Téma osvícení

[Veil]

Ale já jsem vědomím které je vším,
A proto také mohu být i nevědomostí která neví že je vším,
Takže co máš za problém ?

No problém je jen v tom, že je to nesmysl. Protože ty nejsi vědomí, které je vším a nikdy jsi nebyl. Nemáš absolutně žádný dobrý důvod myslet si, že jsi vědomím, které je vším, protože jsi jím nikdy nebyl a nikdy nebudeš. Vždycky jsi byl jen tím omezeným nevším. A i to omezené nevšechno jsi jen ve snu.

A KDYŽ TY NEJSI VĚDOMÍM KTERÉ JE VŠÍM, NEMŮŽE BÝT VĚDOMÍ VŠÍM.

Že bys neuměl číst či chápat tvrzení, že jsem vším

Což chápat jak to myslíš se dá, ale nechápeš, že je to jen pohádka. Nikdy jsi nebyl vědomím, které je vším. Nikdy. A nikdy nebudeš samozřejmě. Ale můžeš věřit mistrům, že oni jsou, ale ve skutečnosti nejsou a nikdy nebyli, i to je jen výmysl a i kdyby nebyl, což je, tak je to celé jen sen a není žádné vědomí. Mistři totiž zpochybnili kde co, ale zapomněli zpochybnit sebe. Takže jsou pořád ve snu o já a Já, o vědomí a univerzálním vědomí. Celé je to jen zoufalá snaha zachovat sebe, učinit se skutečným, ideálně věčným, nesmrtelným, všeobsahujícím, prostě bohem. Je to naprostá hloupost samozřejmě.

A co mistři nechápou je, že to jejich vymyšlené vědomí je přesně to oddělení, kterého se snaží zbavit. Komedie na entou.

[Jana]

Ale já jsem vědomím které je vším,
A proto také mohu být i nevědomostí která neví že je vším,
Takže co máš za problém ?

No problém je jen v tom, že je to nesmysl.

Problém má ego, problém má mysl. Jestliže je tady poznání, že ani jedno z toho není skutečné, že to je jen zdánlivé, tak kde je jaký problém? Zdánlivý problém není žádným skutečným problémem, není to tak?

Protože ty nejsi vědomí, které je vším a nikdy jsi nebyl. Nemáš absolutně žádný dobrý důvod myslet si, že jsi vědomím, které je vším, protože jsi jím nikdy nebyl a nikdy nebudeš. Vždycky jsi byl jen tím omezeným nevším. A i to omezené nevšechno jsi jen ve snu.

Na Jimovi Newmanovi se mi líbí, že se jeho výklad oprošťuje od všech představ, kterých by se bylo možné chytat.

Je možné tomu, co JE, dávat různá jména, když je jasné, že to, co je, je tím, co JE, tak to nijak nevadí.

V okamžiku, kdy nám chybí poznání, že to, co JE je pořád stejné bez ohledu na to, jak to nazveme a představujeme si pod různými jmény různé věci, tak je možné se hádat do krve.

To, co není, umíš pojmenovat skvěle. Teď by bylo možné zaměřit pozornost na to, co JE.

Je v Tobě schopnost dívat se na realitu podobným způsobem jak Jim Newman, nevidíš v něm podvodníka, tak můžeš u toho zůstat a poznávat to, co JE, stejným způsobem, jako to poznává on.

On neříká, že tohle neexistuje, ale že to, na co to ukazuje JE láska. Všechno, na co ukáže je láska (žádný podvodník).

Takže když se podíváš tímhle způsobem na kohokoliv a je v Tobě otevřenost tomuto poznání, tak je v Tobě uvědomění, že láska je vším, co existuje a ta bytost, kterou si uvědomuješ je pro Tebe vším.

To, že někdo nebo něco není láskou, není vina poznávaného, ale toho, kdo se dívá skrz mysl jako skrz něco skutečného a věří, že ví, co je na kom špatně a proč dotyčný není láskou, ale podvodníkem.

A KDYŽ TY NEJSI VĚDOMÍM KTERÉ JE VŠÍM, NEMŮŽE BÝT VĚDOMÍ VŠÍM.

Jim Newman, aby se to nepletlo, mluví o neexistujícím osobním vědomím, které vnímá rozmanitosti. Nedualita žádné rozmanitosti neobsahuje.

Sat-čit-ánanda je přesně to, co Newman popisuje, co je tím vším:

"...vyvstávají slova: ráj, dokonalý, úžasný, čistý, svobodný, absolutní, nekonečný, láska."

Ve Védách se uvádí pět vlastností, která vystihují povahu TOHO, co JE.

sat – Bytí (JE to, co JE)
cit – vědomí (bez vědomí to, co JE, neexistuje, proto je absolutní vědomí a Bytí totéž, je tím, co JE)
ānanda — blaženost/láska
ananta - neomezené
amala – zbavené všech myslitelných nedokonalostí

[Návštěvník]

Ale já jsem vědomím které je vším,
A proto také mohu být i nevědomostí která neví že je vším,
Takže co máš za problém ?

No problém je jen v tom, že je to nesmysl. Protože ty nejsi vědomí, které je vším a nikdy jsi nebyl. Nemáš absolutně žádný dobrý důvod myslet si, že jsi vědomím, které je vším, protože jsi jím nikdy nebyl a nikdy nebudeš. Vždycky jsi byl jen tím omezeným nevším. A i to omezené nevšechno jsi jen ve snu.

