Čakry

Re: Čakryp

Nový příspěvekod Pedriito » sob 05. čer 2021 8:30:40

salmo1cz. píše:Tak to mají Hebrejci, oni věří, že každá duše se rodí čistá.Hřích v uvozovkách je tedy připoutanost k čemukoli.A jako čistá duše odcházíš.
Škola hrou.

Prdlačky (boźe jak já se nerad přu)... Škola to je, a vždy bude, dokud budou slova
Pedriito
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod salmo1cz. » sob 05. čer 2021 8:47:25

Básní je tvůj projev v projeveném.
salmo1cz.
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Pedriito » sob 05. čer 2021 9:32:24

salmo1cz. píše:Básní je tvůj projev v projeveném.

Ne, je to projevené, o co o naše pojetí brnká. Viděl jsi věci v jejich oblečení, názvech. I já. Co s tím uděláme?
Pedriito
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Pedriito » sob 05. čer 2021 10:06:45

Kabir o tom píše, Ida, Susumna, Pingala... Nejde o titul, nikdo ti ho nedá.
Bože, vždyť to "nejvzácnější", je jen okrajem...
Co by na to řekl Kabir?
Pedriito
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod salmo1cz. » sob 05. čer 2021 13:46:01

Já jsem se dnes už máchal v Jizeře, je až velmi osvěžující krásných 13,3 st.C.Ale co už, slunce pražilo jak pominuté.Zaplať pán Bůh.
Démonem první čakry je strach, který začíná ovíjet člověka už v děloze matky v prenatálu.
salmo1cz.
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Pedriito » sob 05. čer 2021 14:31:14

Teď mám pocit, že jsem o tom někde psal, ale kdiví, kde už co... Tu
Šrí Šakti jen cěká.. na čejající, to to její Srdce, je to společná melodie.
Můžene ji zvát jako Adi Šakti, nebo jako Paranačaitanju. Nebo třeba jako Mahamáju.
To je tvá pravá Matka. Když tys Vědomím, Ona sílou, On (tím, co nelze vyslovit)..
Pedriito
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 20. čer 2023 15:10:15

Obrázek

múla – kořen, původ, zdroj
ádhára – základ

Podobně jako mateřské lůno zajišťuje veškeré podmínky pro rozvoj embrya, dává múládhára základní předpoklady pro počátek duchovního vývoje. Je základ, ze kterého vystupujeme nahoru po žebříku čaker, kořen, z něhož čerpáme výživu pro duchovní rozvoj. Proto a pro své umístění na nejspodnější části páteře se nazývá „čakra kořene“.

Každý obdivuje listy a květy rostliny, málokdo však věnuje pozornost kořenům ukrytým v temné zemi. A přitom právě kořeny jsou základem vegetace. Z kořene čerpá výhonek sílu, aby mohl prorazit zemi, růst ke slunci, kvést, dávat plody a semena.

V múládhára-čakře je zakořeněna kundaliní-šakti – duchovní energie. Spí však hlubokým, nehybným spánkem. Uvedeme-li dřímající potenciál múládháry do činnosti, jsme připraveni propracovávat se směrem ke světlu poznání a posléze sklidit plody sebeuskutečnění.

Šrí Maháprabhudží líčí v jednom ze svých bhadžanů rozvoj vědomí z múládháry až k nejvyššímu stupni. Tento nádherný prožitek zprostředkovává jógové cvičení „jóga-nidrá“ – hluboká relaxace, „vědomý spánek jógina“.

Jen málokdo zná tajemství jóga-nidry.
Ponořen ve spánek bdíš a v noci vychází slunce.
Obrať dovnitř svůj zrak a spočineš v šúnje – od těla osvobozen.
Dolůkvět otvírá se a ze srdce vzcházejí slova.
Vznášející se pás vědomí je připoután k turíja
a dosaženo je nedosažitelné.
V prázdnotě září nesčetná slunce.
Síla boží přirozenosti se rodí v obráceném květu
a z nevědomí roste do nadvědomí.
Vědomí splývá s nadvědomím a jógin zažívá věčné Já,
vnímá bezhlesý hlas božího jména.
V okamžení je sjednocen s Nejvyšším
a teď, kdy se vědomí konečně navrátilo domů,
poznává tajemství tattev.
Není tu nic než čisté vědomí.
Dříve chyběla jistota jeho slovům: stál na břehu a uvažoval,
co asi může být na druhé straně.
Teď se stal purušou – dokonalým, a jeho slova
nesou poselství o nevyslovitelném.
Vševědoucí Šiva odhalil pro nás vědění jógy
a Kršna je uložil v Bhagavadgítě.
Světci a jógini hovoří o tom,
čeho jen málokdo dosáhl.
Šrí Alakhpurídží, skutečný sannjásí, si uvědomil všechny roviny.
Šrí Dévpurídží, pán jógy, ukázal svět Pána bez podoby.
Jen málokdo zná cestu jóga-nidry.
Ten, kdo ji poznal, ten pochopil, co znamená guru.
Svámí Díp říká: skutečnými hrdiny jsou ti,
kdo ve svém vědomí probudili Vědomí věčné.


V múládhára-čakře jsou nahromaděny karmy z minulých životů, ze kterých roste štěstí a neštěstí života současného (prárabdha-karma). Veškerý osud klíčí ze semen uložených v múládháře. Každý čin minulý i přítomný je klíček, který se dříve či později prodere na světlo. V každém životě zaséváme nesčetná semena činů a ta klíčí, rostou, bují, až se rozbují do neproniknutelné džungle.

Múládhára-čakra je sídlo nevědomí. Je jako zamčený temný sklep a my máme jen nejasné ponětí o tom, co je v něm uskladněno. Možná, že to jsou drahokamy, možná však, že to jsou jedovatí hadi a škorpióni. Dokud had spí – tedy ve stavu nevědomí – vypadá přátelsky a neškodně. V bdělém stavu může však být velice nebezpečný. A tak v probuzené múládháře propukají vlastnosti, kterých jsme se v sobě vůbec nenadáli: rozvratný vztek, spalující vášeň, neovladatelná chtění, zhoubná zuřivost. Na druhé straně lze prožít i osvobozující pocity radosti, harmonie a boží blízkosti.

Takovéto rozmanité pocity nás čekají, otevřeme-li dveře nevědomí a vpustíme-li dovnitř světlo poznání. Poznáme-li pravou skutečnost v múládhára-čakře, změní se nám v okamžení náhled na svět.

Vyvstává otázka, zda by nebylo lepší nechat nevědomí v klidu a neprobouzet minulost. Odpověď je, že osvobodit se můžeme jen tehdy, osvětlíme-li to, co s sebou neseme od počátku své existence. Pouze pokud zpracujeme a pročistíme všechno, co se v nás nahromadilo, a odstraníme-li veškeré překážky, budeme s to se rozvíjet dál. Jen s jasným pohledem a přehledem rozeznáme pravou cestu, která vede k sebeuskutečnění.

Nejsme zodpovědni jen za to, co děláme, ale i za to, co neděláme. Jednou se každý člověk ocitne před rozhodnutím: jsem ochoten utkat se s obsahem svého nevědomí a zničit jeho usazeniny, anebo zůstanu nadále zajatcem koloběhu znovuzrozování? Nejlepším pomocníkem při tomto zásadním rozhodování je jóga. A zcela nepostradatelné je vedení sebeuskutečněného Mistra, který v tomto zápase zvítězil. Zná nebezpečí a překážky na duchovní cestě, rozumí našim pocitům a stavům. Upozorní nás, poradí nám, pomůže nám, nebudeme-li vědět, jak dál. Důvěra v Mistra (šraddhá) je nezbytný předpoklad úspěchu. Ve stadiu duchovního probouzení jsme jako křehká rostlinka, o kterou je třeba pečovat a chránit ji před nepohodou. Onu péči je s to poskytnout Mistr, nedotknutelný jakoukoli nepohodou, neotřesitelný jako Himálaj.

Zvířecím symbolem múládhára-čakry je slon se sedmi choboty. Slon představuje blahobyt a moudrost. V indické mytologii jezdí na slonu Brahmá-Stvořitel, který stvořil i moudrost. Slon je vzácné zvíře – svému majiteli přináší bohatství a blahobyt. Pod čelem vzrostlého sloního samce je ukryta nesmírně drahocenná zářivá perla. Symbolizuje klenot moudrosti, jenž má být ze skrytu múládháry vynesen na povrch.

Sedm chobotů představuje sedm základních tkání v těle, sedm nerostů (sapta dhátu) ukrytých v hlubinách země. Sedm nerostů pak symbolizuje sedm stupňů vědomí: nevědomí, podvědomí, snové vědomí, bdělé vědomí, astrální vědomí, nejvyšší vědomí a kosmické vědomí.

Sen o bílém slonu patří mezi šťastná znamení, zejména zdá-li se člověku, že na něm jede. To obrovské, mohutné zvíře, jehož síla převyšuje mnohonásobně sílu člověka, může být zkroceno a řízeno drobným háčkem zvaným ankuša. A podobně jako lze zkrotit a řídit divokého slona ankušem, je možné mantrou a sádhanou (cvičením, kázní) udržet pod kontrolou mysl (manas) a smysly (indrije).

Bídža-mantra (semenná mantra) múládhára-čakry je LAM, zvuk duchovního probouzení. Rozpouští napětí a blokády v čakře a aktivuje její energii. To znamená, že se skryté síly probudí a vědomí se vzchopí. Z minulosti se vynoří krásné, léčivé prožitky a šťastné okamžiky, které nám dodají sílu a inspiraci pro další cestu. Vedle nich prožijeme v múládháře ovšem i bolestné pocity. Otevírají se nezhojené rány a zklamání zasutá do hloubi vědomí – ale to proto, aby mohla být konečně vyléčena.

Zklamání není něco výlučně negativního. Je to přechod, vývojový krok, poučení. Každé poučení je opravou nějaké mylné představy. „Z-klamání“ – cesta ven „z klamu“. A múládhára-čakra je naplněná zklamáními doslova po okraj. Ale dovedeme-li je moudře zpracovat, promění se ve vzácnou zkušenost a příležitost k rozvoji.

S problémy se budeme setkávat, dokud budeme naživu. Nevědoucí je zakouší pouze jako soužení, moudrý z nich zkouší dobýt poznání a cení si jich jako možnosti postoupit dál, protože dále ve vývoji postupujeme tehdy, pracujeme-li sami na sobě. Když zůstaneme nečinně trpět, budou se bolestné lekce opakovat znovu a znovu.

Situaci v múládháře a způsob, jak s ní naložit, pomůže osvětlit ádžňá-čakra. Probouzení čaker neprobíhá v přísně oddělených stadiích, nýbrž ve všech rovinách vědomí současně. Ádžňá-čakra zprostředkovává odpověď a postoj vnitřního Já ke zkušenostem a situacím, s nimiž se setkáváme na duchovní cestě.

K pročištění čaker napomáhá

MANANA – přemýšlení, přemítání;
SANKALPA – správné předsevzetí;
VIKALPA – schopnost vzdát se pochybností a mylných představ;
ÁTMA-ČINTANA – schopnost být si neustále vědom Božského Já.
Čím jasněji máme ve svém nitru, tím jasněji vidíme vlastní slabosti. Komplexy méněcennosti a sebemrskačství nás ovšem nikam nedovedou. Zbytečně zbavují člověka energie. Pokud se ze svých chyb poučíme a s důvěrou v Boha pokračujeme dál, získáváme sílu a budeme si umět čím dále tím lépe poradit se svými zkušenostmi. Důležité je vzdát se zaběhaných „myšlenkových programů“, které nám škodí, a pěstovat si myšlenky dobré a prospěšné.

Lotosový květ, MÚLA-KAMALA, má čtyři okvětní plátky. Představují čtyři světové strany. A ty symbolizují čtyři základní psychické funkce zakořeněné v múládháře: mysl, rozum, vědomí a ego.

Život je vědomí a vědomí má potřebu se rozvíjet. Čtyři okvětní plátky lotosu symbolizují také rozvojové stupně života na této zemi: rostliny, jednoduché živočišné formy jako bakterie, zvířata líhnoucí se z vajec (ryby, plazi, ptáci) a savci včetně člověka.

Božstvem múládhára-čakry je Šiva v podobě PAŠUPATI-MAHÁDÉVY (Pána zvířat). Šiva reprezentuje vědomí a osvobození. Osvobození znamená někdy také rázný zákrok proti zlu, zničení záporných sil. Chce-li lékař zachránit pacientovi život, musí vyoperovat zhoubný nádor. Na čele má Šiva umístěné třetí oko. Proto je jedno z jeho přízvisek „Tříoký“. Jakmile Šiva třetí oko otevře, shoří na popel všechno, nač pohlédne.

Jako Pán zvířat má Šiva pod kontrolou zvířecí energii. Múládhára-čakra představuje hranici mezi zvířecím a lidským vědomím. Zde dochází tedy k přechodu mezi vědomím spícím a bdícím, tvůrčím. Proto je múládhára-čakra první lidskou čakrou. Z múládháry vzchází evoluce mysli.

Po straně Šivy jsou dvě ženská božstva: ÁSURÍ-ŠAKTI a DAIVÍ-ŠAKTI. Ásurí-šakti symbolizuje destruktivní, ničivou, diskriminující energii, daiví-šakti je tvůrčí, očistná, sjednocující energie v člověku. Pozitivní způsob života, pozitivní postoje a smýšlení, duchovní společnost, snaha o porozumění, pochopení, odpouštění, pomoc druhým – to všechno postupně mění ásurí-šakti v daiví-šakti.

Šiva a Šakti jsou dva praprincipy tvoření – mužský a ženský. Jiný název pro tyto principy je Puruša (Já) a Prakrti (Příroda) – obdoba čínských principů jin a jang.

Jedním z nejvýznamnějších symbolů v múládhára-čakře je ŠIVALINGAM, astrální symbol kreativity, tvůrčí schopnosti a vědomí. Kolem šivalingamu je třemi a půl závity obtočen had. Tři závity představují první tři vývojové stupně vědomí: nevědomí, podvědomí a vědomí. Půl závitu symbolizuje probouzející se nadvědomí. Část hada směřující dolů upozorňuje na to, že se vývoj může obrátit i opačným směrem. Moudrým se člověk nestane z ničeho nic. K tomu potřebuje vědomou snahu, vytrvalost, neustálé pročišťování myšlenek a směřování k dobru.

Evoluce vědomí se uskutečňuje v čase. Had je označován také jako KÁLA – čas, včerejšek, smrt. Z tohoto hlediska můžeme hada obtočeného kolem šivalingamu chápat jako symbol minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Dalším znakem v múládhára-čakře je trojúhelník směřující špičkou dolů. Ta napovídá, že se nacházíme ve výchozím bodu rozvoje. Strany trojúhelníka rozevírající se vzhůru udávají rozvíjejícímu se vědomí směr.

Smyslový orgán náležející múládháře je čich. Probuzení múládháry se může projevit jako zjemnění čichu a sluchu. Budeme vnímat vůně a zvuky, kterých jsme si dříve nevšimli. Někdo je dokonce schopen vnímat vyzařování, myšlenky a ladění druhých lidí.

Barva múládháry je červená. Červená barva znamená činorodost a vitalitu. Poukazuje na přítomnost silné energie. Přiřazuje se zemi. Jsme zakořeněni v zemi, a proto je země tattvou (prvkem, elementem) múládháry.

Země je naše matka. Pečuje o nás a živí nás. Jakožto hmotnost je zároveň jedním ze stavebných prvků těla. Buďme matce zemi vděční a snažme se i my pečovat o ni a chránit ji.

Podle božího plánu by měl být člověk ochráncem a nikoli ničitelem. Naším úkolem je rozvíjet v sobě soucit a lásku vůči přírodě a všem živým tvorům. Vědomí toho, kdo není schopen vžít se do utrpení jiné živé bytosti, zůstává v živočišné sféře pod múládhára-čakrou.

Rozvoj lidského vědomí začíná v múládháře a završuje se v „tisícilistém lotosu“ sahasrára-čakry.

Múládhára je matka živitelka. Múládhára je sídlo dřímajícího poznání, útočiště skrytých sil a schopností. Probudíme-li pod dozorem Mistra základní lidskou čakru, múládháru, učinili jsme první krok na cestě k plnému rozvoji lidského vědomí až k uskutečnění Boha v sobě.
Návštěvník
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 20. čer 2023 15:12:06

Obrázek

svá – já
adhišthána – sídlo

Svádhišthána-čakra je uložená asi tři centimetry nad múládhára-čakrou na hranici mezi řitní a křížovou kostí. Představuje druhý stupeň lidského rozvoje. V dřívějších rozvojových stadiích člověka bylo v této čakře sídlo kundaliní-šakti. Materialismus a lidské sobectví převládající v současném věku kalijugy stáhly duchovní energii do nevědomí múládhára-čakry.

Barva svádhišthána-čakry je oranžová, barva radosti. Oranžová symbolizuje očistu, aktivitu, radost, naději, sebevědomí. Signalizuje aktivizaci energie. Oranžová je barvou ranního svítání, naznačuje, jaké síly se ve svádhišthána-čakře probudily, když se ji člověku podařilo zvládnout: radost, naděje, sebevědomí, činorodost. Oranžová představuje také zbarvení podzimu a večera, kdy se příroda ukládá ke spánku a vědomí se stahuje do sebe. Soustředěný vhled do svádhišthána-čakry přináší odpovědi na mnohé osudové otázky.

Jak bylo řečeno v minulé kapitole, je múládhára-čakra skladištěm a zásobárnou zkušeností a karem. Ve svádhišthána-čakře se karmy aktivizují a my je můžeme pročišťovat. Na jedné straně se tu tedy setkáváme se svými chybami a slabostmi, na druhé straně tu ale dostáváme vzácnou příležitost k rozvoji vyššího lidského vědomí. Pracujeme-li správně se svádhišthána-čakrou, dostáváme postupně pod kontrolu nižší pudy, přetváříme je a nakonec je překonáváme.

Rovina vědomí ve svádhištháně je podvědomí, sféra mezi spánkem a bdělým stavem. Matně tušíme, jak to tu vypadá, ale jasnou představu o tom nemáme. Jsme sice ukotveni ve stavu bdělého vědomí, avšak vlivy z ostatních vrstev vědomí zasahují jak naše vnímání, tak naše jednání. Pole podvědomí je jako plátno, na němž se promítá celé spektrum veškerých prožitků.

Podvědomí funguje jako kamera, která zaznamenává každý vnější i vnitřní vjem, ať si je ho člověk vědom anebo ne. A právě tyto naprosto přesné záznamy o všem, co děláme, cítíme, prožíváme a co si myslíme, jsou neomylným návěstím pro neodvratný návrat karem. Karmy se vracejí, ať si to přejeme nebo ne. Karmám, důsledkům svých činů, nemůžeme zabránit, protože jsou přímo naprogramovány v jemné stopě (sanskáře) vryté do podvědomí.

To ovšem neznamená, že máme rezignovat a nechat věcem volný průběh. Důležité je pochopit, že budoucí osud je důsledek dosavadních a současných činů. Všechno, co nás dnes potkává, jsme si způsobili svými předchozími skutky, a osud budoucí si působíme skutky a myšlenkami současnými.

Nejsme „míčkem“, s nímž si pohrávají nějaké vnější síly. Svůj osud si tvoříme sami a to tady a teď. Máme-li jednat s plným vědomím, je potřeba, abychom si poctivě sami před sebou odhalili a „prosvítili“ své vlastnosti a kormidlovali své úmysly směrem k dobru.

Ujasníme-li si, co máme uskladněno v podvědomí, naučíme se lépe chápat motivy svého jednání a zpětnou vazbu mezi svými činy a jejich důsledky. Naučíme se předvídat dopad svého jednání, a tím získáme větší schopnost je vědomě ovlivňovat. Budeme s to si utvářet příznivější budoucnost a postoupíme dál v duchovním rozvoji.

Systém Jóga v denním životě nabízí metodu, jak dešifrovat podvědomá „naprogramování“ a jak rozpustit stereotypy nevhodného chování pomocí lásky, pochopení a odpuštění. Je to metoda „self-inquiry meditation“ – metoda sebedotazování v meditaci. Posíláme- li po celý den krásné, čisté a pozitivní myšlenky do zásobárny podvědomí, měníme tím svůj osud k lepšímu. A nezapomeňme, že totéž platí i obráceně.

V průběhu života se probouzí kundaliní a vystoupí do svádhišthány. Tam ovšem obvykle narazí na překážky negativních vlastností, na závist, nenávist, chamtivost, zlost, chtění, odrazí se od nich a padá zpátky do múládháry. U většiny lidí pendluje vědomí po celý život mezi dvěma nejnižšími čakrami, aniž postoupí výše.

Prorazit cestu pro další postup vědomí není snadné. Stojí proti nám nepřehledné vojsko našich vlastních emocí, předsudků, úzko stí a obav, nashromážděných v průběhu minulých životů a je vyzbrojováno oněmi záškodnickými vlastnostmi. Bojujeme-li proti němu násilím, doženeme je k ještě většímu náporu, anebo je zaženeme do hlubokého úkrytu podvědomí. Vojsko úzkostí a komplexů zneškodníme jen tehdy, propustíme-li ze svých služeb škodlivé vlastnosti, které je na sebe poutají. To je ovšem to nejtěžší, protože nám ego našeptává, že tím ohrozíme svou identitu a osobnost. A právě ve svádhištháně bojuje ego o svou mocenskou pozici.

Ten, kdo cvičí jógu, se naučil analyzovat podvědomé procesy, a proto lépe chápe pohnutky nořící se z podvědomí a lépe je dovede ovládat. Kdo se ve svém podvědomí neorientuje, bude se bezmocně potácet mezi emocemi a těžko bude hledat cestu ven ze „slepé uličky“ svádhišthány.

Na prvním místě bychom neměli obelhávat sami sebe. Neměli bychom se ani utápět v úzkostech, ani se odsuzovat a ani svádět vlastní viny na druhé. Vnitřní svět má své „světlé“ i „stinné“ stránky. Přijmeme-li tuto skutečnost a připustíme-li si své slabosti, můžeme s nimi pracovat. Dokud si je nepřipustíme, budeme sice umět rozdávat dobré rady jiným, ale k vlastnímu rozvoji tím nepřispějeme.

Přistupujeme-li k citovému vlnobití jako nezaujatí pozorovatelé s myslí upnutou k mantře, uvidíme, jak se budou vlny zklidňovat. Mantra pročišťuje a uklidňuje mysl a bezpečně vede člověka z temné, nepřehledné houštiny pocitů a sklonů na světlo pravdy.

Hněv, nenávist, závist, žárlivost, chamtivost, násilnictví, krutost, vášeň, pýcha anebo naopak pocity méněcennosti, lenost – to všechno jsou nepřátelé, s nimiž se střetáme ve svádhištháně. Ztěžují život nám i našemu okolí. Z historie i ze současnosti víme, jak právě tyto vlastnosti dovedou lidi dohnat k nelidskostem. Očistit se od nich znamená být před nimi celý život ve střehu a celý život usilovat o očistu. Kázeň a moudrost, poznání (džňána) jsou nástroje, které nám záškodníky pomohou držet za plotem.

Živočišné pudy jsou ovšem přirozené. Ve své prapůvodní funkci sloužily k uchování fyzické existence. „Odložit“ je můžeme až na samém konci života. Důležité je, aby se nespojily s egem a nehnaly člověka k bezohlednému uskutečňování sobeckých cílů. V tom případě by se rozvinulo jejich zhoubné působení. Jsme-li si svých živočišných pudů vědomi, rozumíme-li jejich funkci, budeme s to je zkrotit, přeměnit jejich energii a využít ji pro duchovní vývoj.

Hněv, nenávist a chamtivost jsou negativní výrazy ega. Ego samo o sobě není špatné. Jeho pozitivním aspektem je vůle žít. Bez ega bychom nemohli existovat, protože bez vůle k životu a bez radosti ze života se člověk neobejde. Ego je škodlivé tehdy, když se vyjadřuje sebestředností, sobeckostí a vykořisťováním druhých.

V Indii je hněv považován za démona, který „vysává krev a životní šťávu druhým i tomu, kdo je jím posedlý“. Zuřivost narušuje tělesné buňky, zatemňuje celý fenomén člověka a zbavuje ho duchovní energie. S hněvem je úzce svázána chamtivost a nenávist. Aktivizuje-li se jedna z těchto vlastností, probudí druhé dvě a společně pak pustoší „vnitřní pole“. V jejich mocné síle je však ukryt i pozitivní potenciál. Podaří-li se nám výbuchy energie kontrolovat, můžeme je transformovat na konstruktivní činy. Scho pnost ovládnout hněv znamená pokrok v rozvoji kázně a kon troly nad ostatními negativními pocity.

Zchladit hněv a nenávist se nám podaří snáze, vžijeme-li se do osoby, na kterou máme vztek, a pokusíme-li se pochopit motivaci jejího jednání. Ohleduplnost, schopnost vžít se do druhého a tolerance nakonec zcela uhasí nepřátelské pocity.

