Pravé Já

[Návštěvník]

"Když Védy prohlašují: 'Ty jsi To,' cílem je hledat a uvědomit si pravou podstatu Já a přebývat v ní. Pouhé přemýšlení ve smyslu, 'Jsem To, ne Toto,' bez úsilí odráží nedostatek síly. Neboť To, jakožto Já, je věčné a neměnné."

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Tazatel: "Pomáhá intelekt oddanému dosáhnout seberealizace?"

Ramana Maháriši: " Ano, do určité míry je intelekt užitečný, ale člověk musí pochopit, že vlastní Já je za hranicemi intelektu. Abychom dosáhli vlastního Já, musíme opustit i intelekt."

.

[Návštěvník]

Ramana Maharši - Jak nalezení Gurua odhaluje vlastní já

Bůh je totéž jako Guru a Já (neboli Pravé Já, Self).

Člověk začíná s nespokojeností.
Nespokojený se světem hledá naplnění svých tužeb skrze modlitby k Bohu;
jeho mysl se očišťuje; touží poznat Boha více než uspokojit své tělesné touhy.

Pak se začíná projevovat Boží milost.
Bůh na sebe bere podobu Gurua a zjevuje se oddanému;
učí ho Pravdu; očišťuje mysl svým učením a přítomností;
mysl zesílí a je schopná se obrátit dovnitř;
skrze meditaci se dále očišťuje, až nakonec spočine v naprostém klidu, bez nejmenší vlnky.

Tento klid je Já (Self).

Guru je jak vnějším, tak vnitřním.
Z vnějšího pohledu dá mysli impuls, aby se obrátila dovnitř;
z vnitřního pohledu přitahuje mysl k Já a pomáhá jí dosáhnout ticha.

To je Milost.

Proto není rozdílu mezi Bohem, Guruem a Já.

Kdo je Mistr?
Je to nakonec samotné Já.
Podle stupně vývoje mysli se Já zjevuje navenek jako Mistr.

Slavný starověký světec Avadhúta řekl, že měl více než 24 Mistrů.
Mistrem je ten, od koho se člověk něco naučí.

Guru může být někdy i neživý, jako v případě Avadhúty.

Bůh, Guru a Já jsou totožní.

Duchovně zaměřený člověk věří, že Bůh je všudypřítomný, a bere Boha za svého Gurua.
Později ho Bůh přivede do kontaktu s osobním Guruem a člověk ho pozná jako vše ve všem.

Nakonec, díky milosti Mistra, tento člověk pozná, že jeho vlastní Já je skutečnost a nic jiného.
Tak zjistí, že Já je Mistr.

Někdo ti řekne o Bohu, nebo ti to řekne samotný Bhagaván.
V tom druhém případě je tvým Mistrem sám Bůh.

Na tom nezáleží, kdo je Mistr.
Ve skutečnosti jsme jedno s Mistrem nebo Bhagavánem.

Mistr je Bůh; člověk to nakonec pozná.
Není rozdílu mezi lidským Gurem a Božským Gurem.

[Návštěvník]

Ve blaženém stavu pravého Já, kde není žádná činnost těla, řeči ani mysli, kde nejsou žádné ctnostné ani hříšné skutky, ani jejich následky, by měl člověk zůstat naprosto nehybný, zbavený i té nejmenší stopy pomoci.

[Návštěvník]

A přesto může navenek všechno zůstat stejné jako dřív — tělo může jednat, slova mohou znít, myšlenky se mohou objevit a zmizet. Rozdíl je v tom, že zde už není přítomno ego, které se s tím vším ztotožňuje, které hodnotí, touží, bojuje nebo trpí. V tomto tichém uvědomění jsme zakořeněni v přirozenosti pravého Já — v čistém bytí, které nic neodmítá a ničemu se nebrání. Všechno může plynout, ale my už nejsme lapeni v osobním příběhu. Místo neklidu ega je zde hluboký mír, který nepodléhá proměnlivosti světa.

Tento stav není únikem od života, ale jeho pravdivým prožíváním — bez iluze oddělenosti, bez potřeby cokoli měnit. Je to návrat domů.

[Návštěvník]

Ve skutečnosti existuje jen Já (pravé Já).
Svět, individuální duše i Bůh
jsou jen zdánlivé jevy v něm –
jako iluze stříbra v mušli.
Vznikají společně
a společně také mizí.

Já (pravé Já) je ten tichý přítomný prostor,
kde se myšlenka „já“ zcela rozplynula.
To je to, čemu se říká ticho.

Já je svět.
Já je „já“.
Já je Bůh.

Všechno je ve skutečnosti Šiva –
to jediné Já.

