Meditace

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Pětiminutová ranní meditace pro snadný den

[Návštěvník]

"Meditace je cestou k ovládnutí vlastního bytí. Není potřeba žádný Bůh, není potřeba žádný katechismus, není potřeba žádná svatá kniha. Nikdo není potřeba, aby se člověk stal křesťanem, židem nebo hinduistou - to vše je naprostý nesmysl." Vše, co je potřeba, je najít svůj střed a meditace je nejjednodušší způsob, jak ho najít."

[Návštěvník]

Vzpomínka na naši věčnost se vynořuje nikoli z minulosti, ale z hlubin našeho bytí, kde celou dobu tiše leží.

Podstatou meditace je tedy jednoduše být si vědom bytí. A jak jsme si vždy vědomi pouhého bytí, meditace nakonec není něco, co děláme. To je to, čím jsme.

Ty jsi štěstí, které hledáš

Ruperte Spira

[Návštěvník]

Je velky rozdíl, medituješ-li s láskou k Já, či bez ní. Vyzkoušej to. Soustřeď se intenzivně na Já nebo třeba jen na myšlenku-cit "já" a po nějaké chvíli přidej k tomuto soustředění horoucí cit lásky. Ze srdce, ne z hlavy. Nedovedeš-li tento cit navodit bez příčiny, zahraj to jako dobrý herec. Reakce nebude o mnoho menší. Cit lásky můžeš doplnit nebo i nahradit citem úplné oddanosti a odevzdanosti Bohu - Já, nebo i vznešeným citem milosrdenství. V obou případech budeš příjemně překvapen hlubokým rozdílem v kladném účinku. Od té doby budeš meditovat výhrádně z láskou, milosrdenstvím nebo odevzdaností.Ledaže bys na svůj pokus zapomněl.
Láska k Bohu (Já) přináší ještě jednu velmi vzácnou a prospěšnou výhodu. je totiž schopna udržet pozornost na Já, a to daleko snadněji než logika, rozumové úvahy či cokoliv jiného.
Život tvé mysli pramení, jak víš, z Já. Říka se, že Bůh je láska a láska že je Já. Proto láska k Bohu nebo Já je stupňováním lásky. Spočívej v Já s láskou. Nech se jí prostoupit a unést. Nebude člověka, který by tě nemiloval (s výjimkou sobců, u nichž může být reakce právě opačná).
... Láska není závislost, láska je nejvyšší svoboda, nejradostněší uvolnění. Medituj s láskou o lásce a svobodě a nikdy na ni nezapomínej.
Moudří říkají: "Nebudete-li Boha milovat, nidky se s ním nespojíte!"
Není nejsnažší udržet během dne trvale cit lásky k Nadjá, átmanu. Jestliže se tvé pokusy o to setkávají soustavně s nezdarem, můžeš toto obracení se s láskou do nitra dělat alespoň přerušovaně. Budeš-li je opakovat často, účinek nebude o mnoho menší. Náhle přerušíš svou denní činnost a onrátíš svoji vypjatou vnitřní pozornost do svého duchovního srdce, a to s láskyplným uctíváním. Po krátkém čase se ti budou radost a štěstí spojené s tímto cvičením připomínat samy od sebe.
Nedostavují-li se žáku hlubší zkušenosti, je to proto, že nevyvíjí dost lásky k Bohu, zapomíná Boha prosit o milost poznání nebo se nesnaží zlepšit charakter. Láskou se člověk povznáší a odpoutává od ega až tak daleko, že se stává tím, co hledal.

Tomáš, Eduard: 108 meditací

[Návštěvník]

Nejvyšší meditace není to, co děláme. Je to jen to, čím jsme. Je to jen být. Být takoví, jací už jsme. Nevyžaduje to žádné úsilí, neexistuje žádná vzdálenost k našemu bytí.

