Osvícení

[Návštěvník]

Christina: Ahoj, děkuji, že jste si udělal čas na mou otázku. A musím říct, děkuji za tento retreat, protože je to prostě tak krásné. Nevím... tentokrát mi to připadá méně intelektuální a mnohem více otevírá srdce.

Spira: Ano, dobře, jsem rád, že vás zase vidím.

Christina: Možná už jste odpověděl na mou otázku u jiných lidí, ale prostě ji položím po svém. Bavila jsem se s jedním přítelem, který se zajímá o ezoteriku, a mluvili jsme o reakcích (nebo vztazích). Řekl, že osvícení lidé nebo duchovní učitelé fungují jako čisté zrcadlo – cokoli, co v nás vyvolá negativní reakci, je prý něco, co bychom měli prožít a zpracovat. Naopak projevy běžných lidí, například v práci nebo jinde, prý tak jasné zrcadlení neposkytují. A já tomu úplně nerozuměla.
Protože z vlastní zkušenosti vím, že někdy jsem chycena do traumatu někoho jiného. Jindy cítím, že někdo na mě něco projektuje, ale to se mě vlastně nedotkne a jen se to odráží. A pak jsou chvíle, kdy se v tom ztratím. Je v tom rozdíl ...?

Spira: Ano, ano. Christino, já bych byl velmi opatrný vůči postoji vašeho přítele. Bez urážky k vašemu příteli, ale myšlenka, že osvícení lidé nebo duchovní učitelé jsou perfektní a čisté zrcadlo, a že pokud s nimi máte jakýkoli problém nebo pocit, který z vaší interakce vyvstane, je to jen vaše vlastní ego, které bylo spuštěno tímto osvíceným zrcadlem – to považuji za nesmysl. Myslím, že je to víc než nesmysl, je to nebezpečné.

Christina: Děkuji. Ano, myslela jsem si to samé.

Spira: Každý, a myslím, že vy to víte, Christino, už jste tady dost dlouho. Nikdy bych nepoužil termín osvícení lidé nebo duchovní učitelé. Bůh chraň, aby mě někdo takto považoval. Kdokoliv v nás může vyvolat různou reakci.
Ta reakce může být emocionální – něco v nás, nějaký náš „tlačítko“ může být spuštěno, staré trauma, které je ukryté někde hluboko v našem srdci, může být vyvoláno něčím, co někdo řekl nebo udělal, nebo co neřekl či neudělal. A výsledkem může být naše emocionální reakce. To se může stát komukoli – takzvanému osvícenému učiteli i našemu běžnému příteli ze sousedství.
To je jedna možnost. Ale také můžeme nereagovat emocionálně, ale inteligentně odpovědět. Naše odpověď může vycházet z rozlišování. V tomto případě naše odpověď není výsledkem starého traumatu, které bylo spuštěno, a my teď projektujeme toto trauma na druhou osobu. Naše odpověď je inteligentní reakcí na situaci, na něco, co někdo udělal, co bylo nevhodné, nespravedlivé nebo nevlídné.
A vy byste měla důvěřovat svému rozlišování. Ať už je ta osoba takzvaně osvícená, nebo ne, to je irelevantní. Důvěřujte svému porozumění.

Christino, nerozdělujte lidi na osvícené nebo neosvícené. Neexistují osvícení lidé ani neosvícení lidé.

Existuje jen bytí – nekonečné bytí, jehož podstatou je mír a láska.

To je bytí nás všech, které září v každém z nás – více či méně jasně, více či méně často. V některých tělech a myslích září jasněji většinu času, v jiných méně jasně a méně často. Ale vždy je to stejné bytí.
Nevzdávejte se své autonomie. Buďte k sobě upřímná, což zjevně jste. Zkontrolujte si, zda je vaše reakce emocionální, nebo inteligentní. Pokud je emocionální, pečujte o ni. Pokud je inteligentní, mějte odvahu stát si za ní, ať už je druhá osoba kdokoli.

