Nechť druzí pomáhají světu, nechť postaví ašrámy a přizvou do nich žáky. Pro mě jsou všechny tyto činnosti marnivostí, samolibostí a klamem. Protože nic nepotřebuji a jsem zcela usazen v Sobě, není proč se sužovat nicotnými světskými zisky a činnostmi.
Existují tři základní motivy: sex, jídlo a spánek. Všechny ostatní motivy jsou pouze pro zábavu. Nejsou pro vás nijak hodnotné. Vy jste za (před) všemi touhami, které v podstatě závisí výhradně na vědomí ´Já jsem´. Když všechny touhy zmizí, vědomí také zmizí – to co zůstává, je Skutečnost. Žádné úsilí není potřebné. Nepokoušejte se potlačovat své touhy, prostě se zdržte ztotožňování se s nimi – ´Já nejsem touto touhou.´Touha pak sama od sebe zmizí.
Tento svět je nástavbou vašeho vědomí bytí. Vše závisí na vašem vědomí existence. Dokud si nejste sama sebe vědomi, nemůžete si nic pamatovat; pokud si nebudete nic pamatovat (to znamená, že paměť musí fungovat), nebudete si vědomi světa. Bůh je představa v mysli, jež je závislá na vědomí vlastní existence. Skutečnost může být pouze jedna jediná. Každá bytost má různé pojetí Boha. Neplatí, že tu mohou existovat rozdílné Skutečnosti, protože skutečné vykreslení Skutečnosti je toto: Skutečnost je To, co neustále přetrvává a nikdy se nemění. Je Tím, co pozoruje všechny stavy, Boha, představy, atd. Je Podstatou, která se nikdy nemění, ale je neustálým svědkem změn.
Ať děláte co děláte, k Sebe-poznání vás to nedovede. Jakmile poznáte svou pravou přirozenost (svarúpa), pak každá vykonaná činnost bude ´dobrá´. I přesto je to ale pouze zdánlivá činnost. Toto vědomí sebe sama (´Já jsem´) je dosud objektivním poznáním, to znamená poznáním s atributy. Toto vědomí ´Já jsem´ má ve své čirosti pouze jedinou kvalitu (čiré bytí) a je známé pod pojmem Saguna Brahman (Bůh s formou), nebo též jako Íšvara rúpa (forma Boha či stvořitele). Tato prvotní kvalita čirého vědomí ´Já jsem´ je známá jako sattva guna (kvalita harmonie); po ní následují další kvality (guny). Nejprve to je tedy sattva guna (čistota, harmonie), potom radža guna (vášeň, činnost), a nakonec tamas guna (tupost, temnota). Pojem sattva guna se vztahuje k čirému vědomí. To je ´Já jsem´ ve své ryzosti, označované též jako Íšvara. Když tato sattva guna uvadne a vyschne, vyčerpá se rovněž odražené vědomí. Sebeláska není skutečně láskou k Já, neboť kdo je tím, kdo zná Já, aby jej miloval? Je to v podstatě pouze láska k Saguna Brahman. Tato láska vyvstane z touhy zachovat toto vědomí. Právě fakt, že existujete (pocit ´Já jsem´) je láskou samotnou. Já netouží po vědomí sebe sama, protože je neustále kompletní, dokonalé. Já si nic nežádá ani nepřeje. To sattva guna ve vás si chce zachovat toto vědomí. Nevíte, co Já je, tak jej milujete? Ve skutečnosti je sebeláska láskou sattva guny, to jest poznáním ´já existuji´. Guny (kvality) jsou pouhé vědomí, tudíž nejsou vámi, neboť vy jste Podstatou jsoucí za všemi gunami (kvalitami). Odhodit něco prostě značí sloučit to s Já.
Vědomí ´Já jsem´ je první, počáteční pocit. To, co tu je před ´Já jsem´, je neměnné, a to vám poskytuje informace o individualitě, apod. Jedná se o neměnnou Podstatu, na které se vynořují měnící se formy (individualita a svět). Všechny proměnlivosti se objevují na tomto neměnném základu. Intelekt k vám přišel pouze prostřednictvím vědomí. Věci mohou být pojaty, pouze když tu jste vy. Nemusíte si intelektuálně ověřovat, že existujete, neboť je to samozřejmý fakt. Blažený klid je vychutnáván tímto konkrétním pocitem ´Já jsem´. Vy nejste mysl ani pocity. Zlost od sebe odvrhnout nemůžete, ona se musí ve vás rozpustit. Prostě na základě zlosti či závisti dál nejednejte. Jak byste mohli být závistiví, když jste za vším? Není zapotřebí vyvíjet úsilí, abyste dosáhli Pravdy. Pravdu nelze chytit a držet. Je Tím, co zůstává poté, kdy je vše ostatní znegováno. Já nepotřebuje žádný vývoj; pouze mysl hledá změnu a vývoj. Vyhněte se srovnáváním se s ostatními, neboť ve skutečnosti porovnáváte jejich mysl se svou a ne Já, které je vždy u všech stejné. Jednalo by se tudíž o relativní posouzení a projekci v mysli pozorovatele. Nalezněte Podstatu sebe sama, toho, co jste, a poznáte, že zrcadlo je vždy čisté.
Veškerý objektivní svět je iluzí, společně se vším, co v něm děláte. To, co děláte, nemá na svět žádný dopad. To, že existujete (jako osobnost, pocit či vědomí ´Já jsem´) je samo o sobě iluzí, proto vše, co je viděno prostřednictvím této iluze, nemůže být skuteč¬né. Vše, co říkám – celá tato diskuse je iluzí. Na druhé straně však je pravda, že na duchovní cestě musíte pokračovat. Kdybych vám toho řekl víc, nelíbilo by se vám to. Abyste se dostal k svatyni Šivy, musíte se Šivy dotknout. Není tu žádný rozdíl mezi Kristem a smítkem prachu na cestě. Vše je Brahman. Kdybych šel na pláž Čowpatty (v Bombaji), a toto řekl lidem, pak by mne ukamenovali. Základní věcí je vědomí ´Já jsem´. Pokud není toto vědomí přítomné, nejsem tu, a ani zde nemohou být další lidé. Všechny představy o Bohu, nebi a pekle, atd. nejsou nic než ideje vycházející z vědomí ´Já jsem´. Vědomí sebe sama se objeví a zmizí, ale Já neboli vy jako Skutečnost jste za (před) vědomím. Čirá nevědomost je čiré poznání (vidžňána). Džňánin říká, že vaše vlastní vědomí neboli pocit ´Já jsem´ ve své čirosti je jediný opravdový Bůh. Nicméně můj Sadguru (pravé Já) si není ani tohoto vědom. Z tohoto Boha (vědomí ´Já jsem´) vy To, že existujete, je iluze; že existujete jako něco či někdo oddělený je tím odmítnutím. Přirozeností máji (iluze) je to, že se jeví jako odlišná a mnohá, ale nakonec vše zmizí. O počátku, zdroji mluvit nelze, protože je to za časem. Vaší Podstatou je ryzí Uvědomě-ní. Sadguru (Já, Skutečnost) zmenší účinek a dopad této iluze, která tak bude slábnout a slábnout až nakonec splyne se Sadguruem. Aktivitu nelze transcendovat do té doby, dokud se nenavrátíte do Zdroje. To, že existujete (v pocitu ´Já jsem´) je iluze, jejíž přirozeností je rozdělenost, různost a mnohost. Já jsem zbaven jógy (nirjóga). Slova a výrazy vycházejí z vědomí skrze čit- šakti (hru či pohyb energie či síly vědomí). Já sleduji vynoření světa. Mája je jako svědek, který podává důkaz o svém stavu a je jí to proto prominuto; ona vykládá příběh o svém vlastním podvodu.cházejí všechny další věci, ale v mém originálním stavu žádný Bůh není.
Nemám nic, co bych získal z duchovní či hmotné oblasti. Mám dokonalé pochopení objektivního světa, ale Já jsem před (za) tím. Vědci získávají pouze poznání objektivního světa, tudíž mají objektivní poznání. I vědomí je objektivní. Vědci se nikdy neobrátili směrem ke zdroji, podstatě, a nesnažili se to prošetřit. Jsem také vědec, avšak vědec skutečného (nejzazšího) Já. Žádný džňánin nebude nikdy vystavovat na odiv a chlubit se svým poznáním, ani nebude hromadit velké množství následovníků. Jakým způsobem bude jednat ten, kdo to pochopil? Jste si vědom sebe sama; tato informace je zde přítomná.
Kdo je tím, kdo vás přiměje patřičně jednat? Vědomí sebe sama diktuje, jaké činnosti budete provádět či jaké způsoby jednání budete mít. Mysl je nástavba vědomí. Jen vědomí nutí každého náležitě jednat; jedině z vědomí jsme k tomu vedeni.
Vědomí se objeví na uvědomění a jedná. Uvědomění nejedná, ono je čirým svědkem. Vědomí sebe sama neboli čiré vědomí je Bůh (Íšvara) neboli stav ´Já jsem´, tj. universální vědomí. Není to každopádně osobní vědomí. Veškerý svět je vytvořen vědomím. Když se toto vědomí omezí na individuální totožnost, stane se egem, intelektem, myslí či džívou.
Vědomí sebe sama vás přiměje vykonávat různé činnosti, ale jakmile odejde, zůstává tu ryzí Bytí. Informace, že jste svědkem všech činností, je stav Boha (Bhagavan, Íšvara). Ten, kdo to chápe, je znalcem neboli svědkem.
V nejvyšším stavu poznání nelze pronést žádné prohlášení typu ´Já jsem toto´ či ´Já jsem tamto´.Ve stavu Parabrahman není žádná mysl, tělo, atd.
Pro džňánina je fyzická smrt pokládána za oceán štěstí. Když jógin říká ´Já jsem toto´ nebo ´Já jsem tamto´, vězte, že to je prostě klam neboli iluze. Uvědomění je základem třech gun (kvalit čistoty, činnosti a tuposti).
Rámakrišna, Vivékananda a další velcí světci a osobnosti se mohou zdát odlišní, ale v podstatě vycházejí z jedné, stejné Skutečnosti a vrací se nazpět do téže neměnné Skutečnosti. Pochopil jsem zcela svou přirozenost. Proč bych tedy měl uctívat někoho jiného, nějakou pomíjivou osobnost? Zázrak, ať je jakýkoliv, se může odehrát jedině tam, kde je přítomná nevědomost čili kde není přítomné Poznání. Může se stát cokoliv, protože vše, co se objevuje, je navršené na džňáninovi v čirém světle jeho vědomí, proto není těmito zázraky nijak zaujat.
