Soucit

Soucit

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 30. bře 2020 7:50:56

Soucit se sebou

Pomocnou ruku budete brzy potřebovat hlavně vy sami. Jak si ji podat, radí psycholog Jan Benda.

Náhlé vytržení z celoživotního stresu nám nabídlo příležitost řadu důležitých věcí promyslet, přehodnotit, změnit. Jak na sobě poznám, že tyto příležitosti jdou mimo mě? Že se v našem nitru místo toho odehrává zhoubný katastrofický scénář? A jak takový vývoj mohu obrátit do ozdravného procesu? Povídáme si s psychologem Janem Bendou.

Co prožíváme a co budeme prožívat v dalších dnech po vytržení z běžného života? Dokážete to odhadnout?

Vzhledem k tomu, že fázi popírání nebezpečí máme už nejspíš za sebou, očekávám určité znejistění, chvílemi i strach, nejspíš hledání viníka, a nakonec snad smíření se se ztrátami, které utrpíme. Terapeutická praxe mě ale naučila vidět v krizích, které všichni někdy zažíváme, příležitosti. Dokonce bych řekl, že se rozvíjíme vždy tak trochu nedobrovolně a pod tlakem. A tak se dívám i na současnou situaci jako na šanci k rozvoji. A není to jen nějaká laciná útěcha. Je holý fakt, že díky viru můžeme konečně zpomalit. Zastavit se. Být s blízkými. Dělat věci, na které jinak „nemáme čas“. Vir nám ale připomíná i naši smrtelnost a nutí nás přemýšlet o smrti a o smyslu života a našeho běžného konání. A to nám, myslím, vůbec neuškodí.

Všichni jako bychom to pozastavení potřebovali.

Ano, vždyť téměř všichni lidé, které potkávám, si stěžují na příliš rychlé pracovní tempo, přetíženost. Mluví o potřebě nějaké zásadní společenské změny. Jenže v tom zběsilém tempu se nad tou změnou vlastně ani nestíháme zamyslet. Jsme v začarovaném kruhu. A teď tedy máme k zamyšlení šanci. Smrtící vir nám přitom ukazuje mnohé. Například naši vzájemnou propojenost. Včera Čína, Itálie, dnes ČR. Jsme propojení. Nemůžeme fungovat a nestarat se o druhé. Sami to nezvládneme. Vir nás nutí komunikovat a spolupracovat. A platí to i v menším měřítku. Potřebujeme nemocnice, potraviny, dopravu, školy. Potřebujeme jeden druhého.

Všichni vnímáme vlnu solidarity, lidé jsou vstřícní, pomáhají si. Vydrží nám to? Může nás to trvale změnit?

Máme příležitost zažívat, jaké to je, udělat něco pro druhého, pro dobrou věc a nejen pro peníze. A můžeme objevit, jaký pocit z toho máme. To může být opravdu cenná a potenciálně transformující zkušenost. Pro jedince i společnost. Ano, díky viru samozřejmě nemůžeme některé věci dělat, ale o to více můžeme být – sami se sebou a také s našimi blízkými. Pokud jde o nás samotné, možná se během karantény konečně trochu vyspíme. A možná si v tom zastavení konečně připustíme, co nám chybí, co potřebujeme, po čem toužíme. A třeba se rozhodneme pro nějakou změnu. A pokud jde o druhé? Co když někdo z rodiny viru podlehne? Bude-li ležet na infekčním oddělení, možná nás k němu nebo k ní ani nepustí. Možná právě a pouze teď máme jedinečnou příležitost mu nebo jí říct: „Mám tě rád. Odpusť mi, jestli jsem tě někdy ranil. Mrzí mě to.“ Dnes máme ještě možnost setkat se, zavolat. A výjimečně máme i čas. Využijme ho.

Jste autorem knihy Všímavost a soucit se sebou. Mohou nám všímavost a soucit nějak pomoci zvládat stávající situaci?