Závist a žárlivost jsou projevem majetnictví, závislosti na „mít“. Mylně se domníváme, že nám něco nebo někdo patří. Namlouváme si, že by se nám zhroutil svět, pokud bychom ztratili to, k čemu jsme připoutali srdce. Chováme se jako malé dítě, které se s ostatními dětmi pere o hračku, a přitom není o nic spokojenější, když hračku má.

Problémy nastávají, kdykoli začneme smýšlet sobecky a chceme bezpodmínečně něco mít a vlastnit. Pocítíme-li záchvěv závisti nebo sobectví, buďme velkorysí, osvoboďme se, protože vnitřní svoboda je nejlepší lék na zhoubné pocity.

Pocit žárlivosti je spojen s pocitem lásky. Nemilujeme-li, nežárlíme. Lze se ovšem osvobodit od žáru žárlivosti, i když milujeme: ale jen tehdy, milujeme-li láskou čistou, nesobeckou, která přeje dobro ostatním.

Mnozí lidé trpí celý život tím, že nenalézají „pravou“ lásku. Míní tím partnera, který by kompenzoval jejich osobní nedostatky a plnil jim jejich přání. Pravá láska, láska, která naplňuje duši opravdovým štěstím, je láska k Bohu. Taková láska spočívá v dávání. Překonáme-li závist a žárlivost, dosáhneme svobody a rozšíříme schopnost přijímat a rozdávat všeobjímající lásku.

Násilnictví a krutost jsou všude v přírodě, mezi lidmi i mezi zvířaty. Vycházejí z přirozeného pudu sebezáchovy, z instinktivního přání přežít. Úplně se vyhnout násilí není možné. Když například pijeme vodu, ničíme mikroskopické organismy, když krájíme zeleninu nebo trháme květiny, zraňujeme je, protože i rostliny jsou živé. Některé staré filozofické spisy doporučují, aby se člověk živil pouze tím, co mu příroda dobrovolně dá, to znamená zrním, oříšky, semeny a ovocem. Kdybychom ale měli čekat, až nám ovoce samo spadne ze stromu, umřeli bychom hlady. Proto se bohužel tímhle pravidlem nemůžeme řídit. Ale rozhodně bychom se měli vyhýbat jakýmkoli zlým úmyslům jak v myšlenkách, tak ve slovech a činech. A naše poživačnost a mlsnota by neměly vést k utrpení a násilné smrti živých bytostí.

Máme schopnost soucítit. Dovedeme si představit, co způsobuje jiným bytostem utrpení. A proto jsme schopni se naučit, jak svému násilnictví a krutosti zamezovat. Měli bychom se snažit, abychom nikomu nepůsobili úmyslně bolest.

Přemůžeme-li v sobě krutost, rozvineme svou schopnost lásky a kolektivní zodpovědnosti. Zbavíme-li se krutosti, budeme účinněji schopni uskutečňovat nezištnou službu.

Vášeň vede k utrpení. Vášeň je zapříčiněna touhou po hmotných a tělesných požitcích. Rozněcuje v člověku žhavé plameny a člověk dělá všechno, aby je uhasil – většinou ovšem to nejhorší, co lze. Vášeň nás může oslepit, zničit. V pozitivním smyslu ovšem patří k životu. Je součástí rozmnožovacího i sebezáchovného pudu a přispívá k tomu, aby si člověk našel partnera a uchránil majetek. V podobě nadšení je vášeň projevem vitality, tvůrčí energie a radosti ze života. Geniální díla vděčí za svou existenci právě vášnivé lásce k životu. Je-li však vášeň sobecká a nezkrotná, působí právě opačně: ničí, namísto aby tvořila a chránila.

Vášeň je ve společnosti rozšířená také jako fanatismus a náruživost. Náruživost je škodlivá ve všech svých projevech. Náruživost má mnoho podob: přejídání a nadměrné pití alkoholu, požitkářství, závislost na nikotinu a na drogách, honba za penězi a za majetkem, honba za společenskou mocí a slavomam. Fanatismus má také různé podoby. Projevuje se jako rasismus, nacionalismus, komplex kulturní a civilizační nadřazenosti, náboženský fundamentalismus, politická agrese.

Pozitivní výraz vášně je například angažovanost ve službě všem živým tvorům, v ochraně přírody a životního prostředí, humanitární aktivity, ale také umělecká tvorba, věda, sport a podobně. Vedeme-li vášeň tímto směrem, může působit jako hnací síla duchovního rozvoje. Mnoha významným osobnostem – vědcům, umělcům, světcům – pomáhala vášeň přetavená na idealismus, nadšení a sílu vůle.

Pýcha. Pozitivním aspektem pýchy je hrdost na životní úspěch, vědomí vlastní ceny. Podaří-li se nám cokoli v životě, máme z toho radost a chuť do dalšího úsilí. Jakmile se ovšem pýcha pojí se sobectvím, marnivostí a domýšlivostí namísto s velkorysostí a vděčností, je nezdravá a škodlivá. Máme-li úspěch, měli bychom obejmout ostatní a přiznat jim na něm jejich podíl a ne je svým úspěchem zastiňovat a ponižovat. Nenechme se oslepit pýchou a nezraňujme jí ostatní lidi. Pozitivní hrdost se pojí s pokorou a střeží se pocitů a projevů nadřazenosti.

Letargie, lenost, pohodlnost, odpor k činorodosti jsou nejen nezdravé, ale vedou k nespokojenosti, k mrzoutství, ubíjejí v člověku veškeré jeho nadání. Na druhou stranu je důležité umět vypnout, vysadit, uvolnit se a odpočinout si po práci. Po každém vypětí by měla následovat fáze uvolnění. Zde platí heslo jako ve všem v životě: zlatá střední cesta. Každá jednostrannost škodí vývoji.

Pochybovačnost ztěžuje člověku život. Štěpí jednotu důvěry na jistotu a nejistotu. Nejhorší zátěží je, pochybuje-li člověk sám o sobě. Vnitřní rozervanost oslabuje jeho tvůrčí síly, a tím v něm zpětně zvyšuje pochyby o něm samém.

Na druhé straně je schopnost pochybovat nutná a užitečná pro kritický přístup vůči máje, iluzi světa. Schopnost pochybovat je funkcí intelektu (buddhi). Bůh nám dal rozum, abychom dovedli rozlišovat mezi tím, co je správné a nesprávné, a abychom dovedli činit správná rozhodnutí. Zdravé pochyby jsou ovšem něco jiného než pochybovačnost, neustálý pocit nejistoty. Překonáme-li pochybovačnost, pocítíme v sobě mír, klid, vnitřní jistotu. Teprve pak můžeme přispět k tomu, aby se pochybovačnosti a nejistoty zbavili i ostatní. Oproštěna od neustálých pochyb se rozjasňuje duchovní cesta a víra v boží vedení.

Někteří lidé se domnívají, že překonají své pudy, když je „vyžijí“. To je bohužel omyl. Naopak, tím je naopak roznítí. Dopustíme-li, aby se svádhišthána „vyřádila“, oslabujeme a otravujeme tím své vnitřní Já.

Stojí-li nám něco nebo někdo v cestě a my povolíme uzdu vášním, zmocní se ego naplno své pozice. Probudí v nás zuřivost. Ta vytáhne ještě silnější zbraň: nenávist. Nenávist rozdmýchává závist, žárlivost, nepřejícnost, škodolibost, pomstychtivost. A všechny tyhle vlastnosti fungují jako rozbušky násilí a krutosti. Každý den slyšíme, vidíme a čteme, jaké hrůzy páchají ve světě vztek, pomstychtivost, násilnictví. Když se pak díváme na spoušť, kterou jsme napáchali, zmocní se nás pochyby o sobě samých. Nevíme si se sebou rady. Reagujeme na to obvykle „zatemněním“. Zatemníme své pocity a zatlačíme je do podvědomí. Jak často slabounká pohnutka k tomu, abychom šli do sebe a napravili se, utone v letargii a netečnosti.

Důležité a rozhodující je, jak zacházíme s vrozenými pudy, se svými vlastnostmi: užíváme-li je jen a jen k vlastnímu prospěchu, anebo využíváme-li jejich pozitivních funkcí s láskou a soucitem k nezištné službě druhým.

Ve válce se nejprve ničí komunikace. Dokud válčíme sami se sebou, dokud v nás převládají temné vlastnosti a ego drží žezlo vlády, nefunguje komunikace s naším vlastním Božským Já. Neslyšíme boží hlas, protože vězíme příliš hluboko ve válce svých dilemat.

Modlíme se:

Pane, učiň nás nástrojem svého míru.

Nastolit mír a svornost znamená přeměnit v pozitivní energii energii negativní, která se projevuje chamtivostí, hněvem, nesnášenlivostí, nepřejícností a zatrpklostí.

Mír je jako zažehnutá svíčka, kterou držíme v ruce. Dívat se na okolí ve světle mírumilovnosti znamená přistupovat k sobě i k ostatním vlídně, laskavě, s důvěrou a s pochopením. Zášť a závist zužují srdce. A přitom se má do srdce vejít celý vesmír. Otevřme lidem své nitro a dejme jim pocítit jeho vroucnost a lásku.

Udělejte si pokus: Zkuste myslet na něco harmonického a zároveň rušivého a přitom pociťovat zároveň lásku a nepřátelství. Uvidíte, že je to absolutně nemožné. Je to tak nemožné, jako sjednotit den a noc, tmu a světlo. Světlo a tma nemohou existovat současně. Jakmile vyjde slunce, tma okamžitě zmizí.

Ušlechtilými a dobrými myšlenkami prosvětlujeme svůj fenomén a zároveň jimi čistíme svádhišthána-čakru. Mantrou a soustředěním na dobro zjasňujeme kousek po kousku své stinné stránky. Naplňme svou meditaci láskou, odevzdáním, vroucností a pochopením pro druhé. A staneme se sluncem, které svítí pro všechny, pro rostliny, zvířata i lidi, sluncem, z něhož všichni mohou čerpat tolik tepla, kolik potřebují.

Svádhišthána-čakra je, jak už bylo řečeno, teprve druhým krokem na cestě duchovního vývoje. Přesto přijde mnoha lidem zatěžko se pro něj rozhodnout. Je hezké říci: Brána je otevřená, stačí jen vstoupit dovnitř – jenomže co číhá za jejím prahem? Záludní krokodýli, divocí tygři, jedovatí hadi a škorpióni. Cesta kupředu vede trním a močály a končí u nekonečného oceánu. Kdo by se nezalekl a nezvolal: „Jen tu bránu zase hezky zavři!“

Podobné perspektivy se před námi otvírají, když vystoupíme z ochranné temnoty v múládhára-čakře do vědomostního prostoru svádhišthány. Jenomže ti tygři, hadi a škorpióni jsou naše vlastní vlastnosti. Všechno tohle je v nás. Zvenčí nás nikdo neohrožuje. Bojíme se stínů, kterým jsme my sami propůjčili substanci. My sami jsme si překážkou na své cestě a teprve, až ji překonáme – tedy až sebe překonáme – můžeme pokračovat dál.

Jak se překonat? Jak se osvobodit? Když uvolníme sevření a dáme svobodu. Dát svobodu znamená mít svobodu. Uvolnit z majetnického sevření druhé znamená uvolnit sobě cestu dál.

Nemusíme se tedy bát, naopak, můžeme se radovat, dospělo-li naše vědomí do svádhišthána-čakry. Protože tu nabudeme novou zajímavou zkušenost. Kundaliní je tu mladá, nezatížená, je „v pubertě“, je vyzývavá. Vyzývá k dalšímu vývoji. Jenomže toho se právě bojí ego, a proto bojuje o vlastní sebeopodstatnění. Čím více světla, tím lépe si je člověk vědom nejen svých silných stránek, ale také svých slabin a problémů. Ležíme-li v posteli a spíme, nevnímáme nepořádek v pokoji. Jakmile se však probudíme a rozhlédneme kolem sebe, zděsíme se: „To je strašné, jak to tu vypadá! Tady se musí bezpodmínečně udělat pořádek.“ Vstaneme a pustíme se do práce.

Prvkem svádhišthány je voda. Voda je měkká a poddajná. Ale právě proto je těžké ji udržet pod kontrolou. Proudící voda má obrovskou sílu. Prolomí-li přehradu, valí se nezadržitelně a neovladatelně vpřed. Nezastaví ji ani utěsněná okna a dveře.

Když voda zmrzne, je tvrdá a nepoddajná. Teprve když led teplem roztaje, může voda opět téci. Podobně je tomu s kundaliní. V múládháře leží nehybná a „zamrzlá“. Teprve vyšší vibrace svádhišthány rozpouštějí led a kundaliní začíná téci. Jakmile se energie rozproudí, je nutné ji udržovat pod kontrolou. To znamená pročišťovat vlastnosti a řídit energii správným směrem. Jinak se člověk vystavuje nebezpečí, že mysl bude zaplavena potlačovanými a nezpracovanými emocemi a ztratí rovnováhu. To pak vede k neklidu, nervozitě, agresivitě, nespavosti, malomyslnosti a dalším psychickým poruchám. Proto nic neuspěchejme a jděme kupředu krok za krokem tak, jak to učí systém Jóga v denním životě.

Zvířecí symbol ve svádhišthána-čakře je krokodýl. Představuje karmu, dřímající v podvědomí. Krokodýl je líný a netečný. Jakmile ho však něco přivede k činnosti, dovede rozvinout obrovskou rychlost a sílu a stane se velmi nebezpečným. Člověk také vzburcuje všechny své síly, když něco chce nebo když mu o něco jde. Jakmile však dosáhne, čeho chtěl, často opět upadne do původní nečinnosti.

Nastraženou pastí ve svádhištháně je lenost. Jak snadné je do ní upadnout! Zvládne-li člověk nejhrubší problémy nevědomí, upadne do stavu uspokojení a propadne pocitu, že se nemusí dál namáhat. Jenomže tím zablokuje proud energie a vědomí poklesne zpátky do múládhára-čakry.

Bídža-mantra – subtilní vibrace svádhišthány je VAM. Soustředíme- -li se na tento zvuk a opakujeme-li si mantru VAM, probouzíme energii svádhišthány a udržujeme ji v rovnováze.

Božstvem svádhišthána-čakry jsou BRAHMÁ a SARASVATÍ. Brahmá stvořil svět a Sarasvatí je ztělesněním moudrosti. V indické mytologii vystupuje Sarasvatí jako Brahmova dcera a zároveň manželka. Jak je to možné? Jiný název pro Brahmu je „Zlaté lůno“ anebo také „Vejce kosmu“ (HIRANAJA-GARBHA). Vejce, z něhož se zrodila moudrost. Vědomí rodí moudrost a zároveň je moudrostí formováno. Tak je Brahmá otcem moudrosti – Sarasvatí. Protože však moudrost, Sarasvatí, formuje vědomí, totiž Brahmu, je v tomto smyslu Brahmovou družkou.

Často nechápeme pocity, které vystupují z podvědomí do vědomí, a neumíme si s nimi poradit. Děsí nás jejich bouřlivá síla, mate nás neujasněný vztah mezi příčinou a následkem. Přesto bychom neměli podobné pocity potlačovat. Snažíme-li se jim neustále vyhýbat, odsouvat je stranou nezpracované, mohou způsobit psychické poruchy, neurózy anebo onemocnění břišních orgánů. A přitom se hnutím z podvědomí, které se tak pečlivě snažíme ignorovat, stejně nevyhneme. Při nejbližším impulzu se znovu vynoří.

Někdo radí, že by se měl všem pocitům nechat volný průběh a že zaniknou, bude-li je člověk uspokojovat. Ale ani to není správná cesta. Ponecháme-li jim volný prostor, rozrostou se a jejich moc zesílí.

Nežádoucích pocitů a myšlenek se nezbavíme ani tím, že je budeme potlačovat, ani tím, že jim dáme více prostoru k tomu, aby se vyžily, nýbrž tím, že se je vynasnažíme moudře vyřešit.

A pak! Vyhodíme-li v návalu nesoudnosti celý „odpadkový koš svých špatných vlastností“, může se stát, že se smetím vyhodíme i kousek zlata.

Podle učení kundaliní-jógy se nemá předem odsuzovat nic jako nežádoucí, špatné, škodlivé. Každý pocit je třeba opakovaně pozorovat a důkladně analyzovat. Tím se člověk učí se svými pocity zacházet, zpracovávat je a konečně je i překonávat. Jen tak se může pozitivně uskutečňovat proces zpětné vazby mezi Brahmou a Sarasvatí, vědomím a moudrostí.

Důležité je být si neustále vědom toho, že samo o sobě není nic negativní.

Naše já není špatné. Špatné jsou vlastnosti – a ty lze napravovat a měnit. Znovu a znovu zdůrazňuji, že nejsnazší cesta k tomu je bhakti a opakování mantry.

Bhakti (láska a oddanost vůči Bohu) je nezbytným pomocníkem na duchovní cestě. Medituje-li člověk bez bhakti, často se ho zmocní ego a také se může stát, že se podvědomí vymkne kontrole. Bhakti a mantra jsou důležitou oporou a ochranou zejména pro ty, kdo cvičí krijá-jógu. Guru-mantra je světlo, které v nás prosvětluje tmu nevědomosti.

Ve svádhišthána-čakře jsou ukryty dva vzácné a nesmírně užitečné poklady: IČČHÁ-ŠAKTI (síla vůle) a KRIJÁ-ŠAKTI (tvůrčí síla).

Sílu vůle a tvůrčí sílu lze probudit a posílit cvičením jógy. Potřebujeme přitom využívat tří mocných energií:

PRÁNA-ŠAKTI – vitální energii;
DHÁRANÁ-ŠAKTI – schopnost koncentrace;
ČAITANJA-ŠAKTI – sílu vědomí, schopnost si uvědomovat.
Spojíme-li tyto tři síly, budeme s to uskutečňovat svá předsevzetí a přání. Třebaže prána-šakti, dháraná-šakti a čaitanja-šakti jsou síly čistě duchovní, vycházejí z těla. Mají-li fungovat, musí mít člověk prostupné nádí a zaktivizované čakry. Nádí, nervový systém, lze pročistit pránájámou, k upevnění mysli přispívá například jógové cvičení trátaka, soustředění na jeden bod, nejlépe na plamen svíce. Pročistit nádí znamená rozpouštět bloky, které brání průtoku energie, a udržovat energii v chodu. Koncentrace působí na vědomí jako magnet: vede je jedním směrem. Tím se pak prána-šakti řídí podle vůle člověka. Všechny tyto procesy podléhají vlivům tělesné a duchovní potravy. Duchovní výživu poskytují pozitivní myšlenky; čistá hmotná strava je strava vegetariánská: žádné maso, ani ryby, ani vajíčka, žádný alkohol a samozřejmě žádné drogy.

Kontrola a řízení prány je věda srovnatelná s vyšší matematikou. Zvládneme-li ji, stane se energie nástrojem k uskutečňování našich cílů. Podaří-li se nám dokonale pročistit nádí, rozvine se naplno čaitanja- šakti a osvítí nám vědomí.

Probudíme-li v sobě tyto síly, užívejme je k dobru, zaměřme sílu vůle a aktivitu k sebepoznání a sebeuskutečnění.

Každý člověk jednou projde múládhárou a svádhišthánou, ať chce, nebo nechce, ať cvičí jógu, nebo necvičí, ať se modlí a medituje, anebo se nestará o duchovní záležitosti. Jsme-li si však vědomi toho, jakými stadii prochází proces zrání, víme-li, jak působí iččhá- -šakti a krijá-šakti, jak významná je funkce rozvinuté ádžňá-čakry, můžeme celý proces uspíšit a usnadnit.

Svádhišthána je naše každodenní kolbiště, celoživotní výzva. Avšak moudrost, boží pomoc a vedení Mistra pomáhá překonávat veškerá nebezpečí, kterým nás tato čakra vystavuje.

Modlím se za váš úspěch, ať se všechny vaše myšlenky a city obracejí k dobru.
Návštěvník
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 20. čer 2023 15:13:40

Obrázek

mani – perla, drahokam
púra – místo, město, sídlo, tvrz

Poté, co vědomí prošlo stadiem nevědomí a podvědomí, to je múládhárou a svádhišthánou, vstupuje do třetí úrovně, do manipúra-čakry. Manipúra-čakra je důležitá etapa na duchovní cestě. Pokud se vědomí rozvinulo až do manipúry, má aspirant velkou naději, že ještě v tomto životě dosáhne pod vedením seberealizovaného Mistra vědomí nejvyššího. V manipúře má totiž za sebou více než polovinu cesty.

Manipúra-čakra leží uprostřed břicha za pupkem. Proto se jí říká rovněž „pupeční centrum“. Přesněji řečeno se oblast manipúry rozkládá zhruba 7 cm nad a 7 cm pod pupkem. V těle jí odpovídá solární plexus.

Manipúra je „město drahokamů“, ve kterém se nacházejí perly jasu, moudrosti, sebejistoty a pohody. Její záře zasahuje spodní čakry a stoupá nahoru až k srdečnímu centru, k anáhatě. Pocity štěstí a lásky, které zažívá člověk v srdci, vycházejí ve skutečno sti z manipúry. Pozitivní vyzařování manipúry zároveň pročišťuje svádhišthánu a múládháru a tříbí jejich vlastnosti.

Ve světle poznání se vášeň mění na nesobeckou lásku, zaujatost a předsudky na úctu a pochopení, nenasytná potřeba blahobytu nabývá zdravou míru. Pýcha se proměňuje v pokoru a zdravou sebejistotu, závist ve velkorysost. Temnota nevědomosti se rozplývá v jasu poznání a namísto tupé netečnosti se v člověku probouzí cílevědomé úsilí.

Jak jsme poznamenali už v souvislosti s múládhárou a svádhišthánou, napomáhá duchovnímu rozvoji centrum mezi obočím (ádžňá-čakra). To platí i pro manipúra-čakru. Jenom ve spojení s ádžňá-čakrou působí kladné vlastnosti manipúry skutečně kladně. Kdybychom se spoléhali na podněty vycházející z manipúry ne usměrňované ádžňá-čakrou, mohli bychom zbloudit.

Rozhodnutí „z břicha“ jsou sice často intuitivně správná, ale přílišná emocionalita může nakonec způsobit, že se uplatní nemoudře. Naopak úsudkům vycházejícím pouze z intelektu chybí přehled o celistvosti a vzájemných vztazích mezi věcmi. Pouze spolupůsobení obou čaker dovolí zvolit jasný cíl: „správný čich“ manipúry prověřený vivékou (schopností správně rozhodovat) ádžňá-čakry.

Zdravé sebevědomí a sebejistota jsou další perly manipúry. Dokud je v sobě neobjevíme, budeme se stále trápit tím, že nás nemá nikdo rád, budeme se bát, že v tom nebo v onom selžeme, že onemocníme, že umřeme a podobně. Mnohé úzkosti jsou způsobeny blokádou v manipúře.

Manipúra je propojena s psychikou. Právě psychické problémy vyvolávají nezřídka potíže s trávením. U některých lidí se to projevuje tak, že při větším stresu dostanou průjem.

Tattva (prvek, element) manipúra-čakry je TÉDŽAS (oheň). Podle toho se jí také říká ohňové nebo sluneční centrum. Oheň se v těle projevuje jako tělesná teplota. Manipúra-čakra se stará o hospodaření s tělesnou energií a zejména o energetické zásobování zažívacích orgánů. Tím, že zažíhá a reguluje „oheň trávení“, přispívá ke zdraví a pohodě.

Manipúra-čakra je označována také jako „kosmická brána“, a to proto, že skrze ni vstupuje do těla mnoho astrálních sil. Je to centrum HARA, centrum síly nebo také „lví centrum“, které dodává stabilitu, sílu, aktivitu.

Funguje jako transformátor energie, adaptuje a rozvádí po těle pránu, kosmickou energii, kterou přijímáme spolu s potravou.

Působení manipúry na psychické úrovni můžeme přirovnat ke krbu. Přiložíme-li do krbu dřevo, plamen oživne; uhasíná postupně s tím, jak dřevo stravuje. „Palivem“ pro trávicí oheň (džatharágni) je konzumovaná potrava. Obilí, oříšky, zelenina, ovoce mají silné a pozitivní vibrace. Podobně jako špatné dřevo špatně hoří, produkuje i nekvalitní strava málo energie a nepřispívá ke zdraví. Také ovšem prudká „vzplanutí“ – hněv, vztek, agresivita – odčerpávají z manipúry energii a oslabují její pozitivní působení.

Dobrý krb vydává dlouho teplo i poté, co dřevo dohoří. Špatný krb pořádně nehřeje, a jakmile dřevo dohoří, vychladne. Když manipúra- čakra nerozdělí řádně energii z potravy, cítíme se unavení, vyčerpaní, nemocní. Naopak fungující manipúra dodá tělu dostatek energie, i když jíme a spíme málo. V tom smyslu je manipúra-čakra nejdůležitější energetické centrum pro fyzické zdraví.

Nevyváženost nebo blokáda manipúra-čakry ničí energii a vyvolává nejrůznější fyzické a psychické potíže. Nejsme-li například schopni jasně uvažovat anebo srozumitelně vyjádřit své myšlenky a city, máme-li mysl jakoby zamlženou, bývá tím často vinna nefungující manipúra. Neduhy jako cukrovka, kožní onemocnění, dna, artritida, revma, některé formy migrény a alergií rovněž souvisejí s nedostatkem energie v manipúře a se špatným trávením.

