Bůh

[Návštěvník]

Překvapující jednoduchost přístupu k harmonii a štěstí při pouhém zaměření pozornosti na Boha

Uvažovali jste někdy nad tím, co by se ve vašem životě změnilo, kdybyste jen změnili své zaměření? Co by se stalo, kdybyste namísto soustředění na své problémy obrátili pozornost k něčemu většímu? Připravte se na překvapení.

Zaměření na Boha může proměnit vše. Objevíte nový přístup k harmonii a štěstí, a možná vás překvapí, jak jednoduchá tato změna může být.

Lidská mysl má přirozenou tendenci k neklidu. Neustále hledá něco, co je třeba opravit, něco, co je potřeba vyřešit, a tím se neustále zaměstnává. Zajímavé je, že jakmile jeden problém zmizí, okamžitě se objeví nový a cyklus se opakuje stále dokola. Zdá se, jako by byla mysl naprogramována k tomu, aby stále hledala něco, co chybí, místo aby si všímala toho, co už je úplné.

Tento nekonečný koloběh problémů však nevytváří samotný život – je to mysl, která situace označuje a tím vyvolává pocit nedostatku nebo potřeby. Tak se stáváme oběťmi svého vlastního myšlení, neustále se snažíme něco napravit, aniž bychom dosáhli trvalého klidu.

Řešení tohoto vnitřního neklidu ale nespočívá v nekonečném řešení problémů. Pravá změna přichází s pochopením, že uvnitř nás existuje něco mnohem hlubšího než myšlenky a starosti. Je to vědomí – pole přítomnosti, které nám umožňuje vnímat mír, jenž přesahuje neustálý tok myšlenek.

Skutečný klid není něco, co bychom museli hledat nebo dosáhnout – už dávno je v nás. Často si ho ale neuvědomujeme, protože jsme příliš zaměstnáni starostmi a neustálým pohybem mysli. Tajemství spočívá ve změně zaměření – přestat hledat venku a začít se soustředit na přítomný okamžik.

Když obrátíme pozornost na to, co se děje právě teď, místo abychom se utápěli v minulosti nebo si představovali budoucnost, navážeme kontakt s přirozeným klidem. Přítomný okamžik je branou k vnitřnímu míru. Nemusíme nic dělat, aby se objevil – stačí si uvědomit, že tam vždy byl a jen čekal, až ho spatříme.

To však vyžaduje změnu perspektivy. Namísto toho, abychom nechali mysl ovládat nás a přenášet nás od jednoho problému k druhému, můžeme se soustředit na samotnou existenci, na prostý fakt, že právě teď jsme. Když se dokážeme plně ponořit do přítomného okamžiku, pocítíme otevřenost a klid, ve kterém problémy ztrácejí svou moc. Neznamená to, že budeme výzvy ignorovat, ale že k nim budeme přistupovat z jasnějšího a vyrovnanějšího místa – bez chaosu mysli.

Tato změna zaměření neznamená boj s myšlenkami. Jde o pochopení, že když se soustředíme na přítomnost, mysl se přirozeně uklidní a mír se sám odhalí. Tento mír, který je v nejčistší podobě Bohem, je již součástí naší podstaty. Čím více se na tuto přítomnost zaměříme, tím jasněji ji budeme vnímat a tím více klidu a jasnosti do svého života přineseme.

Mysl často vytváří iluzi oddělenosti – nutí nás věřit, že jsme daleko od míru, že je to něco, čeho musíme teprve dosáhnout. Tato iluze vzniká proto, že se mysl zaměřuje na obtíže a problémy, čímž vytváří příběh o tom, že nám něco chybí, že jsme odříznutí od něčeho většího. Ve skutečnosti ale žádné oddělení neexistuje.

Mír nikdy nebyl daleko – je naší přirozenou součástí. Když nám mysl namlouvá, že jsme odděleni od Boha a klidu, odvádí nás tím od skutečného zdroje harmonie, který je neustále dostupný – od přítomného okamžiku. Mysl se nás snaží přesvědčit, že k nalezení míru potřebujeme něco zvenčí, ale pravda je jiná – mír nemusíme hledat, on už tu je.

Naše pozornost se ale často odvrací k problémům a starostem, což vytváří pocit, že jsme od míru a Boha odděleni. Tento pocit však nevytváří realita, ale naše mysl. Jakmile si uvědomíme, že nejsme svými myšlenkami, ale že jsme něčím mnohem hlubším, začneme chápat, že mír a spojení s Božstvím jsou už součástí naší podstaty.

Skutečný klid přichází ve chvíli, kdy přestaneme věřit iluzi oddělenosti a pochopíme, že jsme nikdy nebyli daleko od míru. Stačí se pouze zastavit, zaměřit se na přítomný okamžik a dovolit si spatřit pravdu, která tu byla vždy.

Když se naladíme na toto ticho, naše mysl se vyjasní a mír se stává naší realitou. Je důležité si uvědomit, že toto ticho není něco, co musíme vytvořit nebo si vynutit – už v nás existuje a jen čeká, až si ho uvědomíme. Praxe soustředění na přítomný okamžik, místo aby nás strhával vír myšlenek, nám umožňuje získat k tomuto klidu přístup. Jakmile si tuto dovednost osvojíme, začneme žít vyrovnaněji a s jasností, která již není zastřena strachem či úzkostí.