Samozřejmě, v mnoha směrech. Zvýšená všímavost nám v první řadě může pomoci fyzicky se chránit před nákazou. Vždyť za běžných okolností děláme automaticky a neuvědomovaně mnoho věcí, které by nás nyní mohly ohrozit. Při setkání či loučení si podáváme ruce. Chce-li se nám zakašlat, automaticky si dáme ruku před pusu. Možná si při jídle ze stánku bezděčně i olízneme prst… To vše ale nyní může být nebezpečné. Plně si tedy uvědomovat vše, co probíhá v přítomném okamžiku, je nyní ještě užitečnější než jindy. Může nám to zachránit zdraví. Všímavost nám ale může pomoci také proti panice, která vzniká z katastrofických představ produkovaných naší myslí.

Jak?


Přemýšlíme: Co když se nakazí moji blízcí? Nebo já? Co když zemřu? Všímavost nás ale vždy vrací do přítomnosti a pomáhá nám rozlišovat skutečnost a představy. Teď a tady sedím u počítače a přemýšlím. To je skutečnost. To ostatní jsou „jen“ představy. Neznamená to, že bychom měli brát riziko na lehkou váhu. Riziko je reálné a je v pořádku se rozumně chránit. Strach má ale často příliš velké oči.

A soucit se sebou? Jak ho využít a jak ho praktikovat?

Nevím, zda nebo jaké u nás nový koronavirus způsobí ztráty na životech. Všichni ale bezpochyby pocítíme ekonomické dopady pandemie. Budeme se muset uskromnit. Možná se ocitneme i v existenční tísni. A soucit k sobě a druhým budeme bezpochyby potřebovat. Soucit nám v takové situaci totiž především může pomoci chápat, že každý někdy zažívá potíže a to, že nyní je zažíváme třeba my, z nás nečiní něco míň, než jsou ti druzí. Soucit nám tedy umožní nelámat nad nikým, tedy ani nad sebou hůl a raději si podat pomocnou ruku.

Jaké myšlenky nebo jaký vnitřní monolog může takový stav provázet?

Co v tuto chvíli potřebuji? Co pro sebe můžu udělat? Co bych řekl a co bych udělal, kdyby v takové situaci byl můj nejdražší přítel nebo malé bezbranné dítě? Takové otázky nám mohou pomoci zaujmout k sobě soucitný postoj. A samozřejmě máme příležitost vnímat také druhé lidi s porozuměním. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že vědomá konfrontace s bolestí je přesně tím klíčem, který otevírá naše srdce. Paul Gilbert – jeden ze světových expertů na soucit – mluví o tom, že jsme až příliš často motivováni strachem nebo snahou prosadit se a téměř nezapojujeme zklidňující systém, který je v našem mozku spojen se soucitem. Pokud se však svobodně rozhodneme pomáhat druhým, aktivujeme tuto část mozku, a tím prospějeme i sobě samým. Máme příležitost.

Mluvíte o příležitostech. Jaká jsou rizika? Jak na sobě, budu-li všímavý, poznám, že tyto příležitosti míjím, nechávám je nevyužité? Jaký může být nežádoucí vývoj vnitřního světa?

V danou chvíli dává smysl zamyslet se nad tím, jak se můžeme chránit. Pokud si ale všimneme, že jsme fascinováni katastrofickými představami a nedokážeme se vlastně soustředit na nic jiného, je nejvyšší čas naši všímavost posílit. Buddhističtí mniši, mezi kterými jsem kdysi žil, považují strach za jednu z forem nenávisti. Když se něčeho bojíme, odmítáme to a přinejmenším vnitřně s tím bojujeme. Zaslepený útok ani útěk ale ke štěstí nevedou. Je to vždy vědomí-poznání, které skutečnost transformuje. Riziko tedy vidím v možnosti, že bychom zaslepeni mohli podléhat panice. Následnou agresi bychom pak mohli ospravedlňovat snahou přežít. Ale nejde přitom jen o přetahování se o dezinfekční mýdla v supermarketech. Chronický strach narušuje naši imunitu. A šíření strachu také velmi vyhovuje všem mocným, kteří nás chtějí ovládat a využívat pro svůj prospěch. Strach a totalita se přitahují. To jsou rizika. Naštěstí soucit a solidarita jsou také nakažlivé. Také se šíří jako virus. Pojďme je tedy šířit záměrně. To je podle mě ten nejlepší protilék. Duševní, fyzické i sociální zdraví se prolínají.

