Jak najít Hledané
Napsal: pon 31. říj 2011 14:04:37
Raméš Balsekar: Připojený k Já
"Udivovalo mě, že skoro všichni hledající považovali za samozřejmé, že konečným cílem života je pro duchovně hledajícího ,osvícení‘ nebo ,sebe – realizace‘ nebo ,být sjednocený s Bohem‘, nebo nějaká jiná podobná nálepka. Nezdálo se, že by někdo chtěl vědět – pro mě ten nejzávažnější faktor – co je to, co pro mě ,osvícení‘ udělá po zbytek mého života, co jsem předtím neměl.
Potom, v jednom určitém okamžiku, mi probleskla odpověd‘ a ohromila mě. Odpověd‘ jasně zněla, že nebylo nutné se nad tím víc zamýšlet z jednoduchého důvodu – osvícení mě udělá Bohem; jakmile jsem jednou Bohem, nepodléhám soudům a soužením běžné lidské bytosti. A to je to největší nepochopení, jaké může lidská mysl pojmout.
Pravdivá odpověd‘ zní, že nebudu Bohem, ale coby tatáž nedokonalá lidská bytost, žijící svůj život jako oddělená entita – ,já‘ proti těm ,druhým‘ – nebudu nikdy odpojený od Boha, Zdroje, Já. Po celý zbytek svého života zůstanu vždy připojený k Bohu.
Bangladéšané jsou ti nejšťastnější lidé. Indie je mezi nejšťastnějšími národy na pátém místě; Anglie je na třicátém pátém a USA jsou na čtyřicátém sedmém místě.
Hlavní příčinou toho je, že nejšťastnější lidé jsou schopni zůstávat připojení ke Zdroji, k Já či Bohu. Bolesti každodenního života se pak nezdají tak hrozné a potěšení každodenního života tak důležitá. Naučíte se přijímat každodenní život ve správné perspektivě: opravdové štěstí není možné najít v chodu života, který nemá nikdo pod kontrolou, ale v našem postoji k životu. Nikdo nemůže vědět, co přinese další okamžik, jestli potěšení, nebo bolest. A přesto se lidská bytost natolik zabývá tím, co se může stát v příštím okamžiku, že zřídkakdy zůstává připojená ke Zdroji. A základním, stejně jako konečným faktem života je, že to může být pouze toto spojení se Zdrojem čili s Já, které může dát stabilitu našemu životu, která v každodenním životě znamená klid mysli, ať se v dané chvíli děje cokoliv.
Prvně lidská bytost zakusí, jaké je to být připojen k Já, když se zamiluje. Poprvé se dívá na věci z hlediska spokojenosti, ne z hlediska uspokojení sebe sama, ale z hlediska toho druhého: je šťastná, když je ten druhý šťastný. Problémem je, že toto spojení obvykle netrvá po celý život; jedna velká hádka stačí k přerušení spojení. Spojení trvá jen tehdy, když je tu úplné přijetí toho, že já i ten druhý jsme pouhými nástroji, skrze které Já, Zdroj funguje podle Kosmického zákona. Spojení se stane trvalým plným přijetím toho, že nikdo – ani já, ani ten druhý – nemůžeme být obviňováni z ničeho, co se děje.
Být připojen k Já nebo k Bohu znamená žít v božské záři klidu a harmonie; žít bez tohoto připojení znamená žít v temnotě, ve strachu a ve zklamání z osamělosti.
‚Být připojen k Já‘ znamená být si stále vědom skutečnosti, že ,toto‘ já, které musí žít svůj život v podmínkách, do kterých bylo umístěno, je ve skutečnosti ,TO‘, neosobní vědomí, které se ztotožnilo s určitou formou a jménem coby oddělená entita bez jakékoliv osobní moci jednat z vlastní vůle. Když se toto ,osvícení‘ promítne do denního života, ve kterém jedinec zůstává neustále připojen k Já, můžeme říci, že došlo k doručení. Když sedíte s pozorností upřenou na Já, jste samozřejmě připojeni k Já. Když vyvstane myšlenka a vy jí nevěnujete pozornost, zůstáváte připojeni k Já. Spojení je přerušeno, když se zapletete do určité myšlenky. Pouhé uvědomění si této skutečnosti znovuobnoví vaši pozornost a jste znovu připojeni k Já.
