Absolutní skutečnost / Brahman

[Návštěvník]

Nejčistší Pravda (CZ titulky)

Student by si rád objasnil, co chtěl Nisargadatta Maharadž říct výrokem: „Má existence nemá žádný účel."

Jsme vedeni k objevu, který je zároveň i zkušeností a nelze pochopit myslí.

„Chceme prožít své sny. Chceme zažít naplnění ve světě jevů. Chceme si zachovat pocit identity, za kterou se považujeme. A přesto to, za co se považujeme, není vůbec pravda.

Především vnímáte to ‚já existuji‘. Nisargadatta Maharadž říká: „Dřív než tenhle pocit ‚já existuji', já jsem.“

[Návštěvník]

MOOJI – Zůstaňte mimo obrazovku

Tento krátký výňatek z Rishikeshského ústraní začíná rozjímáním, ve kterém Moojibaba ukazuje na to, co nelze vidět.

"Jak rozpoznat to, co nelze vidět?" ptá se.

Poté se odvolává na výrok svatého Františka z Assisi: "To, co hledáš, je už místem, odkud hledáš."

Moojibaba k tomu dodává: "Pokud hledáte Pravdu, dokonce již v okamžiku zrození hledání a hledače Pravdy, je Pravda už za hledačem, který ji vidí, a vydává se na cestu, aby ji hledal."

"Je třeba pochopit a rozpoznat, že neexistuje nic, co by bylo dříve než Pravda. Ve vás vše začíná až poté."

Poté dává příklad obrazovky vědomí. Vše, co se ve světě objevuje prostřednictvím mysli, paměti, obrazů a pocitů, se objevuje na obrazovce vědomí, ale Pravda je mimo obrazovku.

Vysvětluje, že "obrazovka vědomí" je trojrozměrná obrazovka. Tato obrazovka má hloubku, strukturu a pocit. Vše je v ní, ale skutečný pozorovatel je mimo obrazovku. Objevuje se na obrazovce jako osoba sama interagující se světem a lidmi, ale to je jen na obrazovce. Připomíná nám, že jsme mimo obrazovku, sledujeme dění na obrazovce jako nezúčastněný svědek.

Když se tazatel stále vracel ke své mysli a minulosti, Moojibaba vyzývá zůstat v přítomném okamžiku. A rozvine se krásné sdílení o konceptu času a o tom, co znamená "TEĎ".

Citát: "Může někdo hovořit o přítomnosti? - Ve skutečnosti je přítomnost zcela prázdná. Nic v ní není utvořeno. V okamžiku, kdy se něco utvoří, je to už minulost."

[Návštěvník]

To je nesmysl a polopravda,

Přítomnost je nejen prázdná ale i plná

Nejen neměnná ale i neustále se měnící

Nejen bez časová ale i časová (věčnost)

Prostě je ne dvojná

Čili paradoxní

Proto pro sebestřednou mysl nepochopitelná..

[Návštěvník]

Kdo stvořil Boha?

Když tančíte s vlnami oceánu, nemůžete získat perspektivu oceánu jako celku, ale ze vzduchu máte pohled na jeho obrovskou rozlohu z ptačí perspektivy. Podobně, když se soustředíte na stvoření a jste do něj ponořeni, nemůžete vidět nic jiného než stvoření a v něm fungující zákon příčinnosti. Ale když se se zavřenýma očima naučíte, jak se dívat dovnitř, nevidíte ani konečné formy, ani zákon, který je stvořil, ale zahlédnete beztvaré, bezpříčinné Nekonečno. Paramahansa Yogananda

[Návštěvník]

Omezení jazyka a podstata pravdy

Chci jasně poukázat na omezení jazyka, protože právě jazyk může být jednou z největších pastí. Jazyk je úžasnou silou, kterou jako lidé máme. Je to krásná a mocná schopnost. Přesto, pokud jde o vyjádření základní a podstatné pravdy o tom, kdo jste, žádný jazyk tomu nemůže přiblížit.

Síla jazyka spočívá také v tom, že definuje a uzavírá. Slova, která používáme, jako například „já“, „seberealizace“ nebo „srdce“, mají svůj význam. Rozumíme jim, ale rozumíme jim způsobem, který jazyk strukturuje – něco definuje, a tím zároveň odděluje od něčeho jiného. Právě tato oddělenost může přispět k vnitřním konfliktům, které se následně odrážejí i ve světě kolem nás. „My a oni“ – to už je jazyk.

Když říkám „nedělejte nic“ nebo „buďte klidní“, neříkám tím, že dělání něčeho je špatné a že nedělání je správné. Nejsem proti ničemu. Klid, o kterém mluvím, není opozicí vůči něčemu jinému – je zahrnující. Dokonce i samotné slovo „zahrnující“ nestačí. Tento klid zahrnuje i to, co je vylučující.

