Shodou okolností jsem se začetl do nového článku Jiřího Vacka
Jednota nerozlišeného a rozlišeného a shodou okolností jsem zároveň přečetl krásnou kapitolu z knihy Anthony de Mello: BDĚLOST:
Se světem je vše v pořádkuKdyž se probudíte, když pochopíte, když uvidíte, svět bude najednou v pořádku. Pořád se trápíme problémem zla. Znám jeden dost silný příběh o malém chlapci, který se prochází po břehu řeky. Najednou uvidí samici krokodýla chycenou v síti. Ta ho osloví: „Slitoval by ses nade mnou a pustil mne? Víš, vypadám sice ošklivě, ale není to moje vina. Takto jsem byla stvořena. Ale ať už navenek vypadám jakkoli, v těle mi bije srdce matky. Dnes ráno jsem šla hledat potravu pro své mladé a chytila se do této pasti!“ A chlapec na to odpoví: „Když ti z té pasti pomohu ven, tak mě chytíš a zabiješ mě.“ Krokodýlice se zeptá: „Myslíš, že bych něco takového udělala dobrodinci, který mě osvobodil?“ A tak se chlapec nechá přesvědčit a pomůže krokodýlici ze sítě, načež ta po něm chňapne a sevře ho v tlamě. Jak ho tak drží v čelistech, chlapec ještě řekne: „Takže to mám za ten svůj dobrý skutek.“ Krokodýlice na to: „Víš, neber si to osobně, synku, ale takto je svět zařízen, takový je zákon života.“ Ale chlapec s tím nesouhlasí, a tak krokodýlice navrhne: „Chtěl by ses někoho zeptat, jestli je to jinak?“
Chlapec si všimne, že na větvi sedí nějaký pták a zeptá se: „Ptáku, je pravda, co krokodýlice říká?“ „Krokodýlice má pravdu. Podívej se na mě. Jednou jsem se vracel domů s potravou pro svoje ptáčata. Představ si, jak jsem se asi zděsil, když jsem uviděl hada, jak se plazí nahoru k mému hnízdu. Byl jsem úplně bezbranný. Had spolykal všechna moje mláďata, pěkně jedno po druhém. Křičel jsem a volal, ale zbytečně. Krokodýlice má pravdu, to je zákon života, takto je svět uzpůsobený.“
„Vidíš,“ řekla krokodýlice. Ale chlapec se nedal: „Zeptejme se ještě někoho jiného.“ „No tak dobře, ptej se.“ Po říčním břehu kolem nich právě procházel starý osel. „Osle, ty víš, co krokodýlice říká. Má pravdu?“ A osel na to: „Krokodýlice má naprostou pravdu. Podívej se na mě. Celý život jsem pracoval a otročil pro svého pána a sotva jsem za to dostával dost jídla. Teď, když už jsem starý a nepotřebný, pustil mě na svobodu, a tak se v džungli potloukám sem a tam a čekám, až se na mě vrhne nějaké divoké zvíře a ukončí můj život. Krokodýlice má pravdu, toto je zákon života, takto je svět zařízen.“
„Vidíš,“ řekla krokodýlice. „Jdeme na věc.“ Chlapec to nevzdává: „Dej mi ještě jednu šanci, jednu poslední šanci. Dovol mi se zeptat ještě někoho. Vzpomeň si, jak jsem byl laskavý já k tobě.“ A krokodýlice odpoví: „Tak jo, ale je to tvoje poslední šance.“
Chlapec uvidí, jak kolem běží zajíc a tak se ho zeptá: „Zajíci, má krokodýlice pravdu?“ Zajíc si sedne na zadní a řekne směrem ke krokodýlici: „Tohle jsi tomu chlapci řekla?“ „Ano, řekla,“ odpoví krokodýlice. „Počkej,“ praví zajíc, „to musíme řádně prodiskutovat.“ „Dobře,“ odpoví krokodýlice. Ale zajíc hned na to: „Jak o tom ale můžeme diskutovat, když máš toho chlapce v tlamě? Pusť ho, on se přece také musí naší diskuse zúčastnit.“ Ale krokodýlice se jen tak nedá: „Ty jsi ale liška podšitá. Já ho pustím a on mi uteče.“ Zajíc na to: „Myslel jsem, že jsi chytřejší. Kdyby se pokusil utéct, jedním mávnutím ocasu ho snadno zabiješ.“ „Tak dobře,“ řekne krokodýlice a chlapce pustí. A v okamžiku, kdy ho pustí, zvolá zajíc: „Utíkej!“ A tak chlapec začne utíkat a podaří se mu uniknout. Potom zajíc tomu chlapci řekne: „Nemáš rád krokodýlí maso? Nechtěli by se lidi z tvé vesnice dobře najíst? Nevysvobodil jsi toho krokodýla úplně, víc než polovina jeho těla je pořád ještě chycená v síti. Běž klidně do vesnice, přiveď všechny sousedy a udělejte si hostinu.“
A tak to také chlapec udělá. Jde do vesnice a svolá všechny muže. Ti s sebou vezmou své sekery, hole a oštěpy a krokodýla zabijí. Chlapcův pes je s nimi také, a když zahlédne našeho zajíce, začne ho honit a nakonec ho chytí a zakousne. Když chlapec přiběhne, je už pozdě, a jak tak vidí zajíce umírat, říká si: „Krokodýlice měla pravdu, takto je to na světě zařízeno, to je zákon života.“
Neexistuje žádné vysvětlení, kterým byste se mohli pokusit objasnit všechno to utrpení a zlo a mučení a ničení a hlad na světě. Něco takového nelze vysvětlit. Můžete si se svými poučkami, náboženskými či jinými, pohrávat, jak chcete, něco takového nikdy nevysvětlíte. Protože život je tajemství, a to znamená, že vaše mysl ho nikdy nebude schopná pochopit. Abyste ho pochopili, budete se muset probudit. A pak si najednou uvědomíte, že skutečnost nemá problém, to vy jste ten problém.
