Téma osvícení

[Vostálník]

Tak kam jít? A kdo by tam šel? Co praktikovat a kam se dostat?

Kam chceš, třeba do prdele nebo v létě na koupaliště

Kdokoliv bude chtít

Cokoliv je libo

Kamkoliv zamíříš pozorování, třeba i nikam, když zaměříš pozornost na nikam nebo na nic...

[Veil]

s věděním není žádnej problém, rozum pouze říká co je co,

Rozum rozhodně neříká co je. Říká jak se mu to jeví ve vztahu ke všem konceptům, které jsou v něm uloženy. Ve skutečnosti není co vědět. Stejně všechno vědění jsou jen koncepty, které nejsou pravdivé. Jsou to odhady a pohádky. Dezinterpretace toho co je. Není to skutečné, ale jedinec vidí jen to. I rozum je jen pohádka. Všechno se jen děje.

Mimochodem, to jsou prostě duchovní základy, které se vyplatí vědět a ne nevědět,
chtění a nechtění...

Ne nejsou. Jsou to pohádky. Potrava pro jednotlivce. Není nikdo, kdo by mohl něco chtít nebo nechtít. Je jen chtění a nechtění.

Jinak, prvotní je ztotožnění s tělem, druhotné je ztotožnění s pocity a až na třetím místě je rozum, čili vědění...

Pohádky.

U většiny lidí nelze ani hovořit o nějakém vědění, jednají zcela pocitově čili pudově,

nabídni jim něco (koncept) který se jim bude líbit a voni se s ním prostě ztotožní nebot mu přisoudí nějakou tu hodnotu...

Nejsou žádní lidé, kteří by nějak jednali. Další pohádky.

[Veil]

Kamkoliv zamíříš pozorování, třeba i nikam, když zaměříš pozornost na nikam nebo na nic...

Ty pozornost nikam zaměřit nemůžeš.

[Vostálník]

Ale ano, můžeš,

tak například ty jsi zaměřil pozorování na nic a ted ti z toho takto mrdá,

máš tedy to co jsi chtěl,

takhle to dopadne když někdo sere hovna vo pochopení,

a místo aby pochopil že nemá pozornost zaměřovat na nic, tak ji na to nic zaměří,

a pak mu jebe a píše pitominy...


Ty jsi ztotožněný trouba s ničím, z čehož máš krásný pocity...

[Veil]

Ale ano, můžeš,

tak například ty jsi zaměřil pozorování na nic a ted ti z toho takto mrdá,

máš tedy to co jsi chtěl,

Nezaměřil a nechtěl. A nemůžeš

[Vostálník]

Nejsou žádní lidé, kteří by nějak jednali. Další pohádky.

To já vím, ty jsi prostě jen zpitomnělé ztotožněné Vědomí které o sobě tvrdí že neexistuje...

To je naprosto patrné, navzdory tvé neexistenci a nekonání,

jak jsem ti tůdle psal...

[Vostálník]

Nezaměřil a nechtěl. A nemůžeš

To já vím, ty jsi prostě jen zpitomnělé ztotožněné Vědomí které o sobě tvrdí že neexistuje...

To je naprosto patrné, navzdory tvé neexistenci a nekonání a nezaměřování,

jak jsem ti tůdle psal...

[Vostálník]

Takže ještě jednou,

a rozhodně ti to nebudu přepisovat směrem k podstatě :



Ale ano, můžeš,

tak například ty jsi zaměřil pozorování na nic a ted ti z toho takto mrdá,

máš tedy to co jsi chtěl,

[Vostálník]

Ale jestli chceš,

napíšu ti to klidně tak jak to,

tvé ego, tedy ty jsi skutečný, máš nezávislou samostatnou podstatu,

nemusíš tedy nic hledat jelikož není co bys měl hledat, ale samozřejmě že můžeš klidně hledat cokoliv chceš,

jednoho dne ovšem tvá existence skončí,

ale není to nic hroznýho,

je to asi tak hrozný jako byla tvá neexistence před tvým narozením,

z toho prostě není úniku do nějakého věčného neměnné coby tě nějako přesahovalo,

můžeš se ale utěšit třeba tím, že dost podobně jako s tebou to dopadne s celým vesmírem,

jen vo něco později...

