Srdce

Srdce

Nový příspěvekod Linda » čtv 19. zář 2013 9:57:14

Z rozhovorů s Maharišim:

Taz.: Šrí Bhagaván hovoří o Srdci jako o sídle Vědomí, které je totožné s Já. Co přesně Srdce znamená?

M.: Nazývejte to jakkoliv – Bůh, Já, Srdce nebo sídlo Vědomí, je to vždycky jedno a totéž. Srdce znamená samotné jádro Bytí člověka, střed, bez něhož nic neexistuje.

Srdce není tělesné, ale duchovní. Slovo hridajam je složeno z částí hri a ajam a znamená „to je střed“. Je to to, z čeho vznikají myšlenky, na čem se myšlenky udržují při životě a kde se rozpouštějí. Myšlenky jsou obsahem mysli a vytvářejí vesmír. Tomu, z čeho bytosti vstupují do existence, se v Upanišadách říká Brahman. Je to Srdce. Brahman je Srdce.

Taz.: Jak je možné poznat Srdce?

M.: Neexistuje člověk, který by třeba jen na chvíli neprožíval zkušenost Já. On sám je Já. Já je Srdce. Srdce je středem, z něhož všechno vyvěrá. Protože vnímáte svět, tělo a tak podobně, říkáte, že existuje jejich střed, zvaný Srdce. Když jste v Srdci, poznáváte, že Srdce není ani střed, ani ohraničená oblast. Nic kromě něho neexistuje.

Jen Vědomí, které je skutečnou existencí a nevybíhá někam, aby poznávalo věci odlišné od Já, je Srdce. Protože pravda o Já je známa jen tomuto Vědomí, které je stále upřeno na Já, to jediné, co je zářením pravého poznání.


M.: Nediferencované vědomí čistého Bytí je Srdce neboli hridajam, kterým skutečně jste. Ze Srdce vzchází „jáství“, prvotní údaj lidské zkušenosti.

Adžňánin vidí jen mysl, která je pouhým odrazem světla čistého Vědomí, vznikajícím v Srdci. O samotném Srdci neví nic. Proč? Protože jeho mysl se obrací ven a nikdy svůj Zdroj nehledala.

Taz.: Co brání nekonečnému nerozdělenému světlu Vědomí, které vzniká v Srdci, aby se adžňáninovi odhalilo?

M.: Tak jako se ve vodě uvnitř úzkých stěn nádoby odráží nezměrné slunce, tak také vásany neboli latentní sklony mysli jedince, fungující jako odrazové médium, zachycují všepronikající světlo Vědomí, které vzniká v Srdci. Tomuto odrazu dává formu jev zvaný mysl. Adžňánin vidí jen tento odraz, nechá se tím oklamat a uvěří, že je konečnou jsoucností, džívou, individuálním já.

Běžný člověk žije v mozku a neuvědomuje si sám sebe v Srdci. Džňána siddha, džňánin, žije v Srdci. Když se pohybuje, jedná s lidmi a zachází s věcmi, ví, že to, co vidí, není odděleno od Brahmana, svrchované Skutečnosti, kterou poznává v Srdci jako své vlastní Já, Skutečnost.

To, v čem – jak se ukazuje – nepřetržitě existují všechny světy, to, co v sobě všechny světy udržuje, to, z čeho všechny světy vznikají, to, proč všechny existují, to, čím všechny světy vešly do existence a to, co tím vším doopravdy je – to jediné je existující Skutečnost. Chovejme v lásce toto Já, které je Skutečností v Srdci.


http://www.advaita.cz/page/2297.sri-ramana-maharsi/
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 855
Registrován: pát 23. zář 2011 12:43:47

Středem srdce k bezstředovému Vědomí

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 22. zář 2014 13:03:45

Obrázek

David: Znáš smysl života?

Lodewyk: Smyslem života je život, život sám.

David: Jaký je život?

Lodewyk: Nemůžeš se ptát, jaký je život. Protože život-je-jaký-je. A tak dlouho, dokud nebudeš zakotvený v Bytí, budeš život po většinu doby odmítat, protože tebou nemůže proudit.

David: Život je tady pořád - minulost a budoucnost neexistují.
Lodewyk: Krásně to popsal Eckhart Tolle: „V minulosti se nestalo nic; stalo se to v teď. V budoucnosti se nebude dít nic; stane se to v teď. Existuje jen Skutečnost a ta může proběhnout jedině v teď, v současném okamžiku. Tak dlouho, dokud se - coby Vědomí - ztotožňujeme se svými myšlenkami a city, vytváříme čas a překrýváme skutečnost současných okamžiků minulostí a budoucností jen proto, že se bojíme ztratit toto mylné chápání sebe sama coby kontrolního mechanismu - jen proto, že se bojíme být tím, co tušíme

David: Takže základem ega je vždycky strach?

Lodewyk: Ano, proč ne? Podívej se, tam, kde není žádný odpor, kde není strach, není ani ego. Je tu jen naprosté přijetí. Tento druh přijetí je láska. Člověk řekne „ano" tomu, co je, aniž by se spojoval s něčím minulým. Vynoří-li se v současném okamžiku i jen ta nejmenší stopa nepoddajnosti vůči tomu, co-je-jaké-to-je, Vědomí samo sebe omezí sebeztotožněním s myšlenkami. To vede k pocitu oddělenosti a k vytvoření nepravého autonomního jedince, nazývaného „ten, kdo myslí". Teď jsou tu dva: ty - a Ty Sám.

David: Podle mé zkušenosti je vztah lásky velkou výzvou pro ego. Při něm se docela zjevně vyskytuje velká spousta minulosti a představ do budoucnosti.

Lodewyk: Výzvou v každém vztahu, který člověk prožívá - nejen v romantickém vztahu lásky - je být plně v současném okamžiku. Vůbec nejtěžší to je, dokud je tu sebeztotožnění, dokud zaměňujeme život s životními okolnostmi. Když předpokládáš, že tvá milovaná tě udělá natrvalo šťastným, čeká tě série rozčarování. Pokud ale dokážeš obecně používat vztahy jako součást duchovní cesty, jako cestu ke svému pravému Já, pak každý vztah a především romantický láskyplný vztah může být skvělou příležitostí k nabývání vnitřní pozornosti.

David: Kladeš ve svých satsanzích velký důraz na téma vztahů?

Lodewyk: Jakmile jednou začneš vidět jasně, zpozoruješ, že všechno v životě jsou vztahy. V okamžiku, kdy se už k ničemu nevztahuješ, jsi mrtvý. Člověk se téměř neustále k něčemu vztahuje. Ať už se jedná o vztah k jiným lidem, k jejich citům a myšlenkám, nebo k věcem. To označujeme jako život.

David: Máš nějaký vztah, nebo žiješ jako mnich?

Lodewyk: Momentálně nemám žádný intimní vztah s ženou a nežiju ani jako mnich, ačkoliv už uplynul delší čas od doby, kdy došlo k sexu. Vlastně neexistuje nic, s čím bych mohl přestat nebo o co bych mohl usilovat. Vůči všemu, co se děje, všemu, se objeví a probíhá, jsem plně otevřený a vstřícný.

David: Líbí se mi na tobě, že toho hodně říkáš o svém životě.

Lodewyk: Je vůbec něco, o čem bych kromě toho mohl mluvit? Způsob, jakým žiju, je způsob mého bytí. A jaký jsem, tak žiju. Život se projevuje sám.

David: Mnozí jiní Mistři vyzařují především stav mimo dění a mluví jen o No-mind.

Lodewyk: Život je dokonalý, každý učitel má žáky, které mít má, a každý žák má učitele, kterého mít má.

David: Existuje něco takového jako osvícený vztah?

Lodewyk: Nic takového jako osvícený vztah neexistuje. Nicméně existuje vztah, který tě tam může přivést. Je to vztah lásky mezi pravým učitelem a jeho žákem. Tento vztah na úrovni vnější osvícené formy stále ještě z hlediska žáka spočívá v tom, co žák chce a co potřebuje. Na vyšší rovině tryská z vlastního nejvnitřnějšího Bytí silná naléhavá potřeba probudit se. Ze stanoviska žáka tento vztah spočívá v bezpodmínečné lásce. Když se stane, že žák opustí učitele, toho se to v podstatě nijak nedotkne. Žák ví jen to, že musí být s učitelem, aniž chápe, proč. Miluje učitele způsobem, jakým předtím nikdy nikoho nemiloval. A právě tato láska bude pomalu, pomaličku likvidovat jeho mylné sebepojetí. Kdykoliv se v žákově hlavě objeví nějaké pochybnosti, Guruova láska k žákovi společně s žákovou láskou ke Guruovi ho přivede nazpět do srdce. A může to tak jít dlouho...až si žák jednoho dne uvědomí, že mezi srdcem učitele a jeho vlastním srdcem neexistuje žádná oddělenost a že Zdroj lásky se nachází v něm samém. Pak může jít a možná založí svou vlastní „rodinu".

David: Mistrova láska mnohdy není právě laskavá a nevzbuzuje žádné dobré pocity, že?

Lodewyk: Pro koho to není dobrý pocit?

David: Pro ego.

Lodewyk: Přesně. Ale bhaktický žák získá na druhé straně i mnoho dobrých pocitů (smích).

David: Můžu něco udělat, aby touha navrátit se Domů zesílila?

Lodewyk: Ne. Jakmile se o to začneš pokoušet, jsi zase zpátky ve starých egoistických kolejích.

David: Dnes jsi při satsangu řekl, že když chceš, tak jen myslíš. Co to znamená? Zahrnuje to kontrolu? Kdo rozhoduje o myšlení a ne-myšlení?

Lodewyk: Znamená to, že když se rozhodnu, použiji rozum, místo aby rozum používal mě, kdykoliv se mu zachce. Znamená to konec nutkavého myšlení. Když má kontrolu egoistický rozum a ovládá tě, může dojít k těžkým poruchám. Podívej se ještě jednou na dnešní svět. Ještě nikdy nebylo zabito tolik lidí jako v minulém století. Používat rozum podle vlastního rozhodování dokáže jen ten, kdo je skutečně zakotvený ve vlastním Bytí. Pak je rozum potichu, pokud ho člověk nepotřebuje. Je přirozené, že myšlení je někdy nezbytné, to je ale v pořádku, protože jsi to TY, kdo dá k myšlení popud a kdo ho ukončí. Na myšlení není nic zvráceného, ale nedobrovolné myšlení je nemocné myšlení. Začne to obvykle tím, že ego má pocit ohrožení. Potom zareaguje. Musí se vzchopit a bránit. A hrůza se stává skutečností.

David: Všiml jsem si, že mnozí z těch, kdo přicházejí na satsang, něco chtějí. Většinou se chtějí cítit líp. Nemají žádný zvláštní zájem o pravdu. Jak se k tomu stavíš?

Lodewyk: Je to špatně?

David: Mnozí Mistři si stěžují, že hledající to nemyslí dostatečně vážně.

Lodewyk: Pravé učení se nezakládá na dosahování výsledků v budoucnosti.

David: To nás přivádí k jiné otázce, týkající se významu slova „srdce". Záležitost, v níž bývá právě tak málo rozumu, nakolik jsme srdcem, staví mnoho Mistrů velmi vysoko. Můžeš to vysvětlit?

Lodewyk: V těle se nachází centrum cítění, známé jako srdce. Společně s intelektuálním centrem v hlavě se označuje jako mysl. V oblasti tvarů se domníváme, že jsme psychosomatickým organismem. Na hlubší rovině jsme ve skutečnosti něčím daleko větším. Než může přijít jakákoliv duchovní proměna, musí se toto centrum cítění - toto tak zvané srdce - otevřít. Při jeho otevírání ti asi nejprve začnou v srdci vyvstávat zbytky starých bolestných vzpomínek a zauzlení. Co je ale mnohem důležitější, budeš umět prožívat lásku. Toto pociťování lásky vyústí v opětovné spojení s tvým nejvnitřnějším pravým Já, které cítíš ve středu svého těla.

David: Někteří Mistři popisují stav No-mind jako stav, v němž neexistuje žádný střed. Domnívám se, že když jsi zdůraznil, že má svůj střed v těle, v srdci, necharakterizoval jsi ho správně, což bychom přece měli.

Lodewyk: Stav No-mind nemá žádný střed. V tomto stavu neexistuje žádný pozorovatel. Vědomí je tu svobodné a neidentifikuje se s tvary. Aby ses ty coby Vědomí přestal identifikovat s myšlenkami, s tvary, musíš svou pozornost přenést z hlavy (mentálního centra) do těla. Při tomto postupu je možné použít centrování do těla jako kotvu a odolávat tak všem mentálním náporům, nebýt jimi přemožen.

David: Mnoho Němců má - právě tak jako já - obdobné potíže, pokud jde o pocit bezpečí. Ptám se, kde bych mohl najít skutečné bezpečí. Existuje taková možnost?

Lodewyk: Proč se iluzorní já - ego - neustále snaží dosáhnout bezpečí? Protože hluboko uvnitř se cítí nejisté. Kde není žádná nejistota, nevzniká ani potřeba zajistit si bezpečí. Ego jako takové nemá žádnou vnitřní platnost. Je to klamná samozřejmost, fantom, který se musí ztotožňovat s vnější jevovou formou, aby mohl vůbec existovat. Jak by se tedy mohlo někdy cítit bezpečně? Neustále závisí na vnějším fantomu.

David: Existuje někde skutečné bezpečí?

Lodewyk: V hlubinách tvé bytosti. A tato podoba bezpečí nemá žádný opačný pól. Tam JSI. Když vlna odhalí, že JE oceánem, přináší to bezpečí?

David: Otázka bezpečí tu vůbec nevyvstane.

Lodewyk: Přesně. Tento problém je naprosto irelevantní. Bezpečí hledá pouze něco, co je autonomní a co existuje samostatně. Od okamžiku, kdy se coby Vědomí znovu sám upevníš v Jsoucnu, neexistuje žádná oddělenost. Pak jsi Jedno.

David: Jak došlo k tvému Probuzení - a kdy?

Lodewyk: Pohledem mého Gurua. Stalo se to někdy v roce 1995.

David: Stalo se to v určitém okamžiku? Něco jako konečná realizace?

Lodewyk: Právě tak - a vůbec ne. Nic nemá žádný konec, jen pro rozumové chápání mají věci svůj konec; jak by ostatně mohlo být vůbec možné mít je pod dohledem?

