Téma osvícení

[Návštěvník]

Pedrito, tobě s vánocema měkne rozum, to chce koupel nohou.

[Pedroza]

Já jsem spíš levostranej, tzn. vyčerpaná citová ida
Takže moje koupel bývá spíš horká. A hodně svíček, co to vlevo ohřejí.
Někdo to řeší projevem. Dělá nevědomky protiváhu. Někdo potřebuje Citu a jiný rozumu.
A to jen proto, že tou rovnováhou je intuice. Mírně nalevo či napravo nevadí, to je stav kdy
Síla proudí. Asi nějaká tolerance. Ale jak to na jedné straně klesne, tak to znamená přiškrcení,
a proudí to jen odsud potud. Mlha ve vědomí, z toho je.

[salmo1cz.]

Možná to bude tím, že osvícení může někdo brát jako konečný stav, snad i vytouženou metu.
Jenomže osvícení je průběžný stav, počátek osvobození.
Jako když vylezte na kopec a můžete se rozhlédnout a řici, kdo nebo co jsem já.

[Pedroza]

Možná to bude tím, že osvícení může někdo brát jako konečný stav, snad i vytouženou metu.
Jenomže osvícení je průběžný stav, počátek osvobození.
Jako když vylezte na kopec a můžete se rozhlédnout a řici, kdo nebo co jsem já.

Hlavně nepřepadnout přes vrchol druhou stranou v domění, že furt lezu..

[Veil]

Duchovní cesta a práce na sobě jsou jen překážky.

Až k takovým nesmyslům může vést, když se osobní já /duchovní ego člověka začne považovat za všetvořící Jsoucnost, jejíž je pouhým aspektem.

Njn, tady se holt říká něco jiného. Že všechno je jen tohle a není nic jiného, takže ani žádný jedinec, jehož by to bylo pouze aspektem.

Jako by vlna oceánu začala na druhé vlny pokřikovat, že ona je oceánem a že rozpoznat nesmyslnost tohoto tvrzení je jen překážkou.

Spíš jako by oceán sám na sebe pokřikoval, že vlny jsou jen oceán.

[miroslav]

Spíš jako by oceán sám na sebe pokřikoval, že vlny jsou jen oceán.

V tvém případě jedna bláznivá vlna pokřikuje na ty ostatní, že ve skutečnosti neexistují.

[Veil]

Spíš jako by oceán sám na sebe pokřikoval, že vlny jsou jen oceán.

V tvém případě jedna bláznivá vlna pokřikuje na ty ostatní, že ve skutečnosti neexistují.

V mém případě nejsou žádné samostatné vlny, které by se mohly chovat jinak, než oceán. Takové samostatné vlny, které musí najít někam cestu, najdeš jen v učení tvého oblíbeného mistra. Tady je jasné, že oceán k oceánu žádnou cestu nepotřebuje.

[Jana]

Spíš jako by oceán sám na sebe pokřikoval, že vlny jsou jen oceán.

V tvém případě jedna bláznivá vlna pokřikuje na ty ostatní, že ve skutečnosti neexistují.

Miroslave, věříš tomu, že bys dokázal identifikovat skutečně jednu vlnu, kterou bys sledoval od jejího vzniku až do zániku a stále přesně bys po celou dobu definoval její ohraničení? Kde přesně je přímo ona vlna a kde už není? Bylo by možné rozpoznat, které molekuly vody patří oné vlně, a které patří oceánu?

[Pedroza]

"Dobrý den pane Okeán."
"Zdravícko paní Mořová,
japak se má synek Oceánek?"
"Ále, ujíždí teď na proudech..,
a co dělá dcerka Mořenka?"
"Furt by se jen vlnila, co vám mám povídat..."
"Nojo, to víte, mládí."

[miroslav]

Miroslave, věříš tomu, že bys dokázal identifikovat skutečně jednu vlnu, kterou bys sledoval od jejího vzniku až do zániku a stále přesně bys po celou dobu definoval její ohraničení? Kde přesně je přímo ona vlna a kde už není? Bylo by možné rozpoznat, které molekuly vody patří oné vlně, a které patří oceánu?