Netřeba se tedy smrti bát a kazit si život nějakou přiblblou nexistencí a voblbovačkou že jsi ničím,

ničím teprve budeš,

tak bud rád a užívej života a jednoho dne se dočkáš a budeš tak jako dříve tím ničím...


Nač stahovat kalhoty když brod je ještě daleko....

[Veil]

Ale jestli chceš,
napíšu ti to klidně tak jak to,
tvé ego, tedy ty jsi skutečný, máš nezávislou samostatnou podstatu,
nemusíš tedy nic hledat jelikož není co bys měl hledat, ale samozřejmě že můžeš klidně hledat cokoliv chceš,
jednoho dne ovšem tvá existence skončí,
ale není to nic hroznýho,
je to asi tak hrozný jako byla tvá neexistence před tvým narozením,
z toho prostě není úniku do nějakého věčného neměnné coby tě nějako přesahovalo,
můžeš se ale utěšit třeba tím, že dost podobně jako s tebou to dopadne s celým vesmírem,
jen vo něco později...
Netřeba se tedy smrti bát a kazit si život nějakou přiblblou nexistencí a voblbovačkou že jsi ničím,
ničím teprve budeš,
tak bud rád a užívej života a jednoho dne se dočkáš a budeš tak jako dříve tím ničím...
Nač stahovat kalhoty když brod je ještě daleko....

Jako pohádky je to hezké, ale s nedvojností to nemá nic společného.

Chceš napsat pohled odsud? Tohle je všechno i nic. Není žádné já nebo ty. Cokoli si myslíš že ovládáš neovládáš. Všechno co si myslíš že rozhoduješ nerozhoduješ. Všechno kam zaměříš pozornost není ani setina tvé vůle. Nemůžeš říct větu, nemůžeš mít jedinou myšlenku, nejsi si ničeho vědom. Nejsi. Není žádné ego. Není žádná tvá existence. Není ani žádný zážitek. Všechno se jen zdánlivě děje. Objevuje se to a mizí. Nemá to žádnou minulost ani budoucnost. Nikam to ve skutečnosti nejde. Nemusí se to ničím stát. Nikdo to nepozoruje. Všechno je nepoznatelno tvářící se jako toto.

[Veil]

No a co,
vždyt ti říkám že jsi ztotožněný Vědomí,

Pohádka.

ale kvůli tomu nemusíš vše přiblble popírat jako nějakou iluzi,

Já nic nepopírám. Samo se to objevuje a mizí. Samo se to popírá. Ty tu stojíš jako jedinec a ukazuješ mi na to co vidíš a plácáš jeden koncept přes druhý. Přitom tohle vidíš jako skutečné a nevšímáš si, že to je neskutečné. Proto popíráš, že to není ničím. Proto pořád zdůrazňuješ, že je tu někdo kdo se může někam dostat. Že je skutečný svět, který je ztotožněným vědomím nebo nějakou podobnou pohádkou. Všechno jsou to jen koncepty. Není to pravda.

to ty máš nějakej problém s egem že jej tvé ego má silnou potřebu negovat za každou cenu,
asi ti to pocitově vyhovuje že se k tomu tak upínáš,

Snažíš se to dělat osobní, že já mám nějaký problém. Tohle je vším. Tak jaký je kde problém?

to vše co jsi zde namastil je snadno vysvětlitelný skrze Univerzální Vědomí,

Pro tebe je to snadno vysvětlitelný. Přitom je to z podstaty nepochopitelný. To jsem se ti snažil ukázat, když jsem po tobě chtěl tu definici, ten návod k tomu co už je. I když jsi to nedokázal, pořád nechápeš, že není co pochopit. Všechno co si myslíš že víš, jsou jen koncepty. Kraviny. Všechno jsou to jen řeči o něčem, co nejde vyjádřit. Tohle je nepochopitelné. Co s tím chceš teda dělat?