Myšlenka, do které se pravděpodobně nejčastěji zapletete a která spojení přeruší, je většinou něčím, co chcete a pro co si přejete něco udělat; a tak chtění udělat něco pro to, co chcete, je tím nejsilnějším faktorem, který přeruší vaše spojení s Já. A čím hlubší je tato zapletenost, tím víc se vzdalujete od Já a tím větší je vaše zklamání a trápení v průběhu života, způsobené chtěním a tím, že něco očekáváte."
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -balsekar/
......................................................................................................................
Z rozhovoru s Ramanou Maharišim:
"Ot.: Když čtu díla Šrí Bhagavána, shledávám, že o zkoumání se hovoří jako o jediné metodě realizace.
Odp.: Ano, to je vičára (sebedotazování).
Ot.: Jak se má provádět?
Odp.: Tazatel musí připustit existenci svého Já. „Já jsem" je realizace. Sledování této cesty až do realizace je vičára. Vičára a realizace jsou jedno a totéž.
Ot.: To je nejasné. O čem mám meditovat?
Odp.: Meditace vyžaduje objekt, o kterém se medituje, zatímco při vičáře existuje jen subjekt bez objektu. Takto se meditace liší od vičáry.
Ot.: Není dhjána (meditace) jedním z účinných postupů, vedoucích k realizaci?
Odp.: Dhjána je koncentrací na předmět. Splňuje ten účel, že udržuje stranou rozmanité myšlenky a ulpívá na jediné, která musí před realizací také zmizet. Realizace však není nic nového, co by se mělo získat. Je již zde, ale stojí jí v cestě clona myšlenek. Všechny naše pokusy směřují k odstranění této clony a pak je realizace odhalena.
Radí-li se hledajícím, aby meditovali, bude jich mnoho s touto radou spokojeno. Někdo z nich se však může zeptat, „Kdo jsem já, abych meditoval o předmětu?" Takovému člověku je třeba říci, aby hledal Já. To je závěr. To je vičára.
Ot.: Bude samotná vičára bez meditace fungovat?
Odp.: Vičára je cestou i cílem. „Já jsem" je cíl a konečná realita. Usilovné setrvávání v něm je vičára. Je-li setrvávání spontánní a přirozené, je to realizace.
Opustí-li člověk vičáru, nejúčinnější sádhanu, neexistuje žádný jiný adekvátní prostředek k ovládnutí mysli. Je-li mysl ovládnuta jinými způsoby, bude jakoby podrobena, ale povstane znovu. Sebedotazování je neselhávající a jediný přímý prostředek, vedoucí k realizaci nepodmíněného, absolutního bytí, kterým skutečně jste.
Ot.: Proč se má za jedinou přímou cestu k džňáně považovat sebedotazování?
Odp.: Protože každá sádhana s výjimkou átma-vičáry (sebedotazování) pokládá zadržení mysli za nástroj k provádění sádhany a nemůže být praktikována bez mysli. Ego může v různých etapách praxe nabývat odlišných a jemnějších forem, ale samo není nikdy zničeno.
Když král Džanaka zvolal, „Teď jsem odhalil zloděje, který mne stále okrádal. Hned se s ním vypořádám", mluvil ve skutečnosti o egu nebo mysli.
Ot.: Zloděj však mohl být zajat i jinými sádhanami.
Odp.: Pokus zničit ego nebo mysl prostřednictvím jiných sádhan než átmavičára lze přirovnat ke zloději, který se vydává za policistu, jenž zloděje, tedy sebe chytá. Jen atma-vičára může odhalit pravdu, že ani ego ani mysl ve skutečnosti neexistují a pomoci člověku realizovat čisté nediferencované bytí Já neboli absolutno.
Po realizaci Já nezbývá nic, co by mělo být poznáno, protože ona je dokonalým blahem, je vším.
Ot.: Proč je sebedotazování přímější než ostatní metody?
Odp.: Pozornost, zaměřená na vlastní Já, které vždy září jakožto „já", totiž nedělená, čistá realita, je tím jediným plavidlem, na kterém může jedinec, oklamaný myšlenkou „Já jsem tělo" překročit oceán nekončících zrodů.
