Štěstí je Vaše pravé já
Pravé Já / Átman
Re: Jak najít pravé Já
od Návštěvník » pon 10. říj 2016 13:39:36
Pravé Já je Pravé Já. Jeho totožnost spočívá v něm samém: „Jsem, který Jsem. Jsem, kdo Jsem“. Pravé Já nemá žádnou totožnost. Je čirou Totožností, je bytím samo o sobě. V pravém Já jsme všemu svědkem a svědčit znamená Být. To je nejvyšší rovnice, je to rozluštění všech otázek, ve kterých se všechny věci stanou Jedním.
Pravé Já nikdy nemůže být jiné. Nikdy nemůže být věcí. Myslet si: „já jsem to“ nebo „já jsem ono“, znamená ztratit totožnost jakožto „Já Jsem“. Myslet si „potřebuji to či ono“, představuje naše zachycení v proudu závislostí, protože vnější nemůže být nikdy vnitřní hodnotou čili být nezávislé. Mít představu o pravém Já, znamená ztrácet pravé Já, učinit z něj zboží. Stát se něčím, znamená ztratit svou čistou totožnost čirého Subjektu a stávat se objektem, jedním mezi dalšími objekty nestálého světa.
Trpíme, protože neznáme pravé Já.
Naše totožnost j závislá na nějaké věci či osobě, se kterou jsme spojeni. Totožnost, která je závislá, která je dána něčím – jako např. jméno či titul – to je fikce. Je to navalení myšlenek, které nás může chvilku bavit, nemůže nám však poskytnout mír.
Trpíme, protože hledáme pravé Já v ne-já.
Hledáme subjekt v objektu. Usilujeme o štěstí, úspěchy a hromadění bohatství ve vnějším světě. Ale výkony znamenají nutnost stávat se větším a lepším objektem. Získávání je hromadění objektů kolem naší předpokládané objektivity či hmotnosti. Být objektem však znamená být těžký, závislý a přechodný. Objektivita není stavem štěstí či naplnění.
Štěstí je možné jen ve věčné existenci, a ta je možná v čirém Subjektu.
Dokud si myslíme, že potřebujeme něco, abychom byli šťastní, budeme stále na něčem závislí. Budeme stále někým jiným nebo budeme usilovat, abychom někoho potěšili. Nikdy nebudeme sami sebou, ale budeme chyceni v pasti podmíněných reakcí kolem nás. Budeme otroky myšlenek jiných lidí.
Pravé Já není egem. Není to „já jsem to“ nebo „já chci to“. Je prázdné od nějaké představy sebe sama. Ba nazývat to „já“ může být zavádějící, protože to nikomu nepatří a nic mu nepatří. Avšak je tím, čím přirozeně jsme. Je stavem čirého zření, oproštěným od objektivizace jáství či něčeho jiného.
Není jiné nutnosti, než abychom byli pravé Já – nemáme být jiní a nemáme se stát někým pro jiné. Potřebujeme jen, abychom byli tím, kdo jsme. A navíc, neměli bychom měnit jiné subjekty v objekty, když jsou jen různými projevy našeho pravého Já. Všechno je pravé Já, skutečné Bytí. V něm jsou všechny bytosti spaseny, všechen život je osvobozený a existence je sama o sobě naplněním.
Subjekt nemůže být nikdy objektem. Pravé Já nemůže být tělem, smysly, myslí nebo emocemi. Nemůže mít žádnou úlohu, mít ve vnějším či myšlenkovém světě postavení čí vzhled. Subjekt, který je také objektem, je nepochopením, jež plodí klam a utrpení. Je mylnou logikou, logikou nevědomosti, že považuje vědomí a objekt, tvar či kvalitu za stejné. Je to kosmický přelud, velký omyl duše, pád, který má za následek všechno pomatení a bídu.
Vše, co má tvar, kvalitu, jméno a formu nebo činnost, je objektem. Co má Vědomí, je v podstatě čirým Subjektem a není to dotčeno objekty v poli vnímání. Podobně jako šálek, který spadne ze stolu na zem a rozbije se, nás nezraní, i když to pozorujeme, tak i kvality našeho těla a mysli se pravého Já nedotýkají a ani ho nezraňují, ačkoli vše bezprostředně pozorujeme. Musíme pochybovat o naší objektivizaci a též o objektivizaci jiných. V ničem jevovém není totožnost, protože všechny objekty jsou pomíjivé, závislé a složené. Nemají nic pravého.
Totožnost je možná jen v samotném Bytí. Je pouze jedna čirá nebo absolutní totožnost, která je vším. Každá relativní či omezená totožnost je fikcí pomatenosti mezi subjektem a objektem. Pouze pokud jsme se oprostili od veškeré objektivity, poznáme, kdo opravdu ve skutečnosti jsme.
- Návštěvník
Re: Uvědomění je tvé pravé já!
od Návštěvník » čtv 31. srp 2017 19:29:25
Odhalené tajemství
"Snažím se pouze ukázat, jakým způsobem mohou všechny moje domněnky, které mám o osvícení, čase a účelu, zcela zakrývat onu jednotu, která je neustále a v každém okamžiku přístupná." Tony Parsons
Když jsem byl malý, měl jsem pocit, že žiji v magickém světě, mimo čas a potřebu muset něco dělat nebo se něčím stát… Že žiji v nerozpoznané jednotě, ve které nešlo uniknout z údivu nad vším, co je. Domnívám se, že to samé zažívá většina dětí.
Jednoho dne se však tohle všechno zdánlivě změnilo a já jsem vstoupil do světa oddělenosti a potřeb. Objevil jsem, že mám matku a otce, kteří jsou ode mě oddělení, že mám jméno a zdánlivou svobodu dělat to či ono. Přemístil jsem se do světa času a prostoru, hranic a zkoumání, úsilí a manipulace, kde se člověk honí za příjemným a utíká před nepříjemným.
Tohle všechno jsem přijal za své a uvěřil, že to je mou přirozeností.
Také jsem se naučil a uvěřil jsem, že pokud budu pilně pracovat, správně se chovat a budu úspěšný v zaměstnání, které si já zvolím nebo které mi bude někým určeno, mám velikou šanci stát se šťastným člověkem. Uvěřil jsem a naučil jsem se, že stejnou šanci na šťastný život mám, pokud se ožením, budu mít děti a budu dávat pozor na své zdraví. Všechno jsem poměrně úspěšně zvládnul a občas si to i užíval. Současně jsem ale měl pořád pocit, že v tom všem chybí cosi zásadního a nehmatatelného, jakési tajemství.
Nakonec jsem se rozhodl, že na to, co mi schází, přijdu pomocí náboženství.
A opět jsem se dozvěděl, že pilná práce a věnování se rozdílným disciplínám, rituálům a očistám nakonec přinesou tvrdě zasloužené „duchovní naplnění“. Znovu jsem se tedy zapojil do všeho, co odpovídalo těmto představám o duchovním naplnění. Ani tak se mi ale pořád nedařilo odhalit, odkud pramení můj pocit smutku.
Jednoho dne, jakoby náhodou, jsem však ono tajemství znovu-objevil. Nebo spíše ono znovu-objevilo mě.
