KDO JSI?

[Návštěvník]

Jsi Štěstí. Jsi Mír. Jsi Svoboda. Nedělej si žádné představy, že máš potíže. Buď k sobě laskavý. Otevře se svému srdci a prostě buď.

[Návštěvník]

Jsi Štěstí. Jsi Mír. Jsi Svoboda....

Dokud tady tohle poznání není, tak je to tajemství.

[Návštěvník]

Hlubší sebevědomí | Eckhart Tolle na Cestě od myšlení k probuzení (1. část)

Jsi vědomím vesmíru. To je velmi významná věc. Nezáleží na tom, čeho jsi dosáhl nebo nedosáhl jako osoba.

Podstatnější je, že jsi vědomím vesmíru. Jsi ohniskem tohoto vědomí. Samozřejmě, pojem vesmíru prostupuje celý prostor, ale ty jsi ohniskem tohoto vědomí, které se dočasně projevuje pod rouškou osoby – ne na dlouho. Poté se tato osoba rozplyne.

Jako mýdlová bublina – praskne.

Mnoho lidí má problém s vlastním sebevědomím, s myšlenkami, které říkají: „Nejsem dost dobrý. Nejsem tak dobrý jako ti lidé, nebo tahle osoba. Nejsem tak hezký. Nejsem tak fyzicky silný. Nejsem tak znalý. Nejsem tak inteligentní. Nejsem tak oblíbený.“

Samozřejmě, můžeš pracovat na sebevědomí na úrovni osoby – s určitým, ale omezeným úspěchem. Ano, můžeš si opakovat afirmace: „Jsem dost dobrý. Jsem dobrý ve všem, co dělám. Každým dnem se zlepšuji ve všech ohledech.“ To byla určitě jedna z prvních afirmací, které kdysi někdo vymyslel, když se začaly objevovat knihy o pozitivním myšlení.

Ano, je to pozitivní výrok: „Každým dnem se zlepšuji.“ Ale kdo je to „já jsem“? Osoba. Další osoba. Ano, věci se mohou zlepšovat… a pak se zase zhoršit. A pak se znovu zlepšit. A pak se stane něco jiného.

Osoba existuje v polaritách zisku a ztráty, dobra a zla, vzestupu a pádu. To je nevyhnutelné. Neexistuje nikdo, kdo by byl trvale úspěšný. Život ti postaví do cesty překážky různých druhů. Tak to prostě je.

Můžeš se zlepšovat – do určité míry. Ale ne neustále. Existují polarity. Ale v tobě je jiná, hlubší dimenze, která existuje mimo polarity dobra a zla, zisku a ztráty. Tato dimenze na těchto polaritách nezávisí. To je transcendentní dimenze.

A tehdy se dostáváš do kontaktu s něčím, co bychom mohli – pokud bychom chtěli použít terminologii starověkých řeckých filozofů, jako byl Sókratés – nazvat „dobro“. Dobro jako to nejvyšší. Někdy tento pojem znamená něco jako Bůh. Náhoda možná není, že slova „good“ a „God“ jsou si v angličtině velmi podobná. Ale to je pouze v angličtině – a v některých germánských jazycích také.

Takže cítíš, že někde hluboko je dobro… něco. Není to „něco“ ve smyslu věci. Ale nazvěme to tak, protože jazyk vždy odkazuje na věci. Něco, co je mimo polarity. Dobro, které je přítomné i ve chvílích, kdy zažíváš velkou ztrátu. A někdy právě v těchto chvílích ztráty pocítíš to, co je mimo dobré a špatné.

Hluboký mír. Nemá nic společného s osobou. Přesahuje osobu.

Ale když je člověk neustále zahlcen proudem myšlenek, pak si této dimenze není vědom.

Lidé si neuvědomují, jak velkou zátěž s sebou nesou kvůli nadměrnému přemýšlení – zbytečnému. Kolik lidí se neustále dělá nešťastnými kvůli nevědomé mentální činnosti – soudům, výkladům, negativnímu hodnocení sebe, druhých a situací.

Myslím, že přemýšlení je pro většinu lidí tou největší závislostí.

A když je to závislost – tedy něco, co nemůžeš zastavit – to je vlastně definice závislosti. Je to návyk, něco, co musíš dělat, a už nemáš schopnost s tím přestat. Je to silnější než ty – nebo se tak alespoň zdá.