Skutečnost je jednoduše ztráta ega. Zničte ego hledáním jeho identity. Protože ego není entita, zmizí automaticky a skutečnost zazáří sama o sobě. To je přímá metoda, na rozdíl od metod jiných, které lze provádět jen při zachování ega. Na těchto cestách vzniká spousta pochybností a nakonec zůstává k zodpovězení věčná otázka, „Kdo jsem já?". V této metodě je však závěrečná otázka otázkou jedinou a vzniká již na počátku. Pro uskutečňování tohoto hledání není žádná sádhana nutná.
Neexistuje větší mystérium než toto: jsouce sami skutečností, snažíme se skutečnost najít. Domníváme se, že existuje něco, co naši skutečnost zakrývá a že to musí být, předtím než je skutečnost získána, zničeno. To je směšné. Přijde den, kdy se budete sám smát svým dřívějším snahám. To, co nastane onoho dne, kdy se budete smát, existuje již nyní a zde."
..............................................................................................................................
Ramana Mahariši o skutečném Já a individuálním já:
"Já. Tento termín je používán nejčastěji.
Definoval jej tím, že řekl, že skutečné Já nebo skutečné „Já“ není zjevnou zkušeností zkušeností individuality, ale neosobním všezahrnujícím vědomím.
Nesmí být zaměňováno s individuálním já, o kterém řekl, že v podstatě neexistuje, protože je výtvorem mysli, jež brání pravdivé zkušenosti skutečného Já.
Zastával názor, že skutečné Já je vždy přítomno a vždy zakoušeno, ale zdůrazňoval, že člověk si ho, takového jaké je, uvědoměle vědom,jen když ustanou sebeomezující tendence mysli.
Trvalé a nepřetržité uvědomování si Já je známo jako Seberealizace.
Ot.: Co to je ego-já? Jak souvisí se skutečným Já?
Odp.: Ego-já se objevuje a mizí, je pomíjivé, zatímco skutečné Já je trvalé.
Ačkoli jste v této chvíli skutečným Já, ztotožňujete skutečné Já s ego-já."
"Já je vždy přítomno. Každý si přeje poznat Já. Jakou pomoc člověk potřebuje, aby poznal sám sebe? Lidé chtějí Já uvidět jako cosi nového. Já je však věčné a zůstává stále stejné. Přejí si je vidět jako planoucí světlo a podobně. Jak by to bylo možné? Není světlem ani temnotou. Je pouze tím, čím je. Nemůže být definováno.
Nejlepší definicí je „jsem, který jsem“
Srutis (písma) popisují Já tak, že má velikost lidského palce, konečku vlasu, elektrické jiskry, že je nesmírné, jemnější než nejjemnější, atd. Ve skutečnosti proto nemají důvod. Je to jen bytí, ale odlišné od skutečného a neskutečného; je to vědění, ale odlišné od poznání
a nevědomosti. Jak by mohlo být vůbec definováno? Je to prostě bytí
Ot.: Co uvidí člověk, když realizuje Já?
Odp.: Vidění neexistuje. Viděním je pouze bytí. Stav Seberealizace, jak to nazýváme, není získáním něčeho nového nebo dosažením velmi vzdáleného cíle, ale jen bytím, kterým vždy jste a kterým jste vždy byl. Vše, čeho je třeba, je nepokládat nepravdivé za pravdivé. My všichni považujeme za skutečné to, co skutečné není. Musíme se, pokud jde o nás, této praxe vzdát.
Pak realizujeme Já jakožto Já. Jinými slovy „buďte Já“. Jednou se budete sám sobě smát, že jste se snažil objevit Já, jež je tak samozřejmé.
Co tedy můžeme na tuto otázku odpovědět?
Toto stádium překračuje vidoucího i viděné. Není tu žádný pozorovatel, který by mohl cokoli spatřovat. Vidoucí, jenž nyní toto vše vidí, přestává existovat a zůstává samotné Já.
Ot.: Jak je to možno poznat přímou zkušeností?
Odp.: Hovoříme-li o poznání Já, musí existovat dvě já, jedno já, které poznává, druhé, jež je poznáváno a proces poznávání. Stav, který nazýváme realizací, znamená prostě být sám sebou, nic nepoznávat ani se ničím nestávat. Jestliže člověk realizoval, je tím, čím jedině je a vždy byl. Člověk nemůže tento stav poznat. Může tím jenom být. My, samozřejmě nepřesně, mluvíme o Seberealizaci, protože chybí lepší termín."
