E.T.
Nauč mě své obyčejnosti,
můj Bratře.
Je tak neobyčejná,
až křičí.
Je obyčejná jako zurčení potůčku
ženoucího se od hor
až daleko k moři.
Vědoucího,
jak moře chutná;
jakou má vůni
a hlubinu.
Zároveň u pramene i cíle.
Bez obav z kamenitých břehů.
Neboť není břehů.
Pro Tebe.
*
Tvé touhy zmizely
jak pára
nad řekou
života
vystoupil obrys
zátočin
plných ryb
Krmíš je
hladové
svým vlastním
srdcem
a rukou
která už neumí
uchopit
kámen
a nůž
*
Říkají, že před rozbřeskem
je temnota největší.
I před setkáním s Tebou,
Moudrosti.
A s přítelem.
Kterého osud přivál snad jen proto,
aby nás
omyté milostí slz
ukřižované uprostřed života
podělil chlebem.
Co člověk nevlastní.
Po kterém nesahá.
A přece sytí
od slunka do slunka
v blaženém odříkání.
*
Poděkování Tobě, Pane,
kterýs mě učil chodit
a nedotýkat se země.
S vlídností.
Poděkování Tobě, Hněvivá,
která jsi křesala srdce
křemenem nemilosrdnosti,
jež se ukázala být
moudrostí.
Poděkování Vám, bratři,
kteří jdete
a nadnášíte ty své,
co právě spí.
Poděkování Vám, Velcí,
kteří svými křídly
ochraňujete Zem.
A mluvíte k našim hlubinám.
Vaše slova se dotýkají našich srdcí
a znějí ozvěnou vlastního
Nitra.
*