Marta:
Čisté vědomí je prvotní a přirozený stav našeho ducha, z tohoto pramene tvůj duch vyvěrá. Je to stav harmonie, klidu a míru ve statusu absolutního vědomí, stav který leží v transcendentálním poli a v čistém absolutním bytí. Tento stav nemanifestovaného (neprojeveného) čistého bytí je nejvyšší stav života. Čistá existence. Tady je naše báze, naše jediná stabilita, které se musíme držet, neměnné věčné absolutní bytí. Tady je tvůj duch jasný a nic nepřekrývá jeho pravou podstatu. V transcendentálním čistém bytí vyvstává neduální, absolutní blaženost, vyvěrající sama ze sebe, bez jakýchkoliv příčin, a nad veškerým cítěním a myšlením. Když jsi tady, tvůj duch je natolik krásou své pravé podstaty nasycen, že má naprosto přirozenou tendenci setrvávat i nadále v tomto naplněném a láskyplném stavu.
http://bytismartou.blog.cz/1003/o-cistem-vedomi
Budhovi se vypráví, že jednou dal svým učedníkům „tiché kázání“, při němž si jen mlčky prohlížel květinu, kterou držel v ruce. Jeden z přítomných mnichů, Mahákášjapa, to po chvíli nevydržel a začal se usmívat. Podle legendy byl právě on jediným, kdo pochopil smysl Buddhova kázání. Uvědomění, které vyvolalo onen úsměv, si postupně předávalo dvacet osm mistrů, až se později stalo základem zenu. Květiny mohou lidem zprostředkovat krásu, jež je základní součástí našeho nejvnitřnějšího bytí, naší pravé přirozenosti. Uvědomění si krásy bylo jednou z nejdůležitějších událostí v evoluci lidského vědomí. Vyvolávalo v lidech pocity radosti a lásky. Květiny se tak staly, aniž bychom si to plně uvědomovali, symbolem, projevem toho nejcennějšího a nejposvátnějšího uvnitř nás - beztvaré krásy neviditelného Bytí - ve světě forem. Květiny jsou mnohem křehčí a pomíjivější než rostliny, z nichž se vyvinuly. Staly se posly z jiných sfér, tvoří most mezi světem hmotných forem a neviditelným Bytím ~ světem bez forem. Nejenže příjemně voní, ale přinášejí lidem i vůni duchovních sfér. Použijeme-li slovo „osvícení“ v jeho širším významu, můžeme květiny nazvat „osvícenými“ rostlinami.
Osho http://srdcenoveenergie.blogspot.cz/201 ... rosto.html
Říkáš, že jsi věřil, že krása je spojena s duchovností, a že tak jsi mohl přenést toto pojetí do života. Připomíná mi to Keatsovy verše:
Krása je pravda, pravda krása – to jest vše
Vše, co víš na zemi, a vše co vědět potřebuješ.
Mohl bys to rozvést?
Náš zjevně objektivní prožitek se skládá z myšlenek, pocitů a vnímání – tj. mysli, těla a světa.
Když na sebe Vědomí vezme formu myšlení, zdá se, že se stává myšlenkou. Když zaujme formu cítění, zdá se, že se stává tělem, a když ‚zaujme formu vnímání‘, zdá se, že se stává předmětem, druhým nebo světem.
Když myšlení ustane, jeho zjevně objektivní část (myšlenka) zmizí, ale jeho podstata, Vědomí, přetrvává. V tomto nadčasovém momentu (nadčasovém, jelikož mysl zde není přítomna) se Vědomí může poznat takové, jaké je, nepoznamenané zdánlivou objektivitou myšlenky. Tento prožitek se nazývá Porozumění.
Když ustane cítění, jeho zdánlivě objektivní část (pocit či část těla) zmizí, nicméně jeho podstata, Vědomí, přetrvává a vnímá sebe sama jako Lásku a Štěstí.
A když ustane vnímání, jeho předmět, druhý či svět zmizí, ale jejich podstata, Vědomí, přetrvává, nezahaleno předměty. To je prožitek nazývaný Krása.
Jinými slovy, Porozumění, Láska, Štěstí a Krása jsou jinými jmény pro jeden a ten samý prožitek, přítomnost Vědomí, vnímání našeho Bytí.