Vy dva jste se hledali

[Veil]

Takže v příběhu téhle postavy byla postava, která hledala osvícení (ve snu). Hledala význam, hledala smysl, hledala konečnou destinaci, vrchol, konec cesty. Takže hledala a hledala ačkoli neměla žádnou možnost volby nehledat a na té zdánlivé cestě bylo mnoho různých učitelů a řečníků ohledně toho, co je tu pokus popsat, nepopsatelného, bezejmeného. A na té zdánlivé cestě byli učitelé vědomí, než byl nalezen tenhle konec. Konec o kterém mluvím je tohle. Nemá to žádné jméno, nemůže to být vyjádřeno slovy. Ale před tím v tom zdánlivém příběhu tu bylo mnoho mnoho učitelů, které jsem měl skutečně rád, když mám být upřímný. Ale nedávalo to žádný smysl. Celé si to protiřečilo. Bylo to cítit zase jako náboženství. Takže na cestě téhle postavy, ta se snažila zbavit náboženství a skočila do duchovna hledajíce svobodu, hledajíce bezpodmínečnou svobodu. Ale když se dostala k duchovnu, dostala se do další vězeňské cely. A když se dostala do učení o nedvojném vědomí a advaitě vedantě, nepoznala, že se dostává do další vězeňské cely a svěrací kazajky. Nedávalo to smysl, ale snažila se najít smysl v tom, co si je vědomo vědomí, co je před vědomím, kdo přebývá ve vědomí. A snažila se na to skutečně adaptovat, skutečně to pochopit, přemýšlela o tom jako o poslední části učení, protože ta postava byla duchovní učitel. Takže se snažila učit nedvojné vědomí, ale skutečně to nedávalo smysl. Prý je tu vědomí a uvědomování (consciousness and awareness) a dohromady je to osvícení. Je tu bytí nebo individuální já jsem a pak bytí, které je vědomí a když se spojí je tu čisté vědomí, je dosaženo Já jsem. Trochu to zkracuji, ale chci jen poukázat na to, že když postava dosáhla konce cesty, když bylo zřejmé, že to vždy bylo takhle a nikdo tu není, vědomí odpadlo. Na všech těch nápadech vůbec nezáleželo. Není žádné nedvojné vědomí. To je skutečně jen koncept. Je to velmi rozporuplné a odporující. A když je to viděno, když je propuštění z toho spoutání, že já si musím být vědom, že musím být já jsem, že musím být čistým vědomím, že je tu vyšší bytí, že jsem malým já a musím se dostat do vyššího vědomí, že jsou tu úrovně ... to vše se kompletně smazalo. Nikdo nepřebývá ve vědomí, nikdo si není vědom, že si je vědom, není žádné čisté vědomí... Připomnělo mi to náboženství. Připomnělo mi to, když jsem byl malý kluk a modlil se k bytí. Připomnělo mi to duchovno a hledání vyšší bytosti. Takže postava spojovala já a bytí, což nedávalo smysl, protože jsou to oboje jen představy. Takže co bylo viděno, co bylo odhaleno bylo "WOW, není nic kromě tohohle, všechno je tohle!".
Když jsem byl duchovní učitel, bylo tu tohle spoutání, vězeňská cela, o které jsem si myslel, že je osvícením. Bylo tu přebývání, hledání, možná to ještě není nejvyšší úroveň, možná ještě musím dělat nějaké očišťování, nebo víc cvičit. Ačkoli je to nedvojnost, o čem se mluví v některých těchto učeních, a neříkám že je na tom něco špatného nebo dobrého a já měl rád některé z těch učitelů, nemůžu s nimi souhlasit. Protože co si myslí, je další pochopení, další systém víry, další náboženství, další duchovno. Téměř to působí příliš základně. A přitom kritizují co se říká zde, jako příliš jednoduché. Ve skutečnosti je to... je to volný pád, protože to není o poznání. Není to o tom se někam dostat. Není to o tom na něco přijít. Vše co se tu říká je, že nic nemůže být pochopeno. Pokaždé když slyším slovo satsang, dostávám alergickou reakci (smích). Protože sat-sang znamená pravda, ale kdo zná pravdu? Kdo přišel s pravdou? Jaká je pravda? Je to jen další slovo? Takže když slyším satsang, nebo guru, nebo vědomí, zavání to duchovnem a já se omlouvám, ale tohle není duchovno. Co se tu říká nemá s duchovnem nic společného. Nemá to nic společného s vyšším bytím, bytím, vědomím, nemá to nic společného s dualitou.

Emerson
https://www.youtube.com/watch?v=0Ll3OYvyH4o&t=76s

[Návštěvník]

1. Jivatman je ten, kdo se identifikuje s tělem a myslí. Ten, kdo si myslí, že jsem tělo, osobnost, jedinec mimo svět. Vylučuje se a izoluje se od světa jako samostatná osobnost kvůli identifikaci s tělem a myslí.

2. Dále pouze bytost neboli vědomí, kterým je svět. „Já jsem“ znamená celý můj svět. Prostě bytí a svět. Spolu s bytostí je také cítit svět - to je Atman.