Christina: Líbí se mi vaše upřímnost, když říkáte, že to není vždy. Cítím, že mé tělo se třese, když o tom mluvím. Je to docela ohromující, takže si to pravděpodobně znovu poslechnu ze záznamu.
Ano, mám tendenci něco v sobě vzdát nebo popřít svůj vlastní názor, když cítím přítomnost druhého. Protože tam zjevně něco je, víte...

Spira: Ano, Christino. Můžeme milovat a respektovat druhé. A tato láska a respekt by měly být vzájemné. V tomto vztahu by neměla být žádná hierarchie. Může tam být vzájemná láska a respekt, ale to neznamená, že se vzdáme své autonomie nebo rozlišování. Naopak, myslím si, že dobré učení – pokud to tak nazveme – by mělo podporovat naši autonomii, naše rozlišování, naši svobodu od takzvaného učitele.
Nemyslete si, že být milující a respektující znamená vzdát se nezávislosti nebo autonomie. Můžete být obojí. Můžete být svobodná, nezávislá, důvěřovat svému rozlišování a zároveň být milující a respektující k lidem. A oni mohou být stejně milující a respektující vůči vám, aniž byste se musela vzdávat sebe sama.

Christina: Vnímám vás, ale mám pocit, že jsem trochu roztěkaná.

Spira: Tak si to zítra znovu poslechněte. Je hezké vás zase vidět, Christino.

Christina: Moc vám děkuji, je hezké vidět i vás.

[Návštěvník]

Pohled osvíceného a neosvíceného člověka

Pohled osvíceného člověka se zásadně liší od pohledu neosvíceného. Neosvícený člověk je omezen tím, že vidí svět pouze skrze ego – to, co pozoruje, spojuje se svou osobní zkušeností: "Já vidím, já zažívám, já dělám." Oproti tomu osvícený člověk přesahuje hranice ega. Je schopen pozorovat nejen svět kolem sebe, ale i samotného pozorovatele, tedy své vlastní ego, a uvědomuje si, že vše, co vnímá, je jen pomíjivou součástí širší reality.

Osvícený člověk chápe, že samotné ego, které pozoruje svět, je jen iluzí. Za tímto egem existuje něco hlubšího – vědomí, které vnímá nejen to, co je pozorováno, ale i samotného pozorovatele. Tímto způsobem osvícený člověk vidí pravdu o své podstatě: vědomí není omezeno tělem, myslí ani smysly. Tyto nástroje slouží pouze jako prostředek ke vnímání světa.

Naše smysly nám umožňují vnímat svět – oči vidí, uši slyší, nos cítí vůně, jazyk rozeznává chutě a hmat nám umožňuje cítit dotek. Nad smysly stojí mysl, která tyto podněty organizuje. Ještě výše je intelekt, který rozhoduje, co máme dělat a co nikoli. A nad intelektem je ego, které nám říká: „Já to dělám, já jsem ten, kdo jedná.“

Osvícený člověk ale jde ještě dál – překračuje i ego a uvědomuje si samotné vědomí, které vše řídí. Toto vědomí není osobní, není „moje“ nebo „tvoje“, ale je univerzální a spojuje všechny bytosti.


Když člověk usíná, jeho bdělé vědomí mizí. Spánek je stav, kdy neexistuje žádná aktivní mysl, intelekt ani ego. Přesto, když se ráno probudíme, často říkáme: „Spal jsem dobře, byl jsem šťastný.“ Kdo si však uvědomoval tuto blaženost, když jsme spali? Kdo byl ten, kdo si tuto zkušenost pamatuje?

To naznačuje, že vědomí je přítomno i ve spánku, když ego, mysl a intelekt mlčí. Tento stav mezi spánkem a bděním ukazuje, že pravá podstata člověka – vědomí – existuje nezávisle na činnostech těla nebo mysli.