Pro fyzické i duševní zdraví je neobyčejně důležité přijímat čistou potravu nabitou energií a pozitivními vibracemi. Než se pustíme do jídla, měli bychom se informovat, odkud pochází a jaké má kvality. Důležité jsou nejen výživné látky obsažené ve stravě. Na tělo, na mysl i na duchovní energii působí jemné vibrace toho, co jíme. Strava je s to podstatně změnit myšlenky i pocity člověka. Proto by si každý z nás měl položit podstatnou otázku: není potrava, kterou požíváme, spojena s bolestí a smrtí živých bytostí?

Denně jsou pro konzumaci krutě vražděny statisíce zvířat. Nehledě na to, že masitá strava neprospívá ani fyzickému zdraví, rozvoji vědomí přímo škodí. Už před tisíci lety upozorňovali jógini na těžké karmické následky vyplývající ze zabíjení živých tvorů. Nebezpečí masité stravy pro zdraví se zřetelně ukazuje zejména dnes, kdy jateční zvířata hromadně hynou na BSE, slintavku a kulhavku, na prasečí mor a podobně.

S konzumovaným masem přijímáme zároveň vibrace strachu a bolesti, které zvířata prožívala před násilnou smrtí. Ona úzkost klesne do podvědomí a vynořuje se ve snech a v meditaci. Následující příběh ukáže, jak subtilně působí vibrace potravy.

V malé chatrči za vesnicí přebýval jógin. Vesničané mu každý den nosili potravu. Ve vesnici žil i zloděj, který si chtěl také zajistit jóginovo požehnání. A tak se za ním jednoho dne vypravil s jídlem. Jógin ovšem takové pohoštění odmítl. Dotčený zloděj se nevzdal a změnil plán. Pověřil místního hostinského, aby na jeho účet připravil jídlo a donesl je jóginovi. Hostinský to učinil a nic netušící jógin snědl pokrm zaplacený zlodějem.

Při večerní meditaci vyvstal jóginovi v mysli zvláštní nápad. Pocítil neodolatelné nutkání ukrást z chrámu zlatou Kršnovu sochu. Puzení bylo tak silné, že se v noci sebral, vplížil se do chrámu a sochu ukradl. Zpozoroval ho však hlídač. Běžel okamžitě do vesnice a spustil alarm.

Jógin utíkal se zlatým Kršnou v podpaží k řece. V chladné vodě se mu rozjasnila pomatená mysl, uvědomil si, co provedl a do jaké ošemetné situace se dostal. Hlouček rozezlených vesničanů se s křikem přibližoval.

Jógin se pohotově uchýlil ke lsti. Předstíral púdžu, náboženský obřad. Když vesničané přišli až k němu, viděli, jak za zpěvu manter ceremoniálně umývá Kršnovu sochu. Uklidnili se, spolu s jóginem se vrátili do vsi a uložili sochu na místo.

Jógin nedovedl pochopit, jak u něho mohlo dojít k takovému zatemnění mysli. Připadl na hostinského, který byl poslední, kdo mu toho dne donesl jídlo. Zavolal si ho a zeptal se, jaké přísady do jídla přimíchal. Hostinský vyšel s pravdou ven a řekl, že jídlo zaplatil zloděj. Jóginovi bylo okamžitě všechno jasné, pochopil, kde se v něm vzalo nutkání krást. Vyzařování zlodějových myšlenek se dostalo do jídla.

Škodlivé vyzařování a negativní vlivy, které se do potravy dostanou, aniž o tom víme, můžeme oslabit tím, že se před jídlem pomodlíme. Modlitba transformuje jemné vibrace pokrmu a působí harmonicky na manipúra-čakru. To ovšem neznamená, že je modlitba jakýmsi „propouštěcím listem“ z karmického vězení. Rozhodně nás neo chrání ani před škodlivými látkami obsaženými v mase, ani před karmickými důsledky toho, že se nepřímo podílíme na zabíjení živých tvorů. Bůh stvořil veškeré živé bytosti – jak by tedy mohl pokládat za správné, je-li jeho tvorba ničena?

Krásnou modlitbou před jídlem je následující mantra:

ÓM ANNAPÚRNÉ SADÁPÚRNÉ ŠANKARA-PRÁNA-VALLABHÉ
DŽŇÁNA-VAIRÁGJA-SIDDHÁRTHÉ BHIKŠÁM DÉHI ČA PÁRVATI
MÁTÁ ČA PÁRVATÍ DÉVÍ PITÁ DÉVO MAHÉŠVARAH
BÁNDHAVÁH ŠIVA-BHAKTÁŠČA SVADÉŠÓ BHUVANA-TRAJAM
ÓM PÚRNAMADAH PÚRNAMIDAM PÚRNÁT PÚRNAM UDAČJATÉ
PÚRNASJA PÚRNAM ÁDÁJA PÚRNAM ÉVÁVAŠIŠJATÉ
ŠUBHAM KARÓTI KALJÁNAM ARÓGJAM DHANA-SAMPADÁH
ŠATRU-BUDDHIR VINÁŠÁJA DÍPA-DŽJÓTIR NAMÓSTUTÉ
ÓM DÍPA-DŽJÓTI-PARABRAHMA DÍPAM SARVÉ MÓHANAM
DÍPANAM SADŽATÉ SARVAM SANDHJÁ DÍPAM SARVASATJAM
ÓM BRAHMÁRPANAM BRAHMAHAVIR BRAHMÁGNAU BRAHMANÁ HUTAM
BRAHMAIVA TÉNA GANTAVJAM BRAHMA-KARMA-SAMÁDHINÁ
ÓM NAMAH PÁRVATÍ-PATAJÉ HARA HARA MAHÁDÉVA HARA

Oheň manipúra-čakry je božská síla. Je to plamen života, kterému jógin obětuje nejen potravu, ale i svůj vědomý dech (pránájámu).

Chápeme-li přijímání potravy a kyslíku jako dávání a nikoli jako braní, nabudou tyto úkony spirituálního významu.

Oheň v manipúře má však jednu velkou nevýhodu. Oheň má v povaze – neboli dharmou ohně je – strávit všechno bez rozdílu. Oheň se nestará o to, spaluje-li cár papíru, anebo bankovku. A tak oheň v manipúře spaluje i amrtu produkovanou v bindu-čakře, nektar, který zpomaluje proces stárnutí, udržuje člověka mladistvého a při zdraví. V manipúře amrta shoří, aniž ji člověk může zužitkovat.

S funkcí manipúra-čakry souvisí slinivka břišní. Potíže se slinivkou jsou často způsobeny špatným fungováním manipúry. Je-li se slinivkou všechno v pořádku, cítí člověk uprostřed pupku lehkou pulzaci. Někdy je pulz cítit trochu vpravo, vlevo, dole nebo nahoře. Posunutá pulzace může způsobit různé poruchy, jako například bolesti hlavy, migrénu, průjem, bolesti břicha, ztrátu energie, pocity úzkosti a podobně.

Je-li pulz cítit vlevo nahoře od pupku, máme pravděpodobně problémy s dechem. Pulzace nalevo od pupku signalizuje emocionální problémy.

Pulz napravo od pupku vypovídá o blokádě energie. Je-li posunut doprava dolů, mohou se objevit zažívací poruchy. Speciálními cvičeními můžeme polohu slinivky břišní upravit, a tím také uvedeme do rovnováhy tok energie v manipúře.

Symbolem manipúry je lotos s deseti okvětními plátky. Okvětní plátky symbolizují deset prán – energetických proudů, které manipúra reguluje. Výraz „prána“ má dva významy. Jednak je to všeprostupující energie, která naplňuje celý vesmír, Kosmická Matka vyživující naši duši. Prána proudí skrze veškeré živé bytosti i neživé předměty a podle jejich vlastností se „zbarvuje“. Druhý význam prány je „Bůh“ neboli „Já“.

Zde hovoříme o práně v prvním významu toho slova, jako o životní energii, kterou vdechujeme spolu s kyslíkem a přijímáme s potravou. Prány se dělí na pět pránaváju a pět upaprán. Regulují pět karméndrijí (orgánů činnosti) a pět džňánéndrijí (smyslových orgánů) a další životně důležité funkce.

Pránaváju jsou: PRÁNA, APÁNA, UDÁNA, SAMÁNA, VJÁNA. Prána zodpovídá za nádech, apána za výdech, udána působí při příjímání potravy, samána při zažívání a vjána funguje spolu s krevním oběhem.

Pět upaprán se nazývá: NÁGA, KÚRMA, DÉVADATTA, KRKARA, DHANAŇDŽAJA. Nága reguluje říhání, kúrma pohyby očních víček, dévadatta zívání, krkara kýchání, dhanaňdžaja vyživuje a posiluje tělo a stabilizuje funkce orgánů.

Uvážíme-li funkce prán proudících celým tělem, pochopíme, jak důležitá je harmonická a nezablokovaná manipúra-čakra.

V manipúře se energie prány a apány setkávají. Působí při procesu výměny látkové, plní dvě základní funkce: přijímání a vydávání, rozšiřování se a stahování se, asimilaci a vyměšování. Proces výměny látkové funguje jednak jako příjem energie (prána) a jednak jako vylučování odpadu (apána). Obě síly musí mít volné pole působnosti. Jakmile je cokoli blokuje a narušuje jejich volný tok, dochází k onemocnění a v extrémních případech i k úmrtí.

Prána umožňuje příjem energie. Zásobuje tělo energií a rozvádí ji, kam je třeba. Přebývá v horních částech těla. Díky práně vstřebáváme kyslík a životní energii obsaženou ve vzduchu.

Apána je síla vylučovací, vyměšovací. Působí při vyměšování exkrementů, při výdechu a vylučování jedovatých zplodin. Sídlí v dolních částech těla. Nemůže-li apána volně proudit a odplavovat toxické sekrety a exkrementy, hromadí se jedy zejména ve spodních částech těla a působí nemoci ledvin, střev, močového měchýře, nohou a podobně.

Prána a apána nepůsobí pouze na tělesné úrovni, ale mají také velice důležitou duchovní funkci. Spojí-li se v manipúra-čakře proudy prány a apány a vplyne-li jejich spojená energie do sušumny (do ústředního nervového systému), vystoupí kundaliní až do sahasrára- čakry a meditující zažije stav samádhi, nejvyššího vědomí. Ke spojení prány a apány se můžeme dopracovat díky některým jógovým technikám pro pokročilé (krijím).

Energie prány je ovšem poznamenaná vyzařováním mysli, vlastnostmi a pocity. Dokud ji bude znečišťovat karmický „odpad“, nebude s to vynést vědomí nahoru, aby se tu sjednotilo s vědomím božským.

Zvířecím symbolem manipúra-čakry je beran, ohnivé, vitální zvíře. Zvířecí symboly v prvních pěti čakrách naznačují, že jsou tato energetická centra stále ještě spjata s přírodou. Vývoj embrya v mateřském lůně dokazuje, že v sobě člověk nese vývojové znaky předchozích stadií, rostlinných a živočišných, a musí počítat s vlastnostmi tohoto evolučního dědictví.

Dalším symbolem manipúry je trojúhelník směřující špicí dolů. S tímtéž symbolem jsme se setkali v múládháře. Špice dolů značí nárůst a vývoj. Trojúhelník postavený na špici představuje rovněž plamen manipúry plápolající do výšky a do šířky.

Božstva přebývající v manipúře jsou Višnu a Lakšmí. Lakšmí je bohyně blahobytu. Blahobytem není míněn pouze hmotný dostatek, nýbrž i dobré fyzické a duševní zdraví. Zdraví a spokojená mysl jsou ty nejvzácnější statky a nejdůležitější předpoklady pro šťastný a úspěšný život. Lakšmí je nebeský protějšek světské iluze – máji. Obdařuje člověka nerušeným a trvalým štěstím. Lakšmí symbolizuje rozvíjející se duchovní energii, zatímco mája stahuje vědomí dolů k materialismu.

Višnu zde ztělesňuje pokrok směrem k humánnímu vědomí, nárůst duchovnosti a kreativity. Podle indické mytologie spočívá Višnu na svinutém tisícihlavém hadu zvaném ŠÉŠANÁGA uprostřed nekonečného oceánu. Jakmile had pohne některou ze svých hlav, strhne se zemětřesení. Z Višnuova pupku vyrůstá lotos, v jehož rozvitém květu spočívá Brahmá – Stvořitel.

O čem vypovídá tento mytologický obraz?

Podívejme se nejdříve, co ztělesňuje had. ŠÉŠA znamená jednak tisíc, jednak konec, zbytek. Odstraníme-li mnohotvárnost, zbude jedno jediné: satja – pravda, pravá skutečnost. Země, která nás nosí, spočívá rovněž na pravé božské skutečnosti. Otřese-li se základ bytí, to znamená, sklouzneme-li z jednoty bytí do duality, vznikne v našem vědomí „zemětřesení“, ztrácíme vnitřní mír, soulad mezi sebou a ostatními bytostmi.

Had symbolizuje kundaliní („hadí sílu“) a múládhára-čakru, ve které spočívá vědomí a vůbec lidská osobnost.

V šástrách se říká, že z Višnua vzešla první SPHURANÁ (pohyb, hnutí) a z té vzešel vesmír. Lotos vyrůstající z Višnuova pupečního centra symbolizuje zvuk ÓM – počátek veškeré tvorby. Proto dlí uprostřed lotosu bůh Stvořitel Brahmá.

Elementem manipúry je oheň, symbol aktivity a kreativity. A tak v tomto prastarém mytologickém zobrazení tvorby nacházíme všechny prvky: zemi, vodu, oheň, vzduch (zvuk) a prostor.

Zopakujme si ještě jednou, co víme o předchozích čakrách: božstvo múládhára-čakry je Pašupati, to je Šiva, který provází evoluci ze zvířecí říše k člověku. Ve svádhišthána-čakře se setkáváme s Brahmou, který v člověku probouzí buddhi (intelekt) a vivéku (moudrost, schopnost rozlišovat). Višnu symbolizuje vědomí očištěné od zvířecích kvalit, a to počíná v manipúře.

V hinduistické trojici Brahmá – Višnu – Šiva plní Višnu roli ochránce. Tak jako matka pečuje o život dítěte, uchovává manipúra život tím, že distribuuje v těle energii, kterou přijímáme s potravou a dýcháním.

Barva manipúra-čakry je žlutooranžová, barva čistého plamene, který skýtá světlo a energii a spaluje veškeré nečistoty. Vyzařování žlutooranžové barvy je nazelenalé, protože zelená je komplementární barvou červené.

„Oheň“ znamená na jedné straně vášeň, agresi, vnitřní žár a neklid – na druhé straně očistu. V manipúře máme jedinečnou příležitost očistit se jednou provždy od špatných vlastností a zlozvyků. Svěříme-li své pochyby, slabosti a nedostatky ohni manipúry, v okamžiku je spálí na popel. Necháme-li energii škodlivých emocí stoupat směrem k hlavě nebo k srdci, mohou způsobit napětí, blokády a bolesti – proto je dobré je směrovat do svého vnitřního žároviště.

Maháprabhudží v jednom bhadžanu říká:

Zažehni oheň v manipúře
a vhoď do něho všechny své pochyby,
všechnu svou nevědomost.


Také v dalším bhadžanu opěvuje Maháprabhudží vnitřní oheň manipúra-čakry:

Ó jógini, proč rozděláváte oheň v džungli?
Můj oheň hoří bez dřeva a nevydává dým.
To prána-šakti zažehla můj vnitřní oheň.
Tím ohněm protéká posvátná Gangá,
v níž se jógini koupají.


Oheň tu reprezentuje nádí pingalu a Gangá nádí idu, nervové dráhy v pravé a levé polovině těla. Pingalu aktivujeme proudem dechu v pravé nosní dírce. Její energie hřeje jako sluneční paprsky. Idu povzbuzuje k činnosti dechový proud v levé nosní dírce. Její vibrace působí jemně a chladivě jako světlo měsíce.

Bhadžan pokračuje:

Hlas oněch jóginů zní líbezně a čistě,
v souzvuku s rytmem věčnosti.

Rytmus či zvuk věčnosti je NÁDA, tep vesmíru, a při meditaci na pupeční centrum ho můžeme vnímat jako velice jemný tón. Další základní rytmus a zvuk je mantra SÓ HAM – On jsem Já. I toto volání duše uslyšíme v hluboké meditaci.

Náda – zvuk, vibrace je základ vesmíru. Ze zvuku vzcházejí a zhušťují se jak jemné, tak hmotné elementy. Jeho rezonance v nás vibruje jako životní síla – prána.

Bídža-mantra manipúra-čakry je RAM. Tento zvuk se tvoří při setkání nádí v pupečním centru. Zpíváme-li chvíli mantru RAM, a zejména necháme-li přitom vibrovat R, pocítíme příjemné teplo a proud energie.

V manipúra-čakře sídlí slovo. Ukáže vám to následující experiment. Položte si palec na pupek a vyslovte nahlas nějaké slovo. Uvidíte, že vibraci zvuku ucítíte dříve v pupku než na rtech. Vibrace zvuku začíná v pupku, stoupne do hrdla a hlasitě se projeví na rtech. Má-li někdo jakoukoli poruchu řeči, pomohou mu cvičení posilující a harmonizující manipúra-čakru.

Maháprabhudží řekl:

Zatímco ruce pracují, nes na jazyku boží jméno.

Jindy řekl:

Ať slova, která padají z tvých rtů, jsou jako zářivé perly.

Slovo slov je boží jméno, mantra. Proto neustále opakujte svou mantru. Nemáte-li osobní mantru, opakujte si v duchu ÓM ŠÁNTI. ÓM je prapůvodní božský zvuk a ŠÁNTI znamená mír. Pocítíte, jak vás vibrace této mantry naplňuje harmonií, silou a vnitřním mírem a jak pozitivně mění váš postoj k vnějšímu světu a k lidem.

Buddhisté recitují mantru ÓM MANI PADMÉ HUM. Žák v ní vyjadřuje úctu k lotosovým nohám svého Mistra. Ale znamená to rovněž: Klenot v lotosu jsem Já. Mé Já v sobě chová veškeré klenoty božských vlastností. Lotos je symbolem krásy, jasu, moudrosti, štěstí a duchovního rozvoje – a to všechno přesně odpovídá vlastnostem manipúra-čakry. Mantra ÓM MANI PADMÉ HUM působí právě na manipúru a osvobozuje člověka od problémů a komplexů.

Požehnaný je ten, kdo se denně modlí, medituje a opakuje si mantru. Všechno se v dobré obrátí, usiluje-li člověk o poznání, má-li pevnou víru v Boha a je-li mu dopřána guruova milost (guru-krpá). Nechte v sobě stále znít boží jméno a Bůh se stane stálým průvodcem vašeho života. Kdo v sobě cítí Boha, žije v radosti, necítí se nikdy smutný a opuštěný.

V meditaci se vždy soustřeďte nejdříve na manipúru. Je-li manipúra uvolněná, uvolní se automaticky i múládhára a svádhišthána. Energii pak nestojí nic v cestě, aby proudila vzhůru a vystoupila až k srdci. A vy prožijete krásnou a hlubokou meditaci.

Energie protékající harmonicky manipúra-čakrou vyvolává pocit všeobjímající pohody. A jsme-li v pohodě, připadá nám všechno snadné. Pohoda vyzařuje do celého těla i do mysli, což je předpoklad pro to, aby byl člověk zdráv a dále se duchovně rozvíjel.
Návštěvník
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 20. čer 2023 15:16:18

Obrázek

anáhata náda – nekonečný, neohraničený zvuk, nezrozený a nezanikající

Anáhata je jedna z nejkrásnějších a nejbohatších čaker. Svými nevyčerpatelnými poklady a obšťastňujícími pocity vábí, abychom v ní prodleli. Je v srdeční krajině uprostřed hrudi, a proto se jí také říká srdeční centrum. Ne nadarmo je srdce považováno za symbol lásky – láska sídlí v anáhatě.

Podobně jako anáhata-čakra ani láska nemá hranice. Vyzařování srdečního centra sahá tak daleko, jak daleko sahají naše vztahy. Otevřeme- li srdce božské lásce, rozprostře se do nekonečna. Nekonečnost srdečního centra je vyjádřena v mnoha jazykových obratech: „mít široké srdce“, „otevřené srdce“, „milovat z celého srdce“.

Milujeme-li někoho vroucně, opravdově a nekonečně, řekneme „miluji tě z celého srdce“, nikoli „miluji tě z celého rozumu“. Opravdu milovat a vyjádřit svou lásku znamená otevřít srdeční čakru. Světlo lásky z ní bude samo zářit.

V Rámájaně se vypráví následující příhoda:

Hanumán, velký bhakta boha Rámy, často říkal, že Ráma sídlí v jeho srdci i se svou chotí Sítou. Jednou si ho někdo nevěřícně dobíral, a tu Hanumán zvolal: „Dokážu ti, že mluvím pravdu!“ Oběma rukama si roztrhl hruď. A skutečně! Uvnitř jeho srdce bylo možno spatřit živý obraz Rámy a Síty.

Anáhata-čakra je náš vnitřní chrám, ve kterém přebývá božské átmá, „plamen života“. Sebeuskutečnění neboli uskutečnění Boha spočívá v tom, že člověk pozná své Já, své átmá. Chceme-li naznačit, že něco je naše, že se nás něco týká, spontánně ukážeme prstem na střed hrudi, k anáhata-čakře. Nikdo si neukáže na hlavu, na břicho či jinam. S átmá se ztotožňujeme ve svém srdci.

V Čhándógja-upanišadě se píše:

Uprostřed těla je malý výklenek obklopený zdí s jedenácti branami.
Ve výklenku kvete lotos a v něm se nachází nezměrně malý prostor.

Co znamená nezměrně malý prostor v lotosu srdce? Je to átmá, naše Pravé Já. Átmá je část Boha. Je to čisté, neměnné, neomezené vědomí. Věčné, nezrozené, nesmrtelné existuje ve všech živých bytostech. Tak jako je v semeni přítomna existence stromu, je v srdeční čakře přítomna esence celého vesmíru. Onen nezměrně malý prostor ovšem nenajdeme, i kdybychom srdce rozpitvali a prozkoumali pod mikroskopem.

Našel-li džívátmá cestu ke svému Pravému Já v anáhata-čakře, noří se do nádherných, osvobozujících pocitů nebeské blaženosti. Zde touží prodlévat zejména bhakti-jógini, kteří spějí k Bohu po cestě oddanosti a sebeodevzdání. V bezhraničném prostoru srdce objevují něco nového, fascinujícího a přitažlivého. Srdeční čakra ovšem není konečným cílem. Je nutno přibrat na pomoc džňána-jógu a pokračovat dál po cestě poznání a uskutečnění Boha.

Z jedoucího vlaku můžeme pozorovat měnící se krajinu. Vychutnáváme pohled na spanilé vesničky, lesy, louky, hory a jezera, ale chceme-li dojet tam, kam máme namířeno, nemůžeme vystoupit dříve, i kdyby se nám někde zalíbilo. Stejně tak musíme cestovat čakrami a i anáhata-čakru považovat jen za jednu ze stanic. Chceme-li dojet k cíli, nemůžeme vystoupit ani v anáhatě, i když nás vzrušujícími vizemi, představami a pocity láká k tomu, abychom zůstali.

Anáhata je nekonečná a „kontinuální“. V anáhatě uslyšíme ANÁHATA NÁDA – nepřetržitý prapůvodní zvuk vesmíru, neustávající vibraci Já. Zní SÓ HAM – On jsem Já, Já jsem On. Vnímáme ho jako příjemnou rytmickou melodii podobnou tepu srdce, avšak ještě jemnější a nádhernější.

Básníka Kabírdáse inspiroval tep srdce k následujícímu verši:

Flétna nekonečně hraje bez přestání a její tón je láska.
Když se láska vzdá všech hranic, dosáhne Pravdy.

Zvuk Pravého Já uslyšíme, budeme-li si nepřetržitě ve dne v noci vědomi mantry SÓ HAM, budeme-li schopni hlubokého pohroužení a zároveň vědomé bdělosti. Mantra SÓ HAM v nás zazní s každým nádechem a výdechem, 21 000krát za čtyřiadvacet hodin. Proud vzduchu při nádechu vytváří zvuk SÓ, s výdechem se ozývá HAM. Ztratíme-li však s mantrou kontakt, byť na jedno jediné nadechnutí a vydechnutí, zvuk anáhaty zmizí.

V anáhata-čakře prožijeme na jedné straně obohacující a obšťastňující pocity, na druhé straně můžeme právě v této čakře velice snadno ztratit rovnováhu. Při nedokonale pročištěné mysli a zkaleném vědomí tu vznikají bludné myšlenky a pocity, fixní ideje a komplexy, které člověka narušují fyzicky i psychicky. V hlubinách srdce vystupuje totiž z podvědomí spousta nezpracovaných zkušeností a karem.