Odpor vůči životu je jednou z hlavních příčin utrpení. Když se snažíme mít vše pod kontrolou a lpíme na představě, že věci musí být takové, jaké bychom je chtěli mít, vytváříme tím neustálý boj proti tomu, co se děje. Pravý mír nepochází z ovládání života, ale z odevzdání se jeho přirozenému toku. Odevzdání neznamená pasivitu či nečinnost, ale spíše přijetí toho, že existuje vyšší moudrost, která řídí každý okamžik.

Když se přestaneme vzpírat přítomnosti a místo přání, aby bylo vše jinak, přijmeme realitu takovou, jaká je, otevřeme se důvěře, že v každé situaci je ukrytý hlubší smysl. Tento přístup nám umožní plynout životem jako list unášený proudem řeky. Pokud se snažíme plout proti proudu, vše se zdá obtížné a plné překážek, ale když se přestaneme bránit a necháme se životem vést, získáme lehkost a vnitřní klid.

To neznamená, že nebudeme čelit výzvám, ale že se jimi nenecháme pohltit. Přijetím toho, co nám život přináší, i v těžkých chvílích, se zbavíme tlaku, který vyplývá z potřeby mít vše pod kontrolou. Tím se osvobodíme a dokážeme jednat s větší moudrostí a klidem, s vědomím, že na této cestě nejsme sami. Život sám, se svou božskou inteligencí, nás neustále vede, i když se někdy zdá, že se vše rozpadá.

Odevzdat se proudu života znamená důvěřovat. Když věříme, že jsme vedeni něčím větším, můžeme se uvolnit a nechat život rozvíjet tak, jak má. Místo křečovité snahy o kontrolu můžeme otevřít své srdce a ruce tomu, co přichází, s jistotou, že vše je součástí širšího procesu, který nás vede k míru a naplnění.

Potřeba kontroly pramení ze strachu. Když si myslíme, že musíme ovládat každý aspekt svého života, znamená to, že se bojíme, že bez kontroly se všechno vymkne řádu a bezpečí. Ale tato představa je iluzí. Život je neustálá proměna, nepředvídatelný tok událostí, a pokusy ho ovládnout nám přinášejí jen úzkost a utrpení.

Pravá síla spočívá v důvěře. Když věříme životu, necítíme potřebu řídit každý jeho aspekt. Namísto snahy přizpůsobit realitu našim očekáváním se učíme přijímat ji takovou, jaká je, s vědomím, že za vším stojí vyšší moudrost. Přestaneme bojovat a začneme důvěřovat – a právě tehdy v nás vzniká mír, který nezávisí na vnějších okolnostech.

Důvěra nám také umožňuje jednat jasněji a efektivněji. Když se nezabýváme tím, co by se mohlo stát, a nesnažíme se za každou cenu ovlivnit budoucnost, naše mysl se uklidní a rozhodnutí činíme s větší lehkostí. Neznamená to, že se nebudeme setkávat s problémy, ale že k nim přistoupíme s klidnou myslí a s jistotou, že zvládneme cokoli, co přijde.

Klíčem k této důvěře je přijetí. Jakmile přijmeme, že život nemůžeme plně kontrolovat a že nevíme, co přinese zítřek, můžeme se uvolnit a věřit, že vše probíhá přesně tak, jak má. Tím se zbavíme tíhy strachu a nutnosti mít vše pod dohledem. Život, se svou nekonečnou inteligencí, nás vede způsoby, které naše omezená mysl nemůže zcela pochopit – ale pokud mu důvěřujeme, víme, že nás vede tou nejlepší cestou.

Strach je jednou z největších překážek, kterým v životě čelíme. Může mít mnoho podob – strach z budoucnosti, strach ze selhání, strach z neznámého. Brání nám naplno žít a vede nás k unáhleným nebo obranným reakcím. Strach ale existuje pouze v mysli – a jeho pravou podstatu můžeme překonat tím, že se zaměříme na přítomnost.

Být plně přítomný znamená překonat strach. Když se soustředíme na přítomný okamžik, přestaneme se obávat toho, co by se mohlo stát. Mysl si sice dokáže vytvářet hrůzostrašné scénáře, ale když se soustředíme na to, co je teď a tady, tyto představy nad námi ztrácejí moc. Přítomnost nás vrací k sobě samým, k tomu, co je skutečné, a pomáhá nám pochopit, že většina našich strachů nemá žádný skutečný základ v přítomném okamžiku.

Tento stav vědomé přítomnosti neznamená popírání strachu, ale jeho uvědomění bez identifikace s ním. Když si strachu všimneme, místo abychom mu podléhali, můžeme ho pozorovat z nové perspektivy. Strach nad námi ztrácí moc, pokud se s ním neztotožňujeme. Místo abychom jím byli pohlceni, můžeme ho vnímat jako přechodný pocit – jako mraky, které přejdou po obloze.

Skutečná svoboda spočívá v tom, že se nenecháme strachem ovládat, ale že ho přijmeme a necháme ho odejít. Když jsme plně přítomní, nacházíme hluboký pocit bezpečí. Nejistota vychází z mysli, která se upíná k budoucnosti nebo minulosti, ale když se ukotvíme v přítomném okamžiku, zjistíme, že právě teď je vše v pořádku.

Život je neustálý tok, který má svou vlastní logiku a rytmus. Pokud se ho snažíme ovládat, vzdalujeme se své pravé podstatě a vytváříme odpor, který vede k utrpení. Jakmile však přijmeme proměnlivou povahu života, pochopíme, že místo boje s ní můžeme nechat věci plynout.