A KDYŽ TY NEJSI VĚDOMÍM KTERÉ JE VŠÍM, NEMŮŽE BÝT VĚDOMÍ VŠÍM.

Že bys neuměl číst či chápat tvrzení, že jsem vším

Což chápat jak to myslíš se dá, ale nechápeš, že je to jen pohádka. Nikdy jsi nebyl vědomím, které je vším. Nikdy. A nikdy nebudeš samozřejmě. Ale můžeš věřit mistrům, že oni jsou, ale ve skutečnosti nejsou a nikdy nebyli, i to je jen výmysl a i kdyby nebyl, což je, tak je to celé jen sen a není žádné vědomí. Mistři totiž zpochybnili kde co, ale zapomněli zpochybnit sebe. Takže jsou pořád ve snu o já a Já, o vědomí a univerzálním vědomí. Celé je to jen zoufalá snaha zachovat sebe, učinit se skutečným, ideálně věčným, nesmrtelným, všeobsahujícím, prostě bohem. Je to naprostá hloupost samozřejmě.

A co mistři nechápou je, že to jejich vymyšlené vědomí je přesně to oddělení, kterého se snaží zbavit. Komedie na entou.

Bez vědomí vůbec nic neexistuje, bez vědomí si nic neuvědomuješ. Jestli nic neexistuje, tak ani nemůžeš mít vůbec žádnou zkušenost. Jestli neexistuje vědomí, tak nemusíš mít strach, že by existovali nějací nechápající mistři, kteří něco zapomněli zpochybnit, že by existovala nějaká zoufalá snaha.

[Veil]

Bez vědomí vůbec nic neexistuje, bez vědomí si nic neuvědomuješ. Jestli nic neexistuje, tak ani nemůžeš mít vůbec žádnou zkušenost.

To je jeden způsob, jak chápat to, co se zdánlivě děje. To pochopení je ale umělé, protože se zakládá na spoustě příběhů, které ale z nějakého důvodu nejsou předmětem přezkumu. Například: Já jsem skutečný, tohle je skutečnost, existuje skutečný čas a prostor, existuje nějaké vědomí, platí příčina a následek atd.

Bez všech těch pohádek je to zkrátka nepopsatelné pro nikoho.

[Veil]

Tazatel: Žiju v Indii a tady je hnutí, že je nějaká duchovní cesta a v nějakém bodě realizují, že to ve skutečnosti není cesta a já se snažím to pochopit, advaitu, ale pořád je tu ta myšlenka, co je to sádhana, nebo duchovní praxe, neboli něco co mám dělat, abych se někam dostal. Co je to z tvojí perspektivy?

Jim Newman: Zábava (smích).

Tazatel: Je to tak, že to vidíš, jen jako způsob, jak zabít čas? Jako když někdo hraje fotbal?

Jim Newman: Jo. Ve skutečnosti je to hledání lepšího zážitku. Jednotlivec, ta iluze „bytí jednotlivcem“, tak část z toho je přesvědčení, že co je hledáno s tím má něco společného. Že nalezení záleží na tom, co jednotlivec dělá ve svém příběhu. Tahle zpráva je kompletně nepřijatelná pro ten oddělený zážitek, protože chce být toho součástí, chce poznat kompletnost. Ta nepřijatelná část je, že už je to kompletní. Není žádná kompletnost k nalezení. To nemůže být akceptováno, protože není nikdo, kdo by to mohl akceptovat, není to oddělené.

Tazatel: Hmm, ale pak tady ten zdánlivý jednotlivec tady (ukazuje na sebe) cítí, že možná něco nedělá správně, nestane se něčím…

Jim Newman: Zážitek oddělení je, že se něco musí stát. Myšlenka, že je to už hotové, je neakceptovatelná.

Tazatel: Co tím myslíš, že je to už hotové?

Jim Newman: Je to už hotové. Po čem je touženo, kompletnost, nebo nedvojnost je tohle, už je vším. Není to nikdy neúplné, což je také neakceptovatelné pro jedince. Není to ve vztahu k jedinci. Jeví se to jako iluze oddělení. To je taky kompletnost. Není nic jiného, než nic, které se jeví.

Tazatel: Takže necháváš osoby bez návodu.

Jim Newman: Ó kompletně. Nejen tak, ale prostě není žádný návod. Návod by fungoval jen, kdyby bylo skutečné oddělení. Kdyby byla inteligence, která se pohybuje od toho, že je jedincem k nedvojnosti, kdyby to bylo možné, tak by byl nezbytně nutný návod. A naděje. A úsilí. A někdo by toho byl schopen a někdo nebyl.
Odkud tohle přichází, nemůže být žádný návod, protože ve skutečnosti není žádný jedinec. Není žádné oddělení. Takže nemůže být žádný návod.

Tazatel: A poslední věc, na kterou se zeptám… Takže teď půjdu na ramanaz, a získal jsem dojem, že ok, kompletnost už je tu, takže teď jen sedět a užívat kompletnost, víš? Jako meditovat …

Jim Newman: Kdo si užije tu kompletnost?

Tazatal: Jo. Takže potěšení je taky základní zážitek?

Jim Newman: Zážitek je iluzí. Zážitek je oddělení. Tohle není… nemluvíme o novém pocitu, nebo lepším pocitu, nebo lepším zážitku. Všechno, co se objevuje, už je tím.

Tazatel: Tak se aspoň mohu chlubit ostatním, že jsem duchovně víc pokročilý (smích).