O duchovní cestě skrze Porozumění a Lásku (Džnána a Bhakti) toho bylo hodně napsáno, ale cesta prostřednictvím vnímání již tak často zmiňována není. Cesta vnímání nebo Cesta Krásy je cestou umělce.
Je to cesta, skrze kterou začne být jasné, a prostředek jehož prostřednictvím je vyjádřeno, že Vědomí tvoří podstatu veškerého vnímání.
Přestože jsou veškeré zdánlivé předměty tvořeny Vědomím, není (na relativní úrovni) funkcí všech předmětů toto vyjevit. Například, účelem varné konvice je vařit vodu, a ne odhalit skutečnou podstatu prožitku.
Existuje nicméně jedna kategorie předmětů, které vznikají s konkrétním záměrem odhalit skutečnou podstatu prožitku a tyto předměty nazýváme uměleckými díly.
Funkcí uměleckého díla není jen jednoduše poukázat směrem k, ale skutečně opravdu odhalit skutečnou podstatu prožitku. Jak pravil Cezanne, „dát okusit Věčnost.“
Tak jako slova učení, takové předměty přicházejí plné jejich původu, ticho a láska, s kterých vycházejí, a jako takové jsou nesmírně působivé.
Krása je tedy prožitkem, skrze který poznáme a pocítíme, že všechny domnělé věci jsou tvořeny tím, co je zná (vnímá).
Keats měl pravdu. „Krása je pravdou, pravda je krásou.“ Prožitek Pravdy a Krásy je jedním a tím samým prožitkem.
„To jest vše, co víš na zemi.“ Mysl (která je vyjádřením Pravdy) a svět (který je vyjádřením Krásy) jsou jedno. To znamená, že ten, který ví, a to co je věděno, jsou jedno. Toto je vždy naším prožitkem bez ohledu na to, zda to rozpoznáváme či ne. Je to tak jak říká Keats „vše co víš na zemi“ – vnímání našeho Bytí ve všech a jako všechny domnělé věci.
„...a vše, co vědět potřebuješ.“ Ano, tato vědomost sama, když hluboce zvážena, přijata za vlastní a následně aplikována ve všech situacích, je vše co potřebujeme k tomu, abychom mohli žít duševně zdraví, šťastný a milující život.
Keats byl trošku stručnější než já!
Významní umělci minulé doby, Keats byl jedním z nich, byli možná prostředky, skrze které byla tato znalost komunikována nejúčinněji v naší kultuře, nicméně, nevzešla pouze z nich.
Tato prožitá znalost skutečné podstaty prožitku je totiž známa nám všem, jen někdy zdánlivě zapomenuta. Nikdy se však nenachází daleko od povrchu a dokonce i v populární kultuře – hudba, móda atd. – vidíme stejnou touhu po Lásce, Kráse a Štěstí, což je vše jen obměnou naší touhy po návratu ke skutečné podstatě našeho nejvnitřrnějšího bytí.
Když je tato Láska, Krása a Štěstí zdánlivě zahalena onou entitou „Já“, tak o to hlasitější jsou její výkřiky. Všude kolem nás v naší kultuře slyšíme tyto „výkřiky lásky“ jak zoufale hledají na špatném místě to, co leží v jejich srdcích.
Já jsem navštěvovala sesterskou školu Studijního spolku, nazvanou Škola ekonomické vědy, kde krása bylá také oslavována. I když souhlasím s tím, že krása je prostředkem, který může otevřít srdce, tak si říkám, zda tomu tak není na úkor ostatních složek života, které jsou velmi „nekrásné“. Na úrovni každodenního života, kult fyzické dokonalosti efektivně zkresluje postoj člověka ke svému tělu, jakožto i k tělům ostatních lidí, a je příčinou velkého utrpení. Jako žena cítím, že budu vždy posuzována na základě fyzického vzhledu.
Kult fyzické dokonalosti je slabým odvarem a mylným výkladem našeho vnitřního poznání Krásy. Když zapomeneš na přítomnost Vědomí, Krása je degradována na status předmětu, stejným způsobem, jako když je Vědomí zdánlivě zapomenuto, tak vlastní osoba, druhý, předmět a svět se zdají být skutečné.
Jestliže je Krása považována za vlastnost předmětů, pak bude vnímána pouze jako opak ošklivosti. Dokonce i v některých projevech současné advaity je toto někdy nesprávně pochopeno a skrze takové projevy učení je Krása degradována na objektivní prožitek, který považován jen za další „jev uvnitř Vědomí“.
Ale tak to není. Krása je dalším jménem Vědomí, vnímání našeho Bytí.
A stejně tak, když milujeme někoho druhého, co je ve skutečnosti milováno je Já v tom „druhém“. Já je tudíž obojí, jak milující, tak milovaný. Jinými slovy, jedná se o Lásku samou, bez druhého. To je Láska – absence zdánlivého druhého. Všichni známe ten prožitek rozplynutí se v Lásce. Vše, co nás odděluje a izoluje, se rozplývá a toto rozplynutí, dokonce i v běžném způsobu řeči, se nazývá Láskou. Když se mysl vrátí, tak si samozřejmě přivlastní tento neobjektivní prožitek Lásky a vytvoří z něho „milovníka“ a „milovaného“ a pak se diví proč tento prožitek Lásky jakoby zmizel.
Krása a Láska jsou tedy jedním a tím samým prožitkem. Jen v naší kultuře je toto přehlíženo a sníženo na úroveň předmětů. Kult fyzické dokonalosti, který jsi zmínila, vychází z tohoto neporozumění, i když stále v srdci hoří plamen rozpoznání skutečné podstaty Krásy a Lásky.
Shakespeare si toho byl vědom: „Všechny věci se zdají, ale nemohou být. Krása se chvástá, ale není to Ona“.
Všechny věci se zdají mít svou vlastní existenci, oddělenou a nezávislou na Vědomí, ale nemají. „Bytí“ zdánlivého předmětu patří jen samotnému Vědomí.
„Krása se chvástá“, tj. krása (s malým k), která se zdá, že patří předmětu „se chvástá“, předstírá, že je skutečná, přivádí pozornost na předmět, „ale není to Ona, tj. není to Ona, skutečná Láska naších srdcí, bezpředmětná (prázdná) Krása sama.
Říkáš, že v tomto období tvého života jsi měl vzory pravdy, a že jsi také žil běžný život (vztahy, rodina, vydělávání peněz, atd.) Mezi těmito věcmi existoval rozpor. Jak bys to vysvětlil?
Mými vzory byli velcí mudrcové předešlých let, jako Ramana Maháriši, Nisargadatta a Rúmí, a po nějakou dobu jsem chápal kulturní projevy jejich chápání jako pravdu samou.
Cítil jsem, že k tomu, abych získal přístup k celé této pravdě, se musím zříci světa. Tento postoj je uchováván v některých tradičních učeních. Pro mnohé z nás je víra a pocit, že to jsem „Já“, tělo/mysl, který zná svět zpočátku nahrazena porozuměním založeném na zkušenosti, že „Já“ je tím Vědomím, které vnímá tělo/mysl/svět.
Návštěvník píše:jj Jeff Foster : Když uvidíme, že naše lidství nebo naše probuzenost, naše Buddhovská podstata a naše lidskost, naše duchovnost a naše životy jak je žijeme, cesta uzdravování a ne-cesta probuzení do přítomnosti, nebyly nikdy odděleny.
Navždy se uzdravující v lidském smyslu a provždy již zcela uzdraveni jako vědomí samo, v naprosté propojenosti."
Návštěvník píše:jj Jeff Foster je také jedním z probuzených co upozorňují že
"Jsi lidskou bytostí, hluboce spojený s každým a se vším nepředstavitelnými způsoby, závislými na celém vesmíru a každém kolem tebe. A to díky šatům, které nosíš, jídlu, které jíš, slovům, která používáš, příběhům, které slyšíš a čteš a sleduješ. Také díky vzduchu, který dýcháš, i kvůli této zprávě, kterou právě čteš.
Jako lidská bytost jsi zranitelný a perfektně nedokonalý, učící se znovu milovat, protože jsi to zapomněl za ta léta podmiňování. Jsi lidská bytost učící se jak cítit a sjednocovat se, mluvit autenticky a svobodně a naslouchat s porozuměním a bez předsudků. To je stezka stále se prohlubujícího ozdravování a uskutečňování, která nikdy nekončí.
Některá učení zdůrazňují tento "relativní" pohled.
