Téma osvícení

[Vopičák]

Je jen tohle.
Je jen tohle psaní nesmyslů.
Je jen tohle psaní bez autora a bez čtenáře.
Je jen tohle psaní o různých osobách a Mistrech, jak něco nepochopili.
Není žádné já.
Já Vopičák nejsem. Nic tu nepíšu, na nic nereaguju. Vail je blbec. Vail neexistuje. Blbec neexistuje. Já neexistuju. Já jsem Vopičák.
Hlavně, že má mysl neexistuje. To mám od ní klídek. Vlastně já taky neexistuju. To jsem, ale pitomý Vopičák. Já neexistuju. Nic tu nepíšu.
Jen jen tohle.
Je jen tohle přiblblé psaní, o kterém nikdo nemůže říct, že je přiblblé.. Zaplať pánbz.
Je jen tohle.
Nikdo neví co to je.
Je jen tohle.
Je jeb tohle.
Je jen tohle.

[Gabriel]

Pozná to velice dobře, kdo jiný by to poznal?
Pozná to ego, a tim se umenší, odsune na
Vedleší kolej. To jen doktoři duchovna si
egoisicky myslí, že ego je bezcitné.
Není. Intelekt a cit se v něm snoubí.
Je to jen otázka rovnováhy.

[Veil]

Pozná velice dobře, kdo jiný by to poznal?
Pozná to ego, a tim se umenší, odsune na
Vedleší kolej. To jen doktoři duchovna si
dgoisticky myslí, že ego je bezcitné.
Není. Intelekt a cit se v něm snoubí.
Je to jen otázka rovnováhy.

Pořád sen.

[Veil]

Přesně. Pořád jen sen. Žádná věda. Není žádné čisté vědomí.

...Mysl to nikdy nepozná. Ale my jsme víc než mysl. Jsme vědomí samo. Je to tak jednoduché. Je to zde pořád, stále, každým okamžikem...

I to byl sen.

[Kirby]

Pozná velice dobře, kdo jiný by to poznal?
Pozná to ego, a tim se umenší, odsune na
Vedleší kolej. To jen doktoři duchovna si
dgoisticky myslí, že ego je bezcitné.
Není. Intelekt a cit se v něm snoubí.
Je to jen otázka rovnováhy.

Pořád sen.

Ale čí?
Tvůj nebo můj?

Co když to v tom těle funguje, čakry, nádí..
a ty to necítíš.. takže pro tebe sen
Já to cítím, takže mám dle tebe důkaz
Ale předat ti to nemohu
Takže dál budu pro tebe pohádkářem
A má vyjádření jen sny.
Ale já to cítím, až do morku kostí..
Takže .. tož tak

[Veil]

Já to cítím, takže mám dle tebe důkaz

Já to cítím je sen.

Ale já to cítím, ažbdo morku kostí..
Takže .. tož tak

Přesně. Cítíš to až do morku kostí. Je to cítěná realita. Přesto je to celé sen.

[Veil]

