Osvícení

[Návštěvník]

Pohled osvíceného a neosvíceného člověka

Pohled osvíceného člověka se zásadně liší od pohledu neosvíceného. Neosvícený člověk je omezen tím, že vidí svět pouze skrze ego – to, co pozoruje, spojuje se svou osobní zkušeností: "Já vidím, já zažívám, já dělám." Oproti tomu osvícený člověk přesahuje hranice ega. Je schopen pozorovat nejen svět kolem sebe, ale i samotného pozorovatele, tedy své vlastní ego, a uvědomuje si, že vše, co vnímá, je jen pomíjivou součástí širší reality.

Osvícený člověk chápe, že samotné ego, které pozoruje svět, je jen iluzí. Za tímto egem existuje něco hlubšího – vědomí, které vnímá nejen to, co je pozorováno, ale i samotného pozorovatele. Tímto způsobem osvícený člověk vidí pravdu o své podstatě: vědomí není omezeno tělem, myslí ani smysly. Tyto nástroje slouží pouze jako prostředek ke vnímání světa.

Naše smysly nám umožňují vnímat svět – oči vidí, uši slyší, nos cítí vůně, jazyk rozeznává chutě a hmat nám umožňuje cítit dotek. Nad smysly stojí mysl, která tyto podněty organizuje. Ještě výše je intelekt, který rozhoduje, co máme dělat a co nikoli. A nad intelektem je ego, které nám říká: „Já to dělám, já jsem ten, kdo jedná.“

Osvícený člověk ale jde ještě dál – překračuje i ego a uvědomuje si samotné vědomí, které vše řídí. Toto vědomí není osobní, není „moje“ nebo „tvoje“, ale je univerzální a spojuje všechny bytosti.


Když člověk usíná, jeho bdělé vědomí mizí. Spánek je stav, kdy neexistuje žádná aktivní mysl, intelekt ani ego. Přesto, když se ráno probudíme, často říkáme: „Spal jsem dobře, byl jsem šťastný.“ Kdo si však uvědomoval tuto blaženost, když jsme spali? Kdo byl ten, kdo si tuto zkušenost pamatuje?

To naznačuje, že vědomí je přítomno i ve spánku, když ego, mysl a intelekt mlčí. Tento stav mezi spánkem a bděním ukazuje, že pravá podstata člověka – vědomí – existuje nezávisle na činnostech těla nebo mysli.

Štěstí, které zažíváme ve spánku, nevyžaduje žádné objekty, žádnou mysl ani úsilí. Tento stav blaženosti je přirozenou podstatou vědomí. Osvícení spočívá v tom, že člověk tuto podstatu pozná a uvědomí si, že pravé štěstí není závislé na vnějších okolnostech, ale je mu vlastní.

Praxe a cvičení mohou dočasně posílit mysl nebo přinést krátkodobý klid, ale pravé osvícení není výsledkem žádného úsilí. Je to uvědomění si toho, co tu vždy bylo – našeho pravého vědomí, které je nezničitelné a věčné.

Osvícení je stav, kdy člověk přesáhne omezení smyslů, mysli a ega. Přestává být ovlivňován vnějším světem a nachází pravdu o své podstatě. Tímto způsobem získává svobodu – svobodu od karmy, utrpení a iluzí. Pravé osvícení není něco, co bychom mohli získat cvičením nebo učením. Je to stav, kdy si uvědomíme, že jsme již od počátku byli tím, co hledáme – vědomím samotným.

[Návštěvník]

Eckhart Tolle: Moje cesta k vnitřnímu míru a duchovnímu probuzení

Jedné noci jsem se opět probudil ve 3:00 ráno a moje mysl byla v plném proudu. Poté mi přišla na mysl podivná myšlenka: Nemohu dál žít sám se sebou. Nemohu dál žít sám se sebou. Po tomto přemýšlení došlo k jakémusi malému posunu. Stál jsem jakoby zpovzdálí od té myšlenky a říkal jsem si, jaká podivná myšlenka to je, že nemohu žít sám se sebou. Jsem jedna osoba nebo dvě? Kdo je ten já, se kterým nemohu žít, a kdo jsem vlastně já?

Došlo k jakémusi vnitřnímu oddělení a cítil jsem, jak se pomalu ztrácím v jakémsi prázdnu. Následující ráno jsem se probudil a cítil jsem se neuvěřitelně klidně, aniž bych věděl proč. Trvalo mi několik let, než jsem pochopil proč. Od té doby bylo vždy, někdy v popředí, někdy v pozadí, jakési vnitřní klidné vědomí bez ohledu na mé vnější okolnosti.

