Svoboda

[Návštěvník]

Vidět dobro ve všem: Anandamayi Ma a její hluboký pohled na druhé a sebe sama

Nevšímej si chyb druhých.
Zatemňují zrak, znečišťují mysl a přidávají k tíži hříchů světa.

Snaž se proto vidět jen světlou stránku věcí, ať už vnímáš cokoli.
To dobré a krásné je pravdivé a živé,
zatímco to zlé a ošklivé je jen stínem toho, co skutečně je.

Nikdo si nepřeje být špatný.
Když vyhledáváš společnost druhých, pamatuj,
že hledáš dobro a krásu.

Opravdu, pokud jsi prostý a upřímný,
jak navenek, tak uvnitř,
tvé srdce bude čisté a plné radosti
a tvá inteligence a rozum budou jasné a přesné.

Pak budeš nacházet dobro všude
a nic se ti nebude jevit jako zlé.

Jedině Bůh je dokonalý; žádný člověk není bez chyb.
Když se naučíš vidět dobré vlastnosti v druhých,
stejné ctnosti se rozvíjejí i v tobě,
neboť jak myslíš, takovým se stáváš.

Ve skutečnosti přináší mnohem větší uspokojení
oceňovat zásluhy druhých
než se zabývat vlastní hodnotou.

Těšit se ze své vlastní výjimečnosti
pouze nafukuje ego
a zveličuje chyby a slabosti ostatních.

Rozšiř své zúžené srdce,
zahrň do svých zájmů i zájmy druhých
a služ jim, jak jen můžeš – soucitem, laskavostí, přítomností a podobně.

Dokud člověk má potřeby a touhy a užívá si věcí tohoto světa,
je třeba pečovat i o potřeby ostatních lidí.
Jinak nelze člověka nazývat lidskou bytostí.

Kdykoli máš příležitost,
dávej chudým, krm hladové,
ošetřuj nemocné – konej službu jako duchovní povinnost
a poznáš jako vlastní zkušenost,
že ten, kdo slouží, ten, komu je slouženo,
a samotný akt služby
jsou odděleni jen zdánlivě.

Protože se člověk nemůže vidět vlastníma očima,
měl by s ochotou naslouchat,
když mu druzí poukazují na chyby.

To napomáhá sebereflexi,
zatímco slyšet chválu člověku jen škodí.
Postoj většiny lidí je přesně opačný:
rádi slyší chválu, ale velmi se bojí kritiky.

Díky tomu zůstávají celý život
závislí na chvále a výtkách
a proto často trpí frustrací.

V běžném životě je třeba brát ohled
na chválu a hanění,
ale na duchovní cestě,
pokud se člověk nestane lhostejným k obojímu,
nemůže zůstat pevný a vytrvalý.

Aby člověk vnitřně rostl,
musí se soustředit na jeden cíl,
jinými slovy, splynout s Jediným.
Proto je nezbytné pěstovat činnosti
a duševní stavy, které podporují soustředěnost,
a co nejvíce se odvrátit od vnějších rozptýlení.

[Návštěvník]

„Nesnažte se stát Božím člověkem. Jen buďte v klidu a dovolte Bohu, aby byl tím, kým jste.“
– Mooji



Mooji osvobozuje od duchovního ega s jednoduchostí: vaším úkolem není stát se svatým – je to uvědomit si, že svatost je to, čím již jste v klidu. V okamžiku, kdy přestanete usilovat, snažit se nebo hledat, se otevře prostor pro přirozený vznik hlubší pravdy. Čisté vědomí není něco, čeho dosáhnete – je to to, co zůstane, když se vzdáte falešného. Všechno bylo předem připraveno, aby vás přivedlo zpět do tohoto bodu klidu. Bůh vás nežádá, abyste si cestu k božství zasloužili – zve vás, abyste si vzpomněli na svou pravou podstatu. V tomto klidu vzniká jasnost. Nejste odděleni od Zdroje; jste prostě vlna, která si pamatuje, že je oceánem. To je skutečné odevzdání se – a skutečná svoboda.

[Návštěvník]

Osvobození není smrt, ale probuzení

V duchovním hledání se často objevuje jedna hluboce zakořeněná mylná představa: že osvobození od připoutanosti k tělu a mysli znamená jejich zánik, smrt, nebo snad dokonce jakousi otupělost či ztrátu individuality. Někteří si představují, že neztotožňovat se s tělem znamená tělo popírat, ignorovat, nebo se od něj násilně odpoutat. Jiní se obávají, že vnitřní svoboda znamená mentální vyprahlost — že absence myšlenek rovná se hloupost.

Tento omyl je pochopitelný. Vychází z přirozené tendence mysli považovat sama sebe za střed všeho dění. Mysl se bojí o svou „pozici“ — a tak promítá na osvobození vlastní obraz ztráty, prázdnoty nebo znecitlivění.

Ve skutečnosti je to ale právě naopak.

