Noční ticho, nejasné obrysy nábytku v temném pokoji, vzdálený hluk projíždějícího vlaku - to všechno mi připadalo tak cizí, tak nepřátelské a tak naprosto nesmyslné, že jsem začal nenávidět život. Ze všeho nejvíc jsem nenáviděl svou vlastní existenci. Proč žít v takovém utrpení? Proč neustále o něco usilovat? Cítil jsem, že hluboká touha po sebezničení, po neexistenci začíná převažovat nad mou instinktivní touhou žít.
„Už dále nemohu žít sám se sebou." Tuto myšlenku jsem si v duchu stále opakoval. Pak jsem si náhle uvědomil, jak je ta myšlenka podivná. „Jsem jeden nebo dva? Jestliže nemohu žít sám se sebou, pak musíme být dva. ,,Já”, které odmítá žít s tím druhým ,,já”. Je možné, že jen jedno z nich je skutečné."
Toto náhlé uvědomění mě tak ohromilo, že jsem nebyl schopen myslit. Byl jsem při plném vědomí, ale všechny myšlenky zmizely - cítil jsem, že jsem vtahován do jakéhosi víru energie. Ten pohyb se stále zrychloval. Začal jsem se třást strachem. Jakoby z nitra své hrudi jsem uslyšel slova: „Ničemu se nebraň." Měl jsem pocit, že jsem vtahován do naprosté prázdnoty. Tato prázdnota však byla spíš v mém nitru než v okolním světě. Najednou můj strach zmizel a já se do té prázdnoty ponořil. Nic dalšího si nepamatuji.
Ráno mě probudilo švitoření ptáka za oknem. Nikdy předtím jsem takový zvuk neslyšel. Měl jsem ještě zavřené oči a v duchu jsem viděl obraz drahého diamantu. Ano, kdyby diamant mohl vydat zvuk, pak by to byl tento zvuk. Otevřel jsem oči. Záclonami pronikalo do pokoje první světlo úsvitu. Okamžitě jsem cítil, okamžitě jsem věděl, že světlo je něčím víc, než si uvědomujeme. To měkké světlo naplňující pokoj byla láska sama. Do očí mi vyhrkly slzy.
Vstal jsem a začal se procházet po místnosti. Znal jsem ji, ale uvědomil jsem si, že jsem ji nikdy opravdu nevnímal. Všechno bylo čisté a svěží, jako by to právě vzniklo. Začal jsem sahat na různé věci, zvedl jsem tužku, prázdnou láhev a obdivoval jejich krásu.
Toho dne jsem chodil ulicemi města v naprostém úžasu nad zázrakem života na Zemi, jako bych se právě narodil do tohoto světa.
Následujících pět měsíců jsem žil ve stavu hlubokého klidu a blaženosti. Později ten pocit trochu zeslábl, nebo se mi to jen zdálo, protože to byl můj přirozený stav. Byl jsem schopen normálně fungovat, ačkoli jsem si uvědomoval, že nic z toho, co dělám, nemůže přidat nic k tomu, co už mám.
https://www.janbim.cz/k-precteni/delsi- ... o-okamziku