Takže než se můj Guru rozhodl předat mi své tajné a posvátné vědění, nejprve se na mě důkladně podíval. Zasáhlo mě to, pak se stalo několik neobvyklých věcí, a asi po roce došel k přesvědčení, že tento žák je zralý pro cestu Domů. V tom roce jsem měl dvě podivuhodná satori (duchovní zkušenosti), o nichž jsem mu přirozeně hned pověděl. Vzpomínám si, jak jednou, když jsem ležel na zádech u Gangy a jako každý den jsem se slunil, se prostor za mou hrudní kostí úplně otevřel a já se nemohl jeden a půl hodiny pohnout - a taky jsem o to ani v nejmenším nestál! Je velmi nesnadné tu zkušenost popsat - ale POZOROVAL JSEM VŠECHNO! Bylo to absolutně magické. Po té zkušenosti jsem byl tak rozechvělý, že jsem skočil na svůj skútr, odfrčel k ášramu a vzbudil Maharadže, abych mu mohl vyprávět, co se stalo. Když jsem skončil, podíval se na mě svýma krásnýma hnědýma očima a řekl: „To je to nejvyšší". Byl jsem v sedmém nebi!

Jednoho dne v roce 1995 se během satsangu na verandě u Maharadže stalo něco mimořádného. Maharadž mluvil k přítomným na satsangu, tentokrát o mně. Řekl něco jako „Všimli jste si, jak především Lodewyk se mi většinu doby dívá do očí, jako by něco hledal?" Potom, co to řekl, se mi přirozeně nejprve zadíval do očí. Přesně tohle chtěl. Následující noc jsem měl obrovskou zkušenost Probuzení, kterou mohu popsat jen jako sérii orgasmických zkušeností. Najednou jsem dosáhl jistého bodu, kdy jsem věděl, že to musí skončit. Bylo mi zřejmé, že se stalo něco, co směřuje ven, daleko za fyzické síly tohoto tvaru. Klekl jsem si a modlil se k Maharadžovi o pomoc A bylo to vyslyšeno. V tom okamžiku začala hluboká duchovní proměna. Věděl jsem, že ten proces bude probíhat dál do hlavy, znovu k pěti elementům, a že se osobností spoutané Vědomí navrací zpátky ke svému Zdroji. To není omezeno žádnými hranicemi...

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... i-lodewyk/
Návštěvník
 

Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Tara » čtv 06. srp 2015 21:25:21

Jenom srdcem vidíme správně. To podstatné oči nevidí - Antoine de Saint Exupéry

Když mě bylo asi šest, dostala jsem lekci o bódhičittě od staré ženy, která se vyhřívala na slunci. Šla jsem okolo ní a cítila se opuštěná, smutná a zavržená a kopala jsem do všeho, co mi stálo v cestě. Usmála se na mě a řekla: „Děvče, nedovol, aby ti život zatvrdil srdce."

Rovnou jsem tak dostala tu nejpodstatnější radu. Okolnosti nás mohou zatvrdit do vzdoru a strachu, nebo obměkčit, učinit nás laskavějšími, nebo otevřít tomu, čeho se bojíme. Máme na vybranou.

Kdybychom se zeptali Buddhy co je to bódhičitta, asi by nám řekl, že je snazší tomu rozumět, nežli to vysvětlit. A doporučil by nám, abychom sami hledali, co to pro nás znamená a ještě by nás nalákal tím, že je to to jediné, co uzdravuje a co je schopno transformovat i to nejtvrdší srdce a zavilou, vystrašenou mysl.

Čita je v sanskrtu „mysl," ale také „srdce," nebo „postoj". Bódhi znamená „probuzený," osvícený," nebo „zcela otevřený". Někdy nazýváme otevřené srdce a mysl bódhičitty citlivým místem, zranitelným jako otevřená rána. Bódhičitta je částečně naše schopnost milovat. I ti nejkrutější lidé ji mají. I krvelačné šelmy milují svá mláďata. Jak říká Čögyam Trungpa rinpoče: „Každý něco miluje, třeba jenom chleba."

Bódhičitta je také soucit, schopnost vnímat cizí bolest. Kdyby to tak nebylo, nechránili bychom se před cizí bolestí, protože se jí bojíme. Stavíme si okolo sebe ochranné zdi našich názorů, předsudků a strategií, bariéry založené na hlubokém strachu z bolesti. Svými emocemi je ještě posilujeme: zlostí, toužením, lhostejností, žárlivostí, závistí, arogancí a pýchou. Naštěstí pro nás je to měkké místo v nás, naše schopnost milovat a pečovat, trhlinou v našem opevnění. Zcela přirozeně rozrušuje zdi, které si okolo sebe ze strachu stavíme. Naše praxe nás učí tyto trhliny nacházet. Probouzet bódhičittu v okamžicích lásky, vděčnosti, osamělosti i nedostatečnosti.

Podobné bódhičittě je krvácení zlomeného srdce. Někdy z takového zranění vznikne panika a úzkost, jindy zloba, odpor a obviňování. Pod touhle tvrdou skořápkou je ale citlivý a opravdový smutek. Ten nás spojuje se všemi, kteří kdy milovali, a může nás naučit soucitu. Umravnit nás, když jsme arogantní a obměkčit, když jsme hrubí. Probouzí nás, když bychom raději spali a protíná naši lhostejnost. Tahle trvalá bolest srdce je požehnáním, které když ho přijmeme, můžeme sdílet i s ostatními.

Buddha řekl, že nám osvícení není vzdálené. Dokonce, i když jsme na dně, není pro nás nedosažitelné. To je významné prohlášení. I obyčejní lidé jako my, zmatení a se závislostmi všeho druhu, mají mysl osvícení - bódhičittu. Otevřenost a vřelost bódhičitty je ve skutečnosti naší pravou podstatou. Dokonce, i když neuróza zakrývá naši moudrost, když jsme ve zmatcích a beznaději, bódhičitta je jako otevřené nebe. Věčně přítomná a neoslabená ani mraky, které ji mohou dočasně zastínit.

Možná tomu můžete jen těžko uvěřit, je ale pravda, že uprostřed utrpení a nejhorších časů můžeme vyvolat vznešené srdce bódhičitty. Je stále zde, v bolesti, stejně jako v radosti.

Jedna žena mi napsala, že se ocitla na Středním východě, obklopená ječícími lidmi, kteří ji a jejímu příteli hrozili kameny, protože jsou Američani. Samozřejmě se bála, je ale zajímavé co se stalo. Najednou se identifikovala se všemi lidmi v historii, kteří byli opovržlivě nenáviděni. Pochopila co to je, být opovrhován z jakýchkoliv důvodů, etnických, rasových, nebo podle pohlaví. Něco se v ní zlomilo a poznala, jak se cítí milióny utlačovaných lidí a uviděla to v nové perspektivě. Dokonce pocítila lidství, které ji spojuje i s těmi co ji nenávidí. Tenhle pocit hluboké sounáležitosti ke stejné rodině, to je bódhičitta.

Bódhičitta má dvě úrovně. Zaprvé je to absolutní, nepodmíněná bódhičitta, čerstvá zkušenost okamžiku, bez představ, názorů a postojů. Je to něco tak úžasně dobrého, že nejsme schopni to ani obsáhnout. Jako když víte na té nejvnitřnější úrovni, že nemáte co ztratit. Pak je tady relativní bódhičitta, naše schopnost mít srdce a mysl otevřené bolesti a neuzavírat se před ní.

Ti, kteří se cvičí v probouzení absolutní a relativní bódhičitty jsou bódhisattvové, bojovníci. Nikoliv bojovníci, kteří zabíjí a ničí, ale bojovníci nenásilí, kteří slyší pláč světa. Jsou to muži a ženy, ochotni cvičit se uprostřed problémů. Znamená to, že tito bódhisattvové vstupují do obtížných situací, aby zmírnili utrpení. Také to znamená, že jsou ochotni utnout své osobní reakce a sebeklamy ve prospěch odkrytí nezastíněné energie bódhičitty. Máme mnoho takových příkladů jako je Matka Tereza, nebo Martin Luther King, kteří poznali, že největší zlo pochází z naší vlastní agresivní mysli. Obětovali svůj život, aby to pomohli pochopit i jiným. A je spousta dalších obyčejných lidí, kteří se učí celý život otevírat své srdce a mysl, a pomáhají ostatním dělat to také tak. I my to můžeme dělat jako oni. Probouzet v sobě odvahu a lásku.

Máme formální i neformální metody k probouzení statečnosti a laskavosti. Máme praxe pro zvyšování schopnosti radovat se, milovat, plakat a uvolňovat kontrolu nad věcmi. Učí nás neuhýbat před nejistotou. A jiné nám pomáhají zůstat, když bychom se radši uzavřeli.

Ať jsme kdekoliv, můžeme být bojovníky. Praxe meditace, milující laskavosti, soucitu, radosti a vyrovnanosti jsou našimi zbraněmi. Můžeme jimi odkrýt citlivé místo bódhičitty. Ve smutku i vděčnosti, ve zlobě i strachu. V osamělosti, stejně jako v laskavosti.

Raději bychom praktikovali něco, co není tak nepohodlné. Současně ale chceme být uzdraveni. To nejde dohromady. Bojovník akceptuje to, že nikdy neví, co se stane. Snažíme se z touhy po bezpečí řídit nekontrolovatelné, chceme bezpečí a pohodlí. To ale nikdy nemůžeme zaručit. Nejistotě se nelze vyhnout. Je v každém dobrodružství, je tím co nás leká.

Výcvik v bódhičittě neslibuje žádný happyend. Spíš to „já," které hledá bezpečí a které se chce něčeho podržet, může konečně dospět. Hlavní otázkou bojovníka tedy není jak se vyhnout nejistotě a strachu, ale jak s tím pracovat. Jak nakládat s obtížemi, emocemi a nepředvídatelnými událostmi všedního dne.

Většinou se chováme jako ptáčata, která nechtějí opustit hnízdo. Sice zasmrádá a už dlouho neslouží své funkci, nepřichází nikdo, aby nás nasytil, nikdo nás nechrání ani nezahřívá, stejně ale doufáme, že se naše ptačí matka přece jen objeví.

Mohli bychom si udělat laskavost a konečně vypadnout. Je jasné, že to chce odvahu a pár dobrých rad. Možná se necítíme dost zralí na bódhisattvovský výcvik. Chceme ale dospět a mít přímý vztah k životu, nebo budeme žít a umírat ve strachu?

Všichni můžeme pociťovat rozechvělost, zlomené srdce, bolest a nejistotu. To všechno je znamením bódhičitty v nás. Jack Kornfield říká, že to viděl v Kambodži za vlády Rudých Khmerů. Padesát tisíc lidí se muselo před namířenou hlavní přihlásit ke komunismu a hrozila jim smrt, když budou pokračovat ve svých buddhistických praxích. Navzdory tomu postavili v utečeneckém táboře malý chrám a dvacet tisíc lidí se tam účastnilo obřadu pod otevřeným nebem. Nikdo nepřednášel žádné učení ani modlitby, jednoduše jen recitovali jedno z hlavních Buddhových učení:



Nenávist nelze zastavit nenávistí, ale jen láskou.

Tohle je starý a neměnný zákon.



Tisíce lidí tak recitovali a plakali s vědomím toho, že pravda těchto slov je větší, než jejich utrpení. Bódhičitta má takovou moc. Inspiruje a vede nás v dobrých i zlých časech. Je to jako objevit odvahu a moudrost, kterou jsme ani nevěděli, že máme. Tak jako alchymie mění kovy ve zlato, bódhičitta, pokud dovolíme, transformuje naše slova, činy a myšlenky v prostředky k osvícení a soucitu.



Pema Chödrön: The Places That Scare You: A Guide to Fearlessness in Difficult Times.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 2830
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 07. srp 2015 13:47:28

Bódhičitta

Bódhičitta (tib. བྱང་ཆུབ་ཀྱི་སེམས་ byang chub kyi sems, skt. बोधिचित्त bodhicitta , čínsky 菩提心 pudixin, japonsky 菩提心 bodaishin, česky: osvícená mysl, osvícený přístup) je výraz používaný v buddhismu, především pak v buddhismu Velké cesty.


Relativní bódhičitta je altruistický stav mysli opírající se o soucit a lásku ke všem cítícím bytostem a také pomáhání těmto bytostem z kola samsáry až ke konečnému osvícení. Znamená to zdokonalování sebe sama skrze šest osvobozujících činností ku prospěchu všech bytostí. Relativní bódhičitta se dělí na dva typy:
1.Bódhičitta aspirace - chuť dosáhnout dokonalého osvícení ku prospěchu a nejlepší pomoci všem cítícím bytostem.
2.Bódhičitta rozvinutí šesti páramit.

Absolutní bódhičitta je rozpoznání podstaty mysli a z toho vzniklá spontánní aktivita bez úsilí, myšlenek a váhání. Tohoto stavu se dosáhne, pokud zmizí oddělenost mezi prožívajícím, prožívaném a samotném prožívání a tyto tři se stanou neoddělitelným celkem. V některých zdrojích se také pro absolutní bódhičittu používá výraz "absolutní moudrost" (prázdnota, v sans. šúnjatá).


Zřídla rozvoje bódhičitty

Pět činů, které způsobují nastavení mysli k dosažení stavu Buddhy:
Být v blízkosti přátel, kteří neporušili sliby samaja.
Nenásledování špatných myšlenek.
Následovat instrukce svého učitele.
Rozvíjet soucítění.
Vytrvalá praxe.

Dalších pět dodatečných činů:
Nevidět chyby v jiných.
Když je vidíme, nemyslíme o nich zle.
Bez arogance.
Bez žárlivosti k druhým.
Vidět všechny bytosti jako své děti.



Čtyři nezměřitelné vlastnosti bódhičitty (pro nezměřitelné počty bytostí)
Milující dobrota: (aby všechny bytosti dosáhly štěstí a příčiny štěstí).
Soucítění: (aby všechny cítící bytosti byly bez trpění a příčin utrpení).
Společná radost: (aby všechny cítící bytosti nebyly odděleny od pravdivého štěstí, ve kterém není utrpení).
Rovnost: (aby všechny cítící bytosti mohly žít bez lpění na blízkých a nechuti k druhým v překonání o rovnosti všeho, co žije).



Tyto dva aspekty bódhičitty by nikdy neměly být oddělovány. Jsou jako dvě ptačí křídla: k tomu, aby mohl pták létat, jsou nutná obě. Nelze dojít k osvícení ani skrze samotný soucit, ani pouhou realizací moudrosti. Dilgo Khjentse rinpočhe

Srdce učení mahájány je praxe prožívání bódhičitty, osvícené mysli. Bódhičitta v sobě zahrnuje dva aspekty – úsilí ve prospěch nás samých a úsilí ve prospěch druhých. Pokud skutečně provádíme praxi, rozvíjíme bódhičittu, která zahrnuje nás samé rovněž jako i všechny ostatní bytosti.