Štěstí, které zažíváme ve spánku, nevyžaduje žádné objekty, žádnou mysl ani úsilí. Tento stav blaženosti je přirozenou podstatou vědomí. Osvícení spočívá v tom, že člověk tuto podstatu pozná a uvědomí si, že pravé štěstí není závislé na vnějších okolnostech, ale je mu vlastní.

Praxe a cvičení mohou dočasně posílit mysl nebo přinést krátkodobý klid, ale pravé osvícení není výsledkem žádného úsilí. Je to uvědomění si toho, co tu vždy bylo – našeho pravého vědomí, které je nezničitelné a věčné.

Osvícení je stav, kdy člověk přesáhne omezení smyslů, mysli a ega. Přestává být ovlivňován vnějším světem a nachází pravdu o své podstatě. Tímto způsobem získává svobodu – svobodu od karmy, utrpení a iluzí. Pravé osvícení není něco, co bychom mohli získat cvičením nebo učením. Je to stav, kdy si uvědomíme, že jsme již od počátku byli tím, co hledáme – vědomím samotným.

[Návštěvník]

Eckhart Tolle: Moje cesta k vnitřnímu míru a duchovnímu probuzení

Jedné noci jsem se opět probudil ve 3:00 ráno a moje mysl byla v plném proudu. Poté mi přišla na mysl podivná myšlenka: Nemohu dál žít sám se sebou. Nemohu dál žít sám se sebou. Po tomto přemýšlení došlo k jakémusi malému posunu. Stál jsem jakoby zpovzdálí od té myšlenky a říkal jsem si, jaká podivná myšlenka to je, že nemohu žít sám se sebou. Jsem jedna osoba nebo dvě? Kdo je ten já, se kterým nemohu žít, a kdo jsem vlastně já?

Došlo k jakémusi vnitřnímu oddělení a cítil jsem, jak se pomalu ztrácím v jakémsi prázdnu. Následující ráno jsem se probudil a cítil jsem se neuvěřitelně klidně, aniž bych věděl proč. Trvalo mi několik let, než jsem pochopil proč. Od té doby bylo vždy, někdy v popředí, někdy v pozadí, jakési vnitřní klidné vědomí bez ohledu na mé vnější okolnosti.

[Návštěvník]

Mír pramenící z nemyšlení od Eckharta Tolleho

Většina lidí musí projít značným utrpením, než si uvědomí, že jeho zdroj se nachází v jejich vlastní mysli. Ať už si to uvědomí vědomě a řeknou si: „Tohle si způsobuji sám,“ nebo se jim to jednoduše přihodí, jako se to stalo mně. Já jsem si hned neuvědomil, že utrpení pochází z mé mysli – ono prostě přestalo vycházet. Najednou ho má mysl už nevytvářela.

Až o dva nebo tři roky později mi došlo, proč už netrpím. Uvědomil jsem si jen to, že jsem najednou v klidu. Nechápal jsem, proč už necítím utrpení, a nedokázal bych to tehdy ani vysvětlit. Jen jsem si kladl otázku: „Proč se cítím tak pokojně?“ a neměl jsem odpověď.

Až když jsem o dva roky později potkal zenového mnicha, který mi řekl: „Zen je vlastně o tom nemyslet,“ pochopil jsem. Aha, tak o tom to celé je.

[Návštěvník]

CHCETE duchovní osvícení?

Míval jsem meditační místnost s jedinou podložkou, kam nikdo jiný nesměl vstoupit. Každý den jsem se vracel z kanceláře v pět hodin, vykoupal se, pověsil si venku šaty a vstoupil do místnosti oblečený pouze v bederní roušku, stejně jako ji nosil Maharši. Nemluvil jsem se svou rodinou, ale v tichosti jsem se uzavíral do svého pokoje.

Jednoho dne, ještě před mým obvyklým budíčkem ve dvě ráno, jsem zaslechl venku hlasy. Myslel jsem si, že snad přijeli nějací příbuzní z Paňdžábu a že jejich vlak z Péšávaru měl zpoždění. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem Rámu, Situ, Lakšmana a Hanumana, jak tam stojí. Nejdříve jsem si myslel, že sním, ale nebyl to sen. Rychle jsem šel do pokoje své ženy a probudil ji se slovy, že přišli a aby jim přinesla ovoce.

Šla ke dveřím, ale nikoho neviděla, a tak se rozčileně vrátila do postele. Ráma mi řekl: „Hanuman nám pověděl, že zde žije oddaný Kršny, a proto jsme přišli, abychom tě navštívili.“ Bylo toho na mě moc! Viděl jsem i Garudu, na kterého nakonec všichni nasedli a odletěli. Ten den jsem poprvé po mnoha letech neodříkával mantru ani nemeditoval. Šest hodin jsem jen seděl a díval se na ně. Dodnes je vidím před sebou a pamatuji si jejich dlaně pozvednuté k požehnání.

O víkendu jsem šel za Šrí Ramanou Maharšim a řekl mu, co se stalo. Odpověděl mi v tamilštině: „Velmi dobré.“ Zeptal jsem se ho: „Proč mě navštívil Ráma, když vždy uctívám Kršnu?“ Odpověděl: „Mezi Rámou a Kršnou není žádný rozdíl. Všichni bohové k tobě přijdou.“

Šrí Papadží řekl: „Bohové všech náboženství skutečně existují, protože žijí ve tvé víře. Pokud někoho hluboce miluješ, on tě miluje zpět. Ježíš byl skutečný pro svatou Terezii z Ávily, Kršna byl skutečný pro Míru, protože ho tak milovala. Já jsem také tolikrát spatřil Kršnu a jednou, když jsem seděl tiše u Gangy, jsem viděl Ježíše s Petrem na řece Jordán.“

Po daršanu s Rámou jsem už nebyl schopen praktikovat meditaci na Kršnu. Šel jsem tedy do chrámu v Gópálpuramu poblíž svého domu, kde se konaly áratí a bhadžany. Ten den tam byl Bhaktivédanta a já mu řekl, že už necítím žádný zájem meditovat nebo odříkávat mantry. Odpověděl mi, že musím pokračovat, protože někdy démoni přicházejí, aby člověka odradili od jeho duchovní praxe. Jeho slova mě ale neuspokojila.

Navštívil jsem proto Ramakrišnovu mathu v Mylapore, kam jsem chodil každou neděli. Tamější svámí mi řekl, že jde o „temnou noc duše“. Ani tato odpověď mě neuspokojila, a tak jsem šel za Ramanou Maharšim.

Zeptal jsem se ho: „Bhagavane, vždy jsem byl oddaným Kršny, ale teď už nedokážu ani vyslovit jeho jméno. Co se děje?“

Odpověděl mi: „Jak ses sem dostal?“

„Vlakem,“ řekl jsem.

„A ze stanice do ášramu?“

„Vůz tažený voly,“ odpověděl jsem.

„Kde je teď vlak?“

„Zůstal na nádraží a já jsem ho opustil. Potom jsem použil vůz a ten jsem také nechal být, když jsem dorazil k tobě,“ odpověděl jsem.

Maharši řekl: „Využil jsi vlak, ale pak jsi ho nechal být. Pak jsi použil vůz a také jsi ho opustil, protože už ti nebyl k ničemu. Stejně tak všechna tvá bhakti, meditace a odříkávání manter tě vedly ke Světlu, ale nyní už nejsou potřeba. Důležité je, že jsi měl úmysl mě spatřit – a teď jsi tady, protože jsi nechal vše ostatní za sebou.“

Přijal jsem jeho slova a odešel na druhou stranu hory, kde jsem si hrál s Kršnou. Když jsem se vrátil, zeptal se mě: „Vidíš teď Kršnu?“

„Ne, pane, nevidím, ale hrál jsem si s ním od dětství. Je to můj přítel,“ odpověděl jsem.