3. The Konečný princip který ví, že tuto bytost nelze vůbec nazvat. Nelze k němu přistupovat ani jej podmínit žádnými slovy. To je konečný stav.

https://wikijii.com/wiki/Nisargadatta_Maharaj

[miroslav]

Takže v příběhu téhle postavy byla postava, která hledala osvícení (ve snu). Hledala význam, hledala smysl, hledala konečnou destinaci, vrchol, konec cesty. Takže hledala a hledala ačkoli neměla žádnou možnost volby nehledat a na té zdánlivé cestě bylo mnoho různých učitelů a řečníků ohledně toho, co je tu pokus popsat, nepopsatelného, bezejmeného. A na té zdánlivé cestě byli učitelé vědomí, než byl nalezen tenhle konec. Konec o kterém mluvím je tohle. Nemá to žádné jméno, nemůže to být vyjádřeno slovy. Ale před tím v tom zdánlivém příběhu tu bylo mnoho mnoho učitelů, které jsem měl skutečně rád, když mám být upřímný. Ale nedávalo to žádný smysl. Celé si to protiřečilo. Bylo to cítit zase jako náboženství. Takže na cestě téhle postavy, ta se snažila zbavit náboženství a skočila do duchovna hledajíce svobodu, hledajíce bezpodmínečnou svobodu. Ale když se dostala k duchovnu, dostala se do další vězeňské cely. A když se dostala do učení o nedvojném vědomí a advaitě vedantě, nepoznala, že se dostává do další vězeňské cely a svěrací kazajky. Nedávalo to smysl, ale snažila se najít smysl v tom, co si je vědomo vědomí, co je před vědomím, kdo přebývá ve vědomí. A snažila se na to skutečně adaptovat, skutečně to pochopit, přemýšlela o tom jako o poslední části učení, protože ta postava byla duchovní učitel. Takže se snažila učit nedvojné vědomí, ale skutečně to nedávalo smysl. Prý je tu vědomí a uvědomování (consciousness and awareness) a dohromady je to osvícení. Je tu bytí nebo individuální já jsem a pak bytí, které je vědomí a když se spojí je tu čisté vědomí, je dosaženo Já jsem. Trochu to zkracuji, ale chci jen poukázat na to, že když postava dosáhla konce cesty, když bylo zřejmé, že to vždy bylo takhle a nikdo tu není, vědomí odpadlo. Na všech těch nápadech vůbec nezáleželo. Není žádné nedvojné vědomí. To je skutečně jen koncept. Je to velmi rozporuplné a odporující. A když je to viděno, když je propuštění z toho spoutání, že já si musím být vědom, že musím být já jsem, že musím být čistým vědomím, že je tu vyšší bytí, že jsem malým já a musím se dostat do vyššího vědomí, že jsou tu úrovně ... to vše se kompletně smazalo. Nikdo nepřebývá ve vědomí, nikdo si není vědom, že si je vědom, není žádné čisté vědomí... Připomnělo mi to náboženství. Připomnělo mi to, když jsem byl malý kluk a modlil se k bytí. Připomnělo mi to duchovno a hledání vyšší bytosti. Takže postava spojovala já a bytí, což nedávalo smysl, protože jsou to oboje jen představy. Takže co bylo viděno, co bylo odhaleno bylo "WOW, není nic kromě tohohle, všechno je tohle!".
Když jsem byl duchovní učitel, bylo tu tohle spoutání, vězeňská cela, o které jsem si myslel, že je osvícením. Bylo tu přebývání, hledání, možná to ještě není nejvyšší úroveň, možná ještě musím dělat nějaké očišťování, nebo víc cvičit. Ačkoli je to nedvojnost, o čem se mluví v některých těchto učeních, a neříkám že je na tom něco špatného nebo dobrého a já měl rád některé z těch učitelů, nemůžu s nimi souhlasit. Protože co si myslí, je další pochopení, další systém víry, další náboženství, další duchovno. Téměř to působí příliš základně. A přitom kritizují co se říká zde, jako příliš jednoduché. Ve skutečnosti je to... je to volný pád, protože to není o poznání. Není to o tom se někam dostat. Není to o tom na něco přijít. Vše co se tu říká je, že nic nemůže být pochopeno. Pokaždé když slyším slovo satsang, dostávám alergickou reakci (smích). Protože sat-sang znamená pravda, ale kdo zná pravdu? Kdo přišel s pravdou? Jaká je pravda? Je to jen další slovo? Takže když slyším satsang, nebo guru, nebo vědomí, zavání to duchovnem a já se omlouvám, ale tohle není duchovno. Co se tu říká nemá s duchovnem nic společného. Nemá to nic společného s vyšším bytím, bytím, vědomím, nemá to nic společného s dualitou.