Není žádné „Já“. A není žádné „Vy“. Celý tento energetický model se jeví, ale není vůbec skutečný, kromě Vaší vlastní zkušenosti, která je však rovněž iluzorní. Tomu říkám sen: „Já jsem někdo (osoba), kdo si uvědomuje sebe a zažívá něco (například další osoby, situace, pocity, život)“. Nazval bych to snem o oddělení. V tomto snu jste Vy oddělení od ostatních věcí, které Vás obklopují. Ve Vaší zkušenosti je to naprosto jasné – energetická, cítěná realita – že Vy jste skuteční a že všechno ostatní, což se jeví jako rovněž oddělené, je také skutečné. „Já“ žije v realitě subjekt-objekt, ne jako myšlenkový konstrukt, ale jako skutečně cítěné realitě. Ta realita zdánlivě operuje s parametry: Čas (máte minulost, současný moment, a když bůh dá tak budoucnost) a prostor (jste zde, nikoliv tam), vlastní konání a/nebo oběť konání jiných, osobní odpovědnost, dobro a zlo, smysl, význam, příčina a následek a zdání cesty – cesty za lepší budoucností.
Co se také zdá být součástí toho snu je pocit nenaplnění. Je to pocit, že to co se děje, není dostatečné. Není to prostě ono, a to nehledě na to, jestli co se děje, je zažíváno jako příjemné nebo nepříjemné. Společně s tímto pocitem nenaplnění začíná hledání. A jak „já“ žije ve snu založeném na zažívání reality, hledá něco, co bude reálné a naplňující: štěstí, peníze, víc peněz, partnera, lepšího partnera, mír, světový mír, mír v duchu, moudrost, konec já, osvícení, transcendentální zážitky, konec dopravní zácpy, odpovědi na život, ticho, perfektní lásku, léčení… Nehledě na to, co se hledá, je to něco.
Špatná zpráva je, že tohle je už ono. Ve snu oddělení není žádné nalezení. Zažívat sebe znamená žít ve snu „Já jsem“, což znamená žít ve stavu nenaplnění, což znamená žít v hledání jednoty. Ale ta se nedostaví. „Já“ nemůže najít, co hledá. Nikdy to nenajde. Nikdy.
Dobrá zpráva je, že tenhle celý model není skutečný. Ano – Vy – myšleno pocit „Já jsem“ nejste skuteční, včetně všech parametrů, ze kterých se Váš svět zdánlivě skládá. Není žádný čas, žádný prostor, žádné konání, žádná odpovědnost, žádný smysl, žádný význam, žádná příčina a následek, žádné oddělení, žádná realita, žádné nenaplnění a tedy ani hledání.
Špatná zpráva je, že Vy to nikdy nepochopíte. Nikdy to nerealizujete, nikdy to nezažijete. Abyste to realizovali, musíte zemřít. Ale pak je těžké mluvit o realizaci. Takže co je zde popsáno, je spíš Vaše smrt, než nějaká realizace. Osvobození není smrtí nějakých Vašich temných částí, nebo smrt ega. Ne, je to smrt Vás – smrt pocitu „Já jsem“. To bych nazýval osvobození.
Dobrá zpráva na tom je, že Vy už neexistujete. To znamená, že vlastně nemusíte umřít. Jak může umřít něco, co vůbec neexistuje?
Vše co je, je jednota. Nepoznatelno. Nic tvářící se jako vše, co se jeví. Je to už kompletní. To co zdánlivě chybí – jednota – není ztraceno. Ve skutečnosti to ztraceno nikdy nebylo, protože je to tohle – to co se jeví. Je to čtení těchto řádků. Jste to vy. Ale jakmile je tu zdánlivě někdo, nějaká osoba, někdo kdo zažívá – zůstává nenaplnění. Ne protože by to bylo nenaplněné, ale protože je to zažíváno. Jen proto, že to co je, začne být oddělené (zdánlivě) v subjekt-objekt realitě. Protože se zdá, jako by tu byl někdo, kdo zažívá co se děje jako něco odděleného. Ale i to je jednota. Ale i to je nic tvářící se jako toto. To je ten zázrak a něco co „Já“ nikdy nepochopí.

Andreas Müller

[Vopičák]

Je jen tohle.
Je to sen.
Sám se odvíjí nikým neviděn.
Ten, kdo piše, že to je jen sen, ja taky jen sen píšicí s s jiným snem.

[Rytíři, co říkají Ni]

Ni.
Ni.
Ni.
Ni.
Ni.
Ni.
Ni.
Ni.
Ni.
Ni.
Ni.
Ni.

[Andeas Mulket]

Není žádné "já"
To "já" nikdy nepochopí.

[Vopičák]

Má recht, tedy měl by, kdyby existoval.