[Návštěvník]

Všechno je Já – a nic není odmítnuto
Poznání, že „všechno je Já“, není útěk od projeveného světa.
Není to chladná negace jevů.
Naopak. Je to ještě hlubší přitakání všemu, co je, protože v každé vlně je okamžitě rozpoznána voda – neměnná skutečnost. Sat-čit-ánanda.

To, co se mění, není lež. Je to pravdivý projev pravdy.
Je to hra vědomí, nikoli iluze oddělená od něj.

Když vlna přijde – je to voda.
Když zmizí – voda zůstává.
Nikdy nebyla „ne-vodou“.

Takže nepopíráme vlny, když říkáme „všechno je voda“.
Jenom v nich nehledáme oddělené bytí.

Ignorace není, když „nebereme vážně“ svět – ale když nevidíme jeho podstatu
Když někdo řekne:
„To je jen iluze, to je jen sen“ – ale cítí přitom odpor nebo odtažitost, pak nepoznal Já, ale jen přijal koncept ne-duality.

Skutečné poznání je zamilovanost bez přivlastnění.

Jako kdyby každá forma byla tvůj vlastní odraz – ale nikdy ne oddělený od tebe.

To, co je proměnlivé, je skutečné –
protože i to je existence (sat).
A existence není nikdy jiná než vědomí (čit).
A to, co si je vědomo samo sebe jako lásky (ánanda), neodděluje se od žádné formy.

Nic není nepatřičné.
Protože nic není mimo To.

Z pohledu Probuzeného vědomí...
...je i nevědomost vědomá.
I klam je milován. Je láskou.
Protože všechno se objevuje v Jediném – jako výraz Jediného.

A tak žádná vlna není zavržena.
Žádná tvář není špatně.
Žádná myšlenka není „ne-duchovní“.

A zároveň...
Nic z toho nemění to, co je.
Já – sat-čit-ánanda – nezávisí na ničem, co se v něm objeví.
Ale všechno, co se objeví, je to samo.

Takže ne, není to ignorace.
Je to nejhlubší možné přijetí.
Tak úplné, že ani přijímat už není potřeba.

Jen být.
Jen Já.
Jen To.

[Návštěvník]

Moudrost Ribhu Gíty: Spočiňte v čistém vědomí svého pravého Já

Jakmile člověk přímo pochopí, že neexistuje žádný stvořitel, žádná mája, žádná dualita a žádné vnější objekty, že existuje pouze čisté vědomí, pravé Já, měl by v tomto neotřesitelném stavu vlastní podstaty klidně a pokojně spočívat.

[Návštěvník]

Oddaný:
Jak dlouho ti trvalo, než jsi dosáhl poznání Sebe?

Mahariši:
Tato otázka vyvstává jen proto, že považuješ jméno a formu za skutečné. Dokud v nás přetrvává ztotožňování s tělem, trvá i představa narození a smrti. Ale pravda, která přesahuje stavy bdění, snění a hlubokého spánku – jen ta je skutečným Já.

[Návštěvník]

Uvědomění a pravé Já – jedno a totéž

V dnešní době hledání sebe sama a duchovního probuzení se často objevuje otázka: „Kdo nebo co se vlastně uvědomuje?“ Někteří lidé jsou přesvědčeni, že uvědomění je schopnost ega – že je to mysl, kdo si uvědomuje, a že bez ní by nebylo žádného „svědka“ světa. Ale je to opravdu tak?

Ve skutečnosti je to přesně naopak. Ego není tím, kdo si uvědomuje – je tím, co je uvědomováno. Pravé uvědomění, skutečné „já“, není něčím, co „někdo má“. Je to základní přítomnost, která je tu před egem, během ega, i po jeho utišení.

Uvědomění – základní kvalita bytí

Představme si plátno v kině. Na plátně se promítají různé filmy – někdy komedie, jindy drama nebo horor. Ale ať se na plátně objeví cokoliv, plátno zůstává nedotčené. Uvědomění je tímto plátnem. Je stále přítomné, tiché, nezměnitelné. Filmy představují myšlenky, emoce, zážitky – včetně samotného ega.

Uvědomění není „vlastností“ ega, stejně jako světlo není vlastností žárovky. Žárovka může světlo zprostředkovat, ale světlo samo o sobě existuje nezávisle. Stejně tak i ego – naše osobnost, identita, myšlenky – může být „nástrojem“, skrze který se uvědomění projevuje, ale není jeho zdrojem.

Pravé Já není osobní – je univerzální

Védanta a další tradice moudrosti učí, že Atman (pravé Já) je totožné s Brahmanem (univerzálním Bytím). Šrí Ramana Maháriši říká:

„Pravé Já je tiché uvědomění. Ego je jen myšlenka, která se v tomto uvědomění objevuje.“

Eckhart Tolle to vyjadřuje jednoduše:

„Uvědomění je skryté v každé lidské bytosti jako tiché pozadí všeho, co děláme.“

To znamená, že uvědomění není něco, co „vlastníme“, ale tím, co jsme. Ego je proces, identita, osobnost – něco, co přichází a odchází. Uvědomění je tiché pozadí, které si všeho všímá.