Jim Newman: (Smích) Můžeš být šťastnější, než ostatní (smích). Můžeš si nasadit směšný klobouk a být výjimečným. Můžeš si nasadit opravdu pěkný klobouk, směšný klobouk a sednout si na pódium a říkat lidem, jak být šťastní (smích). Né, je to obyčejné. Jednoduché.

[Jana]

Jim Newman: Zážitek oddělení je, že se něco musí stát. Myšlenka, že je to už hotové, je neakceptovatelná.

Tazatel: Co tím myslíš, že je to už hotové?

Jim Newman: Je to už hotové. Po čem je touženo, kompletnost, nebo nedvojnost je tohle, už je vším. Není to nikdy neúplné, což je také neakceptovatelné pro jedince. Není to ve vztahu k jedinci. Jeví se to jako iluze oddělení. To je taky kompletnost. Není nic jiného, než nic, které se jeví.

Absolutno je ve své podstatě neměnné, stále hotové, celistvé a nic to víc nepotřebuje. Ať se to jeví jakkoliv, nic se neděje.

Jim Newman: (Smích) Můžeš být šťastnější, než ostatní (smích). Můžeš si nasadit směšný klobouk a být výjimečným. Můžeš si nasadit opravdu pěkný klobouk, směšný klobouk a sednout si na pódium a říkat lidem, jak být šťastní (smích). Né, je to obyčejné. Jednoduché.[/i]

Taková drobnost, Veile. Tohle už dokonalé je, celistvé, je to tím štěstím, rájem, blahem, láskou, tím vším, po čem se touží a hledá.

Ale objevuje se v tom ta legrace, že věříme, že jsme těly, osobami, individualitami, prostě něčím, co je od toho celistvého, po čem touží například i alkoholici a narkomani, odpojeni, ale v tom opojení (alkoholem, drogou) může být šance na chvíli vymazat informaci, že jsme tou osobou, která něco má, nemá, musí, nesmí, je a mohla by nebýt.

A pak je tady ta zpráva od Jima Newmana a dalších Probuzených, která by tu nepravdivou informaci dokázala vymazat trvale.

Veile, přiznej se, nepřipadáš si tak trochu taky jako podvodník, když sem dáváš tyhle citace?

[Veil]

Vědomí zdánlivě vychází z té bubliny, toho oddělení, té energie. To stažení je oddělené, nebo se spíš cítí oddělené... v tom co se jeví jako oddělení vytváří pocit vzdálenosti, subjekt a objekt. Vědomí předpokládá vzdálenost.

Řeknu to nahlas a jasně, protože hodně lidí tohle nechce slyšet, ale vědomí znamená vzdálenost. Nemůže být vědomí bez duality. Vědomí znamená subjekt uvědomující si objekt. Je to vzdálenost, je to zdánlivý nástroj, který vytváří pocit já a ty, tohle a tamto, subjekt a objekt. Vědomí je dualita. Ten nápad, že všechno je vědomí... vím, že hodně lidí s tím bude nesouhlasit, což je v pořádku, protože celku je dovoleno nesouhlasit, to je také kompletnost nesouhlasící, takže je to v pořádku, ale ten nápad, že celek je vědomím je naprostý rozpor. Čeho by si mohlo být vědomé? Pokud je to kompletní, bez oddělení, bez skutečného oddělení, čeho by si to mohlo být vědomé? Nedává to smysl. Je to cesta já, jak se pokusit zachovat svou zdánlivou existenci. A nápad, že pokud budeš zaměřovat pozornost na vědomí a na vědomí vědomí a svědka a svědka svědka a tak dál, tak najednou expanduje a vybuchne jako balón a nakonec se promění v jednotu... omlouvám se, ale je to kompletní lež. Je to sen. Tohle nefunguje.

Nicméně, není to špatně... není to problém, je to jen celek tvářící se jako oddělení. A bohužel pro mnoho mnoho lidí, a já vím, že tohle je skutečně radikální a nepopulární a frustrující, ale vědomí je oddělení. Vědomí je dualita. Dvojnost.

Alexis

[Návštěvník]

Vědomí zdánlivě vychází z té bubliny, toho oddělení, té energie. To stažení je oddělené, nebo se spíš cítí oddělené... v tom co se jeví jako oddělení vytváří pocit vzdálenosti, subjekt a objekt. Vědomí předpokládá vzdálenost.

Řeknu to nahlas a jasně, protože hodně lidí tohle nechce slyšet, ale vědomí znamená vzdálenost. Nemůže být vědomí bez duality. Vědomí znamená subjekt uvědomující si objekt. Je to vzdálenost, je to zdánlivý nástroj, který vytváří pocit já a ty, tohle a tamto, subjekt a objekt. Vědomí je dualita. Ten nápad, že všechno je vědomí... vím, že hodně lidí s tím bude nesouhlasit, což je v pořádku, protože celku je dovoleno nesouhlasit, to je také kompletnost nesouhlasící, takže je to v pořádku, ale ten nápad, že celek je vědomím je naprostý rozpor. Čeho by si mohlo být vědomé? Pokud je to kompletní, bez oddělení, bez skutečného oddělení, čeho by si to mohlo být vědomé? Nedává to smysl. Je to cesta já, jak se pokusit zachovat svou zdánlivou existenci. A nápad, že pokud budeš zaměřovat pozornost na vědomí a na vědomí vědomí a svědka a svědka svědka a tak dál, tak najednou expanduje a vybuchne jako balón a nakonec se promění v jednotu... omlouvám se, ale je to kompletní lež. Je to sen. Tohle nefunguje.