Není možné vysvětlit, co se přihodilo. Asi nejlépe to mohu popsat jako pocit zaplavení láskou a úplným pochopením, které si nelze vůbec ani představit.
Toto znovuobjevení bylo zároveň doprovázeno odhalením tak prostým a zároveň tak převratným, že to naráz smetlo všechno, co jsem se kdy naučil a čemu jsem kdy uvěřil.
Spolu s tím přišlo i poznání, že osvícení nemá vůbec nic společného s mými pokusy a snahami jakkoliv změnit svůj život. Jde tu o naprostý obrat v pochopení, co je vlastně tím, co žije.
Neboť já už jsem tím, co hledám. A ať hledám či toužím po čemkoliv, ať je můj nákupní seznam dlouhý jakkoliv, všechno, po čem toužím, pouze odráží mou jedinou touhu vrátit se zpátky domů. A mým domovem je jednota, moje původní přirozenost. To je všechno, co tu je.
Není zapotřebí chodit nikam jinam a není nic, čím bych se musel stát.
-----------
Ukázka z právě vyšlé knihy Odhalené tajemství - Tony Parsons, nakladatelství Maitrea 2017.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -194927129
"Snažím se pouze ukázat, jakým způsobem mohou všechny moje domněnky, které mám o osvícení, čase a účelu, zcela zakrývat onu jednotu, která je neustále a v každém okamžiku přístupná." Tony Parsons
Když jsem byl malý, měl jsem pocit, že žiji v magickém světě, mimo čas a potřebu muset něco dělat nebo se něčím stát… Že žiji v nerozpoznané jednotě, ve které nešlo uniknout z údivu nad vším, co je. Domnívám se, že to samé zažívá většina dětí.
Jednoho dne se však tohle všechno zdánlivě změnilo a já jsem vstoupil do světa oddělenosti a potřeb. Objevil jsem, že mám matku a otce, kteří jsou ode mě oddělení, že mám jméno a zdánlivou svobodu dělat to či ono. Přemístil jsem se do světa času a prostoru, hranic a zkoumání, úsilí a manipulace, kde se člověk honí za příjemným a utíká před nepříjemným.
Tohle všechno jsem přijal za své a uvěřil, že to je mou přirozeností.
Také jsem se naučil a uvěřil jsem, že pokud budu pilně pracovat, správně se chovat a budu úspěšný v zaměstnání, které si já zvolím nebo které mi bude někým určeno, mám velikou šanci stát se šťastným člověkem. Uvěřil jsem a naučil jsem se, že stejnou šanci na šťastný život mám, pokud se ožením, budu mít děti a budu dávat pozor na své zdraví. Všechno jsem poměrně úspěšně zvládnul a občas si to i užíval. Současně jsem ale měl pořád pocit, že v tom všem chybí cosi zásadního a nehmatatelného, jakési tajemství.
Nakonec jsem se rozhodl, že na to, co mi schází, přijdu pomocí náboženství.
A opět jsem se dozvěděl, že pilná práce a věnování se rozdílným disciplínám, rituálům a očistám nakonec přinesou tvrdě zasloužené „duchovní naplnění“. Znovu jsem se tedy zapojil do všeho, co odpovídalo těmto představám o duchovním naplnění. Ani tak se mi ale pořád nedařilo odhalit, odkud pramení můj pocit smutku.
Jednoho dne, jakoby náhodou, jsem však ono tajemství znovu-objevil. Nebo spíše ono znovu-objevilo mě.
Není možné vysvětlit, co se přihodilo. Asi nejlépe to mohu popsat jako pocit zaplavení láskou a úplným pochopením, které si nelze vůbec ani představit.
Toto znovuobjevení bylo zároveň doprovázeno odhalením tak prostým a zároveň tak převratným, že to naráz smetlo všechno, co jsem se kdy naučil a čemu jsem kdy uvěřil.
Spolu s tím přišlo i poznání, že osvícení nemá vůbec nic společného s mými pokusy a snahami jakkoliv změnit svůj život. Jde tu o naprostý obrat v pochopení, co je vlastně tím, co žije.
Neboť já už jsem tím, co hledám. A ať hledám či toužím po čemkoliv, ať je můj nákupní seznam dlouhý jakkoliv, všechno, po čem toužím, pouze odráží mou jedinou touhu vrátit se zpátky domů. A mým domovem je jednota, moje původní přirozenost. To je všechno, co tu je.
Není zapotřebí chodit nikam jinam a není nic, čím bych se musel stát.
-----------
Ukázka z právě vyšlé knihy Odhalené tajemství - Tony Parsons, nakladatelství Maitrea 2017.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -194927129
- Návštěvník
Re: Uvědomění je tvé pravé já
od Návštěvník » čtv 11. říj 2018 12:35:06
Ramana Maháriši a nejen on nás učí, že naše pravé Já je i nejvyšší blažeností, ánanda.
To není blaženost z něčeho předmětného, co nejsme, ale blaženost absolutní, podstata naší bytosti.
Já je nejen blažené, ale ono samo je jedinou pravou a trvalou blažeností.
Kdykoliv v nás vznikne jako reakce na zevní podnět stav blaženosti, je to proto, že dočasně došlo k vytvoření podmínek, ve kterých se projevilo naše pravé Já, vědomí Já jsem, které je vědomí, bytí a blaženost.
Trvalý stav blaženosti je možné získat pouze dosažením trvalého spočívání ve vědomí Já jsem, které se projevuje v hlubokém klidu čisté mysli plné duchovního světla.
Dočasné stavy blaženosti, které se dostavují při uklidnění mysli, známe všichni, což je další poukaz, že všichni známe své Já, přesněji zde jeho aspekt blaženosti.
O spánku beze snů víme jen to, že jsme spali, nevnímali jsme svět ani tělo, ale byli jsme blažení. Jinými slovy: existovali jsme v tomto stavu bez těla s uklidněnou myslí a prožívali jsme blaženost svého pravého Já, jehož je vlastností.
To, že tato blaženost je nám vrozená jako vlastnost vědomí Já jsem, dokazuje skutečnost, že v tomto stavu nebylo nic zevního, co by nám mohlo blaženost poskytovat, ale pouze my sami. Z toho jasně vyplývá, že pociťovaná blaženost tohoto stavu je blažeností našeho pravého Já.
Bůh je láska, poučuje nás evangelista Jan. Ježíš říká jinými slovy totéž: Já jsem, vědomí Já jsem, je láska. Vědomí Já jsem je jen jiné jméno boží. Pravá láska a blaženost z ní, kterou prožívají všichni, kteří milují, je podstatou vědomí Já jsem, jeho nedílnou částí. Milujeme svým vědomím Já jsem, které je schopností milovat i být blažený.
To, že jsme v lásce někdy zklamáni, není vinou lásky, ale naší nevědomostí. Lásku a její blaženost nám neposkytují ani lidé, ani zvířata ani předměty. Když jim věnujeme svou lásku, probouzíme v sobě blaženost principu lásky našeho pravého Já.
Když milujeme nevědomě a nesprávně to, co není hodno lásky, zklamání z takové lásky nám působí bolest. Jejím zdrojem je naše nevědomost a nikoliv „zánik lásky“. Tou jsme stále, ale ona se neprojevuje, protože podmínky pro její projevení nejsou splněny.