[Vostálník]

Pohádka.

No když jinak tedy nedáš, tak ta tvoje nedualita je pohádka a mrdka,

tu mrdku tam máš navíc jako bonus k tomu jakým způsobem diskutuješ

Přitom tohle vidíš jako skutečné a nevšímáš si, že to je neskutečné.

No já si nevšímám vůbec ničeho,

a neřeším skutečné a neskutečné,

jinak bych ti nepsal jsi jsi to popletl,

a že místo "nepozorování ničeho" jsi "pozoroval nic"

takže já si nevšímám nějaký pitomosti na kterou ty jsi zaměřil pozorování a ted ti z toho mrdá

Samo se to objevuje a mizí. Samo se to popírá.

No jasně, co bys taky chtěl aby to jako dělalo, když jsi to takto chtěl a svým pozorováním jsi to takto vytvořil ???

Ty tu stojíš jako jedinec a ukazuješ mi na to co vidíš a plácáš jeden koncept přes druhý

Koncepty sem sereš leda ty,

vše co jsi zde namastil jsou duchovní koncepty co jsi někde vyčetl a kterými jsi si voblbnul,

říkám ti zcela jasně, že to vše co sem píšeš znám, mě tím nikterak nepřekvapuješ...

Co vidím to vidím, zblblý Vědomí co se voblblo konceptama,

takže už se laskvě vyser na to svý hovno a mávání konceptama,

to ti je v mém případě naprosto k hovnu...

Já ti taky nepíšu něco vo konceptech, ale jestli budeš srát, začnu

Pro tebe je to snadno vysvětlitelný. Přitom je to z podstaty nepochopitelný. To jsem se ti snažil ukázat, když jsem po tobě chtěl tu definici, ten návod k tomu co už je. I když jsi to nedokázal, pořád nechápeš, že není co pochopit. Všechno co si myslíš že víš, jsou jen koncepty. Kraviny. Všechno jsou to jen řeči o něčem, co nejde vyjádřit. Tohle je nepochopitelné. Co s tím chceš teda dělat?

Pro tebe nepochopitelný,

návod jsi samozřejmě dostal načež jsi spustil že ty jako jedinec nic nechápeš, takže ted už leda nasrat debile,

ale abys neřekl,

jeden návod přece jen bych měl : běž do prdele žvanílku...

Co s tím chceš teda dělat?

Coby , nic složitýho, tak jako vždycky, necháš to aby se to samo objasnilo,

žádný chtění

[Vostálník]

Chceš napsat pohled odsud? Tohle je všechno i nic. Není žádné já nebo ty. Cokoli si myslíš že ovládáš neovládáš. Všechno co si myslíš že rozhoduješ nerozhoduješ. Všechno kam zaměříš pozornost není ani setina tvé vůle. Nemůžeš říct větu, nemůžeš mít jedinou myšlenku, nejsi si ničeho vědom. Nejsi. Není žádné ego. Není žádná tvá existence. Není ani žádný zážitek. Všechno se jen zdánlivě děje. Objevuje se to a mizí. Nemá to žádnou minulost ani budoucnost. Nikam to ve skutečnosti nejde. Nemusí se to ničím stát. Nikdo to nepozoruje. Všechno je nepoznatelno tvářící se jako toto.

Ale jinak díky že jsi mně to takto souhrnně napsal,

někdy si k tomu sednu a vysvětlím to,

ale ne ted a ne tady a ne tobě

ted je léto, tady by to nemělo smyslu a tobě by to nebylo k ničemu, páč ty nechápeš...

[Vostálník]

Abys neřek, že jsem kurva nevděčná,

tak tady máš taky jeden nedvojný koncept,

čili koncept za koncept :

Podle překladu části rozhovoru v Bombeji 5. ledna 2014

Karl Renz: Není východiska (Bombay-Talk 05.01.2014)


Tazatelka: Co je dnes jiného...Cítím to tak, že chci tady být. Jinak tady bylo vždy mnoho odporu. Tak to bylo pro mne mnoho let.