Největší lekcí, kterou můžeme získat, je, že mír nepřichází z vyřešení vnějších problémů, ale ze schopnosti plně žít v přítomnosti a přijmout realitu takovou, jaká je. Když se naladíme na tento tok, uvědomíme si, že jsme podporováni něčím mnohem větším, než jsou naše vlastní myšlenkové pochody.

[Návštěvník]

Setrvání v Já jako Já

Nejvyšší Pán, sídlící v srdci každého, řídí vše podle osudu každého jedince. Proto, pokud zůstaneme neochvějně ve svém nitru, naše duše se bude vyvíjet dokonale.

.

[Návštěvník]

"Mooji, chci plnit Boží vůli. Jak mohu sloužit Bohu a plnit Jeho vůli?"

"Nejprve se musíte ze své vlastní vůle vyprázdnit a pak do vás může vstoupit Bůh a proudit skrze vás jako vaše vlastní přirozená existence. Vězte toto: ten, kdo nelpí na osobní vůli, najde Boha všude."

Mooji

[Návštěvník]

Ten, kdo se odevzdá Já, kterým je Bůh, je nejoddanější ze všech.

.

[Návštěvník]

I tato Mája je nástrojem Boha. Je součástí Božího plánu, protože nemůže existovat nic, co by bylo skutečně opačné k Bohu. Bůh však může nechat věci vypadat jako protiklad k sobě samému, aby ukázal, že i naše představa o Bohu je utvářena skrze Máju. Sklon redukovat Boha na určitou bytost je součástí této iluze, přestože Bůh je ve skutečnosti nad jakoukoli jedinečností. Přesto se objevuje jako individualita, stejně jako ve všem ostatním. Tímto způsobem nás oslovuje na úrovni našeho porozumění, aby nás vedl k postupnému duchovnímu růstu a rozšiřování vědomí – až nakonec splyne s nekonečným éterem bez hranic.

[Návštěvník]

Co je to Bůh?
Bůh je láska.

Vidět v někom Boha znamená poznávat, že je láskou.

[Návštěvník]

Když říkáme, že "Bůh je láska", mluvíme o bezpodmínečné, univerzální lásce, která sjednocuje, léčí a vede k pravdě. Vidět Boha v někom jiném znamená rozpoznat tuto lásku, dobro a soucit v jeho bytí.

Na druhou stranu, když dav "viděl Boha" v Hitlerovi, nešlo o vnímání lásky, ale o projekci falešného mesiáše. Lidé si do něj promítli spásu, sílu a vůdčí autoritu, ale tato "božskost" byla iluzorní, protože nevedla k lásce, ale k destrukci.

Fanatismus davu oslavujícího Hitlera byl způsoben především strachem a nenávistí. Hitler a jeho ideologie využili zoufalství lidí po první světové válce, ekonomickou krizi a pocit ponížení. Láska sjednocuje v pravdě a svobodě, zatímco strach a nenávist sjednocují v poslušnosti a zášti. Dav byl sveden příslibem síly a nadřazenosti – což je pravý opak Boží lásky.

Blaženost Bytí, kterou přináší láska, je vnitřní a trvalá. Fanatická euforie, kterou může vyvolat dav, je naopak dočasná, vázaná na vnější faktory (řečníka, rituály, násilí) a vede k závislosti na vůdci.

Bůh jako láska je pravda – nevede k oddělování, ale ke spojení. Hitlerovo hnutí bylo založeno na lži o nadřazenosti a potřebě ničit „nepřátele“. Kde je pravda, tam není třeba nepřítele. Kde je lež, musí se stále hledat viník.

Rozdíl mezi viděním Boha jako lásky a falešným „božstvím“ v diktátorovi spočívá v tom, zda vnímáme pravdu a bezpodmínečnou lásku, nebo podléháme iluzi strachu a moci.

[Návštěvník]

"Bůh ti rozumí, když ti ostatní nerozumí. Je to Milenec, který si tě vždy váží, bez ohledu na tvé chyby. Jiní ti na chvíli projevují svou náklonnost a pak tě opustí, ale On tě nikdy neopustí. Nesčetnými způsoby Bůh denně hledá tvou lásku. On tě nepotrestá, když Ho odmítneš, ale trestáš tím sám sebe. Poznáváš, že "všechny věci zrazují tebe, když zrazuješ Mě."

Z „Výroků Paramahansa Yoganandy“

[Návštěvník]

„Ó člověče! Není možné důvěřovat ani dechu ve tvých nozdrách; může se kdykoli zastavit.

Proto by měl člověk neustále zpívat jméno Páně a vzpomínat na Něho.“

— Šrí Svámí Čidánanda

[Návštěvník]

„Člověk by si neměl myslet: ‚Moje náboženství samo je tou správnou cestou a ostatní náboženství jsou falešná‘. Boha lze realizovat prostřednictvím všech cest, stačí mít upřímnou touhu po Bohu.

Rámakrišna Paramahamsa

[Návštěvník]

Boha můžeme poznat pouze tehdy, když poznáme sami sebe – neboť naše pravá podstata je podobná té jeho. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Pokud se naučíme Krija jógu a budeme ji upřímně praktikovat, poznáme sami sebe jako blaženého ducha a dosáhneme poznání Boha.