Kdo nechce být v lásce zklamán, ať na prvém místě miluje své vědomí Já jsem, které je samo láskou i jejím výhradním zdrojem včetně její blaženosti.
Za druhé: nevažme svou lásku na nic stvořeného, předmětného, protože vše stvořené je vždy jen dočasné a dříve nebo později pomine. Pokud jsme s tím svou lásku svázali, pak nutně právě z tohoto důvodu trpíme. To není návod, abychom nemilovali své bližní, ale abychom je milovali moudře a nejlépe pro Boha, který je v nich vždy přítomen.
Mnozí umělci ve stavu vysoké duchovní inspirace se citově povznášejí do božské úrovně. Některá jejich díla nás proto při vhodném naladění mohou dočasně povznášet do této výše a my pak prožíváme její blaženost.
Opět platí: ne samo umělecké dílo přináší blaženost z jeho prožitku, ale to, co sděluje: Boha, vědomí Já jsem a jeho blaženost.
Ač jsme stále blažeností Já jsem, často nejen nejsme blažení, ale právě naopak nešťastní. Příčin je více. Trvalá blaženost je pouze výsledkem trvalého spočívání ve vědomí Já jsem. Když nežijeme stále a plně ve ztotožnění s Já, není ani jeho blaženost. Jsou neoddělitelné.
Nevědomá a nemoudrá láska, svázaná se svým předmětem, nutně se ztrátou tohoto předmětu či bytosti přináší bolestné zklamání.
I pro ty, kteří dosáhli v těle trvalého stavu vědomí Já jsem, platí, že vazba vědomí na tělo působí stále. Záleží proto na stavu těla a jeho karmě, co vlivem vazby vědomí na tělo prožíváme. Zdravé tělo neruší prožívání Já, ale je-li nemocné, jeho bezmoc a bolesti, často velmi kruté, prožívají s tělem i ti, co dosáhli plného uskutečnění Já.
Někdy jsou vlivy těžce nemocného těla a jeho kruté bolesti tak silné, že i mistři umírají pod jejich působením v zoufalství. Umírající Rámakršna tento svůj stav, který je velmi vzdálen od blaženosti Já, popisuje velmi výstižně.
I Ramana Maháriši někdy mluví o strašlivých bolestech nemocného těla, které existují současně s blažeností Já, kterou prožíval. Bolesti byly její součástí. Někdy říkal, že jsou proto i ony blažeností.
Pokud chceme prožívat trvalou blaženost, musíme pro ni vytvářet vědomě podmínky, což je na prvém místě nepřetržité uvědomování naší podstaty, vědomí Já jsem a rušení všech pout k ne-já.
Dále musíme milovat vědomě a moudře a nelpět na ničem stvořeném a proto i pomíjejícím. Naše láska nás nesmí odvádět od Boha, vědomí Já jsem. Přesvědčení, že zdrojem naší lásky a její blaženosti jsou stvořené bytosti nebo dokonce zvířata či předměty, je v tomto pohledu projevem silné nevědomosti, která nás vzdaluje Bohu a tím i jeho trvalé blaženosti a poutá nás do nových zrodů. Indové tradují, jak se Bůh nebes, Indra, zamiloval do svých prasátek, že se s nimi dokonce jako prasátko narodil.
Naši blaženost často zastiňují nemoci a osud neboli karma našeho těla, které působením vazby vědomí na tělo nám přináší omezení například stářím nebo bolestmi z nemocí. Plné vysvobození od uvedených vlivů bez odložení těla proto není zřejmě možné. Nerušená blaženost v nebožském světě je, jak se zdá, neuskutečnitelná. Utrpení těla nejvyšších bytostí – spasitelů, mistrů a světců o této pravdě vypovídá jasně.
To, že někteří jsou v tomto směru postiženi méně a jiní více, je dáno jednak jejich karmou, ale také tím, jak pomáhají druhým. Opravdu pomáhat druhému vždy znamená pomáhat mu nést jeho kříž se všemi důsledky.
Někteří uctívatelé mistrů tvrdí, že bolest a utrpení necítí. I když výjimky jsou možné, jak ukazují životy většiny mudrců a světců, bolest většinou cítí. I někteří uctívatelé Ramany Mahárišiho tvrdili, že bolest necítil a že několik operací, které prodělal, byly provedeny bez umrtvení. Prohlášení jeho ošetřujících lékařů, které ášram zveřejnil, dokazuje nepravdivost tohoto tvrzení.
Poučení, které z těchto případů mistrů získáváme, je zřejmé. Není jedno, jaké tělo máme, a je proto správné se o ně dobře starat, aby bylo zdravé, aniž bychom se s ním ztotožňovali.
Také s pomocí druhým máme zacházet s rozvahou a s vědomím jejích následků. Nemá rozhodně smysl sklízet její nepříznivé důsledky, když ji přijímající nevyužijí tak, jak vyžaduje. Taková snaha je marná. Právě proto někteří mistři žáky před přijetím podrobují zkouškám, které mají prokázat jejich připravenost a že mistrova námaha nebude zbytečná.
http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky ... nosti.html
To není blaženost z něčeho předmětného, co nejsme, ale blaženost absolutní, podstata naší bytosti.
Já je nejen blažené, ale ono samo je jedinou pravou a trvalou blažeností.
Kdykoliv v nás vznikne jako reakce na zevní podnět stav blaženosti, je to proto, že dočasně došlo k vytvoření podmínek, ve kterých se projevilo naše pravé Já, vědomí Já jsem, které je vědomí, bytí a blaženost.
Trvalý stav blaženosti je možné získat pouze dosažením trvalého spočívání ve vědomí Já jsem, které se projevuje v hlubokém klidu čisté mysli plné duchovního světla.
Dočasné stavy blaženosti, které se dostavují při uklidnění mysli, známe všichni, což je další poukaz, že všichni známe své Já, přesněji zde jeho aspekt blaženosti.
O spánku beze snů víme jen to, že jsme spali, nevnímali jsme svět ani tělo, ale byli jsme blažení. Jinými slovy: existovali jsme v tomto stavu bez těla s uklidněnou myslí a prožívali jsme blaženost svého pravého Já, jehož je vlastností.
To, že tato blaženost je nám vrozená jako vlastnost vědomí Já jsem, dokazuje skutečnost, že v tomto stavu nebylo nic zevního, co by nám mohlo blaženost poskytovat, ale pouze my sami. Z toho jasně vyplývá, že pociťovaná blaženost tohoto stavu je blažeností našeho pravého Já.
Bůh je láska, poučuje nás evangelista Jan. Ježíš říká jinými slovy totéž: Já jsem, vědomí Já jsem, je láska. Vědomí Já jsem je jen jiné jméno boží. Pravá láska a blaženost z ní, kterou prožívají všichni, kteří milují, je podstatou vědomí Já jsem, jeho nedílnou částí. Milujeme svým vědomím Já jsem, které je schopností milovat i být blažený.