Když se mě někdo nedávno zeptal na učení o nedualitě (advaita), řekla jsem, že nedualita není opozicí vůči dualitě. Je to totalita, která zahrnuje i dualitu. Pokud o ní ale začneme přemýšlet nebo ji diskutovat, snadno se z ní stane něco „lepšího“, „vyššího“ nebo „svatějšího“ než dualita. Ale pokud jsme ochotni všechny tyto pojmy odložit – ne proto, že by byly špatné, ale jen pro účely zkoumání – můžeme se otevřít něčemu hlubšímu.

Jde o to na chvíli zapomenout na jakékoli pojmy nebo reference, byť je při mluvení stejně použijeme. Když se vzdáme myšlenky, že něco je „pravdivé“ a něco „nepravdivé“, nastane v mysli otevřenost. Nemusíte se snažit zjistit, co je pravda. Jen na chvíli zapomeňte na pravdu.

V momentě, kdy nevíme vůbec nic – a to není opozice vůči vědění – se otevírá prostor pro přímé prožívání. Vědění je krásné, je to součást našeho lidství. Ale co často přehlížíme, je to, co je svobodné od vědění, co zůstává nedotčené tím, co víme, co je nezávislé na vědomostech, přestože není oddělené. Tato svoboda a klid jsou zde bez ohledu na to, co víme.

Jeden z mých učitelů měl mocnou větu: „Přestaňte odkládat své probuzení.“ Mysl má nekonečnou schopnost odkládat – „Nejdřív se musím vypořádat se svým hněvem,“ „Musím překonat svou plachost,“ nebo „Musím přestat nenávidět sám sebe.“ Ale co kdybychom s tím přestali?

Pokud se plně a bez příběhů ponoříme do nenávisti vůči sobě, odhalí se láska a klid. To, co často brání klidu, je boj s tím, co cítíme. Když přestaneme hrát roli – když skončí divadlo, opona spadne – nastane mír.

Lidská psychika a kolektivní vědomí obsahují mnoho temnoty. Víme o hrůzách, kterých jsou lidé schopni – sousedé proti sousedům, po staletí, dnes i pravděpodobně v budoucnosti. Nejde o to tyto hrůzy popřít, ale otevřít se zkušenosti, že nejsme odděleni od této temnoty. A právě v této přímé zkušenosti se může odhalit něco, co nelze pojmenovat.

Toto odhalení je pravda, svoboda, klid – ale je to něco tak blízkého, že to jazyk nemůže vystihnout. Klid není něco vzdáleného, co je mimo náš dosah. Je to něco, co je tak blízko, že to naše mysl často přehlíží.

Tiché sezení, prosté bytí, je příležitostí uvědomit si, co si s sebou neseme. Není to špatné, ale máme možnost na chvíli zastavit diskuzi o „nich“, o „nás“, o minulosti nebo budoucnosti.

Když zanecháme všech definic – vysokých i nízkých – můžeme přímo objevit, co leží pod nimi. Kdo jsme, je nedefinovatelné. A právě toto nedefinovatelné není opozicí vůči definicím, ale je pod nimi, nad nimi, uvnitř i mimo ně.

Kdo jste, je vždy zde.

[Návštěvník]

Když je pozornost odhalena od objektů a zaměřena pouze na sebe, tak je odhalena Pravda.


.

[Návštěvník]

Když se podívám dovnitř a vidím, že nejsem ničím, to je moudrost.

Když se podívám dovnitř, nenacházím žádné „dovnitř“. Nenacházím nikoho, kdo by se díval. Nenacházím žádné obrácení k něčemu, co bych mohl nazvat „vnitřkem“. Neexistuje žádné uvnitř oproti vnějšku. Tento nedostatek jakékoli struktury já, absence středu, absence jakéhokoli subjektu, který by obsahoval zkušenost nebo ji zažíval, mi znovu a znovu ukazuje nádhernou pravdu. Nejde jen o já, nejde jen o mne nebo o absenci mne. Nejde jen o někoho. Nejde jen o konstrukci identity. Jde o prázdnou podstatu všech jevů, o prázdnotu samotného zdání – o to, co se dříve nazývalo světem, tedy o objekty ve světě, činy, opozici, soulad, nesoulad, problémy, řešení. Vše je prázdné a neustále se rozplývá. Nic nedrží, nic se nechytá, nic se nefixuje. A přesto jsou tato slova příliš jednorozměrná, aby to vyjádřila.