Pomáhat světu, vykonávat dobročinné skutky, provádět zázraky, atd. – to vše je iluze. Ve své podstatě je toto vše iluze. Rodina, přátelé a příbuzní jsou v zásadě klamem a připoutanost k nim by měla být prováděna jako oběť iluzi. Stavy štěstí a neštěstí se džňánina nijak nedotknou.
Mark West (Austrálie) zaznamenal tyto rozhovory se Šrí Nisargadatta Maharadžem v letech 1976-1977. Markovo spojení se Šrí Nisargadatta Maharadžem bylo rozhodujícím bodem obratu jeho takzvaného života. Prostřednictvím semen, která Maharadž zasel, těchto semen nevyčíslitelné hodnoty, ´semen vědomí´, Mark došel k poznání, že je Pravda a že vždy byl a bude Pravda. Tou Pravdou je, že se vůbec nic nikdy nestalo – vše je toto Nedvojné Absolutno. Mark říká, že nyní je u něho pocit naprosté svobody a úplné spontánnosti, který přežívá, zatímco předtím vždy pociťoval, že tu něco chybělo. Bylo tu s ním něco v nepořádku. To vše je zcela pryč. Takže jestli něco získal, pak právě toto. To, co hledal, bylo vždy s ním.
Ukázka z knihy "Já Jsem To", rozhovory se Šrí Nisargadattou Maharádžem
Tazatel: Je věcí každodenní zkušenosti, že se při probuzení náhle objeví svět. Odkud pochází?
Maharádž: Dříve, než může cokoli vzniknout, musí tu být někdo, komu se to přihodí. Předpokladem všeho, co vzniká či zaniká, je změna na nějakém neměnném pozadí.
T: Před probuzením jsem byl nevědomý.
M: V jakém smyslu? Myslíte tím, že si na nic nepamatujete, nebo, že jste nic nezakoušel? Nezakoušíte snad i tehdy, když jste nevědomý? Můžete existovat, aniž byste o tom věděl? Je výpadek paměti důkazem neexistence? Můžete oprávněně mluvit o vlastní neexistenci jako o skutečném zážitku? Nemůžete ani říci, že neexistovala vaše mysl. Copak jste se nevzbudil, když na vás zavolali? A nepřišel snad při probuzení jako první právě pocit „Já jsem“? Nějaké semeno vědomí musí existovat i během spánku nebo mdloby. Při probuzení přichází zkušenost: „Já jsem – tělo – ve světě“. Může se zdát, že tato zkušenost vzniká postupně, ale ve skutečnosti je to jediná, souběžná myšlenka, že mám tělo ve světě. Může tu být samotný pocit „Já jsem“, bez toho, že byste byl někým?
T: Já jsem vždy někým, kdo má své vzpomínky a zvyky. Neznám žádné jiné „Já jsem“.
M: Možná vám něco brání v tom, abyste to poznal. Co děláte, když nevíte něco, co vědí ostatní?
T: Hledám podle jejich návodu zdroj tohoto poznatku.
M: Není pro vás důležité vědět, zda jste pouhé tělo, nebo něco jiného? Anebo možná vůbec nic? Nevidíte snad, že všechny vaše problémy jsou pouze problémy vašeho těla? Jídlo, oblečení, přístřeší, rodina, přátelé, jméno, pověst, bezpečnost, přežití – to vše ztrácí svůj význam v okamžiku, kdy si uvědomíte, že nemusíte být pouhé tělo.
T: Jaký užitek mi přináší poznatek, že nejsem tělo?
M: Dokonce ani říkat, že nejste tělo, není úplně správné. Vy jste totiž do jisté míry všechna těla, srdce, mysli a mnoho dalšího. Ponořte se hluboce do pocitu „Já jsem“ a zjistíte to. Jak najdete věc, kterou jste někam založil nebo někde zapomněl? Myslíte na ni, dokud si ji znovu nepřivoláte. Pocit bytí, pocit „Já jsem“ je první, co se vynoří. Ptejte se sám sebe, odkud se bere, nebo ho jen tiše pozorujte. Když mysl setrvá bez pohnutí v „Já jsem“, vstoupíte do stavu, který nemůže být slovně popsán, ale může být zakoušen. Jediné, co potřebujete dělat, je zkoušet to znova a znova. Pocit „Já jsem“ je koneckonců stále s vámi, jenom jste k němu přidal všechny možné věci – tělo, pocity, myšlenky, představy, posedlosti a tak dále. Všechna tato sebeztotožnění jsou zavádějící. Kvůli nim se považujete za něco, co nejste.
T: Co tedy jsem?
M: Úplně stačí vědět, co nejste. Nepotřebujete vědět, co jste. Neboť dokud poznání znamená popis z hlediska toho, co je již poznáno, ať pomocí vnímání nebo myšlení, nelze hovořit o sebepoznání, protože to, co jste, lze popsat pouze negativně. Jediné, co můžete říci, je: „Nejsem toto, nejsem tamto“. Nemůžete smysluplně říci: „Toto je to, co jsem“. To prostě nedává smysl. Co lze označit jako „tohle“ nebo „tamto“, to nemůžete být vy sám. Zcela jistě nemůžete být „něco“ dalšího. Vy nejste nic vnímatelného ani představitelného. Nicméně bez vás není možné ani vnímání, ani představivost. Sledujete, jak srdce cítí, mysl myslí, tělo jedná; samotný akt vnímání ukazuje, že nejste to, co vnímáte. Může bez vás existovat vnímání a zakoušení? Zkušenost, zážitek, musí někomu „patřit“. Někdo musí přijít a prohlásit zkušenost za svou vlastní. Bez zakusitele není zkušenost skutečná. Právě ten, kdo zakouší, dává zkušenosti její skutečnost. Jakou cenu má pro vás zkušenost, kterou nemůžete mít?
T: Není zkušeností i pocit být zakusitelem, pocit „Já jsem“?
M: Samozřejmě, každá věc, která je zakoušena, je zkušeností. A v každé zkušenosti vyvstává i její zakusitel. Paměť vytváří iluzi kontinuity. Ale ve skutečnosti má každá zkušenost svého vlastního zakusitele a onen pocit identity je dán společným faktorem, který je u kořene všech vztahů zakusitel – zkušenost. Identita a kontinuita nejsou jedno a totéž. Tak jako má každá květina svou vlastní barvu, a přesto jsou všechny tyto barvy vyvolány stejným světlem, tak se v nerozděleném a nedělitelném uvědomění objevuje i mnoho zakusitelů, vzájemně oddělených v paměti, avšak identických ve své podstatě. Tato podstata je kořenem, základem, bezčasovou a bezprostorovou „možností“ jakékoli zkušenosti.
T: Jak mám proniknout k této podstatě?
M: Nepotřebujete k ní pronikat, neboť jí už jste. Ona pronikne k vám, pokud jí k tomu ovšem dáte příležitost. Opusťte svou připoutanost k neskutečnému, a to skutečné hbitě a hladce zaujme své místo. Přestaňte si představovat, že jste nebo děláte to či ono, a vysvitne ve vás pochopení toho, že jste zdrojem a srdcem všeho. S tím přijde i veliká láska, která není otázkou volby či dávání přednosti něčemu, ani připoutaností, ale silou, která všechny věci učiní milými a hodnými lásky.
13. Nejvyšší Skutečnost, mysl a tělo (z knihy Já Jsem To)
Tazatel: Z toho, co jste nám řekl, se zdá, že si nejste zcela vědom svého okolí. Nám přijdete neobyčejně čilý a aktivní. Není možné, abychom uvěřili, že jste v nějakém hypnotickém stavu, jenž za sebou nezanechává žádnou vzpomínku. Naopak, vaše paměť se zdá být vynikající. Jak máme rozumět vašemu prohlášení, že co se týče vás, tak svět a vše, co je v něm obsaženo, neexistuje?
Maharádž: Všechno je to otázka zaměření. Vaše mysl je soustředěna na svět, zatímco moje mysl je soustředěna na skutečnost. Je to jako měsíc za denního světla – když svítí slunce, měsíc je stěží viditelný. Nebo si všimněte toho, jak jíte. Dokud máte jídlo v ústech, uvědomujete si ho, ale po spolknutí se jím dál už nezabýváte. Bylo by rušivé myslet na ně celou tu dobu, dokud není tělem stráveno a vyloučeno. Mysl by měla být normálně v klidu, ustavičná aktivita je chorobným stavem. Vesmír funguje automaticky – to vím. Co jiného potřebuji vědět?
T: Džňánin tedy ví, co dělá, jenom pokud na to obrátí svou mysl, jinak jedná naprosto nezúčastněně.
M: Průměrný člověk si neuvědomuje své tělo jako takové. Je si vědom svých smyslových vjemů, pocitů a myšlenek. A i ty zmizí ze středu vědomí a stanou se spontánními a bezúsilnými, jakmile přijde klid a nelpění.
T: A co je potom ve středu vědomí?
M: To, co nemá jméno ani formu, neboť je to za vědomím, bez jakékoli kvality. Dá se říci, že to je bod ve vědomí, který překračuje vědomí. Tak jako díra udělaná do papíru je v papíru, a přesto není papírem, tak i Nejvyšší Stav je v samém středu vědomí, a přesto je za vědomím. Je to jako otvor v mysli, kterým proudí světlo a zaplavuje mysl. A přesto tento otvor není světlem. Je to pouhý otvor.
T: Otvor je pouze prázdnota, nepřítomnost.
M: Přesně tak. Z pohledu mysli je to pouhý otvor, kterým světlo uvědomění může vstoupit do mentálního prostoru. Jedině světlo samo může být přirovnáno k tvrdému, hutnému, skálopevnému, homogennímu a neměnnému celku čirého uvědomění, osvobozenému od myšlenkových vzorců jména a formy.
T: Existuje nějaké spojení mezi mentálním prostorem a příbytkem Nejvyšší Skutečnosti?
M: Nejvyšší Skutečnost dává mysli její existenci. Mysl zas dává existenci tělu.
T: A co leží za tím?
M: Vezměme příklad. Ctihodný jógin, mistr v umění dlouhověkosti, starý přes 1000 let, mne přijde naučit svému umění. Mohu plně respektovat a upřímně obdivovat jeho úspěchy, ale přes to všechno mu řeknu: „K čemu je mi dlouhověkost?". Já jsem mimo čas. Jakkoli dlouhý může být život, je to pouhý okamžik, pouhý sen. A stejně tak jsem mimo všechny atributy. Zjevují se a mizí v mém světle, ale nemohou mne vystihnout a popsat. Vesmír, to jsou všechna jména a všechny formy založené na kvalitách a rozdílech mezi nimi, zatímco já jsem za tím vším. Svět je tu proto, že tu jsem já, ale já nejsem svět.
