Ahoj Jani,
včera večer jsem četla Tvoji odpověď na moje psaní, dneska ji tu nemůžu najít, ale nevadí.
Bavily jsme se o bdělosti a spánku, o smrti a věčném životě.
Ptala jsi se na to, jestli svůj názor stavím pouze na svojí zkušenosti, nebo beru v úvahu i zkušenosti ostatních. Musela jsem se zamyslet nad tou otázkou, ale odpověď je ano,beru v úvahu i zkušenosti ostatních,zvlášť takové, které mě nějak osloví a zavoní.
To se ale nestalo v případě zkušeností, které popisuje tady pan Vacek. viz Tvůj odkaz na jeho slova:
http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... &Itemid=26.
V případě, kdy mi předkládaná zkušenost jiného člověka prostě připadá podezřelá, tak se obrátím na sebe.
Jinak si taky vykládám Ježíšova slova o věčném životě a když se rozhlédnu (snad bez jakýchkoli snah o manipulování skutečností a vnášení vlastních přání, jak by to mělo být, tak když se tímhle pohledem rozhlédnu kolem sebe a na život, jak funguje, tak se nedá popřít, že život jako takový je věčný... nejde zjistit kdy a jak vznikl a nejde zjistit, jestli někdy fenomén života zanikne.... Ale známkou života je přeměna, neustálý pohyb, zrození a umírání... A tomu, kdo život vymyslel, jako by se zachtělo a každému žijícímu druhu určil nějaký čas,ve kterém je mu dovoleno pobývat ve hmotné formě. Život lidských bytostí má hranici řekněme 120 let, ale některá dlouhověká zvířata žijí i déle
http://dzafi.cekuj.net/dlouhoveka-zvirata, některý hmyz dostal věnem ke svému individuálnímu bytí mnohdy jen několik hodin
http://www.hmyz.net/03jepice.htm.Podobné je to v říši rostlin. Tam některé druhy stromů dostaly do své přirozenosti dlouhověkost,jiné odcházejí velice brzy. Skály a ostatní nehmotná stvoření žijí mnohem déle než lidé např. a v nezměněné podobě je znají celé generace lidských bytostí.. A to všechno Je Bůh, ve své kouzelné rozmanitosi, protože nic jiného než Bůh neexistuje.
Takže život je věčný, to ano, ale nikoli pro individualitu. Jeden strom je nahrazen druhým stromem, pták jiným ptákem, želva jinou želvou a člověk jiným člověkem... Tedy individualita se rodí a umírá. Kameny,skály, rostliny i zvířata žijí v tomhle koloběhu docela spokojeně, protože o něm nepřemýšlí.
Teprve člověk, kterému se dostalo schopnosti přemýšlet (ani to není samozřejmé, mentálně postižení lidé u nichž se rozumové schopnosti vyvinuly např. jen na úroveň pětiletých dětí, tu možnost taky nemají), tu konečnost individuálního bytí vidí. Takže rozum, schopnost myslet je dar, kterého se dostalo lidem.
Život existuje, i když spíme hlubokým spánkem. Ve chvíli hlubokého spánku jediného člověka děje na světě tolik věcí, tolik nových bytostí se narodilo, tolik jich odešlo...přesto si to ten člověk, který spí hlubokým spánkem v tu chvíli naprosto není schopen uvědomit.
A o to mi jde. Najít způsob, jakým zůstat v bdělém sebeuvědomovaném stavu i ve chvílích, kdy je běžné upadat do bezvědomí (fáze spánku, kdy se ani sny nezdají).
Rozum, schopnost myslet je dar (i prokletí), kterého se dostalo lidem. V mnoha duchovních naukách je vyučováno, jak hlas rozumu utišit, jak se neztotožňovat s myšlenkami, které umí pěkně potrápit... jak jsi tak hezky popsala... To je jistě prospěšné, ale poté, co je tato praktika zvládnuta je opět potřeba rozum povolat do služby, protože jestli něco považuju za "osvícení" tak je to lidská schopnost "myslet srdcem a cítit rozumem". Tedy stav, kdy je obojí v rovnováze. S tím souvisí, nebo lépe řečeno, důsledkem takové vyrovnanosti je i schopnost dívat se okolo sebe a vnímat skutečnost takovou, jaká je ve své syrovosti, no a poté (a to už začíná zábava
) si začít se svojí myslí, coby tvořivým nástrojem, hrát, jak to třeba praktikoval Ježíš...
Ještě se zmíním o tom, jak jsi psala, že když si člověk uvědomí, že život je věčný, že se mu v té chvíli uleví, že o nikoho ze svých blízkých nikdy nemůže přijít (ač by třeba zemřeli)... Znám tyhle duchovní teorie, a považuju je nejen za falešné, ale i za velice nebezpečné. Za prvé to není pravda, smrt někoho z blízkých je neoddiskutovatelná realita a čas od času se s ní každý setká nebo už setkal. Smutek, bolest, slzy jsou v té chvíli přirozené a pomáhají se s tou situací vypořádat. V psychologii platí, že smrt milovaného člověka běžně pozůstalého bolí tak dva roky, než dojde ke smíření se se situací a přijetím toho, že ten milý už tady není... Pokud byla láska opravdu silná, prázdné místo v tom člověku zůstane po celý zbytek jeho pozemských dní. Ale smutek a plné prožití té bolesti je nutné k tomu, aby mohlo dojít ke smíření a k tomu, aby pozůstalý mohl bez narušené psychiky žít dál a na zemřelého s láskou vzpomínat...
A teď člověk, který je obalamucován tím, že smrt neexistuje, o nikoho nikdy nemůže přijít atd, se najednou má vyrovnat s tím, že mu někdo blízký zemřel... Teď má před sebou skutečnost, že mu zemře někdo, koho měl rád, ale on přijme myšlenku, že vlastně ten člověk nezemřel. Ta myšlenka mu brání velice silně v plném prožití té ztráty a neumožní mu se s tou nastálou situací se vyrovnat, což se odrazí na jeho psychice...