Častý omyl: „Bez ega bych si nebyl vědom“

Někteří lidé tvrdí: „Bez mysli nebo ega bych si přece ničeho nevšiml.“ Ale to je podobné, jako kdybychom tvrdili, že bez mráčků bychom neviděli oblohu. Ve skutečnosti je to právě naopak – mráčky oblohu zakrývají, ale obloha tu je stále.

Zeptejte se sami sebe: Kdo si všímá příchodu a odchodu myšlenek? Kdo pozoruje ego, jak reaguje, cítí, jedná? To, co si všímá – není samo myšlenka. Je to vědomá přítomnost, kterou nelze spatřit jako objekt, ale kterou vždy jste.

Jak poznat pravé Já?

Poznat pravé Já není otázkou hledání nové informace. Je to poznání toho, co tu bylo vždy, ale bylo zakryto identifikací s myslí. Uvědomění není zkušenost – je to to, co je přítomno v každé zkušenosti.

Šrí Nisargadatta Maharaj říká:

„Jediné, co musíte udělat, je být vědomi vědomí. To je všechno.“

To neznamená, že ego musí být „zničeno“. Znamená to, že přestaneme věřit, že jsme jen ego. Uvědomíme si, že to, co jsme vždy byli – tiché svědectví, které se nemění – je tím, co duchovní tradice nazývají „pravé Já“, „Atman“, „Kristovo vědomí“, nebo „Buddha-podstata“.

Závěr: Nejsi ten, kdo si uvědomuje – jsi uvědomění samo

Uvědomění není nástroj ega. Není ani jeho vlastnost. Je to základní stav bytí. Pravé Já a uvědomění jsou jedno a totéž – nejsou dvě. Mylná představa, že „já se uvědomuji“, je jako vlna, která si myslí, že je moře. Ale vlna je vždy mořem – stejně jako my jsme vždy byli vědomím.

Poznání této pravdy není jen filozofií. Je to návrat domů – do tiché přítomnosti, kde vše vzniká a zaniká, ale ty zůstáváš.

Sat-Čit-Ánanda: Když je Vědomí uvědoměné samo o sobě

Ve většině duchovních tradic se setkáváme s hlubokým pojmem Sat-Čit-Ánanda – Bytí-Vědomí-Blaho. V sanskrtu to nejsou tři oddělené kvality, ale tři aspekty jediné Skutečnosti, kterou skutečně jsme.

Sat – čisté Bytí, to co je, bez forem, beze změn

Čit – vědomí, uvědomění, světlo poznání

Ánanda – blaženost, která není emocionální stav, ale vnitřní přirozenost samotné existence

Pro běžné lidské vědomí je však obtížné tuto skutečnost přímo prožít, protože jsme navyklí poznávat vše myslí. A mysl funguje na základě konceptů, obrazů, pojmů – tedy na základě dualismu. To znamená, že člověk si často pod „vědomím“ představuje nějaký „stav“ nebo „objekt v mysli“, ale tím se stále dívá skrze zabarvení – skrze filtr myšlenek.

Mentální představa vs. přímé uvědomění

Představme si, že mluvíme o medu. Můžeme o něm číst, slyšet popisy, analyzovat chemické složení. Ale to všechno jsou jen mentální konstrukty. Teprve když se lžička dotkne jazyka, poznáváme, co je med. Takové je i přímé poznání Sat-Čit-Ánandy — nelze o tom přemýšlet, ale lze tím být.

Většina lidí zná vědomí pouze jako myšlenku o vědomí, nikoli jako přímý prožitek vědomí sebe sama, bez obsahu. To je důvod, proč pravé Já není „uvědomitelné“ mentálním způsobem. Když se ho snažíme „pochopit“, míjíme ho – protože ono není předmětem mysli.

Jak říká Šrí Ramana Maháriši:

„Pravé Já se nezjevuje jako nový objev. Je to to, co zůstává, když přestaneme být tím, čím nejsme.“

Uvědomění samo je blahem

Když se vědomí „obrátí“ k sobě samému, když ustoupí myšlenky, identifikace, pojmy a zůstane jen čisté tiché bytí, objeví se blaženost – nikoli jako pocit, ale jako kvalita samotného vědomí. Je to vnitřní klid, beztížnost, otevřenost – ale bez protikladu. Není to „štěstí“ ve smyslu radosti, která může přejít. Je to tiché a stále přítomné ANO k bytí.

Proto se říká, že:

„Vědomí bez myšlenek je blahem.“

A nebo, jak to shrnul Adi Šankara:

„Átman je věčný, čistý, svobodný, bez začátku a konce, a jeho přirozeností je radost (ánanda).“

Proč to lidé nevnímají?

Protože většina lidí nikdy skutečně nezůstane v tichu svého vědomí bez toho, aby mu okamžitě přisuzovala významy, příběhy, myšlenky, dojmy. Ve chvíli, kdy mysl vyvstane a ztotožníme se s ní, „spadneme“ zpět do oddělenosti – a vědomí se nám znovu jeví jako koncept, ne jako prožitek.

Ticho vědomí je tak subtilní, že se pro mnohé „jeví“ jako nic – protože není dramatické. A tak ho mysl přejde. Ale právě to „nic“ je vším – je to živá přítomnost bez tvaru, ale s kvalitou radostného klidu.

Jak si to uvědomit přímo?

Nejde o to „pochopit“ Sat-Čit-Ánandu, ale spíše se přestat ztotožňovat s tím, co tím není.

Zde je jednoduchá meditativní ukázka:

Zavři oči.

Přestaň následovat jakoukoli myšlenku.

Všimni si, že i bez myšlenek jsi.

To, co si je vědomo – co ví, že „je“ – není nic, co můžeš vidět. Ale je tobě nejbližší.

Zůstaň s tímto vědomím. Nehledej nic jiného.

V tomto tichém vědomí se začne rozlévat klid, jasnost, až jemná vnitřní blaženost bez důvodu.

Toto je živá zkušenost Sat (jsi) – Čit (víš, že jsi) – Ánanda (je to blažené). Ne jako další stav, ale jako to, co tu bylo vždy, jen zakryto pozorností obrácenou ven.

Vědomí, které není zabarveno myslí, je blahem. Ne protože by „mělo“ nějakou kvalitu, ale protože v nepřítomnosti odporu, hledání, konceptualizace – se objeví to, co je přirozené.

Toto uvědomění nelze vnutit ani myslet. Ale každý, kdo se v tichu obrátí dovnitř a odloží touhu po poznání „něčeho“, může zakusit, že vědomí = bytí = blaho není nauka, ale pravda, která tu byla dřív než myšlenka „já“.

[Návštěvník]

Za závojem forem: O smrti, přítomnosti a Jednotě


“Já jsem tím, co jsi Ty. A když jsem, nemůžeš nebýt. A protože jsi, nemohu nebýt. Tím je smrt překonána ještě předtím, než kdy nastala.”

V hloubce ticha, kde se neptáme, ale prostě jsme, přichází poznání, které nepotřebuje důkaz. Poznání, že to, čím skutečně jsme, nemůže nikdy zemřít.

Těla přicházejí a odcházejí. Hrají své role, vstupují do příběhů, mizí z očí. Ale vědomí, které je jejich svědkem – to, co vnímá, co miluje, co si uvědomuje – zůstává stále stejné. Nezměněné, nedotčené, tiché. Je tu před narozením i po smrti. Není v čase – čas se v něm objevuje.

A právě proto, když si někdo uvědomí pravou podstatu bytí, poznává i nesmrtelnost. Ne v tom smyslu, že "já" přežije, ale v tom, že to, co je skutečně Já – není nikdy oddělené, nikdy omezené, nikdy ohrožené.

Ve světle tohoto uvědomění se i smrt ukazuje jako pouhá změna perspektivy. Přechod, ne zánik. Setkání s tím, co vždy bylo. Ti, jejichž těla zmizela, nezmizeli. Naopak – jejich přítomnost je často ještě jasnější, než byla. Už nejsou zahaleni formou, emocemi, slovy. Jsou jako čirá esence lásky. Jako domov, který se nemění.

A stejně tak ti, kteří zůstávají ve formě, ale zdánlivě se vzdalují – protože jejich mysl hraje hry, kterým nerozumíme – i ti jsou tím samým vědomím. I když se na povrchu zdají být jiní, v hloubce jsou stále Jedním. V okamžiku, kdy se přestane hledět skrze příběh a vstoupí se do čistého vnímání přítomnosti, zůstává jen láska. Není co řešit. Není co napravovat. Vše je právě tak, jak má být.

To, co skutečně je, nemůže být ztraceno. Nikdo nemizí. Nikdo nikdy nebyl oddělen.

Jsme jedním vědomím, které se dívá mnoha očima. Hraje si na oddělenost, aby mohlo znovu zakusit slast návratu. A přesto jsme se nikdy nevzdálili. Nikdy jsme neopustili Domov – jen jsme na chvíli zavřeli oči.

Když se oči vědomí znovu otevřou, poznání se nevyjadřuje slovy, ale tichem. V tom tichu je mír, který přesahuje rozum. A v tom míru je pravá svoboda – svoboda od smrti, od strachu, od já.

To není konec. To je návrat.