To, že jsme v lásce někdy zklamáni, není vinou lásky, ale naší nevědomostí. Lásku a její blaženost nám neposkytují ani lidé, ani zvířata ani předměty. Když jim věnujeme svou lásku, probouzíme v sobě blaženost principu lásky našeho pravého Já.
Když milujeme nevědomě a nesprávně to, co není hodno lásky, zklamání z takové lásky nám působí bolest. Jejím zdrojem je naše nevědomost a nikoliv „zánik lásky“. Tou jsme stále, ale ona se neprojevuje, protože podmínky pro její projevení nejsou splněny.
Kdo nechce být v lásce zklamán, ať na prvém místě miluje své vědomí Já jsem, které je samo láskou i jejím výhradním zdrojem včetně její blaženosti.
Za druhé: nevažme svou lásku na nic stvořeného, předmětného, protože vše stvořené je vždy jen dočasné a dříve nebo později pomine. Pokud jsme s tím svou lásku svázali, pak nutně právě z tohoto důvodu trpíme. To není návod, abychom nemilovali své bližní, ale abychom je milovali moudře a nejlépe pro Boha, který je v nich vždy přítomen.
Mnozí umělci ve stavu vysoké duchovní inspirace se citově povznášejí do božské úrovně. Některá jejich díla nás proto při vhodném naladění mohou dočasně povznášet do této výše a my pak prožíváme její blaženost.
Opět platí: ne samo umělecké dílo přináší blaženost z jeho prožitku, ale to, co sděluje: Boha, vědomí Já jsem a jeho blaženost.
Ač jsme stále blažeností Já jsem, často nejen nejsme blažení, ale právě naopak nešťastní. Příčin je více. Trvalá blaženost je pouze výsledkem trvalého spočívání ve vědomí Já jsem. Když nežijeme stále a plně ve ztotožnění s Já, není ani jeho blaženost. Jsou neoddělitelné.
Nevědomá a nemoudrá láska, svázaná se svým předmětem, nutně se ztrátou tohoto předmětu či bytosti přináší bolestné zklamání.
I pro ty, kteří dosáhli v těle trvalého stavu vědomí Já jsem, platí, že vazba vědomí na tělo působí stále. Záleží proto na stavu těla a jeho karmě, co vlivem vazby vědomí na tělo prožíváme. Zdravé tělo neruší prožívání Já, ale je-li nemocné, jeho bezmoc a bolesti, často velmi kruté, prožívají s tělem i ti, co dosáhli plného uskutečnění Já.
Někdy jsou vlivy těžce nemocného těla a jeho kruté bolesti tak silné, že i mistři umírají pod jejich působením v zoufalství. Umírající Rámakršna tento svůj stav, který je velmi vzdálen od blaženosti Já, popisuje velmi výstižně.
I Ramana Maháriši někdy mluví o strašlivých bolestech nemocného těla, které existují současně s blažeností Já, kterou prožíval. Bolesti byly její součástí. Někdy říkal, že jsou proto i ony blažeností.
Pokud chceme prožívat trvalou blaženost, musíme pro ni vytvářet vědomě podmínky, což je na prvém místě nepřetržité uvědomování naší podstaty, vědomí Já jsem a rušení všech pout k ne-já.
Dále musíme milovat vědomě a moudře a nelpět na ničem stvořeném a proto i pomíjejícím. Naše láska nás nesmí odvádět od Boha, vědomí Já jsem. Přesvědčení, že zdrojem naší lásky a její blaženosti jsou stvořené bytosti nebo dokonce zvířata či předměty, je v tomto pohledu projevem silné nevědomosti, která nás vzdaluje Bohu a tím i jeho trvalé blaženosti a poutá nás do nových zrodů. Indové tradují, jak se Bůh nebes, Indra, zamiloval do svých prasátek, že se s nimi dokonce jako prasátko narodil.
Naši blaženost často zastiňují nemoci a osud neboli karma našeho těla, které působením vazby vědomí na tělo nám přináší omezení například stářím nebo bolestmi z nemocí. Plné vysvobození od uvedených vlivů bez odložení těla proto není zřejmě možné. Nerušená blaženost v nebožském světě je, jak se zdá, neuskutečnitelná. Utrpení těla nejvyšších bytostí – spasitelů, mistrů a světců o této pravdě vypovídá jasně.
To, že někteří jsou v tomto směru postiženi méně a jiní více, je dáno jednak jejich karmou, ale také tím, jak pomáhají druhým. Opravdu pomáhat druhému vždy znamená pomáhat mu nést jeho kříž se všemi důsledky.
Někteří uctívatelé mistrů tvrdí, že bolest a utrpení necítí. I když výjimky jsou možné, jak ukazují životy většiny mudrců a světců, bolest většinou cítí. I někteří uctívatelé Ramany Mahárišiho tvrdili, že bolest necítil a že několik operací, které prodělal, byly provedeny bez umrtvení. Prohlášení jeho ošetřujících lékařů, které ášram zveřejnil, dokazuje nepravdivost tohoto tvrzení.
Poučení, které z těchto případů mistrů získáváme, je zřejmé. Není jedno, jaké tělo máme, a je proto správné se o ně dobře starat, aby bylo zdravé, aniž bychom se s ním ztotožňovali.
Také s pomocí druhým máme zacházet s rozvahou a s vědomím jejích následků. Nemá rozhodně smysl sklízet její nepříznivé důsledky, když ji přijímající nevyužijí tak, jak vyžaduje. Taková snaha je marná. Právě proto někteří mistři žáky před přijetím podrobují zkouškám, které mají prokázat jejich připravenost a že mistrova námaha nebude zbytečná.
http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky ... nosti.html
- Návštěvník
Jak získat Boží milost
od Návštěvník » pát 09. lis 2018 18:02:25
Boží milost - prožitek pravého Já
Řekl: "Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." Marek 14.36
Obdržení prvního prožitku pravého Já (Self-experience) je v pravdě Boží milost a je to první skutečný krok k úplnému osvobození. Bez tohoto prožitku se veškerá činnost podobá uklízení přeplněného pokoje za úplné tmy. První prožitek se dá přirovnat k člověku, který celý život neviděl, protože měl pevně zavázané oči. Náhle se mu podaří poodhrnout uvázanou roušku a najednou vidí všechny věci, které různě zvedal, přesouval, obracel a pečlivě po hmatu zkoumal. Obdivuje vysoký strop, prostornou místnost a vybavení pokoje. Jakmile chce věci v pokoji uchopit, uvolní roušku a ta se vrátí na původní místo a on opět spočine v černočerné tmě.
Když milost odejde, mysl opět pohltí tma. Člověk zoufale hledá jak znovu zahlédnout okolní zářící pokoj plný světla. Je možno dělat mnoho věcí, ale pouze podrobné zkoumání roušky zakrývající oči může vést k jejímu odstranění. Ano - rouška příjemně hřeje, ale zároveň oslepuje. Je nutno vzdát se pohodlného bezpečí a vydat se na cestu do neznáma. Dokud nevíme co je za rouškou, těžko najdeme odvahu ji sundat. Ale pokud jste onu záři zahlédli, vězte, že vás už rouška nikdy neuspokojí.
