Pedriito píše:Dle mě by to meditování mělo nabrat časem, po nutné době urputné snahy, odříkání, sebezapírání, atp, "charakter" radostivosti... Kdy se na to člověk těší a přestavá to brát jako přijatou povinnost.. kdy TAM vstupuje volně, nesmírně rád, jako zvaný host na hostinu Boží, nesoucí tam svý srdce na dlani.
Jo, já tu klidnou radostivost někdy mám - v meditaci i mimo - lidi jsou vystresovaní a já jim říkám že je to super doba

Ono to duchovní zaměření může být ošidné, mysl nedokáže pojmout, uvědomit si, co je mimo ní, a tudíž ani jak k tomu směřovat. Jako slepý nedokáže vidět slunce, až když mu někdo držku ke slunci natočí a on pocítí teplo a opálí se a tak si řekne aha, to asi bude to slunce, jak mi říkali.
Mysl by se měla starat o to, co vidět může, o tělo třeba, chrám to duše (aby člověk už třeba skoro nemohl chodit - jako třeba Mahariši - to si myslím není dobře).