16. karmapa

http://www.mystika.info/news/bodhicitta-/

Návštěvník
 

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 18. lis 2015 8:17:44

Bódhičitta, tato hluboká něha vůči životu, se v nás probouzí tehdy, když se přestaneme schovávat před zranitelností své situace, před základní křehkostí existence. Jak řekl šestnáctý Gjalwa Karmapa: „Všechno to přijměte do sebe. Nechte bolest celého světa vniknout do svého srdce a proměňte ji v soucítění.” V těžkých chvílích je bódhičitta jediným účinným lékem. Když nenacházíme inspiraci a nejraději bychom všechno vzdali, tehdy se uzdravení skrývá v něžnosti, která leží v jádru samotného utrpení. Je to chvíle jako stvořená k tomu, abychom se dotkli ryzího srdce bódhičitty. Uprostřed osamění, uprostřed strachu, uprostřed pocitu, že nám nikdo nerozumí a všichni nás zavrhli, skrytě bije ryzí srdce smutku. Podobně jako drahokam, který může miliony let ležet pohřben v zemi, aniž by ztratil barvu, aniž by utrpěl sebemenší újmu, není naše vznešené srdce nijak ovlivněno vším tím naším zmatkem a povykem. Drahokam může být kdykoli vynesen na světlo a bude zářit, jako by nikdy nebyl zakopán. Se srdcem bódhičitty je to stejné – bez ohledu na to, jak moc jsme se oddali nelásce, sobectví a chamtivosti, nemůžeme o něj přijít. Je přítomné ve všem, co žije, neposkvrněné a neporušené. Myslíme si, že když sami sebe chráníme před utrpením, jsme k sobě laskaví. Ve skutečnosti tím ale jen stupňujeme svůj strach, zatvrzelost a odcizení. Vnímáme sami sebe jako oddělené od všeho ostatního. Tato oddělenost se nám stává vězením, které omezuje naší perspektivu na osobní strachy a naděje a naši lásku a péči na pár našich blízkých. Je to paradoxní, ale připravujeme si utrpení právě tím, že se snažíme chránit se před nepohodlím. Když se však neuzavřeme a připustíme, aby cosi v našem srdci povolilo, objevíme sounáležitost se všemi bytostmi.

Pema Čhódron
Návštěvník
 

Cesta lásky - Lodewyk

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 06. pro 2015 14:09:39

David Reiners: Říká se o tobě, že jsi člověkem srdce. Co to znamená?

Lodewyk: To znamená, že srdce se mi stalo branou k duchovní transformaci a děje se to prostřednictvím hlavy. Můj Guru patřil ke specifickému směru, k linii bhakti, a bhakti znamená božskou Lásku.

David: Je u této původní linie nutné, aby žák byl oddaný Guruovi?
Lodewyk: K probuzení je to naprosto nutné. V případě cesty bhakti, cesty srdce, není mokša (spasení, vysvobození) možná bez oddanosti Guruovi. A právě o to jde: ego se úplně odevzdá vyšší Síle, větší, než je ono samo, a Guru je projevenou formou této vyšší Síly. Na té nejhlubší rovině je to přirozeně Vědomí, ale na rovině vnějších tvarů je to Guru, duchovní učitel.

David: Co to znamená plně se Guruovi odevzdat? Znamená to myslet si a dělat jen to, co Guru říká? Že jakýkoliv druh kritického a nezávislého myšlení má za následek odpojení? Neotevírá to dveře všem možným druhům zneužití? A konečně, jak můžeme předem vědět, jestli to skutečně je pravý Guru?

Lodewyk: Poctivé sebeodevzdání je prvním krokem na cestě k úplnější podobě odevzdanosti: k Sebeuskutečnění. Je to začátek cesty Lásky. Guru rozžehne v srdci neutuchající plamen touhy a jeho povinností je udržovat ho živý tak dlouho, až se srdce promění v popel. A tak jedině srdce, které bylo plamenem stráveno, je schopné Lásky. Jen srdce, které přestalo existovat, může znovu povstat z popela a začít pulzovat v rytmu nového života. Než se můžeš znovu zrodit, musíš zemřít ...

Pravá a skutečná oddanost nemá nic společného se slepou vírou a s odložením všeho kritického myšlení a nezávislého uvažování. Docela naopak! Během těch čtyř let, která jsem strávil v láskyplné přítomnosti svého Gurua, jsem byl stále vědomý. Zjišťoval jsem, že běžná (bezděčná) část mě samého, obavy a odpor, se často vůbec neobjevovaly. Vypadalo to, jako kdyby můj vestavěný kontrolní systém už nefungovat, všechno jsem říkal a dělal celým srdcem. Když jsem měl jiný názor než můj učitel, což se pravidelně stávalo, řekl jsem mu to bez jakýchkoliv zábran, často k pohoršení jeho indických přívrženců. Prvně v životě jsem také nedokázal ničemu uvěřit - dokonce ani tomu, co říkal můj učitel - dokud jsem tomu nepřišel na kloub, dokud jsem si to sám neověřil. Kritické a nezávislé myšlení nebylo ani v nejmenším vyloučeno, zapojovalo se častěji než kdykoliv dřív!

Jednoho dne jsme například seděli s Maharadžem na verandě před jeho pokojem. Byl jsem tam jediný Evropan. Maharadž na mě náhle pohlédl a řekl: „Sex je špatný." Podíval jsem mu do očí a odpověděl naprosto bezprostředně: „Ne, Maharadži, to není pravda." V jeho očích se objevil jistý chlad. Mlčel a napříště se už nikdy v mé přítomnosti o tomto tématu nezmínil. Jeho indičtí žáci byli mou odpovědí naprosto šokováni a distancovali se ode mě, jako kdybych měl mor...

Docela zřejmě není možné stanovit určitá kritéria, kterým by měl pravý učitel odpovídat, abychom mu mohli dát nálepku „pravý". Ten, kdo všechno předem ví a definitivně konstatuje, tím jen blokuje spojení s jedinou pravdou a s autentickým učitelem: s nejvnitřnější Podstatou své bytosti.

David: Obvykle jde v satsangu o to, aby člověk rozpoznal a uviděl svou vlastní pravou Podstatu, aby rozpoznal, že „já" je iluze. Jak to jde s tím dohromady?

Lodewyk: Člověk se na to může podívat následovně: existují dva zásadní přístupy k duchovní transformaci: jeden hlavou (džňána), druhý srdcem (bhakti). Během společenství s učitelem při satsangu může člověk dostat určitou předchuť, může zažít zkušenost „No-mind" stavu (stavu bez mysli). Ale přebývat v tomto společenství a sjednocovat se se svou své vlastní pravou přirozeností, to je něco úplně jiného (smích).

David: Může vědění spočívat v cestě?

Lodewyk: Otázkou není, jestli vědění může spočívat v cestě. Vědění JE cestou. Ego je fantom, který povstal pouze z nastřádané minulé zkušenosti. Z té odvozuje svou klamnou identitu. To je základ mentálně vytvořeného iluzorního já. K pozorování může dojít, jen když je tento výtvor alespoň chvíli potichu. Skutečnost lze poznat jen v intervalu mezi dvěma myšlenkami. Vnímání Skutečnosti znamená narůstání pravdy, kterou člověk už trvale vyciťuje, a když poznává, že je to pravda. Tento druh chápání přichází z oblasti „za". Přichází z roviny Bytí. Nejde tu o žádný hlas někde vzadu v týle, je to tiché pochopení. Vědění a zkušenosti, které se nahromadí během velkých satori a hlubokých duchovních zážitků, se samy mohou stát překážkou, protože když se jich zmocní ego a vnímá je jako svůj vlastní výtvor, živoucí pravdu překryje jeho snaha znovu obnovit minulé duchovní zkušenosti.

David: Je to pak pouhá vzpomínka.

Lodewyk: Přesně tak. Na tak zvané duchovní cestě se to může stát překážkou. Měl jsem to štěstí, že mě vedl pravý duchovní učitel. Když se objevila satori, člověk tím mohl dostat novou energii, jako na příklad možnost něčemu porozumět, jasně uvidět emoce. Rozvinout léčivou sílu a jasnovidnost - ale skutečný Mistr ti vezme i to. Na této „cestě srdce" musí Mistr odstraňovat tvé ego a bude ho likvidovat mnohokrát, jelikož ty coby notně ztotožněné Vědomí jsi v hlubokém spánku a nemůžeš proto nic vidět. Mít čisté a jasné zrcadlo v podobě osvíceného Mistra je vyslovená smůla pro ego a velké štěstí pro tebe. Jen absolutně čisté zrcadlo dokáže odrážet situace světla i temnoty, jakmile vstoupí do projevu. Osvícený učitel je zrcadlo, zatím co on či ona rozšiřuje temnotu. Kdyby ses snad po sebevzdání nějakému Mistrovi znovu ztotožnil s temnotou (ego), učitel ve své moudrosti zareaguje, aby tě z tvého neuvědomovaného zastření vědomí zase dostal ven (smích). To je úkol učitelů a tak tento božský milostný příběh funguje.

David: Může ego zničit samo sebe?

Lodewyk: Jak by to mělo udělat? Ego je přelud a přelud nemůže zničit sám sebe prostě proto, že není reálný.

David: Jak je důležité být v kontaktu se svým tělem?

Lodewyk: To je úplně zbytečná otázka, protože jakmile jednou dojde ke skutečné odevzdanosti osvícenému Mistrovi, pak všechno další se děje samo od sebe. Je tu jen tento úžasný vztah mezi Mistrem a žákem. Právě toto spojení srdcem očišťuje ego automaticky a vede zpět k čirému Vědomí.

David: Je nutné zanechat všeho rozhodování, než může dojít k odevzdanosti?

Lodewyk: Principiálně existují dva druhy odevzdanosti. Jedna je opravdová a nanejvýš vzácná, ta druhá je neupřímná a velmi běžná. Ta neupřímná je vždycky motivována a řízena rozumem. Rozum chce něco zcela určitého a je ochoten za to něčím zaplatit. Je to obchod. Z duchovního pohledu chce osvícení (tj. konec všeho utrpení) a je odhodlaný udělat pro to všechno, co Mistr stále říká. Řečeno psychologicky: ustoupím, odevzdám se Mistrovi a on vezme to mé na sebe. Výsledek: zmatenost a manipulace. Skutečná odevzdanost nenastane díky pochopení, ale navzdory pochopení. V tomto případě stačí samotná odevzdanost. Jako opak egoistického rozumového přístupu odpovídá nejhlubší touze v samotném jádru všech bytostí, touze obrátit se směrem k domovu. Výsledek: extáze a blaženost.

David: Na svých satsanzích často zdůrazňuješ, že je důležité vědět, co člověk chce.

Lodewyk: Je důležité, aby člověk chápal, aby věděl, co chce. Jinak tu nebude později žádné „já", které by mohlo být zničeno, a žádná spoutanost, která by se měla rozpustit. Ego musí nejprve vyrůst. Můžu vyprávět o sobě? Když jsem se setkal se svým Mistrem (do této doby ještě nebyl mým Mistrem), bylo moje ego pořádně veliké a silné. To první, co řekl směrem ke mně - potom, co vyložil důležitost pojmu ego a ukázal na mě - bylo: „Ty, hodně veliké ego!" Zranil mě pořádně, měl jsem pocit, že je tomu naopak. Ale nebylo tomu naopak. Je dobře, že tohle ego bylo tak velké, jako balon před prasknutím. Při sebemenším nárazu vybuchne. To se pak také stalo. Naplň vzdušný balon jen do poloviny a zkus do něj píchnout; není to vůbec jednoduché.

Kromě toho je velmi hojivé být v přítomnosti Probuzeného. Možná to nepovede bezprostředně k tomu, co hledající chápe jako plné, přímé a všeobjímající osvícení, ale být s takovým polem Energie je velmi mocná zkušenost: zrcadlí Bytí, tvou pravou vnitřní Podstatu. A přesně tomu říkám nasycení. Můj Mistr nebyl příliš vzdělaný, ale být v jeho Buddhovském poli byla neobyčejně silná zkušenost. Bylo to magické a během těch čtyř let, která jsem s ním strávil, se událo mnoho nevysvětlitelných a podivuhodných věcí.

David: Slyšel jsem, jak jsi řekl, že tou nejlepší terapií je úspěch.

Lodewyk: Ano. Úspěch je tou nejlepší terapií pro nerozvinuté, malé ego.

David: Jde o uzdravování i na satsangu?

Lodewyk: Satsang je svým způsobem tou nejlepší terapií. Je to to jediné místo, kde nemusíš sám na sobě pracovat a kde - aniž bys cokoliv dělal - můžeš získat zkušenost, že už jsi dokonalý takový, jaký jsi. Tam poznáváš, že celistvosti nelze dosáhnout pomocí sebezlepšování, nýbrž plným přijetím toho, „co-je-jaké-to-je" (včetně všech nedostatků). Právě toto přijetí, spíše než zápas s tím, „co-je-jaké-to-je", tě opět přivede do spojení s tvým pravým Já. S pravým Já - s přítomným, nekonečným a bezformovým Vědomím v klidu, Zdrojem a současně samotnou esencí všeho stvořeného. Může tu být něco hojivějšího, než být zase tím, čím člověk už je?

David: Takže nejde o to sám sebe napravit?

Lodewyk: Samozřejmě že ne. Co by bylo nutné ještě zlepšit, je-li tvé srdce plné lásky? Pak jsi dokonalý takový, jaký jsi. Udělat tuhle zkušenost - to je uzdravení. Pak mohou přijít slzy a staré věci se nechají být. Pravý učitel nemá žádné učení jako takové. Možná používá různé filozofické přístupy, techniky a podobně, ale pravý učitel spočívá ve vlastní láskyplné přítomnosti. A v přítomnosti pravého učitele můžeš znovu vstoupit do kontaktu se svou vlastní přítomností.

David: Jak se myšlenky spojují s pocity?

Lodewyk: Je to v podstatě jedno a totéž. Představují to, co označujeme jako osobní uvědomování nebo chápání. Když pozoruješ sám sebe, zjistíš, že pocity skončí, jakmile skončí myšlení. Každý pocit v těle je zareagováním těla na myšlenkový proces.

David: Má satori něco společného s myšlenkami nebo s pocity?

Lodewyk: Satori znamená Bytí. Satori je za myšlenkami a pocity. Bytí je tvé pravé nejhlubší Já. Jsou tu tvary - a nadčasovost. Satori je duchovní zkušenost, která se objevuje v údobí mezi dvěma myšlenkami.

