Potíže nastanou, když mysl rozštěpená na subjekt a objekt nedovede přijmout, že zalíbení a odpor existují jako bipolarita, že dobro a zlo jsou vzájemně provázané. Jedno bez druhého nemůže existovat. Není možné, aby existovala pouze samotná krása. V tom okamžiku, kdy zmíníte krásu, je tu i ošklivost. Ve chvíli, kdy promluvíte o dobru, je tu i zlo. Jak můžete hovořit o kráse, není-li tu i ošklivost? Nu a lidská bytost chce prožívat jen jedno z toho a to druhé ne. To nejde.
Nic v životě nemůže být trvalé. Změna je samým základem života. Se štěstím je tudíž automaticky spojeno i neštěstí, protože změna je nevyhnutelná. Objevuje se strádání, protože rozštěpená mysl srovnává, hodnotí a chce prožívat spokojenost a vyloučit nespokojenost. Rozštěpená mysl nedokáže přijmout, že změna přijít musí.
Když se objeví chápání „I toto pomine“, ať jde o štěstí nebo neštěstí, přinese to nesmírnou změnu perspektivy. Když se potom objeví nějaké pochopení, nepředpokládáte, že ti, kdo ho nemají, ho nejsou hodni, nepovažujete sebe sama za „Alláhova favorita“, protože víte, že tento stav chápání pomine a objeví se jiné stavy. A když vyvstanou jiné stavy vědomí, nebudete se cítit na dně, protože nepřišly tak úplně nečekaně.
Nebojovat stále s egem, přijmout ho, to je velký krok. Velký krok. Jedním z podivuhodných zákonů vesmíru je, že když tu není odpor, není tu ani konflikt. Když nepřestanete bojovat, ani ego nemůže přestat. Ego musí být hrozně frustrované, když nenachází žádný odpor.
Ego si odpor přeje. Je-li tu pochopení, že ego je pouhá fikce, žádný zápas nenastane. Pochopení znamená, že tu není žádné očekávání, znamená to přijetí čehokoliv, co bude zítra. „Tomu, kdo má, bude přidáno; tomu, kdo nemá, bude vzato.“ Když odpadne očekávání a chtění, jste otevřeni podstatě. Základem toho poznání není chtění nic si nepřát, ale nechat věci přirozeně probíhat. S takovým poznáním všechno probíhá o mnoho lehčím a snadnějším způsobem.
RB
http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/ostat ... _mluvi.pdf
