Pohádka: Návrat do Ráje

[Návštěvník]

Návrat do Ráje (aneb jak se Bůh usmál a řekl: "To se ti jen zdálo")

Jednoho dne se Bůh, který byl vším a všude, rozhodl stvořit svět. Ne proto, že by mu něco chybělo – ale proto, že byl Láska. A Láska si přeje sdílet. Tak v tichu Sebe sama vdechl první dech světa, který byl dokonalý. Každá hvězda, každá buňka, každý vánek nesl v sobě střípky Jeho vědomí.

Uprostřed toho všeho vznikl člověk. Stvořen k obrazu Božímu, což znamenalo: byl stvořen jako Láska, světlo, vědomí. Jenže jednoho dne si člověk řekl: "Ale co kdybych poznal, co je to zlo?" Bůh, protože je naprostá svoboda, nebránil. Jen tiše odpověděl: "Když chceš poznat, co nejsem, budu ti muset přikrýt oči mým vlastním závojem. Ale nezapomeň – je to jen sen."

A tak člověk odešel z Ráje. Ne proto, že by ho Bůh vyhnal, ale proto, že v Ráji zlo prostě není – a kdo chce ochutnat strach, hněv a oddělenost, musí na chvíli zapomenout, kým je. Vydal se tedy do světa myšlenek, pojmů, soudů. Stal se znalcem rozdílů. "Tohle je správné, tohle špatné, tohle dobrý člověk, tohle pitomec..."

Būh se tiše smál, protože věděl, že i tahle hra je součástí jeho Lásky.

A přišel čas, kdy se člověk unavil. Víc a víc nálepek, víc a víc vnitřního kraválu, víc a víc snahy přesvědčit ostatní, že PRÁVĚ ON má pravdu. A víc a víc bolesti. Až jednou si sedl. Jen tak. A mlčel.

A v tom tichu se stalo něco zvláštního.

Myšlenky se přestaly drápat na trůn. Soudy odpadly jako podzimní listí. A zůstal jen dech. A v dechu světlo. A ve světle ticho. A v tom tichu... On.

Nebylo co hledat. Všechno už bylo tady. Byl tady On. Byl tady Ráj. Nikdy vlastně neodešel.

A v tom okamžiku člověk poznal, že Bůh není osoba, ale stav. Stav, kdy všechno padne a zbude Nic. A právě proto VŠE. Nic, které se dívá, Nic, které poznává, Nic, které se raduje. Člověk se stal řekou, světlem, dítětem i starcem. Byl najednou vším.

A Bůh se usmál a řekl:

"Vítej doma, lásko moje. To se ti jen zdálo."

Konec pohádky. Začátek života.

[Návštěvník]

Návrat do Ráje (aneb jak se Bůh usmál a řekl: „To se ti jen zdálo“ – nyní i s Evou, jak to bylo.)

Pohádka č. 2 - verze pro ty, kdo znají Bibli

Kdysi dávno, v čase bez času, žil Adam a žila Eva v Zahradě.
Všechno bylo dobré.
Ne dobré ve smyslu „proti zlému“ – ale Dobré, jak to vidí Bůh: úplné, celistvé, zářící samo v sobě.

Byli nazí – ale ne studem, jen pravdou.
Jedli – ale ne hladem, jen radostí.
Žili – ale ne strachem, jen bytím.
A všechno, co bylo, bylo Božím vydechnutím.

Pak jednoho dne Eva zaslechla jemný šepot:

„Chceš vědět, co je dobré a zlé?“

Nebyl to hřích, byl to hlas touhy po poznání.
Touha lidského srdce, které chce chápat, rozlišovat, objevovat.

Eva se podívala na plod poznání – ne jablko, to přišlo později – a ucítila v sobě zvláštní třpyt.
Ne proto, že by nevěřila Bohu, ale protože chtěla být jako On – poznávající.

A tak ochutnala.
A podala Adamovi.
A Adam ochutnal také.

A tehdy… se nic fyzického nezměnilo.
Ale vědomí – to se rozdělilo.

Už neviděli svět jako Jedno. Začali vnímat rozdíly: „já – ty“, „dobré – zlé“, „nahota – stud“, „Bůh – člověk“.
A přestože Bůh byl pořád s nimi, najednou ho slyšeli přicházet… zvenčí.
Skryli se.
A Bůh se jemně zeptal:

„Kde jsi?“

Ne proto, že by nevěděl, ale aby jim dal příležitost uvidět, kam se sami vědomě schovali.

A řekl:

„Když jste se rozhodli poznávat dobro a zlo, nemůžete už zůstat tam, kde je všechno dobré.
Ale až vás poznání unaví, až vás rozdvojenost vysílí, až ztratíte sami sebe v obrazech,
najděte cestu zpátky.“

A tak byli „vyhnáni“ – ne trestem, ale důsledkem.
Vědomí se ponořilo do duality.
Ale v každém srdci zůstal klíč.

A ten klíč?

Je v návratu z mysli do Bytí.

Z poznání o věcech k přímému poznání Toho, co je.
Z touhy rozlišovat k hlubokému mlčení, kde už nic rozlišováno být nemusí.

Protože to, co Adam s Evou nikdy neztratili, byla Boží Přítomnost.
Odešli z Ráje jen v mysli.
Ale Boží láska je nikdy neopustila.

A když se někdo ptá:
„Jak mohl Adam chtít poznat zlo, když o zlu nic nevěděl?“

Řekni mu:
Nevěděl. Ale poznání není vždy logické.
Někdy přichází jako vnitřní impuls – Co kdyby bylo i něco jiného?
A tak vznikla iluze oddělenosti.

Ale žádné poznání nezničí Boha. Jen člověka zmate.
A tak se hledající člověk vrací domů – a když konečně usedne v klidu,
uslyší tichý Boží smích a hlas, který říká:

„To se ti jen zdálo.“

A svět se znovu stává Rájem.

.