Poradíte mi praktickou meditaci vhodnou pro tyto dny?

Jistě. Nyní se opravdu může hodit. Zkuste začít jednoduchým cvičením Ruku na srdce. Chcete-li si ho vyzkoušet, rozhodněte se nejprve vnitřně dopřát si malou pauzu… Oči můžete nechat otevřené nebo je na chvíli zavřete… Uvědomte si svou tělesnou pozici, zvuky z okolí, uvědomte si, jak se cítíte a všimněte si také, jaké myšlenky vám běží hlavou. Pozorujte chvíli, jak tělo samo dýchá a dovolte svému dechu najít klidný rytmus. Vzpomeňte si pak na nějaký zážitek, který se dotkl vašeho srdce a přinesl vám pocit radosti, klidu a spokojenosti. Možná jste v tom okamžiku byli sami, možná s někým, koho milujete nebo třeba s vaším domácím zvířetem… Dovolte si usmát se při té vzpomínce… A zkuste si představit, že zlehka dýcháte skrze své srdce, a nechte ho pookřát a trochu se roztáhnout… A nyní jemně položte svou otevřenou dlaň do oblasti srdce… Vnímejte ten dotek a teplo… Jaké to je? Vnímejte pocity ve své dlani, v hrudníku, na povrchu i uvnitř… Jaké účinky vnímáte v těle a v mysli? Změnila se nějak vaše nálada? Přijměte tuto zkušenost tak, jak je.

Jsou různá cvičení pro různé části dne?

Třeba cvičení, které se jmenuje Dobré ráno. Je ideální ho provádět hned po probuzení. Když si ráno uvědomíte, že jste již vzhůru a za chvíli budete vstávat, zkuste si vzpomenout na někoho, ke komu jste cítili anebo stále cítíte opravdovou lásku. Snad jste alespoň jednou v životě byli opravdu zamilovaní anebo jste byli zaplaveni štěstím, když se vám narodilo vaše dítě. Zkuste si vybavit ten hřejivý a radostný pocit i vnitřní postoj k dané osobě. Pak zaujměte stejný pocit k sobě tady a teď. A v duchu nebo nahlas řekněte sami sobě: „Dobré ráno, (vaše jméno).” Uvědomte si pak, jak se cítíte. A věnujte chvíli pozornosti sami sobě. Usmějte se na sebe. A pak se rozhlédněte kolem, můžete se podívat z okna, a usmějte se na svět. „Dobré ráno.“ A věřte, že vše, co vysíláte do světa, se vrátí jako ozvěna.

A jak by vypadalo cvičení, které probouzí a rozvíjí soucit, o kterém jsme si dneska povídali?

Zkuste cvičení, které vás nasměruje k soucitu v akci. Praktikovat ho můžete, když jste v klidu, ale i když prožíváte nějaké nepříjemné emoce. Začněte vždy tím, že přenesete pozornost do těla. Uvědomte si celou svou tělesnou pozici, dotyk se zemí… A uvědomte si, jak se právě teď cítíte… Chystáte se právě k nějaké akci? Co vás k ní motivuje? Zkuste své konání na chvíli odložit a sledujte dech. Nádech a výdech. Nádech a výdech. Pak si položte otázky: „Co soucitného bych mohl říct anebo udělat právě teď?“ „Co by mi poradil člověk plný soucitu?“ Pokud vás něco napadne, popřemýšlejte o tom. Pokud ne, přijměte to jako skutečnost. Na závěr cvičení si v duchu vyslovte přání: „Kéž jsem klidný a trpělivý. Kéž jsou má rozhodnutí moudrá a kéž s láskou pečuji o sebe i druhé.“
https://psychologie.cz/soucit-se-sebou/ ... 3lzBGsVrGk
Návštěvník
 