[Návštěvník]

Mír pramenící z nemyšlení od Eckharta Tolleho

Většina lidí musí projít značným utrpením, než si uvědomí, že jeho zdroj se nachází v jejich vlastní mysli. Ať už si to uvědomí vědomě a řeknou si: „Tohle si způsobuji sám,“ nebo se jim to jednoduše přihodí, jako se to stalo mně. Já jsem si hned neuvědomil, že utrpení pochází z mé mysli – ono prostě přestalo vycházet. Najednou ho má mysl už nevytvářela.

Až o dva nebo tři roky později mi došlo, proč už netrpím. Uvědomil jsem si jen to, že jsem najednou v klidu. Nechápal jsem, proč už necítím utrpení, a nedokázal bych to tehdy ani vysvětlit. Jen jsem si kladl otázku: „Proč se cítím tak pokojně?“ a neměl jsem odpověď.

Až když jsem o dva roky později potkal zenového mnicha, který mi řekl: „Zen je vlastně o tom nemyslet,“ pochopil jsem. Aha, tak o tom to celé je.

[Návštěvník]

CHCETE duchovní osvícení?

Míval jsem meditační místnost s jedinou podložkou, kam nikdo jiný nesměl vstoupit. Každý den jsem se vracel z kanceláře v pět hodin, vykoupal se, pověsil si venku šaty a vstoupil do místnosti oblečený pouze v bederní roušku, stejně jako ji nosil Maharši. Nemluvil jsem se svou rodinou, ale v tichosti jsem se uzavíral do svého pokoje.

Jednoho dne, ještě před mým obvyklým budíčkem ve dvě ráno, jsem zaslechl venku hlasy. Myslel jsem si, že snad přijeli nějací příbuzní z Paňdžábu a že jejich vlak z Péšávaru měl zpoždění. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem Rámu, Situ, Lakšmana a Hanumana, jak tam stojí. Nejdříve jsem si myslel, že sním, ale nebyl to sen. Rychle jsem šel do pokoje své ženy a probudil ji se slovy, že přišli a aby jim přinesla ovoce.

Šla ke dveřím, ale nikoho neviděla, a tak se rozčileně vrátila do postele. Ráma mi řekl: „Hanuman nám pověděl, že zde žije oddaný Kršny, a proto jsme přišli, abychom tě navštívili.“ Bylo toho na mě moc! Viděl jsem i Garudu, na kterého nakonec všichni nasedli a odletěli. Ten den jsem poprvé po mnoha letech neodříkával mantru ani nemeditoval. Šest hodin jsem jen seděl a díval se na ně. Dodnes je vidím před sebou a pamatuji si jejich dlaně pozvednuté k požehnání.

O víkendu jsem šel za Šrí Ramanou Maharšim a řekl mu, co se stalo. Odpověděl mi v tamilštině: „Velmi dobré.“ Zeptal jsem se ho: „Proč mě navštívil Ráma, když vždy uctívám Kršnu?“ Odpověděl: „Mezi Rámou a Kršnou není žádný rozdíl. Všichni bohové k tobě přijdou.“

Šrí Papadží řekl: „Bohové všech náboženství skutečně existují, protože žijí ve tvé víře. Pokud někoho hluboce miluješ, on tě miluje zpět. Ježíš byl skutečný pro svatou Terezii z Ávily, Kršna byl skutečný pro Míru, protože ho tak milovala. Já jsem také tolikrát spatřil Kršnu a jednou, když jsem seděl tiše u Gangy, jsem viděl Ježíše s Petrem na řece Jordán.“

Po daršanu s Rámou jsem už nebyl schopen praktikovat meditaci na Kršnu. Šel jsem tedy do chrámu v Gópálpuramu poblíž svého domu, kde se konaly áratí a bhadžany. Ten den tam byl Bhaktivédanta a já mu řekl, že už necítím žádný zájem meditovat nebo odříkávat mantry. Odpověděl mi, že musím pokračovat, protože někdy démoni přicházejí, aby člověka odradili od jeho duchovní praxe. Jeho slova mě ale neuspokojila.

Navštívil jsem proto Ramakrišnovu mathu v Mylapore, kam jsem chodil každou neděli. Tamější svámí mi řekl, že jde o „temnou noc duše“. Ani tato odpověď mě neuspokojila, a tak jsem šel za Ramanou Maharšim.

Zeptal jsem se ho: „Bhagavane, vždy jsem byl oddaným Kršny, ale teď už nedokážu ani vyslovit jeho jméno. Co se děje?“

Odpověděl mi: „Jak ses sem dostal?“

„Vlakem,“ řekl jsem.