[Samoděj]

Není žádné „Já“. A není žádné „Vy“. Celý tento energetický model se jeví, ale není vůbec skutečný, kromě Vaší vlastní zkušenosti, která je však rovněž iluzorní. Tomu říkám sen: „Já jsem někdo (osoba), kdo si uvědomuje sebe a zažívá něco (například další osoby, situace, pocity, život)“. Nazval bych to snem o oddělení. V tomto snu jste Vy oddělení od ostatních věcí, které Vás obklopují. Ve Vaší zkušenosti je to naprosto jasné – energetická, cítěná realita – že Vy jste skuteční a že všechno ostatní, což se jeví jako rovněž oddělené, je také skutečné. „Já“ žije v realitě subjekt-objekt, ne jako myšlenkový konstrukt, ale jako skutečně cítěné realitě. Ta realita zdánlivě operuje s parametry: Čas (máte minulost, současný moment, a když bůh dá tak budoucnost) a prostor (jste zde, nikoliv tam), vlastní konání a/nebo oběť konání jiných, osobní odpovědnost, dobro a zlo, smysl, význam, příčina a následek a zdání cesty – cesty za lepší budoucností.
Co se také zdá být součástí toho snu je pocit nenaplnění. Je to pocit, že to co se děje, není dostatečné. Není to prostě ono, a to nehledě na to, jestli co se děje, je zažíváno jako příjemné nebo nepříjemné. Společně s tímto pocitem nenaplnění začíná hledání. A jak „já“ žije ve snu založeném na zažívání reality, hledá něco, co bude reálné a naplňující: štěstí, peníze, víc peněz, partnera, lepšího partnera, mír, světový mír, mír v duchu, moudrost, konec já, osvícení, transcendentální zážitky, konec dopravní zácpy, odpovědi na život, ticho, perfektní lásku, léčení… Nehledě na to, co se hledá, je to něco.
Špatná zpráva je, že tohle je už ono. Ve snu oddělení není žádné nalezení. Zažívat sebe znamená žít ve snu „Já jsem“, což znamená žít ve stavu nenaplnění, což znamená žít v hledání jednoty. Ale ta se nedostaví. „Já“ nemůže najít, co hledá. Nikdy to nenajde. Nikdy.
Dobrá zpráva je, že tenhle celý model není skutečný. Ano – Vy – myšleno pocit „Já jsem“ nejste skuteční, včetně všech parametrů, ze kterých se Váš svět zdánlivě skládá. Není žádný čas, žádný prostor, žádné konání, žádná odpovědnost, žádný smysl, žádný význam, žádná příčina a následek, žádné oddělení, žádná realita, žádné nenaplnění a tedy ani hledání.
Špatná zpráva je, že Vy to nikdy nepochopíte. Nikdy to nerealizujete, nikdy to nezažijete. Abyste to realizovali, musíte zemřít. Ale pak je těžké mluvit o realizaci. Takže co je zde popsáno, je spíš Vaše smrt, než nějaká realizace. Osvobození není smrtí nějakých Vašich temných částí, nebo smrt ega. Ne, je to smrt Vás – smrt pocitu „Já jsem“. To bych nazýval osvobození.
Dobrá zpráva na tom je, že Vy už neexistujete. To znamená, že vlastně nemusíte umřít. Jak může umřít něco, co vůbec neexistuje?
Vše co je, je jednota. Nepoznatelno. Nic tvářící se jako vše, co se jeví. Je to už kompletní. To co zdánlivě chybí – jednota – není ztraceno. Ve skutečnosti to ztraceno nikdy nebylo, protože je to tohle – to co se jeví. Je to čtení těchto řádků. Jste to vy. Ale jakmile je tu zdánlivě někdo, nějaká osoba, někdo kdo zažívá – zůstává nenaplnění. Ne protože by to bylo nenaplněné, ale protože je to zažíváno. Jen proto, že to co je, začne být oddělené (zdánlivě) v subjekt-objekt realitě. Protože se zdá, jako by tu byl někdo, kdo zažívá co se děje jako něco odděleného. Ale i to je jednota. Ale i to je nic tvářící se jako toto. To je ten zázrak a něco co „Já“ nikdy nepochopí.

Andreas Müller

Strč si toho kokota do prdele, když se budu chtít duchovně vzdělávat, pustím si Eduarda Tomáše

[Vopičák]

A Mooji, ten se plete tedy pletl bys se, kdyby existoval.


Takže nikdo nemá recht a nikdo se nepletue.
Krása - jásá

[Návštěvník]

Není žádné "já"
To "já" nikdy nepochopí.

Ale může se objevit pochopení ve vědomí, jehož je osobní "já" modifikací.

