Chögyam Trungpa

[Návštěvník]

Blaženost svobody ~ Chögyam Trungpa

Když shodíte své nepotřebné věci, můžete se konečně snést a létat v obrovském prostoru. Je to tak modré, tak jasné a tak hezké, tak vzdušné a svěží. Můžete roztáhnout křídla a dýchat vzduch. Můžeš dělat co chceš. Zažili jste veselost a radost a nakonec ve vás nastává blaženost svobody. Jste jako orel bez klobouku, kabátu a bot.

https://justdharma.org/the-bliss-of-fre ... m-trungpa/

[Návštěvník]

Chögyam Trungpa: "...stojí to za námahu, protože se nakonec ocitneme ve společnosti osvícených, kteří „jdou od blaženosti k blaženosti“,

zatímco samsáričtí lidé jdou "od utrpení k utrpení."

[Jana]

[Jana]

Láska Je Vzájemný Tanec

Je velmi těžké naučit se milovat. Pokud je vám předložen předmět fascinace nebo nějaký sen nebo slib, můžete se zamilovat. Ale je velmi těžké milovat, pokud to znamená pouze dávat lásku, aniž bychom za to něco očekávali. Je velmi obtížné to udělat. Obvykle očekáváme, že člověk splní naše touhy a podřídí se našemu uctívání hrdiny, a zamilovat se můžeme pouze tehdy, když si myslíme, že naše očekávání budou naplněna. Takže ve většině našich milostných vztahů je naše láska podmíněná. Je to spíše obchodní dohoda než skutečná láska…

V mahájánové tradici buddhismu, zejména v kontemplativní tradici, jsou láska a náklonnost svobodná a otevřená láska, láska, která za to nic nežádá. Láska je vzájemný tanec, který se odehrává, a i když si při tanci šlápnete na prsty, není to považováno za problém ani za urážku.

[Jana]

Tohle video by se mohlo líbit i Veilovi.




Tohle video stojí za to vidět.

Setkává se tady láska, která se ptá jak osvobodit bytosti od chaosu, problémů a trápení, s láskou, která nachází řešení.

[Jana]

Dávám k tomuto nádhernému videu text v angličtině:



KRISHNAMURTI: You know, sir, in all the religions, in the organised religions with their dogmas, beliefs and traditions and all the rest of it, personal experience has played a great part. The person has become extraordinarily important – not the teachings, not the reality, but the person. And most people seek personal experiences. And if it is a personal experience of a person then it has very little validity because that experience may be merely a projection of one’s own intentions, fears and hopes and all the rest of it. So personal experience has very little validity in religious matters. And yet man, human beings right throughout the world have emphasised the person. The person represents to them the tradition, the authority, the way of life. Through him they hope to attain or reach enlightenment or heaven or all the rest of it. Personal experience has really no value at all where truth is concerned. So to negate personal experience is to negate the me, because the me is the very essence of all experience, which is the past. And when the religious people go on missions or come over to this country from India and so on they are really doing propaganda, and propaganda has no value with regard to truth because then it becomes a lie.

So if one puts aside totally, completely, all experiences of men, of human beings and their systems, their practices, their rituals, their dogmas, their concepts – that is, if one can actually do it, not theoretically, but factually wipe it all out – then what is the quality of the mind that is no longer held in the matrix of experience? Because truth isn’t something you experience. Truth isn’t something towards which you gradually progress. It isn’t that through infinite days of practice, sacrifice, control, disciple, come to it. If you do then it is personal experience. And when there is that personal experience then there is the division between the me, the person, and the thing which you experience. Though you may try to identify yourself with that experience, with that thing, there is still this division. Seeing all this, how organised religions have really destroyed truth, giving human beings some absurd myth to make them behave – seeing all this and if one can put aside all this, what place has meditation in all this? What place a guide, a guru, a saviour, a priest?

Just now I noticed in the corridor somebody from India preaching transcendental meditation, and attend his class and you practise every day and you will have greater energy and ultimately reach some kind of transcendental experience. I think that it really is quite – I can’t put it too strongly – it is really a great calamity when such things happen to people when they come over from India or from China or Japan to teach people meditation. They are doing propaganda. And is meditation a thing that you practise daily? Which is, practice means conforming to a pattern, imitating, suppressing – you know what is implied in conformity. Can such conformity to any pattern, doesn’t matter what it is, can that ever lead to truth? Obviously not.

Then what is meditation? If practising a system, however absurd, however noble, practising a transcendental so-called meditation, if you see the falseness of it, actually see the falseness, not just theoretically, actually see that it has no meaning, then what is meditation? Then what is, first of all, the traditional meditation? Whether it’s the Christian meditation or the Hindu, Buddhist, Tibetan or Zen and, you know, the whole varieties of meditations and their schools – for me all that is not meditation at all. Then what is meditation? Perhaps we could discuss that, could we?