„A ze stanice do ášramu?“

„Vůz tažený voly,“ odpověděl jsem.

„Kde je teď vlak?“

„Zůstal na nádraží a já jsem ho opustil. Potom jsem použil vůz a ten jsem také nechal být, když jsem dorazil k tobě,“ odpověděl jsem.

Maharši řekl: „Využil jsi vlak, ale pak jsi ho nechal být. Pak jsi použil vůz a také jsi ho opustil, protože už ti nebyl k ničemu. Stejně tak všechna tvá bhakti, meditace a odříkávání manter tě vedly ke Světlu, ale nyní už nejsou potřeba. Důležité je, že jsi měl úmysl mě spatřit – a teď jsi tady, protože jsi nechal vše ostatní za sebou.“

Přijal jsem jeho slova a odešel na druhou stranu hory, kde jsem si hrál s Kršnou. Když jsem se vrátil, zeptal se mě: „Vidíš teď Kršnu?“

„Ne, pane, nevidím, ale hrál jsem si s ním od dětství. Je to můj přítel,“ odpověděl jsem.

Tehdy Ramana Maharši řekl: „To, co přichází a odchází, není věčné a není Pravdou. Co nepřichází ani neodchází?“

Pak na mě pohlédl hlubokým pohledem, očima do očí, a všechny mé pochybnosti se rozplynuly. Něco se stalo – mé tělo se otřáslo a já věděl, co jsem měl poznat. Maharši mi to předal a zároveň mi dal schopnost předávat toto poznání ostatním.

Díky jeho milosti mohu nyní pomáhat lidem po celém světě. On je navždy mým Mistrem a když mluvím, je to on, kdo hovoří – o tom není pochyb. Kdybych byť jen na okamžik pomyslel, že je to Papadží, kdo hovoří, byl bych zničen a neměl bych právo sedět zde a říkat cokoli. To, co vychází z mých úst, by bylo falešné.

Je to můj Mistr, kdo hovoří. Je to váš vlastní Mistr, kdo hovoří. Je to vaše vlastní Srdce, kdo hovoří. Je to vaše vlastní Já, které k vám promlouvá.

[Návštěvník]

Světlo jako vědomí, temnota jako nevědomost

Světlo často symbolizuje vědomí, poznání, pravdu.
Temnota symbolizuje nevědomost, iluzi, zapomenutí pravé podstaty.

Osvícení je rozsvícení světla ve tmě – je to okamžik, kdy si vzpomeneme, co jsme vždy byli, a iluze oddělenosti zmizí.

Láska jako světlo, strach jako temnota

Pokud je láska samotnou podstatou existence, pak světlo je její projevem – je to její přímý prožitek.
Strach, odpor, oddělenost, kritika – to vše vzniká tam, kde světlo chybí.

Stejně jako temná místnost zmizí okamžitě, když rozsvítíme světlo, tak i iluze oddělenosti zmizí, když rozpoznáme lásku jako nejhlubší pravdu.

Temnota není nepřítel světla, je jen jeho absencí

Temnota nemá vlastní podstatu – je to jen nepřítomnost světla.
Strach, odpor, závist, pohrdání nejsou „skutečné“ v absolutním smyslu – jsou jen důsledkem zapomenutí na jednotu a lásku.

Nezápasíme s temnotou – prostě jen rozsvítíme světlo.
Nezápasíme se strachem – prostě jen vidíme pravdu.

Proč temnota existuje?

Temnota umožňuje světlu zářit.
Kdyby nikdy nebyla temnota, nepoznali bychom hodnotu světla.
Kdyby nikdy nebyla iluze oddělenosti, nepoznali bychom hloubku lásky.

Celá cesta k osvícení není o boji proti temnotě, ale o uvědomění, že světlo tu bylo vždy.

[Návštěvník]

Osvícení je přímé uvědomění nejvyšší pravdy, která nemůže být plně pochopena myslí, ale může být prožita. A tato nejvyšší pravda je Jednota – neexistuje žádné skutečné oddělení mezi čímkoli, vše je jedním.

Pokud je realita v jádru Jednota, jak ji prožíváme?

Jako lásku.

Láska není jen pocit, ale přímé rozpoznání pravé podstaty existence.

Jak spolu souvisí osvícení a láska?

Osvícení je poznání, že neexistuje žádné "já" oddělené od celku. Všechno, co je, je jeden nekonečný proud bytí.
Láska je přímý prožitek této jednoty. Když se oddělenost rozpustí, přirozeně se objeví stav, který nazýváme láskou – protože není nikdo cizí, nic není vyloučeno.
Proto je láska nejvyšší pravda. Je tím, co zbývá, když zmizí iluze oddělenosti.