Ať už jde o cvičení, úsilí, nebo disciplínu - jakékoliv úsilí by nás odvedlo od místa, kde jsme nyní, k něčemu, co ještě není přítomno. Což je utrpení. To je utrpení. To je definice utrpení: vzdalování se od toho, co je.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Nejvyšší formou meditace je nemyslet na nic. Pokud můžete zůstat bez přemýšlení byť jen na okamžik, přijde ohromná síla.

.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Hlboká vedená meditácia - Nekonečný oceán bytia

[Návštěvník]

HWL Poonja - Papaji

Zapomněl jsi na účel meditace. Chtěli jsme se osvobodit od tohoto světového procesu utrpení a abychom to ukončili, meditujeme s pomocí mysli. Samotná mysl trpí, je samsárou; takže když si vezmeme na pomoc mysl, nikam nedorazíme. Zeptejte se, kdo je meditující, a odpovíte si: „Medituji. Já jsem meditující." Co je to „já“, které se stává meditujícím? Jak se liší od toho, co hledá? Budete muset objevit, co bylo skryto, když dáte vzniknout tomuto meditujícímu, co je pohřbeno pod ním. Co je tím základem, ze kterého tento meditující vstává a provádí různé sádhany a praktiky? Vraťte se domů a najděte zdroj meditujícího, zdroj „já“. Mezi meditujícím, „já“, myslí a egem není žádný rozdíl. Kdykoli meditujeme, je to ego, které přebírá roli meditujícího, takže meditace zatím nepřinesla žádný výsledek.

https://www.youtube.com/post/UgkxkcOGWU ... ZN7PcoCc4B

[Návštěvník]

„Meditujte pouze na své pravé Já. Snažte se uvědomit si, že nejste tělo, nejste emoce, nejste ani intelekt. Když se všechny tyto složky utiší, objevíte něco jiného — držte se toho a ono se vám samo odhalí.“

Vědomá nesmrtelnost: Rozhovory se Šrí Ramanou Maháršim nahrál Paul Brunton

.

[Návštěvník]

"Meditace je nenucené obrácení mysli k energii, která ji oživuje."

[Návštěvník]

Krija jóga je nástroj, kterým může být urychlen lidský vývoj.
Krija jóga, která ovládá mysl přímo skrze životní sílu (pránu), je nejjednodušší, nejúčinnější a nejvědečtější cesta k nekonečnu.

Následné účinky kriji přinášejí nejhlubší mír a blaženost.

Radost, která přichází s krijou, převyšuje veškeré potěšení z fyzických smyslových požitků dohromady.

Z této radosti, zakoušené v meditaci, čerpám odpočinek jako z tisíce spánků.
Spánek se pro pokročilého krija jogína stává téměř zbytečným.

Na této cestě jógového konání nedochází ke ztrátě ani neúplného úsilí o realizaci, a zároveň se nevytvářejí žádné negativní účinky.

I nepatrná část této skutečné duchovní cesty chrání člověka před velkým strachem – před obrovským utrpením, které je neoddělitelnou součástí opakujících se cyklů zrození a smrti.

[Návštěvník]

Jednoduše dovol své zkušenosti, aby byla taková, jaká je, z okamžiku na okamžik.

Pokud dovolíme zkušenosti být tím, čím je, nechá nás být tím, kým jsme.

Jednoduše si všimni samotného faktu vědomí, který, obrazně řečeno, leží v pozadí zkušenosti.

Fakt, že si vědomý, není oddělený od ničeho, co se ve zkušenosti odehrává, ale zároveň není s žádným prožitkem totožný ani k němu připojený.

Je tedy naprosto důvěrně spjatý se všemi prožitky, a přesto je od nich naprosto svobodný.

Ve skutečnosti vědomí – samotná přítomnost vědomí – neleží skutečně za zkušeností o nic víc než plátno za obrazem.

Ale stejně jako může být pro někoho, kdo je zcela pohlcen dějem filmu, užitečné si představit, že plátno leží za obrazem, je stejně tak legitimní na začátku předpokládat, že naše pravá podstata – prosté vědomí – leží za zkušeností.

Tímto přístupem poukazujeme na fakt, že existuje něco, co zná naši zkušenost, co však samo o sobě není prožitkem.

Něco, z čeho je film vytvořen, ale co se v něm samo neobjevuje jako objekt.

Přesnější – byť ne zcela přesné – je přirovnat vědomí ke „prostoru“, z nějž je hologram vytvořen a ve kterém se objevuje.

Tento prostor je naprosto důvěrně jednotný s obsahem hologramu, ale není jím ovlivněn, není jím podmíněn ani omezen. Je svobodný, nezávislý.

Hologram je pouze dočasné zabarvení prostoru, který sám o sobě žádnou barvu nemá.

Podobně tedy není zcela přesné říkat, že vědomí leží za zkušeností, ale spíše, že je médiem, v němž se všechny zkušenosti objevují, které každým aspektem prostupuje a je s nimi důvěrně spojeno – a přitom je od nich svobodné.

Vyber si z těchto dvou přirovnání (plátno nebo prostor) to, které ti nejen dává intelektuálně smysl, ale především tě přivádí k tvé podstatě – k faktu vědomí, ke skutečné přítomnosti vědomí.

Porozuměj – ale co je důležitější – prociťuj sám sebe jako tuto přítomnost vědomí, jako plátnovou přítomnost za všemi zkušenostmi, nebo jako prostorovou přítomnost, v níž se všechny zkušenosti odehrávají.

Poznej a prociťuj sám sebe jako tuto průzračnost, tuto otevřenost, tuto vědomou prázdnotu.

Všimni si, že není třeba nic dělat, abys tím byl – stačí si toho všimnout, rozpoznat to. Nejde o nějaké stávání se.

Jaká je podstata této otevřenosti, této přítomnosti? Není to nic jiného než skutečnost, že je zde a že si vědoma.

Je to neměnný prvek veškeré proměnlivé zkušenosti.

Nemusí být vytvářena ani udržována.

Pro toho, kdo je zcela ztotožněný s obsahem zkušenosti, se může zpočátku zdát, že je třeba úsilí, abychom se vrátili zpět k této otevřenosti – k našemu pravému Já.

A pak se – silou zvyku – znovu ztratíme v obsahu zkušenosti. Tento pohyb mezi popředím zkušenosti a pozadím našeho Já bude zprvu vyžadovat určité úsilí.

Ale s časem se stává jasným, že tato průzračnost, tato otevřenost je tím, kým jsme – není to místo, které v sobě čas od času navštívíme. Začneme v ní – a jako ona – být zakotveni.

Postupně si uvědomíme, že toto je náš přirozený stav.

A současně si uvědomíme, že být ztracen v obsahu zkušenosti, ztotožněn s ním – což dříve vypadalo jako náš přirozený stav – nyní vyžaduje subtilní úsilí: myšlenkovou a emoční aktivitu.

Tato přítomnost vědomí, kterou vpravdě jsme, je otevřená všemu, co se objeví – bez odporu, bez podmínek.

Říká „ano“ všemu, co se objeví – stejně jako prostor místnosti bez rozdílu umožňuje existenci všech objektů a činností v ní.

To samozřejmě neznamená, že je nepatřičné, aby se myšlenka nebo čin objevily a řekly „ne“ například nespravedlnosti, zneužívání nebo krutosti.

Toto „ne“, tento čin či myšlenka, se však objevují v univerzálním „ano“ vědomí – v bezpodmínečné a neselektivní otevřenosti, kterou v jádru jsme.

Tuto otevřenost můžeme nazvat „čistým dovolováním“.

Tím se vyhneme nebezpečí, že bychom ji proměnili v nějaký objekt, stav nebo „věc“.

Tato dovolující otevřenost není ničím zneklidněna – ať se ve zkušenosti odehraje cokoliv.

Znepokojující myšlenky mohou vyvstat, rozrušené pocity se mohou objevit – ale objevují se v této vědomé otevřenosti.

Máme volbu – buď se ztotožnit s těmito myšlenkami a pocity, nebo se poznat a prožívat jako tato naprosto dovolující otevřenost.

Pokud se ztotožňujeme s každou pomíjivou myšlenkou a emocí, budeme snadno zraňováni a zneklidňováni.

Budeme se cítit ponížení či zranění tím, co o nás lidé říkají.

Ale pokud chápeme a cítíme sami sebe jako tuto otevřenost, takovéto myšlenky nebo slova námi jen projdou – nezanechávají v nás žádnou stopu.

Zůstáváme tak jako tento vnitřně klidný přítomný prostor.

Tato dovolující a vítající přítomnost nic nepotřebuje od zkušenosti. Nic jí nechybí. Je sama v sobě úplná.

Myšlenky a pocity nedostatku se v ní mohou objevit, ale nejsou vyjádřením její potřeby.

Tato přirozená absence pocitu nedostatku je to, co známe jako radost nebo štěstí.

Ale je zásadně důležité pochopit, že štěstí – stejně jako mír – není emoce.

Štěstí není pouze jednou z emocí, která se střídá s ostatními – jako radost, smutek, osamělost, vzrušení atd.

Štěstí není pocit. Není to emoce. Je to pozadí všech pocitů. Tento stále přítomný základ může být zakrytý emocemi – stejně jako obraz může zakrýt plátno nebo obloha může být zastřená mraky.

Jenom když si mylně myslíme, že štěstí je dočasný pocit, domníváme se, že přichází a odchází – a pak věříme, že ho musíme hledat, že ho možná najdeme někdy v budoucnosti.

Pokud hledáme štěstí, znamená to, že ho necítíme nyní – a že ho očekáváme v budoucnu. A to, co není přítomné nyní, může být nanejvýš dočasným stavem.

Hledat trvalé štěstí je protimluv. Štěstí nemůže být nalezeno. Může být pouze rozpoznáno.

Hledání štěstí je popřením jeho přítomnosti. Samotné hledání je zakrytím štěstí.

Pokud hledáme štěstí – nebo osvícení, což je totéž – ukazujeme tím, že stále spojujeme své štěstí s obsahem zkušenosti.

Pokud vkládáme naději do zkušenosti – že nám přinese štěstí nebo zklamání – znamená to, že své štěstí stále spojujeme s objekty, událostmi, činnostmi, vztahy atd.

Když získáme nějaký objekt nebo se s někým spojíme, naše hledání se na chvíli zastaví – a v tomto ustání zazáří naše přirozené štěstí.

Ale byla by chyba připisovat to štěstí onomu objektu, činnosti nebo vztahu.

Osvoboďme jednou provždy štěstí od jakékoliv závislosti na tom, co se v naší zkušenosti děje či neděje.

Vzdejme se očekávání, že nám svět, přátelé či cokoli vnějšího přinese štěstí.

Štěstí je naše přirozenost – nikoli pocit.

Když hledání štěstí v objektivní zkušenosti ustane a zazáří naše přirozená podstata, může to být doprovázeno příjemným uvolněním těla nebo rozšířením mysli – ale tyto projevy jsou jen dočasné vedlejší účinky.

Pokud si je zaměníme za samotné štěstí, budeme si myslet, že štěstí zmizelo, když tyto pocity odezní.

Ale zmizely jen tělesné či mentální reakce, které se někdy objevují, když se zjeví naše pravá přirozenost.

Nečekej, že ti svět přinese štěstí. Přines své štěstí světu.

Jednoduše pochop a prociťuj sám sebe jako tuto otevřenost. Vstupuj do života jako tato otevřenost.

Dovol v sobě jen ty myšlenky, pocity, činnosti a vztahy, které vyvěrají z této otevřenosti a jejich přirozených kvalit – pokud je tak můžeme nazývat.

A pokud se objeví jiné myšlenky, pocity nebo zjistíš, že ses zapojil do činností nebo vztahů, které z této otevřenosti nevyvěrají – pak je neprohlubuj, ale zkoumej je.

Zeptej se: pro koho se objevují? Kdo je tím „já“, jehož jménem vznikají?

A tímto zkoumáním je nech přirozeně, bez úsilí rozpustit v tomto porozumění.

Tato vedená kontemplace tímto končí. Ale naše přirozená otevřenost – tato přijímající, vítající přítomnost – nikdy nekončí.

Jednoduše jí buď – vědomě – tváří v tvář všem zkušenostem.

A nech své myšlenky, pocity, činnosti a vztahy vznikat na jejím základě – vycházet z této přítomnosti.

Jednej na základě této přítomnosti, nech ji proudit skrze tebe – ať se tím sama vyjádří, sdílí a slaví ve všech tvých činnostech a vztazích.

[Návštěvník]

Meditujte jako Kristus... On se ztratil v lásce.

.

[Návštěvník]

Ztraceni v Lásce nebo Láskou pohlceni?

… aneb: Je extáze past, nebo brána?

V duchovních učeních napříč tradicemi se znovu a znovu objevuje jednoduchá pravda:

„Ztratíš-li sebe, nalezneš Skutečnost.“
„Kristus se ztratil v lásce.“
„Já jsem, které neví o sobě samém, je Pravda.“

A pak je tu zcela pochopitelný postoj, který se vynoří z úrovně mysli, která je opatrná, podezřívavá, někdy i zraněná vlastní zkušeností se sebeklamem, projekcí nebo duchovní extází, která byla jen dočasným únikem:
„Není to celé jen další droga? Další forma závislosti? Další ego-trip v hávu duchovna?“


Rozlišit „extázi“ a „Blaženost“

Tady je dobré rozlišit dvě věci, které se navenek mohou podobat, ale vnitřně jsou zcela odlišné:

Extáze – tedy změněný stav vědomí, který je často doprovázen silnými emocemi, euforií, nadšením. Může být nádherná, může být hluboká – ale pokud je zde stále ten, kdo ji prožívá, je to stále zkušenost mysli.

Sat-čit-ánanda – ne jako zážitek, ale jako samotné poznání Bytí, které není závislé na emocích, stavech, myšlenkách.
Je to Ticho, ve kterém se vše objevuje a mizí.
Je to Láska, která není objektová, není zaměřená na někoho – je to Láska, která je samotnou povahou vědomí.

A přesně o tom mluvil Neem Karoli Baba, když řekl:

„Meditujte jako Kristus. On se ztratil v lásce.“
Ztratil se ne ve stavu – ale v samotné Přítomnosti, kde už není kdo by něco chtěl nebo očekával.

Je Blaženost návyková?

Pro mysl, která je zvyklá vnímat vše jako potenciální nebezpečí nebo únik, může být zmizení do vnitřního klidu, míru a jednoty vnímáno jako „návykové“. Jenže právě tady přichází klíčový rozdíl:

Závislost je stav, kdy se někdo snaží něčeho dosáhnout.
Blaženost je stav, kdy už není nikdo, kdo by něco potřeboval.

To, co si mysl často špatně vykládá jako duchovní „drogu“, je ve skutečnosti stav naprostého odevzdání. A právě proto není návykový – protože není kdo by se ho držel.

Když se Láska ztratí v Tobě, pak už není, kdo by jí mohl být závislý. A právě to se děje v probuzení.

Duchovní poznání a Napoleon Hill?
Vostalpetr zmiňuje citát z Tao te ťingu a napadá použití jména Napoleon Hill – autora knihy Myšlením k bohatství. Naráží na představu, že duchovní cesta a vnější úspěch jsou neslučitelné.

Ale opět zde může být malé nedorozumění.

Napoleon Hill nemluvil o touze po penězích, ale o jasnosti mysli a záměru. O schopnosti zaměřit pozornost bez rozptylování, o vnitřním postoji.
To samo o sobě není v rozporu s duchovní cestou. Ve skutečnosti, když je mysl klidná a tichá, přirozeně dochází k naplňování i vnějších oblastí života – protože mizí sabotující hlasy strachu, nedostatečnosti, chaosu.

Pravá Láska je přirozeně bohatá – ve všem.
Vnitřně i vně. Bez připoutanosti. Bez lpění.
A právě proto je svobodná.

Závěr

Láska, která je Kristem, Šivou, Buddha-podstatou – není extatickým únikem, ale návratem Domů.
Není závislostí, ale rozpuštěním závislého „já“.
A vnější svět? Ten už nemusí být odmítán – může být prostě vnímán jako projev stejného Bytí. Ať jde o peníze, tělo nebo vztahy – nic není ne-duchovní, pokud v tom nejsem oddělené já.

„Když se ztratíš v Lásce, není to únik –
Je to návrat k tomu, co jsi byl dřív, než ses vůbec narodil.“

[Návštěvník]

Láska, záměr a duchovní cesta – pár slov k nedorozumění

Na duchovní cestě se často setkáváme s hlubokými otázkami, které mohou znejistět i nejupřímnějšího hledajícího. Někdy nás zkušenost vede do extáze, jindy do ticha; někdy zažíváme jemnou blaženost, jindy bolestné vyprázdnění. A jindy se v debatě střetnou výrazy, které spíš než pravdu hájí své vlastní zrcadlení.

Extáze a skutečné Já

Připomínka, že extáze může být ztotožněním s nějakým projevem, je správná – pokud zůstáváme v prožívání a identifikaci s tím, co „cítíme“, můžeme zapomenout, kým skutečně jsme. Ale „ztratit se v Lásce“, jak říká Neem Karoli Baba, neznamená euforii ani závislost na pocitech. Znamená to ztrátu iluze oddělenosti – rozpuštění představ o sobě, světu i druhých. To není extáze ega, ale rozpuštění ega samotného. Nehledáme „příjemný stav“, ale Poznání, že není nikdo, kdo by stavy potřeboval.

Záměr versus chtění

Záměr, o kterém mluví Napoleon Hill (nebo kdokoli jiný v tomto kontextu), nemusí být chamtivost. Skutečný záměr, ve světle duchovního poznání, nevychází z nedostatku, ale z vnitřní celistvosti. Neříká: „Chci něco získat, protože mi něco chybí.“ Říká: „Z tohoto ticha může být činem projevena Láska, Krása, Jasnost.“ Skutečný záměr není útěkem od přítomnosti – naopak, je její přímou silou. Je to Šakti, projevující se bez lpění.

Peníze, tělo a vztahy

Když někdo mluví o „zisku“, může to znít světsky. Ale duchovní zrak vidí, že ani hmota, ani duch nejsou oddělené. Připoutanost k penězům je utrpením – ale ani pohrdání penězi není duchovní. Vše je vědomí. Vše je Láska. A právě proto není třeba nic vylučovat, ani oslavovat. Jen poznat, odkud vše vyvěrá – z jednoho Zdroje.

Síla slov

Hrubá slova mohou mít svůj kořen v bolesti. Duchovní společenství může nabídnout něco jiného: prostor, kde i bolest může být vyslyšena – ale nezachytáváme se v ní. Není třeba reagovat ve stejném tónu, když někdo přináší zmatek nebo hněv. Každé slovo můžeme pustit, každé jméno můžeme nechat odznít. To, co JE, zůstává nedotčeno.

Závěrem

Nejde o to, kdo má pravdu. Nejde o výklad, ani o vítězství názoru. Jde o to, co zůstává, když slova umlknou. Ať už hovoříme o Ježíši, Šivovi, Lao-C', Napoleonovi Hillovi, nebo komukoliv jiném – nakonec je tu jen Jedno. A to Jedno se nikdy nehádá. Ono miluje.

[Návštěvník]

Je velký rozdíl, medituješ-li s láskou k Já, či bez ní. Vyzkoušej to. Soustřeď se intenzivně na Já nebo třeba jen na myšlenku-cit "já" a po nějaké chvíli přidej k tomuto soustředění horoucí cit lásky. Ze srdce, ne z hlavy. Nedovedeš-li tento cit navodit bez příčiny, zahraj to jako dobrý herec. Reakce nebude o mnoho menší. Cit lásky můžeš doplnit nebo i nahradit citem úplné oddanosti a odevzdanosti Bohu - Já, nebo i vznešeným citem milosrdenství. V obou případech budeš příjemně překvapen hlubokým rozdílem v kladném účinku. Od té doby budeš meditovat výhrádně z láskou, milosrdenstvím nebo odevzdaností.
Ledaže bys na svůj pokus zapomněl.

Láska k Bohu (Já) přináší ještě jednu velmi vzácnou a prospěšnou výhodu. je totiž schopna udržet pozornost na Já, a to daleko snadněji než logika, rozumové úvahy či cokoliv jiného.

Eduard Tomáš, 108 meditací

V duchovní praxi existuje nespočet cest, jak se přiblížit sobě samému, Bohu, či pravdě. Jednou z nejjemnějších, ale i nejúčinnějších metod je meditace — usebrání se do vlastního nitra, kde mizí svět forem a začíná tiché bytí. V tomto prostoru je však klíčová jedna otázka, kterou si klade málokdo: Jakou kvalitu má naše meditace?

Eduard Tomáš upozorňuje na hluboký rozdíl mezi meditací prováděnou s láskou a bez ní. „Je velký rozdíl, medituješ-li s láskou k Já, či bez ní,“ říká. Nabádá k tomu, abychom nejenom tiše sledovali myšlenku „já“ nebo svou vnitřní přítomnost, ale abychom k tomu přidali horoucí cit lásky ze srdce. Pokud se láska nevynoří spontánně, radí, abychom ji alespoň "zahráli" jako dobrý herec — i tehdy účinek nebude o mnoho menší.

Tento přístup není jen emocionálním zpestřením. Láska má sílu ukotvit naši pozornost, která jinak snadno utíká zpět k myšlenkám. Zatímco rozum, logika a snaha mohou být vyčerpávající a vratké prostředky soustředění, láska k Já, k Bohu nebo k Bytí udržuje mysl přirozeně soustředěnou a živou. Podobně hlubokého účinku lze dosáhnout i skrze pocity milosrdenství nebo odevzdanosti.

Na druhé straně se můžeme setkat s názorem, že „v meditaci se vůbec neřeší nějaká láska či neláska“. Takový postoj může vycházet z určité školy meditace, kde je důraz kladen výhradně na pozorování, čisté vědomí bez emocí, nezasahování. A je pravda, že jsou formy meditace, které se zaměřují na „suché“ vědomé pozorování bez vstupu pocitů.

Ale zde je třeba rozlišit: nejde o lpění na emocích, nýbrž o otevření srdce. Láska, o které hovoří Eduard Tomáš, není sentiment ani přilnavost k osobě — je to vnitřní žár života, živá vibrace vědomého bytí. Taková láska není překážkou koncentrace, ale jejím přirozeným palivem. Není připoutaností, ale odevzdáním se. Není dramatem ega, ale vstupní branou k hluboké tichosti.

Tomáš končí svou výzvu upozorněním: „Ledaže bys na svůj pokus zapomněl.“ A právě v tom je síla jeho sdělení — nezapomenout na možnost milovat během usebrání. Nejde o dogma. Jde o výzvu k vyzkoušení. Zkušenost je v meditaci nadřazená teorii. A kdo jednou okusí tiché, vroucí spočinutí v lásce k Bytí, tomu se srdce už nikdy nevrátí ke strohé praxi bez barvy.

Skutečná meditace je tichá — ale živá. Proto ať je hluboká, ale prostoupená vřelostí.

Láska není přítěží na cestě k Já — je jejím světlem.