Karl: Pro mě také...

(Smích)


Karl: Co tady k čertu dělám? Mluvím zde, ale nikdo mne nepotřebuje skutečně. Já vás nepotřebuju, vy mne nepotřebujete.


Tazatelka: Ale nyní je to jiné...Všechna ta leta předtím byl odpor k tomu tady sedět. Co tady dělám? Teď je to jiné.

Karl: To se u mne také pořád mění.

(Smích)

Karl: Ano, je to mnohem jednodušší, když se tomu nebráníš. Vždyť tady stejně musíš sedět. Jestli se ti to líbí nebo ne, není vůbec otázkou. Děje se to tak jako tak. Odpor nic nepřinese. Jsi na chvilku šťastná, že pominul odpor. Ale on pomine, když pomine a ne protože chceš, aby pominul.

Tazatel: A když odpor pomine?

Karl: Tak pomine. A potom přijde možná znova. To, co může pominout, také znovu přijde. To je jisté. Teď může tedy čekat, až znovu přijde. Možná zítra, možná za 10 minut. To nikdy nevíš. Je to vždy překvapení. Ale nikdo to nepotřebuje, aby pominul. To je to podstatné. Pomine a přijde znovu. Co tedy dělat?

Není to pro ni žádná výhoda, jestli to tady je nebo není. S odporem to nebyla žádná nevýhoda a není to žádná výhoda, když pomine. To je všechno. Nedělá to méně nebo více z toho, co ona je. To ještě nikdy neudělalo. Film jde prostě dál, s jinou scenerií, jinými pocity, jinými vjemy. Změna za změnou za změnou. Ale to všechno nemění nic na tom, co jsi. Nemá to žádné důsledky. To ještě nikdy nemělo. Prostě přijde to následující. Jako další lok vody nebo limonády nebo čehokoliv.

Tazatelka: To se ti tak jednoduše říká, ale tady je ta bolest.

Karl: Ta tady bude vždy.

Tazatelka: Ne, někdy je ta bolest pryč.

Karl: Ano, ale potom přijde znova. Občas přejdeš v pozorovatele a potom se tě to nemůže dotknout nebo to nemůžeš cítit, protože to pozoruješ. Ale potom jsi zase náhle v tom. A pak to jde zase zpátky k soužení. Někdy se prostě díváš jen na televizi. Nejsi involvovaná. Ale někdy jsi zase plně vevnitř programu. Ven z programu, dovnitř do programu. Ale tvoje existence nebyla nikdy jiná. Jako pozorovatel nejsi odlišná od toho, co pozoruješ. Jednou jsi jako pozorovatel venku a potom jsi zase v tom vevnitř.

Tazatelka: Není v tom tedy žádný rozdíl?

Karl: To je na tom to krásné. Jak často jsem vám to již řekl? Není žádná výhoda být tam a není žádná nevýhoda být tady. Nikdo tady není, kdo by mohl mít nějakou výhodu na žádném z těchto dvou míst. Jsou zde prostě jen ruzné zkušenosti a pocitování.

Tazatelka: Znamená to, že není možné najít žádné uspokojení?

Karl: Znamená to, že nemůžeš najít žádnou výhodu. A v tom nenaleznutí nějaké výhody nebo nějakého lepšího místa nebo čeho, pomine třeba ta představa nějaké výhody - když prostě jsi to, co jsi. Protože to, co jsi, nepotřebuje žádnou výhodu nebo nevýhodu, aby mohlo být tím, čím je. Není zde žádný vlastník čehokoliv. Žádné relativní vlastnictví. Ty jsi to. Ale to není něco, co můžeš dostat nebo dosáhnout. V tom, že jsi, co jsi, nemůžeš nic získat a nic ztratit. Nemůžeš dostat více nebo méně než to, co je. Co se tedy dá dělat? Protože to jsi, musíš dělat další zkušenost tvého Sebe. Nemůžeš přestat realizovat sám sebe. Je to nekonečný příběh.
Nisargadatta to nazval "oceánem utrpení". To bývá obvykle přehlédnuto. Oceán relativních zkušeností, který bude vždy plný utrpení. Strastiplné zkušenosti oddělenosti. Ty to nemůžeš zastavit. Neexistuje žádná jiná možnost zažít sám sebe. Bude to vždy zkušenost duality. To Jedno musí samo sebe zažít jako dvojnost. Z toho neexistuje žádná cesta ven. Někdy tady je sjednocení/jednota a někdy oddělenost. Jednotě se dává přednost a tomu druhému se chce vyhnout. Být jedno s milovanou jednotou a potom být zase oddělen.