Nicméně, není to špatně... není to problém, je to jen celek tvářící se jako oddělení. A bohužel pro mnoho mnoho lidí, a já vím, že tohle je skutečně radikální a nepopulární a frustrující, ale vědomí je oddělení. Vědomí je dualita. Dvojnost.

Alexis

A tak to vzniká...

Pleteš dokupy dvěi různá pojmenování. Vědomí, Uvědomění a Něco, co má mnoho jmen ale málokdo ví, oč ve skutečnosti jde. Navíc, to pojmenování Uvědomění pomáhá pochopit krásu a hloubku vyjádření pomocí našeho jazyka...

Máme tedy Uvědomění - někdo to vnímá jako "Uvědomění SI", jiný to vnímá jako "Uvědomění SE", další jako "Uvědomění ČEHO" atd.

Ale Uvědomění samo ta zájmena neobsahuje. Ty tam dodáváme my, abychom nastavili hranice toho, jak chceme aktuálně vidět "svět" a popsat.

S tím Vědomím je to stejné. Vědomí samo nepotřebuje nic, ale lidská mysl provádí automatické korelace svých vyjádření podle toho, jak ona předpokládá, že zrovna teď potřebuje.

Ve skutečnosti ani Vědomí, ani Uvědomění neexistují samy o sobě, jsou to jen slova, kterým dáváme kontextový obsah, abychom mohli vyjádřit myšlenku. Dodržujeme jakýsi všeobecný náhled obsahu jednotlivých slov, abychom mohli doufat, že námi vyjádřenou myšlenku bude jiný mít alespoň mizivou šanci pochopit tak, jak jsme ji vyjádřili a chtěli vyjádřit.

Pokud tedy někdo hovoří v kontextu, že Vědomí je individuální, zdá se být docela kůl (cool), začít mu tvrdit, že neeee - Vědomí je přeci popisem všeobecné existence, a naopak, když v nějakém kontextu Vědomí vystupuje jako jedinečná existence, je velmi motivující začít tvrdit, že Vědomí souvisí "přece" s individuálními formami.

Problémek toho, že v zápalu takových přetlačovacích diskuzí ztratíme tu primární skutečnost - i tu potřebu ji co nejlépe vyjádřit - je pak už nezajímavý...

[Mno]

Vědomí zdánlivě vychází z té bubliny, toho oddělení, té energie. To stažení je oddělené, nebo se spíš cítí oddělené... v tom co se jeví jako oddělení vytváří pocit vzdálenosti, subjekt a objekt. Vědomí předpokládá vzdálenost.

Řeknu to nahlas a jasně, protože hodně lidí tohle nechce slyšet, ale vědomí znamená vzdálenost. Nemůže být vědomí bez duality. Vědomí znamená subjekt uvědomující si objekt. Je to vzdálenost, je to zdánlivý nástroj, který vytváří pocit já a ty, tohle a tamto, subjekt a objekt. Vědomí je dualita. Ten nápad, že všechno je vědomí... vím, že hodně lidí s tím bude nesouhlasit, což je v pořádku, protože celku je dovoleno nesouhlasit, to je také kompletnost nesouhlasící, takže je to v pořádku, ale ten nápad, že celek je vědomím je naprostý rozpor. Čeho by si mohlo být vědomé? Pokud je to kompletní, bez oddělení, bez skutečného oddělení, čeho by si to mohlo být vědomé? Nedává to smysl. Je to cesta já, jak se pokusit zachovat svou zdánlivou existenci. A nápad, že pokud budeš zaměřovat pozornost na vědomí a na vědomí vědomí a svědka a svědka svědka a tak dál, tak najednou expanduje a vybuchne jako balón a nakonec se promění v jednotu... omlouvám se, ale je to kompletní lež. Je to sen. Tohle nefunguje.

Nicméně, není to špatně... není to problém, je to jen celek tvářící se jako oddělení. A bohužel pro mnoho mnoho lidí, a já vím, že tohle je skutečně radikální a nepopulární a frustrující, ale vědomí je oddělení. Vědomí je dualita. Dvojnost.

Alexis

A tak to vzniká...

Pleteš dokupy dvěi různá pojmenování. Vědomí, Uvědomění a Něco, co má mnoho jmen ale málokdo ví, oč ve skutečnosti jde. Navíc, to pojmenování Uvědomění pomáhá pochopit krásu a hloubku vyjádření pomocí našeho jazyka...

Máme tedy Uvědomění - někdo to vnímá jako "Uvědomění SI", jiný to vnímá jako "Uvědomění SE", další jako "Uvědomění ČEHO" atd.

Ale Uvědomění samo ta zájmena neobsahuje. Ty tam dodáváme my, abychom nastavili hranice toho, jak chceme aktuálně vidět "svět" a popsat.

S tím Vědomím je to stejné. Vědomí samo nepotřebuje nic, ale lidská mysl provádí automatické korelace svých vyjádření podle toho, jak ona předpokládá, že zrovna teď potřebuje.

Ve skutečnosti ani Vědomí, ani Uvědomění neexistují samy o sobě, jsou to jen slova, kterým dáváme kontextový obsah, abychom mohli vyjádřit myšlenku. Dodržujeme jakýsi všeobecný náhled obsahu jednotlivých slov, abychom mohli doufat, že námi vyjádřenou myšlenku bude jiný mít alespoň mizivou šanci pochopit tak, jak jsme ji vyjádřili a chtěli vyjádřit.