Každý z nás nese v hloubi anáhata-čakry nezhojené rány a bolestná zklamání. Duševní rány se hojí mnohem hůře než rány tělesné. Snadno se znovu otevírají a bolest vtahuje člověka do víru emocí. V takové situaci je nejlepší, uchýlíme-li se na chvíli z vnějšího světa do svého nitra. Zde nám džňána (poznání, moudrost) pomůže nasbírat sílu k znovuustavení rovnováhy.

Čím více se srdeční centrum otevírá, tím silněji pociťujeme duševní útrapy – můžeme si však být jisti, že se nakonec rozpustí ve světle lásky a moudrosti. Pokud srdce uzavřeme z obavy před novými ranami, uzavřeme průchod citům, a tím ztrácíme příležitost je zpracovat. Proto nezapomeňme srdce znovu otevřít.

Spolu s anáhata-čakrou je třeba rozvíjet i ádžňá-čakru, která k analýze vynořivších se pocitů poskytne nástroj: totiž buddhi (intelekt) a vivéku (schopnost rozlišování). Nehodnoťme však své pocity tvrdě, s výčitkami, nýbrž s laskavým pochopením a léčivým vhledem. V anáhata-čakře se city rozprostírají do nekonečné šíře, v ádžňá-čakře se naopak vzpínají k vyššímu vědomí.

Otevřít anáhata-čakru v duchovním smyslu znamená otevřít ji všeobjímající božské lásce, jež je prosta proměnlivosti světských emocí. Protéká-li námi životní energie harmonicky, neblokovaná překážkami, cítíme se lehce, volně a šťastni. Být šťastný znamená být v dokonalé rovnováze. Netíží-li nás úzkost a napětí, otevře se srdeční čakra a zprostředkuje nám příjemné pocity a sílu. Tato síla hojí vnitřní rány a dovoluje zapomenout na bolestné a nepříjemné prožitky z minulosti.

Pocit štěstí je bohužel pomíjivý. Týká se jen fyzického a psychického „obalu“. V anáhatě prožíváme sice ánandu (radost, blaženost), avšak chybí tu sat (pravda) a čit (vědomí). Tušíme tu sice vnitřní pravdu a krásu, avšak nedovedeme si tento stav udržet natrvalo. V pomíjivém okamžiku blaženosti si musíme být neustále vědomi, že ještě nejsme u cíle. To nás ovšem nesmí odradit od dalšího úsilí.

Nepochybně přijde den, kdy se navždy zakotvíme v Božském Já a pak už nás nic neohrozí ani nezraní.

V Bhagavadgítě (II/58) říká bůh Kršna:

Jógin ovládá smysly jako želva nohy:
podle potřeby je vytahuje a stahuje.

Jógin se obrací ven ke světu, aby plnil světské povinnosti. Chce-li přijít do kontaktu se svým Pravým Já, stáhne se opět do svého nitra. A protože se neidentifikuje ani s tělem, ani s myšlenkami, ani s city, zůstává v hloubi nitra ochráněn před světskými bolestmi a zklamáními.

Velký problém, s nímž se setkáváme zejména v anáhata-čakře, je světská připoutanost. Cítíme se k někomu vázáni, i když nás často onen vztah neuspokojuje. Pocity sounáležitosti vyvěrají z přírody a přirozenosti a jsou důležité pro udržení sociálního řádu. Pokud jsme ovšem splnili už své světské povinnosti, a přesto se nemůžeme odpoutat od starostí o rodinu a o majetek, je to sounáležitost falešná. Připoutanost je po egu druhou největší překážkou na duchovní cestě.

Jak ale poznat, jsou-li city výrazem připoutanosti, anebo opravdové lásky? Na to je jednoduchý test:

Láska přináší radost a nikoli smutek.
Láska projevuje pochopení a nerozněcuje svár.
Láska poskytuje péči a nepožaduje nic náhradou.
Láska dává svobodu a je prosta žárlivosti.


Lpění je druh připoutanosti, stejně jako zášť a pomstychtivost. Tělo sice umírá, ale připoutanost nás provází po několik životů. Příčinou všech problémů je MAMATÁ – připoutanost k „to je moje“. Mamatá je mocná síla, která vhání člověka do chtění a očekávání. Přisaje se jako pijavka a vysává duchovní sílu. Jejími druhy jsou ÁŠÁ (očekávání) a TRŠNÁ (žízeň, přání, chtění). Dokud jsme se od toho všeho neoprostili, nemůžeme dosáhnout cíle. Ukazuje to následující příběh:

Za jedním sedlákem přišel jednou jeho Mistr, aby mu připomněl základní povinnost člověka v životě. Pravil: „Tvůj syn dospěl a převzal za tebe hospodářství. Je tedy načase, aby ses věnoval duchovnímu sebezdokonalení.“ Sedlák lpěl velice na své rodině a na majetku. Řekl: „To ještě nemůžu. Napřed se mi syn musí oženit, a taky bych se ještě rád dočkal potomka. Potom za tebou, Mistře, přijdu.“

Za pár let se Mistr u sedláka objevil znovu. Mezitím přišlo na svět několik vnoučat a Mistr řekl: „Teď už máš zajištěné pokračování rodu i péči o hospodářství, a tak se mnou můžeš jít.“ Sedlák odmítl ještě prudčeji než předtím: „Nevidíš, že mě tu potřebujou? Kdo by se staral o děti, když jsou mladí na poli?“ A Mistr zase odešel.

Nedlouho nato sedlák zemřel, a protože byl tak silně připoután ke své rodině, narodil se jako telátko na synově dvoře. Vyrostl ve statného býka a mladý sedlák ho používal k práci na poli. Mistr přišel znovu do vesnice, poznal sedláka v jeho zvířecí podobě a znovu mu nabídl, aby s ním šel. Ale bývalý sedlák k tomu nebyl připraven ani teď: „Co by si beze mě můj syn počal? Koupil teď nový pozemek a nemá jiné tažné zvíře než mě.“

Sedlák zrozený v podobě býka za několik let zemřel sedřený těžkou prací. Znovu se narodil v témže hospodářství, tentokrát jako pes. Pobíhal okolo dvora a velice bděle hlídal. Když se ale chtěl přiblížit k vnoučatům, jeho vlastní syn po něm hodil kamenem. Ačkoliv s ním rodina nezacházela ani trochu hezky, stále nebyl schopen následovat Mistra. „Kdo by hlídal dům, když s tebou odejdu?“ dělal si starosti. „To by si zloději přišli na své, kdybych tu nebyl.“

A tak to šlo dál a dál. Mistr přicházel rok co rok, třebaže každé další sedlákovo převtělení znamenalo pokles jeho vědomí. Narodil se jako had a potom jako červ, který živořil ve chlévě na svém dřívějším hospodářství. A ve všech těchto proměnách zůstával připoután ke svým příbuzným a ke svému majetku. Připoutanost mu zabraňovala následovat Mistra na cestě k Bohu.

Jeden Mistr opakoval na satsanzích pouze dvě slova: „odpojit – spojit“. Tím vyjadřoval, že se nejprve musíme „odpojit“ od toho, co nás poutá ke světu, abychom se mohli spojit s Bohem. Jako semeno umírá, aby mohlo vzklíčit, musíme se zříci všech vazeb, abychom se uvolnili pro další cestu až k cíli.

Připoutanost je příčinou mnoha nepříjemností. Připoutanost plodí nároky a očekávání a nesplněná očekávání plodí hněv. Odmítne-li nám někdo splnit nějaké přání, vezme-li nám někdo něco, na čem lpíme, máme zlost. Jestliže tyto vzněty ze spodních čaker nedovedeme včas pročistit, můžeme ztratit všechno, co jsme svým úsilím a pod vedením Mistra získali. Ukazuje to následující podobenství:

V jedné džungli žil jógin, který vládl mnoha siddhi. V chatrči s ním přebývala malá myška a jógin jí každý den dopřál nějaký drobný pamlsek. Jednoho dne si myška začala stěžovat. „Mistře, já mám trápení!“ „A co tě trápí, myšičko?“ zeptal se Mistr. „Kolem domku se plíží kočka a já se jí bojím,“ zapištěla myška. „Nic se neboj, já tě proměním v psa.“ Za nějakou dobu přiběhl pes za Mistrem a celý se třásl. „Mistře, já mám strach! V džungli se objevil tygr.“ „No dobrá, já tě tedy proměním ve lva a nemusíš se tygra bát.“ A tak se díky Mistrově milosti stal z malé myšky mohutný lev. Jednoho dne si Mistr odřel do krve nohu o kámen. Přišel domů a ulehl k odpočinku. Tu k němu přišel lev a začal mu ránu olizovat. Mistr chtěl nohu stáhnout, ale lev si ji přidržel tlapou. Mistr kouká a vidí, že šelmě svítí nebezpečně oči. Lev zapomněl, že díky Mistrovi je tím, čím je, že díky němu nabyl všechnu svou sílu. Převládly v něm instinkty šelmy, divokého zvířete. Mistr to poznal a mávnutím ruky proměnil lva opět na malou myšku.

Nejdůležitější je vnitřní vairágja (odříkání). Odříci si, zříci se znamená zříci se na prvním místě zlozvyků, odstranit ze své duchovní cesty balvany ega, chamtivosti, agresivity, nevraživosti.

Většina vnitřních překážek, které člověka brzdí ve vývoji, je zakotvena v podvědomí, a proto je k nim tak těžký přístup. Systém Jóga v denním životě nabízí velice účinnou techniku, díky níž budeme s to prosvítit i nejskrytější kouty psychiky: „Self-inquiry meditation“.

Všem nám připadá velice obtížné se čehokoli vzdát. Odříkání v nás totiž vyvolává strach a potřebu obrany, protože ulpíváme na svých zvyklostech i v případě, že nám škodí. Myslíme si, že pokud se něčeho vzdáme, ohrozíme svou identitu. A přitom je to přesně naopak.

Vairágja osvobozuje od strachu a utrpení.
Vairágja znamená všechny milovat.
Vairágja je láska.
Lotos v anáhata-čakře má dvanáct okvětních plátků. Symbolizují manas (mysl), buddhi (rozum, intelekt, schopnost myslet), pět prán a pět upaprán. Podle jiného pojetí reprezentují okvětní plátky kromě mysli (manas) a intelektu (buddhi) pět džňánéndrijí a pět karméndrijí.

Dvanáct okvětních plátků lotosu představuje dále dvanáct nejdůležitějších vlastností srdečního centra: radost, mír, lásku, harmonii, spokojenost, jas, čistotu, soucit, porozumění, schopnost odpouštět, trpělivost, dobro.

Žít s laskavým, otevřeným srdcem znamená v sobě probudit a pěstovat těchto dvanáct vlastností. Zaléváme-li lotos anáhaty vodou bhakti (oddanosti), rozvine se lotos s dvanácti okvětními plátky do nebeského květu vesmírné lásky a všichni se radují z jeho nádherné vůně.

Anáhata-čakře se také říká ČINTÁMANI, to proto, že obdařuje člověka schopností vyjadřovat myšlenky a city v úchvatných slovech, obrazech nebo melodiích. V anáhatě se tříbí a obohacuje vnímání, rozvíjí se v ní tvůrčí talent jímající srdce ostatních lidí. Objevený poklad ničím neohraničené lásky probouzí v člověku přání podělit se o něj s ostatními. Ve verších, příbězích, obrazech a tónech vyvěrajících ze srdce zvučí ty nejčistší a nejkrásnější lidské struny. Jsou to struny lásky, řeč srdce, volání po Bohu.

Kdo volá Boha, touží po pravdě, lásce a blaženosti. I když umělec Boha v sobě ještě neuskutečnil, jeho vize a intuice nadzdvihly alespoň na chvíli cíp vnitřního závoje a dovolily mu nahlédnout do jiných sfér. Takovýmto nadáním ho obdařila anáhata-čakra. Požehnaní a vnitřně bohatí jsou ti, kdo dovedou uskutečnit svůj umělecký talent. Tvůrčí síla přináší ánandu, vnitřní naplnění a mír duše. Bezpočet uměleckých děl dokazuje, co velkolepého lze vytvořit, otevře-li se v člověku anáhata-čakra.

Každý z nás v sobě chová umělecké schopnosti, které obohacují druhé lidi i nás samotné. Ať malujeme, zpíváme, skládáme hudbu nebo verše, otevřme srdce a pociťujme při tom blízkost a krásu boží.

Božstva anáhata-čakry jsou ŠIVA a ŠAKTI. Šiva nebo PURUŠA je čisté vědomí. Vede člověka směrem k dobru. Šakti nebo PRAKRTI je boží síla, v níž se vědomí manifestuje.

Aspekty Puruši a Prakrti nacházíme také ve sluneční (súrja) a v měsíční (čandra) síle. Sluneční a měsíční energie protékají skrze nádí a významně ovlivňují fyzické i psychické rozpoložení člověka. Pránájáma je účinné cvičení, které obě síly udržuje v harmonii.

Jak už bylo vysvětleno v předchozím pojednání, je levá nádí, idá, spojena s principem proměnlivého měsíce, a pokud dech prochází levou nosní dírkou, uklidňuje emoce. Pokud prochází pravou nosní dírkou spojenou s nádí pingalou – slunečním principem – rozjasňuje vědomí. Nádí-šódhana (dýchání střídavě pravou a levou nosní dírkou) spojuje a harmonizuje obě hlavní nádí a uvádí do rovnováhy cit a intelekt.

Regulovat nádí dechem je důležité zejména pro anáhata-čakru, v níž má člověk tendenci kmitat mezi jasem vědomí a nestálostí citů. Ze srdce znovu a znovu vystupují bolestné vzpomínky, a pokud člověk nedovede zpracovat různé rány a urážky, zůstanou jako „kámen na srdci“.

Uvědomte si: můžete se každý den rozčilovat, být smutný a brečet, ale nikdo vás k tomu nenutí!

Žláza spojená s anáhata-čakrou je thymus. Leží uprostřed hrudi mezi klíčními kostmi. Jsme-li rozčíleni nebo ve stresu, je dobré se v tom místě lehce poklepat klouby prstů. Tím si uklidníme nervy.

Zaplaví-li nás nezvladatelné pocity, počkejme, až příliv opadne, a teprve pak jednejme. Příliš silné emoce rozjitří srdce a zatemní rozum. Nezřídka lidé v dobré víře, že jednají „z lásky“, způsobili ty nejstrašnější války. Všichni dobře víme, jakých krutostí se lidé dopouštěli a dosud dopouštějí „z lásky k Bohu“.

Zášť, chtivost, posedlost, fanatismus, připoutanost, zaslepenost jsou negativní vlastnosti, které zaplevelují i anáhata-čakru. Vstup do božské lásky se otevře teprve tehdy, až tyto vlastnosti překonáme.

Vzedmou-li se v anáhatě vlny, jsme jako člun na rozbouřeném moři. Musíme vyvinout veškerou sílu, abychom se zachránili. Maháprabhudží v jednom ze svých bhadžanů přirovnává hledajícího k zoufalému lodníkovi, který v bouři volá Boha:

Bože, jak daleko je ještě spásný přístav?
Bez cesty, beze směru jsem ztracen v nekonečném oceánu.
Halí mě těžké mraky černé nevědomosti.
Vichřice vášní a zloby vzdouvají vlny do hrozivé výšky.
Poháněn žádostivostí jsem ztratil cestu.
Pane, pomoz mi přestát ten děsivý nečas!
Maháprabhudží říká:
Jak temné mraky tě obklopují karmy
a z jejich obklíčení není úniku.
Jen milost gurudévy tě může vysvobodit
podobně jako vítr, jenž rozhání mraky.

Zvířecí symbol v anáhatě je černá antilopa. Antilopa je rychlá, silná a zároveň půvabná a nesmírně vnímavá. Svými bystrými smysly větří nebezpečí dlouho dopředu. Je bdělá ve dne v noci. A tak bychom na své duchovní cestě měli být bdělí i my.

V anáhatě nacházíme ještě dva další významné symboly, totiž šesticípou hvězdu a nov. Obě znamení symbolizují proměnlivost charakteristickou pro srdeční centrum.

Šesticípou hvězdu tvoří dva protilehlé trojúhelníky. Trojúhelník, jehož špička směřuje nahoru, ztělesňuje energii (šakti) nesoucí vědomí směrem vzhůru. Trojúhelník se špičkou dolů naznačuje, že je velice snadné sklouznout z anáhaty opět do nižších čaker. Protilehlé trojúhelníky vypovídají také o boji, který v anáhatě svádí duchovnost s emocemi. Pročistíme-li světské city a pocity a povzneseme- li je k duchovní lásce, zažijeme v srdečním centru poprvé boží světlo. Ono světlo však ještě není trvalé, protože se stále ještě zmítáme v protikladech a duchovní city jsme dostatečně neupevnili.

Měsíc přibývá den ode dne, až doroste do zářivého úplňku. Podobně díky každodennímu cvičení přibývá duchovní energie, až jednoho dne doroste do úplnosti. A jako změny měsíce ovlivňují přírodu, tak podléhají city v srdci neustálým změnám. Útočnost se střídá s mírumilovností a dobrotou, přebujelost s vyrovnaností.

Srpeček novu je na nebi sotva viditelný, a stejně tak sotva znatelná je naše láska k Bohu, protože hlavní díl své lásky upínáme stále ještě ke světským věcem. Láska k máje vede znovu a znovu ke zklamání, zatímco láska k Bohu nás nikdy nezklame. Čím více směrujeme svou lásku k Bohu, tím více lásky proudí směrem k nám.

Upínáme-li vědomí neustále k Bohu, nezbude zanedlouho místa, kde bychom Boha neviděli. Jakmile řeka vplyne do moře, přestane existovat řeka, přestanou existovat břehy, a je tu jen nekonečný, bezbřehý oceán, rozprostírající se do všech světových stran. A to je náš cíl – vplynutí do jednoty s Bohem.

Barva anáhata-čakry je světle modrá. Modrá barva představuje duchovnost a jednotu. Je to barva jasného nebe bez mraků, odraz čistoty a nekonečnosti. I plamen svíčky je uprostřed modrý, neznečištěný kouřem. Pročistíme-li oheň v manipúře, bude čistý i jeho odraz v anáhata-čakře. Někdy při meditaci vnímáme v anáhata- -čakře žlutooranžové vyzařování manipúry.

Tattva anáhata-čakry je VÁJU – vzduch. Vzduch dává předpoklad k pohybu, k rozprostranění, symbolizuje šíři a nekonečnost srdce, v níž se může vědomí šířit bez hranic. Váju se pojí se smyslem hmatu, s kůží, s dotekem. Dotek srdce je jako ponor do nekonečného oceánu citů.

Vzduch v pohybu vyvíjí neobyčejnou sílu. Vichřice jsou s to vyvrátit silné stromy a pobořit domy. Síla vichru je obsažena i v anáhata-čakře. Lze ji použít jak k dobrému, tak ke špatnému. Vztek dovede zpustošit všechno krásné a dobré, co jsme dlouho a dlouho budovali. Naopak síla lásky přenáší hory a dělá zázraky.

Nejdůležitější a nejkrásnější vlastnost anáhata-čakry je BHAKTI. Bhakti je láska a oddanost. Láska a oddanost se projevují porozuměním, soucitem a ochotou pomoci, schopností odpouštět. Kdyby všichni lidé uskutečnili tuto vlastnost, nebylo by více bojů a válek. Začala by opět satja-juga, zlatý věk harmonie, lásky a ohleduplnosti. V současné době jsme tomu bohužel na hony vzdáleni. Kéž bychom dovedli nastolit harmonii, lásku a ohleduplnost alespoň ve své rodině.

První stupeň sebeuvědomění znamená uvědomit si vlastní já v každé živé bytosti. Kdo k tomuto uvědomění dospěl, cítí radost a bolest ostatních, jako by to byla radost nebo bolest jeho vlastní. Pak zajisté nebude schopen pozřít maso, protože v něm ucítí úzkost a utrpení vražděných zvířat.

Spatřujeme-li Boha v sobě i ve všech ostatních tvorech, probudí-li se v nás nekonečná, všeobjímající láska a soucit s ostatními živými bytostmi, podařilo se nám realizovat očištěnou anáhata-čakru – tak jako jóginovi v následujícím příběhu.

Jeden jógin seděl pohroužen v meditaci pod stromem a tu mu usedl na koleno malý ptáček. Jógin otevřel oči a viděl, jak se ten tvoreček celý chvěje. „Čeho se bojíš, ptáčku?“ zeptal se. „Vidíš támhletoho strašného sokola? Pronásledoval mě až sem a chce mě zabít. Jsi moje poslední naděje, prosím tě snažně, zachraň mi život.“ Jógin slíbil ptáčkovi, že ho dravci nevydá. Vtom ale přiletěl sokol a požádal jógina: „Prosím tě, vydej mi mou kořist. Nejedl jsem několik dní, vysílený hladem jsem se s vypětím všech sil pustil za tímhle ptáčkem. Jestli ho nesním, umřu.“

Jógin se ocitl mezi dvěma tvory, kteří se na něj v zoufalé nouzi obrátili o pomoc. Přitom život každého z nich znamenal smrt toho druhého. Bez dlouhého rozmýšlení vzal nůž, vyřízl si ze stehna kus masa velký jako onen malý ptáček a hodil ho sokolovi. Na to oba ptáci zmizeli tak nenadále, jako se objevili. Rána se jóginovi zacelila a nenechala po sobě ani jizvu. Tu poznal, že všechno byla zkouška od Boha.

V takové zkoušce může obstát jen ten, kdo v sobě uskutečnil SANT BHÁVU a SAMADRŠTI a slouží nezištně všem živým tvorům. Sant – světec – je jako strom. Strom není připoután k tomu, kdo ho zalévá a hnojí. Nechá ve svém stínu odpočívat všechny, jak lidi, tak zvířata. I plody má pro všechny a nezazlívá nikomu, že je trhá. Nechová nenávist ani k tomu, kdo po něm hodí kamenem. Naopak, nabídne mu sladké ovoce a tomu, kdo ho pokácí, je užitečný svým dřevem.

Láska má různé podoby. Jednou z podob lásky je vztah k partnerovi, dětem, přátelům. Je to láska krásná a důležitá. Potřebujeme objekt pro svou lásku, a dokud ho nenalezneme, cítíme se neklidní a nenaplnění. Jak už bylo řečeno, nehledá člověk ani tak někoho, kdo ho bude milovat, jako spíše někoho, koho by mohl milovat on. Každý potřebuje dávat lásku. Ztratíme-li milovaného nebo milovanou, pociťujeme v srdci prudkou bolest. Lékaři ji však nedovedou diagnostikovat, protože nemá fyzickou příčinu. Je to psychický zátaras, který blokuje proud lásky vyvěrající ze srdce.

Jiný druh lásky pociťuje bhakta – hledající Boha. Jeho vnitřní stavy jsou podobné těm, které prožívá člověk postižený touhou lásky světské. Zpívá se o nich v písni jógina meditujícího v noci:

Svět spí, ale já bdím.
Čekám na tebe, můj milovaný Pane.
Jen jógí a rógí nespí.
Tomu, kdo bdí, se zjeví Vytoužené.
A spící bhógí všechno promešká.

Dva druhy lidí nemohou spát: jóginovi v tom brání touha po Bohu a nemocnému bolest. Jenom „bhógí“ – světský člověk – spí hlubokým spánkem nevědomosti. Ti, kdož bdí, dosáhnou toho, po čem touží. Nemocný se léčí a je mu navráceno zdraví, hledající bhakta nalézá Boha.

Paramahansa Jógánanda vyjádřil svou nesmírnou touhu po Bohu v krásné písni:

Door of my heart open wide I keep for Thee.
Will Thou come, will Thou come, just for once come to me!
Will my days fly away without seeing Thee, my Lord?
Night and day, night and day, I look for Thee, o my Lord.

Dveře svého srdce mám dokořán otevřené pro Tebe.
Navštívíš mě, navštívíš mě? Alespoň jednou ke mně přijď!
Cožpak uplynou mé dny, aniž bych Tě spatřil, Pane?
Ve dne v noci, v noci ve dne Tě, Pane, vyhlížím.

Otevři dveře svého srdce tak doširoka, aby je Bůh nemohl minout. Ty, kdo k Bohu chovají tak nezměrnou a čistou lásku, Bůh dozajista jednoho dne navštíví.

Když jednou dlela manželka Šrí Tulsídáse u svých rodičů, přepadla jejího muže nepřekonatelná touha mít ji opět u sebe. Třebaže byla noc a venku lilo, neprodleně vstal a vydal se do nepohody. Když dorazil zcela vyčerpaný ke své milované, přivítala ho větou, která změnila celý jeho život: „Kdybys věnoval Bohu všechnu tu sílu a lásku, kterou jsi vydal, aby ses dostal ke mně, byl bys Ho už dosáhl.“ Tulsídás hluboce zasažený těmito slovy se od té chvíle stáhl od světa, meditoval a veškerou svou lásku zaměřil na Boha. Uvědomil si a uskutečnil Boha v sobě a v tomto božském stavu napsal své největší dílo Rámčaritmánas. I jeho bhadžany naznačují člověku cestu k pravé lásce – k lásce k Bohu.