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -maharisi/
https://www.google.cz/search?source=hp& ... PfWI3FOfQw
"Udivovalo mě, že skoro všichni hledající považovali za samozřejmé, že konečným cílem života je pro duchovně hledajícího ,osvícení‘ nebo ,sebe – realizace‘ nebo ,být sjednocený s Bohem‘, nebo nějaká jiná podobná nálepka. Nezdálo se, že by někdo chtěl vědět – pro mě ten nejzávažnější faktor – co je to, co pro mě ,osvícení‘ udělá po zbytek mého života, co jsem předtím neměl.
Potom, v jednom určitém okamžiku, mi probleskla odpověd‘ a ohromila mě. Odpověd‘ jasně zněla, že nebylo nutné se nad tím víc zamýšlet z jednoduchého důvodu – osvícení mě udělá Bohem; jakmile jsem jednou Bohem, nepodléhám soudům a soužením běžné lidské bytosti. A to je to největší nepochopení, jaké může lidská mysl pojmout.
Pravdivá odpověd‘ zní, že nebudu Bohem, ale coby tatáž nedokonalá lidská bytost, žijící svůj život jako oddělená entita – ,já‘ proti těm ,druhým‘ – nebudu nikdy odpojený od Boha, Zdroje, Já. Po celý zbytek svého života zůstanu vždy připojený k Bohu.
Bangladéšané jsou ti nejšťastnější lidé. Indie je mezi nejšťastnějšími národy na pátém místě; Anglie je na třicátém pátém a USA jsou na čtyřicátém sedmém místě.
Hlavní příčinou toho je, že nejšťastnější lidé jsou schopni zůstávat připojení ke Zdroji, k Já či Bohu. Bolesti každodenního života se pak nezdají tak hrozné a potěšení každodenního života tak důležitá. Naučíte se přijímat každodenní život ve správné perspektivě: opravdové štěstí není možné najít v chodu života, který nemá nikdo pod kontrolou, ale v našem postoji k životu. Nikdo nemůže vědět, co přinese další okamžik, jestli potěšení, nebo bolest. A přesto se lidská bytost natolik zabývá tím, co se může stát v příštím okamžiku, že zřídkakdy zůstává připojená ke Zdroji. A základním, stejně jako konečným faktem života je, že to může být pouze toto spojení se Zdrojem čili s Já, které může dát stabilitu našemu životu, která v každodenním životě znamená klid mysli, ať se v dané chvíli děje cokoliv.
Prvně lidská bytost zakusí, jaké je to být připojen k Já, když se zamiluje. Poprvé se dívá na věci z hlediska spokojenosti, ne z hlediska uspokojení sebe sama, ale z hlediska toho druhého: je šťastná, když je ten druhý šťastný. Problémem je, že toto spojení obvykle netrvá po celý život; jedna velká hádka stačí k přerušení spojení. Spojení trvá jen tehdy, když je tu úplné přijetí toho, že já i ten druhý jsme pouhými nástroji, skrze které Já, Zdroj funguje podle Kosmického zákona. Spojení se stane trvalým plným přijetím toho, že nikdo – ani já, ani ten druhý – nemůžeme být obviňováni z ničeho, co se děje.
Být připojen k Já nebo k Bohu znamená žít v božské záři klidu a harmonie; žít bez tohoto připojení znamená žít v temnotě, ve strachu a ve zklamání z osamělosti.
‚Být připojen k Já‘ znamená být si stále vědom skutečnosti, že ,toto‘ já, které musí žít svůj život v podmínkách, do kterých bylo umístěno, je ve skutečnosti ,TO‘, neosobní vědomí, které se ztotožnilo s určitou formou a jménem coby oddělená entita bez jakékoliv osobní moci jednat z vlastní vůle. Když se toto ,osvícení‘ promítne do denního života, ve kterém jedinec zůstává neustále připojen k Já, můžeme říci, že došlo k doručení. Když sedíte s pozorností upřenou na Já, jste samozřejmě připojeni k Já. Když vyvstane myšlenka a vy jí nevěnujete pozornost, zůstáváte připojeni k Já. Spojení je přerušeno, když se zapletete do určité myšlenky. Pouhé uvědomění si této skutečnosti znovuobnoví vaši pozornost a jste znovu připojeni k Já.