V podobenství:

Jednou z modifikací oceánu je vlna, která na povrchu oceánu "přepadá" druhou vlnu, dokud v ní nenastane rozpoznání, že ona sama i ta sousední vlna jsou projevy vody oceánu v pohybu

[HD.]

Není žádné "já"
To "já" nikdy nepochopí.

Ale může se objevit pochopení ve vědomí, jehož je osobní "já" modifikací.

V podobenství:

Jednou z modifikací oceánu je vlna, která na povrchu oceánu "přepadá" druhou vlnu, dokud v ní nenastane rozpoznání, že ona sama i ta sousední vlna jsou projevy vody oceánu v pohybu

No ano, ale Andreas a Vail, říkají jen půlku.
Osobní já ve skutečnosti neexistují, toro němuže osobní já pochopit.
Už tato úvaha počítá s tím, že ač osobní já neexistuje, přeci je dobré ho nějakým způsobem poučit. O tom, že toto nemůže pochopit.
Je to celé paradoxní.
Nicméně zvedá to otázku, kdo to tedy může pochopit. Veil a spol. říká, že nikdo.
V jistém smyslu mají pravdu k pochopení dojít nemůže, vysvětlím dále.
V čem nemají pravdu je to, že neexistuje nic za osobním já, ze neexistuje nic za "tímhle", že neexistuje ten, kdo sní ten sen. Že není nic, v čem se ten sen objevuje.
To, co nabízí je odpočinek od dotěrné mysli. Pokud je plně přijato, že je jen tohle, tak to v jistém případě může na někoho zafungovat, a zcela zrušit mysl. A nebo to zafunguje jen napůl, a mysl si ti vezme jako ochranu a argument k tomu plácat v éteru cokoliv. Tím ovšem nechci popírat Veilův vjem, že vše se jen odvíjí.
A teď k tomu za tím. K Vědomí. Proč jsem psala, že ve vědomí nedojde k uvědomění. Vědomí ví. Ani nebudu psát vědělo, ví, bude vědět, protože je to mimo čas. To k čemu může dojít a vlastně jen v tom "snu". Je to rozplynutí všech mylných představ i konceptů, které se, co nejvěrněji pokouší popsat pravdu.
V tom podobenství je to správně. Rozpoznání se děje, stane ve vlně. Oceán je, vi. A to, i když vlna žije svým omylem.

[Návštěvník]

Co je advaita

Advaita je učení o nedualitě (nedvojnosti), které říká, že všechno je jediné Vědomí (Jednota, Absolutno, Bůh, Já, Já-Já, Zdroj, Brahman, Nejvyšší Princip, Nejvyšší Skutečnost, To, Prázdnota) a jakákoli dualita (dvojnost) je pouze zdánlivá (je to sen, iluze, mája).

Projevené a neprojevené
Vědomí má dva aspekty:

Neprojevený aspekt - Vědomí v klidu (noumenalita, Šiva)
Projevený aspekt - Vědomí v pohybu (fenomenalita, Šakti)

1) Vědomí v klidu je Absolutní Jednotou, Čirým Uvědoměním, neomezené časem a prostorem, je bez jakékoli vlastnosti, neměnné, věčné, smysly neuchopitelné a není si vědomo samo sebe.
2) Vědomí v pohybu vzniká tehdy, když ve Vědomí dojde (naprosto spontánně) k pohybu, čeření a objeví se myšlenka "Já jsem". Zároveň s ní se ve zlomku vteřiny vynoří celý projevený svět.

Dualita projeveného a neprojeveného
Mohlo by se zdát, že projevením světa byla narušena původní Jednota a vznikla dualita projeveného a neprojeveného. Dualita projeveného a neprojeveného je však pouze zdánlivá a nikoli skutečná, protože základní Jednota se nemůže rozdělit. Dva aspekty, Vědomí v klidu a Vědomí v pohybu, se nerozdělují ani vzájemně nespojují, neboť duální aspekt vzniká jen jako koncept. Šiva existuje i v pohybu Vědomí, protože tento pohyb (projevení, činnost - Šakti) nemá jiný zdroj než Šivu. Dualita projeveného a neprojeveného je pouhým konceptem, pouhou iluzí, která nemá vliv na jednotu Absolutna.