Ale zároveň jsi vědomí samo, před všemi koncepty, vždy přítomné, již nyní úplné, nikdy na ničem a na nikom nezávislé. Není zde žádná otázka, jak se stát probuzený nebo osvícený, neboť ty jsi To vždy byl, dokonce ještě před tím, než vznikl čas. Jsi zde před vznikem všech otázek a odpovědí. Není zde žádná léčba, neboť zde není nikdo, kdo by měl být léčen a žádná budoucnost mimo Teď. Pro vědomí není žádného utrpení. Pro vědomí není žádného úsilí.
Některé duchovní stezky zdůrazňují tento "absolutní" pohled, nebo alespoň prohlašují, že je to jediný skutečný pohled.
Ale má to háček:
Zamítni relativní, lni k absolutnímu, odvrhni nebo zamítni lidskou cestu, a zůstaneš navždy zraněný a polapený do utrpení, odmítání nebo neschopen čelit svým jizvám, i když věříš, že jsi plně probuzený a osvobozen od příběhů a osobnosti.
Zavrhni absolutní, lni k relativnímu, zapomeň na to, kdo skutečně jsi, a navždy zůstaneš hledač, provždy hledající a zaměstnaný příběhy, dokonce i když věříš, že jsi plně zdravý na lidské úrovni, ať už to pro tebe znamená cokoli.
Během let jsem se setkal s mnoha lidmi, někteří z nich jsou duchovní učitelé, kteří prohlašují, že jsou plně probuzeni, za egem, zcela osvobození, hovořící ve smyslu "zde není kdokoli" a "nejsem osoba" a "není zde žádné já", a přesto zřejmě, na relativní lidské úrovni, jsou hluboce zranění, bojující s podvědomou bolestí, přenášející své rány na druhé - jejich rodiny, jejich přátele a dokonce na jejich studenty. Zraňují druhé, ale odůvodňují to s chytrou "logikou nedvojnosti" (např. "není zde žádná volba", "vše je pouze tvá projekce" atd.).
Probuzení bez soucitu je jako oceán bez myriád svých vln, jako kosmická matka bez jejích milovaných dětí. Již jsem hodně mluvil o tom, jak jsem i já sám kdysi spadl do této suché duchovní pouště. Není to žádné veselé místo. Nicméně je to součást cesty.
Rovněž jsem během let potkal mnoho lidí, kteří viděli sami sebe jako plně rozvinuté lidské bytosti, dobře opracované, úspěšné, šťastné, přímo perfektní lidi. Ale stejně pořád někde hluboko dole se cítí jaksi odděleni od života, uvnitř prázdní - je zde pořád touha po něčem, co nemohou nalézt či dokonce pojmenovat. Když naše lidskost ztratí svůj základ, jsme navždy polapeni v bezdůvodném lidském dramatu, které začíná tak prázdné, nicméně které dokážeme vyvíjet a vyvíjet. Ale navzdory tomu, jak usilujeme a hledáme, nikdy se tam nedokážeme zcela dostat. I tuhle část cesty jsem poznal.
Kdy dokážeme konečně přijmout tento duchovní paradox? Když zastavíme oddělování "absolutního" od "relativního". Když uvidíme, že naše lidství nebo naše probuzenost, naše Buddhovská podstata a naše lidskost, naše duchovnost a naše životy jak je žijeme, cesta uzdravování a ne-cesta probuzení do přítomnosti, nebyly nikdy odděleny.
Navždy se uzdravující v lidském smyslu a provždy již zcela uzdraveni jako vědomí samo, v naprosté propojenosti."
Ot.:Někdy říkáte, že Já je ticho.Proč?
Odp.: Pro ty, kdo žijí v Já jakožto kráse prosté myšlenek, neexistuje nic, očem by se mělo přemýšlet. Co by se s tím dalo srovnat je jenom zkušenost ticha, neboť v tomto svrchovaném stavu neexistuje nic, co by mělo být dosaženo, než člověk sám.
Tazatel: Jaký přináší sattva užitek?
Maharadž: Jaký má užitek pravda, dobrota, harmonie, krása? To samo už je cílem. Projevují se spontánně a bez úsilí, je jen třeba nechat je, aby se sami projevili, nevměšovat se, ani nehýbat, neusilovat, nespekulovat o nich, jenom je prostě vyzkoušet v plném vědomí. Takovéto vědomí je samotné sattvou. Ono nevyužívá věci nebo lidi, ono je naplňuje.