[Veil]

někdy si k tomu sednu a vysvětlím to,

ale ne ted a ne tady a ne tobě

ted je léto, tady by to nemělo smyslu a tobě by to nebylo k ničemu, páč ty nechápeš...

Vysvětlovat to můžeš jak chceš, ale vysvětlit to nemůžeš. Protože tomu ve skutečnosti nerozumíš. Nejde tomu totiž rozumět. Pochopení je opravdu nepochopení.

[Vostálník]

Pochopení je opravdu nepochopení.

S tím ale není žádnej problém,

je to asi tak složitý jako "vím, že nic nevím"

k správnému popisu je třeba používat paradoxu,

nikoli kecy vo nějaký pravdě...

[Vostálník]

Pochopení je opravdu nepochopení.

K tomu by mohla bejt poučná tadle zenová pohádka o pochopení něco, všechno, jedno, nic a cokoli

Spočítej vlny



Následující rozhovory v japonském zenovém klášteře Engakudži proběhly podle tradice v rozmezí pouhých dvou let 1259 a 1260. Jejich doslovné znění se nám bohužel nedochovalo, známe pouze závěrečné verše. Ty nám však napovídají tolik, že se z nich dá dodnes sestavit celý pozoruhodný příběh starého mnicha.

Když se stal Gidó zenovým mnichem a poprvé mu oholili hlavu, bylo mu už 75 let.

„Počítám teď každý rok života, mám ještě v Zenu nějakou naději?

Mistr Daikoku mu na to odpověděl:

„Jaképak roky, může to být hned! Nevěříš? Když ti ale na tom počítání tolik záleží, dám ti na to otázku k meditaci: Kolik vln je na pláži Jui? Slyšíš? Kolik vln je na pláži Jui!“

„Ano, slyším. Kolik vln je na pláži Jui! A neodejdu z meditační haly, dokud na to nepřijdu.“

Mistr pokýval hlavou a spokojeně se usmál. Ten mnich má opravdu ještě naději.

Gidó pak přišel za měsíc a radostně hlásil:

„Už to mám! Zavřel jsem oči a zkoušel jsem ty vlny na pláži Jui v duchu spočítat, ale pořád mi to nevycházelo. Vždycky mi nějaká utekla… Až mě napadlo, že ty vlny jdou vlastně jako můj dech, jedna za druhou, a pak další, a další. Držel jsem se pak toho dechu ve dne v noci, a to už mi neutekla ani jedna. Tady jsem si to poznamenal, kolik jsem napočítal.“

„Co? Nějakých pár vlnek? To ti mám věřit, že stačí? To ses tedy náramně přepočítal! Jen počítej dál, dokud máš co počítat.“

Za měsíc nato:

„Ano, zkoušel jsem to dál. Dech se mi utišil a meditace byla pak ještě hlubší a klidnější, ale musel jsem si přiznat, že pokaždé napočítám něco jiného. Vždycky přece musím někde začít a jinde skončit, jenomže ty vlny už tu byly předtím a pak tu budou zase… Jak jsem si to uvědomil, bylo mi najednou dobře. Oceán, ten je přece nezměrný, a stejně tak moje mysl je naprosto svobodná a neomezená. Správná odpověď, kolik je na pláži Jui vln, to bude nekonečno!“

„Tolik? To snad ne! A pokloníš se před meditací opravdu až k zemi? Aby mezi ní a tebou nezbyl ani kousek? Udělej to a hned těch tvých vln ubude.“