CHOGYAM TRUNGPA RINPOCHE: Yes, I think so.

K: Why should one make meditation into a problem? We have got enough problems, human beings, both physically and psychologically – why add another problem about meditation? You follow what I mean? Why give a human being one extra problem when he has got a thousand problems? So is meditation a way of escaping from his problems, an avoiding what actually is, and therefore it is no meditation at all? Or is meditation the understanding of the problem of living – not avoiding it – of the daily living with all its problems? If that is not understood, if that is not put in order… – I mean, I can go and sit in a corner and follow somebody who will teach me transcendental or nonsensical meditation and it’ll have no meaning at all. Right, sir? So what is it to you to meditate? What does it mean?

I hope I haven’t made it too difficult for you to answer this question, because I deny all that. To me all that kind of meditation, of practice, of constantly repeating a word, as they do in India, as they do in Tibet, as they do all over the world – Ave Maria or some other word, repeat, repeat, repeat – it doesn’t mean nothing. You make the mind more absurd and grotesque than it is. So, if I may, together inquire into this question.

Is it because it’s a long-established tradition that you must meditate and therefore we meditate? I mean, a Brahmin boy, when I was a small boy, I vaguely remember being a Brahmin you went through a certain ceremony. At that time you are told to sit quiet, close your eyes, meditate, think about – you know? – the whole thing was set going. So if we could together examine and share: what is meditation? What are the implications of it? Why should one meditate at all? If it is a problem – you follow what I mean? – if you make meditation into another problem then for God’s sake avoid it. You follow what I mean? Because human beings have a thousand problems, why add another one more to it? So could we together, sharing, go into this, seeing the traditional approach and seeing their absurdity? Because, you see, sir, unless man, a human being becomes a light to himself, nothing matters, because if you are depending on somebody then you are in a state of perpetual anxiety. So could we examine this, traditionally? First, why should one meditate?

CTR: Don’t you think in the living situation of a man that meditation happens as part of a live situation?

K: Sir, a human being has innumerable problems. Right? He must solve those first, mustn’t he? That is, he must bring order in the house, in the house in which he lives, which is the house, which is the me – my thoughts, my feelings, my anxieties, my guilt, my sorrow. I must bring order there. Without that order how can I proceed further?

CTR: Well the problem is that if you are trying to solve the problem, if you look for order then you are looking for – doesn’t it seem to be looking for further chaos?

K: No, I am not looking for order. I am inquiring that there is disorder…

CTR: That’s right, yes.

K: …and I want to know why there is disorder. I’m not wanting to find order. Then I’ll have all the gurus and all the gang come in. (Laughter) I don’t want order. I only want to find out why in one’s life there is such chaos and disorder. I must find… a human being must find out, not ask somebody to tell him why there is disorder.

CTR: Well you can’t find out intellectually.

K: Intellect is part of the whole structure; you can’t deny the intellect.

CTR: Well, but you can’t use intellect to solve the intellectual problem.

K: No, no, you can’t solve the problem at any level except totally.

CTR: Quite. Yes.

K: Now that is, sir, to solve the human problem of disorder, does that need meditation? In the ordinary sense of the accepted word meditation.

CTR: I wouldn’t say in the ordinary, conventional sense of meditation, but meditation in the extraordinary sense.

K: What do you mean by that, if I may ask?

CTR: Extraordinary sense of meditation is trying to find… to see the disorder as a part of the direction.

K: To see disorder.

CTR: To see disorder as order, if you’d like to call it.

K: No, no.

CTR: Or to see the disorder as order.

K: No. To see disorder.

CTR: Well if you see the disorder then it becomes order.

K: First I must see it.

CTR: But to see it clearly.

K: So that depends then how you observe disorder.

CTR: Not trying to solve it.

K: Of course not, because if you try to solve it you solve it according to a pattern set.

CTR: A set pattern.

K: Which is the outcome of your disorder.

CTR: That’s right.

K: Which is the opposite of disorder. So if you try to solve the disorder it is always according to a preconceived idea of order, whether it is the Christian order, Hindu order, whatever order, socialist order, communist order. Whereas if you observed entirely what is disorder then there is no duality in that.

CTR: Yes, I see what you mean.

K: Now how is one to observe this total disorder which human beings live? The disorder when you see a television – the commercials, the hectic violence, the absurdities – the human existence is a total disorder – killing, violence and at the same time talking about peace.

So we come to the question, how – no – what is observation of disorder? Do you see it from the me as separate and the thing which is disorder?

CTR: Well that’s already disorder.

K: Isn’t it? So do I look at disorder with the eyes of my prejudices, my opinions, my conclusions, my concepts, the propaganda of a thousand years – you follow? – which is the me? So do I look at disorder without the me? And is that possible? So that is meditation – you follow, sir? – not all the rubbish they talk about. To observe without division, to observe without the me who is the very essence of the past, the me that says I should, should not, I must, I must not; the me that says I must achieve, I must gain God, or whatever it is. So can there be an observation without the me?