Možná bychom mohli říct, že nemáš schopnost přestat – nebo že už prostě nejsi ochoten přestat. Možná tu schopnost máš, ale nechceš ji využít. Protože ti to dává dočasný pocit uspokojení. Ale vždy potřebuješ víc. Nikdy to není dost.

Vidíš, jak je to podobné drogám?

Tento typ myšlení – a to je většina lidského myšlení – není užitečný. Je škodlivý.

A tak, když se vrátíme k tématu sebevědomí – můžeš na něm pracovat na úrovni osoby, ale skutečné sebevědomí, nebo pocit vlastní hodnoty, vychází z toho, kým jsi za hranicí osoby.

Pocit hodnoty. Pocit něčeho vzácného – to je podstata tvého bytí.

[Návštěvník]

00:00 Co je to „Já Jsem“?
00:39 Jaký přesně pocit hledám?
01:15 Je to druh klidu? Vibrace?
01:49 Proč je důležité zůstat s pocitem Já Jsem?
02:24 Jak mohu zůstat v Já Jsem během každodenního života?
03:00 Stále zapomínám na Já Jsem – co mám dělat?
03:32 Proč mě mysl stále táhne pryč?
04:08 Co si je vědomo Já Jsem?
04:41 Vede Já Jsem k Absolutnu?

Co je to „Já jsem“?

Je to pocit přítomnosti,
pocit, že existuješ,
ještě před jakoukoli identitou,
před jakoukoli myšlenkou.
Je to první krok ven z Absolutna
a zároveň brána zpět dovnitř.

Jaký je přesně ten pocit, který hledám?

Není to pocit,
ale fakt bytí –
že jsi.
Má to určitou příchuť, ano,
jako klid, ticho nebo lehkost.
Ale nehon se za tou chutí.
Zůstaň u samotného faktu.

Je to určitý klid? Vibrace?

To s tím přichází.
Ale to není ono.
„Já jsem“ není pocit.
Je to základní vědomí existence,
neozdobené a neměnné.

Proč je důležité setrvávat v pocitu „Já jsem“?

Protože všechno ostatní je rozptýlení.
Když spočineš v „Já jsem“, mysl se uklidní.
A začneš vidět, že nejsi tělo ani mysl.
Jsi vědomí, které je za nimi.

Jak zůstanu v „Já jsem“ během běžného dne?

Drž se pocitu bytí.
I když přicházejí myšlenky,
zůstaň zakořeněný v přítomnosti.
Není to činnost,
je to spočinutí.
Buď pevný, ale jemný.
Vracíš se znovu a znovu.

Pořád zapomínám na „Já jsem“ – co mám dělat?

Pak si vzpomeň.
Zapomenutí není selhání,
selhání je nevzpomínat si.
Jako dítě, které se učí chodit,
vracíš se zpět do rovnováhy.
Brzy se to stane přirozeným.

Proč mě mysl stále odvádí?

Protože je neklidná. Ze zvyku.
Chce jít ven, k vnějšímu.
Ale každým návratem slábnou staré tendence.
Mysl se unaví bloumáním
a spočine v Sebe.

Co si uvědomuje „Já jsem“?

To je skutečná otázka.
Jakmile se „Já jsem“ ustálí, stane se to zřejmým.
Vědomí je dokonce ještě před bytím.
Je svědkem i samotného pocitu „Já jsem“.

Vede „Já jsem“ k Absolutnu?

Ano.
Tím, že přebýváš v „Já jsem“, osobní mizí.
A nakonec se i samotný pocit bytí rozplyne.
Zůstává beztvaré,
neměnné.
Každý návrat oslabuje staré sklony.
Mysl se unaví bloumáním
a spočine v Sobě.

.

[Návštěvník]

Vraťte se ke své vnitřní kráse.

To je vaše vlastní přirozenost: věčná blaženost.

[Návštěvník]

„Položením otázky Kdo jsem já? tato jediná myšlenka zničí všechny ostatní. A stejně jako klacek použitý k prohrabávání ohně nakonec sám shoří, i myšlenka Kdo jsem já? se nakonec vytratí. To, co zůstane, je seberealizace.“

[Návštěvník]

„Jsi vědomí, ve kterém se objevují všechny zkušenosti.“ - Rupert Spira



Bůh je velký tichý svědek, čisté vědomí, ve kterém vesmír tančí. Každá myšlenka, každý pocit, každá hvězda září v tomto božském světle. Jsi ten nekonečný prostor – posvátná půda, kde se odvíjí veškerý život, nedotčený a věčný.