Bhakta si jako objekt své lásky volí určité konkrétní ztělesnění Boha a k tomu pak vysílá modlitby, tomu odevzdává svou oddanost. Nespokojuje se s tím, že Bůh je „všude“ – ne, potřebuje ho vidět na vlastní oči! A všemohoucí Bůh, který je láska sama, plní přání svých bhaktů, bere na sebe lidskou podobu a sestupuje na zem.

Maháprabhudží říká ve ŠRÍ VIGJÁN DÍP GÍTĚ:

Prvky jsou přítomny všude ve vesmíru. Aby však mohly působit, musí se projevit v podobě.

Vezměme si jako příklad element ohně. Oheň „dřímá“ v každém předmětu. Na „spícím“ ohni však ani neuvaříme, ani se jím ne ohřejeme. Teprve když se „probudí“, ožije a projeví se v podobě plamenů, může sloužit k užitku. Stejně tak je tomu s Bohem bez podoby (nirguna) a v podobě (saguna). Bůh-nirguna je sice všudypřítomný, ale nemůžeme ho oslovit, nemůžeme ho dosáhnout.

Jak by mohla působit modlitba vysílaná do „nekonečného nic“? Na koho bychom se obraceli s prosbou o radu a o pomoc, když nezvládáme problémy, které nás potkávají na duchovní cestě? Zejména na cestě kundaliní-jógy potřebujeme osobní vedení sagunového božího vtělení. Náš saguna Bůh přijímá proud lásky vyvěrající z našeho srdce. Kdybychom takového příjemce neměli, zůstane láska zablokovaná a zatarasí duchovní vývoj.

Lékař může léčit, jen dokud je naživu. Král má moc, jen dokud žije. A podobně jenom živý Mistr může předávat učení, které podle prastaré tradice přechází z Mistra na žáka. Mistr naznačuje, kam máme modlitbou, mantrou a meditací směrovat svou bhakti.

Přesto existují výjimky. Horoucí touhou a vroucí modlitbou můžeme přivolat z astrálního světa duši, která v sobě uskutečnila Boha, a řídit se jejími pokyny.

Třetí druh lásky je všeobjímající boží láska. Bůh je láska a láska je Bůh. Boží láska stvořila bezpočetné formy života, boží láska je ochraňuje a vede po cestě vesmírem. Božské Já se rozmnožilo do nekonečného množství všech živých bytostí proto, aby je nakonec opět sjednotilo ve své jedinosti a jedinečnosti.

Velký světec rši Nárada popsal ve svých Bhakti-sútrách devět prvků bhakti-jógy:

SATSANG – správná společnost: pěstovat styky s lidmi, kteří hovoří o Bohu a o pravdě.
HARIKATHÁ – vyprávění o Bohu: číst svatá písma a životopisy světců a přemýšlet o nich.
ŠRADDHÁ – víra, důvěra: mít důvěru v Mistra a ve svatá písma, vzít si k srdci jejich slova a učení.
ÍŠVARA-BHADŽAN – zpívat duchovní písně (bhadžany) oslavující Boha.
MANTRA-DŽAPA – opakování mantry: opakovat si v duchu mantru, neustále, při jakékoli činnosti.
ŠAMA, DAMA – vnitřní a vnější kontrola: být pánem nad svými smysly, nepodléhat pokušením, ukáznit se při myšlení, mluvení i jednání.
SANTÓN KÁ ÁDAR – úcta ke světcům: prokazovat úctu všem, kdož zasvětili život Bohu, nezávisle na tom, jaké náboženství vyznávají.
SANTÓŠA – spokojenost: být vděčný Bohu za všechno, co nám dává.
ÍŠVARA-PRANIDHÁNA – oddanost Bohu: zcela se oddat Bohu a milovat ho nezištně z celého srdce.
Učiníme-li devět principů bhakti-jógy součástí svého života, rozkvete nám v srdci naplno boží láska. Cítíme-li při modlitbě a meditaci boží přítomnost, přetéká srdce neskonalou radostí. Příval lásky a blaženosti je tak prudký, že ho nádoba srdce nestačí pojmout a přebytek proudí ven v slzách štěstí. Angličtina má pro tento stav výstižný výraz: „fountain of joy“ – gejzír radosti. Výsostný stav čisté lásky a blaženosti, kterého dosahujeme v anáhata-čakře, se nazývá BHÁVA-SAMÁDHI. V bháva-samádhi prožíváme první spojení s Bohem.

Ale ať je tento zážitek sebenádhernější, neztrácejte se v moři krásných pocitů. Nezůstávejte stát a pokračujete dále k cíli.

Maháprabhudží učí:

Miluj každého živého tvora přinejmenším stejně jako sebe sama.

Mějte úctu ke všem živým bytostem, neboť v každé z nich přebývá Bůh. Cítíme-li Boha ve vědomí svého srdce, uskutečňujeme tím lásku k sobě samým i k ostatním. Žádná moc na světě kromě lásky není s to otevřít srdce! Dávejte lásku, dávejte ochranu, dejte sami sebe, můžete-li tím někomu pomoci. Čím více dáváte, tím více se vám vrací. Nechte proudit energii. Zasazujete-li se o dobro druhých, bude vás matka příroda zásobovat novou a novou energií. Nepromarněte onu sílu, využijte ji pro něco smysluplného. Předávejte ostatním, co se vám podařilo, a modlete se, aby se vám dařilo uskutečňovat další dobré a užitečné věci. Neplýtvejte časem, protože život utíká.

Šrí Kabírdás napsal v jedné ze svých básní:

Život je jako voda v dlani, nezadržitelně protéká mezi prsty a za okamžik budeš mít ruce prázdné. S každou promarněnou vteřinou ztrácíš vzácnou perlu a přitom nevíš, jak dlouhý je náhrdelník tvého života.

Každý okamžik je nenávratná a nenahraditelná příležitost. S každou vteřinou se krátí život. Promrhaný čas je navždy ztracený – naproti tomu sebemenší úsilí, sebemenší krůček se přičítá k dobru. Zkuste myslet na Boha jakožto na lásku při každém úderu srdce, při každém nadechnutí a vydechnutí. Boha nenajdeme vně sebe. Jen uvnitř sebe nalezneme Boha pomocí bhakti a džňány. Jednota poznání, vědomí a lásky je předpokladem šťastného a úspěšného života. Kdo se snaží nalézt Boha vně sebe, jedná pošetile jako žena v následujícím podobenství:

Jedna stará paní chodila kolem domku s očima upřenýma na zem a zoufale cosi hledala. Uviděl ji kolemjdoucí mladík, chvíli ji pozoroval, pak k ní přistoupil a zeptal se, může-li jí nějak pomoci. „To budu moc ráda,“ řekla stařenka vděčně. „Ztratila jsem jehlu a nemůžu ji najít.“

Chlapec se pustil do hledání. Hledali oba, prohledali celé okolí domku, jehla nikde.
„Matičko,“ zeptal se nakonec mladík, „a v kterých místech jste vlastně tu jehlu ztratila? Nevzpomenete si na to?“
„Ale jak bych si nevzpomněla. Upadla mi, když jsem šila vevnitř v domečku.“
„A proč ji teda, prosím vás, hledáte venku?“
„Protože uvnitř je tma a není nic vidět.“

Příběh se zdá být nesmyslný. Ale přiznejme si upřímně: nejednáme někdy stejně jako ona stařenka? Tvrdošíjně hledáme štěstí ve vnějším světě, pobíháme sem a tam a hledáme lásku a uznání. Jenomže hledáme na špatném místě, a proto nic nenacházíme. Vstoupíme-li však dovnitř, najdeme to, po čem toužíme, ve spojení se svým skutečným Božským Já.

Žít podle systému Jóga v denním životě znamená nalézat ono spojení se svým skutečným Já, udržet si je při každé činnosti po celých čtyřiadvacet hodin a všechno, co děláme, dělat s rozmyslem a s láskou. Duchovní cvičení a světské konání splynou v jednotu, činíme- li všechno s postojem NÁHAM KARTÁ, PRABHUDÍP KARTÁ – „Já nejsem ten, kdo činí, Bůh je ten, kdo činí skrze mě.“

Mantra v anáhata-čakře je JAM. Znamená dávat, uvolnit, dát svobodu. JAMA je také název pro pět etických příkazů rádža-jógy:

AHINSÁ – nenásilí;
SATJA – pravda, pravdivost, opravdovost;
ASTÉJA – nezcizování;
BRAHMAČARJA – čistý život;
APARIGRAHA – nehromadění.
Dodržovat tyto principy a tím pročišťovat vědomí i srdce je úkol na celý život. Blokády v anáhata-čakře rozpouští modlitba, opakování mantry, satsang a zpěv bhadžanů. Ale modlitba, mantra, satsang a bhadžany pročišťují i manipúra-čakru a višuddhi-čakru. Protéká-li energie volně srdeční čakrou, odplavuje smutek, hněv, strach, úzkost a nervozitu.

Vyhýbejte se všem vlivům zatemňujícím vědomí. Denně děláme tolik zbytečností, které neprospívají ani nám, ani komukoli jinému. Mnoho citů a myšlenek se ztrácí v nesmyslnosti jako olej rozlitý v písku.

Pročišťujte myšlenky a city četbou duchovní literatury a ve společností lidí, kteří hovoří o Bohu a o pravdě. Hodnotu má četba a rozhovory, které rozšiřují poznání a touhu po Bohu. Naopak všelijaká pomýlená literatura a špatná společnost mohou člověka svést ze správné cesty.

Poznání, které získáme četbou nebo v rozhovoru, je sice podnětné, avšak uvědomění a uskutečnění lze získat pouze vlastní zkušeností, cvičením, meditací. Namalované jablko nás nenasytí a recept sám o sobě ještě neznamená oběd. Albert Einstein řekl velmi případně: „Gram praxe má větší cenu než tuny teorie.“ A jógini učí: „JÓGAH KARMASU KAUŠALAM – Jóga přináší úspěch v konání.“

Dejte, cokoli můžete dát. Nechť je vaše existence pomocí pro ostatní. Opakujte boží jméno – mantru – a cokoli konáte, konejte ve jménu božím. Zůstanete-li v srdci ve spojení s átmá, nevyschne ve vás nikdy zřídlo lásky a nikdy neochabne vaše vnitřní síla.

MANTRA-ŠAKTI, síla slova, je nesmírná síla, kterou lze objevit a probudit v anáhata-čakře. Naplňuje se spontánním, nepřetržitým opakováním mantry – ADŽAPA-DŽAPA. Adžapa znamená, že mantra proudí sama od sebe, aniž si to uvědomujeme, proudí v bdělém stavu i ve spánku. Stává se oním nepřetržitým spojením s Bohem. Opakujte mantru, a ucítíte stálou přítomnost Boha v srdci. A ta opět posílí vaši lásku k Bohu. Láska k Bohu probudí touhu Boha uzřít a ona touha povede konečně ke svému naplnění a ke sjednocení s Ním.

O adžapě napsal Maháprabhudží bhadžan:

Adžapa je nejkrásnější přístup k mantře,
zpívej SÓ HAM, a pocítíš v srdci SAT-ČIT-ÁNANDU.
Adžapa pročišťuje antahkaranu.
Ve chvíli, kdy už nebudeš mít zapotřebí cvičit adžapu,
dosáhneš vítězství.

O významu adžapy se vypráví v jednom příběhu z Rámájany:

Když Ráma osvobodil svou ženu Sítu ze zajetí vládce démonů Rávany a všichni se šťastně navrátili do Ajódhji, Hanumán, vůdce opičího vojska a věrný Rámův bhakta, zůstal u nich v paláci. Za nějakou dobu na něj Sítá začala žárlit, protože Ráma, namísto aby věnoval pozornost jí, neustále se obracel k Hanumánovi. Co ho k tomu Hanumánovi tak přitahuje, že si nevšímá nikoho jiného než jeho? Ráma vytušil její myšlenky, namísto odpovědi se sehnul k Hanumánovi a vytrhl mu ze srsti chlup. Přidržel chlup Sítě u ucha a ta uslyšela, jak zní „Rám, Rám, Rám“.

„Už chápeš?“ zeptal se Ráma Síty. „To nejsem já, kdo se k němu obrací. To on mě k sobě poutá nepřetržitým opakováním mého jména.“

Adžapa-džapa proniká mysl, duši i tělo tak, že je jí naplněna každá buňka, každé hnutí mysli. O Hanumánovi se vypráví, že když zíval, luskal prsty v rytmu mantry, aby ji nemusel přerušit. Dodnes při zívání luskají indičtí bráhmani a panditi prsty. Znamená to, že v každém okamžiku a v každé situaci v nich proudí mantra.

Jak se pozná, že člověk dospěl do stadia adžapy? Neomylným znamením toho je probuzená SANKALPA-ŠAKTI.

Sankalpa-šakti je dovršením IČČHÁ-ŠAKTI (síly vůle). Sankalpa-šakti dodává myšlenkám a přáním tolik energie, že se začnou plnit. Následující příběh ukazuje, jak se nadpřirozená síla (siddhi) sankalpa-šakti uskutečňuje.

V královské zahradě stál mezi ostatními skvostnými stromy také jeden mladý mangovník. Toho roku měl poprvé rodit. Jednoho dne se po zahradě procházeli královští manželé a tu si královna všimla mangovníku a projevila přání ochutnat jeho první dozrálý plod. Král jí přislíbil, že první mango nebude patřit nikomu jinému než jí, okamžitě si dal zavolat zahradníka a poručil mu, aby zrající manga ve dne v noci střežil. Navíc přikázal natáhnout kolem stromu jemnou síť, aby se k mangům nedostal ani člověk, ani zvíře.

Za nějakou dobu, když už první mango byl zralé jen je utrhnout, šel kolem královské zahrady mladý Cikán se svou ženou. Žena si všimla zářivě zlatých plodů pod ochrannou sítí a řekla mazlivě: „Víš přece, že by muž měl splnit každé přání své ženy. Vidíš támhleto zářivé mango? K smrti ráda bych ho ochutnala.“

Její muž vládl sankalpa-šakti. Natáhl ruku a v tu chvíli mu na ní mango leželo. Podal ho své ženě a ta si na něm pochutnala.

Příštího dne zavolala královna zahradníka a požádala ho, aby jí přinesl dozrálé mango. Zděšený zahradník zjistil, že mango záhadně zmizelo. Strom byl ochráněn sítí, střídaly se u něj stráže, zahradník nechápal, jak se to mohlo stát. Rozzuřený král přikázal zloděje najít a popravit. Pověřil tím úkolem svého syna.

Když se muž obdařený sankalpa-šakti dověděl, co se stalo, sám se šel princi přihlásit, aby místo něj nebyl potrestán někdo jiný. Nevzal mango ve zlém úmyslu, chtěl jenom potěšit svou ženu. Poctivě princi přiznal, jak se všechno seběhlo, a princ pocítil vůči čestnému mladíkovi velkou úctu. Přemýšlel, jak ho zachránit před šibenicí. Šel za otcem, celou příhodu mu vylíčil a s velkým obdivem mluvil zejména o Cikánově nadpřirozené schopnosti.

„Ať má jakékoli schopnosti, stejně si zaslouží šibenici!“ zlobil se král. „Neměl byste se, otče, od něj napřed jeho schopnosti naučit?“ navrhl princ.

Král si dal tedy mladého muže zavolat, posadil si ho k nohám a přikázal mu, aby ho učil svému nadpřirozenému umění. Ať se však král snažil sebevíc, učení se mu nedařilo.

Tu opět skromně podotkl princ: „Můj vznešený otče, vy sedíte nahoře na trůně a svého učitele jste nechal klečet u svých nohou. Tak jako voda stéká seshora dolů, tak sestupuje i učení od Mistra seshora dolů k žákovi. V tomto případě jste vy žák, a jestliže váš učitel před vámi klečí, nemůže k vám jeho umění sestoupit. Je zcela proti přírodním zákonům, aby Mistr klečel před žákem.“

Král pochopil, sestoupil z trůnu a pobídl Cikána, aby na trůn usedl místo něho. Sám si mu klekl k nohám. Muž obdařený sankalpa-šakti králi požehnal a v tu chvíli na krále Cikánovo umění sestoupilo samo od sebe. Král jen vztáhl ruku a v okamžení se na dlani ocitl jakýkoli plod z jeho zahrady, který si přál.

„Naučil jsem se, co jsem chtěl, a teď mohou stráže odvést Cikána na šibenici.“

A tu princ opět zasáhl: „Uvědomujete si, můj vznešený otče, co to znamená zabít svého učitele? Vzal byste tím na sebe strašný hřích.“

Král se zastyděl, sklonil se před Cikánem, propustil ho a na cestu ho bohatě obdaroval.

Někde někdy se ve vesmíru uskuteční každá myšlenka. Určitými jógovými technikami v sobě může člověk probudit sankalpa-šakti a ta pak plní veškerá jeho přání rychleji. Sankalpa-šakti propůjčuje jakémukoli záměru obrovskou a velmi účinnou energii. Působí okamžitě. Sotva si něco pomyslíme, učinili jsme první krok k tomu, aby se nám přání uskutečnilo. Pomyšlení na cíl ovšem neznamená, že už u cíle jsme. Cesta od záměru k cíli je dlouhá a namáhavá. Důležité je, že je určen směr, a sankalpa-šakti pak urychluje chůzi podle směrovek. Měli bychom si ovšem dobře rozmyslet, co vlastně chceme, a zacházet se sankalpou opatrně.

Sankalpa-šakti, mantra-šakti a adžapa-džapa nabývají na síle, cvičíme-li mantra-anušthánu. Další účinné cvičení je jóga-nidrá („jógový spánek“). Při jóga-nidře se dostáváme do hlubokého uvolnění, vědomí se ocitá ve sféře mezi spánkem a bdělým stavem. Myšlenky a přání tu dostávají jasné obrysy, a tím se posiluje rychlé účinkování sankalpa-šakti.

Na jednu věc si musíme dát pozor. Sankalpa-šakti je prosta schopnosti hodnotit. To znamená, že působí, ať si přejeme věc dobrou či zlou. Plní přání jak dobrá, tak zhoubná. Všimneme-li si, že se nám začínají plnit přání, buďme obzvláště opatrní, abychom nepomýšleli na něco, co by nás mohlo zničit. Ukazuje to následující podobenství.

Jeden pocestný vysílený vedrem letního dne se zastavil pod stromem, aby si odpočinul. Nevěděl ovšem, že se náhodou ocitl pod zázračným stromem „kalpa-vrkša“ – který plní veškerá přání tomu, kdo pod něj usedne. Unavený pocestný si pomyslel: „Kdyby tak chtěl zafoukat vánek!“ Jen co to přání v duchu vyslovil, pocítil příjemný, osvěžující chlad. Uvědomil si, že má vlastně ohromnou žízeň a hlad, a opět si představil, jak by bylo krásné, kdyby měl něco k jídlu a pití. V příštím okamžiku před ním ležel plný podnos.

Pocestný se najedl a napil a tu teprve pocítil únavu. Ještě než se stačil rozhlédnout po nějakém pohodlném místu k odpočinku, stálo před ním měkké lehátko. Toho lehkomyslného člověka však vůbec nenapadlo, kde se všechny ty věci berou, a jednoduše je přijímal jako samozřejmost.

Probudil se za soumraku. Rozhlédl se znepokojen kolem sebe a napadlo ho: „Třeba je nahoře ve větvích stromu ukrytý tygr, skočí dolů a zabije mě!“ Nestačil domyslet, když skutečně z úkrytu koruny skočil tygr a muže zabil. A tak se naplnila i tahle jeho myšlenka.

A tak když se nám začnou plnit přání, když se nám samy od sebe řeší všechny problémy, když se nám ode všech lidí dostává přátelství, uznání a úcty, mějme z toho samozřejmě radost, ale zároveň si dávejme velký pozor. „Strom splněných přání“ v anáhatě začal vydávat plody. Proto když člověk dojde až sem, měl by si přát jenom samé dobré a pozitivní věci, myslet pozitivně, mluvit pozitivně, protože probuzená sankalpa-šakti mu splní nejen to dobré, ale i to zlé.

Bajka o chamtivé opici ukazuje, co mohou způsobit neprozřetelná přání.

Jednoho dne se vypravil do lesa muž z kasty „kál-bahélijů“, aby ulovil krajtu pro své představení. Kál-bahélijové nejen předvádějí zkrocené hady, ale také dovedou léčit hadí uštknutí a vůbec se vyznají v bylinách. Muž krajtu brzy chytil, zavřel ji do koše a vydal se na cestu k domovu. Koš byl těžký, horko úmorné, a tak kál-bahélijá usedl pod strom, že si na chvíli odpočine.

V koruně stromu seděla opice. Opice měla k smrti ráda med. Uviděla obrovský koš a pomyslela si: „Tenhle člověk šel určitě vybrat med lesním včelám! V koši nemůže mít nic jiného než med.“ Od té chvíle nemyslela opice na nic jiného, než jak se koše zmocnit.

V duchu si představovala, jak si pochutnává na sladkém medu, a předem se jí sbíhaly sliny. Její myšlenky měly takovou sílu, že vyzdvihly kál-bahéliju z místa a odvedly ho opodál, aby tu vykonal potřebu. Opice sjela rychlostí blesku na zem, uchvátila koš a vyšplhala se s ním zpátky do koruny stromu.

Když to kál-bahélija uviděl, křikl na ni, aby koš neotvírala, ale opice se jenom zašklebila. Nedočkavě odtrhla víko a v tu chvíli se před ní vztyčila rozzuřená kobra. Zděšená opice nebyla schopna pohybu a jediné, co si teď přála, bylo zbavit se co nejrychleji koše, po kterém ještě před chvílí tolik toužila.

Během vteřiny se její původní přání změnilo v pravý opak.

Přejme si jenom to, co nám zajistí trvalejší štěstí. Myšlenky zjasňuje pročištěná ádžňá-čakra a dovoluje člověku nazřít spojení mezi přáním a jeho důsledkem. Prolneme-li pocity srdce s jasnozřivým vhledem a moudrostí, vyvarujeme se nebezpečí, o jakých vyprávějí předchozí podobenství.

Dokud se neotevře anáhata-čakra, nedostává se plné příležitosti ani ádžňá-čakře, aby rozvinula všechny své potence: duchovní energii, moudrost. Anáhata-čakra by měla profiltrovat všechny city a myšlenky a naplnit je bhakti (láskou, oddaností) a džňánou (moudrostí). Bez bhakti je džňána necitelná a bez džňány je bhakti slepá. Úplnost a dokonalost je tam, kde láska a moudrost působí společně.

Na stupni anáhaty všechno chápeme a všechno odpouštíme. Podobně jako Ježíš v Novém zákoně, zdůrazňuje i bůh Kršna v Bhagavadgítě (XII/13–14;18), že je třeba odpouštět nepřátelům.

Miluji takové bhakty, kteří nechovají nepřátelské city vůči nikomu ze živých tvorů, kteří jsou schopni soucitu, prosti sobectví, přijímají stejně jak radost, tak bolest, jsou trpěliví, jsou zakotveni sami ve svém nitru a jsou mi plně oddáni. Ten je mi milý, kdo chová stejné city jak k příteli, tak k nepříteli, kdo stojí nad úctou a opovržením, nad chválou a hanou, kdo ve chvíli štěstí i neštěstí zůstává pevný, neotřesen a prost vší připoutanosti.

Schopnost odpouštět je nesmírná hodnota. Není vznešenějších slov, než jsou ta, která řekl Ježíš na kříži: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

V anáhata-čakře je VIŠNU-GRANTHI, zřídlo radosti a blaženosti. Čím čistší je anáhata-čakra, tím hlubší jsou pocity radosti, vřelosti a štěstí. Tím intenzivněji prožijeme jednotu s Bohem. Když se v srdci otevře Višnu-granthi, vzroste potřeba pomáhat ostatním živým bytostem. Díky srdeční čakře lépe pochopíme problémy jiných lidí. Čím více milujeme Boha, tím více milujeme i lidi, přírodu a všechny živé tvory.

Anáhata-čakra je brána k sahasrára-čakře, k poznání a ke skutečnému Já. Z „brány k Nejvyššímu“ (z BRAHMARANDHRY) umístěné v sahasrára-čakře proudí božské vědomí skrze brahma-nádí do anáhata-čakry. Tím se uzavírá kruh: vědomí se plní láskou a láska se projasňuje vědomím.

Podle toho, jak vyspělé je vědomí, mohou city v anáhata-čakře vést člověka buď k osvobození, anebo do bludiště zmatků. Často se ze všech sil snažíme uniknout ze sítě světské šalby, a přitom se do ní stále beznadějněji zamotáváme. Proč je tomu tak? Protože nehledáme pomoc na pravém místě. Bez boží pomoci nikdy nepřekonáme nesčetné překážky, které před nás staví život. Modlitba je nejlepší prostředek, jak vstoupit do spojení s Bohem a sami se sebou.

Guru Nának řekl:

I kdyby vyšlo tisíce sluncí a měsíců, neodstranily by temnotu nevědomosti v srdci. Tu je s to odstranit pouze guruova milost.