You see, if that question is put to an orthodox meditator he will say it can’t because the me is there, so I must get rid of the me. So to get rid of the me I must practise. Which means I am emphasising the me. So through practice I hope to deny practice, through practice I hope to eradicate the result of that practice, which is still the me, so you’re caught in a vicious circle. So the traditional approach, as I see it – as one has observed it, not as I see it, but as one has observed it in the world – is to emphasise the me in a very subtle way but it is to strengthen the me – the me that is going to sit next to God – think of the absurdity of it – the me that’s going to experience nirvana or moksha or heaven, (laughs) enlightenment. I mean, it means nothing. So we see the orthodox approach is really holding man, human beings, in prison of the past, giving him importance in his personal experience. Reality isn’t a personal experience. You can’t personally experience the vastness of the sea. It is there for you to look. It isn’t your sea.

So if we can put that aside then the question arises: is it ever possible to see without the me? To observe this total disorder of the human beings, their lives, the way they live, is it possible to observe it without division? Because division implies conflict, like India and Pakistan, like China and America, like Russia, you know, all that. Division politically breeds chaos. Psychologically division breeds endless conflict inwardly, outwardly. Now to end this conflict is to observe without the me.

CTR: I wouldn’t even say observe.

K: To observe what is.

CTR: Well, when you observe then you are judging, questioning.

K: No, no, that’s what I… When you observe you can observe through criticism, through evaluation.

CTR: But a total observation.

K: Yes, that’s partial.

CTR: That’s right.

K: But to observe totally, in that there is no evaluation at all.

CTR: There’s no observer either.

K: Therefore what is meditation then?

CTR: That is meditation.

K: That is meditation. (Laughter)

So in observing disorder, which is essentially meditation, in that observation there is order – not the order which the intellect creates. So meditation is not a personal search for personal experience. Right? Meditation is not the search for a transcendental experience which will give you great energy to become more mischievous. (Laughter) Meditation is not personal achievement, sitting next to God. Meditation then is a state of mind in which the me is absent, and therefore that very absence brings order. And that order must exist to go any further. You follow, sir, what I mean? Without that order things become silly. It’s like these people who go around dancing, chanting and repeating, ‘Krishna, Krishna,’ and all that silly stuff – that is not order. They are creating colossal disorder, as the Christians are creating great disorder, as the Hindus, as the Buddhists. As long as you are held within a pattern you must create disorder in the world. If you say, ‘Well, America must be a super power,’ you are going to create disorder.

So the next question, sir, from that arises, which is very… it is necessary to inquire: can the mind observe without time, without memory, which is the material of the mind? Memory and time is the material of the mind. Can it observe without those two elements: time and memory? Because if it observes with memory, the memory is the centre, the me – right? – and time is the me also. Time being the evolution of the brain cells as evolving, evolving, becoming, all the rest. So can the mind observe without memory and time? Which is only possible when the mind is completely still. And the traditional people recognise this so they say, ‘We must practise in order to be silent. So control your mind’ – you know, the tricks they play.

CTR: I don’t see any particular importance in making emphasis on the stillness of the mind particularly at all because if one is able to see the non-dualistic way of looking at situations then you have a further energy to flow out rather than trying to create a stillness.

K: You can only have further energy to flow, greater energy when the mind is quiet, obviously.

CTR: But to make an emphasis on the stillness is…

K: No, no. We said to observe disorder the me with its memories, with its structure of time must not be. Then in that quality there is a quietness of the mind which observes. That stillness is not an acquired, practised thing. It comes naturally when you have order.

You see, sir, after all, what one can do is to point out and help the person to go the door. It is for him to open the door. You can’t do any more than that. And this whole idea of wanting to help people, wanting to – you know? – you become a do-gooder, and a do-gooder is not a religious man at all. Basta.

Shall we go on with this?

CTR: I think so. There is a further thing that can be clarified is when you make emphasis on the absolute peace.

K: I said, sir, complete order is complete quietness of the mind. Quietness of the mind is the most active mind.

CTR: That’s what I want you to say.

K: It’s the most dynamic thing; it isn’t just a dead thing.

CTR: Well, people could misunderstand.

K: Because they are only used to practice which will help them to become… That is death. But a mind that has gone… inquired into all this this way becomes extraordinarily active and therefore quiet.

CTR: That’s what I mean, yes.

K: It’s like a great dynamo.

CTR: Yes.

K: The greater the speed, the most vitality.