Myšlenka, do které se pravděpodobně nejčastěji zapletete a která spojení přeruší, je většinou něčím, co chcete a pro co si přejete něco udělat; a tak chtění udělat něco pro to, co chcete, je tím nejsilnějším faktorem, který přeruší vaše spojení s Já. A čím hlubší je tato zapletenost, tím víc se vzdalujete od Já a tím větší je vaše zklamání a trápení v průběhu života, způsobené chtěním a tím, že něco očekáváte."
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -balsekar/
......................................................................................................................
Z rozhovoru s Ramanou Maharišim:
"Ot.: Když čtu díla Šrí Bhagavána, shledávám, že o zkoumání se hovoří jako o jediné metodě realizace.
Odp.: Ano, to je vičára (sebedotazování).
Ot.: Jak se má provádět?
Odp.: Tazatel musí připustit existenci svého Já. „Já jsem" je realizace. Sledování této cesty až do realizace je vičára. Vičára a realizace jsou jedno a totéž.
Ot.: To je nejasné. O čem mám meditovat?
Odp.: Meditace vyžaduje objekt, o kterém se medituje, zatímco při vičáře existuje jen subjekt bez objektu. Takto se meditace liší od vičáry.
Ot.: Není dhjána (meditace) jedním z účinných postupů, vedoucích k realizaci?
Odp.: Dhjána je koncentrací na předmět. Splňuje ten účel, že udržuje stranou rozmanité myšlenky a ulpívá na jediné, která musí před realizací také zmizet. Realizace však není nic nového, co by se mělo získat. Je již zde, ale stojí jí v cestě clona myšlenek. Všechny naše pokusy směřují k odstranění této clony a pak je realizace odhalena.
Radí-li se hledajícím, aby meditovali, bude jich mnoho s touto radou spokojeno. Někdo z nich se však může zeptat, „Kdo jsem já, abych meditoval o předmětu?" Takovému člověku je třeba říci, aby hledal Já. To je závěr. To je vičára.
Ot.: Bude samotná vičára bez meditace fungovat?
Odp.: Vičára je cestou i cílem. „Já jsem" je cíl a konečná realita. Usilovné setrvávání v něm je vičára. Je-li setrvávání spontánní a přirozené, je to realizace.
Opustí-li člověk vičáru, nejúčinnější sádhanu, neexistuje žádný jiný adekvátní prostředek k ovládnutí mysli. Je-li mysl ovládnuta jinými způsoby, bude jakoby podrobena, ale povstane znovu. Sebedotazování je neselhávající a jediný přímý prostředek, vedoucí k realizaci nepodmíněného, absolutního bytí, kterým skutečně jste.
Ot.: Proč se má za jedinou přímou cestu k džňáně považovat sebedotazování?
Odp.: Protože každá sádhana s výjimkou átma-vičáry (sebedotazování) pokládá zadržení mysli za nástroj k provádění sádhany a nemůže být praktikována bez mysli. Ego může v různých etapách praxe nabývat odlišných a jemnějších forem, ale samo není nikdy zničeno.
Když král Džanaka zvolal, „Teď jsem odhalil zloděje, který mne stále okrádal. Hned se s ním vypořádám", mluvil ve skutečnosti o egu nebo mysli.
Ot.: Zloděj však mohl být zajat i jinými sádhanami.
Odp.: Pokus zničit ego nebo mysl prostřednictvím jiných sádhan než átmavičára lze přirovnat ke zloději, který se vydává za policistu, jenž zloděje, tedy sebe chytá. Jen atma-vičára může odhalit pravdu, že ani ego ani mysl ve skutečnosti neexistují a pomoci člověku realizovat čisté nediferencované bytí Já neboli absolutno.
Po realizaci Já nezbývá nic, co by mělo být poznáno, protože ona je dokonalým blahem, je vším.
Ot.: Proč je sebedotazování přímější než ostatní metody?
Odp.: Pozornost, zaměřená na vlastní Já, které vždy září jakožto „já", totiž nedělená, čistá realita, je tím jediným plavidlem, na kterém může jedinec, oklamaný myšlenkou „Já jsem tělo" překročit oceán nekončících zrodů.
Skutečnost je jednoduše ztráta ega. Zničte ego hledáním jeho identity. Protože ego není entita, zmizí automaticky a skutečnost zazáří sama o sobě. To je přímá metoda, na rozdíl od metod jiných, které lze provádět jen při zachování ega. Na těchto cestách vzniká spousta pochybností a nakonec zůstává k zodpovězení věčná otázka, „Kdo jsem já?". V této metodě je však závěrečná otázka otázkou jedinou a vzniká již na počátku. Pro uskutečňování tohoto hledání není žádná sádhana nutná.
Neexistuje větší mystérium než toto: jsouce sami skutečností, snažíme se skutečnost najít. Domníváme se, že existuje něco, co naši skutečnost zakrývá a že to musí být, předtím než je skutečnost získána, zničeno. To je směšné. Přijde den, kdy se budete sám smát svým dřívějším snahám. To, co nastane onoho dne, kdy se budete smát, existuje již nyní a zde."
..............................................................................................................................
Ramana Mahariši o skutečném Já a individuálním já:
"Já. Tento termín je používán nejčastěji.
Definoval jej tím, že řekl, že skutečné Já nebo skutečné „Já“ není zjevnou zkušeností zkušeností individuality, ale neosobním všezahrnujícím vědomím.
Nesmí být zaměňováno s individuálním já, o kterém řekl, že v podstatě neexistuje, protože je výtvorem mysli, jež brání pravdivé zkušenosti skutečného Já.
Zastával názor, že skutečné Já je vždy přítomno a vždy zakoušeno, ale zdůrazňoval, že člověk si ho, takového jaké je, uvědoměle vědom,jen když ustanou sebeomezující tendence mysli.
Trvalé a nepřetržité uvědomování si Já je známo jako Seberealizace.
Ot.: Co to je ego-já? Jak souvisí se skutečným Já?
Odp.: Ego-já se objevuje a mizí, je pomíjivé, zatímco skutečné Já je trvalé.
Ačkoli jste v této chvíli skutečným Já, ztotožňujete skutečné Já s ego-já."
"Já je vždy přítomno. Každý si přeje poznat Já. Jakou pomoc člověk potřebuje, aby poznal sám sebe? Lidé chtějí Já uvidět jako cosi nového. Já je však věčné a zůstává stále stejné. Přejí si je vidět jako planoucí světlo a podobně. Jak by to bylo možné? Není světlem ani temnotou. Je pouze tím, čím je. Nemůže být definováno.
Nejlepší definicí je „jsem, který jsem“
Srutis (písma) popisují Já tak, že má velikost lidského palce, konečku vlasu, elektrické jiskry, že je nesmírné, jemnější než nejjemnější, atd. Ve skutečnosti proto nemají důvod. Je to jen bytí, ale odlišné od skutečného a neskutečného; je to vědění, ale odlišné od poznání
a nevědomosti. Jak by mohlo být vůbec definováno? Je to prostě bytí
Ot.: Co uvidí člověk, když realizuje Já?
Odp.: Vidění neexistuje. Viděním je pouze bytí. Stav Seberealizace, jak to nazýváme, není získáním něčeho nového nebo dosažením velmi vzdáleného cíle, ale jen bytím, kterým vždy jste a kterým jste vždy byl. Vše, čeho je třeba, je nepokládat nepravdivé za pravdivé. My všichni považujeme za skutečné to, co skutečné není. Musíme se, pokud jde o nás, této praxe vzdát.
Pak realizujeme Já jakožto Já. Jinými slovy „buďte Já“. Jednou se budete sám sobě smát, že jste se snažil objevit Já, jež je tak samozřejmé.
Co tedy můžeme na tuto otázku odpovědět?
Toto stádium překračuje vidoucího i viděné. Není tu žádný pozorovatel, který by mohl cokoli spatřovat. Vidoucí, jenž nyní toto vše vidí, přestává existovat a zůstává samotné Já.
Ot.: Jak je to možno poznat přímou zkušeností?
Odp.: Hovoříme-li o poznání Já, musí existovat dvě já, jedno já, které poznává, druhé, jež je poznáváno a proces poznávání. Stav, který nazýváme realizací, znamená prostě být sám sebou, nic nepoznávat ani se ničím nestávat. Jestliže člověk realizoval, je tím, čím jedině je a vždy byl. Člověk nemůže tento stav poznat. Může tím jenom být. My, samozřejmě nepřesně, mluvíme o Seberealizaci, protože chybí lepší termín."
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -maharisi/
https://www.google.cz/search?source=hp& ... PfWI3FOfQw