Jana píše:Veil píše:
Vidíš, a to je právě něco, co nemůžeš vědět. Říkáš o tomhle soudy, ale ty tohle nemůžeš znát.
A jak tohle víš?
Z několika důvodů:
1) Nemůžeš to vědět, protože tu nejsi;
2) Nemůžeš to vědět, protože tohle je pořád nové. Jak můžeš znát něco co je pořád nové?
3) Nemůžeš tohle znát, protože to nemá žádnou minulost. Jak bys mohla znát něco, co nemá žádnou minulost?
4) Nemůžeš to znát, protože je to i poznání samotné, není žádná oddělená pozice, ze které bys to mohla znát.
Ty víš, že někdo něco nemůže vědět a přitom nic nevíš?
Je to ještě trošku jinak. Já tu není. Není ale ani u tebe. Nikdo tu není. Takže jak by někdo mohl něco znát? Všechno co se děje se jen zdánlivě děje. Je to jako film. Nebo sen. Slova se objevují na stránce, hlasy se ozývají. Nikdo to nepíše, nikdo to neříká, nikdo to nevnímá, nikdo to nevidí.
Ještě jednou v sat-čit-ánandě není žádná individualita, která by něco věděla nebo nevěděla.
Není ani v nesatčitánandě. Není v žádném stavu. Není ve zmatení, není v závoji, není ani ve snu.
Je to jen vědomé. Proto je to blahem, že to je bez iluze oddělenosti.
Je možné se nad tím pohoršovat, nesouhlasit s tím.
Ne úplně. Není kdo by mohl. Pohoršení může vyvztat, vztek může vyvstat, ale není někoho.
Je možné se radovat a být šťastní, že tohle nemá chybu.
Tohle se může jevit jakkoli. Ale je to pořád jen tohle.