Of course, sir, man – I don’t know – is seeking more energy. He wants more energy, to go to the moon, to go and live under the sea – you follow? – he is striving to have more and more and more. And I think this search for more does lead to disorder. The consumer society is a disorderly society. You see, the other day I saw in some place a paper tissue, Kleenex, which was all beautifully decorated. You follow? (Laughs)

So our question is: does the observation of disorder bring order? That’s really a very important point because for us, for most people effort is demanded in bringing about order because human beings are used to effort – struggle, fight, suppress, force oneself. Now all that has led to disorder socially, outwardly and inwardly. Right? And the difficulty with human beings is that they have never observed. They have never observed a tree, a bird, without division. Since they have never observed totally a tree or a bird they can’t observe themselves totally, they can’t see the total disorder in which one lives. There is always an idea: partially there is somewhere in me there is order which is looking at disorder. You follow what I mean? So they invent the higher self which will put order, which will bring about order in disorder: God is in you and pray to that God, he will bring about this order. Always this effort. What we are saying is that where there is the me there must be disorder. And if I look at the world through the me – the world outside or the world inside – there is not only division which brings conflict; that division creates chaos in the world, disorder in the world. Now to observe all that totally, in which there is no division, this observation is meditation. For that you don’t have to practise. All that you have to do is to be aware what exactly is going on inside and outside – just to be aware.

[Jana]

A překlad do češtiny, překladatelé si mohou s textem ještě pohrát a použít výstižnější vyjádření. Kdyby rušilo zvýraznění některých postřehů, tak můžeme sem dát text ještě jednou bez zvýrazňování.

Za povšimnutí stojí sledovat oba diskutující. KRIŠNAMURTI hledá způsob jak lidskou bytost osvobodit od prožívání obtíží, nesouladu, zmatků, nepořádku v jeho životě, mluví o tom, že všechno to osobní usilování, všechna duchovní učení včetně různých druhů meditací jsou k ničemu. Vede dlouhý monolog s TRUNGPOU, který ho pozorně a v klidu v meditaci jakožto součásti živé situace poslouchá a dlouho..... dlouho na KRIŠNAMURTOVY otázky vůbec neodpovídá. Ovšem jejich rozhovor stojí za to.

KRIŠNAMURTI: Víte, pane, ve všech náboženstvích, v organizovaných náboženstvích s jejich dogmaty, vírou a tradicemi a ve všem ostatním hrála osobní zkušenost velkou roli. Člověk se stal mimořádně důležitým – ne učení, ne realita, ale člověk. A většina lidí hledá osobní zkušenosti. A pokud je to osobní zkušenost člověka, pak má velmi malou platnost, protože tato zkušenost může být pouze projekcí vlastních záměrů, obav a nadějí a všeho ostatního. Takže osobní zkušenost má v náboženských záležitostech velmi malou platnost. A přesto člověk, lidské bytosti na celém světě kladou důraz na osobu. Osoba pro ně představuje tradici, autoritu, způsob života. Skrze něj doufají, že dosáhnou osvícení nebo nebe nebo všeho ostatního. Osobní zkušenost opravdu nemá žádnou hodnotu, pokud jde o pravdu. Negovat osobní zkušenost tedy znamená negovat já, protože já je samotnou podstatou veškeré zkušenosti, která je minulostí. A když věřící lidé odcházejí na mise nebo přijíždějí do této země z Indie a tak dále, skutečně dělají propagandu a propaganda nemá žádnou hodnotu s ohledem na pravdu, protože se pak stává lží.

Pokud tedy odložíme úplně, úplně všechny zkušenosti lidí, lidských bytostí a jejich systémů, jejich praktik, jejich rituálů, jejich dogmat, jejich konceptů – to znamená, pokud to můžeme skutečně udělat, ne teoreticky, ale fakticky to vymazat všechno ven – jaká je tedy kvalita mysli, která již není držena v matrici zkušenosti? Protože pravda není něco, co zažíváte. Pravda není něco, k čemu postupujete postupně. Není to tak, že k tomu dosáhněte nekonečnými dny cvičení, obětí, ovládání, učedníků. Pokud ano, je to osobní zkušenost. A když existuje tato osobní zkušenost, pak existuje rozdělení mezi já, osoba a věc, kterou zažíváte. I když se můžete pokusit ztotožnit se s touto zkušeností, s tou věcí, stále existuje toto rozdělení. Když to všechno vidíme, jak organizovaná náboženství skutečně zničila pravdu, dala lidským bytostem nějaký absurdní mýtus, aby je přiměla chovat se – když to všechno vidíš, a když to všechno můžeme odložit, jaké místo v tom všem má meditace? Jaké místo má průvodce, guru, spasitel, kněz?