Emerson
https://www.youtube.com/watch?v=0Ll3OYvyH4o&t=76s

Emerson je pěknej pitoma a ty jsi jeho odvar. Žejo.

[Návštěvník]

Být za hlupáka znamená nezmoci se na jinou argumentaci, než že ti druzí jsou hlupáci.

[Návštěvník]

Být za hlupáka znamená nezmoci se na jinou argumentaci, než že ti druzí jsou hlupáci.

Aha, hlupákem se musí druhý označit obklikou. Pak je to zřejmě ok...

[Návštěvník]

Takže v příběhu téhle postavy byla postava, která hledala osvícení (ve snu). Hledala význam, hledala smysl, hledala konečnou destinaci, vrchol, konec cesty. Takže hledala a hledala ačkoli neměla žádnou možnost volby nehledat a na té zdánlivé cestě bylo mnoho různých učitelů a řečníků ohledně toho, co je tu pokus popsat, nepopsatelného, bezejmeného. A na té zdánlivé cestě byli učitelé vědomí, než byl nalezen tenhle konec. Konec o kterém mluvím je tohle. Nemá to žádné jméno, nemůže to být vyjádřeno slovy. Ale před tím v tom zdánlivém příběhu tu bylo mnoho mnoho učitelů, které jsem měl skutečně rád, když mám být upřímný. Ale nedávalo to žádný smysl. Celé si to protiřečilo. Bylo to cítit zase jako náboženství. Takže na cestě téhle postavy, ta se snažila zbavit náboženství a skočila do duchovna hledajíce svobodu, hledajíce bezpodmínečnou svobodu. Ale když se dostala k duchovnu, dostala se do další vězeňské cely. A když se dostala do učení o nedvojném vědomí a advaitě vedantě, nepoznala, že se dostává do další vězeňské cely a svěrací kazajky. Nedávalo to smysl, ale snažila se najít smysl v tom, co si je vědomo vědomí, co je před vědomím, kdo přebývá ve vědomí. A snažila se na to skutečně adaptovat, skutečně to pochopit, přemýšlela o tom jako o poslední části učení, protože ta postava byla duchovní učitel. Takže se snažila učit nedvojné vědomí, ale skutečně to nedávalo smysl. Prý je tu vědomí a uvědomování (consciousness and awareness) a dohromady je to osvícení. Je tu bytí nebo individuální já jsem a pak bytí, které je vědomí a když se spojí je tu čisté vědomí, je dosaženo Já jsem. Trochu to zkracuji, ale chci jen poukázat na to, že když postava dosáhla konce cesty, když bylo zřejmé, že to vždy bylo takhle a nikdo tu není, vědomí odpadlo. Na všech těch nápadech vůbec nezáleželo. Není žádné nedvojné vědomí. To je skutečně jen koncept. Je to velmi rozporuplné a odporující. A když je to viděno, když je propuštění z toho spoutání, že já si musím být vědom, že musím být já jsem, že musím být čistým vědomím, že je tu vyšší bytí, že jsem malým já a musím se dostat do vyššího vědomí, že jsou tu úrovně ... to vše se kompletně smazalo. Nikdo nepřebývá ve vědomí, nikdo si není vědom, že si je vědom, není žádné čisté vědomí... Připomnělo mi to náboženství. Připomnělo mi to, když jsem byl malý kluk a modlil se k bytí. Připomnělo mi to duchovno a hledání vyšší bytosti. Takže postava spojovala já a bytí, což nedávalo smysl, protože jsou to oboje jen představy. Takže co bylo viděno, co bylo odhaleno bylo "WOW, není nic kromě tohohle, všechno je tohle!".
Když jsem byl duchovní učitel, bylo tu tohle spoutání, vězeňská cela, o které jsem si myslel, že je osvícením. Bylo tu přebývání, hledání, možná to ještě není nejvyšší úroveň, možná ještě musím dělat nějaké očišťování, nebo víc cvičit. Ačkoli je to nedvojnost, o čem se mluví v některých těchto učeních, a neříkám že je na tom něco špatného nebo dobrého a já měl rád některé z těch učitelů, nemůžu s nimi souhlasit. Protože co si myslí, je další pochopení, další systém víry, další náboženství, další duchovno. Téměř to působí příliš základně. A přitom kritizují co se říká zde, jako příliš jednoduché. Ve skutečnosti je to... je to volný pád, protože to není o poznání. Není to o tom se někam dostat. Není to o tom na něco přijít. Vše co se tu říká je, že nic nemůže být pochopeno. Pokaždé když slyším slovo satsang, dostávám alergickou reakci (smích). Protože sat-sang znamená pravda, ale kdo zná pravdu? Kdo přišel s pravdou? Jaká je pravda? Je to jen další slovo? Takže když slyším satsang, nebo guru, nebo vědomí, zavání to duchovnem a já se omlouvám, ale tohle není duchovno. Co se tu říká nemá s duchovnem nic společného. Nemá to nic společného s vyšším bytím, bytím, vědomím, nemá to nic společného s dualitou.

Emerson
https://www.youtube.com/watch?v=0Ll3OYvyH4o&t=76s

Emerson byl duchovní učitel a myslel si, že je osvícený. A nebyl... To pak není moc překvapující, že začal kritizovat duchovní mistry a chtěl vytvořit své duchovno, v kterém si určuje pravidla sám. Nebude první ani poslední.

K tomu, aby se mohlo pochopit to, co říkají probuzení, je potřeba zkušenost. Ale ta se stane jen málokomu. Proto je jednodušší prohlásit to všechno za nesmyl a vytvořit si "vlastní" duchovno.

[Pedroza]

Prostě jen ujel na jednom z myslitelných aspektů, a pak z tohoto stupně, minuty a sekundy vytvořil nový kruh... aniž by se předtím dotkl středu toho pravého, podstatného...
Jen fanatik osobního, byť dle sebe skutečného názoru (který si projistotu ani nenázoruje, páč jako že není, i když to z jeho neexistence furt lítá, jeho jménem....), zavrhuje velké Mistry. Dělaj to všichni sektáři.
Mě spíš udivuje, že tohle umrlé pseudoláskyplno, chcíplé v každé větě, našlo stoupence.
Inu, svět je pestrý (i ve své zdánlivé beztvarosti) že ano.
"A o překvapení v něm není nouze"

[miroslav]

Emerson byl duchovní učitel a myslel si, že je osvícený. A nebyl... To pak není moc překvapující, že začal kritizovat duchovní mistry a chtěl vytvořit své duchovno, v kterém si určuje pravidla sám. Nebude první ani poslední.

K tomu, aby se mohlo pochopit to, co říkají probuzení, je potřeba zkušenost. Ale ta se stane jen málokomu. Proto je jednodušší prohlásit to všechno za nesmyl a vytvořit si "vlastní" duchovno.

Tys to rozved návštěvníku, aby to pochopil i druhý návštěvník (nejspíš Jana), proč je ten Emerson jak já tomu říkám "pitoma".
Některým lidem je to hned jasné, když toho Emersona potažmo Veila čtou. Jiným se to musí vysvětlovat.
Ale obávám se, že to stejně nepochopí. Protože nechtějí.

[Veil]

Prostě jen ujel na jednom z myslitelných aspektů, a pak z tohoto stupně, minuty a sekundy vytvořil nový kruh... aniž by se předtím dotkl středu toho pravého, podstatného...
Jen fanatik osobního, byť dle sebe skutečného názoru (který si projistotu ani nenázoruje, páč jako že není, i když to z jeho neexistence furt lítá, jeho jménem....), zavrhuje velké Mistry. Dělaj to všichni sektáři.
Mě spíš udivuje, že tohle umrlé pseudoláskyplno, chcíplé v každé větě, našlo stoupence.
Inu, svět je pestrý (i ve své zdánlivé beztvarosti) že ano.
"A o překvapení v něm není nouze"

Haha, to jsou odvážná a ničím nepodložená tvrzení. Když jsi takový expert, tak mi to popiš, kde je podle tebe v tom co říkám chyba.

[Návštěvník]

Prostě jen ujel na jednom z myslitelných aspektů, a pak z tohoto stupně, minuty a sekundy vytvořil nový kruh... aniž by se předtím dotkl středu toho pravého, podstatného...
Jen fanatik osobního, byť dle sebe skutečného názoru (který si projistotu ani nenázoruje, páč jako že není, i když to z jeho neexistence furt lítá, jeho jménem....), zavrhuje velké Mistry. Dělaj to všichni sektáři.
Mě spíš udivuje, že tohle umrlé pseudoláskyplno, chcíplé v každé větě, našlo stoupence.
Inu, svět je pestrý (i ve své zdánlivé beztvarosti) že ano.
"A o překvapení v něm není nouze"

Haha, to jsou odvážná a ničím nepodložená tvrzení. Když jsi takový expert, tak mi to popiš, kde je podle tebe v tom co říkám chyba.

Proč po něm něco chceš, když neexistuješ. A co bys taky mohl chtít po ničem?

Navrhuji návštěvu psychiatrického lékaře.