Po roce:

„Vždyť to bylo tak prosté! Jak jsem to mohl nevidět? Stačí přece jediná vlna, a ty ostatní jsou vlastně ta samá. A jak je krásná a okouzlující! Pokaždé stoupá nejdřív nahoru a pak zase klesá dolů, jenom vždycky vypadá trochu jinak. Správně je tedy jedna!“

„A kdo je ta jediná vlna?“

„Jak, kdo?“

„Jen ho zkus najít, kdo to je.“

Po roce a půl:

„To bylo ale překvapení … Jaképak „kdo to je?“ Zmizel! Copak jsou vůbec nějaké vlny? Je tu jen mysl, ta hlubina pod nimi, a ty vlny na ní, ty se jen tak zdají. Zavane vítr, zvedne se vlna. Ustane vítr, zmizí i vlna a mysl se utiší. Kolik je tedy na pláži Jui opravdových vln? Ani jediná, správná odpověď je proto nula!“

„Nerad bych tě zklamal, mnichu, i nic je příliš mnoho, pořád tam něco překáží. Musíš se toho úplně vzdát.“

Za měsíc na to:

„Děkuji, moc děkuji… bylo to tak. I nic je vlastně něco – tím, že se uchopí. A když se pustí? Pak je všechno zase jako dřív, než jsem začal hledat. Pak je dočista jedno, kolik vln bylo, je, či bude na pláži Jui. Každá odpověď by mohla být správná. Nebo špatná? Nevím.“

„Výborně, skvěle! Jenže tak úplně jedno to zase není. Tak ještě jeden docela malý krok, a bude to. Mnoho štěstí, mnichu.“

Uplynul druhý rok a mnicha Gidó byste již v meditační hale hledali zbytečně. Podařilo se mu rozluštit tajemství Zenu i v pokročilém věku, konečně byl s hádankou hotov. Mistr Daikoku ho vedl skutečně dobře.

Jenže co bylo to poslední, co se od svého mistra konečně naučil? Z dalšího rozhovoru se to bohužel nedozvíme, protože Gidó už pak za ním nepotřeboval chodit. To by však potvrzovalo, že ho jeho meditace skutečně dovedla ještě dál! Když se mu tedy v předchozích pěti setkáních s mistrem postupně podařilo překročit něco, všechno, jedno, nic a cokoli, kam se jen mohl vydat nakonec? Může se i dnes kdokoli z nás, kdo o to skutečně stojí, dostat až tam? Kolik je tedy správně vln na pláži Jui?

Naštěstí o tom Gidó úplně nemlčel. Zanechal nám alespoň klíč, kterým jsou tyto mistrovské verše:



Dva roky jsem musel chodit po pláži Jui,

než jsem se naučil přestat počítat vlny.






(…a ještě náhradní klíč: Slavný šachový velmistr se dožil bezmála sta let. Od svých 77 let nikdy neprohrál. Jak to dokázal?)

[Veil]

Píšeš sem jen pohádky. Dva roky chodil po pláži, než přestal počítat vlny. No a co? Žádnou realizaci nedosáhl, když přestal počítat vlny. To je jasné z jeho "mistrovského" verše.

[Veil]

Někdy se prostě díváš jen na televizi. Nejsi involvovaná. Ale někdy jsi zase plně vevnitř programu. Ven z programu, dovnitř do programu. Ale tvoje existence nebyla nikdy jiná. Jako pozorovatel nejsi odlišná od toho, co pozoruješ. Jednou jsi jako pozorovatel venku a potom jsi zase v tom vevnitř.

Bohužel i tohle jsou pohádky. Není nikdo kdo se prostě dívá, je venku nebo uvnitř programu.

[Vostálník]

Píšeš sem jen pohádky. Dva roky chodil po pláži, než přestal počítat vlny. No a co? Žádnou realizaci nedosáhl, když přestal počítat vlny. To je jasné z jeho "mistrovského" verše.

No alespon nelábolil vo všem a vo ničem,

když už podle tebe nedosáhnul realizace...