Zrovna teď jsem si všiml na chodbě někoho z Indie, jak káže transcendentální meditaci, navštěvuji jeho hodinu a cvičíte každý den a budete mít větší energii a nakonec dosáhnete nějaké transcendentální zkušenosti. Myslím, že je to opravdu docela – nemohu to vyjádřit příliš silně – je to opravdu velká pohroma, když se takové věci dějí lidem, když přijedou z Indie nebo z Číny nebo Japonska učit lidi meditaci. Dělají propagandu. A je meditace věc, kterou praktikujete denně? Což znamená, že praxe znamená přizpůsobovat se vzoru, napodobovat, potlačovat – víte, co znamená konformita. Může taková shoda s jakýmkoliv vzorem, bez ohledu na to, jaký to je, někdy vést k pravdě? Očividně ne.

Co je tedy meditace? Jestliže praktikování systému, jakkoli absurdního, jakkoli ušlechtilého, praktikování transcendentální takzvané meditace, pokud vidíte její falešnost, skutečně vidíte falešnost, nejen teoreticky, ve skutečnosti vidíte, že to nemá žádný význam, co je pak meditace? Co je tedy především tradiční meditace? Ať už je to křesťanská meditace nebo hinduistická, buddhistická, tibetská nebo zenová a, víte, celá řada meditací a jejich škol – pro mě to všechno meditací není. Co je tedy meditace? Možná bychom o tom mohli diskutovat, ne?

CHOGYAM TRUNGPA RINPOCHE: Ano, myslím, že ano.

K: Proč by měl člověk dělat z meditace problém? Máme dost problémů, jako lidské bytosti, jak fyzických, tak psychických – proč přidávat další problém s meditací? Sledujete, co myslím? Proč dávat člověku jeden problém navíc, když má tisíc problémů? Meditace je také způsob, jak uniknout z jeho problémů, vyhnout se tomu, co ve skutečnosti je, a tak není to tedy vůbec žádná meditace? Nebo je meditace chápáním problému žití každodenního života se všemi jeho problémy, nikoli vyhýbáním se mu ? Pokud to není pochopeno, pokud to není uvedeno do pořádku... – Chci říct, můžu jít a sednout si do rohu a následovat někoho, kdo mě naučí transcendentální nebo jiné nesmyslné meditaci a nebude to mít vůbec žádný význam. Správně, pane? Takže co je pro vás meditovat? Co to znamená?

Doufám, že jsem vaši odpověď na tuto otázku příliš neztížil, protože to všechno popírám. Pro mě všechen ten druh meditace, praxe, neustálého opakování slova, jak to dělají v Indii, jako to dělají v Tibetu, jak to dělají po celém světě – Ave Maria nebo nějaké jiné slovo, opakujte, opakujte, opakujte – to nic neznamená. Děláte mysl absurdnější a grotesknější, než je. Takže pokud můžete, společně se na tuto otázku podívejte.

Je to proto, že je to dlouho zavedená tradice, že musíte meditovat, a proto meditujeme? Chci říct, bráhmanský chlapec, když jsem byl malý chlapec, matně si vzpomínám, že jako bráhman jsem si prošel určitým obřadem. V tu chvíli je vám řečeno, abyste seděli v klidu, zavřeli oči, meditovali, přemýšleli – víte? – celá věc byla spuštěna. Pokud bychom tedy mohli společně zkoumat a sdílet: co je meditace? Jaké to má důsledky? Proč by měl člověk vůbec meditovat? Pokud je to problém – řídíte se tím, co myslím? – Pokud z meditace uděláte další problém, pak se jí proboha vyhněte. Sledujete, co myslím? Protože lidské bytosti mají tisíc problémů, proč k nim přidávat další? Mohli bychom tedy společně, sdílet, jít do toho, vidět tradiční přístup a vidět jeho absurditu? Protože, vidíte, pane, pokud se člověk, lidská bytost nestane světlem pro sebe, není to k ničemu, protože pokud jste na někom závislý, jste ve stavu trvalé úzkosti. Mohli bychom to tedy prozkoumat tradičně? Za prvé, proč by měl člověk meditovat?

CTR: Nemyslíte si, že v životní situaci člověka se meditace odehrává jako součást živé situace?

K: Pane, lidská bytost má nespočet problémů. Že jo? Nejprve je musí vyřešit, ne? To znamená, že musí vnést pořádek do domu, do domu, ve kterém žije, což je dům, který jsem já – moje myšlenky, moje pocity, moje úzkosti, moje vina, můj smutek. Musím tam přinést pořádek. Jak mohu bez této objednávky postupovat dále?

CTR: Problém je v tom, že pokud se snažíte vyřešit problém, pokud hledáte řád, pořádek, pak hledáte, není to další chaos?

K: Ne, nehledám pořádek. Ptám se, proč je tam nepořádek…

CTR: Přesně tak, ano.

K: …a já chci vědět, proč je tam nepořádek. Nechci hledat řád. Pak přivolám všechny guruy a celou partu. (Smích) Nechci pořádek. Chci jen zjistit, proč je v životě člověka takový chaos a nepořádek. Musím najít... lidská bytost to musí zjistit, ne někoho žádat, aby mu řekl, proč tam je nepořádek.

