Vostálník píše:Skutečnost neosvícená být nedokáže.
Tak přemejšlím, jak by asi vypadal ten neduální Veilův svět, kdyby Skutečnost nedokázala být neosvícená,
To je jednoduchý. Zavaž si dobře oči, abys nic neviděl, a dívej se do slunce. Po světle ani stopy. Pak si ty oči rozvaž a uvědom si, že ta skutečnost, kde září slunce, nemůže být neosvícená. Zavázání očí je analogie k připoutanosti k mysli, k příběhu, k pohádce, k představě ega, k temnotě, nevědomosti.
je vůbec možné aby pak vznikl projev, když by nebyla možná tvořivá entropie, která vlastně vytváří plynutí času jedním směrem a nesčíslné množství variací jevů v projevu ???
Hm, bez připoutanosti k mysli to nemá žádný skutečný příběh, je jen tohle. Je to jen mysl, která umožňuje vnímání rozmanitosti. I smyslové vnímání je tady díky mysli. Bez myšlenky ve spojení s tím, čím skutečně jsi, je existence pořád SČA. Nemění se, nemá žádný projev.
Když to někdo přepískne,
tak pak říká (a já ty výpovědi osvícenců taky znám) že se nic neděje a že zde žádný projev není,
ovšem to, že toto mohou říci je usvědčuje z toho, že to tak není,
protože i ti osvícenci žerou a serou a kdyby to nedělali, tak by rozhodně nemohli říkat, že zde nic není...
K téhle dedukci lze dojít, když je tu připoutanost k tělu, k mysli. Pak věříš, že jsi to, co si myslíš, že jsi tohle tělo a že i ti osvícenci jsou tělem.
S poznáním, že je Maharaj Absolutno, je jasné, že mu je celkem jedno, jestli jeho tělo jde do kopru, protože má rakovinu. A ono žraní a sraní, jak říkáš, není jeho problém, protože Vesmír se stará. Láska, která je tím vším, se stará.
A kdyby to co říkají byla pravda, pak by prostě vytuhli v nivikalpa samadhi bez uvědomění světa,
zamrzli by do věčnosti mimo čas a prostor...
Tohle, když prohlédneš to zamrznutí, je nádherná záležitost. Zatuhnout může tělo, hmota, ale Tvá existence, která je láskou, blahem se uvolní do existence, která je Láskou Blahem. To nemá chybu. Zmizí iluze oddělenosti, zmizí iluze dvojnosti.
Ostatně, k čemu vůbec je nějaká nirvána když zde jednak není nikdo by si ji mohl uvědomit
a v podstatě ani není možné si ji uvědomit....
Ale tím, že to někdo může říci usvědčuje sám sebe z toho, že to tak prostě není,
Není tu ztotožnění s tím někým, kdo si to uvědomuje, nicméně to uvědomění je tady i bez potřeby být individualitou, tedy bez ztotožnění s tělem a myslí.
i když pak sere hovna vo tom, že on zde není...
Projev tu je bez ztotožnění.
To je probuzení do snu.
V ještě větší hloubce poznání je jasné, co je sen a skutečnost.
A sen není nic, co by mělo nějaký vliv na růst třímetrových kopřiv.