T: Ale vy ve světě žijete!
M: To říkáte vy! Vím, že je zde svět, který zahrnuje toto tělo a tuto mysl, ale nepovažuji je za „své" o nic víc, než ostatní těla a mysli. Existují v čase a prostoru, ale já jsem mimo prostor a čas.
T: Když ale všechno existuje díky vašemu světlu, nejste potom stvořitelem světa?
M: Nejsem ani možnost, ani uskutečnění, ani skutečnost věcí. V mém světle věci přicházejí a odcházejí – jako smítka prachu tančící ve slunečním paprsku. Světlo tato smítka osvětluje, ale nezávisí na nich. Nelze ani říci, že je vytváří. A nedá se ani říci, že je zná.
T: Pokládám vám otázku a vy odpovídáte. Jste si vědom této otázky a odpovědi?
M: Ve skutečnosti ani neposlouchám, ani neodpovídám. Ve světě událostí se děje otázka i odpověď. Mně se neděje nic. Všechno se pouze děje.
T: A vy jste svědek, nezaujatý pozorovatel?
M: Co to znamená svědek? Pouze znalost. Pršelo, a teď je po dešti. Nepromokl jsem. Vím, že pršelo, ale mě se to nijak nedotklo. Já jsem déšť pouze nezúčastněně pozoroval.
T: Plně realizovaný člověk, spontánně spočívající v Nejvyšším Stavu, vypadá jako by jedl, pil a tak dále. Uvědomuje si to nebo ne?
M: To, v čem se vědomí odehrává – univerzální vědomí či mysl – nazýváme éterem vědomí. Všechny objekty vědomí tvoří vesmír. To, co je jak za vědomím, tak za univerzálním vědomím, a přitom je pro obojí oporou, je Nejvyšší Stav, stav absolutního, dokonalého klidu a ticha. Kdokoli sem vstoupí, ten zmizí. Je to stav nedosažitelný slovy či myslí. Můžete mu říkat Bůh, Parabrahman nebo Nejvyšší Skutečnost, ale to jsou pouhá jména daná myslí. Je to bezejmenný, bezobsažný, nenucený a spontánní stav, jenž je mimo bytí i nebytí.
T: Zůstává v něm ale člověk vědomý?
M: Tak jako je svět tělem mysli, tak je vědomí tělem nejvyššího stavu. Tento stav není vědomým stavem, ale dává vědomí vzniknout.
T: Mnoho mých denních činností se děje ze zvyku, automaticky. Uvědomuji si celkový záměr, ale ne detailně každý krok. Jak se mé vědomí rozšiřuje a prohlubuje, podrobnosti mají tendenci ustupovat, a tím uvolnit prostor pro celkový pohled. Neděje se totéž, ovšem v mnohem větší míře, i džňáninovi?
M: Na úrovni vědomí – ano. Ale v nejvyšším stavu ne. Tento stav je naprosto jednotný a nedělitelný, je to jeden jediný celistvý blok skutečnosti. Jediný způsob, jak jej poznat, je být jím. Je nedosažitelný myslí. K jeho vnímání nejsou zapotřebí smysly a k jeho poznání není zapotřebí mysl.
T: Takto Bůh řídí svět.
M: Bůh neřídí svět.
T: Tak kdo to dělá?
M: Nikdo. Vše se děje samo od sebe. Vy kladete otázku a vy dáváte i odpověď. A odpověď znáte už v okamžiku položení otázky. Vše je to hra ve vědomí. Všechna dělení jsou iluzorní. Znát můžete pouze to, co je nepravdivé. Tím, co je pravdivé, musíte sám být.
T: Je zde vědomí pozorované svědkem a vědomí pozorujícího svědka. Je to druhé Tím Nejvyšším?
M: Jsou zde dva – jedinec a svědek, neboli nezaujatý pozorovatel. Když je chápete jako jednotu a dostanete se za ně, jste v Nejvyšším Stavu. Ten není smysly vnímatelný, neboť sám je tím, co vnímání umožňuje. Je mimo bytí i nebytí. Není ani zrcadlem, ani obrazem v zrcadle. Je tím, čím je – bezčasovou skutečností, neuvěřitelně pevnou a celistvou.
T: A co džňánin? Je to svědek, čili nezaujatý pozorovatel, nebo Nejvyšší Skutečnost?
M: Samozřejmě, že je Nejvyšší Skutečnost, ale lze na něj rovněž pohlížet jako na univerzálního svědka.
T: Zůstává však džňánin jedincem?
M: Věříte-li, že sám jste jedinec, vidíte jedince všude. Ve skutečnosti neexistují žádní jedinci, ale pouze přediva vzpomínek a zvyků. V okamžiku realizace jedinec zaniká. Totožnost zůstává, ale není to už jedinec. Totožnost je nedílnou součástí samotné skutečnosti. Jedinec sám o sobě neexistuje. Je jenom odrazem v mysli pozorujícího svědka, onoho „Já jsem", jež samo je zase jenom určitým modem (způsobem) bytí.
T: Je Nejvyšší Skutečnost vědomá?
M: Není ani vědomá, ani nevědomá. To vám říkám z vlastní zkušenosti.
T: Pradžňanam Brahma. Co je Pradžňa?
M: Je to poznání života samotného, které si není samo sebe vědomo.
T: Je to vitalita, životní energie, život?
M: Nejdříve přichází energie. Neboť všechno je nějakou formou energie. Vědomí je nejčlenitější v bdělém stavu, méně ve snu a ještě méně v hlubokém spánku. Ve čtvrtém stavu je již homogenní. Za ním je pak nevyjádřitelná, jednolitá skutečnost, příbytek džňánina.
T: Pořezal jsem si ruku. Zahojila se. Jaká síla to způsobila?
M: Síla života.
T: Co je to za sílu?
M: Je to vědomí. Všechno je vědomé.
T: Co je zdrojem vědomí?
M: Vědomí samo je zdrojem všeho.
T: Může život existovat bez vědomí?
M: Ne, ale ani vědomí nemůže existovat bez života. Jsou jedno a totéž. Ale ve skutečnosti existuje pouze Nejvyšší. Zbytek je záležitostí jména a formy. A dokud lpíte na myšlence, že existuje pouze to, co má jméno a formu, pak se vám to Nejvyšší jeví jako neexistující. Jakmile pochopíte, že jména a formy jsou prázdné ulity, bez jakéhokoli obsahu, a že to skutečné nemá jméno ani formu, že je to čirá životní energie a světlo vědomí, budete v klidu a míru – rozpuštěný v hlubokém tichu skutečnosti.
T: Jsou-li čas a prostor pouhou iluzí a vy jste mimo ně, pak mi prosím řekněte, jaké počasí je teď v New Yorku. Je tam horko nebo prší?
M: Jak vám to mohu říci? Takové věci vyžadují zvláštní výcvik. Anebo stačí jednoduše zajet do New Yorku. Mohu si být zcela jistý, že jsem mimo čas a prostor, a přesto nemusím být schopen se podle libosti přemístit do určitého bodu časoprostoru. Natolik mě to nezajímá. Nevidím žádný důvod k tomu, abych podstupoval nějaká speciální jógová cvičení. Slyšel jsem už o New Yorku. Ale pro mě je to jen slovo. Proč bych měl znát víc, než co to slovo vyjadřuje? Každý atom může být vesmírem stejně složitým jako ten náš. Musím je však znát všechny? Mohu – když se vycvičím.
T: V čem jsem udělal chybu, když jsem položil otázku o počasí v New Yorku?
M: Svět a mysl jsou stavy bytí. Nejvyšší Skutečnost není stavem. Prostupuje všemi stavy, ale není stavem něčeho dalšího. Je zcela nepodmíněná, nezávislá, sama o sobě úplná, za časem i prostorem, za myslí i hmotou.
T: Podle jakého znaku ji rozpoznáte?
M: To je právě to, že nezanechává žádné stopy. Neexistuje nic, podle čeho by ji šlo rozpoznat. Musíte ji nahlédnout přímo, tím, že se vzdáte hledání všech možných znaků a přístupů. Vzdáte-li se všech jmen a forem, skutečnost je s vámi. Nemusíte ji hledat. Mnohost a rozmanitost jsou pouze hrou mysli. Skutečnost je jednota.
T: Nezanechává-li skutečnost po sobě žádné stopy, nedá se o ní mluvit.
M: Ona je. Nemůže být popřena. Je hluboká a tajemná, je to tajemství všech tajemství. Ale ona je, zatímco vše ostatní se pouze děje.
T: Je tedy oním Nepoznaným?
M: Ona je za obojím, za poznaným i nepoznaným. Ale spíše bych ji nazýval poznaným než nepoznaným. Neboť kdykoli je něco poznáno, je to právě skutečnost, jež byla poznána.
T: Je charakteristickým rysem skutečnosti ticho?
M: To je rovněž záležitost mysli. Všechny stavy a předpoklady pocházejí z mysli.
T: Co je to samádhi?
M: Samádhi je, když nepoužíváte vědomí. Pouze necháte svou mysl být. Nechcete nic ani od svého těla, ani od své mysli.
Vše, co je viděné, je neskutečné. Pouze vidoucí (znalec) je skutečný. Ve světě jsou dvě věci: „vidoucí“ a „viděné“. To, co je viděné, je iluze. Vidoucí je Brahman. Viděné je neskutečné a pouze vidoucí je skutečný. Ten, kdo pokládá viděné za skutečné, bude zničen. Ten, kdo opomíjí Skutečné, a považuje neskutečné za skutečné, zahyne. To (Skutečné) poznáte rozpoznáním Toho, co je nejniternější. Ten, kdo medituje na jakýkoliv objekt, se tímto objektem stane. Ten, kdo uctívá To, co vše vidí, se stává Tím, co zná vše.
Jestliže je to, co je viděné, neskutečné, pak proč to tedy očima vidíme? Pochopte, že to je neskutečné právě proto, že to vidíme těmito očima. Pokládejte za samozřejmost, že všechny věci, které jsou viděny našima očima, jsou falešné. Jsou neskutečné. Já, jenž je neviditelné, je jediná Skutečnost. Pokud jsou před sebe postavena dvě zrcadla, pak objekt, který je umístěn mezi těmito zrcadly, se nejeví jako jeden, ale jako mnoho oddělených objektů. Je tento obraz (tento oční klam), ve kterém jsou rozprostřeny objekty jeden vedle druhého, skutečný? Bude někdo platit velkou sumu peněz za nákup odrazu slona, jenž je viděn ve vodě před stojícím slonem? Ve světě je nespočet těchto stvoření, které jsou všechny falešné. Je objekt na plátně, který malíř namaluje, skutečný? Ten, kdo má bohatou představivost, je zaneprázdněný vytvářením svého vlastního světa. Celý tento svět je hra představ. Jste-li hypnotizováni falešnými jevy v iluzi, stanete se stejně jako ony pomíjivými, a pokud poznáte Brahman, Vidoucího, jste Nejvyšší Já, Paramátman.