CTR: Intelektuálně to nezjistíte.

K: Intelekt je součástí celé struktury; nemůžete popřít intelekt.

CTR: No, ale nemůžete použít intelekt k vyřešení intelektuálního problému.

K: Ne, ne, problém nemůžete vyřešit na žádné úrovni, než úplně.

CTR: Úplně. Ano.

K: To je, pane, k vyřešení lidského problému nepořádku, potřebuje to meditaci? V běžném smyslu přijímaného slova meditace.

CTR: Neřekl bych v běžném, konvenčním smyslu meditace, ale meditaci v mimořádném smyslu.

K: Co tím myslíte, jestli se můžu zeptat?

CTR: Mimořádný smysl pro meditaci se snaží najít... vidět poruchu jako součást směru.

K: Vidět nepořádek.

CTR: Chcete-li to nazvat, vidět nepořádek jako řád.

K: Ne, ne.

CTR: Nebo vidět poruchu jako řád.

K: Ne. Vidět nepořádek.

CTR: Pokud vidíte nepořádek, stane se z toho pořádek.

K: Nejdřív to musím vidět.

CTR: Ale aby to bylo jasně vidět.

K: Takže záleží na tom, jak pozorujete nepořádek.

CTR: Nesnažím se to vyřešit.

K: Samozřejmě ne, protože když to zkusíte vyřešit, vyřešíte to podle vzoru.

CTR: Nastavený vzor.

K: Což je výsledek vaší poruchy.

CTR: To je pravda.

K: Což je opak poruchy. Takže pokud se snažíte vyřešit nepořádek, je to vždy podle předem vytvořené představy o řádu, ať už jde o křesťanský řád, hinduistický řád, jakýkoli řád, socialistický řád, komunistický řád. Zatímco pokud jste zcela pozorovali, co je nepořádek, pak v tom není žádná dualita.

CTR: Ano, chápu, co máte na mysli.

K: Jak je tedy možné pozorovat totální nepořádek, ve kterém žijí lidské bytosti? Nepořádek, když vidíte televizi – reklamy, hektické násilí, absurdity – lidská existence je totální nepořádek – zabíjení, násilí a zároveň mluvení o míru.

Dostáváme se tedy k otázce, co je pozorování nepořádku? Vidíš to ode mě jako oddělenou věc a věc, která je nepořádek?

CTR: To už je nepořádek.

K: Není

CTR: To už je nepořádek.

K: Není? Dívám se tedy na nepořádek očima svých předsudků, svých názorů, svých závěrů, svých konceptů, propagandy tisíce let – sledujete? – kdo jsem já? Takže se dívám na nepořádek bez sebe? A je to možné? Takže to je meditace – následujete, pane? – ne všechny ty odpadky, o kterých mluví. Pozorovat bez rozdělení, pozorovat bez já, které je samotnou podstatou minulosti, já, které říká, že bych měl, neměl, musím, nesmím; já, které říká, že musím dosáhnout, musím získat Boha, nebo co to je. Může tedy existovat pozorování beze mě?

Vidíte, když je tato otázka položena ortodoxnímu meditujícímu, řekne, že nemůže, protože tam je to já, takže se toho já musím zbavit. Takže abych se toho já zbavil, musím cvičit. Což znamená, že zdůrazňuji já. Takže doufám, že praxí popírám praxi, praxí doufám, že vymýtím výsledek této praxe, kterým jsem stále já, takže jste chyceni v začarovaném kruhu. Takže tradiční přístup, jak to vidím já – jak to člověk pozoroval, ne jak to vidím já, ale jak to člověk pozoroval ve světě – je zdůrazňovat já velmi jemným způsobem, ale posilovat já – já, které se posadím vedle Boha – pomyslete na absurditu toho – já, které zažijem nirvánu nebo mokšu nebo nebe, (smích) osvícení. Chci říct, nic to neznamená. Vidíme tedy, že ortodoxní přístup skutečně drží člověka, lidské bytosti, ve vězení minulosti a dává mu důležitost v jeho osobní zkušenosti. Realita není osobní zkušenost. Nemůžete osobně zažít rozlehlost moře. Je tam pro vás, abyste se podívali. Není to vaše moře.

Takže pokud to můžeme odložit, vyvstává otázka: je vůbec možné vidět bez mě? Je možné pozorovat tento totální nepořádek lidských bytostí, jejich životů, způsobu jejich života, bez rozdělení? Protože rozdělení implikuje konflikt, jako je Indie a Pákistán, jako Čína a Amerika, jako Rusko, víte, to všechno. Rozdělení politicky plodí chaos. Psychologické rozdělení plodí nekonečný konflikt uvnitř i navenek. Nyní ukončit tento konflikt znamená pozorovat beze mě.