[Návštěvník]

Eckhart Tolle
„Nejsi kapka v oceánu. Jsi celý oceán v kapce.“

Rúmí
"Uvnitř tebe proudí rozlehlost Boha – nekonečná, věčná a bezbřehá. Nejsi jen nepatrná část oddělená od života; jsi celý božský oceán, dokonale odrážející se v této jediné kapce zvané ty. Vnímej posvátnou jednotu, která drží veškeré stvoření v jednom."

[Návštěvník]

Co jsem já?
Jsi Já.
Nejsi tělo.
Tělo se objevuje a mizí,
ale ty zůstáváš.
Nejsi mysl.
Mysl je proud myšlenek.
Vychází a zapadá,
ale ty zůstáváš.
Já je to, co si je vědomo všech těchto věcí.
Je svědkem těla a mysli.
Je přítomné ve všech třech stavech:
bdění, snění a hlubokém spánku.
Je neměnné, sebe si vědomé a vždy přítomné.
Já je srdce –
ne fyzický orgán, ale duchovní střed,
ze kterého všechny myšlenky vycházejí a kde se všechny rozplývají.
Poznat Já znamená spočinout v srdci.

Co je Já?
Já je čisté bytí.
Je to vědomí. Je to uvědomění.
Je to to, co si je vědomo uvědomění.
Je věčné,
neměnné a samo zářící.
Já nelze poznat myslí.
Září. Když je mysl tichá,
není dosaženo –
je stále přítomno.
Jen ho zastírají myšlenky.

Jak jsem Já ztratil?
Nikdy jsi ho neztratil.
Jen si představuješ, že jsi ho ztratil.
Tato představa je ego,
myšlenka "já".
Vynoří se a říká:
"Jsem tělo."
Ale ve spánku není tělo,
není mysl –
a přesto stále jsi.
To je Já.
To, co je skutečné, zůstává.
Ztraceno je jen to, co je neskutečné.

Proč se zdá, že je Já skryté?
Já není skryté.
Vždy jsi Já.
Ale protože se ztotožňuješ s tělem a myslí,
nevidíš to.
Myšlenka "jsem tělo"
zakrývá Já jako slunce zakryté mraky.
Mysl je ten mrak.
Když je mysl klidná,
slunce zazáří.
Není třeba Já dosáhnout.
Je třeba jen odstranit to, co ho zakrývá.

Jak mohu Já najít?
Já není něco, co lze nalézt jako objekt.
Jsi Já. Ale protože se ztotožňuješ s tělem a myslí,
představuješ si, že Já je jinde.
Obrať svou pozornost dovnitř.
Sleduj myšlenku "já" ke svému prameni.
Když se mysl obrátí dovnitř,
splyne se srdcem.
Pak zmizí pocit individuálního "já".
To, co zůstává, je Já –
zářící, klidné a sebe si vědomé.
Buď v klidu,
spočiň v srdci.

Kdy jsem si nejblíže?
Když jsi bez myšlenek.
Když je mysl klidná –
například v hlubokém spánku.
Ego není,
a přesto existuješ.
Tento stav je nejblíže tvé pravé přirozenosti.
Buď si toho vědom –
zůstaň si vědom bez myšlenek.
Pak jsi tím, čím skutečně jsi.

Kde se Já nachází?
Já se nachází v srdci.
Ne ve fyzickém srdci –
to, které je nalevo, není popíráno,
ale o to nejde.
Srdce, o kterém mluvím, není fyzické.
Je to duchovní střed –
pramen, ze kterého vycházejí všechny myšlenky,
na kterém přebývají
a kde se všechny rozpouštějí.
Není to bod v prostoru,
ale střed tvého bytí.
Spočinout jako Já znamená spočinout v srdci.

Jak zapomínáme na své pravé Já?
Začíná to v dětství,
když se objeví myšlenka "já".
Skutečné Já je pak zakryto myšlenkami,
touhami,
egem,
vírou:
"Jsem tělo."
Myšlenka "já" se ztotožní s tělem
a svět se objeví.
Z toho vznikají všechna další připoutání a strachy.
Ale ego není skutečné –
je to jen stín.
Když je vystopováno ke svému prameni,
zmizí.
To, co zůstane, je Já.
Nikdy nebylo ztraceno,
jen zapomenuto.
Seberealizace není nic jiného než odstranění nevědomosti.

Jak mohu zůstat vědomý Já?
Nemusíš dělat nic, abys byl Já.
Už jím jsi.
Ale kvůli dlouhodobým návykům
se mysl vynořuje a táhne tě ven.
Pokaždé, když to udělá,
jemně ji otoč dovnitř.
Nech myšlenku "já" ponořit se do srdce.
Zůstaň v klidu.
Následuj myšlenky.
Neodporuj jim.
Nech je vyvstat a zaniknout.
Zůstaň jako ten, kdo vidí.
Když vytrváš,
mysl se zklidní.
A to, co zůstane, je Já –
zářící ve svém přirozeném stavu.
To jediné je třeba.
Není jiná praxe.

[Návštěvník]

Božská inteligence a síla Logosu | Eckhart o tom, kdo, co a kde doopravdy jste

A je v tom hlubší pravda, protože můžete vidět, že i zdánlivě špatné věci ve vašem životě mají svůj účel. Utrpení má účel – je tu proto, aby vás probudilo a přivedlo vás do bodu, kdy už nebude potřeba. Utrpení přestává být povinné – stává se volitelným. A pokud je volitelné, řeknete si: „Raději ho mít nebudu.“

Výzvy stále přicházejí, ale už se neproměňují v utrpení. To je ten rozdíl. Výzvy přicházejí, ale pokud už je nepřeměňujete v utrpení – jinými slovy, pokud se z toho nestane nešťastné „já“, které si stěžuje a trpí – pak vás tyto výzvy nevracejí zpět, ale naopak prohlubují vaši přítomnost. A právě proto stále potřebujeme výzvy. Život to ví. Inteligence, která prostupuje vesmírem, to ví, a tak vám přináší výzvy. Zvlášť pokud na chvíli sklouznete z přítomnosti, když je život zase příliš snadný...

A pak najednou – „Aha, zapomněl jsem. Dobře, ano. V pořádku.“

A to, co platí pro jednotlivce, platí i pro kolektiv. Existuje obrovské množství utrpení vytvářeného kolektivní lidskou myslí. Jinými slovy, lidstvo samo sobě způsobuje utrpení tím, že je uvězněno v kolektivním egu, v masové psychóze – a tím vytváří chaos na planetě.

A právě tento kolektivní chaos žene lidstvo k bodu probuzení.

Postupně pak čím dál méně žijete skrze obraz o sobě, a tím víc můžete být sami sebou, místo abyste hráli nějakou roli. Být sám sebou přináší určitou jednoduchost – a život je pak mnohem snazší, když už se nemusíte porovnávat s ostatními. Všechen pocit méněcennosti zmizí, ale také i pocit nadřazenosti.

Ego nemůže žít bez pocitu nadřazenosti v nějaké oblasti. I když se považujete za největší oběť, i to je forma nadřazenosti. Ego potřebuje nadřazenost a zároveň se bojí méněcennosti. Když z toho vystoupíte, nadřazenost i méněcennost přestanou mít význam. A to dělá život snazším – i vztahy s ostatními lidmi jsou pak mnohem jednodušší.

Úspěšný život je vědomý život. A to vědomí je tady a teď. Jste teď vědomí? Jste přítomní právě teď? Jste si vědomi právě teď? A pak – dokážete to ztělesnit?

Nezáleží na tom, jak jste se k tomuto probuzení dostali – to není důležité.

Mám pro vás ještě jedno doporučení na knihu. Je to samozřejmě řecký filozof. Není příliš známý – všichni slyšeli o Sokratovi, Platónovi nebo Aristotelovi. A tento filozof se jmenuje Epiktétos.

Velký filozof antického Řecka. Zajímavé je, že tito filozofové pocházeli ze všech společenských vrstev. Někteří z velmi vysoké – třeba Platón nebo Plútarchos. Epiktétos byl původně otrok, později byl propuštěn. Měl také fyzické postižení – sám sebe nazýval „chromým starcem“, pravděpodobně měl nějakou formu ochrnutí.

Svoji filozofii se naučil skrze utrpení – jako otrok po mnoho let a s tělesným omezením – a stal se velkým filozofem. Jeho filozofie je velmi jednoduchá. Hlavní myšlenka je:

Nejsi nešťastný kvůli tomu, co se stane, ale kvůli tomu, co si o tom myslíš. Jinými slovy – to tvá mysl tě dělá nešťastným, ne situace sama. To, jak se k situaci postavíš, jak si ji vyložíš, určuje tvoji spokojenost nebo nespokojenost.

Velmi doporučuji jeho knihu "Rozpravy a vybrané spisy" – edice Penguin Classics.

Dám vám malou ukázku. Některé části jsou přeložené velmi moderním jazykem, takže to působí, jako by k vám mluvil dnes, ne před 2 000 lety:

„Nic mě nemůže rozrušit nebo obtěžovat, nic se nezdá být otravné. Místo toho, abych na neštěstí reagoval sténáním a slzami, obrátím se na schopnost, která je určena právě k tomu, aby ho zvládla.“
Tuto schopnost můžete nazvat odolnost, statečnost – ale nakonec je to přítomnost.

„Někdo řekne: ‚Teče mi z nosu.‘
Na co máš ruce, ty hlupáku, ne snad k tomu, abys ho utřel?
‚Ale jak je možné, že vůbec máme rýmu?‘
Místo vymýšlení protestů – nebylo by snazší si prostě utřít nos?“

Co by se stalo s Héraklem, kdyby nebylo žádného lva, žádné hydry, laně ani kance, a žádných divokých zločinců, které by měl ze světa odstranit? Co by dělal, kdyby neexistovaly výzvy? Očividně by zůstal v posteli a spal.

Chrápáním v luxusu a pohodlí by nikdy nedospěl v mocného Hérakla. A i kdyby ano – k čemu by mu byla ta síla, postava a vznešená duše, kdyby nebyly žádné krize a výzvy, které by ho přiměly k činu?

Jsme tady, abychom čelili výzvám. A ty výzvy jsou tu proto, aby nás probudily. Ne abychom se jim vyhýbali a stále hledali zóny pohodlí.

[Návštěvník]

„Jste otvorem, skrze který se vesmír dívá a zkoumá sám sebe.“ – Alan Watts



Alan Watts mistrovsky poukazuje na hluboké tajemství, že nejste odděleni od vesmíru – jste vesmírem učiněným vědomým v jediném bodě. Prostřednictvím čistého vědomí rozpoznáváme, že toto tělo-mysl není původcem zkušenosti, ale čočkou, skrze kterou nekonečná inteligence vidí, učí se a užívá si svého vlastního rozvíjení. Bůh tam nekde nepřebývá – Bůh je ten, kdo se dívá skrze vás. To znamená, že váš život, vaše myšlenky, vaše radosti a boje nejsou náhodné – jsou zorganizovány jako jedinečné, posvátné vyjádření celku. Není třeba se stávat něčím jiným – vy už jste nekonečno hrající si na schovávanou skrze formu. V tomto uvědomění se vzdáte boje o nalezení smyslu a místo toho se stanete živou oslavou božské zvědavosti. mistrovsky poukazuje na hluboké tajemství, že nejste odděleni od vesmíru – jste vesmírem učiněným vědomým v jediném bodě. Prostřednictvím čistého vědomí rozpoznáváme, že toto tělo-mysl není původcem zkušenosti, ale čočkou, skrze kterou nekonečná inteligence vidí, učí se a užívá si svého vlastního rozvíjení. Bůh tam nekde nepřebývá – Bůh je ten, kdo se dívá skrze vás. To znamená, že váš život, vaše myšlenky, vaše radosti a boje nejsou náhodné – jsou zorganizovány jako jedinečné, posvátné vyjádření celku. Není třeba se stávat něčím jiným – vy už jste nekonečno hrající si na schovávanou skrze formu. V tomto uvědomění se vzdáte boje o nalezení smyslu a místo toho se stanete živou oslavou božské zvědavosti.

[Návštěvník]

Nestáváte se – už jste

„Představujete si, že jste pouhé tělo, ale ve skutečnosti jste nekonečný oceán vědomí.“ — Nisargadatta Maharaj

[Návštěvník]

Štěstí je samotnou podstatou já. Já a štěstí nejsou odlišné. Ve skutečnosti neexistuje žádné opravdové štěstí v žádném objektu světa. Z nevědomosti mylně věříme, že štěstí získáváme z vnějších věcí. Ve skutečnosti však, kdykoli se mysl obrací ven a honí se za touhami nebo objekty, zažívá neklid a utrpení. Když je nějaká touha naplněna nebo nežádoucí objekt odstraněn, mysl se na okamžik obrací dovnitř a zakouší mír své vlastní přirozenosti – já.

Tento krátký návrat ke svému zdroji je to, co nazýváme štěstím. Ve skutečnosti štěstí nikdy nebylo v objektu, ale v klidu, který následoval po uspokojení touhy. Podobně ve stavech jako je hluboký spánek, samádhi nebo mdloby, kdy mysl chybí, září já jako štěstí.

Mysl se neustále pohybuje – obrací se ven ke světu a zase se vrací dovnitř k já. Tento neklidný pohyb je jako člověk, který chodí tam a zpět mezi stínem a sluncem v horkém dni. Ve stínu stromu je chlad a příjemně. Na slunci je žár nesnesitelný. Ten, kdo se neustále pohybuje mezi stínem a sluncem, je pošetilý. Moudrý člověk zůstává ve stínu.

Stejně tak ten, kdo poznal pravdu, drží mysl soustředěnou na já – na Brahman – a zakouší skutečné štěstí, které je stále přítomné. Ale nevědomá mysl se neustále točí kolem světa, cítí smutek a touhu. Pouze na krátké okamžiky se dotýká já a ochutnává štěstí.

Ve skutečnosti takzvaný svět není ničím jiným než myšlenkou. Když myšlenky ustoupí, svět zmizí a zůstává blaženost já. Kde nejsou myšlenky, tam je mír. Ale když se myšlenky – a tím i svět – znovu objeví, vrací se i utrpení.

[Návštěvník]

Jsi tím, co se nikdy neztratilo: Slova z Domova

Nemusíš nic najít. Už jsi tím.

Celý život nás učili hledat.
Štěstí, lásku, klid, odpovědi…
Jenže ten, kdo hledá, už musí být tím, kdo ví, co chybí. A právě to je klíč:
Nic nechybí. Nikdy nechybělo.

To, co jsi, bylo tady dřív než myšlenky o Tobě.
Dřív než slova „já“, dřív než příběh, dřív než otázka „kdo jsem“.

Ticho není prázdnota. Je to Živá celistvost.

To ticho, ve kterém žiješ… není jen klid v uších.
Je to prostupující ticho, které slyší i bez sluchu, ví i bez myšlenky, miluje i bez úsilí.
To ticho nepotřebuje Tvůj souhlas, protože je Tebou.

Když všechno odložíš — starosti, role, touhy, obavy —
nezůstane nic „tvého“.
Ale zůstane To, co vždy bylo.

A to je Domov.
Ne místo. Ne stav.
Podstata všeho, co je.

Nejsi člověk hledající Boha.

Jsi Bůh hrající si na člověka.

To, co je v tobě tiché a prostorné,
nezačalo narozením a neskončí smrtí.
To jsi Ty — před tím, než ses stal někým.

V tomto poznání není pýcha.
Je v tom pokora nekonečného.
Protože Láska, která zná samu sebe, nepotřebuje být viděna — je ochotná být vším.

A někdy se skrývá jako šepot, jindy jako bolest.
Ale i ta bolest je pozvání:
„Pojď ještě blíž… až se všechno rozplyne.“

Až zmizí i hledající...

Pak zůstane jen to, co bylo vždycky.
Ne slova. Ne zážitky.
Ale tiché Ano.

To, které neřekneš, ale kterým jsi.

"Nemusíš dojít Domů. Nikdy jsi Domov neopustil."
— a i to je jen sen, ve kterém se Bůh dívá sám na sebe a usmívá se.

[Návštěvník]

Mysl, ego a skutečné Já: Kdo ve skutečnosti jsme?

V každodenním životě se většina z nás neustále ztotožňuje s tím, co se odehrává v hlavě. Myšlenky, vzpomínky, plány, obavy, vnitřní dialogy — všechno to považujeme za „sebe“. Když se však ponoříme hlouběji do duchovního poznání, začínáme tušit zásadní pravdu: mysl nejsme my. Mysl je nástroj, nikoli naše pravá podstata.