Držíme-li se sebeuskutečněného Mistra, podaří se nám přeplout oceán bytí. Mistr zná cestu a ví, jak nás vést, abychom se nezapletli do sítě máji. Zůstaneme-li v jeho člunu, zcela jistě dorazíme ke břehu. Podle přírodních zákonů stéká voda z vrcholku hory dolů, aby plnila říční koryta v údolí. Podobně i božská milost guruova přichází seshora, aby plnila srdce, jehož hlubiny jsou sídlem oddanosti k Bohu.

Skutečná láska platí vždy a vždy je závazná. Vede ke sjednocení a sjednocením k jednotě. V anáhata-čakře nacházíme boží lásku, neohraničenou blaženost a spojení se svým Pravým Já.

Anáhata-čakra
Cvičení pro anáhata-čakru
Koncentrace na srdeční centrum – hrdajákáša-dháraná
Vlastnosti a symboly anáhata-čakry
Návštěvník
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 20. čer 2023 15:17:40

Obrázek

viš – nečistota, jed
šuddhi – očista, pročišťování

Višuddhi-čakra je umístěna v oblasti hrtanu, a proto se jiným jménem nazývá hrtanové nebo krční centrum. Je to centrum tělesné a duchovní očisty. Nesmírnou očistnou sílu višuddhi ozřejmuje příběh z purán.

Dévové (bozi) a asurové (démoni) chtěli odstředit amrtu (nektar nesmrtelnosti) z oceánu světa. Vzali horu Mandaru, obtočili ji hadem Vásukim, bozi drželi hada za ocas, démoni za hlavu a začali šlehat. Šlehali a šlehali a společnými silami vyšlehali z oceánu světa spoustu ukrytých pokladů. Nakonec vystoupila napovrch i zlatá nádoba s kýženou amrtou.

Had Vásuki ovšem nebyl příliš nadšen tím, jak se s ním zacházelo, a tak vypustil do světa všechen svůj jed. Světu hrozila smrt otravou. Dévům se podařilo nabrat jed do hrnce, jenomže nevěděli, co teď s ním. Obrátili se o pomoc na boha Šivu.

Šiva je nejdobrosrdečnější mezi všemi bohy. Vzal nádobu s jedem a vypil ho až do dna. Jenomže jed nespolkl. Jógovou silou ho udržel ve višuddhi-čakře a zde ho zneškodnil pomocí uddžáji-pránájámy a džálandhara-bandhy. Tak zachránil Šiva svět před smrtelným nebezpečím. Jed však zanechal stopu na Šivově hrdle: zbarvil je do tmavomodra. Odtud jedno z mnoha jmen pro Šivu Níla-kantha (Modrokrký).

Příběh je symbolický. Špatné vlastnosti a myšlenky jsou démoni. Dévové naproti tomu ztělesňují dobré vlastnosti: porozumění, soucit, lásku, oddanost, pokoru, moudrost. Obojí existuje v nás. A ve světě existuje jak nektar božské moudrosti a nesmrtelnosti, tak jed nevědomosti a smrtelnosti. Oceán světa námi hází do dvou směrů: jednou blíže k dévům – tedy k dobru a ke světlu, jednou k asurům a jejich temným silám. Had („kundaliní“) jednak představuje životní čas, který nám je vyměřen, jednak sílu (šakti), která vynáší z hlubin našeho nitra skryté poklady.

V současné době je svět ohrožen nesčetnými jedy. Denně roste zhoubné působení člověka na naši planetu. Otrava zplodinami, odpadem, radioaktivitou, jedovatými chemikáliemi hrozí zemi zahubit, a proto je nanejvýš nutná pomoc boha Šivy. V čem spočívá? Spočívá v tom, že si uvědomíme svůj božský původ; „vědomí Šivy“ pak v nás pročistí a ochrání podmínky k existenci.

Chceme-li žít zdravě, musíme ozdravit své okolí: přírodu, pole, louky, lesy, hory, řeky, jezera, moře. Proto se jógini stravují vegetariánsky a snaží se ochraňovat přírodu. Vegetariánství patří k základním etickým principům, je vyjádřením zodpovědnosti vůči všem živým bytostem. I v Bibli stojí „nezabiješ“. A zvířata z tohoto příkazu nejsou vyňata.

Pomocí višuddhi se můžeme očistit od jedovatých zplodin životního prostředí i od mentálních nečistot. Životně důležitá funkce višuddhi-čakry tedy spočívá v tom, že neutralizuje škodlivé látky, které přicházejí do těla z potravy a ze vzduchu. V hrdle sídlí udána- -prána a ta působí při neutralizaci jedů. Udána-prána umožňuje polykání. Pročistí potravu rozpuštěnou ve slinách a vede ji dolů k dalšímu zpracování. Aktivní višuddhi a silná udána-prána přispívají k dobrému zdraví.

Jedovaté zplodiny neobsahuje ovšem jen vnější svět. Mnoho lidí má otrávenou psychiku a vědomí. Dokud bude mysl prorostlá jedovatými plísněmi závisti, nenávisti, nepřejícnosti, rivality, nemá světlo božského vědomí prostor k tomu, aby zazářilo naplno.

Bůh Šiva jed rozzuřeného hada Vásukiho ani nespolkl, ani nevyplivl. Podobně bychom ani my neměli jed svých problémů polykat, aby neublížil nám, ale ani plivat kolem sebe, aby neohrožoval druhé. Šiva zneškodnil jed v hrdle. Hrdelní čakra může při zneškodňování problémů pomáhat i člověku.

Višuddhi-čakra je místo pro vytříbenost a rovnováhu. Důležitou roli přitom hraje dech procházející hrdlem, a tedy i hrdelní čakrou. Jógová technika pránájáma – cílevědomé řízení dechu – má na višuddhi-čakru velký vliv, a to jak v rovině tělesné, tak astrální. V tělesné rovině si prána- šakti (síla dechu) dovede poradit se škodlivým tělesným odpadem a ve sféře myšlení a pocitů harmonizuje vědomí a podvědomí.

Přístup k různým vrstvám vědomí zprostředkovává meditace sebedotazováním. Zkoumáme-li sami sebe, narazíme v hlubinách nitra na ukryté klenoty, ale i na jedovatý odpad.

Vraťme se k přirovnání s bohem Šivou. Dokud jsme nezvládli višuddhi-čakru, máme dvě možnosti, jak naložit s jedem, který vstřebáváme zvenčí, anebo který vzlíná z našeho vlastního nitra: buď ho spolknout, anebo vyplivnout.

Prskáme kolem sebe zraňující slova, sprosté myšlenky, hrubosti, polykáme urážky a příkoří, špatné zacházení, pochyby, komplexy. Obojím otravujeme vědomí a podvědomí. Výsledkem škodlivin, které jsme spolykali, jsou různé psychické potíže a poruchy. První vtištěné zkušenosti začínají už v mateřském lůně. V životě jsme toho museli mnoho zpracovat a „spolknout“. V dětství jsme nedovedli vyjádřit spoustu pocitů strachu a bezmoci. „Zastydlé“ pocity klesly do podvědomí a dodnes jsou příčinou mnoha našich potíží. Ale jak se zbavit zklamání a příkoří z minulosti, zejména z dětství?

Užitečné je řídit se následujícím návodem:

Věř tomu, že každá životní zkušenost má svůj smysl a obsahuje něco dobrého a prospěšného.
Zpřítomni si svou minulou situaci: cítíš se závislý, nesamostatný a nesvobodný.
Uvědom si, že jsi dospělý, svobodný a že minulá situace už pro tebe nemá význam.
Sebeanalýza pomůže člověku oprostit se od úzkostí a komplexů z minula.

Lidé se zablokovanou višuddhi-čakrou často nevidí vlastní chyby a zodpovědnost za své neúspěchy a selhání se snaží vložit na cizí bedra. Jenomže to je základní chyba. Nemůže nás totiž potkat nic, co nevyplývá z naší karmy, a tedy, co jsme si nezpůsobili sami. Nemůže nás poškodit žádný vliv, který v nás nerezonuje se spřízněnou vibrací. Právě ty vlastnosti, které odsuzujeme na jiných, chováme většinou sami v sobě. Ve skutečnosti není samo o sobě nic „špatné“. Při posuzování věci jde vždy o to, jak se v posuzování promítá posuzující.

Mudrc a světec Kabírdás řekl:

Vydal jsem se hledat špatného člověka a nikde jsem ho nenalézal. A tu jsem nahlédl do svého srdce a viděl jsem, že není většího hříšníka, než jsem já.

Zopakujme si: nevědomí leží v múládhára-čakře, podvědomí ve svádhišthána-čakře. Z manipúra-čakry začíná vystupovat vědomí, v anáhata-čakře se rozšiřuje a ve višuddhi se manifestuje a vyjadřuje.

Vědomí v anáhatě lze přirovnat ke stvolu lotosu, který právě dosáhl vodní hladiny. Tak jako se pohyb vody projevuje ve vlnách, projevuje se proud energie ve „vlnách citu“. Dokud je lotos ještě pod vodní hladinou, vlny jím tolik nezmítají. To znamená, že dokud energie proudí mezi múládhárou a anáhatou, tedy spíše pod povrchem vědomí, není vlnobití citu tak prudké. Rozšířit se může teprve v širokém prostoru anáhaty a višuddhi.

Rozpouštění bloků v anáhatě se podobá rozpouštění ledovce. Vědomí je zaplaveno city. Když se však rozpouštějí „ledy“ ve višuddhi, valí se energie jako záplava. A její obrovská síla má moc vyvrátit z kořene problémy a definitivně je odplavit.

Pataňdžali řekl:

Problémy můžeme vyřešit jen tehdy,
odhalíme-li jejich skutečnou příčinu.

Posečeme-li plevel, aniž bychom ho vytrhali i s kořeny, vyroste brzy znovu. Ve višuddhi máme volbu: buď své problémy znovu pěkně obalit a spustit do podvědomí, anebo je vyzvednout do světla vědomí, dešifrovat je a osvobodit se od nich. Jenom džňána (poznání, moudrost) vede k uzdravení.

Ve višuddhi-čakře čeká člověka výzva, aby přemýšlel o své životní situaci a položil si otázky: „Co si přeji uskutečnit? Jaké překážky při tom musím překonat? Jaké problémy se mi staví do cesty a jak je řešit?“ V meditaci získáme jasno o sobě samých, o svých přáních a motivacích. V řešení problémů nám často brání vlastní předsudky a zafixované myšlenkové stereotypy. Manana (přemítání, rozvažování) a meditace odhalují možná řešení problémů, o jakých jsme dosud neměli ponětí.

Před tím však, než se ponoříte do višuddhi, prozkoumejte poctivě sami sebe a zvažte si, jste-li skutečně připraveni nahlédnout do svého vnitřního zrcadla.

Mnozí lidé meditují z čiré zvědavosti anebo proto, že jsou lačni neobvyklých zážitků. Když ovšem meditační zážitky neodpovídají jejich očekávání, znejistí, propadnou obavám a někteří přestanou cvičit. Oporou na duchovní cestě je důvěra v Mistra, ujasněnost a kázeň. Občas potřebujeme rameno, o které bychom se opřeli, abychom nabrali novou sílu k další cestě. Nejspolehlivějším útočištěm je IŠTADÉVA (božské vtělení, které uctíváme). Ištadéva nás nikdy nenechá na holičkách, nikdy nás neodstrčí, vždycky nám bude pomáhat s nekonečnou láskou a trpělivostí.

Proto nikdy nepropadejte strachu a neváhejte se vydat na objevitelskou cestu do vlastního nitra. Nebojte se zarýt do vlastní psychiky, i když tím rozvíříte sedliny na jejím dně. Jste to přece vy, kdo chce zkusit, zakusit, prožít, jste to vy, kdo chce něco uskutečnit, jste to vy, kdo chce poznat a vědět. Neutíkejte před sebou. Nedejte se zastrašit a odradit, nebojte se vynést ze dna nitra na světlo vědomí jak nektar, tak jed. Pročišťujte jedovaté zplodiny ve višuddhi-čakře a dopřejte svým krásným vnitřním silám, aby se rozvinuly. Učiňte svůj život světlem v temnotě.

AMRTA („nektar nesmrtelnosti“) má k višuddhi-čakře zvláštní vztah. S višuddhi je úzce spojena bindu-čakra1. Bindu-čakra produkuje hormon nazývaný amrta. Amrta dodává životní energii, přispívá k uchování zdraví, omlazuje organismus. Vzácná amrta však padá většinou do manipúry, kde ji její oheň stráví ještě před tím, než se stačí uplatnit její omlazující a životodárná potence. Zvláštními jógovými technikami lze dosáhnout toho, aby višuddhi-čakra „nektar nesmrtelnosti“ zadržela a pak ho rozvedla do celého těla jako homeopatický lék.

Prvkem višuddhi-čakry je ÁKÁŠA (prostor). Prostor poskytuje možnost k rozprostranění.

Ve višuddhi-čakře může astrální „tělo“ vystoupit z těla fyzického. Každý z nás podniká astrální cesty, protože kdykoli spíme, odděluje se spontánně astrální tělo od těla fyzického. Fyzické tělo je s astrálním tělem propojeno jemným poutem vědomí. Vědomí pozoruje jak spící tělo, tak sen a při jakémkoli vyrušení je schopno ve vteřině vtáhnout astrální tělo zpátky do fyzického. Čím je to umožněno? Silou jógy. Jóga-šakti dovoluje člověku procházet různými astrálními úrovněmi a znovu se vracet do fyzického těla. Někteří jógini dovedou v meditaci podnikat astrální cesty podle vlastního přání. K tomu je ovšem potřeba mnohaletého cvičení, sebekontroly a kázně.

Astrální tělo se může oddělit i při nenadálém šoku nebo při onemocnění. Důsledkem bývají úzkostné stavy, nervové předráždění, problémy s identitou. Zmírníme je, položíme-li si ruku na hrdlo. Pocítíme, jak se astrální a fyzické tělo opět spojují.

Astrální tělo se odpojuje od fyzického při umírání. Je to bolestivý proces. V Indii se užívá způsob, jak skon usnadnit: umírající se pokládá na zem, aby se obnovilo spojení s Matkou zemí a aby se tím usnadnilo astrálnímu tělu oprostit se od těla fyzického. Umírající odchází v pokoji bez smrtelného zápasu.

Ústředním symbolem višuddhi-čakry je mírumilovný bílý slon. V Indii je slon symbolem štěstí, bohatství, síly, moudrosti, čistoty, jasu. Bůh se sloní hlavou, Ganéša, je nesmírně uctívaný. Ganéša přináší lidem štěstí, moudrost, blahobyt. Žehná dílu a vítězí nad překážkami. Vzývá se před začátkem každého důležitého počínání. Než se začne stavět dům, při svatbě, před divadelní premiérou – při nejrůznějších významných příležitostech se pořádají obřady na počest Ganéši.

Slovo se realizuje a rozvíjí na třech úrovních:

v břiše,
v hrdle,
na rtech.
Sídlo slova, zvuku, je v manipúra-čakře. Řeč tedy vychází z elementu ohně. Pomocí energie ohně se zvuk projevuje ve višuddhi-čakře a artikuluje na rtech (vaikharí).

Rty ani jazyk nedovedou ovšem kontrolovat emoce vyjádřené slovy. Kontrolu provádí hrdlo. Jak bylo řečeno, původ zvuku a slov leží v manipúra-čakře, v okolí pupku. Zde se ocitne také všechno, co jsme „spolkli“. Když se pocity vzedmou vzhůru, není na tom nic špatného, ale než jim dáme průchod ve slovech, měli bychom je zkontrolovat v hrdle, tedy ve višuddhi-čakře. Jóga nabízí techniky, které nás tomu učí.

Každou myšlenku a každý pocit bychom měli s jasným vědomím profiltrovat. Ve spodních čakrách jsme řízeni převážně pocity. Teprve ve višuddhi-čakře si začínáme své pocity a přání plně uvědomovat, přesně artikulovat a zároveň se je zde učíme kontrolovat.

Jeden světec kdysi řekl:

Nepřetrhni stuhu lásky z malicherného důvodu. Je-li jednou přetržena, nikdy ji nezacelíš tak, jak byla dřív. Navždy na ní zůstane uzel.

Současná společnost, v níž se rozpadají tradiční rodiny a partnerské vztahy, je plná takových uzlů, trhlin, ran a jizev. Jak zabránit ustavičnému zraňování? Tím, že se vynasnažíme rozumět, chápat, odpouštět a dávat. Pochopit a dát jsou dvě křídla jednoho ptáka, který letí k nebi. Chápejte city, bolesti a život ostatních živých tvorů. Odpouštějte, dávejte volnost, svobodu, právo, jas, lásku, pokoru, vřelost, ochranu, pomoc a dobré myšlenky.

Zažijeme-li něco, co nedovedeme zpracovat, kvasí nepříjemný zážitek dále v podvědomí. Nezbavíme se ho, dokud nebudeme vyzbrojeni dostatečnou mírou poznání. Blokovaná višuddhi se projevuje tělesnými příznaky, jako jsou tiky v obličeji, svědivá vyrážka, častá nachlazení (zejména záněty hrtanu nebo chrapot), žaludeční křeče a problémy se zažíváním. Šakti (síla, energie) potlačených pocitů se často vybíjí ve výbuchu zlosti nebo pláče.

Takovým výbuchům lze předejít, naučí-li se člověk trpělivosti. Umění být trpělivým je spojeno s procesem zrání ve višuddhi-čakře. Na hrdelní čakru působí zvláštní ásany a pránájámové techniky,1 a cvičíme-li je, budeme s to lépe zvládat své pocity. Vyvarujeme se nepředloženého jednání, zabráníme svým slovům, aby řezala jako nože anebo vyletovala z úst jako zraňující šípy.

Maháprabhudží řekl:

Pravda nemá zraňovat jako nůž, ale má být řečena s láskou. Rána zasazená nožem se časem zahojí. Rána zasazená slovem se hojí mnohem hůře a někdy zůstává nezhojena po celý život.

Pataňdžali říká, že moudrý člověk přesně formuluje svá slova dříve, než je vysloví, a proto si může předem uvědomit jejich dopad. Schopnost uvědomovat si slova už v manipúra-čakře je velice vzácná a cenná. Slova mají nesmírnou moc a působí i tehdy, když jsme jejich účinek nezamýšleli. Slovem můžeme těžce zranit ostatní i sami sebe. Proto je lépe mluvit méně a zvažovat slova jak v srdci, tak ve višuddhi. Není těžké nacházet příjemná a krásná slova pro přítele, ale věnovat vlídné a přátelské slovo někomu, kdo naším přítelem není, je velké umění a ctnost. Získat kontrolu nad slovy pomáhá mauna – mlčení.

Všechny cviky, které působí příznivě na višuddhi-čakru, mají zároveň blahodárný vliv na hlas a řeč. Slova nabývají krásy a moudrosti. Práce s višuddhi-čakrou je tedy důležitá obzvláště pro spisovatele, básníky, novináře, učitele, politiky, herce a zpěváky.

Ve višuddhi-čakře je ukryta VÁK-SIDDHI, která propůjčuje slovům obzvláštní působivost. Zaktivizovaná višuddhi a hatha-jógové cvičení trátaka (soustředění na bod) dodávají slovům sílu přesvědčivosti. Rozvinul-li v sobě člověk tuto sílu, ostatní ho rádi poslouchají a jeho slova se plní.

Barva višuddhi-čakry je fialová. Fialová symbolizuje poznání a spiritualitu.

Lotos ve višuddhi-čakře má šestnáct okvětních plátků. Představují šestnáct siddhi (nadpřirozených sil), které v sobě může člověk rozvinout pomocí jógových cvičení. Dohromady je všech siddhi čtyřiadvacet. Patří mezi ně i schopnost přivést mrtvého zpět k životu. Člověk, v němž je vtělen Bůh, přichází s nadpřirozenými schopnostmi už na svět. Nikdy je však neužívá svévolně, nýbrž jen v souladu s boží vůlí. Rozvíjí-li v sobě člověk nadpřirozené síly puzen egem a pýchou, mohou se stát velkou překážkou na duchovní cestě. Jógini, kteří stavějí své siddhi na odiv, pozbývají rychle jógovou sílu.

Číslo šestnáct představuje také šestnáct dní, kdy měsíc dorůstá do úplňku. Dalším symbolem ve višuddhi-čakře je totiž půlměsíc. Jak už jsme se zmínili při pojednání o předchozích čakrách, symbolizuje měsíc proměnlivost, city, ženský princip. V Bhagavadgítě se měsíc popisuje jako „dárce nektaru“, který dává výživu vegetaci.

V lotosu višuddhi-čakry zní mantra HAM – „já (jsem)“. SÓ HAM znamená ON jsem JÁ. V anáhata-čakře nás zaplavují krásné pocity, ve višuddhi si začínáme být vědomi toho, kdo skutečně jsme. Zde začíná vlastní cesta k sebepoznání a k sebeuskutečnění.

Višuddhi-čakra je brána, skrze níž můžeme projít do vyšší roviny vědomí. Je to hranice mezi fyzickou a astrální úrovní, mezi vědomím a nadvědomím. Překročíme-li ji, otevře se před námi prostor poznání a jasného vědomí.
Návštěvník
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 20. čer 2023 15:19:03

Obrázek

ádžňá – rozkaz, příkaz, vědění, moudrost

V ádžňá-čakře se završuje vývoj lidského poznání a člověk vstupuje na most vedoucí k vědění božskému. Ádžňá-čakra je uložena na konci páteře na spojnici s mozkem, ale vyzařuje do středu čela a lze ji ucítit mezi obočím. Proto se označuje také názvem „centrum mezi obočím“ anebo „třetí oko“. Další pojmenování naznačuje, že je ádžňá -čakra „sídlem gurua“.

Kdo je oprávněn dávat příkazy? Čí rady stojí za to, aby se jimi člověk řídil? Směr může ukazovat jen ten, kdo zná cestu. Pouze ten, kdo sám cestou prošel a poznal její úskalí, je oprávněn vést druhé.

V této souvislosti je důležité připomenout a pochopit, kdo je Mistr, kdo je guru a co je guru-tattva. Guru-tattva je božský princip rozvoje vědomí. Guru tedy reprezentuje univerzální princip, reprezentuje vývoj ze tmy nevědomosti ke světlu poznání, od smrtelnosti k nesmrtelnosti.

Veškeré svaté inkarnace byli guruové. Ježíš byl Mistrem svých apoštolů, Kršna byl guruem Ardžuny, ale i Kršna měl gurua, ršiho Sandípu. Sjednotí-li se Mistr se žákem, jinými slovy, probudí-li se v žákovi „princip gurua“, který přebírá vedení, stává se žák Mistrem.

Princip gurua se v člověku uskutečňuje jako jas, moudrost (džňána) a schopnost rozlišovat mezi pravdou a nepravdou, mezi pravou a nepravou skutečností (vivéka).

Pravdu není třeba odkrývat. Leží neustále nezastřena před námi. Ale k tomu, abychom ji poznali, potřebujeme mít nezastřené a čisté vědomí. Dokud máme mysl kalnou, všechno se v ní zrcadlí nejasně a rozmazaně. Džňána, moudrost a duchovní poznání, se může zformovat jen v čisté mysli a ve vyzrálém vědomí.

Dokud nejsme schopni zakotvit vědomí v ádžňá-čakře, bude se jako kyvadlo pohybovat mezi múládhárou, svádhišthánou, manipúrou, anáhatou a višuddhi. A dokud sami nemáme dostatek moudrosti, měli bychom dbát Mistrových pokynů, abychom se vyhnuli chybám. Každý někdy zažil, jak nepříjemně se člověk může splést a zaplést, neposlechne-li rady zkušeného. Naopak, řídíme-li se radami zkušeného Mistra, nabýváme sami čím dále tím větší zkušenosti a schopnosti být nezávislí, schopnosti rozhodovat, co je správné a co nesprávné.

Šrí Maháprabhudží nás učí:

Buď sám sebou. Žij šťastně a moudře, nebuď na nikom závislý.
Probouzej v sobě své schopnosti a užívej je.
Poznej své vnitřní bohatství.
Máš všechno. Celý vesmír je tvůj.

Rozhodování a jednání člověka je obvykle motivováno s ohledem na jeho vlastní zájmy. Ze všeho chce vytěžit co nejvíce užitku pro sebe a pro ty, které považuje za „své“. Vivéka sídlící v ádžňá-čakře přezkoumává záměry člověka podle etických principů a duchovních měřítek, kontroluje a filtruje pocity a myšlenky tak, aby vedly k zodpovědnému a moudrému jednání. Nevyužíváme-li vivéky, zůstaneme nadále bezmocnou obětí emocí, jejichž proudy nás hodí jednou na břeh štěstí, jindy na břeh utrpení.

Dokud ádžňá-čakra nebdí, člověk se sám v sobě řádně nevyzná. Nedovede pochopit a kontrolovat pocity, myšlenky, přání a sny vystupující ze spodních čaker. Proč se tak často cítíme nejistí? Proč nás přepadají strach a úzkost? Protože nemáme kontrolu nad vnitřními funkcemi a mylně se ztotožňujeme s proměnlivými city a představami.