Tato starodávná jógová technika proměňuje dech v mentální substanci. Duchovním pokrokem je člověk schopen vnímat dech jako myšlenkový pojem, jako akt mysli – jako sen. Mistr těla i mysli, Krija jogín, nakonec dosahuje vítězství nad posledním nepřítelem – smrtí.

Když jogín dokáže spatřit světlo mezi obočím a stáhne svou životní sílu z nervového systému a z pěti smyslových bran, vstupuje do stavu ezoterické tapasji – duchovní askeze a odříkání. Jeho mysl, odpojená od smyslů, pak existuje ve stavu hlubokého vnitřního zřeknutí.

[Návštěvník]

Existuje jedno slovo, nebo téma, kterému jsem se v minulých letech většinou vyhýbal. Řekněme, že je to slovo, které jsem po mnoho let skoro vůbec nepoužíval. Záměrně jsem se mu snažil vyhnout. Je to třípísmenné slovo: Bůh.

Možná ale bude užitečné se tomu přece jen věnovat — ovšem bez toho, abychom propadli představě, že bychom kdy mohli pochopit, co to slovo skutečně znamená, nebo na co ukazuje. Protože rozumově chápat Boha — to je nemožné. Je absurdní se o to vůbec pokoušet.

A přesto se k tomu můžeme trochu přiblížit. Můžeme používat přirovnání, analogie – „je to trochu jako tohle, trochu jako tamto“. Může tu být hlubší poznání. Ne ve smyslu porozumění, ale spíš naladění – hlubší vnímání toho, na co to slovo ukazuje. A to je možné. To poznání ale není konceptuální.

Existuje staré slovo gnóze – z řeckého gnosis. Používali ho už před dvěma tisíci lety ve velmi raných křesťanských sektách, zvaných gnostici. „Gnosis“ znamená „poznání“, ale nejde o poznání v pojmovém, intelektuálním smyslu. Přesnější překlad by byl „vědění“ nebo „poznávání“ – nepojmové, přímé vědění.

Gnóze, když ji chápeme duchovně, odkazuje na hlubší pochopení skutečnosti. Nejen skutečnosti života jako takového, ale i hlubší skutečnosti toho, kdo nebo co jste. Je to hluboké, nepojmové vědění, které je zmíněno i v antickém Řecku.

A tady se dostáváme ke slavnému výroku řecké filozofie, který je vytesán v chrámu věštírny v Delfách. Na tomto posvátném místě stálo jedno z nejvýznamnějších filozofických rčení starého Řecka. V originále: Gnóthi seautón – „Poznej sám sebe“. To je nejzásadnější výrok řecké filozofie.

A přesto je tento výrok často špatně pochopen. Neodkazuje k poznání struktury své osobnosti – ačkoliv i to může být zajímavé a užitečné, například v rámci psychoanalýzy, kde zkoumáte skryté stránky svého já. Ale to není to, o čem mluví „poznej sám sebe“.

„Poznej sám sebe“ se vztahuje k hlubšímu poznání – ne k povrchnímu já, které tvoří vaše myšlenky, emoce, osobnost. Toto „povrchové já“ má svou historii – vzniklo tím, co jste prožili, čím jste prošli. Ať už jen v tomto životě, nebo pokud věříte na převtělování, tak i v mnoha životech předchozích. Ale bez ohledu na to, čemu věříte, je jasné, že vaše osobnost je formována minulostí – tím, co se vám stalo nebo co jste sami udělali.

Vaše já – jako osoba – je tedy podmíněné, historické. A každý člověk je jiný, protože každý měl jinou minulost. Ale poznat sám sebe v hlubokém smyslu neznamená poznat všechny své minulé životy, ačkoliv to by samozřejmě mohlo být… zábavné. Třeba jich bylo sto, dvě stě, kdo ví, možná i tisíc.

Možná jste začali jako kámen, pak jste byli rybou, která se snažila vylézt na souš – a to byl traumatický zážitek. Možná ten šok ještě pořád nesete ve svém energetickém poli. A pak jste byli kapradinou… několik milionů let. A pak jste se stali člověkem – a tehdy to začalo být opravdu náročné.

Ale pokud si myslíte, že poznat sám sebe znamená zkoumat své minulé životy, třeba pomocí hypnózy nebo regresí, pak vás to může zaměstnat na hodně dlouho. Můžete se v tom snadno ztratit – jako byste četli nekonečný román, nebo sledovali nekonečný seriál. Jako latinskoamerické telenovely – pořád dokola stejné postavy, stejné schéma.

Takže – „poznat sám sebe“ neznamená poznat povrchové já. To platí i pro vaše minulé životy – ty jsou také součástí povrchového já. Skutečné „poznat sám sebe“ znamená poznat hloubku toho, kdo nebo co jste. A právě to je nejdůležitější poznání.

A jediný způsob, jak můžete „poznat Boha“ nepojmovým způsobem, je jít dostatečně hluboko do sebe. Ne ven, ale dovnitř. Nejde to poznat hledáním „tam venku“. Tradičně lidé vždycky vzhlíželi nahoru, když mluvili o Bohu – „Bůh je tam někde nahoře“. Ale pak jsme si uvědomili, že žádné „nahoře“ vlastně neexistuje. To je jen omezený způsob vnímání.

Když jste na Zemi, gravitace vás drží dole, a tak máte dojem, že „nahoře“ je tam. Ale člověk v Austrálii řekne: „Ne, nahoru je tady!“ A když se dostanete do vesmíru, „nahoře“ a „dole“ úplně zmizí. Neexistuje žádné nahoře a dole.