David: Tato fáze může trvat docela dlouho.

Lodewyk: Skoro každý mívá satori, ale neuvědomuje si je, protože mezera je příliš malá, příliš krátká. Trvá-li mezera déle, člověk se nachází ve stavu No-mind (ne-myšlení).

David: A když satori zmizí, můžu ho mít znovu?

Lodewyk: Ano.

David: Je meditace užitečná? Doporučuješ ji?

Lodewyk: Doporučuju víceméně všechno, co chceš doopravdy dělat (smích).

David: I rozumem vytvořené spirituální systémy?

Lodewyk: Každý spirituální systém je rozumově vytvořený. Proč nedělat to, co člověk doopravdy chce (a musí), proč nezjistit sám, jestli to odpovídá nebo ne? Na cestě ke svobodě musí člověk udělat všechny zkušenosti sám - jak by měl bez toho poznat, jestli je to pravdivé? Na tvém místě nemůže nasbírat zkušenosti nikdo, ani učitel ne. Může tě vést, protože tou cestou prošel už před tebou. Ale po té cestě musíš jít sám. Budeš prostě v situaci, kdy musíš objevit, co je pro tebe to pravé - a něco mnohem důležitějšího - co tím pravým není. Předpokládejme, že bys skutečně mohl denně hodinu nebo dvě meditovat. Tvá přítelkyně ti ale řekne: „Ne, byla jsem na retreatu s Lodewykem a ten řekl, že meditace je jistý druh autohypnózy a že meditováním osvícení nezískáš." Rozhodneš se tedy, že meditovat nebudeš. Vytvořil sis tak v sobě konflikt, který povede k napětí a k nazlobenosti; místo toho bys to měl prostě jednou zkusit.

David: Můžu ve svém vlastním duchovní hledání docela dobře rozpoznat cosi, co je stále ještě určitým projevem ega - něco jako skrytě nabíhající snahu po sebekontrole. A současně mám velkou důvěru v život a dělám si míň a míň starostí.

Lodewyk: Patří to, cos teď řekl, také k této subtilní snaze ega?

David: Právě na to se ptám: jestli tahle důvěra v život je pravá, nebo jestli je to iluzorní důvěra.

Lodewyk: Co si myslíš ty? Předtím jsem o tom mluvil. Nejlepší terapií pro ego je úspěch. Čím je toto mylné sebechápání úspěšnější, tím víc ego narůstá, tím víc si důvěřuje a může se rozpínat. Náramné. My ale stále ještě jsme na úrovni myšlenek a pocitů. Když ty jakožto Vědomí se nejprve uvolníš od myšlenek a pocitů, vznikne úplně nový druh důvěry: důvěra, která nezná žádnou nedůvěřivost, jistota, která se beze svého protikladu sama v sobě utiší, nekonečný klidný stav, který trvá, nedotčený světem.

David: Není také úkolem Guruů shledat, že žák se probudil?

Lodewyk: Pravý učitel bude zjišťovat jen to, co je nepravdivé.

David: Ale několik osvícených lidí řeklo, že jejich učitel je vyzval, aby poskytovali satsang. Říkají: „Teď se mé osvícení potvrdilo".

Lodewyk: Opakuji, pokud tvé osvícení musí být potvrzeno, s největší pravděpodobností není pravé. Bohužel se vyskytuje i přes všechno duchovní vědění a varovné informace každého i jen trochu poctivého učitele, který tě dokáže vést k odpoutanosti, k vnitřnímu míru a doteku s nejvnitřnější podstatou tvého Bytí. Falešný učitel může předávat příjemné informace. Od někoho takového může člověk získat nadějné představy pro budoucnost, anebo konejšivé ideje, které jsou docela povzbuzující, ale hlouběji tě nezasáhnou.

David: Někdy se stává, že při satsangu neodpovíš na otázku, kterou někdo položil. Místo toho se ho zeptáš: „Co se děje teď?" Proč je „teď" tak důležité?

Lodewyk: Protože nic jiného neexistuje. To jediné, co tu je, je současný okamžik.

David: Zdráháš se, takže odmítáš odpovědět, když se to netýká současnosti?

Lodewyk: Jak bych mohl cokoliv odmítnout? Jakmile dojde k nějaké podobě odmítání, zmizí současnost, otevřenost, mírnost a lahodnost. Klid a soulad jsou pryč. Nejde tedy o to, že bych odmítl. Ale může to být určitý způsob, jak věci reflektovat, určitý způsob, jak tě odkázat na tvé pravé Já. S pravým učitelem není nic přesně dáno. Když tu není žádný „někdo", kdo by věděl, víte naprosto přesně, jaký způsob odpovědi potřebuje onen člověk v daném okamžiku. V následujícím okamžiku bude možná nutný zase úplně jiný druh odpovědi. Pravý učitel ví - on JE věděním.

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... y-lodewyk/
Návštěvník
 

Co je to duchovní práce a k čemu je dobrá? - Lodewyk

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 06. pro 2015 14:13:34

Nina Jacucci: Co je satsang a co mi přinese?

Lodewyk: Při satsangu se v jednom veřejnosti otevřeném rámci setkávají lidé s nejrůznějším obecným rozhledem a mají přitom společný zájem: zažít onu vnitřní Dimenzi, onu nesmírně hlubokou a rozsáhlou šíři, z níž vycházejí pocity a myšlenky. Je to stav nanejvýš živoucího a pulzujícího vnitřního míru a ticha. Je to konec všeho utrpení. Obecně vzato lidé sedí spolu s duchovním učitelem, který v tomto stavu žije, a mohou mu pokládat otázky. Satsang v tobě vyvolá vnitřní vzpomínku na to, čím jsi, a zároveň je účinným ukazatelem cesty domů. Může snad poskytnout něco, co by bylo cennější nebo co by člověka naplnilo víc?

Nina Jacucci: Říkáš, že nejsi žádný duchovní učitel. Co tím míníš?

Lodewyk: Míním tím, že nemám nic, čemu bych v obvyklém smyslu slova učil. Nemám nic, co by ti mohl dát nebo přidat, ať už jde o novou informaci, řadu myšlenek nebo doporučení, jak se chovat. Skutečný učitel odejímá. Bere ti to, co tě odděluje od Pravdy, od toho, čím už jsi a co se už v nejvnitřnějším jádru své bytosti chystáš poznat. Odhaluje a otevírá ti dimenzi čistého klidu a Tichosti vnitřní hlubiny. Přijdeš-li na satsang hledat i nějaké podněcující ideje, teorie a intelektuální diskuse, budeš nutně rozčarovaná.

Nina Jacucci: Co je to duchovní práce a k čemu je dobrá?

Lodewyk: Jako odpověď na tuto otázku bych rád ocitoval výrok Johna de Ruitera z jeho knihy Unveiling Reality: „V duchovní práci nejde v zásadě ani tak o přijetí určitých věcí, jak se momentálně prezentují. V tobě se nemusí změnit nic, nic se nemusí udělat, neexistuje nic, co by teď bylo skutečně nutné. To, co máš stále na zřeteli, co chceš nebo potřebuješ - o to vůbec nejde. Chtít vnášet do čehokoliv spiritualitu znamená jen po všech stránkách do toho vnášet námahu. Tím se všechno jen zhorší. Odvede tě to z cesty poctivosti a odevzdanosti. Duchovní práce je odbočení, protože se tu obchoduje s určitým druhem dosahování vnitřního osobního cíle. V momentě, kdy budeš opravdový, ti to bude zřejmé." Jinak řečeno: jakýkoliv druh duchovní práce tě bude vzdalovat od toho, čím jsi už teď, je to konec konců jen určitý způsob, jak uhýbat před poznáním toho, čím už jsme.

Nina: Odkud přichází vědění?

Lodewyk: Každý pravý duchovní učitel používá slova, aby byl srozumitelný. Nejsou to ale normální slova. Není to žádné opakování, nic hlasitého, co by vyžadovalo pozornost, anebo pojmy, sloužící dané věci. Nenaléhají „Podívej se na mě!", ale naopak „Dívej se ven - vzhůru nade mě!" Slova vycházejí z ticha a mají moc přivést tě zpátky právě do tohoto klidu - do nejvnitřnějšího jádra tvé bytosti.

Nina: Co se děje s člověkem, který se cítí spojený se svým duchovním učitelem?

Lodewyk: Když nastane spojení tvého vnitřního Bytí s vnitřním Bytím pravého duchovního učitele, nebo když jinak řečeno udržuješ s takovým člověkem vnitřní kontakt, tvůj život a jeho okolnosti se začnou měnit. Možná ztratíš, na čem jsi lpěl, možná dosáhneš něčeho, po čem jsi už dávno toužil. Ať se stane cokoliv, těžiště tvého zájmu se přemístí. Když jsi předtím prožíval svůj život podle vlastní libovůle, budeš teď žít s věděním, jak to doopravdy je.

Nina: Co je pravda? Platí určitá pravda pro mě a pro tebe jiná?

Lodewyk: Pravda je: je-to-jak-to-je a přijmout to. Jakmile se uslyšíš, že říkáš „moje pravda", „tvoje pravda", víš, že to už není pravda. Pravda je současný okamžik: tak-jak-to-je. Neustále v teď. Jakmile uvízneš v dodatečném přemítání a začneš hledat vysvětlení, pravda je pryč. To, co zůstane, je pouhý popis.

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... a-lodewyk/
Návštěvník
 

Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 17. led 2016 14:42:46

Návštěvník
 

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 17. led 2016 14:44:27

Tarthang Tulku:

Jak otevřít své srdce


Jakmile se jednou naše srdce otevře, celá existence se nám bude zdát přirozeně krásná a harmonická.


Základní nauka duchovní cesty se rodí uvnitř našeho srdce. Když se srdce stane učitelem a dodá nám jistotu, pak naše duchovní potrava začne plynule proudit srdečním centrem, a osvobodí tak i vnitřní potenciál léčivé energie. Od toho okamžiku se jakékoliv zábavy a příjemné vjemy ve srovnání s tím začnou podobat pouhým bludičkám v bažinách. Je tedy nesmírně důležité, abychom se konečně dotkli hlubin svého srdce a začali naslouchat vnitřnímu tichu.

Většinou ale své myšlenky a pocity poznáváme i studiem v meditaci pouze povrchně. Neakceptujeme se takoví, jací jsme, ale trávíme svůj život sněním a ulpíváním na vnějších požitcích. Tyto fantazie nás přímo hypnotizují, a tím zároveň zabraňují, abychom se dotkli těch nejniternějších pocitů, skrytých pod vrstvami zklamání z nesplněných očekávání. Fantazírování tak odděluje mysl od těla.

Pokud je srdce uzavřeno, život se zdá prázdný. Čteme knihy, ptáme se na názory přátel či blízkých, hledáme útěchu v materiálních hodnotách, ale stále cítíme úzkost, nespokojenost a nenaplnění. Zábavy nás brzy nudí a my nenalézáme nic krásného, co by nás posléze stejně nezklamalo. I ta láska je prchavá záležitost, takže se zdá, že vůbec nic nemá význam ani smysl. Jednoduše se opět potácíme v problémech a zase hledáme jakousi metodu, techniku či způsob, jež by uvolnily naše napětí a tlak, které jsme si vytvořili svou vlastní nejistotou a strachem. Nakonec si třeba potají i zapláčeme.

Na dně oceánu lze nalézt kameny, jež voda omývá už tisíciletí, ale přesto jsou uvnitř suché. Podobně se my můžeme snažit sami sebe pochopit, ponořit se do studia různých idejí a filosofií, avšak pokud máme srdce uzavřené a studené jako kámen, pak se nás jejich pravý smysl ani nedotkne. Pokud neumíme být otevření, pak nikdo, ani ten největší učitel, nás nedokáže oslovit, ať jsme kdekoliv a děláme cokoliv.

I když jsme už dospělí, v každém stejně ještě zůstává kus dítěte. A toto dítě chce růst, tančit a vyzrát, ale chybí mu správná výživa. Zná totiž pouze jediný způsob, jakým si chce získat uspokojení, a to ten, že se neustále něčeho dožaduje a na něčem ulpívá. Ego stojí v pozadí každého jednání, neustále něco řídí, něčím nebo někým manipuluje anebo se něčeho snaží zmocnit.

Někdy pociťujeme ve své nespokojenosti úlevu, ale vzpomínky brzy vytvoří opět nové ulpívání. Snažíme se opakovat své minulé zkušenosti a hledáme stále nové způsoby, jak potěšit nebo uspokojit sebe či jiné. A přesto je náš život z velké části zoufalý a frustrující. Ačkoliv všichni toužíme po štěstí, jen málokdo ve zdánlivě nekonečném kolotoči očekávání a následných zklamání svého cíle dosáhne. Tento bludný kruh lze však ukončit. Jakmile se vzdáme lpění a žádostivosti, otevře se před námi možnost duchovního růstu a my můžeme najít opravdové štěstí. Pomysleme například na včely, které se živí nektarem květů, a přesto na květech nijak neulpívají.

Existuje tedy způsob bytí, v němž ego není. Můžeme přece pouze být, zapomenout na ego, odhodit je a úplně se uvolnit. Nepotřebujeme neustále myslet na to, co je "moje" a co "tvoje", na ztrátu či zisk. Pouze v sobě nechme rozpínat relaxující pocit klidu a radosti. Pak se začne rozšiřovat i naše bdělé vědomí -- vědomí osvobozené od ega, očekávání, posuzování a ztotožňování. Když se to naučíme, skutečný růst může začít.

Jakmile jednou vědomě rozpoznáme, že očekávání vede pouze ke zklamání a frustracím, pak nás neustálé ulpívání již nepoutá a my jsme konečně s to otevřít se vůči svým zkušenostem, protože uspokojení lze najít v čemkoliv. Například i obyčejná procházka nás může více rozradostnit než nějaká rafinovaná zábava. Dokud ale neotevřeme své srdce, nacházíme jen málo inspirace, vnitřního světla a vřelosti, jež by nám byly oporou, neboť si svým egoismem neustále podkopáváme půdu pod nohama. Nikdo kromě nás samých nám v podstatě nemůže pomoci, pokud my sami neuděláme první krok, nezaposloucháme se do svého vnitřního hlasu, nepovzbudíme se a nedodáme si sebejistoty tím, že vlastní srdce přijmeme jako své útočiště.

Začněte tedy tím, že se zaposloucháte do svého srdce, do svých pocitů a myšlenek, do svého vnitřního dialogu. Věnujte velkou pozornost všemu, co se ve vás odehrává. Nejdříve se samozřejmě budete příliš posuzovat a svou bezprostřední zkušenost odmítat pro nelibost, jež se ve vás díky tomu často objeví vůči sobě i druhým. Nebo se budete cítit otupěle a ztrnule, budete mít sevřené srdce nebo nebudete cítit vůbec nic. Proto velmi obratně, opatrně a s citem naslouchejte svým pocitům. To je velmi důležité. Naslouchejte svému srdci, doslova naslouchejte jeho tlukotu. Obyčejně si ani nejsme vědomi, jak rychle nebo pomalu naše srdce tepe. Nerozptylujte se myšlenkami a koncepty, naslouchejte jen svému vnitřnímu hlasu a najednou se budete cítit daleko volněji a radostněji.

Když nasloucháte velmi pozorně, můžete někdy dokonce zaslechnout něco i uprostřed ticha. Není to ovšem ten zvuk proudění vnitřní energie, který vnímáte, když tělo prochází přirozeným procesem uvolňujícího se napětí, nýbrž k vám hovoří vaše myšlenky. Jestliže jsou vaše smysly skutečně klidné a tiché a jste-li opravdu uvolnění i soustředění, pak můžete v sobě zaslechnout různé tóny. Někdy vysoké a pronikavé, jindy hluboké, to závisí jen na vaší individuální zkušenosti. Ve skutečnosti existuje deset různých tónů a každý z nich má svou specifickou vibraci. K tomu, abyste je ale mohli rozeznat, si musíte nejprve prohloubit soustředění a bdělost do takové míry, až budete naprosto pozorní a zcela se otevřete.

Je však důležité se o takovou zkušenost nijak nesnažit. Proto je třeba se uvolnit, vyhnout se roztěkanosti a neztrácet bdělé vědomí. Někdy se stává, že po delší meditaci, když už jste velmi klidní a pozorní, můžete v těle zaslechnout krásnou a jemnou hudbu, jakousi tichou hudbu mezi myšlenkami. Díky meditaci a své citlivosti se tuto hudbu naučíte vnímat.

Dokud nejsme schopni naslouchat uvnitř svému vyššímu jáství, musíme se naučit přijímat sami sebe a mít se rádi. Časem se naše srdeční centrum přirozeně samo otevře; a toto je začátek cesty otevřenosti, soucítění a našeho závazku. Jakmile jsou naše tělesná centra otevřena, je snadné poznat určité mentální a fyzické znaky nebo energie, jež mají vliv jak na emoce, tak na nervový systém. Pak doslova cítíme, jak je naše srdce otevřené a jak dobře s ním komunikujeme.

Jakmile se jednou naše srdce otevře, celá existence se nám bude zdát přirozeně krásná a v harmonii. To není nějaká další fantazie -- skutečně je možné tento pocit mít, a právě to je jádrem duchovní nauky. Samo srdce nám odhalí všechno poznání. Proč srdce, a ne mysl? Protože ego kontroluje hlavu, a srdce je proto daleko otevřenější a svobodnější.

Jakmile se srdce jednou otevře, žádný problém již není natolik velký, aby se nemohl vyřešit. Můžeme ztratit majetek, přátele i celou rodinu, ocitneme se sami a nebudeme mít nikoho, kdo by nás podpořil nebo vedl, a přesto najdeme oporu ve svých nejvnitřnějších pocitech, v tichém nitru. Tím, že použijeme vnitřních zdrojů, jsme schopni se snadněji vyrovnat s komplikovanými emočními a intelektuálními situacemi, protože se již nenecháme zaplést do žádného problému. I kdybychom dokonce měli čelit smrti, budeme pokojní, klidní a vyrovnaní.

Potřebujeme tedy jen povzbudit v sobě vřelé a pozitivní pocity. Tato vřelost není žádná povrchní ani sentimentální emoce, která by nás mohla vyvést z rovnováhy a která často podporuje paniku namísto klidu. Je to ve skutečnosti ryzí, nefalšovaná otevřenost, kterou cítíme jako hlubokou vřelost ve svém srdci, neboť srdce se již stalo naším útočištěm a pravým domovem.

A právě zde, v centru srdce, se naše přirozená podstata plně rozvíjí. Když se srdce otevře, všechny bloky zmizí a duch intuice prodchne tělo, a celé naše bytí se tím oživí. O tomto "duchu" se někdy hovoří jako o esenci lidské energie nebo jako o podstatě pravdy. Ale ať jej nazveme jakkoliv, dokud mu neumožníme, aby pronikl celým naším bytím, pak tělo může být aktivní, ale srdce zůstane uzavřené, a my tak zůstáváme sami sobě cizí.

Jsme-li schopni spojit mysl se srdcem a jednání s intuicí, pak náš život získá opravdový smysl. Problémy s emocemi se automaticky zmírní a my v sobě najdeme inspiraci, vhled, motivaci i sílu ke změně. Přirozeným způsobem začneme sami sebe obohacovat vlastní vnitřní energií, nově se motivovat a nabývat sebejistoty. Pohlédněme tedy do svého srdce a snažme se vidět, co se v něm děje. Toto je klíčová příprava k tomu, abychom v životě poznali pravdu.
Návštěvník
 

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 25. led 2016 15:07:16

9. Co je vlastně Srdce?
Posvátné texty jej popisují slovy:
Uprostřed prsou, v hrudníku a nad břichem se nachází šest orgánů různých barev (nejedná se
o čakry – pozn. v textu knihy). Jeden z nich, podobající se poupěti lotosu a umístěný na dva
prsty vpravo od středu hrudi, je Srdcem. Poupě směřuje dolů a uvnitř je drobounký vstupní
otvor, jež je místem neproniknutelné temnoty (nevědomosti), plným tužeb. Veškerý nervový
systém (nádí) je na něm závislý. Je to sídlo životních sil, mysli a světla (vědomí).
Samotné Srdce (hridajam), ačkoli je takto popisováno, znamená pravé Já (Self, átman).
Třebaže je označováno termíny jako bytí, vědomí, blaženost, věčnost a neomezenost (sat,
čit, ánanda, nitja, púrna) neobsahuje žádné rozdělení ve smyslu vnější a vnitřní, či nahoře
a dole. Tento stav, ve kterém všechny myšlenky docházejí svého konce, se nazývá Self. Když
je tento stav dosažen – takový, jaký je – odpadají tím všechny dohady o tom, zda je Srdce
umístěno v těle či mimo něj.
Návštěvník
 

Re: Vstup do mého srdce ve svém nitru

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 27. led 2016 20:03:33

♥♥♥ ČLOVĚČE,


VSTUP DO MÉHO SRDCE VE SVÉM NITRU.
NENÍ MÍSTA, NENÍ STAVU VĚTŠÍ LÁSKY, KRÁSY A RADOSTI!

HLEDÁŠ CESTU ZA MNOU A CÍTÍŠ SE SÁM
A PŘESTO JSEM V TOBĚ A JSEM TEBOU.

NENÍ SAMOTA, NENÍ SMUTEK, NENÍ BOLEST, KDE "JÁ JSEM"
HLEDÁTE MĚ, VYDÁVÁTE SE PO CESTÁCH ZA MNOU.

NIKAM NECHOĎTE, NIKDE MĚ NEHLEDEJTE.
JSEM VODOU VAŠÍ VLASTNÍ STUDNY.
JSEM PRAMENEM Z NĚHOŽ TRYSKÁ VODA VAŠEHO VLASTNÍHO SRDCE.
JSEM MLÉKEM Z NĚHOŽ ŽIJETE.

NENÍ MEZI NÁMI VZDÁLENOST.
JSEM JEDNO S VÁMI . JSEM ŽIVOTEM VAŠÍM.
MÁM SRDCE STÁLE OTEVŘENÉ A RUCE LÁSKY VZTAŽENÉ K OBJETÍ.

NEVYDÁVEJTE SE NA CESTU OD JEDNOHO KE DRUHÉMU.
BUDETE ZNAVENI, PROTOŽE ČLOVĚK ZE SVÉ LIDSKÉ PODSTATY,
BYŤ JEHO LIDSKÁ LÁSKA BYLA VELIKÁ, NEMŮŽE NAPLNIT VAŠE NITRO.

TO JE MŮJ CHRÁM - DŮM OTCE MÉHO,
KAM SE NAVRACÍ "SYN" Z MARNÝCH CEST,
ABY POZNAL, ŽE TO, CO HLEDAL, NALEZL TAM,
ODKUD ODEŠEL.

...DÁM TI PROŽÍT JEDNOTU SE MNOU.
VRAŤ SE DO MÉHO SRDCE, KTERÉ JE TVÝM VLASTNÍM.
DARUJ MNĚ SÁM SEBE PRO DRUHÉ.
BUDEŠ ROZDÁVAT A NEBUDE UBÝVAT.

VYPRÁZDNÍŠ VŠAK DŽBÁN SVÉHO EGA.
AŽ BUDE PRÁZDNÝ, NAPLNÍM JEJ PO OKRAJ SÁM SEBOU, A BUDEŠ MOCI TĚŠIT A NAPÁJET OSTATNÍ.

UKÁŽEŠ JIM SÁM NA SOBĚ ZDROJ UZDRAVENÍ A RADOSTI.
STANEŠ SE UZDRAVENÍM A RADOSTÍ PRO SVÉ BLIŽNÍ.

JSEM S TEBOU PO VŠECHNY DNY DO PŘEMĚNY TMY VE SVĚTLO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ.

MILOVAL JSEM TĚ DŘÍV, NEŽ JSI SE NARODIL,

DŘÍV, NEŽ SE ZRODILA HMOTA.

MILUJI TĚ A NEPŘESTANU MILOVAT...

JSEM ONLINE

AMEN ♥♥♥
Návštěvník
 

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 27. dub 2018 12:29:08

Mudita - radost z radosti


Radostivost
Jan Lípa


Motto: "Nad radost nic v světě není,
budiž zdráva radosti,
vstupujeme opojeni
ve Tvé krásné království."
Beethowen, 9. Symfonie - Óda na radost


Bezpříčinná radostivost byl stav, na který si ze svého dětství vzpomněl Gautama Buddha a který jej přived na Střední cestu, jak popisujeme v textu Vzpomínka na Buddhu. V Čechách pak dokonce na radostivosti založil mistr jedné z českých buddhistických škol celou nauku. Sám jsem se jednou ptal Evžena Štekla: Co kdybych navodil stav radostivosti a udržoval jej stále? Evžen odpověděl pro něj s charakteristickým důvtipem a vtipem: Teď si na to kápnul, dělat totiž můžeš cokoli! Mínil tedy ke cvičení čakramů a bdění. Ale jak je to tedy s onou radostivostí?

O radostivosti mluvil i Ježíš Kristus. Je jen škoda, že se zmínky o ní v Evangeliích prakticky nedochovaly. Výjimkou jsou názvy Evangelií, tedy slovo evangelium jako takové je odvozeno z řeckého euangelion - dobrá, radostná zpráva. Ježíš mluvil o tom, že vše se děje tak, jak má, Vše k větší slávě Boží, všechno je tedy v nejlepším pořádku. Mluvil ale také o překonání prvotního hříchu, jehož zatížení je pouze iluzorní, i tom, že všichni jsme již spaseni. Spása je naší přirozeností a naším normálním stavem. Spása je nám blíže, než bychom si mohli myslet. Je všem dostupná a nikdo z ní není vyčleněn. Je tu stále, je všude, je teď, j právě v onom přítomném okamžiku - v Teď. Přesto si ji v tzv. normálním stavu neuvědomujeme a musíme o ni bojovat. Setřít nános nevědomosti, který ji zakrývá a prozřít. Očistit, vyprázdnit svou mysl, jež je božské podstaty, či buddhovské? Je zajisté více než pozoruhodné, nakolik se Ježíšovo učení blíží vadžrajáně, nakolik je podobné, ba přímo až shodné a ve své době pochopitelně také zcela revoluční.

Je fakt, že s radostí jde všechno lépe, jak se říká. Pochopitelně i meditace či samotné celodenní bdění. Ovšem její úloha vychází ještě z něčeho jiného. Podíváme-li se na popisy vnorů, zjistíme, že první čtyři vnory výborně popisuje Slovo Buddhovo v negativním smyslu tak, že vypočítává, která z vásan a vlastností již v tom kterém vnoru chybí a je překonána, odstraněna. Čtyři vyšší vnory pak popisuje Kniha chudoby (121. sutta Majjhima Nikaya - Sbírky středních řečí nazvaná Krátká Buddhova řeč o prázdnotě - Cula-Suňňatta Sutta) jako formu rozšířeného vědomí či phova, přesun vědomí.

Před mnoha lety jsme se s Michalem Harantem pokoušeli o pozitivní definici jednotlivých čtyř nižších vnorů dle pro ně charakteristického průvodního jevu. Prvnímu vnoru pak bylo nutno přiřadit právě onu bezpříčinnou radostivost. Tou tedy začínají všechny vnory, jí začíná samotná meditace. Pro druhý vnor je charakteristický klid, pro třetí jasné vědomí a čtvrtý vyrovnanost. Z vyšších vnorů je pak pro pátý charakteristická neomezená sféra prostorová, pro šestý neomezená sféra vědomí, pro sedmý sféra nebytí a pro osmý pak rozhraní možného vnímání. Dosahování vnorů však nemusí probíhat tak, jak je mnohé texty a různí učitelé popisují a do značné míry tím i oddalují jejich dosažení, tedy postupným a časově dlouhodobým vstupem do jednotlivých vnorů, dle biblického: Sami do Království nebeského nemohou a jiným v tom brání. Ale mohou proběhnout v jednom okamžiku všechny najednou, či spíše okamžitě po sobě. V zásadě platí, že pokud se objeví první vnor, již tu jsou i všechny ostatní, jak může doložit autor tohoto textu z vlastní praxe. Naše mysl však musí být připravena - čistá, prázdná a bdělá!

Radostivostí se tak na jednu stranu dostáváme přímo do 1. vnoru, na stranu druhou ji koncentrace tohoto vnoru přímo poskytuje. Jedná se tak o vzájemné sepjetí, zpečetění obou. Radostivosti však můžeme dosahovat i jinak než jen koncentrací, například skrze podklady všímavosti - tedy bděním, ale může ji dobře zprostředkovat i vhodná četba. Na tomto místě je nutno zmínit a doporučit knihu Ohnivý keř od Kartla Weinfurtera, s níž měl autor těchto řádek vynikající zkušenosti i přesto, že jde o knihu křesťanské mystiky, tedy nebuddhistickou. Stejného účinku však můžeme dosáhnout i studiem Evangelií a dalších novozákonních textů, spisů Ramana Maharišihi či Fráni Drtikola nebo studiem vadžrajánových textů, tedy těch, které učí, že osvobození není nic neobvyklého, že je naším přirozeným stavem, že tu je, bylo a bude vždy.

Jednotlivé stupně vnorů a způsoby jejich dosahování popisuje 8. člen stezky. Avšak tento je nutno praktikovat společně s ostatními a nezapomínat na 7., který učí pozorování všímavosti, jíž je dosahováno osvícení, jak uvádějí buddhistické texty. Tedy lépe řečeno kombinací praxe 7. a 8. členu.

Jak taková radostivost vlastně vypadá? Nejlépe by se dala popsat jako mírný, klidný, vlídný a laskavý stav štěstí plynoucí z prožívání přítomného okamžiku - jasně zářícího, čistého a prázdného Teď. Nicméně je pochopitelně subjektivním prožitkem a třeba byste ji popsali jinými slovy. Záleží tedy především na zkušenosti.

Samotnou praxi radostivosti nacházíme v buddhistických textech a jejich návodech jako metta, karuná a muditá, na něž tímto odkazujeme, a proto na tomto místě nebude blíže rozebírána. Otázkou ovšem, která se nutně nabízí, je, zda vědomé, cílené navození bezpříčinné radostivosti je bezpříčinné. Ale to nás trápit nemusí, neboť praxe sama ukáže nejvíce. Jinou otázkou je, zda udržovat tento stav radostivosti či jakýkoli jiný stav nebo upřednostnit bdění. Ale i na to můžeme odpovědět podobně jako v článcích Mantram a Zvnitřnění - radostivost, podobně jako mantru, lze využít jako meditační podklad a to i během celého dne, např. pokud se nám něco bdění ztěžuje. Cesta onoho zmíněného českého mistra byla právě cestou stavů. Stav jako takový a jeho udržování je pak koncentrací, jíž lze zařadit do 8. členu Stezky, zatímco bdění je samo o sobě praxí 7. členu. Užití bdění je však předepisováno i pro člen 8. Je přeci jen základní a univerzální meditací předanou Gautamou Buddhou.

Radostivost pro radostivost samotnou může být jistě kouzelná záležitost. Radostivost tak může být vhodným doplňkem praxe. Nemusíme ji sice přímo vyvolávat a udržovat, ale rozhodně bychom ji vzhledem k jejímu významu měli zaznamenávat, všímat si jí. Nicméně, to je právě ta Síla, že To přijde samo, říkával Evžen Štekl. A pokud přijde, plně vědomě ji prožívat, koupat se v ní. Je jednou z podmínek vedoucích k poznání. Ty jsi To! A proto se radujte! Již jste spaseni!
http://silamoudrosti.unas.cz/cs/lipa/li ... ost_cs.php
Návštěvník
 

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 25. zář 2018 12:31:02

Stav duchovního probuzení, který umožňuje okamžité uvědomění pravdy.

Vzhledem k tomu, že v češtině pro duchovní osvícení žádný speciální jednoslovný termín neexistuje, lze tento výraz překládat jako sanskrtský pojem bódhi (duchovní probuzení), jenž odpovídá japonskému slovu „satori“ (nebo „kenšó“). Tento jev duchovní povahy nemá naprosto žádnou spojitost s nějakým optickým světelným jevem.

V případě autentické zkušenosti duchovního osvícení se tímto výrazem přesně míní mimořádný okamžik, kdy si lidská bytost výrazně uvědomí blažené božské prázdno (v sanskrtu „šúnjatá“, japonsky „ku“), které je samo (svou vlastností mikrokosmu) jako celý vesmír (makrokosmos, v němž se nachází).

Tento zásadní prožitek, jímž duchovní osvícení je, je jediný, který umožňuje bytosti okamžitě si uvědomit a pochopit skutečnou božskou povahu každé bytosti, věci nebo jevu.

Protože představa osvícení je mnohdy směšována s pojmem světelného jevu a nejrůznější světelné (fosfénové) projevy mylně považovány za osvícení, dospělo se k tomu, že ve většině případů je upřednostňován pojem „duchovní probuzení“, který je mnohem blíže pravdě.

Božská blažená prázdnota, kterou si v tu chvíli náhle uvědomíme, není, jak bychom se mohli domnívat, prázdnota nicoty, ale prázdnota nezachytitelného, nemožnosti myšlenkově i smyslově uchopit a zcela pojmout nevýslovnou nekonečnost, která se náhle odhalí za bytím i nebytím. Tato blažená prázdnota není nějakou konkrétní věcí, kterou by lidská bytost mohla pochopit. To lze jedině s podmínkou určitého překonání hranic ega a splynutím jí samé s tímto prázdnem v důsledku její transformace na prázdnotu.

Například dokonalé osvícení Buddhy Šákjamuniho je mezníkem počátku objevování toho, v čem spočívá jeho skutečná nesmrtelná povaha neboli jinými slovy jeho dharmy. Ve své vlastnosti základního přirozeného zákona makrokosmu je dharma nerozlučně spjata s karmou: lidská bytost může uskutečnit svou dharmu jedině v mezích své karmické situace. Buddha říkal: „Činy a schopnost lidské bytosti porozumět závisejí do velké míry na její karmě.“ Proto je Buddhovo dokonalé osvícení mezníkem počátku Buddhovy dharmy neboli jinými slovy toho, co bylo později nazváno „buddhismem“, jenž není ničím jiným než duchovní naukou duchovního osvícení.

Bez nevýslovné zkušenosti osvícení nelze hovořit o buddhismu. Ačkoliv je duchovní osvícení svou povahou vždy totožné se sebou samým, existují různé stupně duchovního osvícení.

Přirovnáme-li analogicky jev osvícení ke zdi, kterou chceme prohlédnout, je možné tak učinit a dostat se „za“ prostřednictvím maličké dírky, ale i úplným rozmetáním naší překážky, jako je tomu v případě dokonalého osvícení Buddhy. Mezi těmito dvěma extrémy nacházíme, co se osvícení týče, veškeré možné stupně jeho intenzity. Rozdíly v jasnosti a přesnosti náhledu, který je možné získat, jsou tudíž obrovské, a to i přesto, že předmět náhledu je ve všech případech stejný. Tento příklad nám umožňuje vysvětlit a snáze pochopit, jak a jakým způsobem mohou nastat tyto rozdíly ve stupni osvícení, ale zároveň vede k chybnému způsobu představování si záhadné reality duchovního osvícení jako nějakého předmětu, který může být vnímán vnějším subjektem. Navíc tento příklad může vzbudit falešný dojem oddělenosti mezi světem osvícení, blažené prázdnoty a absolutna – a světem jevovým, což bychom si v žádném případě neměli myslet. Pravé hluboké osvícení nám vždy odhaluje, že blažené prázdno a jevy, absolutno i relativita jsou jedním.

Jedinečná zkušenost opravdové skutečnosti se vždy odhaluje přesnou niternou zkušeností nevýslovně pociťované jednoty. „V tu chvíli je forma vnímána jako blažené prázdno a blažené prázdno je zakoušeno jako forma,“ říká pojednání východní moudrosti „Mahápradžňá paramitá hrdájasútra“, což v překladu znamená „Pojednání o podstatě srdce“. V této jedinečné chvíli si osvícený uvědomuje, že neexistují a že nikdy neexistovaly dva různé vesmíry. V těchto zásadních okamžicích je u osvíceného překonáno ego, ve fázi hlubokého osvícení (ego) zemře a náhle zmizí. Jeden starodávný text zenové moudrosti nám přináší dokonalé poznání toho, co se v tu chvíli děje: „Ten, kdo díky osvícení zemře ještě dříve, než zemře, nezemře nikdy, ani poté, co zemře.“

Vznešeným důsledkem tohoto zdánlivého zániku, této velké smrti, je velký nesmrtelný život, život v Bohu, plný míru, blaženosti a naprosté svobody.
https://www.jogin.cz/slovnik/duchovni-osviceni/
Návštěvník
 

Re: Zůstaňte ve svém srdci...

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 03. zář 2019 22:26:42

Návštěvník
 

Re: Otevřené srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 27. zář 2019 8:12:46



Prázdnota ... a Srdce otevřené. Srdce otevřené znamená bez závoje mysli ... pak vstoupí Milost Já. Srdce otevřené znamená být v Tichu, bez mysli... když je tam mysl, není to Ticho. Mysl neustále těká a mění se... proto přijímá jen prožitky. Ticho znamená žádný pohyb, žádné změny. Já nikdy nevidí mysl... Já je to Srdce. Já neboli Srdce leží mimo mysl. Proto žádný pohyb, žádné změny, žádné nápady, žádná činnost mysli - to je Srdce.

Milost proudí neustále. Člověk ji přijímá podle vyspělosti své mysli. Uvnitř mohou být myšlenky, ale jdou si svou cestou. Nepůsobí žádný problém. Proč? Kdo odevzdal své Srdce božskému Já, není připoután ke své mysli.

Někdy je Srdce otevřené, jindy zavřené. Pokud ulpíme na myšlence, Srdce se hned zavře ... a pak ego vchází do filmu. Pokud máte pořád otevřené Srdce, žádný film se nekoná ... je tam neustále prožitek Já. Tolik lidí je na úrovni mysli. Někdy tam mysl není a v ten okamžik se otvírá Srdce, ale oni ten opravdový stav Já hned ztrácí za závojem mysli. Ten závoj je iluze. Pokud spočíváte pořád v Klidu a Blaženosti, neznáte dualitu ... to je pak božské Já. Je snadné tohle pochopit.

Spočívejte v míru ... nic víc není třeba! Pokud ulpíte na jakékoliv myšlence, ptejte se: "Kdo jsem já?" a buďte v Klidu ... buďte v Tichu.

Nepřemýšlejte, neusilujte, nevzpomínejte ... Já nemá žádné potřeby. Někteří lidé ztrácí zážitek Já kvůli připoutanosti k mysli, někteří ztrácí zážitek Já přemýšlením o svých zážitcích, někteří ztrácí zážitek Já diskutováním, někteří ztrácí zážitek Já tím, že se snaží zkoušet jiné. Falešné já zná tolik způsobů, jak naplňovat svoje plány, že člověk není schopen pochopit jeho činnost. Ale Gňáni vidí každý pohyb, každou myšlenku, každou akci falešného já ... proto nikdy neztrácí své Vědomí.

Svět nepotřebuje vaše zážitky, svět nepotřebuje vaší přítomnost, svět vás nepotřebuje! Protože všechno je iluze ... žádný svět není. Před narozením jste snad znali svět? Proč to zbytečné mluvení o světě, o lidech ... ztrácíte svou sílu, ztrácíte čas. Neznali jsme je před narozením a po smrti ty lidi zase opouštíme. Pomohou nám dosáhnout osvícení?

Osvícení nikdy nepřichází z našeho úsilí... Osvícení je velmi snadné. "Ale proč je to tak těžké, proč je to pro nás nemožné?". Zbytečně přemýšlíme, těkáme a lpíme - v tom je ten problém. Všechno je to zbytečné, protože všechno je dílem božského Já.

Je něco uvnitř? Ne, uvnitř nic není. Jenom výtvory podle vašich zájmů, tužeb či připoutanosti. Pokud nemá vaše mysl zájem o svět, automaticky se vrací tam, odkud přišla. Není potřeba úsilí. Pokud mysl nevychází ven, automaticky vstupuje do Já. Není potřeba úsilí ... mysl se sama vrací Domů. Tím domovem je Srdce.

Osvoboďte se od své mysli ... buďte stále volní. Jako letící pták. Buďte uvnitř svobodní. Nepotřebujete žádné myšlenky, žádné nápady, žádnou mysl ... protože moc božského Já není nikdy omezená. Pokud vás něco napadne, okamžitě vás to sváže a je pak těžké uniknout z těch pout.

Poznejte Boha bez své mysli. Sledujte svou mysl s pozorností a mysl zmizí. Když se něco objeví, ptejte se: "Kdo jsem já?". Bůh nemá mysl. Bůh nemá tvar ani jméno. Mysl nemůže poznat Boha.

Snažíte se odstraňovat všechny těžkosti a problémy. Kde však jsou? Jsou v mysli. Vy si ale myslíte, že problém je vně vás... on je jenom v mysli. Proto ať jdete kamkoliv, či cokoliv uděláte, problém to nevyřeší.

Hleďte dovnitř ... mysl jsou myšlenky. Myšlenka znamená tvar a jméno... každá myšlenka má tvar a jméno. Má-li to tvar či jméno, je to myšlenka, mysl. Hleďte dovnitř... povstává tolik myšlenek, statisíce myšlenek... Mysl má statisíce myšlenek... rychle se pohybují... tolik pohybu, tolik změn. Vy vidíte ty myšlenky, celou mysl. Ale Já leží mimo mysl - Bůh leží mimo mysl. Mysl vychází z Já, ale pokud přijde myšlenka, okamžitě kvůli ní zapomínáte na Já a na Boha. Myšlenka má tvar a jméno, Já nemá tvar ani jméno, takže se vzdalujete daleko od Já. Bůh nemá tvar, jméno, tělo, svět, mysl, vědomost, vědění, pohyb, změnu. Bůh nezná úsilí. Bůh je stále Přirozený a je všude.

Vaše mysl vychází z Já a pokud je připoutána k tělu, okamžitě si myslíte: "jsem tohle tělo" a ta myšlenka putuje po světě jménem těla. Každá vaše myšlenka se ztotožňuje s tvarem a jménem, a nikoliv s Já, proto každá myšlenka je problém, každá myšlenka je ego, každá myšlenka je iluze. Jak tedy poznat Já? Někdy si říkáte: "Jsem božské Já", ale myšlenka "Jsem božské Já" je také v mysli. Já nemá myšlenky... každá myšlenka je ego.

Pokud máte uvnitř Klid, pak ten Klid není výsledkem vašeho úsilí. Pokud tam nejste, pokud mysl tam není, pak zůstává pouze Já. Klid je energie Já. Proto Klid nepřichází z vašeho úsilí. Pokud tam není mysl, pokud mysl zmizí, zbyde Já. Pokud tam není pozorovatel, pak to je zážitek Já a to je váš přirozený stav. Zážitek Já není výsledkem vašeho úsilí, protože každá myšlenka je iluze.

Pokud si myslíte: "jsem božské Já", pak je to falešné já, je to ego. Vy jste božské Já, ale jak to můžete říct? Skrze myšlenku, skrze mysl? Ne. Mysl musí zmizet a musí tam být plné Vědomí... tohle není stav bdění, snění nebo hlubokého spánku. Není tam žádné úsilí, žádná metoda. Jakákoliv metoda meditace je jen v mysli.

Bůh vládne vesmíru ... Bůh ví všechno. Požehnání božského Já vstupuje do vašeho Srdce velmi přirozeně skrz Boha nebo Gurua. Není možné dostat požehnání skrz ego. Ego stále vytváří myšlenky, které jsou iluzí, proto nikdy nepozná Božské Já. Proto celý váš život, od narození až do smrti, je iluze. Celý váš život je k ničemu, protože nepoznáte nic trvalého ... jen pomíjivá lákadla, dočasnou úlevu, prchavé štěstí. Každý člověk žije jen kvůli pomíjivým věcem ... všechno je pomíjivé.

Pohleďte dovnitř, vynořují se statisíce myšlenek. Myslíte si, že tohle je život. Myslíte si, že ty myšlenky značí realitu. Žijete jimi, necháváte se jimi vést, jste k nim připoutaní po celý svůj život; ale ty myšlenky jste si stvořili sami. V hlubokém spánku se myšlenky netvoří, není žádný problém, žádné tělo, žádný svět. Před narozením a po smrti nevíte o těle ani o světě. Myslíte si, že víte všechno, ale je to znalost iluze. Ve vaší mysli jsou tisíce myšlenek. Bůh však spočívá mimo mysl.

Jak dosáhnout božského stavu? Pomocí mysli? Ne. Mysl a všechny myšlenky jsou daleko od božského Já. Mysl vytváří pouze iluzi. Vy si ale myslíte, že to všechno je reálné a pravdivé. Co je to ego? Vytváření myšlenek je ego. Vaše mysl, vaše myšlenky vytváří svět a vy žijete podle toho, jak jste si svět vytvořili. Chodíte sem, tam, sem, tam, ... ale všechno je iluze. "Och", myslíte si, "tohle je dobré, to mi pomůže, tohle potřebuji". Co znamená potřebovat? Co znamená jakékoliv slovo, jakákoliv idea, jakýkoliv pocit? Co je skutečnost? Nepřítomnost mysli, zmizení mysli je skutečnost. To je permanentní, to je stálé. Váš přirozený stav nezná smrt. V mysli jste dobří nebo špatní; v božském Já není dobré nebo špatné. Já nemá mysl, Já je pořád stejné. Proto ten, kdo chce Realizaci, má pracovat vždycky jen uvnitř.

Odkud přichází ty myšlenky? V hlubokém spánku myšlenky nemáte, někdy během meditace je nemáte. Proto najděte zdroj těch myšlenek. Pokud chcete nalézt zdroj těch myšlenek, musíte vstoupit dovnitř. Jak vstoupit dovnitř? Pokud máte nějakou touhu, mysl se okamžitě připoutá k té touze a vy jste venku, daleko od Já. Když se touha naplní, mysl se vnoří do Já a v ten okamžik zažíváte trochu spokojenosti, trochu radosti a klidu... ale je to pomíjivé, protože další myšlenka a další touha přichází... a tak to jde celý život stejnou cestou. Žádné řešení není trvalé, neexistuje spása. Proto vaším úkolem je vstoupit dovnitř.

Vaše mysl stále vytváří tisíce nápadů a tužeb, pořád se hýbe a mění. Je to jenom sen! Ten sen není božské Já, božské Já nemá sny! Proto se svými nápady a se svými touhami nikdy nevstoupíte do božského Já. Proto musíte dovnitř. Dovnitř neznamená hledět dovnitř, dovnitř neznamená vidět světlo, vidět prázdnotu. Dovnitř neznamená jít dovnitř, není kdo by tam šel. Skoncujte však se svou připoutaností, skoncujte se svými touhami - takto se vstoupí do Srdce.

Božské Já ví všechno... ví, co je pro vás dobré, ví, co potřebujete. Ego zbytečně vytváří nesmysly. Proto vaší povinností je to zastavit, odstranit! Potom přichází velmi přirozeně energie božského Já a sílí. Realizace Já znamená skoncovat s připoutáním k vlastní mysli. Odstraňujete své myšlenky a touhy z milosti božského Já nebo Gurua, nikoliv vlastním úsilím. Zastavte své myšlenky a všechno se děje z milosti božského Já nebo Gurua. Jděte, dělejte cokoliv bez připoutanosti a s Klidem a energie Já se bude zvětšovat. Nepřipoutanost k mysli - to je zážitek božského Já.

Člověk, který realizoval Já také vidí svět. Žije jako ostatní lidé. Jak? On není svázaný s žádnou myšlenkou. Není připoutaný k žádné metodě, k žádnému světlu, k žádné zkušenosti, k žádnému pocitu, k žádné věci. Není připoutaný, protože Já je nezávislé a není svázané s ničím. Jak se pak Realizovaní lidé pohybují po světě, jak mluví s ostatními, jak mohou radit hledajícím? Osvícený člověk nemá ego. Není připoutaný k žádné myšlence, pocitu ani zkušenosti... protože nemá ego, pouze božské Já.

Každá myšlenka má ego, proto každá myšlenka znamená problém. Ihned povstane dualita... dobré/špatné, láska/nenávist, obliba/odpor. Všechna dualita povstává zároveň s egem. Když však své ego odstraníte, pak jsou všechny myšlenky bez ega. Když odstraníte ego, zmizí dualita. Ten kdo nemá ego je božským Já. Ten pak vidí, že všechno je stejné, že všechno na světě je si rovno, protože tvůrce duality zmizel. Neexistují rozdíly, protože Já nezná rozdíly. Ego vždycky vytváří rozdíly, proto odstraňte své ego; pak není možné vidět rozdíly, protože v Já není tvůrce rozdílů. Proto musíte zabít své ego! Do té doby, než zabijete své ego, není žádný problém vyřešen. Pokud zabijete své ego ... zmizí dobré a špatné, láska a nenávist, a veškerá dualita ... pak jste božským Já.

Gňáni proto hovoří se všemi hledajícími Srdcem, upřímně a z celého božského Já. On nezná rozdíly, nevidí tvary ani jména, nezná svět. On nemá ego, nemá mysl, on je božské Já. Gňáni také vidí svět a hovoří s oddanými, cestuje na rozličná místa, ale zažívá pořád stejný stav božského Já. Gňáni zná pouze božské Já... všechno je božské Já.

Myslíte si: "Ach, každý je božské Já" a snažíte se vidět ve všem rovnost skrz své ego ... to je ale vyloučeno. Odstraňte své ego. Gňáni je pořád stejný. Vy myslíte na Boha, ale Gňáni na Boha nikdy nemyslí. V Bohu nejsou rozdíly... není rozdíl mezi Bohem a vámi.

Pokud si vytvoříte nějaký rozdíl nebo oddělenost - pak je to myšlenka, je to ego, je to dualita. Proto stop! BUĎTE ... bez myšlenek, bez zážitků, beze světla, bez vidění, bez prázdnoty. BUĎTE tím Klidem, BUĎTE tím Tichem. Žádný prožívající, žádný pozorovatel. Pokud tam máte pozorovatele, soustřeďte na něj svou pozornost a koncentraci a odstraňte ho. Je něco uvnitř? Pak BUĎTE s plným vědomím, s plnou pozorností ... pak všechno zmizí. Plné vědomí ... bez pozorovatele, bez prožívajícího. Pokud něco vidíte, je tam pozorovatel; pokud něco prožíváte, je tam prožívající. Proto odstraňte všechno co zahaluje božské Já; hleďte s plným vědomím, s plnou pozorností. Hleďte na mysl; neztrácejte pozornost. Každý nápad, každá idea zakrývá váš prožitek Já. Proto odstraňujte ... vše musí zmizet! Musíte mysl zabít pomocí plného Vědomí!

Zážitek Já není nikdy z vašeho úsilí. Vaše touhy, vaše duality, vaše podoba a jméno nikdy nepomohou k Realizaci. Božské Já je zde pořád ... mysl nebo úsilí nejsou třeba. Milost Já spaluje vaše ego, vaše myšlenky, vaší iluzi. Já odstraňuje vše, to je jeho práce. Vy si však myslíte, že to odstraňujete vy. Je to jen velké divadlo, velkofilm.

Vy myslíte, víte, říkáte neustále "já jsem", "já vím", "já mám", "já slyším", "já mluvím". Každá myšlenka obsahuje falešné já, proto musíte falešné já odstranit. Nemyslete na svou Realizaci Já, nepřemýšlejte o své mysli, nepřemýšlejte o světě. Zaměřte svou pozornost na falešné já, pak je snadné ho spálit. Vy máte pouze odstranit samotné falešné já ... nic víc není potřeba. Iluze spočívá na falešném já, takže když ho odstraníte, zbyde samotné božské Já a všechno je božské Já. Všechno... každá myšlenka, každá věc, svět, smyslové orgány a tělo, všechno je božské Já. Pokud neodstraníte falešné já, pak je všechno falešné. Falešné já nemá skutečnou existenci.

Nemusíte nikdy uvažovat o své duchovní velikosti nebo o svém zážitku Já nebo o svém Míru, protože je to božské Já. Je to váš přirozený stav, proto nepřichází z vašeho úsilí. Máte falešné já, proto si říkáte "Jsem skvělý člověk". Odstraňte své falešné já a mluvte pak o své velikosti... mluvte o své velikosti v hlubokém spánku. Hledající mají v sobě Milost ... skrze tu Milost odstraňte falešné já. BUĎTE nehybní... BUĎTE tím Tichem... Božské Já ví všechno. Hleďte na svou mysl skrze vnitřní Mír a Pozornost ... odstraňování se děje přirozeně. Pokud zpozorujete připoutanost k libovolné myšlence, ihned se ptejte "Komu?". Hleďte na svou myšlenku, na svou mysl, s vnitřním mírem a klidem, a každá myšlenka bude snadno odstraněna. Pokud se zeptáte "Komu?" - se jeví ten problém, tahle starost, tahle obtíž - falešné já padne. Ptejte se "Jeví se to mně?", "Kdo jsem já?" - tohle je přímá metoda. Jinak každá zkušenost, každá myšlenka, každá metoda je vytvářena falešným já.

Mysl je nekonečná; pokud ale naleznete zdroj mysli, je to její konec. Do té doby je mysl bez konce. Pokud poznáte zdroj mysli, pokud dojdete k rodišti myšlenek, jste u konce. Nyní je vaše božské Já jenom myšlenkou, protože mysl je nekonečná. Pokud však dojdete ke zdroji myšlenek, pak mysl se stane tečkou v nekonečném božském Já. Žádná mysl - jen božské Já. Potom vidíte a konáte přímo z Já.

Já je nekonečné... Bhagavan Šrí Ramana Mahariši řekl, že Já je neomezené a všudypřítomné, proto i když je někdo od něj daleko, není v tom problém, protože on je vždy všude. Proto žádnou mysl - jen bezbřehé nekonečné Já. Když dojdete ke zdroji mysli, ona zmizí a je tam nekonečné Já. Když mysl zmizí, tak nevíte kdo jste, co jste, a není svět na přemýšlení a probírání ... všude a všechno je jen Já. Pokud víte, kdo jste - to je omezené, to je to falešné já. Božské Já nemá myšlenky, otázky, odpovědi.

K realizaci Já může dojít každý, ale proč to tak dlouho trvá? V mysli je velmi mnoho chyb, proto to zpoždění. Příčinou toho zpoždění jste vy. Pokud neztratíte svůj vnitřní Klid, pokud máte plnou pozornost toho klidu, pak je to snadné a Realizace Já je možná během krátké doby. Neztraťte svůj vnitřní mír a vědomí... vnitřní mír a vědomí nikdy nedopustí přítomnost falešného já. Pokud ztratíte svůj Klid a Vědomí, božské Já je hned zakryto myšlenkami ... ale je to jen iluze a sen. Vy jste Bůh, ale jste slabí v mysli s falešným já. Kvůli svým myšlenkám, kvůli lákadlům, kvůli připoutanosti, kvůli zájmům, jste nyní slabí... slabí... slabí. Zahoďte tu slabost mysli ... tu připoutanost k myšlenkám. "Připoutejte se" k Srdci, k vnitřnímu Míru, k božskému Já! Budete-li "připoutáni" k božskému Já, nebudete mít žádný problém, ani obtíž s kýmkoliv na světě.

Nepřipoutanost je možná skrz vnitřní mír a sebedotazování - "Komu?", "Jeví se to mně?", "Kdo jsem já?". Pokud provádíte metodu jinou než je Klid nebo Sebedotazování, pak tu metodu jen vytváří falešné já. Falešné já zná dočasnou úlevu, dočasnou radost a pouze dočasné zážitky. Toto je přímá metoda pro kohokoliv, kdo upřímně chce Realizaci Já... jiné metody mohou pomáhat k pročištění mysli nebo k tělesnému zdraví. Touhy, připoutanost a přitažlivost věcí nikdy člověku nedovolí cvičit Realizaci Já, protože jsou výtvorem ega a mají velkou moc. Proto pokud vás přitahuje, připoutává či zajímá jakýkoliv tvar nebo jméno, pak zapomínáte a ocitáte se daleko od zážitku Já (Realizace Já). Pokud vás ale přitahuje, připoutává či zajímá božské Já (neboli Srdce), pak je jednoduché Realizovat Já ... do takových lidí vstupuje energie božského Já.

Všechny předměty, všechno znáte skrze mysl. Stejná mysl vidí Gurua a Boha, podoby a jména. Máte dobrý pocit, dobrý zážitek ... ale kdo? Mysl. Pokud máte jakýkoliv dobrý zážitek před jakýmkoliv Guruem nebo Bohem, nebo kdekoliv, v jakoukoliv dobu ... kdo ho má? Mysl. Takže poznáváte svět, všechny zážitky, Gurua, celý vesmír skrze mysl... jenom mysl.

Tahle mysl v hlubokém spánku zmizí. Kde je vaše mysl? Všecho zmizí... takže neznáte Gurua, neznáte Boha a neznáte svět. Proč? Mysl zná jen pokud to má tvar a jméno ... pokud to nemá tvar a jméno, neví nic. Pokud to má tvar a jméno, mysl se stane tím tvarem a jménem a pak je tam dobré či špatné, láska či nenávist, obliba či odpor, povstává dualita. Všechno, každá myšlenka, každý pocit, je mysl. Mysl samotná je iluze. V mysli není realita, protože je v ní tolik změn, tolik pohybu. Ten film letí tak rychle - jak můžete poznat božské Já? Chápete rady Guruů a čtete spousty knih. "Vím všechno", říkáte, ale kde je tahle znalost v hlubokém spánku? V tu dobu nevíte nic, všechno je pryč, všechno mizí. Proč? Protože tohle je jenom film.

Tolik lidí se pokouší o Realizaci Já svou myslí... mysl se pořád mění - mysl samotná je iluze. K čemu je dobrá změna uvnitř iluze? Mysl vidí tvary a jména - samé vlastní výtvory uvnitř i vně. Je tohle Osvícení? Mění se snad Osvícení? Vy jen vidíte film, ne plátno. Za myslí je božské Já. Jak můžete spatřit Já? Vidíte plátno, když hraje film?

Když zavřete oči, vidíte film uvnitř, když je otevřete, vidíte film venku. Neznáte božské Já. Kde je to Já? Ve filmu není... není ve světě, v žádné věci. Když máte mysl, všechno je mysl. Všechno je výtvor mysli, všechno!

Mysl je jako tma, Osvícení je jako když se svítí. Je snad tma, když se svítí? Já leží mimo mysl. Jak byste mohli vidět božské Já svou myslí, svými myšlenkami, svými nápady? Jak se můžete dostat mimo mysl? To jenom mysl říká "Vycházím z mysli, ano tohle je to Já"... to je výtvor mysli, činnost mysli. Žádnou myšlenkou není možné vidět, dosáhnout božského Já. Není třeba božské Já znát. Cvičení a metoda jsou potřebné k odstranění mysli. Cvičení a metoda jsou kvůli odstraňování ... odstraňování... ne přidělávání, ne vidění, ne poznávání.

Tolik hledajících cvičí mnoho hodin s velkými obtížemi a se spoustou myšlenek. "Nemohu se soustředit, co mám dělat? Ano, ještě to zkusím!". Zde nemůžete pochopit svou pozici, protože je to ego neboli falešné já, které se snaží. Je to to ego, které zažívá zklamání a vytváří cvičení a metodu a všechno kolem. Máte se soustředit na jednu myšlenku, a všechny myšlenky se stanou jednou myšlenkou ... ale ta jedna myšlenka je ego, falešné já ... stále je tam pozorovatel. Ten musí zmizet.

Řekněme, že hledající dosáhl stavu beze slov, ale ztrácí svou pozornost, nejsou tam myšlenky, ale je tam pozorovatel ... ještě je tam ego ... proto usíná. Pokud tam nejsou myšlenky, je to samadhi nebo hluboký spánek ve kterém není Vědomí. Vědomí božského Já leží mimo mysl. On tedy cvičí na hluboké úrovni, ale je to stav zapomnění (není tam svět) ... a ego tam zůstává.

Řekněme, že hledající vidí a poznává horu Arunáčalu ... ten nemá Pozornost Já. Je to také stav zapomnění ... nazažívá Pozornost Já. "Jak mám žít, když všechno zapomenu?", říkáte si možná. Ve spánku všechno zapomenete a nemáte Pozornost ani v bdělém stavu. Všechnu znalost ztrácíte v hlubokém spánku a také po smrti. Kde je Pozornost? Leží mimo mysl. Jak a kdy vidíte plátno v kině? Když neběží film, tak ho vidíte. Pokud vnímáte film, vnímáte jen mysl, ne božské Já. Proto nikdy nepochopíte žádného Gurua, žádného Boha, Pána, ... chápete jen své nápady, svá omezení, své změny. Já se nemění... Já leží mimo mysl.

Kdo dokáže skutečně vidět Gurua, kdo dokáže skutečně vidět Boha, kdo dokáže vidět dokonale svět? Ten, kdo má zážitek Já... jen ten vidí všechno skutečně a dokonale. Milost Gurua, milost Boží, milost Já vede k zážitku Já. Jak pomůže Gňáni k získání zážitku Já? On tam nemá film, jen zážitek Já. On nemá mysl, jen Osvícené Já. Proto zážitek Já máte z milosti Gňániho, ne z vlastního úsilí. Když do vás vstoupí milost Já, vaše úsilí a mysl zmizí... jen božské Já - váš přirozený stav - zůstává. Vy jste Já, nejste mysl... Milost přichází zpoza mysli. Když máte zážitek Já, film se zastaví. O přestávce vidíte plátno, ale film pak zase začne, pokud je tam ještě ego. Milost a energie Já vejdou do vašeho Srdce a hned je tam zážitek Já. Ten odstraňuje tendence a touhy - které tam překáží - velmi přirozeně a bez úsilí.

Pokud něco chcete ve světě nebo pro své tělo, tak to povstává ego a zakrývá váš zážitek Já... to mysl zakrývá Já. Božské Já nikdy neodchází ani se nemění, protože božské Já není součástí filmu. Bdělý stav, stav snění a hluboký spánek se přesouvají jeden po druhém po božském Já, ale nedotýkají se ho. Nepřipoutanost přichází s milostí a energií Já ... nikdy skrz mysl. Takže pokud máte vnitřní Mír a Ticho, pak nejste připoutaní. Je nutná pouze nepřipoutanost... ne se učit nebo něco znát. Tomu ale není možné dokonale rozumět, protože mysl to hned zakrývá vašimi zájmy, vašimi ideami - to ego usiluje o své naplnění. Proto... BUĎTE klidní ... Já všechno ví. Ono spaluje, Ono velmi přirozeně odstraňuje bez vašeho úsilí. Dokud neshoří celá vaše mysl, dokud neshoří celé vaše ego, bude existovat závoj iluze.

Všechno závisí na Bohu. Bez Boží Milosti neboli Milosti Já, není Realizace Já možná. Pokud praktikujete upřímně, pokud se odevzdáváte nebo věříte, děje se to z Milosti... mysl Milost nikdy nepozná.

Kdo je na celém světě váš nepřítel? Vaše ego. Kdo je ten nejnebezpečnější padouch na světě? Vaše ego. Kdo je hlavní příčinou potíží, zrození a smrti, všeho? Ten podvodník je ego. Vy ale toho nebezpečného padoucha přehlížíte, v tom je ten problém. Pozorujte své ego, pozorujte svou mysl. Všechny tendence, lákadla a touhy pomalu zmizí ... to ale není vaše dílo, dělá to Milost Já. Proto buďte v Tichu.

Bez účasti mysli mi řekněte kdo jste? Bez vaší mysli není svět. Povězte mi o Bohu, o svém těle a o světě, o čemkoliv, bez mysli? Proto, všechno je mysl ... ale mysl povstává z Já. Proto zážitek Já znamená smrt ega, smrt mysli. Realizace Já je konečná spása.

Voják jde do války ... když má strach, jak může bojovat? Ten, kdo zná touhy, lpění a lákadla, jak může bojovat s egem? Má velký strach ... a ten kdo má strach, ten voják ve válce umírá. A proto vy bojujte se svým egem. Pokud máte odvahu, bojujte se svým egem. Vy jste světlo všech světel celého světa. Vtrhněte dovnitř! Zabijte všechny své touhy a lpění ... ponořte se dovnitř k božskému Já. Nevycházejte ven ... není potřeba vycházet ven do světa. Zpřetrhejte svá pouta! Máte v sobě Sílu a Milost. Samotný nápad ihned přivolá pomoc Boha. Pokud své ego nezabijete, vždycky vás znovu napálí. Ego má spousty plánů, které není možno pochopit. Buďte svědkem ega. Je snadné přistihnout tu filmovou a divadelní produkci, když existuje svědek mysli. Když tam nemáte svědka, tak pořád hledáte a hledáte. Nevěřte své mysli. Nepřičítejte své mysli žádnou váhu.

Pokud máte vnitřní Klid a Pozornost, je to zážitek Já - váš přirozený stav. Buďte v Klidu ... víc není třeba. Sledujte svou mysl; pokud se objeví myšlenka, okamžitě se ptejte: "Kdo jsem já?". Buďte tím Tichem.
Návštěvník
 

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. bře 2020 15:27:23

Ot.: Říká se, že v hrudi existuje šest orgánů různých barev, z nichž Srdce je na šířku dvou prstů vpravo od středu. Srdce je však také beztvaré. Máme
si tedy představovat, že tvar má a meditovat o něm?


Odp.: Ne. Jediné, co je třeba, je zkoumat, „Kdo jsem já?“ To, co zůstává během bdění a hlubokého spánku, je totéž. Avšak v bdění existuje utrpení
a snaha je odstranit. Když jste dotázán, kdo se probudil ze spánku, říkáte „já“. Nyní se vám říká, abyste se tohoto „já“ pevně držel. Když to uděláte,
věčné bytí se samo odhalí. Cílem je zkoumání „já“ a ne meditace na centrum Srdce. Neexistuje žádné uvnitř nebo venku. Obojí buď znamená totéž
nebo nic.
Existuje ovšem cvičení meditace na centrum Srdce. Je to jen cvičení a ne zkoumání. Jen ten, kdo medituje na Srdce, může zůstat vědomý, když mysl
přestane být aktivní a zůstane tichá; ti kdo meditují na jiná centra si nemohou být tak vědomi a na to, že mysl byla tichá usuzují, až když je zase aktivní.
Ať si člověk představuje kterékoli místo v těle, jakožto sídlo Já, objeví se Já tomu, kdo takto myslil, díky síle myšlení, jakoby zde na tomto místě sídlilo. Avšak jen milované Srdce je útočištěm onoho vznikajícího a zanikajícího „já“. Vězte, že ačkoli se říká, že Srdce existuje uvnitř i vně, není to absolutní pravda, protože tělo, jež se jeví jako základ rozdílů mezi „uvnitř“ a „vně“, je představou myslící mysli. Srdce, zdroj, je počátkem, středem
a koncem všeho. Srdce, svrchovaný vesmír, není nikdy tvarem. Je to světlo pravdy.

http://www.advaita.cz/wcd/e-knihy/raman ... _verze.pdf
Návštěvník
 

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 17. kvě 2020 7:06:57

O důležitosti srdce

Jedinou realitou je srdce. Co říká srdce, to jediné je pravda. Srdce může říct: “Pomož mu.” A je to dokonalý čin. Srdce může říct: “Nepomáhej mu.” A ty mu nepomůžeš, je to dokonalý čin. Proč jednou srdce říká pomož mu, a po druhé říká, nepomáhej mu… tomu nemůžete porozumět. To je vedení, které přichází z kosmického vědomí, od samotného Boha. Nikdo nemůže pochopit, proč jednou Bůh říká to, a podruhé ono. Takže naslouchat svému srdci znamená naslouchat Bohu. Část musí poslouchat celek. Ty jsi ta část. Než se samozřejmě staneš Bohem, dosáhneš realizace a budeš v jednotě s Bohem. Takže ten celek se manifestuje srdci. A ty musíš poslouchat tento celek. To je Bůh nebo tvé srdce. Když ti srdce říká: “Udělej toto.” Udělej to. Když říká:”Nedělej to.” Ať si říká kdo chce cokoliv, neměl bys to dělat. To znamená naslouchat srdci. Dnes lidské bytosti neposlouchají celek, nenásledují své srdce, následují svou mysl. Proto je svět v kaši! Pokud by byli lidé osvíceni, kdyby jejich srdce rozkvetla, pak by jednoduše následovali své srdce, což znamená následovat Boží vůli. Pokud by každý následoval Boží vůli, nebyly by žádné potíže na Zemi. Ale my nenásledujeme Boží vůli, posloucháme naši vlastní vůli, která je iluzí.

Sri Amma Bhagavan
Návštěvník
 

Re: Prožívání srdcem

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 17. kvě 2020 7:46:34

Návštěvník
 

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 18. kvě 2020 8:01:14



Jakmile si myslíme, že jsme na to přišli: "Mám to, nenechám si znovu zlomit své srdce", je tady nevědomost.

A přilnutí k tomu dokazování znovu a znovu a znovu se chránit před tou strašidelnou hrozbou, aby srdce nebylo zlomeno.

Jenom aby vám celý svět nezlomil srdce.

A každý okamžik zbývajícího života žijete jako otrok lásky.

To neznamená, že zůstanete v ponižujících vztazích, ani že vztahy opouštíte. To nic takového neznamená.

Znamená to POUZE to, co je pro vás vždy pravda, že to podstatné je pro vás jen láska.

Zbytek je jen váš příběh. Všechen zbytek.

Takže síť ochrany a kontroly lásky je velmi složitá.

Při zkoumání jejího původu, se síť rozpadá.

Ale nejdřív musí existovat skutečná touha to prozkoumat.

To je kapitulace.

Je to obrovské, protože naše srdce byla zlomená.

A budou rozbitá.

Čím víc se odevzdáte Lásce, tím více budou vaše srdce zlomená.

Není to, jako by vaše srdce bylo navždy neporušené.

Ne, je více zlomeno a hlouběji.

A bude to bolet.

No a co?

Pokud je váš život o ochraně před bolestí, tak je utrpením.

Pokud je váš život otevřený cokoliv přijmout, bolest i bezbolestnost, váš život je svobodný. Je odevzdáním se.

Takže toto jednoduché a hluboké prohlášení: "Miluji tě" , je to, co ve skutečnosti říkáme jeden druhému po celou dobu.

Ale s vrstvami a vrstvami podmínek.

Miluji tě, když budeš dělat to, co chci.

Miluji tě, pokud odpovídáš mým představám.

Miluji tě, jestli budeš světcem.

Miluji tě, jestli budeš hříšník.

Miluji tě, když si se mnou hraješ.

Miluji tě, když se mnou pracuješ.

Láska je bez podmínek.

To nic neznamená.

Neznamená to žít nadále s matkou, která je hrozná a uráží.

Můžete odejít s tím, že už nikdy neuvidíte svou matku,

nebo svého milence nebo svého manžela.

Ale v tom uznání pravdy, že Láska žije - Láska nikam nejde.

Vztahy se mění a končí, ale Láska je bez toho.

Rozumíš tomu?

Protože Láska není limitována žádnými podmínkami, co mám pro ni dělat.

Nebo, co by měli dělat druzí.

Nebo, jak by to mělo vypadat.

Je to mnohem jednodušší.


Miluji tě.


Je to tak jednoduché. Miluji tě.


Jaká moc v tom je.

Jaká schopnost čelit čemukoliv.

Dokonce i sentimentalita. :D

Cokoliv.

Žal, dezert, odmítnutí, izolace, žal znovu.

Žal, dezert, odmítnutí, izolace, žal znovu.

No a co?

Miluji.

Miluji. Ha! Jakou svobodu miluji.

Hotovo.
Návštěvník
 

Re: Prožívání srdcem

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 18. kvě 2020 21:58:48

Návštěvník
 

Další

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků