Poslední otázka: „Kdo jsem já?“
Mé myšlenky se opět obrátily k Maharšimu v Tiruvannamalai.
„Tento muž,“ pomyslel jsem si, „přišel až do Paňdžábu v nějaké formě, objevil se u mých dveří a nasměroval mě, abych za ním přijel do Tiruvannamalai. Šel jsem tam a zažil jsem velmi silný zážitek, když jsem s ním seděl. Tento muž musí být způsobilý k tomu, aby mi radil. Také se mi zjevil v Madrásu. Mezi námi musí být silné pouto, když se takto objevil dvakrát. Pojedu tam a zjistím, co mi chce říct.“
Následující víkend jsem měl mít v sobotu odpoledne půlden volna. Neděle byla samozřejmě volná každý týden. Vzal jsem v sobotu vlak a opět jsem se vydal do síně, kde Maharši seděl. Stejně jako při mé první návštěvě jsem cítil, že to, co mě sem přivádí, je osobní záležitost, a tak jsem hledal příležitost mluvit s ním, když bude sám. Použil jsem stejný trik jako napoprvé a šel jsem za ním po obědě. Věděl jsem, že tehdy bude hala prázdná. Stejně jako dřív se mě služebník snažil přesvědčit, abych přišel později, ale opět zasáhl Maharši a dal mi svolení vstoupit a mluvit s ním.
Posadil jsem se před Maharšiho a začal mu vyprávět svůj příběh.
„Pětadvacet let opakuji jméno Krišny. Donedávna jsem zvládal 50 000 opakování denně. Také jsem hodně četl duchovní literaturu. Poté se mi zjevili Ráma, Síta, Lakšman a Hanumán. Když odešli, nedokázal jsem v praxi pokračovat. Nemohu už opakovat jméno. Nemohu číst knihy. Nemohu meditovat. Uvnitř cítím klid, ale už ve mně není žádná touha soustředit se na Boha. A i kdybych chtěl, nedokážu to. Moje mysl odmítá zabývat se myšlenkami na Boha. Co se to se mnou děje a co mám dělat?“
Maharši se na mě podíval a zeptal se: „Jak jsi přijel z Madrásu?“
Neviděl jsem smysl té otázky, ale zdvořile jsem odpověděl: „Vlakem.“
„A co se stalo, když jsi dorazil na nádraží v Tiruvannamalai?“ zeptal se dál.
„No, vystoupil jsem z vlaku, odevzdal lístek a najal volský povoz, který mě zavezl do ášramu.“
„A co se stalo, když jsi dorazil do ášramu a zaplatil vozkaři?“
„Odjel, zřejmě zpátky do města,“ řekl jsem, stále ještě nechápaje směr tohoto dotazování.
Maharši pak vysvětlil, kam tím míří.
„Vlak tě přivezl do cíle. Vystoupil jsi, protože už jsi ho nepotřeboval. Dovedl tě tam, kam jsi chtěl. Stejně tak volský povoz – vystoupil jsi, protože tě dopravil do Ramanášramu. Ani vlak, ani povoz už nepotřebuješ. Byly to prostředky, které tě měly dopravit sem. Teď, když jsi zde, jsou ti k ničemu.
Totéž se stalo s tvým opakováním jména (džapou). Tvá džapa, tvé čtení a meditace tě přivedly k duchovnímu cíli. Už je nepotřebuješ. Nebyl jsi to ty, kdo je opustil – ony opustily tebe samy, protože splnily svůj účel. Dorazil jsi.“
Pak se na mě upřeně zadíval. Cítil jsem, jak celé mé tělo i mysl omývají vlny čistoty. Byly očišťovány jeho tichým pohledem. Cítil jsem, jak se dívá přímo do mého Srdce. Pod tímto okouzlujícím pohledem jsem cítil, jak se každým atomem těla očišťuji. Jako by pro mě bylo tvořeno nové tělo. Probíhal proces proměny – staré tělo umíralo, atom po atomu, a místo něj vznikalo nové. Pak jsem náhle pochopil. Věděl jsem, že tento muž, který ke mně mluví, je ve skutečnosti tím, čím už jsem – čím jsem vždy byl. Došlo k náhlému poznání – vědomí Sebe sama. Používám slovo „poznání“ záměrně, protože jakmile se mi ten stav odhalil, s jistotou jsem věděl, že je to tentýž stav míru a štěstí, v němž jsem byl ponořen jako šestiletý chlapec v Láhauru, když jsem tehdy odmítl mangový nápoj. Tichý pohled Maharšiho mě navrátil do toho původního stavu. Touha hledat Boha mimo sebe zemřela v přímém poznání a zakoušení Sebe sama, které mi Maharši odhalil. Nedokážu přesně popsat, co to bylo nebo je, protože knihy mají pravdu – slovy to nelze vyjádřit. Mohu mluvit jen o vnějších věcech. Mohu říci, že každá buňka, každý atom mého těla se vzpřímil v bdělé pozornosti, neboť všechny rozpoznaly a zakusily To, co je oživuje a udržuje – ale samotný zážitek popsat nemohu. Věděl jsem, že můj duchovní hledání skončilo, ale zdroj toho poznání zůstane navždy nepopsatelný.
Vstal jsem a s vděčností se Maharšimu poklonil. Konečně jsem pochopil, co jeho učení znamená a znamenalo. Řekl mi, abych nebyl připoutaný k žádnému osobnímu bohu, protože všechny formy jsou pomíjivé. Viděl, že mou hlavní překážkou je krása boží podoby a láska, kterou k ní cítím. Doporučil mi, abych si nevšímal těchto pomíjivých zjevení a místo toho se dotazoval po podstatě a původu toho, kdo je chce vidět. Snažil se mě nasměrovat k tomu, co je skutečné a trvalé, ale já hloupě a domýšlivě jeho radu ignoroval.
S odstupem času jsem nyní pochopil, že otázka
„Kdo jsem já?“ byla tou jedinou otázkou, kterou jsem si měl položit už dávno. Měl jsem přímý zážitek Sebe sama, když mi bylo šest, ale nevážil jsem si ho. Moje matka mě přesvědčila, že to byl zážitek s Krišnou, a nějak mě naprogramovala k tomu, abych hledal vnějšího boha, který mi – jak tvrdila – může dát ten jeden zážitek, po němž jsem toužil. Během celoživotního duchovního hledání jsem potkal stovky sádhů, svámíů a guruů, ale žádný mi neřekl prostou pravdu tak, jak to udělal Maharši.
Nikdo z nich neřekl:
„Bůh je v tobě. Není od tebe oddělen. Ty sám jsi Bůh. Když najdeš zdroj mysli tím, že se budeš ptát ‘Kdo jsem já?’, zakusíš Ho ve svém Srdci jako Sebe sama.“Kdybych se s Maharšim setkal dřív, naslouchal jeho učení a uvedl ho do praxe, pravděpodobně bych si ušetřil roky zbytečného hledání vnějšku.
Úryvek z knihy Nothing Ever Happened, svazek první, strany 120–123
Autor: David Godman