Stejně tak je to i v duchovním životě. Dokud alespoň na chvilku nepoznáte skutečnou svobodu Boží milosti, velice obtížně najdete odhodlání ji získat. Jakmile se vám to jednou podaří, neustanete, dokud nezůstanete natrvalo v této blaženosti.
Když milost odejde, musíte pochopit, proč nejste stále stejně šťastni tak, jako v Boží milosti. Musíte si připomenout pravé poznání. Boží milost je v nás přítomná stále, ale ego, pocit "Já jsem tělo, já jsem konatel a vlastník" nás od Boha odděluje, a tak Boží milost zakrývá jako rouška oslepuje oči.. Odstraňujte tyto konstrukce mysli a znovu splynete se štěstím Boží milosti.
Jak získat Boží milost? Je mnoho metod, které mysl zkoumají, poznávají a uklidňují. Při jejich poctivé aplikaci může každý hledající po měsících až rocích milost získat. Druhá možnost je náboženské vytržení, získané opakováním Božího jména, upnutím mysli k Bohu a naprostým odevzdáním se. Po několikanásobném, několikahodinovém naprostém soustředění nejlépe v nějakém duchovním centru je možné obdržet stejný prožitek. Jde ve své podstatě o přerušení logického rozumového myšlení pod vlivem ega a otevření srdce, sídla pravého Já. Očišťování a poznávání mysli stejně neuniknete, ale budete mít částečnou znalost cíle, a tak budete moci lépe směřovat své úsilí. Otázkou je, zda budete v takovém stavu, abyste mohli Boží milost účinně využít. Dle mého názoru je určitě lepší tento prožitek mít než ho nemít.
Po získání Boží milosti nastává skutečná duchovní očista, která odstraňuje vše, co nám brání trvale setrvávat v Boží milosti a získat tak cíl nejvyšší, osvobození a osvícení.
https://svetmysli.net/index.php?lng=cz&pg=20
Řekl: "Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." Marek 14.36
Obdržení prvního prožitku pravého Já (Self-experience) je v pravdě Boží milost a je to první skutečný krok k úplnému osvobození. Bez tohoto prožitku se veškerá činnost podobá uklízení přeplněného pokoje za úplné tmy. První prožitek se dá přirovnat k člověku, který celý život neviděl, protože měl pevně zavázané oči. Náhle se mu podaří poodhrnout uvázanou roušku a najednou vidí všechny věci, které různě zvedal, přesouval, obracel a pečlivě po hmatu zkoumal. Obdivuje vysoký strop, prostornou místnost a vybavení pokoje. Jakmile chce věci v pokoji uchopit, uvolní roušku a ta se vrátí na původní místo a on opět spočine v černočerné tmě.
Když milost odejde, mysl opět pohltí tma. Člověk zoufale hledá jak znovu zahlédnout okolní zářící pokoj plný světla. Je možno dělat mnoho věcí, ale pouze podrobné zkoumání roušky zakrývající oči může vést k jejímu odstranění. Ano - rouška příjemně hřeje, ale zároveň oslepuje. Je nutno vzdát se pohodlného bezpečí a vydat se na cestu do neznáma. Dokud nevíme co je za rouškou, těžko najdeme odvahu ji sundat. Ale pokud jste onu záři zahlédli, vězte, že vás už rouška nikdy neuspokojí.
Stejně tak je to i v duchovním životě. Dokud alespoň na chvilku nepoznáte skutečnou svobodu Boží milosti, velice obtížně najdete odhodlání ji získat. Jakmile se vám to jednou podaří, neustanete, dokud nezůstanete natrvalo v této blaženosti.
Když milost odejde, musíte pochopit, proč nejste stále stejně šťastni tak, jako v Boží milosti. Musíte si připomenout pravé poznání. Boží milost je v nás přítomná stále, ale ego, pocit "Já jsem tělo, já jsem konatel a vlastník" nás od Boha odděluje, a tak Boží milost zakrývá jako rouška oslepuje oči.. Odstraňujte tyto konstrukce mysli a znovu splynete se štěstím Boží milosti.
Jak získat Boží milost? Je mnoho metod, které mysl zkoumají, poznávají a uklidňují. Při jejich poctivé aplikaci může každý hledající po měsících až rocích milost získat. Druhá možnost je náboženské vytržení, získané opakováním Božího jména, upnutím mysli k Bohu a naprostým odevzdáním se. Po několikanásobném, několikahodinovém naprostém soustředění nejlépe v nějakém duchovním centru je možné obdržet stejný prožitek. Jde ve své podstatě o přerušení logického rozumového myšlení pod vlivem ega a otevření srdce, sídla pravého Já. Očišťování a poznávání mysli stejně neuniknete, ale budete mít částečnou znalost cíle, a tak budete moci lépe směřovat své úsilí. Otázkou je, zda budete v takovém stavu, abyste mohli Boží milost účinně využít. Dle mého názoru je určitě lepší tento prožitek mít než ho nemít.
Po získání Boží milosti nastává skutečná duchovní očista, která odstraňuje vše, co nám brání trvale setrvávat v Boží milosti a získat tak cíl nejvyšší, osvobození a osvícení.
https://svetmysli.net/index.php?lng=cz&pg=20
- Návštěvník
Re: Uvědomění je tvé pravé já
od Návštěvník » sob 17. lis 2018 14:59:59
Neosobní uvědomování - Tony Parsons
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí.
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.
Jednoduchý, přímý, ale velmi podstatný posun ve vnímání odhaluje, že vše co tu je - je osvobození. Avšak jednota se nestává zřejmou skrze něco získaného, spíše skrze něco ztraceného.
Mnoho lidí přijde do styku s tímto radikálním a nevšedním poselstvím a rychle se zas navrátí k tomu, o čem si myslí, že mohou poznat a udělat. Ale jsou tu také ti, na které toto sdělení zapůsobí (rezonuje) ... a najednou se objeví pochopení a zmizení celého hledání, dokonce i hledání toho, co nazývali osvícení.
Vše co existuje - je toto. Jednota je právě toto ... cokoliv se zdánlivě děje ... čtení těchto slov, dýchání, pohyb krve po těle, slyšení zvuků, objevující se a mizející myšlenky a pocity v těle, pocit sezení na židli. Je tu jednota jakožto toto uvědomování.
Žádné úsilí není potřeba k tomuto uvědomování, aby tu bylo. Nikdo toto uvědomování nedělá. Dělá někdo sezení na židli? Myšlení je jednotou, která myslí "Nechápu, kam tohle směřuje" nebo "to je moc jednoduché." Všechno je prostě uvědomování, jednota, bytí. To nemůže být učeno nebo dosaženo. Kdo je oddělen od bytí aby dosáhl bytí? Kdo to může ztratit nebo získat, když tu je pouze to? Odmítání jednoty je jednotou, která odmítá. Hledání jednoty je jednotou, která hledá sama sebe.
Uvědomování je jednotou, která se zdánlivě děje. Uvědomování je bytí, které je živé. Je tu pouze bytí a podstatou tohoto bytí je prázdnota a plnost, nic a všechno, pohyb a klid.
V této celistvosti se objevuje idea "Já jsem oddělená bytost". To je zřejmě začátek snu nazývaného "já jakožto někdo ve světě, ve kterém musím jednat."
V této oddělenosti je kořen všeho strachu a pocitu nepohody pocházejícího z dojmu, že je něco ztraceno. Opět je to projev jednoty a my se v tomto projevu vydáváme na cestu, na které potkáváme rodiče, učitele, možná kněze, šéfy a milence a učíme se, jak získat skrze zdánlivou osobní volbu a úsilí to, co si myslíme, že chceme. Touha po potěšení a nechuť k bolesti vytváří různé zážitky uspokojení a zklamání. Celý tenhle projev, kterému říkáme život je jednoduše pouze drama jednoty, která hledá sama sebe, jelikož veškeré chtění je touhou po jednotě.
Někdo má zato, že idea osvícení nabízí a slibuje naplnění. Avšak, oddělená individualita může snít pouze o individualitě. To je její funkce.
V hledání osvícení je snový hledající přitahován ke snovému učení, které hlásá a podporuje myšlenku individuální volby a úsilí, jež skrze praktikování a oddanost může vést ke slibovanému konečnému zážitku osvícení. Ale toto učení podporuje iluzi, že tu je nějaká taková věc jako individualita, která má svobodnou volbu a výběr něčím se stát.
To, co je neoddělitelné od snové individuality je myšlenka vlastnictví. "Co se děje se děje mně. Já mám život, jakožto já a já mohu nebo dokonce bych měl něco dělat se svým životem během mě vyměřeném čase. Musím uspět. Já jsem individualita a osobní nasazení mi dají co potřebuji." Tento názor posiluje a podporuje pokračování snu o osobním osvícení.
Názor, který počítá s možností, že dualistické praktikování může dovést hledajícího k nedualistickému vnímání je podobná myšlence, že s dostatečným úsilím a vůlí můžete naučit slepého vidět. Cituji z Otevřeného Tajemství (The Open Secret): "Učení, procesy a postupné cesty, které hledají osvícení pouze rozněcují problém o kterém hovoří tím, že posilují myšlenku, že zdánlivé já může nalézt něco, o čem předpokládá, že ztratilo. Je to právě toto úsilí, toto vložení se do osobní identity, které neustále znovuvytváří iluzi oddělenosti od jednoty. To je ten závoj, o kterém si myslíme, že existuje. Je to sen individuality."
V celé té řadě probuzení, o kterých jsem slyšel, je neustále potvrzováno, že jedním z prvních uvědomění, které se objeví je pochopení, že nikdo se neprobouzí. A přesto vidíme, že většina učení, tradiční i současná, neustále hovoří ke zdánlivě oddělenému hledajícímu (subjektu) a doporučuje, že k tomu aby bylo dosaženo osvícení (objekt), by měli meditovat, sebedotazovat se, očišťovat se, kultivovat pochopení, uklidňovat mysl a ego, oddat se, být poctiví a hledat svědomitě, přestat s hledáním, jít na terapii, nic nedělat, být tady a teď a tak dále. Těhle rad a názorů je nekonečná řada a jsou složitá stejně jako je složitá mysl z které pocházejí.
Tyto doporučení vycházejí z víry, že "osvícení" "učitele" bylo dosaženo nebo získáno skrze použití volby, úsilí, akceptování nebo odevzdání se, a že ostatní hledající mohou být naučeni tomu samému.
Samozřejmě, že není nic dobrého ani špatného na hledání, meditaci, sebedotazování, pochopení a tak podobně. Jsou pouze tím čím jsou. Ale kdo je ten, který si zvolí toto úsilí? Kam toto úsilí tohoto zdánlivého volitele přivede? Kde je to místo kam se má dojít, když je tu pouze jednota? Pokud tu není oddělená individualita tak tu není vůle, tak jak může iluze rozpustit sama sebe?
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.
Je tu jednota, uvědomování celistvosti, která nemůže být dosáhnuta nebo vlastněna. Toto je probuzení ve kterém vědomí toho co existuje povstává společně se snem o tom, co nemůže být poznáno. Může tu být tanec mezi sněním a bytím a v tomto tanci se může objevit návrat k fascinaci osobního vlastnění.
Avšak uvědomění (realizace), že snový hledající je také jednotou je osvobozením, nezpůsobeným, neosobním, tichým klidem který je oslavou neomezené lásky. To je vše co tu je.
Nejsem tu já ani vy, není tu hledající, není tu osvícení, není tu žák ani guru. Není tu lepší ani horší, není tu cesta ani důvod, nic k dosažení.
Všechen projev je zdrojem. Vše co se zdánlivě objevuje v hypnotickém snu oddělenosti - svět, životní příběh a hledání domov je jedním, které se zdá být dvojím, ničím, které se zdá být vším, absolutní, které se zdá být jednotlivým.
Není tu žádná oddělená inteligence spřádající osud a žádný výběr fungující na jakékoliv úrovni.
Nic se neděje, pouze to, tak jak to je, zve zdánlivého hledajícího aby objevil to, co je ... neměnící se, stálá, nevzniklá, neosobní tichost z které přetéká nekonečná láska. Je to skvělé mystérium.
Tony Parsonse http://www.theopensecret.com/
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí.
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.
Jednoduchý, přímý, ale velmi podstatný posun ve vnímání odhaluje, že vše co tu je - je osvobození. Avšak jednota se nestává zřejmou skrze něco získaného, spíše skrze něco ztraceného.
Mnoho lidí přijde do styku s tímto radikálním a nevšedním poselstvím a rychle se zas navrátí k tomu, o čem si myslí, že mohou poznat a udělat. Ale jsou tu také ti, na které toto sdělení zapůsobí (rezonuje) ... a najednou se objeví pochopení a zmizení celého hledání, dokonce i hledání toho, co nazývali osvícení.
Vše co existuje - je toto. Jednota je právě toto ... cokoliv se zdánlivě děje ... čtení těchto slov, dýchání, pohyb krve po těle, slyšení zvuků, objevující se a mizející myšlenky a pocity v těle, pocit sezení na židli. Je tu jednota jakožto toto uvědomování.
Žádné úsilí není potřeba k tomuto uvědomování, aby tu bylo. Nikdo toto uvědomování nedělá. Dělá někdo sezení na židli? Myšlení je jednotou, která myslí "Nechápu, kam tohle směřuje" nebo "to je moc jednoduché." Všechno je prostě uvědomování, jednota, bytí. To nemůže být učeno nebo dosaženo. Kdo je oddělen od bytí aby dosáhl bytí? Kdo to může ztratit nebo získat, když tu je pouze to? Odmítání jednoty je jednotou, která odmítá. Hledání jednoty je jednotou, která hledá sama sebe.
Uvědomování je jednotou, která se zdánlivě děje. Uvědomování je bytí, které je živé. Je tu pouze bytí a podstatou tohoto bytí je prázdnota a plnost, nic a všechno, pohyb a klid.
V této celistvosti se objevuje idea "Já jsem oddělená bytost". To je zřejmě začátek snu nazývaného "já jakožto někdo ve světě, ve kterém musím jednat."
