Pedritto píše:Ano, ale proč v tom nevidět to lepší? Jaký by to pak mělo smysl? Já jsem například zjistil, že Rosada je boží, že Zdeněk je boží, Miroslav je boží, Vostál je boží.. Návštěvník je boží....Veila jestě tak dobře neznám, ale potenciál tam je, i přes všechnu tu naoko zaujatost věděním.
Vidět to lepší´... to zní náramně pozitivně.
Jenže vidět pravdivě umožní rozpoznat, co je pro druhého člověka ještě přijatelné a co už ne. To není špatně - je přece samozřejmé, že každý účastník diskuse se nachází na určitém stupni vývoje a tomu odpovídá i míra jeho pochopení.
Jen když se tenhle fakt plně přijme, je pak možné komunikovat s druhým tak, aby mu to bylo v něčem nápomocné. Případně respektovat, že momentálně nemá smysl na jeho výkřiky reagovat, protože je plně ovládaný jen svými emocemi, což mu blokuje přístup k možnosti brát v úvahu cokoliv, co jeho emocionálnímu spouštěči nevyhovuje.
Pedritto píše:Rozumím, chápu a přitakám. Niméně, to je pravě to, že nikoho neodsoudíš, nejde to, páč znáš sebe...
Nikoho (včetně sebe) neodsoudit je možné, ale chvíli pokaždé trvá, než se v nás ta naše prvotní emoční reakce rozpustí. Protože její rozpuštění je jediný způsob, který je funkční. Pokud bychom tu svou emoční reakci jen okamžitě potlačili, uložila by se do našeho podvědomí a příště by se v podobné situaci objevila ještě silněji.
Jak se ta naše emoce dá rozpustit?
1. Plně přijmout fakt, že se v nás objevila. To je možné díky poznatkům neurologů, že na aktuální dění v nás nejdřív pokaždé zareaguje ta část našeho mozku, kterou máme společnou se zvířaty a která funguje na principu "útěk... útok".
2. Pozorovat tuto svou prvotní reakci tichým, neosobním vědomím ... Tím tahle naše sebeobranná emoce postupně slábne a nakonec sama zmizí.
3. Díky tomu se teď v nás objeví možnost uvidět celou situaci i projevy druhých lidí mnohem klidněji, věcněji... a napadne nás způsob, jakým je možné stejně klidně na druhého i na jeho projev zareagovat.