Jeden z prvních ruských kosmonautů se po návratu z vesmíru nechal slyšet – v souladu s tehdejší ideologií Sovětského svazu, který byl ateistický – že tam nahoře žádného Boha nenašel. A to pak bylo otištěno v novinách Pravda – což ironicky znamená „pravda“. A pro tehdejší režim to byl důkaz: „Bůh neexistuje – nebyl vidět.“

[Návštěvník]

Kde je Bůh?

Shree Ramkrishna Paramhans

Kolik hvězd vidíte na noční obloze? Ale jakmile vyjde slunce, už je nevidíme. Znamená to snad, že hvězdy přes den neexistují? Ó člověče, když žiješ v nevědomosti, nemůžeš vidět Boha. Ale neříkej, že Bůh neexistuje, jen proto, že ho nevidíš. Tento lidský život je nesmírně vzácný. Pokud se v tomto životě nepokusíte poznat Boha, pak je vaše zrození marné. Člověk sklízí plody podle svých pocitů a úmyslů. Bůh je jako strom plnící přání; cokoli si od něj člověk žádá, to také obdrží.

Syn chudého muže pilně studuje a stane se soudcem. Myslí si: „Teď jsem úspěšný, dosáhl jsem vrcholu pokroku, opravdu si užívám života.“ Bůh praví: „Dobrá, užívej si.“ Ale když ten samý soudce odejde do důchodu a žije z penze, přemítá: „Ach, v životě jsem vlastně neudělal nic významného.“ A Bůh také říká: „Ano, vlastně jsi nic neudělal.“

Na tomto světě se člověk rodí se dvěma sklony: věděním (vidja) a nevědomostí (avidja). Vědění vede k osvobození, zatímco nevědomost člověka poutá ke světu. Když se člověk narodí, obě tendence jsou v rovnováze jako dvě stejné misky vah. Brzy se však jedna miska naplní přitažlivostí světských potěšení a druhá přitažlivostí k Bohu. Pokud se mysl přiklání ke světským radovánkám, nevědomost ztěžkne a člověk se ponoří do světa. Pokud vzroste přitažlivost k Bohu, miska vědění ztěžkne a člověk je přitahován k Bohu.

Poznejte toho jediného nejvyššího Boha. Pokud ho poznáte, poznáte všechno. Stejně jako přidáním nul za jedničku získáte desítky, stovky, tisíce, ale pokud tato jednička chybí, všechny nuly jsou bezcenné. Stejně tak nejprve zakuste Boha, pak se dívejte na svět. Nesnažte se nejprve získat bohatství; nejprve dosáhněte Boha. Pokud vstoupíte do světa poté, co jste poznali Boha, váš vnitřní klid nebude nikdy narušen. Chcete-li reformovat společnost, nejprve dosáhněte Boha. I poté můžete společnosti sloužit. Vzpomeňte si na dávné mudrce, kteří se zřekli světa, aby dosáhli Boha. Dosažení Boha je nejdůležitějším úkolem. Pokud dosáhnete Boha, vše ostatní bude následovat. Nejprve poznejte Boha, pak přemýšlejte o přednáškách, sociální práci a tak dále.

Stejně jako když cestovatel dorazí do nového města, nejprve hledá bezpečné místo k přenocování. Teprve poté, co najde útočiště, může v klidu prozkoumat město. Pokud útočiště není, noc se stává obtížnou a temnou. Stejně tak po příchodu na toto neznámé místo zvané svět nejprve hledejte věčné útočiště – Boha. Pokud nenajdete Boha jako prvního, pak až přijde temnota smrti, přinese velké utrpení. Stejně jako ve velkých skladištích jsou u dveří umístěny pasti s pufovanou rýží a zrním, aby chytily krysy přilákané vůní. Krysy zapomenou na cennou rýži uloženou ve skladu a z chamtivosti padnou do pasti a zemřou. Stejným způsobem se i lidé zaplétají do malých potěšení světa a zapomínají na skutečnou blaženost Boha – Brahmánandu. Chytí se do sítě iluze – máji – a zaniknou.

Učenec se jednou zeptal Šrí Rámakrišny: „Lidé z Teosofické společnosti říkají, že existují osvícené bytosti a říše jako sluneční svět (Súrjalóka), měsíční svět (Čandralóka), hvězdný svět (Nakšatralóka) a cesty jako dévajána jsou skutečné, a že subtilní tělo člověka může cestovat na taková místa. Mluví o mnoha takových věcech. Mahárádži, jaký je váš názor na toto?“ Šrí Rámakrišna odpověděl: „Oddanost je to pravé. Snaží se ti lidé vůbec pěstovat oddanost? Pokud usilují o poznání Boha, pak je to dobré. Ale pamatujte, zaplétat se do témat jako Súrjalóka, Čandralóka a Nakšatralóka není správná cesta. Člověk musí mít oddanost u nohou Pána. K tomu je nutná duchovní praxe. Člověk k němu musí volat z celého srdce. Musí odvrátit mysl od všech směrů a soustředit ji pouze na Boha. Ať už jde o Védy, Védántu nebo jakékoli jiné písmo, nic se nestane, dokud v srdci nebude hluboká touha po Bohu. Uctívejte s plnou koncentrací, provádějte duchovní praxi. Dosažení Boha není snadné, vyžaduje intenzivní a upřímné úsilí.“