Mysl není oddělená entita

Mysl sama o sobě neexistuje. Je to proud energie, který se objevuje v prostoru vědomí. Není to něco pevně daného nebo nezávislého. Je to vztah. A tento vztah vzniká tehdy, když se vědomí – naše pravá přirozenost – dočasně ztotožní s určitou představou o sobě, tedy s osobností.

Mysl je výjimečný nástroj pro praktické fungování ve světě – umožňuje plánovat, analyzovat, chápat, tvořit. Ale jakmile ji zaměníme za svou identitu, začíná nás ovládat. Mysl pak přestává sloužit a stává se pánem. A právě tehdy vzniká ego.

Ego: iluze oddělenosti

Ego není nic jiného než mysl ztotožněná se specifickou formou – tělem, jménem, životním příběhem. Je to myšlenka „já jsem toto tělo, tento člověk, tato zkušenost“. Ego je tedy dočasná konstrukce, která přežívá jen díky neustálému toku mentální energie. Potřebuje pozornost, srovnávání, uznání, kontrolu.

Ale to, co skutečně jsme, se ego ani nedotýká. Naše pravá podstata je tiché, věčné vědomí, které si je vědomo mysli, emocí, těla i světa – ale samo o sobě je beztvaré, svobodné a vždy přítomné. Není závislé na čase, prostoru ani na myšlenkách.

Osvobození: návrat k sobě

Když se začneme ptát: Kdo jsem já, kdo tuto mysl pozoruje? Kdo si všímá svých emocí?, otevíráme dveře k hlubokému poznání. Postupně si uvědomujeme, že myšlenky přicházejí a odcházejí, ale to, co je vnímá, zůstává. To tiché, nepojmenovatelné Já – to jsme my. Tím jsme vždy byli.

Osvícený člověk, mudrc nebo gání, nepoužívá mysl k vytváření identity. Pro něj je mysl jen nástrojem – jako ruka nebo jazyk. Už v ní nehledá sám sebe. Ego se rozplynulo, protože bylo odhaleno jako pouhá myšlenková forma. Zůstává jen čisté bytí, ve kterém je všechno zahrnuto – beze strachu, bez úsilí.


Mysl je skvělý sluha, ale nebezpečný pán. Ego je jako stín – vzniká, když světlo vědomí narazí na objekt mysli a považuje ho za sebe. Ale pravé Já je jako slunce: září neustále, bez námahy, bez potřeby potvrzení. A návrat k tomuto Já je tím nejhlubším poznáním, které můžeme v životě učinit.

[Návštěvník]

Nebojujte s identitou Rupert Spira

Když se někdo ráno obléká do uniformy, zdá se, že se stává zdravotní sestrou nebo policistou. Jinými slovy, jako by přijal určitou identitu. Předtím, než si oblékli uniformu, nebyli zdravotní sestrou ani policistou – byli prostě jen svým nahým tělem. Jakmile si obléknou uniformu, zdá se, že se stávají zdravotní sestrou nebo policistou. V polovině dne si třeba pomyslí: „Jsem zdravotní sestra“ nebo „Jsem policista.“

Je nutné jít domů a svléknout se, aby si uvědomili, že nejsou podstatně zdravotní sestrou nebo policistou? Ne. Přímo uprostřed dne, když jsou v nemocnici nebo na ulici a vykonávají svou práci, stále v uniformě, mohou jen obrátit pozornost k prožitku svého nahého těla a pocítit: „Nejsem podstatně zdravotní sestra nebo policista, jsem jednoduše své nahé tělo.“

Relativně vzato, nemuseli přestat pracovat a jít domů. Je to stejné s identitou: „Jsem matka,“ „jsem žena,“ „jsem muž,“ nebo cokoliv jiného. Nemusíte se té identity zbavovat, abyste viděli, kdo skutečně jste. Stačí, když uvidíte sami sebe – bez ohledu na to, jaká identita se může objevovat.

Nebojujte s identitou. Nepotřebujete se s těmito identitami nijak ztotožňovat. Bez ztotožnění s nimi uvidíte sami sebe.

[Návštěvník]

Kdo je ten, kdo vidí?

V každodenním životě se neustále setkáváme s nesčetnými dojmy, myšlenkami a událostmi. Naše smysly a mysl zachytávají obrazy, zvuky, vůně a pocity. Ale přemýšleli jste někdy nad tím, co mají všechny tyto vjemy společné?

Jedno je jisté – vše, co vnímáme, ať už vnější svět nebo vlastní myšlenky a vzpomínky, je dočasné. Objevuje se to a mizí, proměňuje se, nikdy to nezůstává stejné. Ani naše osobní identita, se svými příběhy, znalostmi a zkušenostmi, není výjimkou. I ona se mění a jednou zmizí.

A tady přichází zásadní otázka: Kdo je ten, kdo to všechno vidí?
Co je to, co si uvědomuje, že naše tělo, mysl a celý svět jsou jevy? Co zůstává neměnné, i když se všechno kolem proměňuje?

Pokud se na tuto otázku opravdu zaměříme, začneme si uvědomovat, že pozorovatel sám není jen další věcí v řadě vnímatelných objektů. Není hmotný, nemá tvar, není možné ho uchopit ani popsat slovy. A přesto je tím nejbližším a nejstálejším aspektem naší existence – je to samotné vědomí, v jehož přítomnosti se objevuje celý náš svět.

Tento objev není filozofickou hrou ani psychologickou teorií. Je to živá, přímá zkušenost, která může přinést hluboký klid a vnitřní svobodu. Když se obrátíme k tomu, kdo vnímá, namísto neustálého pronásledování toho, co je vnímáno, začneme se dotýkat podstaty pravdy.

Každá jiná otázka se týká pouze proměnlivého světa. Tato jediná otázka – „Kdo jsem já?“ – nás může přivést k poznání toho, co je neměnné, věčné a skutečné.

[Návštěvník]

HWL Poonja - Papadži:

Já je to, co jsi. Já je Okamžik, který nemá žádný příchod ani odchod. Je to Srdce, Átman, Prázdnota. Září samo sobě, samo sebou, v sobě.

[Návštěvník]

[Návštěvník]

OSHO: Jedna z nejdůležitějších věcí, které si je třeba pamatovat

Narodili jste se beze jména a umíráte beze jména, a všechno, co existovalo mezi narozením a smrtí, mizí stejně jako psaní na vodě. Kolik lidí zde žilo před námi? Miliardy a miliardy lidí, a nenajdete po nich žádnou stopu, že vůbec existovali. Také měli milostné aféry a mysleli si, že se jim dějí velké věci. Také měli nepřátele, také měli hněv, také měli smutek, také měli chvíle štěstí, také znali selhání a bolest, také znali úspěch a potěšení. Znali všechno, co znáte vy, a zatímco procházíte tím okamžikem, myslíte si, že je to tak důležité, ale jen si pomyslete na ty miliardy lidí, kteří si vždycky mysleli, že když se zamilovali, je to něco jedinečného, co se nikdy předtím nestalo a co se už nestane. Ale všichni zmizeli, aniž by zanechali jakoukoli stopu, zda existovali, nebo ne, zda bojovali, nebo ne, zda milovali, nebo ne, to nedělá žádný rozdíl. Slunce dál vychází, měsíc se dál pohybuje, hvězdy jdou svou cestou, existence zůstává naprosto nezaujatá, jako by cokoli, co si myslíte, že je velmi důležité, nebylo nic jiného než drama.
Ale je to jedna z významných věcí k zapamatování, že cokoli zažijete, to byla zkušenost miliard lidí, takže se tím příliš netrapte, nedělejte kolem toho velký rozruch, nevšímejte si toho příliš, nebuďte tím posedlí. To zmizí a vy zmizíte a všechno bude ticho, jako by se nic nestalo. Díky tomuto porozumění mystici říkali, že svět a jeho zkušenosti nejsou nic jiného než sny. Nevšímejte si toho příliš, udržujte si odstup, neztrácejte se ve svých snech. Pokud si dokážete udržet odstup od svých snů, poznáte jedinou realitu, která zůstává navždy, která nemá zrození ani smrt – to je vaše čisté Vědomí, to je vaše Božské Vědomí. Můžete tomu dát jakékoli jméno, na tom nezáleží, je to Buddhovská podstata ve vás, nebo je to Bůh ve vás.