V Indii je známé jedno rčení (přisuzované světci Kabírovi): „Odešel jsem a usadil se v zemi, kam se nikdo nedostane. Byl jsem vrána, ale stal se labutí tím, že jsem pozbyl kastu po předcích a celou svou rodinu.“ Všechny možné formy v životě jsou vytvořeny ze země a je to pouze země v podobě potravy, kterou tyto jevy konzumují. Proto se tento svět nazývá náboženstvím smrti (mritju-lóka). Ten, kdo bere tuto zemi za skutečnou, se navrací do země. I po smrti musíte utratit peníze za odstranění mrtvého těla. Nikdo nedá ani korunu za účelem nákupu mrtvého těla. Je tu nějaký Guru, který mi může ukázat mou vlastní tvář? Pokud je takový Guru přítomný, řekne zemi: „Jsem tvou smrtí; časem, který tě na konci pozře. Ve své přirozenosti jsem nezničitelný. Není možné mne zlikvidovat a sprovodit ze světa.“
Lidé jedí střed ovoce neboli jeho vnitřní část. Ten, kdo bude jíst tvrdou skořápku či slupku, ztratí zuby. Poznejte nejvyšší Já, Paramátman, a buďte Paramátman.
M: Tak to nefunguje. Zrcadlo odráží obraz, ale obraz zrcadlo nevylepšuje. Nejste ani zrcadlo, ani obraz v zrcadle. Když zdokonalíte zrcadlo tak, aby správně a pravdivě odráželo, můžete zrcadlo otočit k sobě a uvidět v něm svůj pravdivý obraz – pravdivý do té míry, do jaké je toho zrcadlo schopné. Ale vy nejste tím odrazem – vy jste pozorovatelem tohoto odrazu. Pochopte jasně tohle – ať už vnímáte cokoliv, nikdy nejste tím, co vnímáte.
T: Já jsem zrcadlo a svět je obraz?
M: Můžete vidět jak zrcadlo, tak obraz. Ale nejste ani jedním. Kdo jste? Nestarejte se o slovní formulace. Odpověď není ve slovech. Slovy to můžete nejpřesněji vyjádřit nejvýše takto: „Jsem tím, co umožňuje vnímání, jsem život, který je za zakoušejícím i za zkušeností.
Takže, dokážete se oddělit jak od zrcadla, tak od obrazu v zrcadle a zůstat samostatně, jen sám o sobě?
T: Ne, to nedokážu.
M: Jak víte, že to nedokážete? Je tolik věcí, které děláte, aniž byste věděl jak. Zažíváte potravu, necháváte proudit svou krev a lymfu, pohybujete svými svaly – to všechno, aniž byste věděl jak. A stejně tak vnímáte, cítíte a myslíte, aniž byste věděl proč a jak. Na vás jakožto na Já není nic špatného. Já je takové, jaké je – dokonalé. Špatné je ale zrcadlo, které není čisté a pravdivé, takže vytváří chybné obrazy. Vy se nepotřebujete napravovat – stačí když opravíte představy, které o sobě máte. Naučte se oddělovat sebe sama od obrazu i od zrcadla, mějte stále na paměti, že nejste mysl ani představy, které vytváří. Dělejte to trpělivě a s přesvědčením a určitě začnete být schopen vidět sebe sama jako zdroj bytí – poznání – lásky, který je věčný, všeobjímající a všeprostupující. Jste nekonečno soustředěné v těle. Teď vidíte jenom tělo. Budete-li se upřímně snažit, začnete vidět jen to nekonečné.
T: Až člověk jednou zakusí Skutečnost, bude už tato zkušenost trvalá?
M: Každá zkušenost je nutně pomíjivá. Ale základ veškeré zkušenosti je nehybný. Nic, co má povahu události, nemůže přetrvat. Ale některé události pročišťují mysl, kdežto některé ji zanášejí. Chvíle hlubokého vhledu a všeobjímající lásky pročišťují mysl, zatímco touhy a strach, závist a hněv, slepé přesvědčení a intelektuální arogance znečišťují a zatemňují duši.
Cokoli vidím, slyším, cítím, ochutnávám a dotýkám se, je sen. Bdění a spánek, narození, život a smrt, to vše je sen. Trpět a užívat si je také sen. Vše je vytvořeno myslí. Je to fantazie, nadsázka, sen. Jak tento sen ukončit? Tato myšlenka je také snem. Jakákoli činnost k jeho vyřešení bude v rámci snu. Zvláštní situace.
Není s kým mluvit, řešit to nebo mi poradit. Budu muset jít sám, kam se nikdo nedostane. Nepotřebuji žádnou pomoc z jakékoli strany. Podivný pohon se zvedá a tlačí. Budu sám.
Tazatel: Nejvyššími schopnostmi mysli jsou pochopení, inteligence a vhled. Člověk má tři těla – fyzické, mentální a kauzální (prána, manas, kárana). Fyzické tělo odráží jeho bytí, mentální jeho poznání a kauzální jeho radostnou tvořivost. Všechno jsou to samozřejmě formy ve vědomí. Ale zdají se oddělené, s vlastními charakteristickými rysy. Inteligence (buddhi) je odrazem schopnosti poznávat (čit), která vzniká v mysli. Je tím, co dělá mysl schopnou poznání. Čím bystřejší je inteligence, tím širší, hlubší a pravdivější je poznání. Poznávat věci, lidi a sebe sama – to jsou veškeré funkce inteligence, přitom ta poslední je nejdůležitější a obsahuje obě předchozí. Nepochopení sebe a světa vede k falešným představám a touhám, které zase vedou k omezení. Správné porozumění sobě samému je nezbytné pro osvobození se z pout iluzí. Tomu všemu teoreticky rozumím, ale když dojde na praxi, zjišťuji, že ve svých reakcích na situace a lidi beznadějně selhávám a tyto nepřiměřené reakce pouze zvětšují mé omezení. Život je příliš rychlý pro mou zabedněnou a pomalou mysl. Pochopím vždy všechno příliš pozdě, až poté, co zopakuji své staré chyby.
Maharádž: Jaký je tedy váš problém?
T: Potřebuji reagovat na život ne jenom inteligentně, ale také velmi rychle. Nemůže to být ale rychlé, dokud to není dokonale spontánní. Jak mohu dosáhnout takové spontaneity?
M: Zrcadlo nemůže udělat nic pro to, aby přitáhlo slunce. Může pouze zůstávat jasné a lesklé. Jakmile je mysl připravena, slunce v ní zazáří.
T: Pochází toto světlo z Já nebo z mysli?
M: Z obojího. Světlo samo je bez příčiny a nijak se nemění, ale je zabarveno myslí, neboť ta se pohybuje a mění. Je to hodně podobné kinu. Světlo není součástí filmu, ale film světlo zbarvuje a tím, že přerušuje jeho tok, vytváří zdání jeho pohybu.
T: Jste nyní v dokonalém stavu?
M: Dokonalost je stavem mysli, je-li mysl čirá. Já jsem však za myslí, ať už je v jakémkoli stavu, čirá či nikoli. Mojí přirozeností je Uvědomění; jsem vposledku za bytím i ne-bytím.
T: Pomůže mi meditace dosáhnout vašeho stavu?
M: Meditace vám pomůže najít vaše pouta, uvolnit je, zbavit se jich a odstranit tak vaši omezenost. Nejste-li již k ničemu připoután, svůj díl práce jste udělal. Zbytek bude udělán za vás.
T: Kým?
M: Stejnou silou, která vás dovedla tak daleko a která podnítila vaše srdce, aby toužilo po pravdě, a vaši mysl, aby pravdu hledala. Je to tatáž síla, která vás udržuje naživu. Můžete ji nazývat Život nebo Nejvyšší Skutečnost.
T: Až přijde čas, tatáž síla mne i zabije.
M: Nebyl jste snad přítomen při svém narození? A nebudete snad přítomen i v okamžiku své smrti? Najděte toho, kdo je vždy přítomen, a váš problém spontánního a dokonalého reagování bude vyřešen.
T: Realizace Věčného a přiměřené, bezúsilné reagování na neustále se měnící, přechodné události, to jsou dvě odlišné a samostatné otázky. Zdá se, že je slučujete dohromady. Co vás k tomu vede?
M: Realizovat Věčné znamená stát se Věčným, stát se celkem, vesmírem s veškerým jeho obsahem. Každá událost je následkem a výrazem celku a je s ním v zásadním souladu. Všechny reakce vycházející z celku musí být správné, bezúsilné a okamžité.
Je-li reakce správná, jinak to ani být nemůže. Zpožděná reakce je špatná reakce. Myšlenka, pocit a čin musí být jednotné a probíhat současně se situací, která je vyžaduje.
T: Jak se to stane?
M: Již jsem vám to řekl. Najděte toho, kdo byl přítomen při vašem narození a bude svědkem vaší smrti.
T: Svého otce a matku?
M: Ano, vašeho otce i matku – zdroj, z něhož jste vyšel. Abyste vyřešil nějaký problém, musíte ho sledovat k jeho zdroji. Správné řešení problému lze nalézt pouze v jeho rozpuštění v univerzálních rozpouštědlech dotazování a nezaujatosti.
Q: Does not a gnani feel sorrow when his child dies, does he not suffer?
M: He suffers with those who suffer. The event itself is of little importance, but he is full of compassion for the suffering being, whether alive or dead, in the body or out of it. After all, love and compassion are his very nature. He is one with all that lives and love is that oneness in action
Nemusíte honit „já jsem“, abyste ego zabili. Nemůžete. Vše, co potřebujete, je upřímná touha po realitě. Říkáme tomu átma-bhakti, láska k Nejvyššímu: nebo mókša-sankalpa, odhodlání osvobodit se od falešných. Bez lásky a vůle inspirované láskou nelze nic dělat.
Pouhé mluvit o Realitě, aniž bychom s tím cokoliv dělali, je sebezničující. Ve vztahu mezi osobou, která říká „Já jsem“ a pozorovatelem toho „Já jsem“, musí být láska. Dokud se pozorovatel, vnitřní já, „vyšší“ já, považuje za oddělené od pozorovaného, „nižšího“ já, pohrdá jím a odsuzuje je, je situace beznadějná. Pouze tehdy, když pozorovatel (vyakta) přijme osobu (vyakti) jako projekci nebo projev sebe sama, a takříkajíc přijme své já do Já, dualita „já“ a „toto“ jde a v identita vnější a vnitřní Nejvyšší Reality se projevuje.
K tomuto spojení vidoucího a viděného dochází, když si vidoucí uvědomí sám sebe jako vidoucího, nezajímá se pouze o viděné, což ho každopádně zajímá, ale také se zajímá o to, aby se zajímal, věnoval pozornost, uvědomoval si, že je si vědom. Láskyplné vědomí je rozhodujícím faktorem, který přináší realitu do centra pozornosti.
42. Skutečnost je nevyjádřitelná (z knihy Já Jsem To)
Tazatel: Všiml jsem si, že ve mně začíná vyvstávat nové já, nezávislé na tom starém. Staré i nové já spolu jaksi koexistují. Staré já pokračuje v navyklých způsobech. Nové já nechává to staré být, ale neztotožňuje se s ním. Maharádž: V čem je hlavní rozdíl mezi starým a novým já? T: Staré já chce mít všechno vysvětlené a definované. Chce, aby do sebe věci slovně zapadaly. Nové já se nestará o slovní vysvětlování. Přijímá věci takové, jaké jsou a nesnaží se je porovnávat s věcmi, které si pamatuje.
M: Uvědomujete si plně a neustále rozdíl mezi tím, co je založeno na zvyku, a tím, co je duchovní? Jaký je postoj nového já ke starému? T: Nové já to staré jenom pozoruje. Není k němu přátelské ani nepřátelské. Pouze ho stejně jako všechno ostatní akceptuje. Nepopírá jeho bytí, ale nepřisuzuje mu žádnou hodnotu a platnost.
M: Nové já je totálním popřením starého. Nové já, které je shovívavé ke starému, není doopravdy nové. Je to jen nová póza starého já. Skutečně nové já musí to staré úplně zničit. Ta dvě já nemohou spolu být pohromadě. Jedná se o proces odkrývání já, trvalého odmítání přijímat staré ideje a hodnoty, nebo je to jenom vzájemná tolerance? Jaký je mezi nimi vztah? T: Žádný zvláštní vztah mezi nimi není. Jenom spolu koexistují.
M: Když mluvíte o novém a starém já, co máte na mysli? Jestliže je mezi nimi v paměti kontinuita a jedno si pamatuje to druhé, jak potom můžete mluvit o tom, že to jsou dvě já? T: Jedno je otrokem svých zvyků, kdežto druhé není. Jedno vytváří koncepty, zatímco druhé je osvobozené od všech idejí.
M: Proč mluvíte o dvou já? Mezi nesvobodným a svobodným nemůže existovat žádný vztah. Samotný fakt jejich koexistence dokazuje jejich základní jednotu. Existuje jen jedno já – to je vždy v přítomnosti. To, čemu říkáte jiné já – staré či nové – je pouze jiná forma, jiný aspekt jednoho já. Já je jediné. Vy jste tím já a vy máte představy o tom, čím jste byl nebo čím budete. Ale představa není já. Kterým já jste teď, když tu přede mnou sedíte? Tím starým, nebo tím novým? T: Mezi těmito dvěma já je spor.
M: Jak může existovat spor mezi tím, co je, a tím, co není? Konflikt patří ke starému já. Jakmile se vynoří nové já, staré už neexistuje. Nemůžete mluvit současně o novém já a o konfliktu. Dokonce i usilování o nové já je snahou toho starého. Vždycky, když tu je spor, úsilí, boj, snaha nebo touha po změně, není tu ještě nové já. Do jaké míry jste osvobozen od navyklé tendence vytvářet a nepřetržitě udržovat spory? T: Nemohu říci, že jsem teď jiný člověk. Ale objevil jsem v sobě nové věci, stavy tak odlišné od toho, co jsem znal předtím, že se cítím oprávněn říkat jim nové.
M: To staré je vaše vlastní já. Stav, který se objeví náhle a bez příčiny, v sobě nemá žádné stopy já. Můžete mu říkat „Bůh“. To, co je bez semen a kořenů, co nepučí a neroste, nevoní a nenese plody, co počalo náhle a v plné slávě, tajemně a zázračně, můžete nazývat „Bohem“. Je to naprosto neočekávané, a přesto nevyhnutelné, nekonečně blízké, a přece nanejvýš překvapující, nelze v to doufat, a přesto je to absolutně jisté. Jelikož to nemá příčinu, nestojí tomu v cestě žádná překážka. Řídí se to jediným zákonem – zákonem svobody. Nic z toho, co v sobě zahrnuje kontinuitu, následnost, přechod z jednoho stadia do druhého, nemůže být skutečné. Skutečnost se nijak nezlepšuje, je ukončená, dokonalá a nevztahuje se k ničemu. T: Jak jí mohu dosáhnout? M: Nemůžete udělat nic, abyste jí dosáhl, ale můžete se vyvarovat toho, abyste jí kladl překážky. Pozorujte svou mysl, jak vzniká, jak funguje. Pozorováním své mysli objevujete své já jako pozorovatel. Zůstanete-li nehybný, pouze pozorující, objevíte své já jako světlo za pozorovatelem. Zdroj světla je temnota, zdroj poznání je neznámo. Tento zdroj je jen jeden. Vraťte se zpět do tohoto zdroje a usídlete se tam. Nenajdete ho v nebi ani ve všeprostupujícím éteru, Bůh je vším, co je veliké a podivuhodné. Já nejsem nic, nemám nic a nemohu nic. A přesto ze mne vychází vše – já jsem zdroj. Jsem původ a počátek. Exploduje-li ve vás skutečnost, můžete to označit jako zážitek Boha. Nebo je to spíš Bůh, který zakouší vás. Bůh vás zná, když znáte vy sebe. Skutečnost není výsledek nějakého procesu, je to exploze. Je naprosto za myslí, ale jediné, co můžete udělat, je poznat dobře svou mysl. Nemůže vám sice nijak pomoci, ale když ji poznáte, můžete zabránit tomu, aby vás blokovala. Musíte být velmi bdělý, jinak s vámi bude vaše mysl hrát falešnou hru. Je to jako když pozorujete zloděje – nic od něj neočekáváte, ale nechcete být oloupen. Stejným způsobem musíte věnovat velkou pozornost mysli, aniž byste od ní cokoli očekával. Nebo vezměme jiný příklad, třeba náš bdělý stav a spánek. Po celodenní práci přichází spánek. A teď jde o to, zda usínám já, nebo zda nepozornost, která je pro spánek charakteristická, přichází ke mně. Jinak řečeno – bdíme, protože sníme. Stav, do něhož se probouzíme, není skutečné bdění. V našem bdělém stavu se v důsledku nevědomosti vynořuje svět a my se dostáváme do stavu polobdění – polosnění. Ale spánek a bdění jsou nevhodná označení. Ve skutečnosti stále jen sníme. Pravé bdění a pravý spánek zná jen džňánin. Sníme o tom, že jsme vzhůru, a sníme i o tom, že spíme. Všechny tři stavy (bdění, spánek se sny a hluboký spánek beze snů – pozn. překl.) jsou jen variacemi snění. Je osvobozující, považuje-li člověk všechno za sen. Dokud ale berete sny jako skutečné, jste jejich otrokem. Představujete si, že jste se narodil jako ten a ten, ale to vás zotročuje. Podstatou tohoto zotročení je to, že si představujete sebe sama jako nějaký proces. Myslíte si, že máte minulost a budoucnost, že máte historii. Ve skutečnosti nemáte žádnou historii, nejste žádný proces, neprocházíte žádným vývojem ani úpadkem. Dívejte se na všechno jako na sen a zůstávejte mimo něj.
T: Jaký prospěch máte z toho, že vás poslouchám? M: Vyzývám vás k tomu, abyste se vrátil sám k sobě. Chci po vás jenom to, abyste se díval na sebe, k sobě a do sebe.
T: Jaký to má účel? M: Žijete, cítíte a myslíte. Věnujete-li pozornost svému žití, cítění a myšlení, pomáhá vám to se od nich osvobodit a překročit je. Vaše osobnost se rozpouští a zůstává jen svědek. Potom jdete za svědka. Neptejte se, jak k tomu dochází. Jenom hledejte v sobě.
T: V čem je rozdíl mezi jedincem a svědkem? M: Oba jsou projevy vědomí. V prvním toužíte a máte strach, ve druhém jste nedotčen radostí a bolestí a nejste zneklidňován událostmi. Necháváte je přicházet a zase odcházet.
T: Jak se může člověk v tomto vyšším stavu, ve stavu čirého pozorování stabilizovat? M: Vědomí nesvítí samo od sebe. Svítí díky světlu, které je za ním. Pochopte snovou povahu vědomí a hledejte světlo, ve kterém se zjevuje, které mu dává bytí. Je tu obsah vědomí, stejně jako tu je i jeho uvědomění.
T: Vím a vím, že vím. M: Přesně tak, pokud je to druhé vědění nepodmíněné a věčné. Zapomeňte na poznání, ale pamatujte na to, že jste poznávající. Nebuďte stále ponořen ve svých zážitcích. Pamatujte si, že jste za tím, kdo zakouší, nikdy nezrozený a nesmrtelný. Budete-li na to pamatovat, vynoří se kvalita čirého poznání, světlo nepodmíněného uvědomění.
T: Ve kterém okamžiku začne člověk zakoušet skutečnost? M: Zkušenost je proměnlivá, přichází a zase odchází. Skutečnost ale není žádná událost, a proto nemůže být zakoušena. Není možné ji vnímat podobným způsobem, jako nějakou událost. Čekáte-li na skutečnost jako na nějakou událost, která přijde, budete čekat navěky, protože skutečnost nepřichází ani neodchází. Musí být vnímána, nikoliv očekávána. Nelze se na ni připravovat a předjímat ji. Ale samotná touha po skutečnosti a její hledání je pohybem, působením a činností skutečnosti. Jediné, co můžete udělat, je chopit se ústředního bodu, že skutečnost není událost a neděje se a že cokoli se děje, cokoli přichází a odchází, není skutečnost. Berete-li událost pouze jako událost, pomíjivé jako pomíjivé, zkušenost jako pouhou zkušenost, udělal jste všechno, co se dá. Potom jste ke skutečnosti přístupný, už proti ní nejste obrněný jako před tím, kdy jste považoval události a zkušenosti za skutečné. Ale dokud je tu rozlišování na to, co se vám líbí a co ne, tak máte před skutečností stále ještě zatažené závěsy.
T: Řekl byste, že se skutečnost projevuje spíše v podobě dění, než v podobě poznání? Nebo snad v podobě nějakého pocitu? M: Skutečnost se neprojevuje žádným činem, pocitem ani myšlenkou. Neexistuje žádná věc, která by byla vyjádřením skutečnosti. Vnášíte dualitu tam, kde žádná není. Pouze skutečnost je, nic jiného není. Tři stavy – bdění, snění a hluboký spánek – nejsou mnou a já nejsem v nich. Až zemřu, lidé řeknou – „Ach jo, Maharádž je mrtev!“ Ale pro mne jsou to jen prázdná slova, která nemají žádný význam. Provádí-li někdo obřad uctívání před obrazem svého Gurua, vše se odehrává tak, jako kdyby Guru vstal, vykoupal se, najedl a odpočinul si, šel na procházku a zase se vrátil, dal každému požehnání a zase šel spát. O všechno je postaráno do nejmenších detailů, a přece je tu pocit, že to není skutečné. A to je i můj případ. Všechno se děje tak, jak je potřeba, a přece se neděje nic. Dělám to, co se zdá být nutné, přitom ale celou dobu vím, že nic není nutné, že život sám je jen předstírané divadlo.
T: Proč tedy vůbec žít? K čemu je to nepotřebné přicházení a odcházení, bdění a spaní, jedení a trávení? M: Já nic nedělám, všechno se děje samo. Já nic neočekávám, neplánuji, jen pozoruji průběh událostí a vím, že jsou neskutečné.
T: Byl jste takový vždycky, od první chvíle svého osvícení? M: Tři stavy se střídají jako obvykle – je tu bdění, spaní a zase bdění, ale neděje se to mně. Prostě se to děje. Mně se neděje nikdy nic. Je tu něco neměnného, nehybného, neotřesitelného, pevného jako skála, nenapadnutelného. Je to pevný blok čirého bytí – vědomí – blaženosti. Nejsem nikdy mimo něj. Nic mě z něj nemůže dostat, žádné utrpení ani neštěstí.
T: A přece jste vědomý! M: Ano a ne. Je tu klid – hluboký, nezměrný a neotřesitelný. Události jsou zaznamenány v paměti, ale nemají žádnou důležitost. Sotva si je uvědomuji.
T: Rozumím-li vám dobře, váš stav nepřišel díky nějakému postupnému zdokonalování. M: Nebyl tu žádný příchod něčeho nového. Bylo to tu vždy. Znenadání to bylo objeveno. Tak jako při narození objevíte znenadání svět, tak jsem i já znenadání objevil své pravé bytí.
T: Bylo to zahaleno mraky a vaše sádhana je rozpustila? Zůstal už váš pravý stav, poté co se vám vyjasnil, stále jasný, nebo se zase někdy zatemnil? Je váš stav trvalý, nebo přerušovaný? M: Je absolutně stálý. Ať dělám cokoli, zůstává jako skála – nehybný. Jakmile se jednou probudíte do skutečnosti, už v ní zůstanete. Dítě se nevrací zpět do lůna! Je to prostý stav, menší než to nejmenší, větší než to největší. Je tak samozřejmý, a přece nepopsatelný.
T: Existuje k němu cesta? M: Cokoli se může stát cestou, pokud o to máte zájem. Už pouhá snaha rozluštit má slova a pokusit se uchopit jejich plný význam je sádhanou, která je plně postačující ke zboření zdi. Nic mě netrápí. Nekladu trápení žádný odpor – proto se mnou nezůstává. Na vaší straně je tolik trápení. Na mé není žádné. Přejděte na mou stranu. Jste náchylný k utrpení. Já jsem vůči němu imunní. Může se stát cokoli – jen je potřeba mít upřímný zájem. Upřímná opravdovost vám pomůže.
T: Jsem toho schopen? M: Jistě. Jste zcela schopen přejít na mou stranu. Stačí být upřímný a opravdový.
72. Skutečné je to, co je ryzí, čiré a nedotčené (z knihy Já Jsem To)
Maharádž: Tak jste zase zpátky v Indii! Kde jste byl a co jste viděl? Tazatel: Jsem ze Švýcarska. Byl jsem tam u pozoruhodného muže, který o sobě říká, že je realizovaný. V minulosti se zabýval mnoha druhy Jógy a měl mnoho zážitků, které později odešly. Nyní říká, že nemá žádné zvláštní schopnosti ani poznání. Jediná neobvyklá věc, která mu zůstala, je spojena se smyslovými prožitky: není schopen oddělit pozorovatele od pozorovaného. Když třeba vidí, jak se na něj řítí auto, neví, zda auto jede k němu, nebo zda se on přibližuje k autu. Zdá se, že je současně pozorovatelem i pozorovaným – oba se stali jedním. Ať vidí cokoli, vidí sám sebe. Když jsem se ho zeptal na nějaký problém z Védanty, řekl mi: „Opravdu neumím odpovědět. Nevím. Jediné, co znám, je to zvláštní ztotožnění se se vším, co vnímám. Víte, nic takového jsem vůbec nečekal.“ Je to naprosto skromný člověk; nesnaží se mít nějaké žáky a nijak se nad druhé nevyvyšuje. Je ochotný si povídat o svém zvláštním stavu, ale to je vše. M: Teď ví to, co ví. Vše ostatní má za sebou. Aspoň že ještě mluví. Brzy možná mluvit přestane.
T: Co bude dělat potom? M: Nehybnost a tichost neznamenají nečinnost. Květina naplňuje prostor svou vůní, svíčka zase světlem. Nedělají nic, a přece pouhou svou přítomností všechno proměňují. Můžete vyfotit svíčku, ale ne její světlo. Můžete znát toho člověka, jeho jméno a vzhled, ale nemusíte znát jeho vliv. Samotná jeho přítomnost už nějak působí.
T: Není přirozené být činný? M: Každý chce být činný, ale odkud jeho činy vyvěrají? Není tu žádný ústřední bod: každý čin plodí další činy, nesmyslně a bolestně, v nekonečné posloupnosti. Chybí střídání činností a přestávek mezi činy. Nejprve najděte ten nehybný střed, ze kterého se rodí veškerý pohyb. Představte si kolo rotující kolem osy – musíte stále setrvávat v nehybném bodě osy, a ne kroužit někde na obvodu kola.
T: Jak to mám dělat v praxi? M: Kdykoli se v mysli objeví myšlenka nebo pocit touhy či strachu, stačí se prostě od nich odvrátit.
T: Potlačování myšlenek a pocitů musí ale vyvolat nějaké reakce. M: Nemluvím o potlačování. Jenom tomu nevěnujte pozornost.
T: Copak nemusím vyvinout nějaké úsilí, abych zastavil pohyby mysli? M: To nemá s úsilím nic společného. Prostě se jenom odvraťte. Místo toho, abyste se díval na myšlenky, dívejte se mezi ně. Když musíte projít davem, tak přece do všech lidí nevrážíte, ale jednoduše si mezi nimi najdete cestu.
T: Ale budu-li se snažit ovládnout mysl svou vůlí, povede to jen k posílení mého ega. M: Jistě. Když bojujete, tak boj přivoláváte. Ale když nevzdorujete, se vzdorem se ani nesetkáte. Když odmítnete hrát hru, jste ze hry venku.
T: Jak dlouho bude trvat, než se od mysli osvobodím? M: Může to trvat tisíce let, ale ve skutečnosti žádný čas není potřeba. Jediné, co potřebujete, je stoprocentní opravdovost. V těchto věcech je odhodlání rovnocenné činům. Jste-li upřímný, máte vyhráno. Všechno je koneckonců věcí vašeho postoje. Nic, kromě vašeho strachu, vám nebrání být džňáninem právě teď, v tomto okamžiku. Bojíte se být ne osobní, máte strach z neosobního bytí. Všechno je to velice jednoduché. Odvraťte se od svých tužeb, strachů a od myšlenek, které z nich pramení, a rázem se ocitnete ve svém přirozeném stavu.
T: Není tedy nutné žádné vyladění, opravení či odstranění mysli? M: Vůbec nic takového. Stačí prostě opustit mysl. Přestat ji následovat. Koneckonců nic takového jako mysl vlastně neexistuje, kromě myšlenek, které přijdou a zase odejdou, řídíce se svými vlastními zákony, ne vašimi. Vládnou vám jenom proto, že se jimi zabýváte. Je to přesně to, co říkal Kristus: „Neodporujte zlu.“ Odporováním zlo jenom posilujete.
T: Ano, už to chápu. Jediné, co musím dělat, je popřít existenci zla. Pak se zlo vytratí. Ale nesklouzne to potom jen k určitému druhu auto sugesce? M: Autosugesce je u vás naplno rozjetá už teď, kdy se považujete za jedince, který se zmítá mezi dobrem a zlem. A já vás žádám, abyste to ukončil, probudil se a začal vidět věci takové, jaké jsou. Vraťme se ještě k vašemu pobytu ve Švýcarsku s tím vaším zvláštním přítelem, co jste v jeho přítomnosti získal?
T: Vůbec nic. Jeho zkušenost mne nijak neovlivnila. Pochopil jsem jednu věc: není co hledat. Ať jdu kamkoli, na konci cesty mne nic nečeká. Objevování není výsledkem nějakého přemísťování v prostoru. M: Ano, jste zcela oddělen od čehokoli, co lze získat nebo ztratit.
T: Říkáte tomu vairagja, opuštění, zřeknutí se? M: Není čeho se zříkat. Stačí, když přestanete další věci získávat. Abyste mohl dávat, musíte mít, a abyste mohl mít, musíte brát. Raději neberte nic. Je to jednodušší než odříkání, které vede k nebezpečné formě „duchovní“ pýchy. Všechno tohle porovnávání, třídění, vybírání a vyměňování je jenom něco jako nakupování na „duchovním“ tržišti. Co tam máte na práci? Jaký obchod tam chcete uzavřít? A pokud nechcete žádný obchod uzavřít, jaký smysl mají ty věčné obavy něco si vybrat? Neklid a roztěkanost vás nedovedou nikam. Něco vám brání v tom, abyste pochopil, že vůbec nic nepotřebujete. Uvědomte si to a pochopte, že představa, že něco potřebujete, je chybná. Je to jako kdybyste spolkl jed a trpěl neuhasitelnou touhou po vodě. Není lepší, místo pití hektolitrů vody, odstranit jed a osvobodit se od spalující žízně?
T: Měl bych odstranit ego! M: Tím jedem je pocit „Já jsem jedinec omezený časem a prostorem.“ Tímto jedem je svým způsobem samotný čas. Díky času všechny věci nakonec skončí a zrodí se nové věci, aby i ony byly časem pohlceny. Neztotožňujte se s časem, neptejte se ustaraně: „Co bude dál, co bude dál?“ Postavte se mimo čas a pochopte, že čas pohlcuje svět. Řekněte: „Dobrá, přirozeností času je, že všechno nakonec skončí. Ať je to jak chce, mně je to jedno. Já nejsem ani hořlavý, ani nepotřebuji shromažďovat palivo.“
T: Může existovat svědek i bez věcí, které by pozoroval? M: Vždycky je tu něco, co se dá pozorovat. Není-li tu nějaká věc, potom lze pozorovat její nepřítomnost. Pozorování je přirozené, v tom není žádný problém. Problémem je nadměrný zájem, který vede k sebe-ztotožňování. Cokoli, do čeho se ponoříte, začnete považovat za skutečné.
T: Je „já jsem“ skutečné nebo neskutečné? Je „já jsem“ svědek? Je svědek skutečný nebo neskutečný? M: Skutečné je to, co je čiré, ryzí a nedotčené. To, co je pošpiněné, s něčím smíchané, závislé a pomíjivé, to je neskutečné. Nenechte se zmást slovy, jedno slovo může mít několik – někdy i protikladných – významů. „Já jsem“, které prahne po příjemném a vyhýbá se nepříjemnému, je falešné; „já jsem“, které vidí radost a bolest jako neoddělitelné, je pravdivé. Svědek, který je zapletený do toho, co vnímá, je jedincem. Svědek, který je nezúčastněný, nehybný a nedotčený, je pozorovatelnou skutečného. Je bodem, ve kterém se uvědomění, zakotvené v neprojeveném, dotýká projeveného. Vesmír nemůže existovat bez svědka a svědek nemůže existovat bez vesmíru.
T: Čas pojídá svět. Kdo je svědkem času? M: Ten, kdo je mimo čas. Je to Nepojmenovatelné. Rozžhavený konec prutu, kterým točíme dostatečně rychle, vypadá jako žhavý kruh. Když pohyb ustane, zůstane jen žhavý bod. Podobně i „já jsem“, které je v pohybu, vytváří svět. „Já jsem“, které je v klidu, se stává Absolutnem. Jste jako člověk, který jde tmavou chodbou s rozsvícenou baterkou. Můžete vidět jen to, co leží uvnitř kuželu světla. Zbytek je zahalen tmou.
T: Jestliže tvořím svět, měl bych ho být schopen i měnit. M: To samozřejmě můžete. Ale musíte se s ním přestat ztotožňovat a překročit ho. Potom budete mít sílu jej zničit a znovu stvořit.
T: Jediné, co chci, je být svobodný. M: Musíte vědět dvě věci: od čeho se chcete osvobodit a co vás dělá nesvobodným.
T: Proč chcete zničit vesmír? M: Já se nestarám o vesmír. Ať si je nebo není, mně je to jedno. Bohatě mi stačí, že znám sám sebe.
T: Jste-li mimo svět, potom nejste světu nijak prospěšný. M: Mějte soucit s já, které je, a ne se světem, který není. Jste ponořen ve snu a kvůli tomu jste zapomněl na své pravé já.
T: Bez světa by tu nebylo žádné místo pro lásku. M: Přesně tak. Všechny atributy, jako jsou bytí, vědomí, láska a krása, jsou jen odrazem skutečného ve světě. Kdyby tu nebyla skutečnost, nebyl by tu ani odraz.
T: Svět je plný přitažlivých věcí a lidí. Nedokážu si představit, že ne existuje! M: Přenechte přitažlivé věci těm, kteří po nich touží. Změňte směr proudu své touhy a místo braní začněte dávat. Vaše zanícení dávat vymaže naprosto přirozeně z vaší mysli představu vnějšího světa i představu samotného dávání. Zůstane jen čirá zář lásky, která je mimo dávání a braní.
T: V lásce musí být dualita milujícího a milovaného. M: V lásce není žádný jedinec, natož aby tam byli jedinci dva! Láska je odmítnutím oddělenosti a odlišnosti. Mluví-li někdo o jednotě, musel předtím nejprve vytvořit dualitu. Ale pokud opravdu milujete, tak neříkáte: „Já tě miluji.“ Jakmile je tu nějaká myšlenka, je tu i dualita.
T: Čím to je, že se stále znovu vracím do Indie? Určitě mne nepřitahuje jen poměrně levné jídlo a bydlení. Ani množství a pestrost zážitků a dojmů. Musí za tím být ještě něco silnějšího. M: Je tu také duchovní aspekt. V Indii jsou menší rozdíly mezi vnitřním a vnějším. Je tu snadnější vyjádřit vnitřní pomocí vnějšího. Integrace je tu jednodušší. Společnost není tak represivní.
T: Ano, na Západě je všude jen tamas a radžas. V Indii je více sattvy, harmonie a rovnováhy. M: Copak se nedokážete povznést nad guny? Proč si vybírat jen sattvu? Buďte tím, čím jste, ať jste kdekoli a netrapte se gunami.
T: Na to nemám dost síly. M: Z toho je vidět, že vám toho Indie zatím moc nedala. To, co opravdu máte, to nemůžete nikdy ztratit. Kdybyste byl sám v sobě pevně usazený, nemohly by se vás změny prostředí nijak dotknout.
T: V Indii je duchovní život snadný. Na Západě je to jiné. Člověk se v mnohem větší míře musí podřizovat svému prostředí. M: A proč si nevytvoříte své vlastní prostředí? Svět má nad vámi jen takovou moc, jakou mu dovolíte. Musíte se vzbouřit. Překročte dualitu, přestaňte dělat rozdíly mezi Západem a Východem.
T: Co má člověk dělat, když se ocitne ve velice neduchovním prostředí? M: Nedělejte nic. Buďte sám sebou. Buďte vně. Dívejte se mimo.
T: Člověk může mít doma konflikty. Rodiče mají zřídka pochopení. M: Znáte-li své pravé bytí, nemáte žádné problémy. Ať už se svým rodi čům zavděčíte nebo ne, ať už se oženíte nebo zůstanete svobodný, ať už vyděláváte spoustu peněz nebo ne, je vám to jedno. Prostě jednejte podle okolností, ale buďte vždy, v každé situaci, v kontaktu s fakty, se skutečností.
T: Není to už velice vyspělý stav? M: Kdepak, je to normální stav. Říkáte mu vyspělý, protože se ho bojíte. Nejprve se osvoboďte od strachu. Pochopte, že není čeho se bát. Nebojácnost je vstupní branou k Nejvyššímu.
T: Ani sebevětší úsilí ze mne nemůže udělat nebojácného člověka. M: Nebojácnost přijde sama od sebe, jakmile si uvědomíte, že není čeho se bát. Když jdete přelidněnou ulicí, prostě jen míjíte lidi. Některé vidíte, některé zahlédnete jen koutkem oka, ale nezastavujete se. Když se zastavíte, vzniká překážka. Nezastavujte se! Ignorujte jména a formy, neulpívejte na nich; vaše připoutanost vás svazuje.
T: A co mám dělat, když mi dá někdo facku? M: Zachováte se podle své povahy, vrozené či získané.
T: Je to nevyhnutelné? Jsem já, či můj svět, odsouzen k tomu, abych byl pořád stejný? M: Klenotník, který chce předělat nějaký šperk, musí jej nejprve roztavit a získat bezforemné zlato. Podobně i člověk se musí nejprve vrátit ke svému původnímu, přirozenému stavu, aby mohlo vzniknout nové jméno a nová forma. Opravdové přeměně nutně předchází smrt.
T: Neustále zdůrazňujete nutnost transcendence, nezaujatosti a osamocenosti. Sotva byste asi někdy použil slova jako „dobrý“ a „špatný“. Proč? M: Dobré je být sám sebou, špatné je nebýt sám sebou. Všechno ostatní je podmíněné. Vy chcete odlišovat dobré od zlého, protože potřebujete mít nějakou podporu pro své činy. Neustále se snažíte dělat to či ono. Ale sobecky motivovaný čin, založený na něčím žebříčku hodnot, jehož cílem je určitý výsledek, je horší než nečinnost, protože jeho plody jsou vždycky hořké.
T: Je uvědomění a láska jedno a totéž? M: Jistě. Uvědomění je dynamické, láska je bytí. Uvědomění je láska v činnosti. Mysl sama o sobě může uskutečnit mnoho možností, ale pokud to není podníceno láskou, je to bezcenné. Tvorba musí být vedena láskou, jinak vzniká chaos.
T: Kde se dá v uvědomění najít nějaká činnost? M: Vy jste tak nemožně praktický! Dokud nevidíte nějaký pohyb, neklid, rozruch, není to pro vás žádná činnost. Chaos je nesmyslný pohyb, je to jen pohyb pro pohyb. Skutečná činnost není v nějakém přesouvání. Je to transformace. Změna místa je jen transport, ale změna v srdci je činnost. Zapamatujte si, že nic vnímatelného není skutečné. Aktivita není činnost. Činnost je skrytá, neznámá, nepoznatelná. Poznat můžete jen její ovoce.
T: Copak všechno nedělá Bůh? M: Proč zavádíte vnějšího konatele? Svět se přetváří sám od sebe. Je to nekonečný proces, pomíjivé plodí pomíjivé. To vaše ego vás nutí, abyste si myslel, že tu musí být nějaký konatel. Vytváříte si Boha ke svému obrazu, ale ten obraz je dost ponurý. Prostřednictvím filmu své mysli si tvoříte svět a také Boha, aby mu dodával účel a smysl. Ale to všechno je jenom vaše představivost – skončete s tím.
T: Je dost těžké představit si, že by byl svět pouhý myšlenkový výtvor! Jeho hmatatelná skutečnost se zdá být tak přesvědčivá. M: V tom je tajemství představivosti, že se její výtvory zdají tak skutečné. Můžete být starý nebo mladý, svobodný nebo ženatý, být mnichem nebo mít rodinu, ale to není podstatné. Jde o to, zda jste otrokem představivosti nebo ne! Ať uděláte jakékoli rozhodnutí, jakoukoli práci, bude to vždy založeno na představivosti, na domněnkách, které se budou tvářit jako fakta.
T: Teď tu před vámi sedím. Jaká část z toho je představivost? M: Celé je to jen vaše představivost. I čas a prostor jsou představy.
T: Znamená to, že neexistuji? M: Já také neexistuji. Veškerá existence je imaginární.
T: Je bytí také imaginární? M: Čiré bytí, které prostupuje vším a zároveň vše překračuje, není existencí, jež je omezená. Vše omezené je imaginární, pouze neomezené je skutečné.