Dualita vzájemně závislých protikladů
Základem projeveného světa je dualita vzájemně závislých protikladů. Svět je založen na vzájemně závislých protikladech, jako jsou dobro a zlo, radost a bolest, krása a ošklivost, ctnost a hřích. Dobro nemůže existovat bez zla, radost bez bolesti atd. I tato dualita je však jen zdánlivá, jelikož samotný projevený svět je pouhým zdáním. Pojmy dobro a zlo, radost a bolest a další jsou pouhé konceptuální obrazy ve vědomí.

Dualita poznávajícího a poznávaného
To, co jsme, se může projevit pouze prostřednictvím duality, na jejímž začátku je pocit "Já jsem". Tento proces projevení a objektivizace (zpředmětnění) způsobí rozdvojení na vnímající subjekt a vnímaný objekt. Vyvstává tak pocit duality poznávajícího a poznávaného. Jak poznávající, tak i poznávané jsou jen objekty ve Vědomí, ale poznávající se začne považovat za subjekt vnímání ostatních objektů. Vzniká tak pseudo-entita, ego - představa odděleného, individuálního "já", které se považuje za konatele, jenž má moc jednat podle své vlastní vůle.

Utrpení
Jakmile ego ve své roli pseudo-subjektu začne přemýšlet na základě porovnávání vzájemně závislých protikladů, vzniká proces konceptualizace (tvoření pojmů). Ego nepřijímá dualitu vzájemně závislých protikladů, neboť nechápe jejich neoddělitelnost. Přeje si dobro, radost, krásu, ctnost a odmítá zlo, bolest, ošklivost a hřích. Tím vzniká utrpení ega.

Zdánlivé omezení a zdánlivé osvobození
Zdánlivá dualita je příčinou našeho zdánlivého "omezení", které spočívá právě v ohraničení čiré subjektivity a neomezené potenciality Absolutna do jednotlivého, bezvýznamného, od ostatních odděleného objektu, pseudo-osobnosti, jež si říká "já" a představuje si, že má možnost volby vlastního konání. Tento jev, pouhá představa, přichází za guruem pro "osvobození". Guru tomuto jedinci řekne, že mu může pomoci pouze Vědomí, myšlenka "Já jsem", jediné jmění, se kterým se vnímající bytost rodí, jediné spojení s Absolutnem.

Vědomí je viníkem, který přináší člověku iluzorní omezení, a zase jenom Vědomí mu může pomoci dosáhnout iluzorního osvobození. Vědomí je májou, která vytváří iluzorní omezení, a je to opět Vědomí, Íšvara, které jedná jako Satguru, a je-li příznivě nakloněno, odkryje tajemství vesmíru, a tak v tomto dramatu živoucího snu, v němž je jediným hercem, hrajícím nejrůznější role, uskuteční iluzorní osvobození. Není na zemi síly, která by byla větší, než je toto Vědomí, tento pocit přítomnosti, pocit "Já jsem", k němuž musí iluzorní jedinec směřovat všechny své modlitby. Pak právě toto Vědomí uskuteční iluzorní osvobození iluzorního jedince od iluzorního omezení odhalením své pravé přirozenosti, kterou není nic jiného než hledající sám, ale nikoli jako individualita!

Shrnutí
Absolutno, noumenon (skutečnost o sobě) je neprojeveným aspektem, zatímco fenomén (jev) je projeveným aspektem toho, co jsme. Nejsou odlišné. Připodobnit by se to dalo k podstatě a stínu, až na to, že projevené bude stínem beztvarého neprojeveného! Absolutní noumenon je bezčasové, bezprostorové, smysly nepoznatelné. Fenomény jsou časově omezené, s ohraničenou formou a smysly poznatelné. Noumenon je to, co jsme; fenomén je to, čím se zdáme být jako oddělené objekty ve vědomí. Ztotožňování Jednoty, toho, co jsme (absolutní subjektivity), s duální odděleností toho, čím se zdáme být (objektu), vytváří "omezení" a zbavení se tohoto ztotožňování vede k "osvobození". Ale obojí, "omezení" i "osvobození", jsou iluzorní, protože žádná entita, která by byla omezená a toužila po osvobození, neexistuje; entita je pouze koncept, vyplývající ze ztotožňování Vědomí s objektem, který je pouhým jevem ve Vědomí!

Tyto poznámky vznikly na základě knihy "Já - skutečnost o sobě" od Rameshe Balsekara, která pojednává o učení Šrí Nisargadatty Maharadže. (Vydalo nakladatelství ADA v roce 2001)
Připravil Martin Vinkler

http://www.advaita.cz/24926-co-je-advaita

[Jana]

Dobře, mluví moudrost, která říká: "Nejsem nic. Nejsem nic, co by mohlo něco napadnout a co by mohlo mít minulost. Co by mohlo k něčemu dospět."

Ne. To je přesně co by řekl mistr. Nejsem nic co by mohlo něco napadnou a co by mohlo mít minulost pořád neříká "nejsem nic", ale říká "nejsem nic, co by mohlo", tedy pořád jsem něco. Například vědomí, nadjá, univerzální vědomí a podobně. Proto se Mooji mýlí. Proto se Spira mýlí. Proto oba berou hledače jako rukojmí, protože jim slibují to něco (vědomí, nadjá), kterým jsou/budou. Tady se říká něco jiného. Tady se říká, že není žádný jedinec, není žádné vědomí, není žádné nadjá, je jen tohle.

Dobře, berme to tak, že Mooji i Spira jsou na tom úplně stejně jako Ty, nemohou být na tom jinak, než Ty, protože by to pak nemohla být nedvojnost. Není tu nikdo osvícený, tohle už osvícené je. Osoby v tom jsou jenom pohádkou, je to tak?

Nejsi nic, co by cokoliv mohlo, tím pádem tu nemůže být nikdo jiný, kdo by cokoliv mohl.

Ale přeci jenom bych Tě o něco poprosila.

Zkus, prosím, jestli můžeš, pomalinku vyjasnit, jak lze prohlédnout, že tady nikdo není.

Ve skutečnosti, to, o čem mluvíš, poznávám taky.

Někde na začátku jsi psal: "Láska láskuje lásku". To je docela výstižný způsob. Ona tu iluzi dvojnosti dokonale vstřebává a nejsou tady dvě, ale jen jedna.

Je to naprosto Boží nebýt nic, když je tady jen Láska.

[Veil]

V čem nemají pravdu je to, že neexistuje nic za osobním já, ze neexistuje nic za "tímhle", že neexistuje ten, kdo sní ten sen. Že není nic, v čem se ten sen objevuje.

Aha. No tak paráda. Takže se to objevuje ve vědomí? Takže vědomí si toho je vědomo? A zároveň je tím? Tak proč si je toho vědomo? A kdo si je vědom vědomí? A není to pak dualita, když je v tom subjekt a objekt?

Celé je to příběh o já. Já nejsem tělo, ale jsem vědomí. Celé je to sen já. Stejně jako není žádné já, není ani žádné vědomí.

To, co nabízí je odpočinek od dotěrné mysli. Pokud je plně přijato, že je jen tohle, tak to v jistém případě může na někoho zafungovat, a zcela zrušit mysl.

To vůbec není o mysli. Je to o tom, že tu nikdo není. Nikdo se nedívá z očí. Tak jednoduché, ale já si to prostě nedokáže ani představit.

A teď k tomu za tím. K Vědomí. Proč jsem psala, že ve vědomí nedojde k uvědomění. Vědomí ví. Ani nebudu psát vědělo, ví, bude vědět, protože je to mimo čas.

[/quote]

A teď tu o sněhurce? Nikdo si to neuvědomuje. Není žádné vědomí. Vědomí je jen ve snu. Vědomí je jen příběh.

[Juchajdá]

No tak děcka, neblbněte, i když tu jsme, tak to je boží a nedvojné, juch

[Juchuchu]

No tak děcka, neblbněte, i když tu jsme, tak to je boží a nedvojné, juch

A co juch juch? To je také nedvojné?