Oddaný se jednou zeptal: „Uvidí Boha každý?“ Šrí Rámakrišna odpověděl: „Ano.“ Stejně jako někteří lidé jedí ráno, jiní v poledne a další večer, podobně někteří poznají Boha v tomto životě, někteří v budoucích zrozeních, ale nakonec Boha zakusí každý. Stejně jako si malé dítě hraje samo doma s hračkami beze strachu a starostí, ale v okamžiku, kdy přijde jeho matka, odhodí všechny hračky a běží k ní volajíc: „Mami, mami!“ Stejně tak jste i vy nyní pohlceni hrou s hračkami bohatství, prestiže a slávy, bezstarostně v tomto světě. Ale v den, kdy spatříte onu blaženou božskou Matku, všechny tyto hračky se vám budou zdát bezcenné. Všechno zanecháte a poběžíte k ní.

Mnoho drahých kamenů leží skryto v oceánu, ale člověk se musí snažit, aby je získal. Pokud nenajdete drahokam při prvním ponoru, nepředpokládejte, že oceán žádné neskrývá. Musíte se potápět znovu a znovu. Podobně, pokud neuspějete na svých počátečních krocích k Bohu, nepanikařte ani neztrácejte naději. Pokračujte v praxi s trpělivostí. Jednoho dne jistě uzříte božské. Meditujte o Bohu, který je ztělesněním vědomí a blaženosti, a začnete prožívat radost. Ve skutečnosti tato radost vždy sídlí ve vás; jen kvůli nevědomosti ji nedokážete cítit. Čím více se vzdálíte smyslovým potěšením, tím více poroste vaše láska k Bohu.

Hromadění bohatství nečiní člověka skutečně bohatým. Skutečně bohatý člověk je ten, jehož dům má v každé místnosti rozsvícenou lampu. Chudý člověk si nemůže dovolit rozsvítit lampu v každé místnosti kvůli ceně oleje. Stejně tak nenechte chrám svého těla zůstat v temnotě; rozsviťte v něm lampu vědění. Každý člověk je schopen získat vědění. Každá duše má spojení s nejvyšší Duší. Stejně jako přidáním nul za číslici jedna vznikají velká čísla, pokud je tato jednička odstraněna, všechny nuly se stanou bezcennými. Podobně duše nemá žádnou skutečnou hodnotu, pokud není spojena s Bohem. Vše na tomto světě získává skutečnou hodnotu pouze ve spojení s Bohem. Dokud bytost pracuje pro Boha, získává zásluhy. Ale jakmile zapomene na Boha a jedná pro své vlastní jméno a slávu, nezíská nic.

Stejně jako lampa nemůže hořet bez oleje, člověk nemůže skutečně žít bez Boha. Vztah mezi Bohem a duší je velmi blízký, jako vztah magnetu a železa. Ale když je železo pokryto špínou, magnet ho nemůže přitáhnout. Stejným způsobem, když je duše pokryta špínou iluze – máji – Bůh ji k sobě nemůže přitáhnout. Ale pokud očistíme svá srdce slzami modlitby a pokání, pak začneme být přitahováni zpět k Bohu. Spojení duše a nejvyšší Duše je jako setkání hodinové a minutové ručičky na hodinách. Většinu času se mohou zdát oddělené, ale ve správný okamžik se spojí. Duše zapletená do pout iluze se nazývá džíva (individuální duše), zatímco duše osvobozená od pout je Šiva, tedy Bůh.

Když je do tekoucí řeky umístěno dřevěné prkno, voda se zdá být rozdělena, ale ve skutečnosti je voda jedna. Podobně kvůli máji (iluzi) se nejvyšší Duše a individuální duše jeví jako oddělené, ačkoli jsou jedno a totéž. Bublina se tvoří ve vodě, zůstává ve vodě a nakonec se zpět do vody vnoří. Stejným způsobem jsou individuální duše a nejvyšší Duše v podstatě jedno. Rozdíl spočívá pouze ve jménech a omezeních. Duše je omezená, zatímco Bůh je nekonečný. Je to jako když si někdo ohradí malou část řeky Gangy a tvrdí: „Toto je moje Ganga.“ Právě tak si duše nárokuje vlastnictví své omezené existence. Pokud je kousek skla umístěn do jezírka rtuti, začne také připomínat rtuť. Stejným způsobem, když se duše vnoří do nejvyššího Brahmana, ztrácí svou omezenou identitu a stává se jedním s Brahmanem. Bůh je nekonečný, zatímco duše je omezená. Jak může omezená duše pochopit nekonečného Boha? Je to jako panenka ze soli, která se snaží změřit hloubku oceánu. Jakmile do něj vstoupí, rozpustí se a stane se jedním s mořem. Bůh hraje božskou hru v lidské podobě. Je velkým kouzelníkem a celý tento svět je iluzí jeho magie. Kouzelník je skutečný, ale magie je falešná.

[Návštěvník]

Rozmanitost a božství



Jako lidské bytosti si myslím, že je pro nás důležité, aby i to, co je ve své podstatě bezejmenné a bez tváře, nějakou tvář mělo — nebo jméno. Abychom to mohli nějak pojmenovat. Protože to nám slouží jako připomínka, může v nás něco vyvolat, připomenout nám, že existuje tato hluboká dimenze bytí, na kterou je v komplexnosti života snadné zapomenout. A je snadné ztratit živý pocit propojení s vlastní božskostí, s tím, co je posvátné. A také s božskostí druhých bytostí.