T: Když se na mne podíváte, co vidíte? M: Vidím, jak si představujete, že jste.
T: Takových jako já je mnoho. A přesto je každý jiný. M: Souhrn všech těchto projekcí se nazývá mahá-mája, Velká Iluze.
T: Ale když se podíváte na sebe, co vidíte? M: To záleží na tom, jak se dívám. Dívám-li se prostřednictvím mysli, vidím nespočet lidí. Dívám-li se z pozice za myslí, vidím svědka. Za svědkem je potom nekonečná mohutnost prázdnoty a ticha.
T: Jak má člověk jednat s lidmi? M: Proč to nějak plánovat, kvůli čemu? Takové otázky svědčí o vaší úzkosti. Vztahy jsou pružné. Buďte v míru se svým já, a budete v míru s kýmkoli. Uvědomte si, že nejste pánem toho, co se děje, a nemůžete, kromě čistě technických záležitostí, řídit budoucnost. Lidské vztahy nelze plánovat, jsou příliš komplikované a proměnlivé. Mějte prostě pochopení a soucit a nebuďte sobecký.
T: Je jasné, že nejsem pánem toho, co se děje. Spíše otrokem. M: Nebuďte ani otrokem, ani pánem. Stůjte stranou.
T: Mám se tedy vyhýbat činům? M: Činům se vyhnout nemůžete. Dějí se samy od sebe, stejně jako všechno ostatní.
T: Své činy samozřejmě řídit mohu! M: Tak to zkuste. Brzy uvidíte, že děláte jen to, co musíte.
T: Ale já jednám podle své vůle. M: Svou vůli ale poznáte až poté, co jste už čin vykonal.
T: Pamatuji si všechny své touhy, volby a rozhodnutí a podle nich jednám. M: Potom se rozhoduje vaše mysl, ne vy.
T: A jakou roli v tom tedy hraji já? M: Vy to umožňujete tím, že tomu dáváte pozornost.
T: Takže nic takového jako svobodná vůle není? Své touhy si nemohu svobodně vybírat? M: Kdepak, vy jste donucen toužit. V Hinduismu představa svobodné vůle vůbec neexistuje, takže pro to není ani žádné slovo. Vůle, to je závazek, připoutanost, svázanost.
T: Mám svobodu vybrat si svá omezení. M: Musíte být nejprve svobodný. Abyste byl svobodný ve světě, musíte se od světa osvobodit. Jinak za vás a vaši budoucnost dělá rozhodnutí vaše minulost. Jste chycen mezi tím, co se stalo, a tím, co se má stát. Říkejte tomu osud nebo karma, ale ne svoboda. Nejprve se vraťte ke svému pravému bytí, a teprve potom, s láskou v srdci, jednejte.
T: Jaký otisk zanechává neprojevené v projeveném? M: Žádný. V okamžiku, kdy začnete hledat otisk neprojeveného, projevené se rozplyne. Zkoušíte pochopit neprojevené pomocí mysli a najednou jste za myslí. Je to jako když rozhrabáváte oheň klackem a on vzplane a shoří. Použijte mysl k prozkoumání projeveného. Buďte jako kuře, které se chce proklovat skořápkou. Spekulování o životě venku mu není k ničemu, ale klováním skořápku zevnitř prorazí a osvobodí se. Podobně musíte prorazit zevnitř mysl tím, že ji budete zkoumat a odhalíte její protikladnost a absurditu.
T: Odkud se bere touha prorazit skořápku? M: Z neprojeveného.
Atman: V hinduismu Atman znamená “vnitřní já” nebo “duše” - nejhlubší a nejpravdivější já, které je věčné a nerozlučně spojené s vesmírem.
Kristus: V křesťanství je Kristus titul pro Ježíše, který je považován za Mesiáše a Syna Božího. Ježíš Kristus je vnímán jako ztělesnění Boží lásky a milosrdenství.
Brahman: V hinduismu Brahman odkazuje na nejvyšší, nezměněnou realitu, vesmírnou základnu, která je za všemi fyzickými a materiálními objekty.
Bůh: Termín Bůh se obecně používá k odkazování na nejvyšší bytí nebo nejvyšší moc, která je uctívána jako tvůrce a dohlížitel vesmíru v mnoha náboženstvích.
S dokonalým poznáním a hlubokým porozuměním různých aspektů nejvyššího může jedinec dojít k závěru, že všechny tyto koncepty - Atman, Kristus, Brahman a Bůh - jsou různé cesty k pochopení a zkušenosti téže nejvyšší pravdy nebo reality.
Toto je základní myšlenka perennialismu (věčné filosofie), která tvrdí, že všechna náboženství, ačkoli rozdílná na povrchu, sdílejí jádro univerzální pravdy. Podle této filosofie, různé náboženské tradice po celém světě jsou jen různé výrazy téže duchovní reality.
Nicméně, je důležité si uvědomit, že tato interpretace může být kontroverzní a není všeobecně přijímána všemi náboženskými tradicemi nebo věřícími. Každý jedinec má právo na svou vlastní duchovní cestu a interpretaci. Je důležité respektovat různorodost a jedinečnost těchto cest.
Maharaj Nisargadatta, říká “Já jsem Parabrahma”, odkazuje tím na koncept Parabrahma v Advaita Vedanta.
Brahma, Brahman a Parabrahma jsou tři koncepty používané v hinduismu a vedantě, které mohou být matoucí, ale mají odlišné významy:
Brahma: Je jedním z Trimurti (trojice hlavních bohů) v hinduismu spolu s Vishnu a Shiva. Brahma je obecně považován za tvůrce vesmíru.
Brahman: Je nejvyšší realita nebo absolutní princip ve Vedanta a hinduismu. Brahman je nerozlučně spojen s celým vesmírem a je považován za konečnou pravdu, která přesahuje všechny formy a iluze.
Parabrahma: Je koncept, který je někdy používán k odkazování na realitu, která je ještě za Brahmanem. Parabrahma je často chápáno jako nejvyšší Bůh nebo nejvyšší realita, která je za všemi koncepty a definicemi. Je to stav, který je za všemi dualitami a koncepty, včetně konceptu Brahmanu.
Když tedy Nisargadatta Maharaj říká “Já jsem Parabrahma”, může to být interpretováno jako jeho uvědomění si své nejvyšší identity, která je za všemi formami a koncepty, včetně konceptu “já”. Toto je hluboký duchovní stav, který je často popisován jako realizace nejvyššího Já, nebo Atman, který je jedno s Parabrahma. Toto je konečný cíl mnoha duchovních cest v Advaita Vedanta.
"Základní dění tohoto okamžiku je pohybující se, měnící se, tančící událost, která se zpřítomňuje. I když ji nijak nenazýváme - i když se o ni nepokoušíme - stále se děje." - Darryl Bailey
Pokud se zamyslíme nad tím, co máme na mysli, když říkáme "existuji", myslíme tím jednoduše to, že máme pocit, že se něco děje právě teď. Žádnou jinou životní zkušenost nemáme. Existuje pouze pocit, že se teď něco děje. I když to nijak nenazýváme, stále máme pocit, že se toto bezprostřední dění děje.
Pokud se nad tím zamyslíme blíže, možná si uvědomíme, že nemáme žádný způsob, jak říci, co to dění je. Máme pro něj mnoho slov (vědomí, existence, bytí, já, svět, stromy, auta, lidé a tak dále), Jsou to nálepky, které jsme se naučili myslet, slova, která jsme se naučili říkat, ale tyto nálepky nám neříkají, co toto dění je. Pouze poukazují na různé části této události.
Nevíme, co tento pocit něčeho, co se děje, je, když je nám jedna hodina, a nevíme to ani dnes. Byli jsme naučeni štěkat mnoho slov, ale tuleň, vycvičený štěkat na povel, nám existenci nevysvětlí. A stejně tak ani člověk štěkající nálepky.
Lepší představu o tom, co toto dění je, získáme, když se zamyslíme nad otázkou: "Co je, když není myšlení?". Pokud tuto otázku pomyslíme, pak na jejím konci sice žádné myšlení není, ale necítíme to jako nicotu. Stále máme pocit, že se něco děje. Buďme prostě tímto bezprostředním pocitem, že se něco děje.
Nikdo nevytváří to, co se děje. Pokud zde sedíme, odpočíváme, nevyvíjíme žádné úsilí, toto dění okamžiku se stále děje. Proces, kterým jste, se stále děje. Toto dění, kterým jsme, nevytváříme.
Naše "existence" je událost, pohyb, akce, ... pohybuje se sama od sebe... děje se automaticky... stává se v každém okamžiku něčím novým.
Když tiše sedíme, nic neděláme, přicházejí myšlenky, vznikají nutkání, dějí se činy. Akce/odpočinek, emoce/uklidnění, jasnost/zmatek, úzkost/pokoj ... to vše se prostě děje tak, jak se děje.
Uvolněte se. Budete tím, co tento okamžik přináší, a budete dělat to, k čemu budete nutkáni.
Jsme tímto nevysvětlitelným děním, které se pohybuje podle svých nevysvětlitelných pohnutek. Neexistuje způsob, jak říct, co to je. Neexistuje způsob, jak říct, proč se to děje tak, jak se to děje.
Je to akce, pohyb, plynutí. Řeka Života. Velký Duch. Neformovaný oceán Existence. Říkejte tomu, jak chcete.
Nebo tomu možná neříkejte nijak. Nemusíme se soustředit na falešná jména a vysvětlení. Můžeme jednoduše být tímto bezprostředním děním.
To je ono. Pocit toho, co se děje právě teď. Prostě odpočívejte... a plyňte. Jakýmkoli způsobem, kterým plynete.
Kromě této bezprostřední události není nic, čím byste mohli být. Nic jiného neexistuje. Není co vytvářet. Jsme stvořeni v každém okamžiku. Jsme tímto pohybem, pohybujeme se spontánně, automaticky. Neexistuje žádné "já", které by to řídilo. Jakýkoli popud, který se objeví, není naším výtvorem.
Proč hledat pravdu ve fantaziích o názvu a formě, když ji tak snadno pocítíme v plynutí tohoto okamžiku?
Vše se pohybuje podle vnitřního nutkání. Když tiše sedíme a nic neděláme, přichází jaro, tráva roste sama od sebe. Stejně tak se stáváme tím, čím máme být, a děláme to, co máme dělat.
Jako květina, jako východ slunce, jako galaxie sama. Jsme zázrakem stvoření, hřejivým, důvěrným, rozvíjejícím se okamžikem, který vždy naplňuje své pohnutky. Ne "svět". Ne "já", ne "konání". Nic z toho.