Právě v tomto rozpuštění je naprostá svoboda. V této neulpívající, neformované, nestvořené realitě je naprostá svoboda. Toto je moudrost, na kterou nás odkazuje Nisargadatta. Tak se podívej dovnitř. Uvidíš, co najdeš – a co nenajdeš. Pokračuj v hledání, dokud nezůstane jen samotné hledání. A když zbude jen hledání, nech ho vést tě hlouběji do samotného srdce věci. Ať se tím zastaví všechna mašinérie víry, porovnávání, posuzování, snahy stát se někým, strachu, plánování, očekávání, váhání. Ať se vše zastaví a ukáže ti, co je skutečně v srdci této záležitosti.

Toto je transcendentní moudrost. A to je jen polovina příběhu. Když se podívám ven a vidím vše, nevím nic. Není tu nic, co by bylo oddělené jako „venek“. Je jen samotné vidění, nikoliv vědění – jen čisté vidění. Je tu jen světlo, jen záře, jen tato neporovnatelná blízkost. Střed je všude. Tato intimita je primární – primární vůči vnímání, vůči jakémukoli pocitu já a druhého, vůči zdání vznikající formy či světa. Ta intimita není o oddělení, protože tu není nic, co by se dalo oddělit. Není to disociace – je to pravý opak. Je to hluboká intimita, která se magicky stává stále hlubší s každým okamžikem, jak se sama sobě poznává více a více, stále hlouběji v tom, co se objevuje.

A je to přímo tady. Prosté. Zjevné. Pevné a přesto jasné. Dalo by se poeticky říci, že je to srdce. Ale není to srdce osoby, je to duchovní srdce – srdce samotné existence. Je to srdce světa. Je to srdce vesmíru. Je to srdce všech srdcí. Je to samotné jádro věci a zároveň jeho druhá stránka.

Nic a všechno. Vnitřní a vnější. Nakonec je vidět, že nikdy neexistovaly jako dvě oddělené věci. A tato vzájemná prostupnost ničeho a všeho se odehrává neustále, všude. Je to ta nejzajímavější věc, ta nejzřejmější věc. Je to nejjasnější barva – barva bez barvy. Nejčistší forma – forma beztvarosti. Nejdokonalejší tón – tón všech tónů, který nemá žádný tón.

„Když se podívám dovnitř a vidím, že jsem nic, to je moudrost. Když se podívám ven a vidím, že jsem všechno, to je láska. A mezi těmito dvěma plyne můj život.“

Nepotřebujeme velký plán pro probuzení. Stačí se hluboce podívat do tohoto jediného věčného okamžiku. Někdy stačí jen jedna otázka – musíš být ochoten do té otázky zemřít, nechat se jí vést tam, kam tě chce zavést, místo abys se snažil jít tam, kam si myslíš, že bys měl. Ne tam, kam ti někdo řekl, že bys měl jít – ať už to byl Buddha nebo jiný duchovní učitel. Musíš jí dovolit, aby tě zavedla tam, kam tě zavede. Tak to funguje. Není to založené na tvých záměrech, je to založené na tvém odevzdání se pravdě.

[Návštěvník]

Je lepší to prostě nechat být. To je šťastný způsob života.
Nech vlaky na nástupišti přijíždět a odjíždět a nastup do toho, který jede tvým směrem.
Nedělej si přátele v tranzitní hale, protože oni nejdou tam, kam jdeš ty, a jen tě rozptýlí.
Tento svět je tranzitní hala lidí a tvá mysl je tranzitní hala myšlenek.
Není to tvůj trvalý domov.
Nedělej si přátele s těmi, kteří zmizí. Spřátel se s těmi, kteří cestují s tebou.
Uzavři přátelství s tím, co nezmizí.

Poonja - Pravda je.

[Návštěvník]

Co se nikdy nemění s časem, místem a okolnostmi, je pravda a co se mění, je iluze neboli mája. Tato pravda není někde jinde, sídlí v nás. Hledání této pravdy je spiritualita.

.

[Návštěvník]

Oddaný: Lze Poznání dosáhnout pouze čtením knih?

Ramana: Knihy pouze ukazují způsob, jakým lze nalézt poznání uvnitř. Stejně jako čtení knih o jídle nemůže nasytit hlad, čtení o sobě nemůže poskytnout přímé uvědomění. Musíte se obrátit dovnitř, abyste poznali pravdu.

.

[Návštěvník]

"Vždy je falešné to, co vás nutí trpět, falešné touhy a strachy, falešné hodnoty a představy, falešné vztahy mezi lidmi. Opusťte falešné a jste bez bolesti;

pravda dělá šťastným,

pravda osvobozuje."

Šrí Nisargadatta Mahárádž

[Návštěvník]

"Nejsou žádní druzí; cokoli vidíte venku, je váš vlastní odraz. Všechno toto vytváří vaše mysl."

[Návštěvník]

Otázka: Co je realita?

Sri Ramana Maharshi: Realita musí být vždy skutečná. Není vázána na formy a jména. To, co je podstatou toho, je skutečná realita.

Sri Ramana Maharshi Rozhovory 140

[Návštěvník]

Oddaný: Proč se celý svět označuje jako Brahman?

Ramana Mahariši: Pokud je tvé myšlení naplněno pravým poznáním, uvidíš celý svět jako Brahman, jako samotného Boha. Bez pravého poznání není možné zakusit všudypřítomnost Brahmanu, jeho přítomnost ve všem.

Oddaný: Vedou naše smysly, nástroje poznání a zkušenosti, skutečně k vnímání reality?

Ramana Mahariši: Když jsme vzhůru, smysly nám umožňují vnímat vnější svět. Ale v hlubokém spánku, kdy si nejsme vědomi těla, necítíme vůbec nic. Podobně, když je člověk pohroužen do duchovního poznání, zakouší pouze Já. Vše ostatní mizí.

Oddaný: Je blaženost nalezena ve vnějších věcech?

Ramana Mahariši: Kdyby štěstí záviselo na vnějších věcech, bohatí by byli vždy šťastní a chudí nešťastní. Ale tak to není. V hlubokém spánku nemáme bohatství ani majetek – přesto zakoušíme klid a blaženost. To dokazuje, že skutečné štěstí je uvnitř. Není ve vnějších objektech. Pravá blaženost přichází pouze skrze realizaci Já.

Oddaný: Říkáte, že srdce se nachází napravo, zatímco věda říká nalevo. Jak je to možné?

Ramana Mahariši: Fyzické srdce je bezpochyby vlevo. Ale já mluvím o jemném duchovním srdci. To je zakoušeno napravo. Je to má přímá zkušenost, která nepotřebuje důkaz. Přesto najdeš potvrzení v Ájurvédě i v Upanišadách.

Mnich: Jak se lze zbavit neklidu mysli?

Ramana Mahariši: Dokud zapomínáš na svou pravou podstatu a zůstáváš zapleten vnějšími věcmi, mysl bude neklidná. Ale zůstaneš-li pevně zakotven v poznání Já, vnější svět nebude mít moc nad tvou myslí a povstane mír.

Oddaný: Přichází s realizací Boha i nadpřirozené schopnosti?

Ramana Mahariši: Nejprve realizuj Boha – pak teprve poznáš odpověď na tuto otázku.

Oddaný: Může člověk získat prospěch jen tím, že recituje mantru bez výcviku?

Ramana Mahariši: Ne. Člověk, který recituje mantru, musí také obdržet zasvěcení a správné vedení. Vyprávím ti příběh:

Král navštívil dům svého ministra a bylo mu řečeno, že ministr právě recituje mantru. Když ministr dorazil, král se ho zeptal, kterou mantru recitoval. Ministr odpověděl, že to byla Gájatrí mantra. Král projevil přání se ji naučit, ale ministr řekl, že nemá oprávnění udělit zasvěcení.

Později se král naučil mantru od někoho jiného a recitoval ji před ministrem: „Je moje výslovnost správná?“ Ministr odpověděl: „Mantra je správná, ale její síla spočívá v pravém zasvěcení.“

Aby to vysvětlil, nařídil svému sluhovi zatknout krále. Sluha odmítl. Pak dal ten samý rozkaz král – a sluha poslechl. Ministr řekl: „Rozkaz byl stejný, ale autorita jiná.“ Stejné je to s mantrami – jsou účinné jen tehdy, jsou-li přijaty správně, s pravým zasvěcením.

Oddaný: Proč písma popisují realizovaného člověka jako dítě?

Ramana Mahariši: Dítě i realizovaný člověk jsou nezasaženi vnějšími událostmi. Dítě se možná do něčeho zapojí, ale jakmile to skončí, zapomene. Poznatel Já je stejný – žije ve světě, ale je jím nedotčen.

Oddaný: Jak lze dosáhnout realizace Já?

Ramana Mahariši: Nejtěžším úkolem je ovládnout mysl. Existují dvě cesty:

Cvičení pránájámy – dech může zklidnit mysl.

Společnost realizované bytosti – mysl se přirozeně uklidní.

Oddaný: Lze zničit výsledky minulých karm?

Ramana Mahariši: Každá karma už v sobě nese semeno svého vlastního zániku.

*******************************************************************************************************

Někdo pak požádal Maharišiho, aby něco řekl.

Ramana Mahariši: Co chceš vědět?

Tazatel: Nic nevím, jen chci něco slyšet.

Ramana Mahariši: Pokud skutečně víš, že nic nevíš, pak hledej toho, kdo ví, že nic neví – to je mókša, osvobození.

**********************************************************************

Britská žena: Je k realizaci Já nutný guru?

Ramana Mahariši: Milost gurua je ta nejmocnější síla. Učení, přednášky a meditace pomáhají, ale skutečnou příčinou realizace je milost gurua.


Oddaný: Co je největší překážkou na cestě k realizaci Já?

Ramana Mahariši: Touhy mysli. Tyto překážky vytváří sama mysl – a také tím trpí. Pokud zjistíš, kdo klade tuto otázku, realizace nastane.

Oddaný: Kde lze nalézt pomoc na cestě k realizaci Já?

Ramana Mahariši: Ve spisech a v učení osvícených bytostí.

Oddaný: Jak dlouho trvá realizace Já?

Ramana Mahariši: Proč to chceš vědět?

Oddaný: Abych neztratil naději.

Ramana Mahariši: I tato touha je překážkou. Já je vždy přítomno. Jen se uč je poznávat. Všechny touhy a pochybnosti zmizí.

Oddaný: Jak lze poznat duši?

Ramana Mahariši: I v hlubokém spánku existuješ. Ale až po probuzení řekneš: „Spal jsem.“ To znamená, že vědomí přetrvává ve všech stavech. Pokud jej pochopíš ve stavu bdělosti, můžeš poznat Já ve všech třech stavech – bdění, snění i hluboký spánek.

Oddaný: Pokud při meditaci začnu usínat – je to škodlivé?

Ramana Mahariši: Není to škodlivé.

Oddaný: Ale není to jen prázdnota?

Ramana Mahariši: Prázdnota pro koho? Hledej toho, kdo je si této prázdnoty vědom. Já je všude a je věčné.

Oddaný: Měl bych se snažit zůstat si vědomý, i jako bych spal?

Ramana Mahariši: Ano, zůstat si vědomý – to je probuzený stav. Není to obyčejný spánek. Je to spánek bez spánku. Pokud tě ale pohltí myšlenky, zavedou tě do iluzí.

Oddaný: Takže bych měl sledovat své myšlenky zpět ke zdroji?

Ramana Mahariši: Rozhodně. Tímto způsobem myšlenky zmizí a zůstane jen Já. Ve skutečnosti Já nemá ani vnitřek ani vnějšek – tyto rozdíly vytváří ego. Já je čisté a úplné.

Oddaný: Pomáhá intelekt při dosažení realizace?

Ramana Mahariši: Do určité míry ano. Ale Já je za hranicí intelektu. Aby bylo dosaženo Já, musí být i intelekt opuštěn.

Oddaný: Prospěje má realizace i ostatním?

Ramana Mahariši: Ano, rozhodně – to je nejvyšší služba. Ale pamatuj: pro realizovaného neexistuje „jiný“. Nevidí nic odděleného od Já.

Příklad: tak jako zlatník vidí jen zlato ve všech špercích, realizovaný vidí Já ve všech formách.

Pokud se ztotožňuješ s tělem, vidíš jména a formy. Ale jakmile vědomí těla zmizí, veškeré rozdíly mizí.

Oddaný: Platí to i pro stromy, rostliny a jiné bytosti?

Ramana Mahariši: Mají snad existenci oddělenou od Já? Zjisti to sám. Když vznikne myšlenka, že něco vidíš, ta myšlenka povstává z Já. Sleduj zdroj té myšlenky – všechny myšlenky se rozplynou a zůstane jen Já.

Oddaný: Chápu to v principu, ale tok myšlenek stále pokračuje.

Ramana Mahariši: Je to jako film na plátně. Když se promítá film, diváci věří, že je to skutečné. I když film zobrazuje jinou skupinu lidí sledujících film, iluze přetrvává. A teď to vztáhni na sebe – ty jsi plátno. Já zplodilo ego. S egem přišly myšlenky. Tyto myšlenky se jeví jako svět, stromy a bytosti. Když poznáš Já, uvidíš pouze Já ve všem.

Ve skutečnosti existuje jen Já – nic jiného není skutečné.

Oddaný: Myšlenka, že jsem ještě nerealizoval Já – je to také překážka?

Ramana Mahariši: Ano. Ve skutečnosti existuje jen Já. I tato myšlenka – „nerealizoval jsem“ – je jen jiná forma ega.

**********************************************************************

8. ledna 1935 – výjimečný okamžik: Starší muž vstoupil do síně a tiše usedl. V té chvíli Mahariši recitoval sanskrtskou verzi Arunačala Aštakam. Muž se zeptal: „Říká se, že realizace Já nelze vyjádřit slovy. Pokud je to pravda, proč se o ní vždy mluví neúplně?“
Ramana Mahariši: Tuto otázku řeší třetí verš Arunačala Aštakam. Připouští, že realizaci nelze sdělit slovy, ale její přítomnost lze naznačit.

Muž byl hluboce dojat, jeho dech se ztížil, poklonil se v plné délce k zemi. Po chvíli se uklidnil a tiše odešel. Bylo zřejmé, že zahlédl světlo pravdy – a přišel k mistrovi jen pro potvrzení.

[Návštěvník]

Jaký názor je správný?

(A nebo také: Je pravdivý názor většiny lidí, nebo Pravdu může poznávat jen Probuzený?)

Nisargadatta Maharádž se ve svém učení opakovaně vyjadřuje k tomu, že běžné přesvědčení lidí o skutečnosti je mylné – a zároveň, že poznání, které sdílí on a jeho guru, je přímé, pravdivé a založené na skutečné zkušenosti, nikoliv na víře nebo představách.

V knize Já jsem To („I Am That“), což je sbírka rozhovorů s ním, opakovaně zdůrazňuje rozdíl mezi:

Relativní, iluzorní realitou – tj. tím, co většina lidí považuje za skutečné (tělo, mysl, svět, čas, prostor, příběh o „já“),

Absolutní skutečností – ne-duální přítomností, která není omezená formou, koncepty ani osobní identitou.

Nisargadatta často říká, že lidé žijí ve snu, ve kterém považují tělo a mysl za sebe sama, a svět za objektivní realitu. Ale podle něj je toto vše přechodný jev, zatímco pravé Já (čisté vědomí, Bytí) je nadčasové a neměnné. Říká například:

"Všechno, co si o sobě myslíte, že jste, je jen dočasný stav, zatímco Já jsem za tím – před vznikem všech představ."

Někdy to formuluje ostře, téměř provokativně – například:

"Svět je ve vás, ne vy ve světě. Vy jste ten, kdo si svět představuje. Váš svět je jen vaše mysl – a mysl není skutečná."

A také:

"Vaše přesvědčení jsou vaše vězení. Můj guru mi řekl pravdu – ‚ty nejsi tělo, ty nejsi mysl – ty jsi vědomí‘ – a já jsem tomu uvěřil. Ukázalo se to být pravdivé."

Nisargadatta Maharádž jasně staví poznání osvíceného (jeho, jeho gurua, a dalších probuzených) proti běžnému vnímání světa. Ale zároveň vybízí každého, aby to sám zkoumal, ne aby tomu věřil na základě autority.

Já jsem To (anglicky I Am That), kde Nisargadatta Maharádž výslovně říká, že běžné přesvědčení o tom, kým jsme, je mylné:​

„Nejsi tím, za koho se považuješ, ujišťuji tě. Obraz, který o sobě máš, je složený z paměti a je čistě náhodný. Nikdy jsi nebyl, ani nebudeš osobou. Odmítni se za ni považovat. Ale dokud ani nepochybuješ o tom, že jsi pan Ten-a-ten, je jen malá naděje.“​

Tento výrok pochází z přepracované verze I Am That, citát č. 246. ​
maharajnisargadatta.com

Další citát, který ukazuje na mylnost běžného vnímání sebe sama, je:​

„Nejsi v těle, tělo je v tobě. Mysl je v tobě. Dějí se tobě. Jsou tam, protože je považuješ za zajímavé.“​

výrok je z citátu č. 9. ​

„Objev vše, čím nejsi. Tělo, pocity, myšlenky, představy, čas, prostor, bytí a nebytí – nic konkrétního ani abstraktního, na co můžeš ukázat, nejsi ty. Pouhé verbální prohlášení nestačí – můžeš opakovat formuli donekonečna bez jakéhokoli výsledku. Musíš se neustále pozorovat – zejména svou mysl – okamžik za okamžikem, nic nevynechat. Toto svědectví je nezbytné pro oddělení já od ne-já.“​

výrok je z citátu č. 254. ​
maharajnisargadatta.com

[Návštěvník]

Když někdo velmi silně spoléhá na rozlišování, analýzu a argumentaci, pohybuje se stále ve světě mysli — ve světě pojmů, názorů a představ. Mysl se snaží rozsekat skutečnost na části, aby je mohla pochopit a ovládnout. Ale skutečnost sama — Bytí, Jednota — není složená z částí, není "něco", co by šlo uchopit, rozdělit nebo vysvětlit pojmy.

Ten, kdo mluví ze zkušenosti Bytí, vlastně vůbec nemluví o něčem, co by bylo oddělené — je to spíš plynutí ticha, přítomnosti a vědomí v řeči. A právě proto je mezi těmito dvěma způsoby komunikace často neporozumění.
Mysl chce uchopit, zatímco srdce a bytí jenom jsou.

Skutečné rozlišování není aktivitou běžné mysli — není to rozebírání, ale spíše jemné prohlédnutí.
V iluzi oddělenosti věříme, že jsme osobní já, izolovaná od ostatních a od světa. Ale když prohlédneme, spatříme, že veškeré oddělení bylo jen myšlenkovým snem.
Rozlišit iluzi znamená zahlédnout, že všechny hranice byly jen myšlenkové konstrukce.
Ve skutečnosti nikdy nedošlo k oddělení.

Pravé rozlišování není rozsekání světa na kousky.
Je to prozření, že svět nikdy nebyl rozsekaný.
Je to návrat k jednoduchému tichému "já jsem" — které je Jednotou všeho.

[Návštěvník]

Zavři na chvilku oči…
Nesnaž se nic měnit, nic analyzovat.
Jen si polož v tichosti otázku:

"Co je tady, i když všechny myšlenky, představy a pocity odejdou?"

Nehledej odpověď slovy.
Jen vnímej.
Nech to být.
Buď tím.

[Návštěvník]

Vědomí, Šakti a Já: O dvou pohledech na totéž

Ve světě duchovního hledání se často střetávají různé výrazy pro tutéž skutečnost. Někdo říká „Brahman“, jiný „Já“, další „Vědomí“, „Šakti“, „Bůh“, „láska“, „bytí“...
A někdy se právě kvůli těmto slovům zdá, jako by mezi duchovními cestami existoval nesoulad. Ve skutečnosti však většina skutečných učení mluví o jednom a tomtéž, jen z jiného úhlu pohledu.

Dvě úrovně pravdy – relativní a absolutní

Tradiční védántská nauka rozlišuje mezi:

vjavahárika satja – relativní (projevená) pravda,

páramárthika satja – absolutní, neprojevená pravda.

Z pohledu relativní pravdy lze říct:

„Tělo je Brahman“ – protože vše je Brahmanem, vše je jeho projevená moc, Šakti.

„Vědomí je aspektem Já“ – protože v rámci projevu může mít i Já své aspekty – vědomí, světlo, tvořivost.

Z pohledu absolutní pravdy ale zůstává:

Brahman je to, co je před všemi aspekty, před pohybem, před myšlenkou „já“.

Nejde o něco, co by mělo vlastnosti – je to čisté Bytí, sám základ všeho projevu, bez druhého.

To není „upřednostňování vědomí“, ale rozpoznání, že bez vědomí by žádný projev, včetně Šakti, nemohl být vnímaný.


Šakti a Vědomí

Šakti není popřením Brahmanu – je to jeho síla, pohyb, život, forma.
A přesto, každá forma se objevuje v beztvarém vědomí.

Ramana Maháriši proto říká:

„Není třeba bojovat proti světu, proti tělu, proti pohybu – ale rozpoznat jejich podstatu. A ta je tichá, neměnná, věčně přítomná.“

Atmavičára a motivace

Sebedotazování (ātma-vichāra) není egoistickým „zaměřením se na sebe“, jak se může zdát.
Není to přemítání „co se mnou bude“, ani posilování individuality.

Naopak – je to obrácení pozornosti od objektů k subjektu.
Od „co vidím“ ke „kdo to vidí“.
A Ramana znovu a znovu říká:

„Cílem není stát se pozorovatelem, ale zmizet jako oddělený pozorovatel. Zůstat jako čiré Já.“

O knihách a internetových zkratech

Každé slovo vytržené z kontextu může být snadno nepochopeno – ať už pochází z Ramany, Šankary, Vacka, Nisargadatty nebo Bible.

Ale žádný text sám o sobě není Pravda.
Text je ukazatel, nikoli cíl.

Cíl není „vědět víc“, ale přímo poznat – kdo jsem já?
A to není výsledkem čtení, ale vlastního mlčení, ponoření, sebenahlédnutí.


Pokud někdo říká „vlna je moře“, má pravdu (relativní).
A pokud jiný říká „vlna není celé moře“, má také pravdu (absolutní).
Rozpor vzniká jen ve slovech – ne v samotné skutečnosti.

Cesta džňány není únikem, ale přímým pohledem do středu.
Cesta bhakti není iluzí, ale oživením téže Skutečnosti láskou.

Ať už říkáme „Brahman“, „Šakti“, „Bůh“, „Já jsem“ nebo „Láska“,
to, co je za tím vším, je jedno.
A to je zde.
Teď.

[Návštěvník]

„Vlna je moře“ je pravda relativní (vyavahárika satja):
 – protože každá vlna je z vody, není od moře oddělená, moře ji tvoří.
 – v projeveném světě je vlna skutečně mořem, stejně jako tělo je Brahmanem – vše je Jedno.

„Vlna není celé moře“ je pravda absolutní (páramárthika satja):
 – protože vlna je jen malý, pomíjivý projev nekonečného celku.
 – zaměnit část za celek je klam – stejně jako zaměnit tělo nebo mysl za Já.

Obě věty mohou být pravdivé ve svém kontextu, ale Ramana a další mistři vždy směřují k té vyšší, absolutní pravdě, kde se rozliší zdánlivé od skutečného.

A právě k tomu slouží vivéka – duchovní rozlišování.

[Návštěvník]

O Šakti, změně a konatelství – další pohled na Já

Duchovní cesta se často dotýká bolestivých otázek – utrpení, změny, ztráty smyslu. Pro někoho je touha po klidu únikem, pro jiného voláním srdce. A stejně tak může být i mluvení o neměnnosti vnímáno jako odmítání života.
Ale je tomu tak opravdu?

Pojďme se zkusit podívat pod povrch slov, ne proti nim.

Změna jako Šakti, Šakti jako pohyb

Ano – všechno, co vzniká a zaniká, se mění.
Tělo, vztahy, pocity, stavy mysli, i planeta sama – vše je v neustálém proudu.
Tento pohyb je Šakti – božská energie, která tvoří, udržuje a rozpouští.

Vše je Šakti.
A žádný pravdivý pohled se tomu nebrání.

Ale otázka, kterou si klade Ramana (a Buddha i jiní), není "je změna špatná?", ale:

„Kdo tu změnu vnímá? Co se samo nemění?“

Nejde tedy o popírání změny, ale o rozpoznání podstaty, která změnu umožňuje.

Je utrpení chyba Boha?

Utrpení není chyba – je přirozeným důsledkem připoutání k tomu, co je pomíjivé.
Když mysl lpí na tom, co je nestálé, bude dříve či později zraňována.

Ramana ani Buddha neutíkají od bolesti –
naopak: vcházejí do ní plně, s vědomím, které ji prozáří.
A tím ji přesáhnou.

Ne protože „popřeli změnu“, ale protože poznali zdroj – to, co se nezměnilo, když přišla bolest i radost.

Konatelství – kdo koná?

Výrok: „Vždy jsem konatel“ má svou váhu – pokud „já“ znamená Brahman, pak ano:
Brahman se projevuje jako celé tvoření, včetně konání.

Ale Ramana se ptá jinak:

„Kdo je tento konatel? Odkud v tobě vyvstává pocit já konám?“

Když se pozornost obrátí k tomu, co předchází pocitu konání, zůstává ticho – vědomí – Já.
A konání pak plyne, ale bez připisování autorství osobnímu egu.

Tím vzniká jednoduchost, přirozenost, soulad. Není to nečinnost, ale činnost bez lpění.

Podvědomí, vasány a skutečné rozpuštění

Není pravda, že cesta džňány ignoruje podvědomí.
Naopak – osvětlení vasán (přesvědčení, tendencí) je její přímou součástí.
Ale ne skrze analýzu a nekonečné „hrabání“, nýbrž skrze světlo vědomí.

Když mysl utichne,
když není obrana, analýza ani kontrola,
pak se právě v tomto tichu mohou staré otisky uvolnit – samy.
Ne proto, že byly popřeny, ale protože ztratily moc.

„To, co nazýváte nevědomím, se ukazuje, když světlo Sebe není zataženo osobním zájmem.“
– (z tradice jógové i džňáninské)

Ale vždyť i ticho je kontext, ne? I Já je jen jeden z pohledů!

Ano – pro mysl ano.
Mysl může rozkládat ticho na aspekty, může říkat „to je jen perspektiva“.

Ale ten, kdo opravdu vejde do ticha, zjistí, že to není názor.
Není to „absence dění“, ale živé, nekončící přítomné Bytí,
ve kterém vše vzniká, proudí i mizí – aniž by se to ticha dotklo.

A to není popření pohybu, utrpení, emocí.
Je to poznání jejich základu.

Opravdové hledání není o popření, ale o úplnosti

Skutečný hledající není ten, kdo „věří v neměnnost“,
ani ten, kdo „slaví změnu“.

Je to ten, kdo vše, co přichází, přijímá jako pozvání k hlubšímu rozpoznání:
Kdo to vnímá? Co jsem Já?

A právě z toho se zrodí skutečná laskavost, svoboda a schopnost konat beze strachu i lpění.
Pokud tě změna bolí, je to v pořádku.
Pokud v ní nacházíš tanec – i to je v pořádku.
Ale to, co je ještě hlouběji, než bolest i tanec,
než mysl i podvědomí,
než karma i slova –

To už je tady.
Bez důvodu.
Bez tvaru.
A přece tím nejintimnějším, co jsi kdy poznal.