Zdá se, že v dnešním světě, v mnoha jeho částech, skutečně potřebujeme znovu se propojit s tím, co máme společné. Máme tolik způsobů, jak vyjádřit svou nespokojenost — můžeme sednout k počítači a napsat cokoli, co nás rozčiluje. A někdy je to dobře. Je dobré mít možnosti, jak se lidé mohou vyjádřit, obzvlášť ti, kteří se dříve necítili oprávněni nebo schopni se vyjadřovat. Takže si myslím, že část toho, co dnes prožíváme, je i důsledkem této novosti — toho, že v podstatě kdokoli má přístup k tomu, aby byl jeho hlas alespoň čten, když už ne slyšen ostatními.

Zdá se, že už nějakou dobu jsme v období, kdy je vyjadřování nespokojenosti velmi běžné — a může to být důležité, velmi důležité. Je potřeba mít cesty, jak to dělat. Ale nesmíme také zapomínat na to, co nás spojuje. Protože připomínání si toho, co nás skutečně spojuje — přes všechnu naši rozmanitost — všechna místa, kde lidé žijí, různé etnické, rasové a náboženské identity — lidské bytosti jsou nesmírně různorodé.

Stejně jako život sám — stačí se projít lesem a nenajdete dva stejné stromy. Ani dvě vlny, které dorazí na pláž, nevypadají stejně. Rozmanitost se zdá být jedním z principů přírody. A přesto v této rozmanitosti — pokud se skutečně intuitivně otevřeme, zklidníme se a rozšíříme své vnímání — můžeme začít vnímat, že mezi tím vším je také něco společného. Propojující nit napříč všemi formami života.

A myslím, že to je jedna z možností, kterou náboženské slavnosti a obřady ve světě mají — mohou se zvrhnout v myšlenku „náš způsob je ten jediný správný“ a vyloučení všech ostatních přístupů. Ale mohou být také cestami, jak se propojit s posvátným, jak si znovu připomenout. A možná se dokonce začít spojovat způsobem, který přesahuje naše vlastní pojetí duchovna.

Každý máme vlastní způsoby, jak o duchovnu mluvit — o pravé podstatě. Někteří o ní mluví jako o vědomí nebo uvědomění, jiní jako o duchu, někomu je bližší slovo „božské“. Někdo tomu říká Kristus, jiný Buddhovská přirozenost. Každý z nás má svůj vlastní způsob, jak popsat především svou hlubokou osobní zkušenost.

[Návštěvník]

Jak se to vůbec mohlo stát?

Obvyklé vysvětlení samozřejmě je, že svět byl stvořen Bohem. V křesťanské a katolické teologii se říká, že Bůh stvořil svět z ničeho. A chci zdůraznit, že podle katolického, islámského i židovského učení Bůh nestvořil svět jen jednou a pak ho nechal běžet jako natažený stroj. Všechny tyto tři náboženství učí, že Bůh neustále tvoří svět z ničeho – právě teď – a svou božskou energií ho každým okamžikem uvádí v bytí.

Pro nás, zvláště pro vzdělané lidi moderního světa, je však obtížné staromódní představu Boha považovat za věrohodnou nebo přijatelnou. V kostele nebo v synagoze se zdá, že oslovujeme nějakou královskou bytost. Rozvržení těchto míst připomíná královský dvůr – je tam trůn, a k bytosti zastoupené oltářem, trůnem nebo svatostánkem se obracíme s modlitbami a prosbami, jako by to byl král, který ve své všemohoucí a vševědoucí moudrosti stvořil vesmír.

Ale když se podíváme skrze dalekohledy a mikroskopy nebo jen vyjdeme do lesa a pozorujeme přírodu, narážíme na problém. Obraz Boha, jaký máme z posvátných písem – Bible nebo Koránu – jaksi neodpovídá světu kolem nás. Stejně jako bychom si nedovolili připsat hudební skladbu Stravinského Bachovi, tak styl Boha, jakého uctíváme v kostelech, mešitách a synagogách, se zdá zcela odlišný od stylu přírodního vesmíru. Je těžké představit si, že by autorem jednoho byl zároveň autor druhého.

Mnoha inteligentním lidem se navíc tradiční náboženské představy o Bohu zdají příliš primitivní. Připadá jim nemožné, že by tento vesmír mohl být výtvorem naivní představy Boha jako jakéhosi starého pána, který žije vysoko nad hvězdami, sedí na zlatém trůnu a je uctíván zástupy andělů. Taková představa se zdá téměř nedůstojná ve světle toho, co nám moderní věda odhalila o vesmíru.

Jeden můj přítel, Richard Bost, například vyfotografoval obraz Boha Otce v kostele na jih od Oaxaky v Mexiku. Jde o velmi primitivní katolickou představu Boha – má trojitou korunu jako papež, je mladý a pohledný, ne starý šedovlasý „starodávný muž“ – tedy idol Boha Otce. Tato představa se ale stala pro mnohé nevěrohodnou.

Také myšlenka, že kořen vesmíru – to, čemu teolog Paul Tillich říká „základ bytí“ – je osoba, k níž se můžeme vztahovat stejně jako k jiným lidem, je pro mnohé neudržitelná. A navíc osoba, která se o nás stará – jak říká Ježíš: „Pět vrabců se prodává za haléř, a ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí Otce.“ Tedy že Bůh se o nás stará mnohem víc. Ale představa takové osoby, která je si vědoma všeho, co jsme a co děláme, a tím nás vlastně vytváří, je pro nás téměř nepředstavitelná.

