V naší duchovní pouti často narážíme na tři klíčová slova: Vědomí, Bytí a Láska. Můžeme je vnímat jako oddělené cíle, kterých se snažíme dosáhnout – hledáme osvícení (Vědomí), snažíme se „být“ v přítomnosti (Bytí) a toužíme po bezpodmínečné lásce (Láska). Co když to ale nejsou tři různé věci, ale pouhé tři úhly pohledu na jednu a tutéž, nedělitelnou Skutečnost? Co když jsou to jen slova, která se snaží popsat nepopsatelnou esenci toho, kým skutečně jsme?
Vědomí: Tiché plátno existence
Představte si Vědomí jako nekonečné filmové plátno. Na tomto plátně se odehrává celý film vašeho života: myšlenky, emoce, vzpomínky, vjemy, tělesné pocity, radosti i strasti. Film může být dramatický, veselý nebo smutný, ale plátno samotné zůstává vždy stejné – tiché, nedotčené a nezměněné dějem, který se na něm odehrává.
My se obvykle ztotožňujeme s filmem. Věříme, že jsme naše myšlenky, naše emoce, náš příběh. Zapomínáme, že naší skutečnou podstatou je ono plátno – tichý, všudypřítomný prostor, ve kterém se vše objevuje a zase mizí. Toto čisté Vědomí je bez formy, bez soudu a bez příběhu. Je to prosté „Jsem“, které předchází jakémukoliv „Jsem toto“ nebo „Jsem tamto“.
Bytí: Živý prožitek Vědomí
Pokud je Vědomí tichým, nehybným plátnem, pak Bytí je samotným prožitkem tohoto plátna. Není to něco, co děláme, ale něco, čím jsme. Je to pocit živé přítomnosti, který je základem veškeré zkušenosti. Když na chvíli ztichnou myšlenky a vy si jen uvědomíte, že existujete – bez jakéhokoliv dalšího příběhu – dotýkáte se svého Bytí.
Vědomí a Bytí jsou neoddělitelné. Vědomí je tichý pozorovatel a Bytí je živá esence toho, co je pozorováno. Jsou jako dvě strany téže mince. Bytí je Vědomí, které si je vědomo samo sebe.
Láska: Přirozená povaha Bytí
A kde do tohoto obrazu zapadá Láska? Zde musíme opustit naši běžnou představu lásky jako emoce mezi dvěma lidmi. V tomto hlubším kontextu je Láska samotnou přirozeností Vědomí a Bytí.
Když Vědomí (plátno) vnímá vše, co se na něm odehrává (film), nerozlišuje, nesoudí, neodmítá. Přijímá vše bez výjimky. Myšlenka na hněv má stejné právo na existenci jako myšlenka na radost. Vzpomínka na selhání je přijímána stejně jako vzpomínka na úspěch. Tato absolutní, bezpodmínečná přijímající povaha Vědomí – to je Láska.
Není to aktivní láska, která si vybírá, koho milovat. Je to spíše jako slunce, které svítí na vše bez rozdílu – na světce i na hříšníka, na květinu i na plevel. Jeho přirozeností je zářit. Přirozeností čistého Vědomí je milovat, tedy bezpodmínečně přijímat a objímat vše, co je.
Vědomí je prostor. Bytí je živost tohoto prostoru. Láska je jeho vřelá, přijímající náruč.
Duchovní mistr Mooji tuto pravdu vyjadřuje s nádhernou jednoduchostí:
"Čisté vědomí vás miluje bezpodmínečně… Je to samotná podstata vaší bytosti… Než jste se narodili, než se objevila jakákoli myšlenka na „já“ nebo „moje“, toto vědomí vás znalo, milovalo a drželo ve své nekonečné přítomnosti… Život vás nežádá, abyste se stali něčím víc; zve vás, abyste si vzpomněli, že jste byli vždy drženi, vedeni a zbožňováni nekonečnem. V této vzpomínce se veškerý strach rozpouští a zůstává jen láska."
Mooji zde říká, že tato Láska není něco vnějšího, co bychom si museli zasloužit. Je to naše vlastní esence. Nejsme odděleni od Zdroje, který nás miluje; my jsme ten Zdroj, jehož přirozeností je Láska. Problém vzniká, když uvěříme společenskému programování, že hodnota a láska přicházejí zvenčí a jsou podmíněny naším výkonem, vzhledem nebo chováním. To je iluze, která nás drží v pocitu oddělenosti a strachu. Probuzení, o kterém Mooji mluví, je prosté rozpomenutí se na to, že jsme vždy byli a vždy budeme součástí tohoto milujícího, vědomého Bytí.
Proč se tato pravda může jevit jako nesmysl?
Pro člověka, který žije v bolesti, strachu a pocitu oddělenosti, může výše uvedený text znít jako naivní, ezoterický blábol. Proč? Důvodů je hned několik a jsou hluboce lidské a naprosto pochopitelné.
1. Zkušenost podmíněné lásky:
Od dětství jsme se učili, že láska je transakce. „Buď hodný, a maminka tě bude mít ráda.“ „Měj dobré známky, a budeme na tebe pyšní.“ Celý náš život je postaven na principu zásluh. Myšlenka, že existuje Láska, která nic nežádá a nic nepodmiňuje, je v příkrém rozporu s veškerou naší životní zkušeností. Pro mysl trénovanou v podmíněnosti je bezpodmínečnost nepochopitelná a podezřelá.
2. Identifikace s egem a utrpením:
Ego, naše falešné „já“, je konstrukt postavený na příbězích, srovnávání a oddělenosti. Jeho samotná existence závisí na problémech, které řeší, a na pocitu nedostatku, který se snaží zaplnit. Prohlásit, že jsme již celiství, milovaní a kompletní, je pro ego přímým útokem na jeho existenci. Pokud není co napravovat a čeho dosahovat, jakou má ego funkci? Člověk hluboce ztotožněný se svým utrpením může tuto myšlenku vnímat jako znevažování jeho bolesti. „Jak mi můžete říkat, že jsem milován, když se cítím tak strašně a svět mi tolik ublížil?“
3. Záměna Vědomí za osobního Boha:
Mnoho lidí si pod pojmem „vědomí“ nebo „Zdroj“ představí přísného, soudícího Boha z dětství. Pokud svět vypadá nespravedlivě a krutě, pak tento „Bůh“ musí být buď zlý, nebo lhostejný. Tvrzení, že tento Bůh/Vědomí nás bezpodmínečně miluje, pak zní jako krutý vtip tváří v tvář utrpení ve světě. Klíčem je pochopit, že nemluvíme o osobní entitě, která zasahuje do děje, ale o samotném prostoru, ve kterém se děj odehrává.
4. Primát tělesné a emoční bolesti:
Když prožíváte intenzivní fyzickou nebo emoční bolest, je téměř nemožné vnímat jemnou, tichou realitu Bytí. Bolest křičí tak nahlas, že přehluší vše ostatní. Tělo a mysl signalizují stav ohrožení a oddělenosti. V takovém stavu se jakákoliv řeč o jednotě a lásce jeví jako naprosto odtržená od reality prožívané zkušenosti.
Cesta k procítění této pravdy nevede skrze intelektuální přesvědčování, ale skrze postupné ztišení mysli, léčení emočních zranění a odvahu obrátit pozornost od příběhu k tichému pozorovateli v pozadí. Není to o popření bolesti, ale o nalezení prostoru, který je větší než bolest sama – prostoru Vědomí, jehož samotnou esencí je tiché, neměnné Bytí a bezpodmínečná Láska.