Osvobození není smrt — je to probuzení do reality, která je přítomná vždy, právě teď, za myšlenkami a za smysly. Je to prosté, ale živé uvědomění, že to, co je, existuje samo o sobě, nezávisle na tom, zda to mysl schvaluje, pojmenovává nebo analyzuje.

Když je tady toto uvědomění, všechno se jeví jako existující samo v sobě – bez úsilí, bez lpění, bez podmínky. A tato samotná existence není němá, chladná nebo prázdná. Je prostoupená láskou. Láska zde neznamená emoci – ale bezpodmínečné přijetí, jediné možné potvrzení existence: „Jsem.“

Z tohoto vhledu vychází něco, co lze stěží popsat slovy, ale co všichni intuitivně známe: blaženost. Blaženost ne jako protiklad bolesti, ale jako stav, kdy není odporu vůči čemukoliv, co je. Když nic není vyčleněno, zavrženo, odděleno – všechno sdílí stejnou kvalitu dokonalosti. I obyčejný kámen. I tělo. I mysl. I ticho.

A tak se ukazuje, že osvobození od připoutanosti k tělu není odmítnutí těla, ale poznání, že nejsme jen tělem. Že tělo může být milováno a opečováno, aniž bychom v něm hledali svou podstatu.

Stejně tak osvobození od připoutanosti k mysli neznamená vyprazdňování či zhloupnutí, ale konec mylného ztotožnění. Myšlenky mohou dál přicházet a odcházet — ale není tu nikdo, kdo by se jich držel jako sebe sama.

Ve výsledku je osvobození tím nejpřirozenějším stavem. Není to výkon. Není to výjimečný stav pro „mistry“. Je to návrat k tomu, co už je. K uvědomění, které nikdy nebylo pryč.

[Návštěvník]

Ramana Mahariši o nepřipoutanosti - Objevte své vnitřní já

Nepřipoutanost znamená, že jakmile se objeví myšlenky, okamžitě je rozpustíte u jejich zdroje, aniž byste po nich zanechali jakoukoli stopu. Je to jako perlový potápěč, který si uváže kámen kolem pasu, ponoří se hluboko do oceánu a sbírá perly ze dna moře. Stejně tak i my musíme být zakořeněni v nepřipoutanosti, ponořit se hluboko do sebe a objevit vzácnou perlu…

Nepřipoutanost: Umění ponořit se pro perlu vnitřního klidu

V hlubinách lidské mysli se skrývá poklad — tichá, zářivá perla vnitřního klidu a poznání. Ale abychom ji nalezli, musíme se naučit umění nepřipoutanosti. Stejně jako perlový potápěč, který si uváže kámen kolem pasu, aby se mohl ponořit hluboko pod hladinu oceánu, i my musíme odložit tíhu svých myšlenek, emocí a očekávání, abychom se dostali k tomu nejcennějšímu, co v sobě máme.

Co je nepřipoutanost?

Nepřipoutanost neznamená lhostejnost nebo útěk od života. Naopak — je to hluboké porozumění tomu, že myšlenky, pocity a vnější události přicházejí a odcházejí jako vlny na moři. Nepřipoutanost znamená, že jakmile se myšlenka objeví, necháme ji odejít, aniž bychom se jí drželi nebo ji rozvíjeli. Rozpustíme ji u jejího zdroje, bez stopy, bez lpění.

Potápěč jako duchovní symbol

Představme si potápěče, který se vydává do hlubin oceánu. Neplave po povrchu, kde je voda neklidná a rozbouřená. Místo toho se zatíží kamenem — symbolem disciplíny, odvahy a odhodlání — a klesá dolů, kde je ticho, klid a jasnost. Tam, na dně, nachází perly.

Tato metafora nás učí, že skutečné duchovní bohatství nenajdeme na povrchu každodenního hluku a rozptýlení. Musíme se ponořit do sebe, do ticha, do přítomného okamžiku. A právě nepřipoutanost je tím kamenem, který nám umožní klesnout hlouběji.

Jak praktikovat nepřipoutanost?

Pozoruj, ale nehodnoť: Když se objeví myšlenka, jen ji sleduj. Nezapojuj se, neanalyzuj, neodsuzuj.

Dýchej vědomě: Vrať se k dechu. Dech je kotva, která tě drží v přítomném okamžiku.

Přijímej proměnlivost: Všechno se mění. Nepřipoutanost je uznání této pravdy a ochota nechat věci plynout.

Pěstuj vděčnost: Když nejsme připoutáni k výsledkům, můžeme být vděční za samotnou cestu.


Nepřipoutanost není útěk od světa, ale návrat k sobě. Je to odvaha ponořit se pod hladinu rozptýlení a objevit tichou perlu, která v nás vždy byla — čisté vědomí, klid a lásku bez podmínek. A právě v tomto tichu, v této hloubce, se rodí skutečná svoboda.

„Skutečná svoboda osvíceného Bytí nespočívá v ovládnutí mysli, ale v osvobození od připoutanosti k ní. Když přestaneme být otroky svých myšlenek, otevře se před námi ticho, v němž září pravda.“