Vyzařování

[Návštěvník]

Jak lidé „vyzařují“ energii?

I když to může znít esotericky, má to reálné základy v našem nervovém systému a v tom, jak jsme jako lidé naladěni na podprahové signály druhých.

Lidé jsou extrémně citliví na neverbální projevy – tón hlasu, dech, mimiku, napětí těla, držení páteře. Dokonce i když někdo vypadá „v pohodě“, naše tělo podvědomě vnímá jejich vnitřní napětí či klid díky tzv. zrcadlovým neuronům. Ty v nás automaticky napodobují stav druhého člověka, i když ho jen sledujeme nebo s ním jsme v tichu.

Člověk, který medituje, má většinou zpomalený dech, uvolněné svaly, klidnou srdeční frekvenci. Naše tělo to zaznamená – i když si to vědomě neuvědomujeme – a náš vlastní nervový systém se začne synchronizovat. Je to evoluční mechanismus, který nám umožňuje vnímat bezpečí nebo ohrožení.

V meditativním stavu člověk vyzařuje určitou „nehlučnou přítomnost“. V takovém stavu nevyzařuje mentální „hluk“ – soudy, očekávání, strachy, vnitřní napětí. A protože většina lidí běžně takto vnitřně ztišená není, působí to až léčivě – jsme přitahováni tím klidem.

Na druhou stranu - člověk může být na první pohled klidný, ale pokud je jeho mysl plná hněvu, strachu nebo napětí, jeho tělo to zrcadlí – v napětí svalů, energii pohybů, zadrženém dechu. A naše tělo to vycítí. Může se vám rozbušit srdce, začnete být neklidní – aniž by někdo řekl jediné slovo.

To je důvod, proč někdo může působit jako „dobře naladěný“, i když nic neříká – protože jeho vnitřní klid skutečně rezonuje. A obráceně, i ticho může být „dusivé“, pokud je nabité potlačeným vztekem.

Meditace není jen v hlavě – je to stav celého bytí. A lidé to cítí. Ne skrze myšlenky, ale skrze tělo.

Ve společnosti člověka, který je vnitřně klidný, se sami začínáme uvolňovat. Proto je tak vzácné a přitažlivé být poblíž někoho, kdo opravdu je přítomný.

Čistou formou Bytí je

„Uvědomění lásky, bez potřeby si o tom cokoliv myslet.“

Je to čistá forma bytí, kterou si naše mysl neumí vymyslet – může ji jen zažít. A když v tom člověk je, „jsme šťastní, že jsme“ – bez důvodu, bez vysvětlování… to je přirozený stav vědomí, který se nám často ztrácí pod nánosem myšlenek, rolí, očekávání. Ale je to pořád tam. Jen čeká, až si vzpomeneme.

V takovém stavu není třeba vysílat nic záměrně. Naše přítomnost sama působí jako ladicí tón – tišší, jemnější, ale velmi silný.

Lidé vnímají:

Bezpodmínečné přijetí – že u vás není potřeba si „zasloužit“ pozornost nebo uznání.

Bezpečí – že se nemusí přetvařovat nebo být „někdo jiný“.

Otevřenost – že věci můžou prostě být takové, jaké jsou.

Je to paradoxní, ale čím méně se snažíme něco vysílat, tím víc jsme v tom nejčistším „vysílání“ – protože jsme v pravdě a v srdci.

Když jsme „jen šťastni, že jsme“ – to je jako návrat domů. Láska, která nepotřebuje důvod, ale je jen tak… protože jsme.

V tom je ta největší síla. Není závislá, nesvazuje, nehodnotí. A lidé ji vnímají, i když ji nepojmenují. Proto může být i velmi tichá přítomnost léčivější než tisíc slov.