36

Bolest ze smrti blízkého člověka trvá dlouho. Zmírnit ji může včasná prevence

Obrázek

Každý z nás dluží přírodě svoji smrt, napsal kdysi Sigmund Freud. Jakkoliv se to může zdát nespravedlivé, kruté a nepochopitelné, jednou tento svět nakonec opustíme všichni. Bez výjimky. Lidé paradoxně většinou přijímají svou vlastní smrtelnost mnohem lépe, než odchod blízkých lidí. Jak se tedy se ztrátou blízkého člověka vyrovnat?

Podle jednoho britského výzkumu si 8 z 10 lidí nepřeje, aby blízcí na jejich vlastním pohřbu plakali a trpěli smutkem. Přesto by se v obřadních síních vyplatilo vybudovat kanály na odtok slz, které pozůstalí během smutečních ceremoniálů prolijí.

Z pohledu psychologů je truchlení proces, při němž se vyrovnáváme s těžkou ztrátou. Údajně má několik fází a abychom na konci všeho vyšli očištěni, nelze je prý jen tak přeskočit. Cesta ke smíření obvykle vede skrze počáteční šok a bolest, přes vztek, bezradnost, depresi a pocity prázdnoty, až třeba k záchvěvům nostalgické lásky a vděčnosti.

Projevy smutku (ať už jsou jakékoliv) si nevyčítejte, ani se je nesnažte žádným způsobem potlačovat. Každý člověk truchlí po svém a různě dlouhou dobu. Nikde není napsáno, co v takových případech je a není správné. Je ale důležité si tímto bolestivým procesem kompletně projít.

Řada lidí při úmrtí blízkého člověka sahá k lékům snižujícím duševní napětí a úzkost. Ty sice mohou částečně zmírnit nejtěžší akutní bolest, ale z dlouhodobého hlediska jen oddalují moment, kdy se s novou situací definitivně smíříme.

Jen jediná rada

Tento článek nemá ambici svým čtenářům nalhávat, že po smrti našich drahých všechno bude zase dobré. Pokud ztratíme někoho, na kom nám opravdu záleží, s jistotou víme, že už to nikdy úplně dobré nebude. To ale ještě neznamená, že to nutně už navždy musí být jen špatné, zlé a nesnesitelné. Ať chceme nebo ne, svět se bude točit dál a slunce příští ráno opět vyjde.

Existuje nejspíš jen jeden jediný způsob, jak předcházet ukrutné bolesti ze smrti blízkých osob. Buďte si ještě blíž s těmi, kteří jsou stále ještě naživu a které máte rádi. Mluvte s nimi každý den, projevujte jim lásku, zajímejte se o ně a naplňujte jejich i svoje dny štěstím.


Většina zármutku po zesnulých pramení hlavně z naší vlastní sobeckosti – „Neřekl jsem mu/jí všechno, už ho/ji nikdy neuvidím, už nikdy neuvidím jeho/její úsměv, už ho/ji nikdy neucítím, už mě nikdy nepohladí, už nikdy se spolu nezasmějeme…“

Immanuel Kant řekl, že nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. Je na tom mnoho pravdy a mělo by nás to inspirovat. Po všech stránkách naplněný život si nezaslouží slzy a smutek, ale spíš oslavu, úctu a hřejivé vzpomínky.

Pojďme tedy preventivně investovat a zhodnotit tak životy své vlastní, ale i těch, na kterých nám záleží! Už dnes. A nejlépe hned teď.

Kristián Vích
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 15. bře 2020 17:43:56

ECKHART TOLLE- VĚDOMÁ SMRT

Obrázek

Kromě bezesného spánku, existuje ještě jedna nevědomá brána do sféry neviditelného Bytí. Ta se otvírá v okamžiku vaší tělesné smrti. I když promarníte všechny ostatní příležitosti k duchovní realizaci, okamžitě po smrti vašeho těla se vám otevře poslední brána. Mnoho lidí, kteří se octli na prahu smrti, hovoří o tom, že viděli zářivé světlo a měli pocit blaženosti a hlubokého klidu. V Tibetské knize mrtvých je to popsáno jako „nádhera bezbarvého světla Prázdnoty”, která je „vaším skutečným já”. Tato brána se otvírá jen na krátký okamžik, a pokud jste si neuvědomili dimenzi neviditelného Bytí během svého života, pravděpodobně si toho nevšimnete.

Mnozí lidé se příliš ztotožňují s hmotným světem, takže když zahlédnou tuto bránu, okamžitě se odvrátí a ztratí vědomí. Všechno pak následuje nevědomě a automaticky.

Nakonec začne další cyklus narození a smrti, neboť jejich vědomá přítomnost nebyla dost silná, aby si uvědomili svou nesmrtelnost. Takže smrt není naprosté zničení? Je to konec vaší osobnosti, nikoli konec vaší skutečné přirozenosti. Vaše přirozenost se nikdy neztratí. Nic hodnotného, nic reálného se nikdy neztratí. Umírání a smrt – rozklad hmotného těla -je vždy příležitostí k duchovní realizaci.

Tato příležitost nám skoro vždy tragicky uniká, protože žijeme ve společnosti, která neví téměř nic o smrti a ničem skutečně důležitém. Každá brána do sféry neviditelného Bytí je branou smrti, smrti falešného já. Když takovou branou projdete, přestanete se ztotožňovat s formami vytvořenými vaší myslí. Uvědomíte si, že smrt je pouhá iluze, stejně jako vaše ztotožnění s hmotnou formou. Konec iluze – to je smrt. Je bolestivá jen tehdy, když na iluzi lpíte.

ECKHART TOLLE:MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU, KNIHA O DUCHOVNÍM OSVÍCENÍ
Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 10 návštevníků