Kvůli iluzi se svět jeví jako skutečný. Ale on není ani skutečný ani iluzorní. Jestliže byste si povšimli podkladu, na němž je toto vše zrcadleno a spatřili zářivý bod ve své skutečné kráse, neuviděli byste celý vesmír jen jako zářivé světlo? Není zde nikdo živý ani neživý, ale pouze panství ducha svinutého do čirého poznání. Znalec poté, co se celý vesmír objeví jako odraz jeho vlastní skutečné formy, netrpí dualitou ani rozlišováním typu dobrý-špatný, velký-malý. Krom toho, každá živá bytost, která zakouší uvědomění, není ničím než vědomím znalce rozštěpeným (rozděleným) jako sebe-poznání ve všech a z podstaty přítomným ve všem. Na základě této pevné víry jí mu svět jeví posvátnější a stále méně poskvrněný. Tudíž, může oprávněně říci, že celý vesmír je jejím příbytkem.
(Šríla Bhakti Rakšak Šrídhar Dév-Gósvámí)Bhakti, oddanost, je svou vlastní příčinou. Bhakti není stvořena něčím jiným mimo ni. Je tu věčně. Je jen zahalena a je ji třeba odhalit. Je, jako by spala: je třeba ji probudit. Pomíjivé žádosti a vědomé snahy jak o exploataci, tak i odchod z ní, nebo netečnost, představují obaly, které jí pokrývají. Tyto obaly musíme odstranit a pak se bhakti zjeví v celé své naprosto čisté kráse.
Láska se neslučuje s myslí. S myslí se slučuje sex, s myslí se slučuje činnost a sex je akt. Láska není akt, je to stav bytí, je to vertikální rovina. Díváte-li se na někoho a jste s ním bez posuzování - není ani krásný, ani ošklivý, ani dobrý, ani zlý, ani hříšný, ani svatý - když neposuzujete, ale prostě se jen bez posuzování díváte do jeho očí, dojde náhle ke spojení, ke splynutí energií. Tohle splynutí je nádherné. Jeho krása je naprosto jiná než všechny krásy, které jste kdy poznali. Znáte krásu dané formy, ale tohle je krása bez formy. Znáte krásu těla, ale tohle je krása duše. Znáta krásu okraje, ale tohle je krása středu. A trvá věčně...
OSHO
Krása je zář, jež se šíří bez vědomí zářící bytosti.
Emmanuel Lévinas
Čisté vědomí je prvotní a přirozený stav našeho ducha, z tohoto pramene tvůj duch vyvěrá. Je to stav harmonie, klidu a míru ve statusu absolutního vědomí, stav který leží v transcendentálním poli a v čistém absolutním bytí. Tento stav nemanifestovaného (neprojeveného) čistého bytí je nejvyšší stav života. Čistá existence. Tady je naše báze, naše jediná stabilita, které se musíme držet, neměnné věčné absolutní bytí. Tady je tvůj duch jasný a nic nepřekrývá jeho pravou podstatu. V transcendentálním čistém bytí vyvstává neduální, absolutní blaženost, vyvěrající sama ze sebe, bez jakýchkoliv příčin, a nad veškerým cítěním a myšlením. Když jsi tady, tvůj duch je natolik krásou své pravé podstaty nasycen, že má naprosto přirozenou tendenci setrvávat i nadále v tomto naplněném a láskyplném stavu.
jaosiva1 píše:Mozna ste videli fotky Masaru Emotoa---krystaly vody...
U jednech se afirmovalo: laska,radost,stesti a tak- a byly krasne,bile,pravidelne...
U druhych se afirmovala bolest,zloba a tak- a byly tmave,pokrivene,"skarede"...
Kdo z vas hledal vnitrni krasu tech druhych krystalu a neodsoudil ony vlastnosti?
...jaojaojao...
Děkuji
Ty pitomče
..v prostoru, kde je nabídnuta svoboda nám všem, se objeví nějaký blbec, který ji bude chtít mermo mocí nějak omezovat, tak je holt odsouzený marně bojovat proti tomu co nechce, v místě, kde to omezit nemůže.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 122 návštevníků