Re: Soucit

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 30. bře 2020 8:00:48

věřte, že vše, co vysíláte do světa, se vrátí jako ozvěna


https://www.priznakytransformace.cz/ind ... IARaXpsm6w
Návštěvník
 

Re: Soucit

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 18. črc 2020 14:31:40



O době, kdy byl Buddha v pekle - příběh soucitu

Kdysi Buddha v jednom z dřívějších životů, byl v pekle, než se stal Buddhou, trpěl mnoho životů, dělal spoustu chyb, jako každý z nás, a přiměl lidi kolem něj, aby trpěli. Někdy udělal opravdu velké chyby, něco opravdu nesmírně špatného, což způsobilo hodně utrpení jemu i ostatním, a proto v jednom ze svých předchozích životů byl v pekle. Dostal se až na samé dno utrpení, protože to peklo bylo nejhorší ze všech pekel. Spolu s ním byl další muž, museli oba velmi tvrdě pracovat pod dozorem vojáka, který měl peklo na starosti, byla tma, zima. Strážce podle všeho neměl srdce, zdá se, že něco věděl o utrpení, ale nevěděl nic o pocitech jiných lidí. Jeho úkolem bylo přimět ty dva, aby co nejvíce trpěli. Ve svém srdci neměl vůbec žádnou lásku, vypadalo to, že nemá vůbec srdce. Vypadal a choval se jako surovec a nezdálo se, že by v něm bylo možné kontaktovat lidskou bytost. Protože byl tak brutální a necitlivý, nutil lidi v pekle hodně trpět. A Buddha byl ve svém předchozím životě jedním z těch dvou mužů. Strážce měl nástroj se třemi bodci a vždy, když chtěl, aby muži pokračovali ve své činnosti, bodal je do zad, až tekla krev. Nenechal je odpočinout, stále tlačil a tlačil a způsoboval jim strašné utrpení. Sám vypadal, že je někým tlačen. Už se vám někdy stalo něco podobného, že jste někdy dělali věci, které se vám nelíbí a cítili jste se být tlačeni, i když za vámi nikdo nestál. A jednoho odpoledne, muž, který byl Buddhou v pozdějším životě, viděl, že strážce s jeho společníkem zachází tak brutálně, že v něm něco povstalo a chtěl protestovat. Věděl, že když zasáhne, že on sám bude zbit. Ale něco se v něm tlačilo nahoru, chtěl říci: "Proč ho nenecháš odpočinout? Proč ho musíš bodnout?" Hluboko v Buddhovi se objevil tento tlak, ale věděl, že když se projeví, bude zbit stráží. ten impulz v něm byl silný a nemohl to vydržet. Otočil se tváří tvář proti strážci a řekl: "Nechte ho chvíli na pokoji. proč ho bijete a tlačíte. Nemáte srdce?"
Když to strážce uslyšel, velice ze rozzuřil a zabodl vidle přímo do hrudi Buddhy. Buddha v tom okamžiku zemřel a znovu byl zrozen v těle lidské bytosti, stal se člověkem žijícím na Zemi, a tak unikl peklu, jen proto, že se v něm probudil soucit natolik silný, aby měl odvahu zasáhnout a pomoci svému bližnímu v pekle. Ten druhý viděl, jak Buddha zemřel, poprvé se dotkl soucitu, uvědomil si, že ten druhý musel mít v sobě nějakou lásku, když měl odvahu zasáhnout, což v něm probudilo také soucit. Podíval se na stráž a řekl: "Můj přítel měl pravdu, že nemáš srdce. Nemyslím si, že jsi šťastný člověk." Strážce se rozzuřil a ubodal i toho druhého, který také okamžitě zemřel v pekle a narodil se jako lidská bytost na Zemi.