V této oddělenosti je kořen všeho strachu a pocitu nepohody pocházejícího z dojmu, že je něco ztraceno. Opět je to projev jednoty a my se v tomto projevu vydáváme na cestu, na které potkáváme rodiče, učitele, možná kněze, šéfy a milence a učíme se, jak získat skrze zdánlivou osobní volbu a úsilí to, co si myslíme, že chceme. Touha po potěšení a nechuť k bolesti vytváří různé zážitky uspokojení a zklamání. Celý tenhle projev, kterému říkáme život je jednoduše pouze drama jednoty, která hledá sama sebe, jelikož veškeré chtění je touhou po jednotě.
Někdo má zato, že idea osvícení nabízí a slibuje naplnění. Avšak, oddělená individualita může snít pouze o individualitě. To je její funkce.
V hledání osvícení je snový hledající přitahován ke snovému učení, které hlásá a podporuje myšlenku individuální volby a úsilí, jež skrze praktikování a oddanost může vést ke slibovanému konečnému zážitku osvícení. Ale toto učení podporuje iluzi, že tu je nějaká taková věc jako individualita, která má svobodnou volbu a výběr něčím se stát.
To, co je neoddělitelné od snové individuality je myšlenka vlastnictví. "Co se děje se děje mně. Já mám život, jakožto já a já mohu nebo dokonce bych měl něco dělat se svým životem během mě vyměřeném čase. Musím uspět. Já jsem individualita a osobní nasazení mi dají co potřebuji." Tento názor posiluje a podporuje pokračování snu o osobním osvícení.
Názor, který počítá s možností, že dualistické praktikování může dovést hledajícího k nedualistickému vnímání je podobná myšlence, že s dostatečným úsilím a vůlí můžete naučit slepého vidět. Cituji z Otevřeného Tajemství (The Open Secret): "Učení, procesy a postupné cesty, které hledají osvícení pouze rozněcují problém o kterém hovoří tím, že posilují myšlenku, že zdánlivé já může nalézt něco, o čem předpokládá, že ztratilo. Je to právě toto úsilí, toto vložení se do osobní identity, které neustále znovuvytváří iluzi oddělenosti od jednoty. To je ten závoj, o kterém si myslíme, že existuje. Je to sen individuality."
V celé té řadě probuzení, o kterých jsem slyšel, je neustále potvrzováno, že jedním z prvních uvědomění, které se objeví je pochopení, že nikdo se neprobouzí. A přesto vidíme, že většina učení, tradiční i současná, neustále hovoří ke zdánlivě oddělenému hledajícímu (subjektu) a doporučuje, že k tomu aby bylo dosaženo osvícení (objekt), by měli meditovat, sebedotazovat se, očišťovat se, kultivovat pochopení, uklidňovat mysl a ego, oddat se, být poctiví a hledat svědomitě, přestat s hledáním, jít na terapii, nic nedělat, být tady a teď a tak dále. Těhle rad a názorů je nekonečná řada a jsou složitá stejně jako je složitá mysl z které pocházejí.
Tyto doporučení vycházejí z víry, že "osvícení" "učitele" bylo dosaženo nebo získáno skrze použití volby, úsilí, akceptování nebo odevzdání se, a že ostatní hledající mohou být naučeni tomu samému.
Samozřejmě, že není nic dobrého ani špatného na hledání, meditaci, sebedotazování, pochopení a tak podobně. Jsou pouze tím čím jsou. Ale kdo je ten, který si zvolí toto úsilí? Kam toto úsilí tohoto zdánlivého volitele přivede? Kde je to místo kam se má dojít, když je tu pouze jednota? Pokud tu není oddělená individualita tak tu není vůle, tak jak může iluze rozpustit sama sebe?
Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.
Je tu jednota, uvědomování celistvosti, která nemůže být dosáhnuta nebo vlastněna. Toto je probuzení ve kterém vědomí toho co existuje povstává společně se snem o tom, co nemůže být poznáno. Může tu být tanec mezi sněním a bytím a v tomto tanci se může objevit návrat k fascinaci osobního vlastnění.
Avšak uvědomění (realizace), že snový hledající je také jednotou je osvobozením, nezpůsobeným, neosobním, tichým klidem který je oslavou neomezené lásky. To je vše co tu je.
Nejsem tu já ani vy, není tu hledající, není tu osvícení, není tu žák ani guru. Není tu lepší ani horší, není tu cesta ani důvod, nic k dosažení.
Všechen projev je zdrojem. Vše co se zdánlivě objevuje v hypnotickém snu oddělenosti - svět, životní příběh a hledání domov je jedním, které se zdá být dvojím, ničím, které se zdá být vším, absolutní, které se zdá být jednotlivým.
Není tu žádná oddělená inteligence spřádající osud a žádný výběr fungující na jakékoliv úrovni.
Nic se neděje, pouze to, tak jak to je, zve zdánlivého hledajícího aby objevil to, co je ... neměnící se, stálá, nevzniklá, neosobní tichost z které přetéká nekonečná láska. Je to skvělé mystérium.
Tony Parsonse http://www.theopensecret.com/
- Návštěvník
Re: Pravé Já
od Návštěvník » sob 08. čer 2019 17:38:52
- Návštěvník
- Návštěvník
Re: Átman
od Návštěvník » stř 06. lis 2019 16:22:20
Átma nebo též átman (v dévanágarí आत्मा nebo आत्मन्, stř. rod, přepisované s malým počátečním písmenem) je hinduistický termín označující pojem o individuální podstatě či individuální identitě každého jedince a do češtiny se překládá většinou jako jáství, já, duše nebo nadduše. V buddhistické filosofii je átma popřeno jako reálné, neboť se tu považuje za iluzorní efekt pohrouženosti jedince do individuální tělesné variety hmoty.
Pojem átma je plně rozebírán v upanišadách a základním poselstvím z tohoto rozboru je totožnost átma a brahman, tedy individuální podstaty každého jedince a univerzální podstaty všeho.
Pokud jde o vztah mezi nejvyšším kosmickým fenoménem brahma a duchovní podstatou člověka, dospívají všichni autoři upanišad k jednotnému závěru - k přesvědčení o jejich totožnosti.[1]
Základem je tedy poznání átma a zjištění, že je vskutku totožné s brahma. Tak je možno dosáhnout vysvobození (mókša) z koloběhu životů (samsára). Toto poznání není pouhé intelektuální poznání, ale prožitek této jednoty, kterého je možno dosáhnout různými způsoby. V upanišadách se někdy mluví o soustředění na átma[2] nebo meditaci, že vše je átma. V nejstarších upanišadách je možné nalézt i zmínky o milosti, kterou člověk může dojít tímto zjištěním.
Interpretace átma
Všechny indické filosofické směry s pojmem átma nějakým způsobem pracují, i když třeba buddhistická filosofie nebo materialističtí lókájatikové jeho existenci popírají. Pojem átma je v různých filosofických školách interpretován různě. V Brhadáranjakópanišadě III.9.26, která je jednou z nejstarších, je átma popisováno následovně:
Ono Já není to ani to (néti néti). Je neuchopitelné, protože je nelze uchopit. Je nezničitelné, protože se nezničí. Je nelpějící, protože nelpí. Je nespoutané, netrpí, není zraňováno.[1]
—Brhadáranjakópanišad III.9.26
Rovnice átma = brahman je základem učení védanty, která je jedním z šesti duchovních směrů hinduismu. Zvláště advaita védanta drží tuto rovnici v jejím nejsilnějším smyslu, tedy, že i átma je jen jeden a vše je ve výsledku jedno. Zdání dvojnosti (duality) je pouze iluze (májá). Átma je v tomto případě chápáno velice abstraktně jako bytí, vědomí, blaženost (sat-čit-ánanda) a v důsledku toho neexistuje lidská individualita.
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%81tma
Pojem átma je plně rozebírán v upanišadách a základním poselstvím z tohoto rozboru je totožnost átma a brahman, tedy individuální podstaty každého jedince a univerzální podstaty všeho.
Pokud jde o vztah mezi nejvyšším kosmickým fenoménem brahma a duchovní podstatou člověka, dospívají všichni autoři upanišad k jednotnému závěru - k přesvědčení o jejich totožnosti.[1]
Základem je tedy poznání átma a zjištění, že je vskutku totožné s brahma. Tak je možno dosáhnout vysvobození (mókša) z koloběhu životů (samsára). Toto poznání není pouhé intelektuální poznání, ale prožitek této jednoty, kterého je možno dosáhnout různými způsoby. V upanišadách se někdy mluví o soustředění na átma[2] nebo meditaci, že vše je átma. V nejstarších upanišadách je možné nalézt i zmínky o milosti, kterou člověk může dojít tímto zjištěním.
Interpretace átma
Všechny indické filosofické směry s pojmem átma nějakým způsobem pracují, i když třeba buddhistická filosofie nebo materialističtí lókájatikové jeho existenci popírají. Pojem átma je v různých filosofických školách interpretován různě. V Brhadáranjakópanišadě III.9.26, která je jednou z nejstarších, je átma popisováno následovně:
Ono Já není to ani to (néti néti). Je neuchopitelné, protože je nelze uchopit. Je nezničitelné, protože se nezničí. Je nelpějící, protože nelpí. Je nespoutané, netrpí, není zraňováno.[1]
—Brhadáranjakópanišad III.9.26
Rovnice átma = brahman je základem učení védanty, která je jedním z šesti duchovních směrů hinduismu. Zvláště advaita védanta drží tuto rovnici v jejím nejsilnějším smyslu, tedy, že i átma je jen jeden a vše je ve výsledku jedno. Zdání dvojnosti (duality) je pouze iluze (májá). Átma je v tomto případě chápáno velice abstraktně jako bytí, vědomí, blaženost (sat-čit-ánanda) a v důsledku toho neexistuje lidská individualita.
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%81tma
- Návštěvník
Re: Átman
od Návštěvník » stř 06. lis 2019 16:24:42
Átman
Blaženost je základní přirozeností člověka. Vnitřní skutečností lidského bytí je jeho vnitřní božství. Vědomí toho však člověk ztratil, bylo zastřeno závojem nevědomosti a sklonem k zvířeckosti. Člověk se ve své nevědomosti ztotožňuje s tělem, myslí a smysly. Když tyto oblasti překročí, bude sjednocen s Brahma nebo Absolutnem, které je čisté Blaho.
Brahma je nejplnější realita, nejdokonalejší vědomí. To je také nejvnitřnější Já všeho neboli Átman. Átman je společné vědomí všeho, co je. Zloděj, prostitutka, zametač, král, darebák, světec, všichni mají téhož společného Átmana.
Pramen všeho života, pramenem všeho vědomí je Átman, to je nejvnitřnější Já. Tento Átman, nebo nejvyšší Duch, je vše překračující, nevyjádřitelný, od ničeho neodvoditelný, nemyslitelný, nepopsatelný, vždy plný míru, plný blaženosti.
Cílem života je dosáhnout dokonalosti, nesmrtelnosti neboli Boha. Čím více se přiblížíme Pravdě, tím se stáváme šťastnějšími, protože základní přirozeností Pravdy je absolutní Blaho.
Hledáme-li Absolutno, musíme být připraveni obětovat to nejdražší, co máme, a podstoupit všechny útrapy. Studujte filozofická díla jak chcete, pronášejte vznešené proslovy na svých cestách, zůstávejte v Himálajské jeskyni sto let, praktikujte pránajámu padesát let – nemůžete dosáhnout osvobození bez realizace jemné úrovně Já.
Podstata lidské bytosti je Božská. Člověk však žije v hypnóze smyslů i vlastní mysli. Díky tomu je přesvědčen o své oddělenosti od Boha. Átman jako Božská jiskra však existuje v prazákladu jeho bytosti a čeká, až se člověk pokusí uvědomit jeho přítomnost pod nánosy nevědomosti. Jedině vědomým proniknutím do této úrovně dochází k poznání skutečného Já, odlišného od nižší osobnosti.
http://www.labutipirka.cz/myslenky_swam ... 234-1.html
Blaženost je základní přirozeností člověka. Vnitřní skutečností lidského bytí je jeho vnitřní božství. Vědomí toho však člověk ztratil, bylo zastřeno závojem nevědomosti a sklonem k zvířeckosti. Člověk se ve své nevědomosti ztotožňuje s tělem, myslí a smysly. Když tyto oblasti překročí, bude sjednocen s Brahma nebo Absolutnem, které je čisté Blaho.
Brahma je nejplnější realita, nejdokonalejší vědomí. To je také nejvnitřnější Já všeho neboli Átman. Átman je společné vědomí všeho, co je. Zloděj, prostitutka, zametač, král, darebák, světec, všichni mají téhož společného Átmana.
Pramen všeho života, pramenem všeho vědomí je Átman, to je nejvnitřnější Já. Tento Átman, nebo nejvyšší Duch, je vše překračující, nevyjádřitelný, od ničeho neodvoditelný, nemyslitelný, nepopsatelný, vždy plný míru, plný blaženosti.
Cílem života je dosáhnout dokonalosti, nesmrtelnosti neboli Boha. Čím více se přiblížíme Pravdě, tím se stáváme šťastnějšími, protože základní přirozeností Pravdy je absolutní Blaho.
Hledáme-li Absolutno, musíme být připraveni obětovat to nejdražší, co máme, a podstoupit všechny útrapy. Studujte filozofická díla jak chcete, pronášejte vznešené proslovy na svých cestách, zůstávejte v Himálajské jeskyni sto let, praktikujte pránajámu padesát let – nemůžete dosáhnout osvobození bez realizace jemné úrovně Já.
Podstata lidské bytosti je Božská. Člověk však žije v hypnóze smyslů i vlastní mysli. Díky tomu je přesvědčen o své oddělenosti od Boha. Átman jako Božská jiskra však existuje v prazákladu jeho bytosti a čeká, až se člověk pokusí uvědomit jeho přítomnost pod nánosy nevědomosti. Jedině vědomým proniknutím do této úrovně dochází k poznání skutečného Já, odlišného od nižší osobnosti.
http://www.labutipirka.cz/myslenky_swam ... 234-1.html
- Návštěvník
Re: Pravé Já
od Jana » sob 25. led 2020 13:53:55
- Jana
- Příspěvky: 1652
- Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09