Často jsem přemýšlel o tom, že představa Boha, jakého lidé uctívají, je ve skutečnosti pokus si představit dokonalou lidskou bytost. Ale je to špatný pokus. Například Ježíš učil, že máme odpouštět těm, kdo proti nám zhřeší. A když se ho učedníci ptali: „Kolikrát máme odpustit?“ odpověděl: „Vždycky.“ To se však vyžaduje od svatého, ale ne od Boha. Bůh neodpustí, dokud se neomluvíte – musíte se kát, pokud jste spáchali smrtelný hřích, jak to nazývá katolická církev. Jinak jste navěky odsouzeni do věčných žalářů nebeského dvora, známých jako peklo.

To mi nepřijde jako milý člověk. Takového Boha byste si nepozvali na večeři – všichni by byli nervózní, jak vás sleduje, jako by viděl skrz vás a znal každou vaši faleš, každou nepravost. A i kdyby vám odpustil, přesto by vás přiměl cítit se hrozně. Takovou společnost na večeři prostě nechcete.

Možná si myslíte, že jsem lehkovážný, když to říkám. Ale nezapomeňte, že obraz Boha, který lidé nosí ve své mysli – i velmi vzdělaní filozofové a teologové – má obrovský vliv na jejich náboženské pocity, na vztah k vesmíru i k sobě samým.

Právě z tohoto důvodu se tradiční představa Boha stala pro mnohé nevěrohodnou. Moderní protestantští teologové a dokonce i někteří katolíci proto mluví o „smrti Boha“ – a o možnosti „náboženství bez Boha“. Co by zbylo z evangelia Ježíše Krista, kdyby se ukázalo, že jeho víra v Boha není nutná ani platná? Co by zůstalo z jeho učení o péči o druhé, o společenské odpovědnosti? Kdyby představa Boha prostě zmizela?

To mi připadá jako velmi vlažné náboženství. Pokud chcete říct, že tento život je jen pouť od porodnice ke krematoriu – a tím to končí – pak vám, řekněme, chybí představivost.

Já bych se na teologii „smrti Boha“ rád podíval jinak. Nezemřel Bůh, ale představa Boha. Konkrétní pojetí Boha se stalo neudržitelným – a to je podle mě dobře.

V židovské i později křesťanské teologii je základní zásadou, že zaměnit Boha za idol – obraz, představu nebo koncept – je chyba, nebo chcete-li hřích. A hřích – jak říká řecký Nový zákon – je „hamartia“, což znamená „minout cíl“. Je to jako netrefit terč v lukostřelbě.

A tak i obrazy Boha – jako ten, co jsem ukázal – jsou idoly. Ale ani ti nejprostší Mexičané si nemyslí, že Bůh opravdu vypadá takto. Problém je, že si ho tak mohou představovat v mysli. Ale dřevěné nebo kamenné obrazy Boha nebyly nikdy brány doslova.

Nebezpečné obrazy Boha nejsou ty hmotné, ale ty, které si vytváříme z myšlenek a pojmů. Myšlenka je abstraktní – a proto působí duchovněji než dřevo nebo kámen, ale právě v tom je její klam. Například svatý Tomáš Akvinský definoval Boha jako „nutnou bytost“ – „ten, který nutně je“. To je filosofický koncept. Ale i to je idol, protože zaměňuje Boha za myšlenku.

A stejně tak mnozí lidé považují Bibli za „autentické Boží slovo“ a uctívají ji – činí z ní idol. Ignorují přitom Ježíšovu ironickou poznámku: „Zkoumáte Písma, protože si myslíte, že v nich máte život…“ A svatý Pavel říká: „Litera zabíjí, ale duch oživuje.“

A tak cokoli dosadíte na místo Boha – obraz nebo myšlenku – nevyhnutelně Boha zkresluje.

[Návštěvník]

„Vědomí je přítomnost Boha ve vás.“
– Rupert Spira



Rupert Spira to vyjadřuje jasně a hluboce – Bůh není koncept, kterému je třeba věřit, ale přítomnost, kterou je třeba žít. Vědomí není něco, co „máte“; je to to, čím jste. A když odpočíváte v tomto čistém vědomí, odpočíváte v srdci samotného Boha. Nic dalšího není třeba přidávat, vylepšovat ani dosahovat – protože Zdroj je již vzhůru jako vy. Toto pochopení hroutí hledání. Nekráčíte k Bohu – jste místem, ze kterého Bůh již září. Každá myšlenka, pocit a zážitek je pohybem v poli božského poznání. A toto poznání není pasivní – je to láska, je to mír, je to inteligence za všemi věcmi, tiše a věčně přítomná jako vaše vlastní bytí.

[Návštěvník]

Bůh je vlastní Já, dech jeho dechu, život jeho života, Átmá. Dokud mu není odhaleno jeho pravé Já, nesmí hledající polevit ve svém hledání. Hledáním člověk zjistí, že Já je na dosah ruky. Cítit se unavený, vyčerpaný, protože Ho člověk nenašel, je vskutku velmi dobrým znamením. Znamená to, že se člověk blíží k očištění svého srdce a mysli.
~ Anandamayi Ma