Vostálník píše:„Dále pak Ánando, zanechal mnich myšlenku sféra nebytí a vezme myšlenku rozhraní možného vnímání jako jediný předmět. V té myšlence rozhraní možného vnímání povznese se mu srdce, …“ a tak dále, a tak dále.
Rozhraní možného vnímání… Nebo ani vnímání ani nevnímání. Nebo u nás v Evropě po hamletovsku: Být či nebýt - přesněji jak si potvrdit, že už nejsem. Jenomže kdykoli se chce vědět, že nejsem, tak už je to pryč, v tu ránu samozřejmě jsem! Čili to jenom bylo... Stav, kdy to bylo správně, ten byl přesně tehdy, než začaly moje pochybnosti. A pak je to zase špatně. Ale jen tak malinko špatně, už ne nějak moc, že by z toho byl člověk honem sobecký nebo pyšný nebo výjimečný, jenom si uvědomuje, že vědět o tom, že je to tak nebo onak, už samo stačí na to, aby se celé kouzlo báječně pokazilo.
Čtvrtý vnor, to je taková malinkatá hra, žádné okázalé kasíno, milióny už se přece odevzdaly, teď se tu cvrnká o halíře. A to se dá pěkně a dlouho cvičit tak, že pomaloučku mizí i další lpění. Až jednou takový pilný mnich, Buddha by z něj měl radost, zjistí: samé přicházení a odcházení, ale vždyť to takhle nemá konce! To budu v jednom kuse zkoumat, jsem já konečně ten arahat nebo ne, je už tady ta vytoužená nirvána nebo není, pořád do toho budu šťourat…
Až ho konečně napadne, jestli už to náhodou není správně samo. Že když si myslí, zda je či není, tak si to jenom myslí nějaká myšlenka, ale vlastně celé dohromady už je to dávno dobře.
A tím setře další hranici. Hranici mezi poznáním a nepoznáním. Mezi bytím v omylu a bytím v pravdě. A tím de facto i mezi bytím a nebytím. Tím končí náš Hamlet, hra se dohraje a na rozdíl od původní Shakespearovy tragédie se v tomto životě stane nerozhodný princ moudrým králem. Určitě mu to všichni přejete.
http://www.lampa.cz/prednasky/prazdnota.html 