Ale co se stalo tomu strážci v pekle, který neměl srdce?

Cítil se velmi osaměle, protože v tom pekle byli jen tři bytosti. A teď dva byli mrtví. Uvědomil si, že mít někoho a nebýt sám, je úžasná věc. Teď byl v pekle sám, což nemohl vydržet. A touha být s ostatními lidmi ho přivedla k poznání, že ví, jak s nimi zacházet. Hezčí proměna proběhla v jeho srdci, takže ve skutečnosti srdce měl. Každý má srdce. Někdy potřebujeme, někoho, kdo se dotkne našeho srdce a změní nás na člověka....
Návštěvník
 

Re: Soucit

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 17. čer 2021 18:21:17

Návštěvník
 

Re: Soucit

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 04. črc 2021 20:15:43

Nikdy nežádejte soucit


Buďte jednoduše šťastní. Vztah není tak důležitý jako to, že jste šťastní. A jestliže jste šťastni, kdo by se trápil nějakým vztahem?

Vztah není tvořivý, pouze odráží konkrétní situaci. Je jako zrcadlo: jestliže existuje něco, co se dá odrážet, zrcadlo odráží. Jestliže neexistuje nic, co by se dalo odrážet, zrcadlo si nic nemůže vytvořit, je pasivní. Vždy si tedy pamatujte, že máte být šťastní, radovat se, a jestliže spolu s tím ještě něco přijde, je to dobře. Že něco opravdu přijde, si můžete být jistí, protože šťastný člověk musí sdílet. Musí však čekat, protože šťastný člověk přitahuje pouze jiného šťastného člověka.

Jestliže jste nešťastní, budete přitahovat mnoho lidí, protože i oni jsou nešťastní a něco mezi vámi si bude sedět. V každém z nás je jakýsi spasitel, terapeut. Proto, když strádáte, někdo přijde a soucítí s vámi, přičemž se cítí velmi dobře, je hrdý. Někdo strádá a on je tím, kdo pomáhá; cítí se velmi egoisticky. Takto vzniká zájem jednoho o druhého. Někdo je ztrápený bolestí, někdo trpí; takový člověk bude přitahovat mnoho lidí, kteří s ním budou soucítit.

Budou to lidé různých typů. Možná to budou sadisté, jejichž jediný zájem leží tam, kde jsou druzí nešťastní. Nebo se možná budou jen snažit uspokojit své ego. Ve srovnání s jakýmkoliv jiným nešťastným člověkem se cítí relativně šťastní, a proto se vždy rádi obklopují nešťastnými lidmi. Je to pro ně jediný možný způsob.

Pamatujte si, že soucit není láska, a jestliže k vám někdo cítí soucit, mějte se na pozoru! Soucit není láska a zůstane jen tak dlouho, jak dlouho potrvá vaše neštěstí. Jakmile budete šťastní, soucit zmizí, protože soucit se nerozvíjí. Je jako voda, jež teče dolů; směřuje k lidem, kteří jsou více nešťastni než vy sami. Soucit nikdy nestoupá, nemůže stoupat. Nemá žádný čerpací systém; váš soucit nemůže směřovat k člověku, jenž stojí výše než vy.

Nikdy tedy nežádejte o soucit, protože má na vás i na druhého ničivý vliv. Jestliže se spokojíte se soucitem a začnete si myslet, že je to láska, spokojujete se s něčím, co je jako falešná mince. Člověk dává pouze pocit lásky, ale láska to není.

Opravdová láska není soucitná. Opravdová láska je empatická. Je empatická, nikoliv soucitná. Soucit znamená: „Jsi nešťastný a já bych ti ráda pomohla. Stojím však mimo. Podám ti pomocnou ruku. Neovlivňuješ mě. Vlastně mě to hluboko v nitru baví. Mám požitek z toho, že mi nějaký člověk dává příležitost cítit se tak ušlechtile. “ To je kruté.