A přitom ve skutečnosti nejsme ani tělo, ani psychika. Tělo, mysl, city, myšlenky k nám samozřejmě patří, ale my sami jsme něco jiného. Co skutečně jsme, vyjádřil významný představitel védántské filozofie Šrí Šankaráčárja:

ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
VAHÍ ÁTMÁ SAT-ČIT-ÁNANDA MÉN HÚN
AMARA ÁTMÁ SAT-ČIT-ÁNANDA MÉN HÚN
AKHILA VIŠVA KÁ DŽÓ PARAMA ÁTMÁ HÉ
SABHÍ PRÁNIJÓN KÁ VAHÍ ÁTMÁ HÉ
AMARA ÁTMÁ HÉ MARANAŠÍL KÁJA
SABHÍ PRÁNIJÓN KÉ DŽÓ BHÍTAR SAMÁJÁ
DŽISÉ ŠÁSTRA NA KÁTÉ NA AGNI DŽALÁVÉ
BUDŽHÁVÉ NA PÁNÍ NA MRITJU MITÁVÉ
HÉ TÁRÓN SITÁRÓN MÉN ALÓKA DŽIS KÁ
HÉ ČÁND VA SÚRADŽ MÉN ÁBHÁSA DŽIS KÁ
DŽÓ VJÁPAKA KAN KAN MÉN HÉ VÁSA DŽIS KÁ
NAHÍN TÍNÓN KÁLÓN MÉN HÓ NÁŠA DŽIS KÁ
ADŽARA ÓR AMARA DŽISKÓ VÉDÓN NÉ GÁJÁ
JAHÍ DŽŇÁNA ARDŽUN KÓ HARI NÉ SUNÁJÁ
ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM ŠIVÓHAM
VAHÍ ÁTMÁ SAT-ČIT-ÁNANDA MÉN HÚN
AMARA ÁTMÁ SAT-ČIT-ÁNANDA MÉN HÚN


Jsem Šiva, osvobozené átmá, božské a nejvyšší,
jsem nesmrtelné sat-čit-ánanda átmá.
Átmá je nejvyšší ve vesmíru,
je to átmá všech živých bytostí a toto átmá jsem já.
Je to átmá nesmrtelné – smrtelné je pouze tělo,
je to átmá ve všech živých bytostech a toto átmá jsem já.
Žádná zbraň mu neublíží, oheň je nespálí,
voda je neutopí, smrt nad ním nemá moc,
září ve světle planet a hvězd,
Měsíci a Slunci dodává svit,
je obsaženo v každém atomu a nikdy nezemře,
nezemřelo v minulosti, nezemře v přítomnosti ani v budoucnosti.
Átmá je nezničitelné, nezrozené, nesmrtelné,
zpívají o něm védy, učil o něm Kršna Ardžunu.
Já jsem to átmá, věčné, svobodné, nekonečné a božské,
jsem Šiva – Pravda, Světlo, Vědomí a Blaženost.

Ádžňá-čakra se označuje také jako „třetí oko“. Třetí oko je symbolem moudrosti a atributem boha Šivy. Když otevře Šiva třetí oko uprostřed čela mezi obočím, shoří všechno, nač upře pohled. Šiva ničí zlo a rozhání mraky nevědomosti, aby se mohlo naplno rozzářit světlo poznání. Laserový paprsek poznání, který vysílá třetí oko, přetíná pouta karem a osvobozuje člověka od všeho, co mu brání v cestě duchovního rozvoje. Jas a moudrost ádžňá-čakry definitivně smývají zbytky špíny v ostatních čakrách.

Vejdeme-li poprvé do nějaké temné místnosti, musíme šátrat po stěnách, abychom našli vypínač. Víme-li ovšem, kde vypínač je, tápat nemusíme. Stiskneme vypínač, světlo se rozsvítí a všechno je jasné. Právě tak poznáme podstatu Skutečnosti, když se rozsvítí třetí oko.

Pouze moudrost a jasné vědomí osvobozují člověka od utrpení a připoutanosti. Podaří-li se nám pročistit ádžňá-čakru, je to jako bychom strhli závoj halící mysl a ujasnili si všechny nezodpovězené otázky. Tak se projevuje probuzená kundaliní: tedy ne fyzickým pohybem, nýbrž vzrůstající schopností řešit problémy, zvládat vlastní slabosti a všechno, co nám působí utrpení. Být zakotven v ádžňá-čakře znamená být si za všech okolností vědom situace, ve které se nacházíme, jasně ji vidět, chápat ji a jednat s vivékou.

V ádžňá-čakře leží schopnost intuice, jasnovidnosti, telepatie. Vypěstujeme-li si v sobě sílu koncentrace, přenesou nás soustředěné proudy energie v ádžňá-čakře přes hranice času a prostoru a z onoho nekonečna budeme s to přijímat poznání. Ádžňá-čakra působí jako reflektor, v jehož světle vidíme na velkou vzdálenost. Ti, kdož mají otevřenou ádžňá-čakru, se cítí doma ve všech třech časech – v minulosti, v přítomnosti i v budoucnosti.

Nejdůležitějším symbolem ádžňá-čakry je ŠIVALINGAM. Představuje tvůrčí vědomí. S tímto astrálním znamením se setkáváme i v múládháře, což naznačuje spojení mezi múládhárou a ádžňá-čakrou. V múládhára-čakře totiž vzniká osobní karma a v ádžňá-čakře zaniká. V múládháře se vědomí ocitá na rozvojovém stupni podvědomí. Na vzestupné cestě dalšími čakrami se postupně pročišťuje, až zcela čisté a průzračné dosáhne sahasráry. Tuto cestu prožíváme jako proces rozvoje od nevědomosti a zamlženosti k moudrosti, vědění, poznání a jasu.

Šivalingam v múládháře má barvu černou, v ádžňá-čakře mléčně bílou nebo světle kouřovou. Kouřová barva naznačuje, že se vědomí do značné míry pročistilo, avšak ještě ne úplně. Ego a sobecký intelekt je stahují do spodních čaker, bhakti a vivéka je vedou nahoru k vyšším čakrám a k átmá. Vědomí obrácené směrem ke světu se zatemňuje, obrácené směrem k átmá se rozjasňuje.

To ovšem neznamená, že bychom se měli vzdát světského života. Naopak. Žijte svým „normálním“ každodenním životem, pracujte, spěte, odpočívejte, žijte se svým partnerem, se svou rodinou, radujte se z krásy života jako každý jiný. Buďte si však při tom všem neustále vědomi svého božského původu. Cvičte denně svá duchovní cvičení a prožívejte své bytí s čistou myslí a jasným, plným vědomím.

Vyřešit veškeré problémy jednou provždy není lehké. Denně se zaplétáme do karem. V mysli vznikají nepřetržitě vlny myšlenek a citů (vrtti), které vnikají do vědomí a ustalují se v něm v podobě názorů, přání, zvyků. Vrtti vznikají v múládhára-čakře. V meditaci můžeme přijít na stopu jejich příčinám a následkům. Prvkem múládháry je, jak víme, země. V zemi leží kořeny vegetace. Leží tu a množí se i kořeny plevele. Vytrhneme-li kořeny ze země ven na světlo, plevel odumře. Podobně je tomu s plevelem problémů. Zbavíme se ho definitivně teprve tehdy, až ho i s kořeny vytrhneme ze země ven na světlo.

Každý problém, ať fyzický či psychický, materiální či duchovní, lze vyřešit, je-li člověk moudrý. Proto je důležité problémy nepotlačovat, neodsouvat stranou, nýbrž je přijmout a zpracovat. Jen tak se jich zbavíme. Přijmout znamená přijmout sebe samého i ostatní, přijmout s pochopením a s láskou. Přijímat a odpouštět. Dát druhým svobodu. Dát svobodu druhým znamená osvobodit sebe samého. Učinit druhého šťastným znamená učinit šťastným sebe samého. Odpustit druhým znamená odpustit sobě samému. Náš vnitřní postoj, stejně tak jako naše jednání, působí nakonec vždycky na nás samotné. Veškeré problémy i jejich řešení leží opět jen a jen v nás samých.

Někdy si myslíme, že svůj život už déle neuneseme. Že už nevydržíme tlak vnitřních a vnějších problémů a že se prostě zhroutíme. Uvědomme si ovšem, že nejsme na všechno sami a že svět nespočívá pouze na našich bedrech. Ukazuje to následující podobenství:

Jeden sedlák jel s celou rodinou někam za příbuznými. Naložili na vůz všechno, co si brali s sebou, a vydali se na cestu. Lidé nasedli na vůz, sedlák práskl do koní a vyjeli. Pod vozem ve stínu odpočíval malý psíček. Když se vůz rozjel, rozběhl se i psík. Vůz jel, pejsek běžel pod ním a dmul se pýchou, jaký obrovský náklad nese na zádech. Běžel a běžel, a když už byl celý vyčerpaný, řekl si, že si musí trochu odpočinout. „Takový náklad! Takový náklad a já ho celý táhnu!“ Zůstal stát – a s ohromením kouká, že vůz jede dál. Teprve teď pejsek pochopil, že vůz táhnou koně.

Podobně i my často sténáme pod tunami starostí – a co by se stalo, kdybychom je vložili do božích rukou? Bůh je přece neustále při nás. Jenomže problém spočívá v tom, že se ve skutečnosti svých starostí zbavit nechceme a v Boha nemáme dostatečnou důvěru.

Vzpomínám si na jeden plakát Amnesty International: bylo na něm otevřené okno, na okně holoubek jen vyletět, ale vyletět nemohl, protože byl připoután za nožičku řetězem s těžkou železnou koulí. Plakát velice působivě vyjadřoval nesvobodu. Řetěz znázorňuje připoutanost. To je to břemeno, které nám nedovoluje se pozvednout. Uvolníme-li řetěz, zbavíme se zároveň svých vnitřních břemen a můžeme se „vznést k nebi“.

Jenom to, prosím, nechápejte špatně. Zbavit se připoutanosti neznamená vyvléci se ze zodpovědnosti vůči rodině a společ nosti. Znamená to zbavit se strachu z odloučení, zbavit se žárlivosti, závisti, touhy po majetku nebo po moci. Není to snadné. Není snadné odříkat si z vlastního popudu. Ani odpouštět není snadné. Ale uvědomíme-li si, že to, co nás vězní v kleci problémů, v bolesti a v utrpení, je naše vlastní nevědomost, podaří se nám snáze osvobodit: sebekázní a prací na sobě. A rozdávejte lásku! Lásku bez připoutanosti. Skutečná láska je svoboda.

Lotos v ádžňá-čakře má jen dva okvětní plátky. Symbolizují GU – temnotu – a RU – světlo. Tedy dvě slabiky, z nichž sestává slovo GURU – mistr . Na okvětních plátcích jsou mantry HAM a KŠAM. HAM představuje slunce, mužský princip, a KŠAM měsíc, ženský princip. Mužský princip je Šiva, Puruša – vědomí; ženský princip je Šakti, Prakrti – příroda.

Oba principy, obě prvopočáteční síly působí jak v tělesné, tak v psychické složce člověka. Pokud se vychýlí z rovnováhy, dochází k nemocem nebo k psychickým poruchám. Dokud se Šiva a Šakti nesjednotí, žije člověk v dualitě a z té pramení touhy a přání. Jakmile se Šiva se Šakti spojí, zmizí pocit nedokonalosti a nenaplnění. Jednota vede k rovnováze, k pocitu svobody, spokojenosti a ke stavu, v němž člověk po ničem netouží.

Ve světě, v němž žijeme, vládne dualita. Každý stav, vše projevené, má svůj protiklad: mužství-ženství, pozitivní-negativní, horký- -studený, velký-malý, dlouhý-krátký, světlý-tmavý, mokrý-suchý, chytrý-hloupý, pilný-líný, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Jsme zvyklí smýšlet a hodnotit v protikladných kategoriích. Ve skutečnosti jsou ovšem zjevné protiklady pouze krajními hodnotami jednoho jevu. Jedno je absencí druhého. Světlo je absencí tmy, a naopak, tma je absencí světla. Tma i světlo jsou ovšem různým protikladným vyjádřením světelné intenzity, tedy jednoho jevu, jednoho principu. Tento jednoduchý příklad je jasný. Avšak najít a nazřít jednotu v komplexitě a komplikovanosti života se člověku většinou nedaří. Jasná ádžňá-čakra dovolí „nahlédnout za kulisy“ – a pak člověk pozná, že vše, co existuje, je projevem jednoho jediného – Boha.

Mantry HAM a KŠAM symbolizují zároveň idu a pingalu, dvě hlavní nádí spojené s principem měsíce a slunce. Třetí nádí, sušumná, reprezentuje božské vědomí.

Každých dvanáct let se v Indii slaví jeden z největších a nejvznešenějších duchovních svátků na světě – kumbhamélá. U města Prajágu se stékají dvě posvátné řeky Gangá a Jamuná.

Gangá a Jamuná tečou na povrchu, Sarasvatí, symbol moudrosti a čistého božského vědomí (sušumná), teče pod zemí. Za určité planetární konstelace, která se opakuje jednou za dvanáct let, se Sarasvatí vynoří na povrch a spojí se s Gangou a Jamunou. V době kumbhamély je skutečně v soutoku vidět mnohonásobně prudší proud vody. Přicházejí sem miliony lidí, noří se do soutoku, aby ze sebe smyly karmy.

Jóginova kumbhamélá leží ovšem v ádžňá-čakře, na „soutoku“ idy (Gangy), pingaly (Jamuny) a sušumny (Sarasvatí). Proto se ádžňá-čakře, v níž se sjednocují tři mohutné energetické proudy, říká také TRIKUTÍ TATA (pobřeží u soutoku tří), TRIVÉNÍ TATA nebo BHRÚKUTÍ TATA (centrum mezi obočím).

Na některých starších zobrazeních čaker vidíme v ádžňá-čakře šňůru spletenou ze tří bílých vláken. Ta rovněž symbolizuje tři nádí, idu, pingalu a sušumnu. Bráhmani nosí šňůru kolem hrudi na znamení čistého vědomí.

Pročistil-li jógin idu, pingalu a sušumnu pomocí koncentrace, meditace a pránájámy, může vědomí zakotvit v ádžňá-čakře. A pak je mocný proud tří spojených nádí vynese do sahasrára-čakry, do samádhi, do stadia nejvyššího vědomí. Podobně jako se kumbhamélá opakuje jen jednou za dvanáct let a jen zvláštní planetární konstelace přispěje k tomu, aby se aktivizovala Sarasvatí, tak ani tři nádí v lidském těle nejsou neustále stejně aktivní. Pravidelným cvičením pránájámy, hatha-jógových krijí pročišťujeme energetické dráhy a nakonec koncentrací a meditací můžeme zaktivizovat všechny tři nádí najednou. Pak se v trikutí, v ádžňá-čakře, objeví zářivé světlo a jógin je v něm vnořen jako poutník do soutoku tří posvátných řek v době kumbhamély. Ve světle božské lásky a moudrosti se rozpouštějí veškeré karmy.

Jak si to máme představit? V jeskyni vládne po miliony let tma. Jednoho dne objeví jeskyni speleolog a vstoupí do ní se světlometem. Co se stane? Může stát tma na svém vládcovském právu a nevpustit světlo na své území? Nemůže. Jakmile se zažehne světlo, musí tma ustoupit. Co však jsou karmy a hříchy ve své podstatě? Přestoupení božského zákona, k němuž dochází tam, kde chybí poznání. Tedy tam, kde ve vědomí vládne tma.

V mantře míru se říká:

ASATÓ MÁ SAT GAMAJA –Veď mě od neskutečného ke skutečnému.
TAMASÓ MÁ DŽJÓTIR GAMAJA – Veď mě ze tmy ke světlu.

Jakmile je zažehnuto světlo poznání, ustupuje tma z lidského fenoménu.

Co je světlo? Světlo je ÁTMA-DŽŇÁNA a ÁTMA-DŽJÓTI. Je to světlo Božského Já. Božský plamen hoří nepohnut v srdci. Když vzplane a zasáhne svým světlem ádžňá-čakru, rozpouští se dvojnost a Šiva s Párvatí – Puruša s Prakrti – splynou opět v jednotě.

Plamen Božského Já je vyživován olejem lásky a oddanosti. Knot je utvořen z koncentrace, meditace a opakování guru-mantry. Když vyšlehne plamen ze srdce do ádžňá-čakry, probudí bhakti. Čím čistší je olej lásky, tím jasněji plamen plane. V ádžňá-čakře se noříme do oceánu bhakti a toužíme po nesmrtelnosti átmá.

Ádžňá-čakru lze srovnat s prázdným prostorem, který nemá tvar, barvu ani vlastnosti. Je to prostor čistoty, jednoty, místo ánandy – blaženosti. Zde duše, vyproštěna ze sítě máji, rozpíná křídla, vzlétá vzhůru a rozpouští se ve světle lotosu s tisíci okvětními plátky – v sahasrára-čakře. Ve světle, jež září jako miliony sluncí.

S ádžňá-čakrou jsou spojeny tři aspekty:

ŠÚNJATÁ – prázdnota;
ČIT – vědomí, uvědomování si;
ÁNANDA – blaženost.


ŠÚNJATÁ je neexistence „druhého“, nerozdvojenost, výlučná jednota. Tam, kde stále ještě existuje dualita, existují i rozdíly a roztřiďování, rozpaky a rozpolcenost, rozpory a rozhořčenost. Předpona „roz-“ naznačuje nejednotnost. Naopak, jednota přináší sounáležitost, soudržnost, soulad a souzvuk. A to je základ pro harmonii, moudrost, štěstí a svobodu. „Prázdnota“ tedy neznamená nenaplnění, nedostatek. Naopak, znamená dokonalé bytí a neohraničené naplnění. Vibruje v ní „zvuk ticha“ obsahující věčnou blaženost.
ČIT znamená jas a jistotu. Známe realitu a rozumíme jí. Tím potvrzujeme svou existenci, neboť život, na rozdíl od „mrtvé“ (DŽADA) hmoty, je ČAITANJA – „vědomí“.
ÁNANDA je prožitek věčnosti, ničím nezkalené blaženosti. Je zakotvena v duši a stojí nad dvojností „štěstí-neštěstí“. V jednom kírtanu se zpívá ánandóham, ánandóham, ánandam brahmánandam – jsem blažený, jsem blažený, jsem nejvyšší blaženost. Snažíme- li se ukojit svou touhu po štěstí ve světě, chytáme se vlastně odlesku ánandy, vycházející z naší vlastní bytosti. Jenomže světské štěstí je jako pableskující bublina a rozplyne se, jakmile ji uchopíme. „Štěstí duše“, blaženost, ánanda je „prázdné“, nepředmětné, nesrovnatelné, neproměnlivé a neměnné.
Mantra ádžňá-čakry je ÓM, prazvuk tvorby. ÓM je mantrou jak ádžňá- čakry, tak také sahasráry. Je to božský zvuk, který vnímáme, když átmá vplyne v nekonečno a spojí se s Bohem. Omezený lidský rozum a omezená slova nejsou s to pojmout neomezenost a nekonečnost Boha, onoho Nejvyššího Já. Lze ho však vnímat jako vibraci – světlo, zvuk, energii. Bůh v podobě vibrace existuje v každém atomu. Nejvyšší vibrace je A-U-M neboli ÓM. Reprezentuje počátek, prostředek a konec – tedy úplnost tvorby. Ponoříme-li se v meditaci do bídža- -mantry ÓM, můžeme zažít všudypřítomnou vibraci boží tvorby.

Soustřeďte se v meditaci na ádžňá-čakru a spolu s opakováním mantry ÓM nebo své guru-mantry si vizualizujte nějaký božský symbol. Bhakti (oddanost) a džňána (moudrost) vám umožní zakusit paravidjá – dokonalé poznání. Dokonalé proto, že je neohraničené, věčné a neměnné. Intelekt je schopen dojít jen k aparavidje – k nedokonalému poznání. Jeho ne-dokonalost spočívá v tom, že se mění, je omezené a je podrobeno času.

Probuzení ádžňá-čakry je nepostradatelný vývojový stupeň. Soustředění na ádžňá pomáhá člověku lépe zvládat psychické problémy, léčí deprese, střídání emocí, dokonce i schizofrenii. Pocit sám o sobě je jakožto forma či pojem neutrální. Avšak energie, kterou „pojímá“ nebo která ho jakožto formu naplňuje, může být buď pozitivní, nebo negativní. Podobně jako oheň, který buď slouží k dobru, anebo ničí. A právě aktivní ádžňá-čakra směruje energii citů k dobru.

Předpokladem k tomu, aby člověk dosáhl pravého poznání, je vairágja (odříkání). Abychom získali věčné, musíme nechat míjet pomíjivé. Vairágja je na prvním místě vnitřní proces. Znamená uhasit chamtivost a chtění. Chtění je zdroj, z něhož pramení nové a nové karmy. Vyschne-li pramen, vyschne i řeka. Vairágju rozvíjíme zejména koncentrací na ádžňá-čakru. Buďme si však přitom neustále vědomi, jak je důležitá rovnováha mezi „srdcem a rozumem“ a nezanedbávejme ani jedno, ani druhé. Nezapomeňme: cíl spočívá v harmonizaci a sjednocení obou aspektů poznání, nikoli v potlačení toho nebo onoho.

V ádžňá-čakře se ponoříme do moře poznání a do oceánu blaženosti (ánandy). V něm není ani stopy po strachu a po utrpení. Ale přesto ještě nejsme u cíle. Ještě jsme plně nesplynuli s Já. Ještě se nás každou chvíli může zmocnit májá a může stáhnout naše vědomí do nižších rovin. Před májou se ochráníme četbou svatých písem, pobýváním v duchovní společnosti, tím, že si budeme pěstovat pozitivní smýšlení, že nebudeme nikomu působit utrpení a že budeme jednat vždy s láskou a porozuměním. Jednáním profiltrovaným a pročištěným ádžňá-čakrou se duchovně rozvíjíme.

Mnozí lidé, kteří se nadšeně vrhli na jógu a zpočátku velice pilně cvičí, ztratí zanedlouho zájem a cvičit přestanou. Proč? Protože se pro cestu jógy nerozhodli dost pevně.

Maháprabhudží ve Zlatém učení říká:

Plň své úkoly s pevným rozhodnutím.
Tím si zajistíš úspěch.

Náš životní cíl by měl být pevný jako strom: hluboce zakořeněný, vzdorující všem nepohodám a bouřím. To je předpoklad životního úspěchu. Nejsme-li pevně rozhodnuti, nedojdeme cíle. Příčina a působení, začátek a konec jsou nerozlučně spjaty. To si ovšem vinou dualistického vnímání mnohdy neuvědomujeme.

Každý je za svůj život zodpovědný sám. Přemýšlejte, co je smyslem bytí a čeho byste mohli v životě dosáhnout. Promýšlejte si svá rozhodnutí s vivékou, žijte v lásce, pochopení a oddanosti a buďte si jisti, že dosáhnete cíle – poznání Boha.
Návštěvník
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 20. čer 2023 15:21:01

Obrázek

bindu – bod, tečka, kapka

Kdo nezatoužil najít zřídlo věčného mládí? Hovoří o něm mnoho bájí a mýtů – a ve všech mýtech je zrnko pravdy. Zdroj mládí, vitality a zdraví se nachází v bindu-čakře, v onom nejzvláštnějším a nejtajemnějším energetickém centru, které má člověk k dispozici.

Bindu-čakra leží na zadní části temene, v místě, kde u většiny lidí tvoří vlasy vír. Z anatomického hlediska je to místo, kde se spojuje týlní kost s kostí parietální a okcipitální. Směr vstupující kosmické energie je patrný na víru vlasů. Někteří lidé mají dokonce dva vlasové víry, což ukazuje na dvě centra kosmické energie. Takoví lidé oplývají obvykle velkou vitalitou a činorodostí. Na druhé straně ovšem může být jejich hyperaktivita spojena s nervozitou. Metody popsané v této kapitole jsou účinným prostředkem, jak přílivy energie regulovat.

Jógová literatura se většinou o bindu-čakře nezmiňuje. Naopak tantrický směr jógy, který se soustřeďuje na techniky probouzející kundaliní, připisuje bindu-čakře velký význam.

Dokud bindu-čakra spí, není víc než jakýsi bod. Jakmile se však probudí, začne skrze ni proudit – lépe řečeno prudce „kapat“ – energie. Probuzená bindu-čakra dělá doslova divy. Jako „centrum zdraví“ dopomáhá tělu k fyzické odolnosti, a tím poskytuje zprostředkovaně službu duchovnímu rozvoji. Zklidňuje emoce, podporuje zdraví a harmonii.

Pomocí bindu-čakry lze kontrolovat hlad a žízeň, lze se zbavit nezdravých stravovacích zvyklostí.

Soustředění na bindu-čakru pomáhá překonávat nervozitu, deprese, pocity úzkosti a strachu, tíseň u srdce. Přitlačíme-li lehce špičkou prstů na místo bindu-čakry, vyvoláme v srdeční krajině spontánní pocit uklidnění. Tak můžeme například zklidnit dítě, které nemůže usnout.

Nejvýznamnější účinek bindu-čakry spočívá v tom, že má schopnost darovat člověku „nektar nesmrtelnosti“ – AMRTA.

Mantra míru začíná verši:

ASATÓ MÁ SAT GAMAJA
TAMASÓ MÁ DŽJÓTIR GAMAJA
MRTJUR MÁ AMRTAM GAMAJA
Veď mě od neskutečného ke skutečnému.
Veď mě ze tmy ke světlu.
Veď mě ze smrti k nesmrtelnosti.

Probuzením bindu-čakry se na fyzické úrovni aktivuje epifýza. Epifýza vylučuje hormon, který působí na tělo i na mysl jako zřídlo mládí. Proto ho ršiové1 nazvali „amrta“ neboli nektar nesmrtelnosti. Čím je bindu-čakra aktivnější, tím mocněji vzácný nektar účinkuje. Ve starých písmech se říká, že jedna kapka stačí k tomu, aby ze ztrouchnivělého dřeva vyrašil nový, živý výhonek.

V ájurvédě se nektar z bindu-čakry nazývá sandžívaní bhúti. Někteří výjimeční jógini se dovedou živit výlučně nektarem z bindu-čakry a nepotřebují vůbec jíst. Kdybychom tento elixír života uměli využít, nejenom bychom si prodloužili život, ale mohli bychom se těšit dokonalému zdraví. Bohužel nektar z bindu-čakry padá rovnou do manipúry, kde ho spálí džatharágni (oheň trávení) dříve, než stačí projevit svou životodárnou moc. Existují však jógové techniky, jejichž pomocí lze nektar z bindu-čakry udržet ve višuddhi a odtamtud ho rozvést do těla. Višuddhi-čakra, jak víme, pročišťuje organismus od toxických látek, které vznikají nerovnováhou v těle.

V Ghéranda-sanhitě stojí (verš 28–30):

Slunce se nachází v pupku, měsíc v hlavě. Nektar z měsíce je stravován sluncem, a tím přichází nazmar životní síla.

Měsíc symbolizuje bindu-čakru a slunce manipúru. A protože oheň manipúry stravuje nektar z bindu-čakry, není tělo schopné účinně čelit nemocem a chátrání.

Átmá je sice nesmrtelné, ale v tomto světském bytí jsme připoutáni k tělu. Pouze v křehké tělesné schráně lze uskutečňovat duchovní rozvoj, a proto jógini, kteří by ho rádi už v tomto životě dovršili a došli mókši, si hledí uchovat tělo zdravé a odolávající věku.

Dávní ršiové hledali metody, jak vzácný nektar zachytit a využít. Přišli na to, že v tom může pomoci višuddhi-čakra a jazyk. V jazyku jsou umístěna subtilní energetická centra, z nichž každé má vazbu na určitou část těla. Ve višuddhi-čakře působí jedna z pěti hlavních vitálních sil, totiž udána-prána. Udána-prána aktivuje svaly hrdla a zodpovídá za polykání potravy. Další funkcí udána-prány je přivádět energii do hlavy. Zadrží-li se nektar z bindu ve višuddhi-čakře a dostane-li se na jazyk, začne s ním udána-prána nakládat jako s homeopatickým lékem. Pomalu rozpouštěný ho dopravuje energetickými kanály po celém těle.

Jak ale dostat vzácnou amrtu na jazyk? Ve spise Hatha-jóga-pradípiká je popsána technika khéčarí-mudrá, která tomu napomáhá. Khéčarí-mudrá se provádí následujícím způsobem: špičku jazyka ohneme dozadu co nejdále, tak abychom se dotkli měkkého patra. Tím zachytíme kapky nektaru z bindu-čakry.

Dosáhnout jazykem až dozadu a dotknout se špičkou měkkého horního patra se hned tak nepodaří. Ale je možné se k tomu dopracovat cvičením. Někteří jógini si opatrně vytahují uzdičku spojující jazyk se spodinou ústní dutiny, anebo si jemně natahují jazyk, až se prodlouží natolik, že špičkou dosáhne až k měkkému patru. Účinek khéčarí-mudry znásobíme, provedeme-li následně uddžáji-pránájámu a džálandhara-bandhu (uzávěr dechu přitištěním brady na hruď).

Při uddžáji-pránájámě se soustřeďujeme na dech v místě, kde prochází hrdlem. Průchod hrdlem zúžíme, takže dech vydává zvuk jako při hlubokém spánku. Džálandhara-bandha přeruší na chvíli proud dechu, a tím zadrží pránu v hrdle.

Další cvičení, které aktivizuje bindu-čakru, je viparítakaraní-mudrá. Do systému Jóga v denním životě je zahrnuta také pod názvem „obnovení energie“. V pozici viparítakaraní prýští nektar směrem k hlavě, a tím je rovněž uchráněn před stravujícím ohněm manipúry.

Symbolem bindu-čakry je měsíc – odtud její další název čandra-čakra (měsíční čakra). Když v meditaci spatříme svůj vnitřní vesmír, zjevuje se bindu-čakra jako kruh téměř zcela zakrytý víkem, zpoza něhož se prodírá světlo ve tvaru srpečku – měsíčního novu. Je to světlo, které vyzařuje Já ze sahasrára-čakry. Pokud je bindu-čakra probuzená a pročištěná, září ono světlo jako úplněk.

Měsíc, úplněk, je symbol úplnosti, energie a nektaru. Měsíc dodává zemi životodárnou pránu, která vyživuje vegetaci. Pro výživu rostlin je důležité nejen světlo slunce, ale i světlo měsíční.

Šrí Kršna říká v Bhagavadgítě (XV/13):

V podobě Země udržuji bytí svou životodárnou energií.
V podobě Měsíce zásobuji vegetaci silou svého nektaru.

Měsíc je symbolem boha Šivy. Mantrou bindu-čakry je AMRTAM – „jsem nesmrtelný“.

Mantra míru končí veršem:

ÓM TRIJAMBAKAM JADŽÁMAHÉ SUGANDHIM PUŠTIVARDHANAM
URVÁRUKAMIVA BHANDANÁN MRITJÓR MUKŠÍJA MÁMRTÁT
Uctívám Tříokého, Všudypřítomného,
kéž nám i přírodě požehná zdravím,
kéž nás jeho požehnání osvobodí a vede k nesmrtelnosti.

Tato mantra se nazývá MAHÁ-MRTJUN-DŽAJA-MANTRA – vznešená mantra vítězství nad smrtí.

Kéž nám Šivovo světlo naplní vědomí. Kéž se nektar nesmrtelnosti rozlije v našem čidákáši (vnitřním prostoru).

Nektar nesmrtelnosti uvede do souladu všechny čakry. Strach, smutek, hněv, zášť a další pocity, jež nás uvrhají do nemoci, se rozplynou v této hojivé mantře.

Nechť se po celém světě šíří půvab, souzvuk, láska, štěstí a spokojenost.
Návštěvník
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 20. čer 2023 15:21:54

Obrázek

sahasra – tisíc, nekonečný počet

Sahasrára je umístěna na temeni hlavy pod fontanelou. U novorozeného dítěte je fontanela ještě hmatatelná. Nazývá se rovněž „tisícilistý lotos“, „brahmarandhra“ (brána k osvobození) anebo „zřídlo světla“: Proudí z ní nadzemské světlo jasnější než slunce.

Každé světlo je bledé ve srovnání se světlem slunečním. Podobně bledá jsou světla všech čaker ve srovnání s nepopsatelným světlem sahasráry. Sahasrára nemá žádnou zvláštní barvu ani vlastnost. Její světlo obsahuje vibrace všech barev sjednocené do koruny jasu, jemuž se nic nevyrovná. Do sahasráry proudí energie všech nádí, podobně jako se všechny veletoky vlévají do oceánu.

Elementem sahasráry je ÁDI-TATTVA neboli ÍŠVARA-TATTVA. Je to počátek tvorby, čisté světlo a jediné bytí, Bůh sám. Je to tattva ÁDI ANÁDI. ÁDI znamená „počátek“, ANÁDI znamená „bez počátku“. Jakmile se však ádi-anádi-tattva spojí s gunou, vlastností, ohraničí se. Podobně jako čistá voda, která sama o sobě nemá žádnou chuť, chutná teprve podle přidané přísady. V kosmu se ádi-anádi-tattva manifestuje v různých podobách s nejrůznějšími vlastnostmi a funkcemi – jako oheň, voda, vzduch, země – avšak jejich základ je jeden: čistá podstata.

Probudí-li se sahasrára, zjeví se božský jas a je dosaženo nejvyššího vědomí. Sahasrára je sídlem Šivy, kterého v různých čakrách potkáváme ve třech podobách:

jako Pašupati, Pán zvířat, se zjevuje v múládhára-čakře;
jako šivalingam je symbolem múládhára a ádžňá-čakry;
v sahasrára-čakře má podobu Ádi-Šivy, což je Nejvyšší Božské Vědomí, prazáklad vesmíru.
Ádi-Šiva je nestvořený tvůrce vesmíru – SVAJAMBHÚ. Reprezentuje blaženost (ánandu), čisté vědomí (purušu) a osvobození (mókšu). Je dokonalý, věčný, božský, září jako miliony sluncí. Žádná karma se ho nemůže dotknout. Jakákoli nečistota se rozpustí a shoří v jeho blízkosti. Vyzařuje čistotu, jas, světlo, lásku a pravdu.

V každém individuu (džívátmá) žije Já (átmá), jehož podstatou je paramátmá, Nejvyšší Já, zjevující se v podobě Ádi-Šivy v sahasráře.

Átmá a paramátmá jsou jedné podstaty. I átmá je obdařeno božským vědomím; dokud však nedosáhlo mókši, je poutáno a omezeno individuálním já a pěti kóšami. Paramátmá je naproti tomu neohraničené a nadosobní. Je to Nejvyšší Vesmírné Já – „světlo života“. Když vědomí individuální bytosti (džívátmá) dojde do sahasrára-čakry a sjednotí se s Ádi-Šivou, bude osvíceno a zbaveno veškerých pout a omezení. Jako při východu slunce pomíjí noc, tak mizí temnota nevědomosti při otevření sahasrára-čakry. Tohoto stavu můžeme dosáhnout krijá-jógovými meditacemi a z milosti gurua (guru-krpá).

Po celý život usiluje džívátmá – ať vědomě či podvědomě – po znovusjednocení se svou vlastní podstatou, se svým pravým a skutečným Já. S Nejvyšším Já. Jinými slovy, toužíme po štěstí. To ovšem spočívá ve splynutí džívátmá a paramátmá, symbolicky řečeno ve splynutí Šivy a Šakti.

Šakti sídlí v múládhára-čakře a Šiva v sahasráře. Oba spojuje nepřekonatelná přitažlivost, a vzdálenost, kterou mezi nimi pociťujeme, je ve skutečnosti temná zóna nevědomosti. Příkop oddělující Šivu a Šakti (purušu a prakrti, neboli vědomí a přírodu) není nic jiného než nevědomost, a ta nás uvrhuje do pocitů samoty, smutku, strachu a pochyb, provázejících nás po celý život. Přechod přes onen příkop je zatarasen bezpočetnými karmami.

Iččhá-šakti (síla vůle) dává popud k tomu, abychom balvany karem začali konečně odstraňovat. Probudí-li se v džívátmá tato svatá síla, povede ho nezadržitelně ke sjednocení s Božským Já. Karmy individua určují, odehraje-li se proces sjednocení bouřlivě, anebo bude-li se odvíjet postupně a zvolna.

Ke spojení Šivy a Šakti dochází při splynutí dvou hlavních nádí idy a pingaly a při jejich vzestupu centrální nádí sušumnou. K tomu ovšem musí být splněn jeden důležitý předpoklad. V kapitole o anáhata- čakře se dočteme, že sídlo átmá je v srdci. Átmá tedy může dojít sebepoznání a sebeuskutečnění pouze tehdy, pokud se skrze brahma-nádí (neboli džňána-nádí) ustaví přímé spojení mezi probuzenou anáhata-čakrou a sahasrára-čakrou. Vysychá-li v anáhata-čakře láska a bhakti, sahasrára se neotevře.

Jen z probuzené a pročištěné anáhaty může stoupat jas átmá až k „bráně Brahmanu“ a skrze ni dosáhnout božského vědomí. Pak se v oceánu „brahma-džňána“ otevře kalich tisícilistého lotosu a z jeho středu zazáří perla parama-šakti. Džívátmá se pak jako labuť ponoří do oceánu nádhery, do věčného božského bytí. A při spojení s Nejvyšším Já se rozpustí jeho individuální existence, tak jako řeka přestává být řekou a ztrácí jméno i podobu poté, co vplyne do moře.

Jógin se ocitá ve sféře čistého vědomí a věčné, čisté blaženosti: SAT-ČIT-ÁNANDA-SVARÚPA-ÁTMÁ. Této roviny vědomí, kterou nelze popsat slovy, dosáhli světci všech dob.

Nemáme-li při meditaci žádné vize a prožitky, je to proto, že nám ohrada našeho omezeného já brání ve výhledu. Máme své átmá sice přímo spojené s Bohem, ve skutečnosti je Bohem ono samo, avšak zatím si toho nejsme vědomi.

Vraťme se k symbolu lotosu. Kořen lotosu symbolizuje Ádi-Šakti, prvopočáteční božskou sílu. Je umístěn v múládháře. Květ lotosu v sahasrára-čakře je Ádi-Šiva, Božské Vědomí, Nejvyšší Já. V rádža- józe se tyto praprincipy nazývají džívátmá a paramátmá. A protože mezi nimi není v podstatě rozdíl, člověk, v němž se sjednotí, se sjednotí sám se sebou. Oddělenost džívátmá od paramátmá je pouze zdánlivá. Vnímáme je rozdvojeně, protože neumíme vidět jejich jednotu. A než džívátmá postoupí ve svém vědomí do místa, kde bude s to onu jednotu uzřít a nazřít, musí urazit obvykle dlouhou cestu.

Vědomí se rozvíjí postupně jako lotos, jehož semeno vložené do temného bahna jezera nejprve vzklíčí, pak pozvolna roste a roste, až dosáhne vodní hladiny, a nad hladinou se na světle rozvine z poupěte zářivý květ. Lotosový stonek vědomí začíná v „kořenné čakře“ – múládháře, nebo také múla-prakrti, a pak stoupá skrze jednotlivé čakry vzhůru uprostřed vodstev světské máji, až konečně naplno rozkvete v sahasrára-čakře.

Každý jednotlivý člověk jde svou cestou, má svou historii, své zkušenosti, ale každý nakonec dojde ke stejnému cíli, ke stejné Pravdě, ke stejné Skutečnosti. Cesta k cíli je dlouhá, namáhavá a plná překážek. Úspěšně dojde ten, kdo má neustále na zřeteli svůj duchovní cíl a jde za ním soustavně a ukázněně. Kdo se naopak žene za světským štěstím, často zabloudí. Věčné a skutečné štěstí je v nás, nikoli venku. Kdo tápe po štěstí venku, je jako jelen ženoucí se lesem za pižmovou vůní, kterou ve skutečnosti vydává on sám.

Svatý František z Assisi řekl výstižně:

To, co hledáte, je to, co hledá.

Naplnění a mír najdeme pouze tehdy, obrátíme-li se ke svému vnitřnímu Já.

Hledejte Boha, usilujte o nalezení Boha, neusilujte o zázračné schopnosti, siddhi, nebo o nějaká nadpřirozená dobrodružství. Odevzdejte svůj život Bohu a proste ho: „Pane, děj se vůle tvá. Nechť se naplní můj osud.“

Největší štěstí, které nás díky dobrým skutkům z minulých životů může potkat, je setkání s duchovním Mistrem. Mistr nás vede radami, učí nás techniky, kterými budeme s to pročistit své „vnitřní pole“ a otevřít vědomí božskému světlu. Mistr nás provází všude a všemi úrovněmi, na které nás osud zanese. Pod jeho ochranou nemůže naší duši nic ublížit.

Největší neštěstí člověka je zemřít, aniž si uvědomil, kdo je Bůh. Poznání, že promarnil jedinečnou možnost uskutečnitelnou pouze v lidském životě, bude velice bolestné. Čeká ho nový koloběh smrtí a znovuzrození.

Po smrti přistaneme nevyhnutelně v astrální rovině odpovídající našim karmám. V astrálním světě jsme si sice všeho vědomi, ale nemáme schopnost jednat. Vidíme před sebou probíhat svůj život jako film, doléhají na nás chyby a omyly našeho pozemského života, ale zároveň vnímáme s radostí spásnou blaženost božského světla a božské lásky, kterou nám vysloužil náš duchovní pokrok a naše dobré skutky. Nemůžeme ovšem rozhodovat ani jednat. Směr další cesty je určován proudem minulých karem.

Džívátmá je postaveno na rozcestí tří dalších osudových cest. Dvě vedou do máji znovuzrození a třetí k pravé skutečnosti a ke sjednocení s Nejvyšším Já.

V Bhagavadgítě (VIII/24–25) ukazuje bůh Kršna, jaké podmínky určují duši tu nebo onu cestu:

Každý, na kom dosud spočívají pouta karem, ať špatných či dobrých, se vrací zpět do pozemského těla. Kdo se na světě dopouštěl špatných skutků, kdo postrádal lásku a jednal bezcitně, zrodí se v rovině zvířecího vědomí. Tu lze popsat jako peklo. Na zvířecí úrovni má duše velice omezené schopnosti sebeutváření. Nevládne ani svobodnou vůlí, ani intelektem, ani řečí, ani tvůrčím myšlením. Ve zvířecím bytí se vědomí rozvíjí velmi pomalu a mnoho času je třeba k odčinění karem. Ten však, u něhož převažují dobré skutky, dostává znovu příležitost zrodit se v lidském těle a usilovat o osvobození jako člověk. Podle podílu dobrých a špatných karem ho bude v životě potkávat štěstí nebo neštěstí. Nejkrásnějším plodem dobrých skutků v předchozím životě je šťastný život v pokojném prostředí, život obdařený mnoha příležitostmi k duchovnímu rozvoji.

Ten však, komu poznání, nesobecké činy, boží milost a pomoc Mistra dopomohly k úplnému osvobození od karem, se už znovu nezrodí – leda by na tento svět přišel z vlastní vůle jako pomocník a učitel.

To jsou cesty, po kterých se bude duše ubírat po smrti. Duše spjatá s astrálním a kauzálním obalem opouští fyzické tělo jednou z „devíti bran“: ústy, očima, ušima, nosními dírkami, vyměšovacími orgány nebo genitáliemi. Někdy je možné zřetelně pozorovat, kudy duše vyšla. Pokud se umírající pokálí nebo pomočí, znamená to, že jeho duše bloudí v nižších úrovních vědomí. Takové duše obzvláště potřebují, aby jim naše modlitby pomohly dosáhnout jasnější schopnosti sebeuvědomování poté, co si odbudou čekací lhůtu a zrodí se opět v lidském těle. U některých umírajících se otevřou oči nebo ústa. Někomu vytryskne kapka krve z nosu nebo z uší. To naznačuje rovinu, ve které bude jejich duše putovat v souladu s jejich karmami.

Duše osvobozeného jógina nebo Mistra opouští tělo „desátou branou“, sahasrára-čakrou. Někdy přitom vytryskne kapka krve na temeni hlavy, anebo se tu objeví světelný paprsek. Duše sebeuskutečněného člověka vstoupí do nejvyšší úrovně vesmíru, na níž bude přijata jako vítězný hrdina.

Rozvojový postup čakrami, proměny vědomí, prosvětlení myšlenek a citů není vůbec lehká záležitost. Je při tom potřeba mnohé překonat a vymýtit spoustu zakořeněných zvyků. Bohužel se stále dopouštíme nepředložených činů a vypouštíme z úst neprozřetelná slova. Máme však možnost prosit, aby nám všechny neúmyslné omyly byly odpuštěny:

Pane, veď nás z nevědomosti k poznání, ze tmy ke světlu.
Nechť tvé Božské Světlo neustále osvětluje mé srdce a mé vědomí.

Ale ať byla cesta sebenamáhavější a sebetrnitější, u cíle okamžitě zapomeneme na všechny bolesti a vynaložená námaha nám bude připadat nicotná ve srovnání s blaženstvím, které tu prožijeme. Proto zůstaňme silní a za žádných okolností se nevzdávejme cíle.

V životě je nejdůležitější provádět duchovní cvičení s bhakti – s láskou a oddaností. Bhakti, átma-čintana – neustálé rozjímání o átmá, mantra a meditace probouzejí čakry. Sattvická bhakti je spolehlivá cesta k Bohu, neboť dokud v člověku hoří plamen čisté lásky a oddanosti, nemohou se k němu přiblížit stíny škodlivých sil.

Nechte sebou protékat řeku lásky a držte zapálenou svíčku moudrosti pevně v ruce. Buďte světlem každému, koho potkáte na cestě, a pomáhejte, pokud je třeba pomoci. Tím uspíšíte pokrok na vlastní duchovní cestě.
Návštěvník
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 20. čer 2023 15:24:35

Obrázek
Návštěvník
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Pedro. » úte 20. čer 2023 15:47:35

To je slušně popsané, zachycené.. dobrá škola.
Pedro.
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod mudrc » úte 20. čer 2023 17:33:12

Je to takový vachrlatý. Např.
Barva višuddhi-čakry je fialová.

Fialová barva je ale na konci viditelného spektra, tak logicky krční čakra nemá fialovou barvu. Ra i Cayce přisuzují krční čakře modrou barvu. Což logicky odpovídá pořadí barevného spektra:

Obrázek
mudrc
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Pedro. » úte 20. čer 2023 18:22:46

mudrc píše:Je to takový vachrlatý. Např.
Barva višuddhi-čakry je fialová.

Fialová barva je ale na konci viditelného spektra, tak logicky krční čakra nemá fialovou barvu. Ra i Cayce přisuzují krční čakře modrou barvu. Což logicky odpovídá pořadí barevného spektra:

Obrázek

Jo to je fakt, teď jsem se k tomu dočet. To nevím, proč si tu Višuddhi interpretují fialově. Bývá vyobrazována modře. I když já barvy čaker nevidím. Krišna, který ji vládne, je taky vyobrazován povětšinou modře. Ale jsou tam i dobré postřehy.
Pedro.
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod *.* » úte 20. čer 2023 19:43:52

Dobrý postřeh :yes:

Obrázek
*.*
 

Re: Čakry

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 27. pro 2023 7:44:41

Čakry jsou považovány za energetické centra v těle, které hrají klíčovou roli v duchovním probuzení a osvícení. Existuje sedm hlavních čaker, které se nacházejí podél páteře od kořene až po korunu hlavy. Každá čakra má svůj vlastní význam a souvisí s určitými emocemi, tělesnými funkcemi a aspekty duchovního růstu.

Duchovní probuzení a osvícení často zahrnují proces otevírání a vyvažování těchto čaker. Když jsou čakry v rovnováze, energie může volně proudit tělem, což podporuje pocit celkového zdraví a pohody a umožňuje hlubší duchovní uvědomění a růst. Pokud je některá čakra blokována, může to vést k fyzickým, emocionálním nebo duchovním problémům. Proto je důležité pravidelně pracovat na vyvažování a otevírání čaker jako součást duchovní praxe.

Existuje několik způsobů, jak pracovat na vyvažování a otevírání čaker. Zde jsou některé z nich:

Meditace: Meditace je jedním z nejúčinnějších způsobů práce s čakrami. Existují specifické meditace zaměřené na každou čakru, které mohou pomoci otevřít a vyvážit energii.

Jóga: Jóga je další skvělý způsob, jak pracovat s čakrami. Existují specifické jóga pozice nebo asany, které jsou spojeny s každou čakrou.

Dýchání: Dýchací techniky, známé jako pranayama v józe, mohou také pomoci vyvážit čakry.

Zvuková terapie: Některé techniky zahrnují použití zvuku, jako jsou zpěv nebo poslech specifických frekvencí nebo manter, které odpovídají každé čakře.

Kameny a krystaly: Někteří lidé používají kameny a krystaly, které odpovídají každé čakře, aby pomohli vyvážit a otevřít své čakry.

Aromaterapie: Použití esenciálních olejů, které odpovídají každé čakře, může být také užitečné.

Stravování: Některé potraviny odpovídají každé čakře a jejich konzumace může pomoci vyvážit a otevřít čakry.

Někteří učitelé a praktikové tvrdí, že když se člověk stane plně uvědomělým ve svém duchovním srdci, může to vést k harmonizaci a vyvážení všech čaker.

Duchovní srdce, někdy nazývané také srdcová čakra nebo Anahata, je považováno za centrum lásky, soucitu a empatie. Když je tato čakra plně otevřená a vyvážená, může to umožnit volný tok energie do ostatních čaker, což může vést k jejich harmonizaci.

Nicméně, je důležité poznamenat, že zatímco někteří lidé mohou zaznamenat tento druh harmonizace, pro jiné to nemusí být stejné. Každý člověk je jedinečný a tak je i jeho duchovní cesta originální. Proto je důležité najít praxi a přístup, který nejlépe vyhovuje vašim individuálním potřebám, zkušenostem a životnímu stylu.
Návštěvník
 

Předchozí

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků