Co je zdrojem naší svobodné vůle?Co v nás rozhoduje o tom, na co myslíme, jak se rozhodneme a co uděláme? Je možné žít se svobodnou vůlí nebo ji musíme zavrhnout?
Ramana Maharši říkal, že „Ten, kdo si uvědomil JÁ, které je zdrojem osudu i svobodné vůle, je od nich osvobozen.“
Když mluvíme o svobodné vůli nebo o neexistenci svobodné vůle, mluvíme v pojmech relativního světa, v kterém se věci jeví tak, že jsou od sebe oddělené a že se navzájem ovlivňují a zapříčiňují. Obojí, determinismus i svobodná vůle jsou mapy, modely nebo způsoby, jak popsat plynoucí a nepochopitelnou živoucí realitu, která je ve skutečnosti nepředstavitelná (není možné ji napasovat do žádného pojmu nebo zamrzlé myšlenkové formy).
Když mluvíme o tomto tématu, je důležité vyjasnit si a rozeznávat, co je vlastně to, čemu říkáme „já“, které považujeme za svobodné nebo naopak svázané osudem. Co je bezmocné a kde sídlí skutečná moc, a jaká je povaha této moci?
Když vyrůstáme, začínáme si myslet, že jsme ve skutečnosti hlasem v naší hlavě – proudem myšlenek – a začneme také věřit, že jsme nějakým způsobem tvůrci našich myšlenek a že v tomto smyslu naše životy řídíme.
Dokonce si začínáme MYSLET, že kromě myšlenek už tu nic jiného není, že myšlení je naší základní podstatou. Jak zní Descartův známý výrok, „Myslím, tedy jsem.“ Přesněji, „JÁ JSEM, proto se děje myšlení.“ Ale toto „JÁ“ v „JÁ JSEM“ není ono falešné a oddělené „já“, o kterém si myslíme, že trvale přebývá uvnitř těla. Takové „já“ je ve skutečnosti jen další myšlenkou, mentální představou, která se napojila na samotné vnímání vědomé přítomnosti (bytí tady a teď).
Pravé „JÁ“ je úplností bytí, neosobní přítomností a neohraničenou bezprostředností Tady/Teď, neohraničené vědomí, mimo něž nic neexistuje. Když Eckhart Tolle mluví o „moci přítomného okamžiku“, nebo když Robert Adams mluví o „moci, která zná cestu“, poukazují právě na toto „JÁ“.
Toto neohraničené vědomí je naší pravou podstatou, je tím, čím jsme. Je to skutečně vše, co existuje. Nikdy od tohoto vědomí nejsme odděleni (jen v naší představě).
Tato rozsáhlost není něčím, co může falešné já vlastnit a používat pro své cíle, které jsou určené myšlenkami. Jinými slovy, v protikladu k učení „zákona přitažlivosti“, „vy“ (imaginární já, které je pouze svazek podmíněných myšlenek), nemůže přitáhnout tuto pravou moc a potom ji použít k vydělání milionu dolarů, nebo k získání nového automobilu, nebo k nalezení ženy snů, nebo k jakémukoliv cíli vytvořenému myšlenkami - k cíli, kterého má být dosaženo tím, že myslíte ty správné myšlenky.
Já, o kterém si myslíme, že kontroluje naše myšlenky, je klam, který je produktem kombinace myšlenek, příběhů, mentálních obrazů a neurologických vjemů – a potom jsme přesvědčeni, že tento fantom „já“ řídí fungování mysli a těla.
Jedním z důvodů, proč se domnívám, že meditace pomáhá, je ten, že rozeznat myšlenky jako myšlenky není vždy jednoduché. A zjištění, že je tu tolik dalšího, co není myšlenkami – tak zřetelně, jak to vypadá, když je to zřetelné – může být překvapivě nezachytitelné, pokud naše pozornost neustále spočívá v myšlenkách.
Skrze meditaci (např. udělat si čas a prostor být jen tady a teď) a meditativního dotazování (zkoumání přítomného okamžiku vědomím), můžeme začít vidět přímo, že zde není žádné „já“, které řídí.
To je důvod, proč vždy podporuji lidi, kteří se chtějí věnovat otázce svobodné vůle, aby se podívali blíže a přesněji, co se děje, když dělají nějaká rozhodnutí. Od velkých rozhodnutí, například jestli se mají vydat na cestu, nebo koupit dům, nebo se oženit, až k těm malým, jako je rozhodnutí zda si mají pustit televizi nebo si stoupnout poté, když už nějakou chvíli seděli. Skutečně se blíže podívat na to, jak toto rozhodnutí vzniká.
Podívejte se, zda můžete najít někoho, kdo ovládá vaši další myšlenku nebo další impuls vaší příští reakce, nebo jestli máte pod kontrolou okamžik, kdy přijde rozhodnutí po chvilce nerozhodování a boje s alternativními volbami.
Myslíme v pojmech konatele a akce, nebo vidícího a viděného, subjektu a objektu – dvou oddělených věcí – ale realita (a naše přítomné prožívání, které máme tendenci ignorovat a přehlížet ve prospěch toho, co si MYSLÍME, že je), je vždy nerozdělená – žádná separace, žádné hranice – je zde jen vidění a konání a bytí.
Právě vidění (rozpoznání) samotné je to, co osvobozuje, ne čtení si v knize o neurologii nebo o nedvojnosti, ale objevení a zkoumání toho, jak se věci mají přímo ve skutečnosti.
Můžete přijít na to, že nepřítomnost osobního autorství znamená daleko více než pouhou neschopnost dokončit úlohu tak rychle, jak jste doufali. Znamená to, že jak vaše přání ukončit něco do určitého termínu, tak i váš strach, že nebudete mít dost času, každá úzkostná myšlenka, pohyb pozornosti z jedné věci ke druhé, váš impuls nebo rozhodnutí vzít do ruky určitou knihu v určitém momentu, to VŠE se děje bez toho, aby to někdo řídil.
Klam osobního autorství je v nás však pevně zakořeněn - jeden neurovědec se o tom vyjádřil jako o iluzi, která je vytvořená neurologickými procesy– a tato iluze svobodné vůle je kontinuálně posilována rodiči a společností, kteří nám říkají, že se musíme dobře rozhodovat, být zodpovědní za naše konání a dělat to nejlepší, co dokážeme.
Naše soudnictví a globální politické vztahy jsou založené na předpokladu svobodné vůle. Všichni věříme, že když někdo sexuálně obtěžuje dítě, nebo někoho zabije, je to proto, že se mohl svobodně rozhodnout to udělat, a mohl se tedy svobodně rozhodnout i pro jinou volbu.
Když se ale podíváte blíž, uvidíte, že nikdo není původcem vašich myšlenek. Vynořují se nezvaně. I když s opatrností píšete dopis, nebo nějaký referát, každé slovo přichází odněkud a vy nevíte odkud, stejně jako každá úprava nebo revize, které děláte.
Když se objeví myšlenka „půjdu uvařit večeři“ a tu myšlenku následuje počin vaření večeře, posiluje to ve vás přesvědčení o svobodné vůli – máte pocit, že se jedná o osobní autorství myšlenek a individuální konání. Potom si (nemáte na výběr) pomyslíte, „rozhodl jsem se uvařit večeři a udělal jsem to. Mohl jsem si místo toho číst časopis, ale rozhodl jsem se jít raději vařit.“
Tato myšlenka iluzi potvrzuje a dále upevňuje. Je zapotřebí jemné pozornosti, abyste tento klam rozeznali a uvědomili si jej. A samozřejmě rádi zapomínáme na ty případy, kdy jsme se nechovali tak, jak jsme se rozhodli, že chceme. Například, když po rozhodnutí jít vařit večeři, přijde silnější impuls číst si časopis, a my tento impuls následujeme a jdeme si číst.
Musíme být však velmi opatrní, abychom si nespletli mapu od skutečné krajiny, to znamená od právě probíhající reality. „Svobodná vůle“ a „žádná svobodná vůle“ jsou totiž obojí mapy.
Když lidé přemění „žádná svobodná vůle“ na víru nebo dogma nebo kodex chování, když si MYSLÍ, že nemohou nebo by neměli nastoupit do odvykacího programu, nebo učit své děti dobrému chování u stolu, nebo zkusit pracovat na problému v jejich vztahu, protože si MYSLÍ, že „zde není nikdo, kdo by to činil“ a „všechno se to děje samo“ a „není zde žádná volba“, neuvědomují si, že tím vlastně vylučují ze svého života spoustu možností pro příznivý vývoj.
Někdy je totiž lepší použít mapu svobodné volby – například když se snažíte naučit své děti odpovědnému chování, nebo např. když trénujete atleta na olympijský závod. Samozřejmě budete mluvit s vašimi dětmi nebo s atletem, kterého trénujete, o jejich schopnosti jednat určitým způsobem – nebudete jim říkat, že nemají na výběr – ale bude vám jasné, že VŠECHNO trénování a dodávání odvahy se děje bez volby.
A když váš atlet prohraje závod, a vaše dítě křičí v supermarketu poté, když jste mu opakovaně řekli, že to není sociálně akceptovatelné chování, samozřejmě budete reagovat s větším zápalem a porozuměním, tak, aby se chování dítěte i výkon atleta zlepšili. A když ztratíte nervy a začnete na dítě křičet, budete mít více porozumění a soucitu i se sebou samými!
Právě Teď a Tady je přítomno „něco“, co není myšlenkou ani není myšlenkou stvořené. Něco, co není něčím určitým (tímhle nebo tamtím), něco co není žádnou „věcí“. Něco, co můžeme popsat jako všezahrnující nedvojnou jednotu Tady/Teď, která není svázaná příčinou a následkem.
„Nicota“ (nebo všechnost), které můžeme dát mnoho názvů, ale žádné jméno není TÍM, k čemu slova ukazují. Možná to můžeme nazývat Bůh nebo Přítomnost nebo JÁ (jako Ramana v citátu, kterým jsem začala tento článek), nebo prázdnota (jako buddhisté), nebo nepojmenovatelné nebo bezejmenné, nebo Nyní, nebo Absolutno, nebo prvotní vědomí, nebo bezpodmínečná láska, nebo TO, které zůstane, když vše vnímatelné a představitelné zmizí, nebo TO, čím je vše vnímatelné a představitelné.
Když k TOMU obrátíte svou pozornost – tím myslím, že budete jednoduše naslouchat zvukům provozu nebo vnímat dech nebo pozorovat tvary a barvy kolem vás – něco se posune a není zde nikdo, kdo má nebo nemá svobodnou vůli nebo kdo by si dělal starosti nad touhle otázkou.
Kdo k TOMU obrací pozornost? Mohli bychom říct, je to Bůh nebo Já nebo nikdo nebo nic nebo všechno nebo absolutno, ale ta pravá odpověď leží za všemi slovy a myšlenkami.
Je to TOTO, které JE Teď a Tady. Tato přítomnost, tato energie, tato živost. Nemůže to zachytit žádné slovo, myšlenka to nemůže pochopit. Ale vibrující živá realita je právě tady, jednoduchá a evidentní, odhalující sama sebe sobě bez konce v tomto věčném přítomném okamžiku. A není nic, co by tímto nebylo.
Joan Tollifson