Pokud tedy někdo hovoří v kontextu, že Vědomí je individuální, zdá se být docela kůl (cool), začít mu tvrdit, že neeee - Vědomí je přeci popisem všeobecné existence, a naopak, když v nějakém kontextu Vědomí vystupuje jako jedinečná existence, je velmi motivující začít tvrdit, že Vědomí souvisí "přece" s individuálními formami.

Problémek toho, že v zápalu takových přetlačovacích diskuzí ztratíme tu primární skutečnost - i tu potřebu ji co nejlépe vyjádřit - je pak už nezajímavý...

[miroslav]

Řeknu to nahlas a jasně, protože hodně lidí tohle nechce slyšet, ale vědomí znamená vzdálenost.

Alexis

Každý správný mamalas,
když mluví, tak nahlas
aby všichni mamlasi
věděli že souhlasí

Tyhle duchovní pojmy, to je ráj pro duchovňácký mamlasy, kteří protřebují mluvit, poučovat a nemají co říci...

[Návštěvník]

Řeknu to nahlas a jasně, protože hodně lidí tohle nechce slyšet, ale vědomí znamená vzdálenost.

Alexis

Každý správný mamalas,
když mluví, tak nahlas
aby všichni mamlasi
věděli že souhlasí

Tyhle duchovní pojmy, to je ráj pro duchovňácký mamlasy, kteří protřebují mluvit, poučovat a nemají co říci...

Promluvil Mamlas Mamlasovič Mamlasovičenko

[Veil]

A tak to vzniká...

Pleteš dokupy dvěi různá pojmenování. Vědomí, Uvědomění a Něco, co má mnoho jmen ale málokdo ví, oč ve skutečnosti jde. Navíc, to pojmenování Uvědomění pomáhá pochopit krásu a hloubku vyjádření pomocí našeho jazyka...

Ne.

Máme tedy Uvědomění - někdo to vnímá jako "Uvědomění SI", jiný to vnímá jako "Uvědomění SE", další jako "Uvědomění ČEHO" atd.

Není žádné uvědomění. Ať už uvědomění si, uvědomění se, uvědomění čeho, uvědomění cokoli. Není žádné vědomí, není žádné uvědomění.

S tím Vědomím je to stejné. Vědomí samo nepotřebuje nic, ale lidská mysl provádí automatické korelace svých vyjádření podle toho, jak ona předpokládá, že zrovna teď potřebuje.

Tak znova. Není žádné vědomí. Je to jen příběh. Není žádné skutečné vědomí. Není žádné skutečné uvědomění.

Ve skutečnosti ani Vědomí, ani Uvědomění neexistují samy o sobě, jsou to jen slova, kterým dáváme kontextový obsah, abychom mohli vyjádřit myšlenku. Dodržujeme jakýsi všeobecný náhled obsahu jednotlivých slov, abychom mohli doufat, že námi vyjádřenou myšlenku bude jiný mít alespoň mizivou šanci pochopit tak, jak jsme ji vyjádřili a chtěli vyjádřit.

Tady ale nejde o nějaký limit slov. Tady jde o to, že není žádné vědomí ani uvědomění. Není to tak, že by to bylo jen špatně popsáno, nedokonale vyjádřeno. Všechno co mistři říkají o vědomí, nadjá, univerzálním vědomí, pravém já, to všechno je totální nesmysl. Přesně jak to je v té citaci - je to kompletní lež.

[Veil]

Když si dáš tu práci a zamyslíš se nad tímhle: ten nápad, že celek je vědomím je naprostý rozpor. Čeho by si mohlo být vědomé? Pokud je to kompletní, bez oddělení, bez skutečného oddělení, čeho by si to mohlo být vědomé?
, tak to přeci musí být jasné. Selský rozum? Jak by si mohlo být něco, co je vším, vědomo něčeho? Čeho? To přece nedává smysl . Když se nad tím dost nezamyslíš, možná řekneš, že může být vědomo samo sebe. Ale to je jen nedomyšlenost. Jak by si mohlo být vědomo samo sebe, pokud je samo sebou? Už by tam musela být hranice vědomé/čeho vědomé. Už by to byla dualita. Pokud je něco vším, nepotřebuje to být si ničeho vědomé, protože to jednoduše už je vším

[Návštěvník]

A tak to vzniká...

Pleteš dokupy dvěi různá pojmenování. Vědomí, Uvědomění a Něco, co má mnoho jmen ale málokdo ví, oč ve skutečnosti jde. Navíc, to pojmenování Uvědomění pomáhá pochopit krásu a hloubku vyjádření pomocí našeho jazyka...

Ne.

Máme tedy Uvědomění - někdo to vnímá jako "Uvědomění SI", jiný to vnímá jako "Uvědomění SE", další jako "Uvědomění ČEHO" atd.

Není žádné uvědomění. Ať už uvědomění si, uvědomění se, uvědomění čeho, uvědomění cokoli. Není žádné vědomí, není žádné uvědomění.

S tím Vědomím je to stejné. Vědomí samo nepotřebuje nic, ale lidská mysl provádí automatické korelace svých vyjádření podle toho, jak ona předpokládá, že zrovna teď potřebuje.

Tak znova. Není žádné vědomí. Je to jen příběh. Není žádné skutečné vědomí. Není žádné skutečné uvědomění.

Ve skutečnosti ani Vědomí, ani Uvědomění neexistují samy o sobě, jsou to jen slova, kterým dáváme kontextový obsah, abychom mohli vyjádřit myšlenku. Dodržujeme jakýsi všeobecný náhled obsahu jednotlivých slov, abychom mohli doufat, že námi vyjádřenou myšlenku bude jiný mít alespoň mizivou šanci pochopit tak, jak jsme ji vyjádřili a chtěli vyjádřit.

Tady ale nejde o nějaký limit slov. Tady jde o to, že není žádné vědomí ani uvědomění. Není to tak, že by to bylo jen špatně popsáno, nedokonale vyjádřeno. Všechno co mistři říkají o vědomí, nadjá, univerzálním vědomí, pravém já, to všechno je totální nesmysl. Přesně jak to je v té citaci - je to kompletní lež.

Jistě. Prostě to nemáš vůbec jednoduché...

[Jana]

Když si dáš tu práci a zamyslíš se nad tímhle: ten nápad, že celek je vědomím je naprostý rozpor. Čeho by si mohlo být vědomé? Pokud je to kompletní, bez oddělení, bez skutečného oddělení, čeho by si to mohlo být vědomé?
, tak to přeci musí být jasné. Selský rozum? Jak by si mohlo být něco, co je vším, vědomo něčeho? Čeho? To přece nedává smysl . Když se nad tím dost nezamyslíš, možná řekneš, že může být vědomo samo sebe. Ale to je jen nedomyšlenost. Jak by si mohlo být vědomo samo sebe, pokud je samo sebou? Už by tam musela být hranice vědomé/čeho vědomé. Už by to byla dualita. Pokud je něco vším, nepotřebuje to být si ničeho vědomé, protože to jednoduše už je vším

Co takhle samo sebe si vědomé Vědomí? Sat-čit-ánanda? V tom není žádná vzdálenost, ty tři věci jsou totéž. Tahle trojjedinost není žádnou dvojností.

Veile, Jim Newman říká:

„Co je“ není logické, není závěr. Nedá se to popsat, protože se to nedá s ničím jiným srovnat. Vzhled je popsatelný, to „není“ je nepopsatelné. Protože co je, je současné „je“ a „není“, nelze to popsat.

A i když to nejde popsat, tak popisy Probuzených to naprosto nádherně vystihují.

Tobě se daří sem dávat citáty a psát jen o tom, co není. To je v pořádku. Dokázal bys najít nějaký citát o tom, co tohle je? Nebo bys to dokázal popsat sám?

Díky.

[miroslav]

Promluvil Mamlas Mamlasovič Mamlasovičenko

NEJVĚTŠÍ MAMLAS PROMLUVIL ŘKA:

[Návštěvník]

NEJVĚTŠÍ MAMLAS miroslav PROMLUVIL ŘKA:

Promluvil Mamlas Mamlasovič Mamlasovičenko

NEJVĚTŠÍ MAMLAS PROMLUVIL ŘKA:

[Veil]

Tázající: Takže když mluvíš o fyzické vzdálenosti, myslíš doslova, že vzdálenost mezi mým tělem a koncem místnosti, kde je radiátor - pro mě je vzdálenost od toho kde sedím k radiátoru - to je ten typ vzdálenosti, který myslíš? Je to placaté?

Alexis: Ano, je to skoro jako placatost, není žádný skutečný prostor. Protože ta energie má oddělení, zdánlivě všechno přeměňuje na totální reálnost. Jako hmota, forma je pak absolutně formou, není formou bez formy, musí to být absolutní forma, pevná, skutečná.

Tázající: Takže nejsou tři dimenze? Jsou to dvě dimenze?

Alexis: Je to žádná dimenze. Když ta oddělené energie zdánlivě obývá tělo, vypadá to, že všechno je ve skutečné vzdálenosti ode mne. A to je sen. Není žádný skutečný prostor. Není žádný skutečný čas. A vědomí je také svým způsobem vzdálenost. Tady a teď, uvnitř a vně, subjekt a objekt, to je všechno sen o dualitě. A co je zde odhaleno je, že čas, prostor a vědomí jsou absolutně iluzorní. Objevují se tu vzpomínky, samozřejmě. Objevuje se tu cedule, nebo auto, dům za oknem, ale to není skutečná vzdálenost. Není skutečná vzdálenost a není skutečný prostor. Je jen bezprostřednost toho, co se jeví. To je cítěný pocit, cítěný pocit lokalizace. Takže když se lidé snaží říkat o nedualitě "já tu nejsem", je to rozpor ve vyjádření, je to nepřesné, říct, že tu nikdo není. Svým způsobem není žádná přesnost, ale co by bylo přesnější je "není nikdo a není tady". Celý pocit "tady" je pozicí a tedy pocitem někoho kdo je tu.

Tázající: Takže všechno brané za skutečné je iluze.

Alexis: Ano, iluze je, že tohle je absolutně skutečné.

Tázající: Takže mluvení s Alexis je sen? Když jsi ve snu, nevíš, že je to sen.

Alexis: Je to trochu jako hologram. Není to nejlepší přirovnání, ale je to trochu jako hologram. Jen se to jeví. Jako co se to jeví to není iluzorní, jen to není skutečné, není to pevné, není to hmotné. To neznamená, že se to vůbec neděje na žádné úrovni. Zdánlivě se to děje, zdá se, že se to děje, ale to to nedělá absolutně skutečným - jen pro tu energii kontrakce, oddělení a lokalizace, pro tu to vypadá a jeví se to jako naprosto skutečné.

Tázající: Čas je jen iluze, ale jak se pro tebe změnil zážitek těla?

Alexis: Změnil se tak, že není nikdo, kdo by měl tělo. Je jen tělo, které se jeví. Pocity se jeví. Je to totálně radikální a šílené. Nedává to smysl tomu pocitu, že je někdo, kdo má tělo. To bude obvykle znít naprosto směšně. Ale opravdu je jen bezprostřední jevení se těla, pocitu, mluvení… Takže jak se pro mě změnil zážitek těla? Já zemřelo.
Jiný způsob jak to popsat je, tělo běhalo kolem, následovalo a sledovalo učitele, dělalo nejrůznější praktiky a sádhany, chodilo všude možně… a pak jednoho dne tělo prostě nechalo já za sebou.

Tázající: Jak se manifestuje fyzická bolest? Když se například řízneš do prstu.

Alexis: Je to jen bolest. Nijak se nemanifestuje, je to jen bolest, jak se jeví. Takže objeví se bolest, pak se možná objeví náplast, je to velmi jednoduché. Není to nijak magnificentní, nebo zvláštní, prostě jednoduché, tělo se o sebe stará. Celý ten pocit já je, jako by tělo záviselo na já a já se muselo o tělo starat, protože pokud já tu nebudu, všechno se rozpadne… Ve skutečnosti prostě všechno jde dobře.

Tázající: Takže když někdo říká, že vše co je je co je a já jsem to, tak pořád mluví z lokalizované perspektivy?

Alexis: Ano, tak by to vypadalo. Není žádné já jsem, které by tím bylo. Je jen co je. Když je tohle slyšeno to „Je jen co se děje, tohle je nic zdánlivě se jevící. Ó a já jsem tam taky někde…“ , tak se jen snaží vytáhnout zpět to já, které je vystrašené, nebo vyděšené. Tohle je rouhání: „Já jsem je naprosto nepotřebné.“ Totálně nepotřebné. Je k ničemu. Myslí si, že je velmi důležité a zvláštní. Není.

Tázající: Můžeš říct víc o tom, jak se tělo stará samo o sebe?

Alexis: Prostě jen dělá, co dělá. Vždycky dělalo, co dělá. Iluze je, že někdo ovládá funkce těla. Rozhoduje co si obléct, jaké jídlo jíst, a jestli si dát kávu nebo čaj – to všechno se už děje samo od sebe. Podmínky a preference se jen dějí. Není v tom žádná svobodná vůle, ani možnost volby. I tyhle slova a tahle gesta rukou se prostě jen dějí, volně plují, je to volný proud. A tak to je pro každého. Iluze je, že to někdo vlastní jako kontrolovaný zážitek. Subjektivní a objektivní zážitek. To je sen. Když to zkolabuje, je to jen volné proudění (free flowing) a vše prostě jen proudí. Je to velmi radostné, ale bolest i smutek mohou také vyvstát. Všechno je vítáno. A je to velmi přirozené. Nemůže to být víc přirozené. Je to svým způsobem čisté a přirozené.

Tázající: Takže odkud mluví celý ten dav uznávající vědomí, tak ve skutečnosti prodlužují dualitu? Není divu, že je to celé tak matoucí.

Alexis: Prodlužují sen, který se ve skutečnosti neděje a nikdo to neovládá. Je to jako tornádo. Nemá to autonomii. Je to jen chaos. Vše co je, je chaos. A to to nedělá zlé nebo špatné, ale ani dobré. Je to prostě jaké to je. Ale ano, mnoho lidí je zdánlivě naprosto chycených v tom snu a přesvědčených, že cesta, TA CESTA k osvícení, je zůstávat vědomě jako přítomnost vědomí, nebo jak to je. Tohle to dělalo dlouhou dobu. Byla to velká zábava, dalo se pak cítit výjimečně a důležitě a dokonce až impozantně… ano, podařilo se mi být v přítomném okamžiku celý den, koukněte jak skvělý jsem (smích). Je to vtip. Je to vtip.

Tázající: A přitom taková námaha.

Alexis: Ano a je to taky odstup. Desocializace. A jak někdo říkal, je to jen prodlužování snu, který se ve skutečnosti ani neděje. Jsou to prostě všechny ty pokusy udělat tohle víc snesitelné, lepší, zvláštní, barevné. Je to... je to sladké svým způsobem. Svým způsobem je to totálně nevinné. Ale není to nedualita. Je to kompletní dualita. Je to skoro, jako by to chtěli ještě zintenzivnit, ten dualismus. Aby udělali dualitu ještě víc intenzivně dualitní. A ti lidé ještě říkají, že to je nedualita.

Tázající: Takže chyby i úspěchy jsou kompletně, totálně nerelevantní, obě spektra dosažení něčeho, nikdy nebyl nikdo, kdo by neuspěl nebo uspěl. Jako role ve hře života, my tu roli bereme s takovou důležitostí a pokud neuděláme něco správně, tak budeme potrestáni, nebo půjdeme do pekla, jestli jsi vyrůstal v náboženské víře… a když jsi hodný, půjdeš do nebe, je to vždycky někde, ale není nikdo. Je to… na jednu stranu to zní jako taková úleva od té myšlenky, že jsi zodpovědný za svůj život a za životy dalších lidí, nejen za svůj. Že nikdo nikdy nebyl zní hezky, ale ta myšlenka, že už teď tu nikdo není, kdo by viděl tuhle realitu… to je další level. Není to skutečně role pak, není to, že ty tu jsi a máš roli, prostě tu nikdo není.