Tehdy Ramana Maharši řekl: „To, co přichází a odchází, není věčné a není Pravdou. Co nepřichází ani neodchází?“

Pak na mě pohlédl hlubokým pohledem, očima do očí, a všechny mé pochybnosti se rozplynuly. Něco se stalo – mé tělo se otřáslo a já věděl, co jsem měl poznat. Maharši mi to předal a zároveň mi dal schopnost předávat toto poznání ostatním.

Díky jeho milosti mohu nyní pomáhat lidem po celém světě. On je navždy mým Mistrem a když mluvím, je to on, kdo hovoří – o tom není pochyb. Kdybych byť jen na okamžik pomyslel, že je to Papadží, kdo hovoří, byl bych zničen a neměl bych právo sedět zde a říkat cokoli. To, co vychází z mých úst, by bylo falešné.

Je to můj Mistr, kdo hovoří. Je to váš vlastní Mistr, kdo hovoří. Je to vaše vlastní Srdce, kdo hovoří. Je to vaše vlastní Já, které k vám promlouvá.

[Návštěvník]

Světlo jako vědomí, temnota jako nevědomost

Světlo často symbolizuje vědomí, poznání, pravdu.
Temnota symbolizuje nevědomost, iluzi, zapomenutí pravé podstaty.

Osvícení je rozsvícení světla ve tmě – je to okamžik, kdy si vzpomeneme, co jsme vždy byli, a iluze oddělenosti zmizí.

Láska jako světlo, strach jako temnota

Pokud je láska samotnou podstatou existence, pak světlo je její projevem – je to její přímý prožitek.
Strach, odpor, oddělenost, kritika – to vše vzniká tam, kde světlo chybí.

Stejně jako temná místnost zmizí okamžitě, když rozsvítíme světlo, tak i iluze oddělenosti zmizí, když rozpoznáme lásku jako nejhlubší pravdu.

Temnota není nepřítel světla, je jen jeho absencí

Temnota nemá vlastní podstatu – je to jen nepřítomnost světla.
Strach, odpor, závist, pohrdání nejsou „skutečné“ v absolutním smyslu – jsou jen důsledkem zapomenutí na jednotu a lásku.

Nezápasíme s temnotou – prostě jen rozsvítíme světlo.
Nezápasíme se strachem – prostě jen vidíme pravdu.

Proč temnota existuje?

Temnota umožňuje světlu zářit.
Kdyby nikdy nebyla temnota, nepoznali bychom hodnotu světla.
Kdyby nikdy nebyla iluze oddělenosti, nepoznali bychom hloubku lásky.

Celá cesta k osvícení není o boji proti temnotě, ale o uvědomění, že světlo tu bylo vždy.

[Návštěvník]

Osvícení je přímé uvědomění nejvyšší pravdy, která nemůže být plně pochopena myslí, ale může být prožita. A tato nejvyšší pravda je Jednota – neexistuje žádné skutečné oddělení mezi čímkoli, vše je jedním.

Pokud je realita v jádru Jednota, jak ji prožíváme?

Jako lásku.

Láska není jen pocit, ale přímé rozpoznání pravé podstaty existence.

Jak spolu souvisí osvícení a láska?

Osvícení je poznání, že neexistuje žádné "já" oddělené od celku. Všechno, co je, je jeden nekonečný proud bytí.
Láska je přímý prožitek této jednoty. Když se oddělenost rozpustí, přirozeně se objeví stav, který nazýváme láskou – protože není nikdo cizí, nic není vyloučeno.
Proto je láska nejvyšší pravda. Je tím, co zbývá, když zmizí iluze oddělenosti.

Mnoho osvícených bytostí proto říká:

"Láska je tím, co je. Všechno ostatní je iluze."

A to neznamená lásku jen jako osobní náklonnost, ale lásku jako samotnou podstatu existence – hluboké přijetí, otevřenost, soucit, radost, bytí v přímém kontaktu s realitou takovou, jaká je.

Proto uvědomit si nejvyšší pravdu = uvědomit si, že láska je vším, co je.

[Návštěvník]