Mnoho osvícených bytostí proto říká:

"Láska je tím, co je. Všechno ostatní je iluze."

A to neznamená lásku jen jako osobní náklonnost, ale lásku jako samotnou podstatu existence – hluboké přijetí, otevřenost, soucit, radost, bytí v přímém kontaktu s realitou takovou, jaká je.

Proto uvědomit si nejvyšší pravdu = uvědomit si, že láska je vším, co je.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Dobré ráno všem,včera jsem v jedné várce pošty dostala velmi milý dopis. Ačkoli byl psán s těmi nejlepšími úmysly, obsahoval otázku, která vycházela z jedné zkušenosti. Pisatelka dopisu měla hluboký prožitek s jiným učitelem – opravdové otevření, hluboké otevření.

Poté zažívala další momenty otevření – ve spojení se mnou nebo prostě jen v životě. Cítila klid, štěstí. A její otázka zněla:"Jsem osvícená?"

Chtěla vědět: "Dosáhla jsem osvícení?"

Je to roztomilá otázka. Doufám, že se ten, kdo ji napsal, teď také trochu směje. Můžeme se pustit do dlouhé debaty o tom, co to znamená být osvícený, jaké jsou znaky osvícení, jaké jsou jeho kvality...

Ale dar Ramany, ten ohromný dar Ramany – to radikální utnutí všech iluzí, které bylo předáno dál skrze Papadžího – spočívá v obrácení této otázky zpět: "Kdo je to, kdo je osvícený nebo neosvícený?"

A pokud je tato otázka skutečně položena, pokud je položena do hloubky, pak přítomnost toho, kým skutečně jste, je nekonečně za hranicí jakékoliv otázky o osvícení nebo ne-osvícení.

A pak jste osvícení. Ale není to to "já", které se ptá. Tato otázka – "Jsem osvícený?" – je pořád jen myšlenka.

"Jsem osvícený, protože jsem před chvílí cítil nekonečno."
"Nejsem osvícený, protože teď cítím stažení."
"Jsem osvícený, protože už tři týdny nemám žádné špatné myšlenky."
"Nejsem osvícený, protože teď mám negativní myšlenku."

To všechno je stále jen připoutání se k myšlence, pocitu, okolnosti. Ale to, kým jste, je blíž než to všechno. Skutečné sebepoznání – což jsme tady společně zkoumali – spočívá v hlubokém zkoumání všech míst, kde jste si vytvořili identitu.

A jednou z duchovních identit je identita "toho, kdo je osvícený".

"Teď jsem konečně osvícený, takže teď už můžu žít svůj život."
Nebo: "Teď už mě lidé budou mít rádi, budou si mě vážit."

Pokud se otázka "Jsem osvícený?" objeví, vezměte si chvíli a buďte plně, naprosto a úplně neosvícení.

Protože právě na neosvícení je ta otázka založena.

Prostě jen buďte neosvícení, bez jakéhokoli hledání osvícení.

Jen na chvíli. Potom se můžete vrátit k hledání. Ale dovolte si jednu jedinou svobodnou chvíli.

A pak uvidíte, že pokud se hledání obnoví, bude jiné – nebude už hledáním, které touží někam dorazit.

Už nebude založené na iluzi, že musíte "někam dojít". Protože už bude přímým zkoumáním toho, co právě teď je.

Pokud se úplně ponoříte do toho, co si představujete jako "nejhorší" – nejen že nejste osvícení, ale že nikdy osvícení nebudete, že je to pro vás nemožné navždy, že jste jediní na celém světě, pro které je osvícení nemožné – tak pokud se tomu plně otevřete…

Pak se objeví vtip.

A pochopíte ho. Pochopíte, že jste sami sobě pointou vtipu. Že Bůh si dělá legraci sám ze sebe.

Slovo "osvícení" je slovo, které v nás vyvolá naučené představy. Když ho slyšíme, vcházíme do představ – na základě toho, co jsme četli, co nás učili, co jsme zažili, co si myslíme, že kdo kdy řekl…

A někdy si lidé myslí: "Já jsem osvícený, takže tě mohu osvícení naučit – pokud uděláš všechno přesně podle mě."

A pokud to neuděláš, jsi špatný. A viděla jsem i učitele, kteří se zlobí na své studenty, protože nechápou to, co učitel chce, aby pochopili. Stejné jako když se rodič zlobí na dítě. Nebo dítě na rodiče. Jen se opakuje starý vzorec podmíněnosti. Takže co kdybychom prostě zapomněli na to slovo?

Zapomněli na slovo "Bůh", zapomněli na slovo "pravda", zapomněli na slovo "láska", zapomněli na slovo "svoboda"?

Co kdybychom zapomněli na jméno, kterým se nazýváme?

Zapomněli na slovo, které identifikuje naše tělo jako nějaké pohlaví?

Co je blíž než všechna slova?

Pokud tohle poznáte, pak můžete používat jakékoli slovo. Ale bude to informováno tím poznáním.

Můžete říct "já" a tím myslet své tělo.

Nebo říct "já" a tím myslet celý vesmír. A bude to pocházet z přímého poznání.

Papadží jednou řekl:"Stačí jedna jediná sekunda – zlomek sekundy – abyste poznali svou pravou identitu."

"A je to nekonečné."

Ale v té jedné sekundě se stane změna.

Podstata toho, kým jste, se ukáže.

A jsem si jistá, že každý v této místnosti měl tuto zkušenost. Možná si to nepamatujete. Možná se to stalo jako dítěti. Možná ve snu. Ale už to proběhlo.

A proto slova jako "pravda" nebo "nekonečno" už nejsou jen abstraktní. Mají rezonanci.

Naším úkolem pak není tu zkušenost znovu vytvořit, ale poznat, co bylo v té zkušenosti odhaleno – tady a teď.

A v tom vám nabízím svou plnou a úplnou podporu.

A podporu mého učitele, tak jak mi bylo řečeno ji předávat.

A podporu učitele mého učitele.

A podporu všech učitelů všech tradic, po všechny časy.

Aby se otázka "Jsem osvícený?" už nikdy nemusela objevit.

Aby se otázka proměnila v:

"Co tohle skutečně je?"
"Jak mohu sloužit?"
"Jak mohu vyjádřit vděčnost?"
"Jak mohu říct pravdu?"

Aby každá myšlenka, každá emoce, každá zkušenost byla přímým setkáním se sebou samým – a zároveň naprostou svobodou od toho všeho.

[Návštěvník]

Skutečnost je dokonalá taková, jaká je. Život sám o sobě je blaženost, štěstí, láska – ne jako emoce, které přicházejí a odcházejí, ale jako samotná podstata Bytí.

Co se však často děje? Mysl – která je zvyklá dělit, analyzovat, soudit – vytváří iluzi, že „já“ jsem oddělené od Skutečnosti, že musím něco získat, někam dojít, něco pochopit, něco překonat, aby se dosáhlo osvícení. Ale čím víc se člověk snaží „dosáhnout osvícení“, tím víc posiluje představu, že osvícení je někde mimo něj. A tak se honba za osvícením může stát největší překážkou osvícení samotného.

To je paradox: člověk hledá něco, co už je přítomné.

A pak tu může být také strach – strach z toho, že bychom bez svého „vědění, co je špatně“ byli naivní, že bychom se vzdali něčeho důležitého. Někteří lidé lpí na utrpení, na negaci, na analýze všeho negativního, protože jim to dává pocit kontroly, pocit „reálného vnímání světa“. Když pak potkají někoho, kdo je prostě šťastný, může jim připadat jako někdo „oblbený“, někdo, kdo si realitu idealizuje.

Ale skutečné osvobození není útěk od reality. Není to popírání bolesti, není to „oblbenost“ v tom smyslu, že bychom si namlouvali falešné štěstí. Skutečné štěstí není protiklad smutku – je to prostor, ve kterém se může objevit radost i smutek, aniž by cokoliv z toho ovládalo naši podstatu. Je to průzračnost.

A v této průzračnosti si člověk uvědomí: Není nic, čeho by bylo třeba dosáhnout. Nikdy tady nebyla oddělenost od Skutečnosti. Není nic, co by se mělo vyřešit. Všechno je už teď dokonalé.

Nejde o to „dosáhnout osvícení“.

Jde o to přestat ho hledat a prostě vidět.

[Návštěvník]

Projekce jako stín bránící osvícení

V psychologii se projekcí rozumí obranný mechanismus, kdy člověk nevědomky přisuzuje druhým lidem své vlastní potlačené pocity, tendence či vlastnosti. To, co v sobě nechce či nedokáže přijmout, „uvidí“ venku – ve druhých lidech, ve světě, v systému. Často pak přichází silná kritika, soud, výčitky nebo dokonce nenávist.

Psychologie ukazuje, že to, co člověk potlačí, se neschová – pouze změní tvar. A tak agresivní člověk může ostatní nazývat agresory. Lhář nedokáže uvěřit, že někdo mluví pravdu. Všechno to ale zůstává nevědomé, dokud se to neodhalí.

Ale tady psychologie končí. Duchovní pohled jde dál.

Projekce jako zrcadlo nevědomosti (avidji)

V advaitovém poznání, nebo v jakékoli cestě, která míří k osvícení, není projekce jen psychologickým defektem. Je to přímý výraz oddělenosti, klamu ega, avidji – základní nevědomosti o tom, kdo jsem.

Protože když se odvracím od toho, co je ve mně nevědomé, a místo toho to vidím venku, udržuji iluzi oddělenosti. "Já jsem ten dobrý, svět je špatný." "Já jsem čistý, ostatní jsou zkažení." "Já hledám pravdu, druzí ji kazí."

Taková projekce není jen psychologickým mechanismem – je rouchem, které si obléká ego, aby přežilo. A dokud projekce běží, není možné vidět svět takový, jaký je – ani Sebe takového, jaký Jsi.

Proč projekce brání Probuzení

Duchovní probuzení není získání nějaké nové zkušenosti. Je to odhalení – návrat ke svému přirozenému stavu. Tím je čisté, tiché vědomí. Nevymezující, nesoudící, netrpící.

Ale právě projekce udržuje hledajícího ve stavu oddělenosti. Místo aby se otočil do nitra a uviděl příčinu své nelibosti v iluzi „já versus oni“, zaměří se ven: obviňuje, soudí, posuzuje, moralizuje.

Jak řekl Ramana Maháriši:
„Svět je jen zrcadlo. Chceš-li jej zlepšit, zlepši Sebe – tedy poznej, kdo jsi.“

Dokud člověk „vidí chyby druhých“ a myslí si, že tím vidí pravdu, je ve snu. Nejde o to přestat vnímat chyby – ale pochopit, že vnímaná chyba může být zrcadlem něčeho potlačeného, neintegrovaného, nepochopeného.

Jak projekci proměnit v probuzení

Každý okamžik, kdy nás někdo „dráždí“, „spouští“, „zraňuje“ nebo „štve“, je pozvánkou. Ne k boji, ale k návratu domů.
Otázka nezní: „Proč se tak chová on?“
Ale: „Co se ve mně ozývá, že tohle ve mně vyvolává utrpení?“

Ve světle poznání se ukáže, že žádný druhý není zdrojem bolesti. Zdrojem bolesti je jen odpor vůči tomu, co v sobě nechceme přijmout. A tato neochota se rovná neochotě být svobodný. To je důvod, proč se jeví, že svoboda je k nenalezení.

Právě v tom je projekce skrytým učitelem. Když si ji přiznáme, zhroutí se iluze, že utrpení přichází zvenčí.
A jakmile se zhroutí, začíná osvobození.

Zralost znamená: přestat ukazovat prstem
Z duchovního hlediska není důležité, kdo má „pravdu“.
Důležité je: „Co ve mně reaguje?“
Co se ve mně bojí? Co odmítá? Co potřebuje, aby svět vypadal jinak?

A pokud je odpovědí ego – toužící, soudící, hájící – pak je to krásná příležitost k poznání: "Tohle nejsem Já."

Třísky a trámy, které mizí ve světle

Evangelijní výrok o třískách a trámech v očích není jen morálním apelem. Je to jemné duchovní poučení. Kdo vidí třísku, je vyzván, aby si všiml svého trámu – tedy své iluze, své bolesti, své neviděné části.

Ne proto, aby se obvinil. Ale proto, aby se probudil.
Aby odložil soudce – a v jeho místě poznal světlo.

Láska nikdy neobviňuje
Na závěr snad to nejdůležitější:
Láska nikdy neprojektuje. Láska vidí.
A protože vidí, rozpoznává i stín – ale nesoudí ho.
V jejím světle mizí. Ne bojem. Ne obranou. Ale tím, že je konečně viděn.

Taková je pravá svoboda.
Taková je pravá duchovní zralost.
A taková je Pravda, která nehledá viníka, ale osvětlující světlo za vším.

[Návštěvník]

Nejrychlejší cesta k osvícení: Osho odhaluje jedinou věc, kterou potřebujete

Bdělost je ta nejčistší cesta. Nepotřebuje mnoho životů, abys jí dosáhl. Nepotřebuje dlouhý čas, ale intenzitu touhy.

Tak jako cítíš žízeň – když cítíš žízeň po pravdě, jako by šlo o život a smrt – vložíš veškerou svou energii do tohoto okamžiku… a dveře se nevyhnutelně otevřou.

A pamatuj si: nikdy nemysli na triky, protože pomocí triků se v realitě nikam nedostaneš.

Jednoduchá pravda je, že bdělost je ta nejčistší možná cesta. Nemůže být očištěna ještě víc.

Co se od tebe v bdělosti očekává? Jen se snaž vidět – nic se nečeká. Už teď sleduješ věci, víš, co je to bdělost. Sleduješ fotbalový zápas, sleduješ film, sleduješ televizi – víš, co je to bdělost. Není třeba ti to vysvětlovat.

Úplně stejným způsobem musíš bdělost uplatnit na obrazovku mysli. Zavři oči a nech svou mysl fungovat jako filmové plátno nebo obrazovka televize. A cokoli myslí prochází, zůstávej prostě bdělý – nedělej nic, ani nesuď.

A tohle je jediný zázrak, o kterém vím: že jak se tvá bdělost stává stále stabilnější, obrazovka se stává prázdnou. Brzy zůstane jen pozorovatel, ale už není co pozorovat. Obrazovka je úplně prázdná.

A když zůstane pozorovatel sám, začne pozorovat sám sebe – protože to je jeho přirozenost: pozorovat.

A pozorovat sám sebe je ten největší zážitek v životě člověka.

Všechno ostatní přichází skrze něj: blaženost, ticho, mír, extáze… a nakonec i překročení všech těchto zkušeností a setrvání v čisté „jsoucnosti“.

Ti, kdo dosáhli této čisté jsoucnosti, naplnili smysl lidského života.

[Návštěvník]

Největší překážkou k osvícení je překonat iluzi, že ještě nejste osvíceni.

[Návštěvník]

Touha je tvůj spojenec

V určitém okamžiku požehnaného života se objeví touha po pravdě.

Po skutečné pravdě.
Ne jen „mé pravdě“, ale skutečné pravdě — konečné, trvalé, věčné pravdě.

Dáváme jí různá jména. Říkáme jí Bůh, Pravda, Osvícení, Já.

Ale objevíme, že právě tohle chceme. Já to chci.

To se nestane každému. Je to záhada, v kom se tato touha objeví.
Ale musí se v určité míře objevit v každém, kdo je tady.

Pro někoho je to možná jen: „Jo, to by se mi líbilo.“
A pro jiného: „Já to chci celým svým životem, celou svou bytostí. Musím to mít.“

A s touto touhou pak bereme to, co jsme se naučili od dětství až dodnes, a snažíme se to použít na dosažení pravdy nebo Boha.

A selháváme.

A pak zkusíme jiný přístup.
„Naučil jsem se, jak něčeho dosáhnout čtením nebo ve sportu nebo hraním na hudební nástroj — použiju to i tady.“

A zase selháváme. A selháváme. A selháváme.

A pak přichází jakési návraty ke zcela jednoduchému — k volání, křiku.

Když všechny ty složité techniky byly shledány jako zbytečné v této duchovní touze.

A křičíme, modlíme se:
„Pomoz mi.
Nakrm mě.
Vezmi si mě.
Ukaž mi.“

To už je blízko. Ale ani to většinou nefunguje, protože jsme obvykle tolik zaujatí svým vlastním křikem,
že si nevšimneme, že to, po čem voláme, už tady je.

Jsme tak pohlceni představou, že to musí vypadat nějak určitě, nějak se cítit, vyvolat nějaký další zážitek,
že to přehlédneme — a začneme hledat znovu:
„Křik nezabral, zkusím něco jiného.“

Tomu se říká cyklus reinkarnace.

To je celé. Nemá to nic společného s tím, že jste byli královnou Egypta nebo králem Říma.
Jde o tento cyklus — denní, měsíční, roční, celý život — v neustálém opakování:
dovnitř a ven, znovu a znovu.
A selhávání, selhávání.

Záblesky samozřejmě přicházejí.
Nádherné okamžiky radosti, jednoty, porozumění, moudrosti.

Ale jakmile ten zážitek zmizí, začneme znovu křičet, hledat, zkoušet.

Není to tak? Je to zkušenost všech? Jste tu správně?

Včera večer jsem mluvila o radikálním učení mého učitele.
Opravdu radikálním.
Ne jen: „Dobře, vzdám to hledání — a pak zase budu hledat.“
Opravdové radikální učení:
Vzdej to hledání.
Vzdej to.

A pak — k čemu jsou všechny ty techniky?

Neznamená to vzdát se touhy po pravdě.
Znamená to přestat hledat pravdu.
Přestat se spoléhat na mysl, že nějak zorganizuje, jak se pravda zjeví.

Znamená to vzdát se své arogance — té domněnky, že nějak najdu nebo lokalizuji pravdu a přivedu ji k sobě.

To vše je založeno na lži.

Tou lží je, že jste odděleni od pravdy.
Že jste odděleni od Boha.
Že jste odděleni od osvícení.
Že jste odděleni od Sebe.

A té lži se velmi silně věří.
A to přesvědčení pak vytváří další a další zážitky této lži — znovu a znovu.

Až jednoho dne poznáte, že všechno to křičení, hledání, analyzování,
sbírání dalších a dalších zkušeností…

To všechno vás pořád jen drží v pozornosti na hledání,
namísto abyste si všimli toho, co je — a co tu vždycky bylo.

Je to tedy opravdu požehnaný a božský okamžik v životě, kdy se objeví touha po pravdě.

Tragédie většiny životů spočívá v tom, že tato touha je pak přeložena do mentální činnosti:
jak získat pravdu, jak jí mít víc, jak se zbavit překážek pravdy.

A tato mentální činnost je pak uctívána místo pravdy.

Té mentální činnosti se modlíme, na ni spoléháme víc než na samotnou pravdu.

Touha po pravdě je jako ta žena, která tu včera mluvila — už jsem ji viděla.
To je ta touha. Ta touha, kterou cítíte v srdci.

Všechny mentální vztahy k ní jsou jen věci, které na ni házíte,
aby zmizela — protože vás obtěžuje, protože je tak silná,
protože ji neuspokojí nic kromě čisté autentičnosti,
čistého bytí.

Pokud jste ochotni přestat na ni něco házet,
přestat hledat únik z té touhy,
přestat hledat únik z touhy — z té touhy, která je toužením…

Pak se sama ukáže jako naplněná.

Když mysl říká: „Běž tam. Udělej tohle. Zkus tohle. Teď běž sem. Teď zkus tamto.“
A vy odmítnete poslouchat.

Když si uvědomíte, že znovu a znovu jste šli tam, zkoušeli tohle, šli jinam, zkusili tamto...
A teď slyšíte od nějaké ženy, od nějakého muže, od samotné Země:

„Buď prostě v klidu.
Zastav se.
Přestaň se vším.
Přestaň hledat — se všemi svými ospravedlněními, se všemi svými výmluvami.
Přestaň.“

Jakou pak má mysl moc?

V milisekundě zastavení
je mysl odhalena taková, jaká je.

A v té samé milisekundě
je rozpoznána přítomnost Boha, pravdy, osvícení.

[Návštěvník]

Osvícení a láska

Osvícení a láska jsou hluboce propojeny, láska často popisovaná jako přirozený výsledek nebo projev osvícení Osvícení se v tomto kontextu vztahuje ke stavu duchovního probuzení, kdy člověk překračuje ego a oddělenost a uvědomuje si propojenost všech věcí. Toto uvědomění podporuje pocit univerzální lásky a soucitu, který sahá za hranice osobních vztahů a zahrnuje celou existenci.

Zde je podrobnější pohled na spojení:

Láska jako projev osvícení:

Univerzální láska:

Osvícení zahrnuje uznání jednoty všech bytostí, což vede k přirozenému proudu lásky a soucitu ke všemu a všemu.

Bezpodmínečná láska:

Osvícení může vést ke stavu bezpodmínečné lásky, kdy láska není závislá na vnějších faktorech nebo podmínkách.

Rozpuštění ega:

Ego, které je často překážkou lásky, se s osvícením rozpouští a umožňuje tak rozsáhlejší a inkluzivnější prožitek lásky.

Láska jako cesta k osvícení:

Láska jako záblesk:

Prožitky lásky, zejména v hlubokých a smysluplných vztazích, mohou nabídnout záblesky jednoty a propojenosti, které se projevují v osvícení.

Transformační síla:

Láska, zvláště když je prožívána hluboce a autenticky, může být mocnou silou pro osobní růst a transformaci, a potenciálně může vést k duchovnímu probuzení.

Boření bariér:

Láska ve své nejčistší podobě může pomoci prolomit bariéry vytvořené egem, podpořit empatii, soucit a pocit jednoty s ostatními.

Osvícené vztahy:

Sdílené vědomí:

Osvícení jedinci ve vztazích často prožívají hluboký pocit spojení a sdíleného vědomí, když vidí svůj odraz ve svém partnerovi.

Nepřipoutanost:

Osvícení podporuje nevázanost, která se ve vztazích může projevovat jako zdravá rovnováha mezi láskou a svobodou, bez majetnictví nebo lpění.

Vzájemný růst:

Osvícené vztahy se stávají cestou vzájemného růstu a podpory, kdy partneři povzbuzují navzájem svůj duchovní vývoj.
V podstatě láska a osvícení nejsou oddělené stavy, ale spíše propojené aspekty hlubší reality. Láska může být cestou k osvícení a osvícení se může projevit jako hluboká a univerzální láska.

[Návštěvník]