CTR: Ani bych neřekl pozorovat.

K: Pozorovat, co je.

CTR: No, když pozorujete, tak soudíte, ptáte se.

K: Ne, ne, to je to, co já... Když pozorujete, můžete pozorovat prostřednictvím kritiky, hodnocení.

CTR: Ale totální postřeh.

K: Ano, to je částečné.

CTR: To je pravda.

K: Ale pozorovat úplně, v tom není vůbec žádné hodnocení.

CTR: Není tam ani žádný pozorovatel.

K: Co je tedy meditace?

CTR: To je meditace.

K: To je meditace. (Smích)

Takže v pozorování poruchy, která je v podstatě meditací, je v tomto pozorování řád – nikoli řád, který vytváří intelekt. Meditace tedy není osobní hledání osobní zkušenosti. Že jo? Meditace není hledáním transcendentálního zážitku, který vám dá velkou energii, abyste se stali ještě zlomyslnějšími. (Smích) Meditace není osobní úspěch, sedět vedle Boha. Meditace je pak stav mysli, ve kterém je nepřítomné já, a proto právě tato nepřítomnost přináší řád. A tento řád musí existovat, aby mohl jít dále. Sledujete, pane, co tím myslím? Bez tohoto řádu se věci stávají hloupými. Je to jako tito lidé, kteří chodí kolem a tančí, zpívají a opakují ‚Krišna, Kršna‘ a všechny ty hloupé věci – to není řád. Vytvářejí kolosální nepořádek, jako křesťané vytvářejí velký nepořádek, jako hinduisté, jako buddhisté. Dokud se držíte ve vzorci, musíte ve světě vytvořit nepořádek. Pokud řeknete: ‚No, Amerika musí být supervelmoc‘, vytvoříte nepořádek.

Takže z toho vyvstává další otázka, pane, která je velmi… je třeba se ptát: může mysl pozorovat bez času, bez paměti, která je materiálem mysli? Paměť a čas jsou materiálem mysli. Dokáže pozorovat bez těchto dvou prvků: času a paměti? Protože pokud pozoruje s pamětí, paměť je středem, já – ne? – a čas jsem také já. Čas je evolucí mozkových buněk jako vyvíjejících se, vyvíjejících se, stávajících se, všeho ostatního. Může tedy mysl pozorovat bez paměti a času? Což je možné pouze tehdy, když je mysl zcela v klidu. A tradiční lidé to uznávají, takže říkají: ‚Musíme cvičit, abychom mlčeli. Takže ovládněte svou mysl“ – víte, triky, které hrají.

CTR: Nevidím žádný zvláštní význam v kladení důrazu na klid mysli, vůbec, protože pokud je člověk schopen vidět nedualistický způsob nahlížení na situace, pak se tok energie naopak rozproudí, než abyste se snažili vytvořit klid.

K: Můžete mít další energii k toku, větší energii, když je mysl tichá, samozřejmě.

CTR: Ale klást důraz na ticho je...

K: Ne, ne. Řekli jsme, že pozorovat nepořádek s jeho vzpomínkami, s jeho strukturou času tady nesmí být. Pak v této kvalitě je ticho mysli, která pozoruje. Ten klid není nabytá, praktikovaná věc. Přichází to přirozeně, když máte řád.

Vidíte, pane, koneckonců, co můžete udělat, je ukázat a pomoci tomu člověku jít ke dveřím. Je na něm, aby otevřel dveře. Víc než to udělat nemůžete. A celá ta myšlenka chtít pomáhat lidem, chtít – víte? – stanete se dobrodruhem a dobrodruh vůbec není věřící. Bašta.

Máme v tom pokračovat?

CTR: Myslím, že ano. Existuje další věc, kterou lze objasnit, když kladete důraz na absolutní mír.

K: Řekl jsem, pane, úplný pořádek je úplný klid mysli. Ticho mysli je nejaktivnější myslí.

CTR: To je to, co chci, abyste řekl.

K: Je to ta nejdynamičtější věc; není to jen mrtvá věc.

CTR: Lidé to mohou špatně pochopit.

K: Protože jsou zvyklí pouze na cvičení, které jim pomůže stát se... To je smrt. Ale mysl, která odešla... tímto způsobem se na to všechno zeptala, se stává mimořádně aktivní, a proto tichá.

CTR: To mám na mysli, ano.

K: Je to jako velké dynamo.

CTR: Ano.

K: Čím větší rychlost, tím více vitality.

Samozřejmě, pane, člověče – já nevím – hledá více energie. Chce více energie, jít na Měsíc, jít a žít pod mořem – sleduješ? – snaží se mít víc a víc a víc. A myslím, že toto hledání dalšího vede k nepořádku. Konzumní společnost je neuspořádaná společnost. Vidíte, onehdy jsem na nějakém místě viděl papírový kapesník Kleenex, který byl celý krásně zdobený. Následuj? (Smích)

Naše otázka tedy zní: přináší pozorování nepořádku řád? To je opravdu velmi důležitý bod, protože pro nás, pro většinu lidí, je vyžadováno úsilí při nastolení pořádku, protože lidské bytosti jsou zvyklé na úsilí – bojovat, bojovat, potlačovat, nutit se. Nyní to vše vedlo k nepořádku sociálně, navenek i uvnitř. Že jo? A potíž s lidskými bytostmi je v tom, že to nikdy nepozorovali. Nikdy nepozorovali strom, ptáka, bez rozdělení. Protože nikdy úplně nepozorovali strom nebo ptáka, nemohou pozorovat úplně sami sebe, nevidí úplný nepořádek, ve kterém člověk žije. Vždy existuje myšlenka: částečně ve mně je někde řád, který se dívá na nepořádek. Sleduješ, co myslím? Vynalezli tedy vyšší já, které nastolí řád, který nastolí řád v nepořádku: Bůh je ve vás a modlete se k tomu Bohu, on tento řád nastolí. Vždy toto úsilí. Říkáme, že kde je já, tam musí být nepořádek. A dívám-li se na svět skrze své já – svět venku nebo svět uvnitř – není zde pouze rozdělení, které přináší konflikt; že rozdělení vytváří chaos ve světě, nepořádek ve světě. Nyní pozorovat vše totálně, v čem není žádné rozdělení, toto pozorování je meditací. K tomu nemusíte cvičit. Jediné, co musíte udělat, je uvědomovat si, co se přesně děje uvnitř a venku – prostě si to uvědomit.

KRISHNAMURTI V SAN DIEGU, 15. ÚNORA 1972

[Pedriito]

Furt je to jen prostor, v kterym hoří vatra. Ó! Přiložím polínko označené srdíčkem, a kouř co na mě foukne, bude blahem.
Když tam hodím papírek s popisem, chci pizzu, bezpocyby bude pizza. To je princip havanu.

[Jana]

Ticho mysli je nejaktivnější myslí.

Takže opět,

tichá mysl je aktivní a není na nic fixovaná,

Je v tom ohromná síla. Proto je ten život s meditativní tichou myslí tak požehnaný.

Je to díky tomu, že zcela z toho zmizel odpor, strach ega. Zmizela z toho brzda, kterou je to osobní vztahování vytvářející negativitu.

Život plyne zcela lehce bez úsilí - šťastně.

[Návštěvník]

Chogyam Trungpa Rinpoche vytvořil termín “spirituální materialismus” . Tento termín popisuje chyby, kterých se duchovní hledači dopouštějí a které mění hledání duchovnosti v budování ega a vytváření zmatku1.

Podle Trungpy může spirituální materialismus spadat do tří kategorií1:

Fyzický materialismus je přesvědčení, že majetek může přinést osvobození od utrpení.

Psychologický materialismus je přesvědčení, že určitá filosofie, systém víry nebo názorový úhel pohledu přinese osvobození od utrpení.

Spirituální materialismus je přesvědčení, že určitý dočasný stav mysli je útočištěm před utrpením.

Trungpa zdůrazňuje, že cílem psychologického materialismu je použití vnějších konceptů, představ a myšlenek k prokázání, že existuje ego, což se projevuje v určitém soutěživém postoji. Spirituální materialismus je sebevědomé pronásledování, sledování osobního já s cílem stát se mocnějším člověkem. Zpívat mantry s cílem šlapat po duchovní cestě. Na druhé straně to můžete zcela ignorovat a můžete krásně zpívat mantry jen tak.

Ignorujte celou věc, nestarejte se o ego a o nic jiného. Jako byste o ničem takovém nikdy neslyšeli. Člověk to dokáže a stále je to klamáni sama sebe. Stále je to duchovní materialismus. Že klameš sám sebe.

Jsou s tím obrovské problémy. Duchovní materialismus znamená, že chcete dosáhnout určitého výsledku. Protože praktikujete určitý způsob, pak dostanete, co chcete a pak to můžete použít.

Jako by automatická puška byla nabídnutá vašemu tříletému synovi. Už nemusí fantazírovat u televize, může se stát kovbojem a střílet. Nevíme, kde leží zodpovědnost.

Můžeme si sednout na tři minuty kolektivně říct že když si teď sednete a řeknete určité konkrétní slovo, tak dostanete osvícení. Bylo by to extrémně levné a nerozumné.

A v tom spočívá celé osvícení, že nemůžeš být tak klamný.
Že nemůžeš být tak náročný.
Nemůžeš být tak důvěřivý a zbabělý.

Obranou proti duchovnímu materialismu je zpochybňování všeho, ne intelektuálním, logickým a metafyzickým způsobem, ale zkušenostmi.