KDO JSI?

[Návštěvník]

"To, čím jsi, se neobává následků, ani netouží po štěstí, je samo největším štěstím."

Ale nejdříve se TÍM musíš stát, Jani. Ale dokud je ti důležitější pořád opakovat poučení pro začátečníky a hlásat, jak jsi štastná, tak se to nemůže stát. To je ta tvoje nevědomost.

Nemůžeš se stát tím, čím jsi.

To bylo jasné, že tohle napíšeš.

Jak E. Tomáš, tak Ramana, tak Nisargadatta řekli, že se TÍM musíme stát, že TO musíme uskutečnit. To je realizace. Jestli o tomhle nic nevíš, tak je pro tebe fakt lépe, když si budeš pořád dál opakovat tu začátečnickou poučku, že nejsi tělo.

[Návštěvník]

Jde jen o to poznat to. Poznat to stejné, to věčné, neměnné.

Aby mohlo dojít k Poznání, musíš se TÍM stát. To znamená, že Jana, která ví všechno nejlépe, v tom okamžiku zmizí, včetně všech svých oblíbených konceptů. A takhle sebe a svoje přesvědčení odevzdat, Jani, nedokážeš. Strašně na tom lpíš. Proto to pro tebe ještě není. Je to, jak řekl, Miroslav, děláš si o TOM jen představy a myslíš si, že jsi to tím poznala.

[Jana]

Nicméně každému z Vás z celého srdce přeji, ať jste šťastní.

Co by kdo měl potřebu uskutečňovat ještě dál, když mu absolutně nic nechybí a ani nic nevadí?

Tedy přeji to každému z Vás, pokud není třeba zrovna Vaším cílem celoživotní nespokojenost, trápení se nebo něco podobného.

[Pedriito]

V okvětí paprsků
Tvá noc se rozvinula
Ó Kráso, Duše hvězd
to tys mě ovinula.
Gejzíry sluncí, dnů
kosmické ohňostroje
Ó Lásko, Kráso hvězd
má duše ať je Tvoje.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

Nicméně každému z Vás celého srdce přeji, ať jste šťastní.

Co by kdo měl potřebu uskutečňovat ještě dál, když mu absolutně nic nechybí a ani nic nevadí?

Tomu, co je tvou podstatou, to jednou stačit nebude. Ale třeba až po mnoha životech...Pak přijde to, co někdo trefně nazval: Božská nespokojenost.

[Návštěvník]

V okvětí paprsků
Tvá noc se rozvinula
Ó Kráso, Duše hvězd
to tys mě ovinula.
Gejzíry sluncí, dnů
kosmické ohňostroje
Ó Lásko, Kráso hvězd
má duše ať je Tvoje.

Ticho obhalilo krásu,
poutníku stůj,
do náručí matky se zahal
a buď svůj, svůj.

Jedno srdce dÿše,
bim bim
to jedna chýše,
Dům.

[Pedriito]

V okvětí paprsků
Tvá noc se rozvinula
Ó Kráso, Duše hvězd
to tys mě ovinula.
Gejzíry sluncí, dnů
kosmické ohňostroje
Ó Lásko, Kráso hvězd
má duše ať je Tvoje.

Ticho obhalilo krásu,
poutníku stůj,
do náručí matky se zahal
a buď svůj, svůj.

Jedno srdce dÿše,
bim bim
to jedna chýše,
Dům.

Jen jedna bytost umí takhle psát. Děkuji ti krásná vílo. :-)

[Návštěvník]

I u mě milo,
milo..

[Prdriito Pedrito]

V chladivém stínu
zavřených očí
před zraky šelem
dyctivých srdcí
uprostřed žáru
jazyků moci
do jemných temnot
zářivých nocí
do ticha pod tichem
v nejtišším tichu svém
vkročí
Odevzdání.

[Pedriito]

Mluvíš jazyky moudrých, kradeš je na úkor svého vlastního vyjádření.

To netuším, co v mém vyjadřování vidíš za jazyk moudrých. Kdyžtak mě konkrétně můžeš upozornit na to, co bych mohla říct nějak jinak, líp, srozumitelněji.

Cosi o beránkovi a vlkovi v rouše beránčím, tuším, je ten slogan :-)

Spíš o beránkovi a tygrovi. :-)

[Pedro]

Beránku, kdo tě stvořil?
Víš vůbec kdo tě stvořil?
Dal ti žít a napást se
U potoka na louce?
Oblékl tě radostí
Z jemné vlny nejhustší?
Dal ti hlas jímž hlaholí
šťastně všechna údolí?
Beránku kdo tě stvořil?
Víš vůbec kdo tě stvořil?

Beránku, já povím ti,
beránku, já povím ti:
používá jméno tvé
sám si říká Beránek.
Hodný je a milý k všem,

Stal se malým děťátkem.
Dítě já, ty beránek -
Jeho jméno nosíme.
Beránku buď požehnán!
Beránku buď požehnán!

Blake

[Pedriito]

Ticho
moře neslyšených tónů
Kocábky lidí křižují ho bodře
Údery vesel
dělových koulí
zvonů
Hladina rozčeřená
A píseň moře?
A píseň moře hluboká
tichá
neslyšená.

[Pedriito]

Pojď
rozhlédme se krajinou
neviditelných křídel
Jde vlna za vlnou
v těch barvách mihotavých
Tichem voní moře
a šumí zrcadlení
Spektrum světel a stínů
pojí dno s hladinou
v jedno hluboké nebe
V středu životem odívána
štedrá nás země
nabádá k míruzření
Kéž otevřeme své srdce
to okno v duši
to okno dokořán.

[Návštěvník]

V srdci mém
v náruči
jsi bezpečně v bezpečí

bez bot, bez duše i bez těla

jsi,

láska
na věky
věděla

být jiní
snové někdy chtějí
v našich snech
se hvězdy smějí

[Návštěvník]

Míla Tomášová

Ráno jsem vstala,
abych Tě pozdravila
tak jako dřív.
Však ač jsi všude,
nikde Tě nenalézám.

Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné,
a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.

Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci -
neboť hle, již není Srdce,
a ani já tu nejsem jako dřív,
než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.

Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
a přec Tě tolik mám,
že zhaslo přání poslední,
bych objetí Tvé ještě vnímala.

V naprosté jistotě,
že vždy tak tomu bylo,
na Počátku a po všechny Věky Věků.

[Návštěvník]

Největší záhadou je,

že už jsme tím, co hledáme.

[miroslav]

Největší záhadou je,

že už jsme tím, co hledáme.

Jsme tím, co jsme, a to nejen "už".
Ale když hledáme, hledáme něco jiného než jsme, třeba to, co si představujeme pod pojmem Já, osvícení, štěstí, lepší, dokonalejší, zábavné, příjemné atd.
Nebo je to jinak?

[Pedriito]

Polohově.

[Pedriito]

Pokračuje v tom někdo?