Empatie, vcítění, je naprosto odlišné. Empatie znamená: „Cítím se naprosto stejně jako ty. Jestliže jsi nešťastný, cítím i já tvé utrpení. Dotýká se mě, ovlivňuje mě. Nikoliv jako někoho, kdo stojí mimo, ale jako někoho, kdo je součástí tvé bytosti.

Láska je vcítění, ani v nejmenším to není soucit.

Mějte to tedy na paměti a odolávejte pokušení žádat o soucit. Takové pokušení je silné, protože když člověk cítí, že se mu nedostává lásky, začne brát zavděk i něčím menším. Začne chodit po světě jako hromádka neštěstí a nenápadným způsobem bude vyžadovat soucit. Nikdy se jej nedožadujte. Je tou největší degradací, která se lidské bytosti může přihodit. Nikdy to nedělejte. Buďte šťastní.

Než přijde láska, bude to chvíli trvat, protože většina lidí jsou sadisté, již se sami cítí nešťastní a snaží se dokázat, že jsou spasiteli, pomocníky, že dokáží vyřešit trápení druhých. Jestliže jste však šťastní, budete přitahovat někoho, kdo není zapleten do těchto neurotických sítí; kdo je zkrátka šťastný a chtěl by se s vámi o své štěstí podělit. V tom spočívá celá krása: Jestliže jste šťastní a vstoupíte do nějakého vztahu, cítíte se dobře, sdílíte, ale nejste na něm závislí. Nestanou se z vás otroci, nepropadnete mu, protože dokážete být šťastní i bez něj.

Dobrý vztah znamená sdílení; neexistuje v něm žádná závislost. Oba partneři si zachovávají naprostou svobodu a nezávislost. Nikdo z nich nevlastní, nemají to zapotřebí. Je to dárek zdarma. Mám hodně, a proto ti dávám. Netlačí mě žádná potřeba, mohu být sám, přesto zcela šťastný. Když jsou dva lidé zamilovaní a oba umějí být šťastní i sami, vyvine se mezi nimi nádherná láska, protože jeden druhého nijak neomezují ve svém růstu.

Osho, O lásce
Návštěvník
 

Re: Soucit

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 28. zář 2021 6:26:09



Abraham Hicks – Řešení chudoby

Host: Moje druhá otázka je o chudobě. Pokud si země třetího světa manifestují vlastní chudobu, jsou chyceny ve věčné existenci nemoci, chudoby, utrpení, ze které jako společnost nemůže uniknout, a měli bychom se starat o jejich blahobyt? Říkali jste: Jako jedinec můžete najít blahobyt v jakékoliv situaci. Měli bychom se tedy starat o jejich společnost jako celek, nebo se máme starat o vlastní realitu a doufat, že jejich jedinci…

Abraham: Spoustě lidem se tato odpověď nelíbí, ale vždy ji dáváme, a chceme, abyste to pochopil. Řekněme, že jste na druhém konci světa a zaměřujete se na takovou společnost, nebo možná část vlastní společnosti, kde lidé nějak trpí. Jak tomu věnujete pozornost, cítíte se příšerně. Cítíte se tak, protože vy a ostatní jako vy, jste vytvořili vortexovou verzi zlepšení, kterou oni ještě nepoznali.

Jsou pohlcení ve svém světě a často se zaměřují na svou tíživou situaci a netuší, že to, co pozorují, ovlivňuje jejich energetický proud. Nemohou tedy dospět k vlastním řešením, které si už vibračně vytvořili. Jakou část chcete hrát? Jako někdo, komu záleží na všech lidech? Někdo, kdo chce povznášet… a díváte se na tuto situaci a vaše média umožňují vidět tyto věci a uvědomujete si, jak se v tom osobně neangažujete, ale jste stále angažovaný vibračně, protože tomu věnujete svou pozornost. Nyní poznáte podle svých pocitů, jestli váš postoj, vaše perspektiva, váš názor na tohle v tuto chvíli, zatímco pozorujete a cítíte, je v souladu nebo harmonii s vaším vnitřním zdrojem.

Váš vnitřní zdroj a zdroj uvnitř všech těch lidí se nezaměřuje na jejich tíživou situaci, protože za takových podmínek se nedostanete tam, kam chcete. Když v důsledku toho, co pozorujete, cítíte negativní emoci, jak cítíte obavy nebo strach nebo i vinu, nebo provinění, jak se zaměřujete na jejich tíživou situaci, pokud jste dostatečně moudrý, poznáte, co vám říká vaše vnitřní vedení, že nejste v souladu s řešením, ale stále s problémem.

Tudíž vaše prožívání negativních emocí nemá vůbec žádnou hodnotu. Spousta lidí říká: Abrahame, chcete, abychom jen dali hlavu do písku? Ne, chci, abyste hlavu z písku vytáhli a vibračně se sladili s jejich řešením nebo s jakýmkoliv řešením. To uděláte tak, že dosáhnete vlastní jasnosti, souladu a radosti. Někteří vám pak mohou říct: "Jak se můžeš radovat, když oni trpí?" Nemůžete dostatečně trpět, abyste pomohli někomu, kdo trpí. Nemůžete dostatečně zchudnout, abyste pomohli chudým lidem prospívat. Nemůžete dostatečně onemocnět, abyste pomohli nemocným se uzdravit. Zákon přitažlivosti funguje opačně.

Musíte, a možná jste jediný, a to stačí, možná jste jediný, který se z této časoprostorové reality zaměřuje na jejich řešení, a to poznáte, že se zaměřujete na řešení, protože cítíte nadšení z vyhlídky na zlepšení, které nalézají. Vyslal jste proud, díky kterému pro ně může být jednodušší najít řešení. Není jiná cesta. Neříkám, abyste nechodili pomáhat, ale abyste našli soulad a pak… Najděte soulad a pak… Najděte soulad a pak budete inspirováni, Najděte soulad a pak dostanete nápad, najdete řešení. Najděte soulad a pak budete na správném místě ve správný čas, kde můžete nabídnout nějakou radu. Ale nemůžete se utápět v jejich neštěstí a hledat pro ně nějaké řešení.

Když byl Jerry adolescent, pracoval jako plavčík v New Orleans. Jeho instruktor mu řekl: Jerry, někdy se můžeš ocitnout v situaci, kde budeš muset někoho nechat se utopit. Jerry na to: To bych nedokázal. Co je smysl plavčíka, když někoho necháte se utopit? Instruktor mu na to řekl: Někdy bude někdo v takové panice, že tě přemůže, a pokud by tě potopil, pak on se také potopí, a ty už tam pak nebudeš pro nikoho jiného. Je to něco takového.

Pokud neuděláte to, co můžete, abyste se udržel v souladu, stejně nemáte nic hodnotného, co někomu můžete dát. Jeden, který je napojen na proud, a zaměřen na něco, je mocnější než miliony, kteří nejsou. Nejste si vědomi síly své pozornosti a hodnoty svého opravdového zájmu o to, co se s lidmi děje. Kromě toho, že poznáváte, co se s lidmi děje, je důležité se zaměřit na řešení a ne na problém. Protože vibrace řešení a vibrace problému jsou naprosto odlišné.

Vaše vyšší Já je ve vibraci řešení, a pokud se nezaměřujete na řešení v souladu se svým vyšším Já, tak když se zaměřujete, nabízíte jen nicotnou vibraci. Tak vůbec nepomáháte. Pak trpíte, obětujete se a blbnete s nimi v blátě a někdy se díky tomu cítíte uspokojení, ale z toho nikdy nevychází nic dobrého. Získejte svou moc zpět a pak ji používejte.
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků