Veil píše:
Štěstí hledá jen jednotlivec.
Jasně. S poznáním skutečnosti se štěstí nehledá. Je jasné, že iluze oddělenosti, kterou vytváří mentální projekce časoprostoru, není to, co je skutečné.
Mohu potvrdit to, co říká třeba Mahariši, že bez připoutanosti k iluzi projekce času a prostoru, je tohle, co je, samo o sobě štěstím.
Opravdoví mudrci mají vlastnost vnitřní, niterné radosti a míru, zcela nezávislé na vnějších okolnostech. Toto štěstí není na vnějších věcech závislé. Oni překročili formy sociálního života. Jejich sebezapření je spontánní a neobsahuje nejmenší myšlenku oběti. Pracují pro naplnění Božství ve světě a pro dobro všech bytostí, pro naplnění účelu lidského života. Jsou jedno s Božstvím ve vědomí i činech.
...
Pravou přirozeností člověka je štěstí. Štěstí je svrchovanému Já vrozené. Hledání štěstí je nevědomé hledání svrchovaného Já. Svrchované Já je nezničitelné. Když jej člověk nalezne, najde štěstí, které nikdy nekončí.
http://www.rudolfskarnitzl.cz/ramana/ramana.htm
Ta nekonečnost, neměnnost a neomezenost tohohle, co je, tady je. Samo sebou, že to může být zastřené osobním strachem o časoprostorově omezenou individualitu a z toho vyplývajícími negativními emocemi.
Veil píše:To je med pro všechna učení. Všechna učení jsou jak dosáhnout štěstí.
Veil píše:Celé je to hloupost, protože není žádné věčné štěstí. Štěstí je jen ve střídání dobrého a zlého. Tak ten sen funguje, že bez zlého by nikdo nevěděl, co je dobré.
Že bych se tedy Veile, v Tobě spletla? Že by ses z toho snu individuality závislé na projevených okolnostech neprobral? O čem jsi tedy mluvil, když jsi psal o dokonalosti a kráse tohohle, co je? Tohle tedy není štěstí?
Nikdo nemůže být věčně šťastný.
Trošku malinko jinak. "Někdo" nemůže být věčně šťastný, když zmizí ve štěstí, kterým tohle je. A je tu jen ta krása, dokonalost, blaho, štěstí, které tím vším ve skutečnosti je.
Se zmizením iluze oddělenosti je jasné, že tohle je tady pořád.
Iluze nikdy ničím skutečným nemohla být.