Alexis: Není žádné tu.

Tázající: Ano. Žádné tady ani žádné já. Takže není žádná realita? Nebo je to realita, ale je nesprávně pochopena, protože jí vidí já a … nevím? Snažím se zeptat na otázku, ale nemůžu najít správný způsob jak vysvětlit na co se chci zeptat.

Alexis: Není žádná realita. Můžeš to nazývat přirozenou realitou, protože svým způsobem je to velmi přirozené. Svým způsobem to má kvalitu toho, že je to totálně organické, plynulé, a jaké to je, ale můžeš to nazývat skutečnou nerealitou. Nerealitou protože slovo realita by opět bylo vykládáno jako něco pevného, nebo solidního a to není. Takže je to jako skutečně neskutečné. Skutečná nerealita. Nic nestojí za záclonou. Není žádná záclona, není nic za. Není nic za ani před, je jen …

Tázající: Žádný čaroděj ze země Oz?

Alexis: Žádný čaroděj ze země Oz. Ne.

Tázající: Ten kdo ho hledá, nebo sám čaroděj?

Alexis: Prostě nic.

Jiný tázající: Jsem v úžasu, když sleduju vědce přijít ke stejnému závěru, o kterém mluvíš, že tahle zpráva nemá větší prostor.

Alexis: Je tak radikální a nekompromisní a totálně šílená svým způsobem, že se zdá se nepotkává s energií oddělení a ta oddělená energie je tak zoufalá, něco získat, někam se dostat, něčeho dosáhnout a být ujištěn „Ne, jsem skutečný!“ a všichni ti učitelé jim říkají ano, jsi skutečný, neboj jsi skutečný a já tě budu učit… něco ti dám… A tohle je jako „ABSOLUTNĚ NE“. (smích) Absolutně ne. Ne. A tahle (oddělená) energie zdá se žije na tom pohybu, že je problém, který musí být napraven, nebo vyřešen, nebo vyléčen. Není to, není to problém.

Tázající: Závěry se kterými věda přichází, že není žádná realita, na které se dá stát. I tam původ toho hledání je popud, že jsou skuteční. Protože jinak by nebyla žádná věda. Kdo by o to stál? Kdyby lidé nepotřebovali najít odpověď.

Alexis: No, není nic špatného ani správného na vědě. Co se zdánlivě jeví je ten pocit, že „já jsem problém“ a musí být řešení, nebo postup jak žít život. A co je odhaleno je, že život už se žije. Už je tím, čím je a není žádná skutečná kontrola. Stažená energie je jen pocitem … je to jen napětí, a tělo si to nějak interpretuje jako ovládání, ve skutečnosti to jen napíná. Takže není žádné řešení, protože není žádný problém. Není žádný návod, protože život nemusí být rozluštěn. Ačkoli věda bude zdánlivě pomáhat s pochopením nějakých věcí, není to tak, že by život byl nějakou existenční složitou zkouškou, která musí být vyřešena a tohle odkrývá, že tohle je čistě čím to je. Totálně jednoduché. Což také totálně zničí validitu úspěchu nebo neúspěchu o kterých Katherine mluvila. Úspěch a neúspěch nemohou být dosaženy, když je odhaleno, že nikdo nic neovládá, že není nikdo a není žádná kontrola. A tak je všechno už volně proudící chaos. Překrásný volně proudící chaos.

Tázající: Aniž bys nutně jmenoval konkrétní učitele, přijde mi velmi zvláštní, že nevidí tu chybu. Ale ok, kompletnost jevící se jako konkrétní učitelé.

Alexis: Ano, i lidé kteří se posmívají, nesprávně to vykládají, nebo zcela odmítají tuhle zdánlivou komunikaci, jsou jednoduše kompletností jevící se tak. Ta kompletnost je naprosto bezpodmínečná a všezahrnující. Takže ano. Tak se to jeví. Dualismus se jeví jako učení, učitelé, práva a rituály, guruové, tantry, jógy a všechno to podobné. A příroda, je to všechno kompletní a svobodné. A když jsou tu lidé, kteří cítí, jako že toho dosáhli a mají kontrolu, že ovládli tělo, nebo vědomí vědomí, a ten odtažitý stav, kdy jste totálně jen vědomím či co… pravděpodobně je to jako cítit se bohem, nebo bytí bohem, může to být cítěno jako velmi posilující a svým způsobem je to celkem sladké, že tenhle pokus vychází z toho pocitu cítit se jako bůh, být zvláštní a všemocný a teď pomůžu ostatním, aby to taky dosáhli, nebo tak něco. Je to celé sen.
Hodně z toho se tváří upřímně, ale je to všechno iluzorní.

Tázající: Takže nikdo tu není, nebo tu není nikdo kdo by věděl něco líp, než kdokoli ostatní? Tohle všechno naprosto srovnává, žádná hierarchie, naprostá rovnost, nebo absence srovnání. Je to absence srovnání.

Alexis: Ano, je jen jsoucno. Toto.

Tázající: Ano. Žádný čas, ve kterém bys mohl někam jít, kdyby bylo nějaké ty. Ale i bez absence času není žádný způsob, jak bys mohl cokoli označit, kde byl progres, nebo cokoli. Ale pak co květiny, stromy jak rostou. Je to taky tohle skutečné nereálno?

Alexis: Je jen skutečné nereálno. Ano.
Je to tak hojné, svobodné a divoké, nespoutané. A je to vším.

[miroslav]

To je blbý, to se bude líbit.